OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Another Fire - 15. kapitola

03.08.2012 (17:00) • Eliza • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1249×

Zazněl první výstřel a já se napřímila, ovšem spíš zájmem než leknutím. Teď přicházela na řadu první věc, které jsem se děsila při vstupu do arény: odpočet mrtvých. Teď mi připadalo jako vítaná změna do ticha, které tu doposud vládlo. Všichni splátci už se jistě přesunuli k horám, ale já stále seděla na témže místě, jen pár minut chůze od Rohu. Věděla jsem, že ke splátcům, kteří u Rohu zůstali, se jistě někdo přidá a pak si pro sebe budu moci rovnou napsat parte. Ale bylo mi to jedno. Všechno mi bylo jedno.

Výstřely ustaly. Napočítala jsem jich deset. Tudíž zbývalo třináct nepřátel. Čtrnáct splátců. Dva byli u Rohu. Jeden z druhého kraje se prohnal směrem k horám. Vzhlédla jsem. Pomalu se začínalo stmívat a já věděla, že noc bude zatraceně chladná. V duchu jsem si dovolila nepatrnou radost z toho, že se mi spolu s batohem podařilo získat také spací pytel. Rozhlédla jsem se. K úkrytu se mi nabízelo nedaleké a velmi hůsté křoví, ale z něj táhl tak silný odér krve, rozkladu a... smrti, že jsem se k němu nepříblížila ani na krok. Silou vůle jsem se zvedla ze země a vykročila. Musím si najít úkryt, dokud je ještě vidět.

Po dvaceti minutách cesty jsem objevila napůl zamrzlý potůček, ze kterého se mi ovšem po chvilce nahřívání podařilo vydolovat půl lahvičky vody. Z potůčku jsem se také napila a opláchla se. Smyla jsem ze sebe všechnu špínu, ale také zármutek, lítost a strach. Stále šlo o můj život a bylo načase jednat sobecky, čistě pro své přežití. A já byla jedináček. Pro mne to nebylo zase tak moc složité.

Pro utáboření a spánek jsem si nakonec vybrala malou jeskyňku schovanou v houští. Stále byla dost daleko od hor a co jsem pročesávala okolí, nenašla jsem nic podezřelého. Ještě jsem se trochu napila, abych zahnala pocit hladu, který se do mě dával, ale překonala jsem ho a dala si ruku pod hlavu. O chvilku později jsem se propadla do velice neklidného spánku, který obsahoval sny jen o jediném člověku.

Při ranním probuzení jsem se cítila neobvykle živá. Moji melancholii překonala euforická radost z toho, že jsem po tvrdě prospané noci naživu a opět udolal ji fakt, že jsem stále ještě v aréně, kde třináct splátců usiluje o mou smrt. Nemohla jsem v sobě zadusit ten děsný pocit. Každé ráno v devátém kraji znamenalo nový den, nové možnosti, zkrátka jisté znovuzrození. Tady v aréně jsem to vnímala stejně a to mi dělalo soukromé peklo.

Hádala jsem, že během noci někdo zemřel, ale já měla tvrdé spaní a nepřekvapilo by mě, kdybych výstřel přeslechla. Sbalila jsem si svoje saky paky, včetně nově získaného nože a vyrazila na cestu. Moje poměrně sebejisté kroky zastavil řev v dálce, který se ovšem blížil. Z nějakého důvodu začal v horách a šířil se až na mýtinu, podle toho, co jsem dokázala odhadnout z akustiky. Opatrně jsme se prodírala lesem a snažila se přijít na kloub tomu povyku, aniž bych ohrozila svůj život. A pak jsem zaslechla hukot a uviděla bílou masu valící se lesem. Lavina, pomyslela jsem si. Slychávala jsem o nich, ale nikdy jsem žádnou neviděla. Hlavou mi probéhlo jediné: Uteč!

A tak jsem se dala na útěk. Lavina měla obrovské rozměry co do plochy i do výšky. Marně jsme hledala strom, na který by se dalo vyšplhat, ale jehličnany mi moc šancí nedávaly. Nakonec jsme se však pro jeden strom přece jenom rozhodla a začala rychle stoupat po větvích. A rozhodně jsem nebyla sama, koho něco takového napadlo. Kousek ode mě se zoufale škrápala na skoro holý strom dívka asi mého věku. Měla rusé vlasy a neuvěřitelně vychrtlou postavu. Na chvíli mě napadlo, že bych jí měla pomoci, ale pak už se do stromu, na kterém jsme byla, dala masa sněhu. Úvodní vlnu strom vydržel, ale při druhé se nebezpečně zhoupl. Přitiskla jsem se ke kmeni a modlila se, aby to rychle skončilo. Ozývala se spousta křiku, zvláště pak od Rohu, kde, jak jsem odhadovala, se usalašila skupinka splátců.

Moje úvahy přetrhla větev, která se pode mnou prolomila. Se zalapáním po dechu jsem jakž takž přistála na větvi pod ní. Za chvilku jsem měla nohy celé bílé od sněhu a pak se přiřítila další sněhová vlna. Chvili jsem jí odolávala, ale pak mě strhla s sebou. Měla jsme štěstí, že jsem se ocitla na její povrchu. Prozatím. Snažila jsem se zachytit čehokoliv, ale když už jsme si myslela, že se držím, zavalil mě sníh a přitiskl ke stromu, který měl být mou záchranou. Marně jsem lapala po dechu a snažila se v pohybující se lavině prohrabat nahoru. Občas jsem narazila do nějakého stromu, ale oproti nedostatku kyslíku to bylo jako pohlazení větříčkem. Na moment se mi podařilo dostat se nahoru a nadechnout se, ale věděla jsem, že takhle moc dlouho nevydržím. Najednou se lavina zastavila a na mojí ledovou celu padla další vrstva sněhu. Zdála se být poslední. Znovu jsem se dala do hrabání a ve tváři se mi hromadila krev. Nemůžu tu umřít! Nemůžu! Proti mé vůli jsem zavřela oči a vydechla doposud zadržovaný kyslík. Postupně jsem přestávala bojovat se sněhem. Bylo ho víc, než bych dokázala odhadnout a prsty jsem měla promrzlé na kost. Pomalu jsem upadala do sladkého bezvědomí s myšlenkou, že se po smrti možná setkám s Lukem. Bude se tam spolu držet za ruce, já ho obejmu a zapomeneme na hrůzy Hladových her. Usmála jsem se a chtěla odejít z tohoto světa nadobro.

Z mého snění mě ovšem vytrhly čísi ruce. Ruce?!, uvedomila jsem si v tom okamžiku a pak už jen ucítila mráz ve tváři a vzduch ženoucí se mi do plic. Kašlala jsem, lapala po dechu a rozhlížela se kolem. Kdo mě vytáhl? Kdo mi zachránil život?

Z nedalekého křoví se cosi ozvalo a já pak spatřila stopy ve snéhu. Chytila jsem se jaskřičky naděje, která se ve mě vzedmula jako svíčka v naprostě tmě.

Že by...

Luke?

Autor: Eliza (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Another Fire - 15. kapitola: