Another Fire - 16. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Sydney přežila svůj první zásah splátců do hry. A co Luke, opravdu žije? A jak se bude Syndey dařit dál? Koneckonců, splátců je stále dost...

02.10.2012 (13:00) • Eliza • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1361×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

Chvíli jsem tam jen tak seděla na sněhu a opájela se nadějí, která se mi vlila do žil. Je možné, že by byl přece jenom živý a zdravý? Mohla...mohla ta holka lhát?
Tahle myšlenka mi moc nepomohla. Pokud lhala, neměla jsem důvod ji zabíjet. Ale byl to další mrtvý splátce. Bylo to v můj prospěch. Měla jsem pocit, že se z toho pocitu viny a zároveň naděje zblázním.
Ale teď jsem ovšem neměla čas nad tím dlouze přemýšlet. Chvíli jsem uvažovala, jestli se nemám vydat po stopách, které mohly vést k Lukovi, ale nekonec jsem se tam nevydala. Možná mě teď zachránil od jisté smrti udušením, nebo umrznutím, ale nikde jsme neměla jistotu, že by mě při přímě konfrontaci nezabil. Koneckonců, z arény mohl vyjít živý jen jediný splátce.
Vydala jsem se na útěk. Nemělo smysl tu čekat, až se splátci, co byli schovaní u Rohu proberou a začnou hledat přeživší, které nesmetla lavina. Bylo by pro ně snadné mě obklíčit a podříznout, proto jsem běžela po směru, kterým se lavina přiřítila. Proběhla jsem lesíkem a zahlédla i místo své první vraždy. Otřásla jsem se, když jsem ho uviděla, nicméně pokračovala jsem dál. S každým metrem, který jsem nyní uběhla se mi zdálo, že se otepluje. Připadalo mi to divné, myslela jsem si, že běžím směrem k horám. Kolem sebe jsem spatřovala samý tající sníh. Něco se tu dělo. Tvůrci her na nás museli něco chystat. Ale bylo to jen moje zdání a navíc jsem namohla přijít na to, co by to tak mohlo být.
Doběhla jsem na kraj mýtiny, která byla pokryta tajícím sněhem. Za ní se nacházel les, který vypadal hustší než ten, kterým jsem probíhala. Tam jsem se chtěla dostat, ačkoliv mi bylo jasné, že tam rozhodně nebudu sama.
Nyní jsem byla schovaná za malou skalkou a doufala jen, že všechny splátce vyděsila lavina. A že jich taky alespoň pár zabila.
Zaslechla jsem výstřely. Byli čtyři. Zemřeli čtyři další splátci. Takže nás zbývalo deset. Tak trochu jsem nemohla uvěřit, že jsem se probojovala až sem. Ale musela jsem uznat, že tomu letošní aréna dost pomohla. Na začátku byli všichni překvapení a to mi dalo čas si zachránit život.
Z přemýšlení mě vytrhly hlasy a po chvíli jsem uviděla dva splátce, které jsem možná letmo zahlédla při tréninku. Byl to chlapec ze sedmého kraje, co jsem tak tušila, držel v rukou sekyru a tvářil se zlověstně. Vedle něj šla dívka, která byla vyšší a daleko mohutnější než on. Ta neměla zbraň, nebo jsem ji alespoň neviděla. Pomyslela jsem si, že ta jí se svou postavou snad ani nepotřebuje.
Tihle dva procházeli přes mýtinu. Nevypadali, že by je nějak zvlášť zajímalo, jestli je někdo uvidí.
Ale zajímat je to mělo. Z lesa vyletěl nůž a chlapce zasáhl do ruky, ve které držel sekyru. Zasykl a pustil jí. Ta dívka ji zvědla a vrazila mu ji bez sebemenšího zaváhání do zad. Cukla jsem sebou a schovala se ještě lépe. Dost mě to vyděsilo. Hlavou mi proběhla myšlenka na Luka. Byl by něčeho podobného schopen?
Z lesa vyběhla další dívka, malá a dlouhé hnědé vlasy měla spletené do copu. Poznala jsem ji téměř okamžitě. Druhý kraj. Splátkyně se smála, evidentně se dobře bavila.
"Dobrý, Bessie. Moc dobrý.", pochválila ji s úsměvem a vytrhla chlapci nůž z ruky. Ozval se výstřel. Teď už nás bylo jen devět.
"Teď najdem toho parchanta ze čtyřky a tu holku z trojky.", prohlásila ta Bessie a i ona z chlapce vytrhla, teď už svoji, sekyru.
"Jo. Pak už tu budem jen my, jednička, dvojka, ty a pokud vím, tak ještě někdo z devítky. Divila bych se kdyby žili oba, ale asi to tak bude. Zamědělci jedni, mají větší výdrž, než jsem myslela.", prohlásila a mě se zkřivil obličej zlostí z toho, co řekla. Ale zároveň jsem byla ráda. Další zmínka o tom, že Luke není mrtvý. Musela to být pravda.
Obě dívky se otočily a vyšly směrem, ze kterého předtím vyletěl nůž. A já byla ráda, že mám nějaké informace.
Byla jsem tak ráda, že jsem si nedávala pozor, kam šlapu. Pode mnou prskla větvička a Bessie, která už pomalu mizela v houští se napřímila.
"Slyšelas to?", zeptala se své kolegyně a ta jen pokývala hlavou. Vytasila nůž.
Začala jsem panikařit. Netušila jsem, co bych měla dělat. Krčila jsem se sice, jak nejvíc to šlo, ale i tak jsem si uvědomovala, že nebude zas tak těžké mě najít.
"Koukni, támhle je!", vykřikla Bessie a ukázala mým směrem.
Na nic jsem nečekala. Vymrštila jsem se a dala se do běhu směrem od nich a kolem skalky, za kterou jsem byla schovaná. Slyšela jsem, jak se za mnou rozběhly.
Pak jen malý kousek ode mě se do země zabodl nůž a já zrychlila. Měla jsem štěstí, že jsem na zádech měla batoh, který mě částečně kryl. Odbočila jsem do lesa. Kličkovala jsem mezi stromy a snažila se je jakkoliv setřást. Uvědomovala jsem si, že mám jen malou šanci, ale najednou jsem začala lpět na životě víc než kdy jindy. Ačkoliv to bylo divné, teď jsem se cítila až neuvěřitelně živá.
"Hoď tou sekerou, blbko! Zab jí!", zaslechla jsem za sebou. A v tu chvíli jsem uslyšela praskot, který sem nepatřil. Otočila jsem hlavu tím směrem a pak už jen odskočila dopředu. Jakoby odnikud se začaly vynořovat ohnivé koule. Zasahovaly stromy a ty začínaly hořet. Kácely se na všechny strany a jeden takový evidentně zasáhl ty dvě, nebo jim ode mně minimálně odřízl cestu. Vzpamatovala jsem se a znovu se rozběhla. Už mi dávalo smysl, proč sníh tál.
Vyběhla jsem z lesa. Ohlédla jsem se za sebe. Nikdo za mnou neběžel. Slyšela jsem jen křik. Křik těch dvou.
A pak se mi do stehna zabodlo kopí.