OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Another Fire - 13. kapitola

02.07.2012 (14:00) • Eliza • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1218×

Poznámky autorky: Moc se omlouvám, že jsem dloooouho nepřidala žádnou kapitolu, ale to víte, konec školního roku... Konečně jsem se k tomu dostala ;D. Jinak pro info: Zase tu víc jak týden nebudu, takže kapitolku až tak... 10. 7. ;)

Tahle kapitola se mi nějak podezřele dobře psala, :D. Je tam pár pasáží, které jsou zdánlivě o ničem, ale je to takový děj mezi, popsala jsem tam i něco, čemu se ve filmu moc nevěnovali, ale netuším, jak moc vás to bude zajímat. Jinak jednen výjev jsem sem zakomponovala, protože se hodil a bylo by mi líto, kdyby se tu nic takového neobjevilo. Doufám, že tím nikoho extra nepohorším ;D. Nakonec si ještě omlouvám jednou, nebyl Word, takže uvozovky... jsou zase špatně xD

Takže možná... 12+ ? :D

Jen co jsme se dostala do svého pokoje, dolehl na mě fakt, že tohle je možná poslední noc, kdy jsem naživu. Stejně jako pár dní předtím, ani teď nemělo smysl nad tím přemýšlet. Jediné, co jsem mohla dělat, bylo snažit se to unést. Chtěla jsem učinit rozumné rozhodnutí, že se musím zřejmě naposledy pořádně prospat, ale jen co jsem se natáhla na postel, proudily ke mně snad davy lidí. Alespoň mi to tak připadalo. Odněkud se zjevila Lawinia a přála mi dobrou noc a hezké sny. Můj přípravný tým se mohl rozpustit nadšením, s jakým mi vyprávěli dění v publiku během mého rozhovoru. Byla jsem přesvědčená, že si určitě polovinu z toho, co řekli, vymysleli. Přišel za mnou i Marcus. Chvíli jen tak seděl na mé posteli. Pak mě pohladil po ruce a políbil na tvář.

Nic jsem nevnímala. Všechno bylo vzdálené, jako v mlze, nebo spíš za sklem. Jediný člověk, kterého jsem chtěla vidět, slyšet a cítit byl Luke. A ten nepřišel. Chápala jsem to. Nebyla jsem přece jediná, kdo zítra musí nastoupit v aréně proti dvaceti třem schopným nepřátelům. Ale moje sobecké a sebelítostivé já mělo dojem, že si jeho návštěvu zasloužím.

Usnula jsem kolem půlnoci. I přes Lawiniino přání se mi zdálo všechno, jen ne něco hezkého. V mém prvním snu mě dusil Luke v lese, ve druhém jsem se utopila a ve třetím jsem se ocitla na vyprahlé poušti. Tu a tam se objevil Luke, nebo Marcusův volající obličej. Netušila jsem co říkal. Jenom němě volal. Přecházela jsem po písečných dunách sem a tam. Tušila jsem, že jsem v nebezpečí, ale nebe bylo tak krásné, že jsem se položila do písku. Kolem mých nohou se plazili hadi a u své pravé tváře jsem zahlédla nějakého velkého brouka. Ale já jsem se pitomě usmívala a dívala se, jak se osamocený mráček posouvá po nebi. Pak jsem zaslechla výkřik. Lukův výkřik. Chtěla jsem se pohnout, ale hadi varovně zasyčeli a brouci se semkli kolem mých rukou. Chtěla jsem křičet a házela jsem sebou, než jsem zaslechla znovu Lukův výkřik a výstřel. Pak už jen tíživé ticho.

Celý zpocená jsme se probrala a prudce vstala z postele. Chytila jsem se za hlavu a přecházela po pokoji. Bude snad aréna poušť? Proto se mi zdál ten sen?

Moc dlouho jsem se tím nezaobírala. Vyrazila jsem z pokoje a mířila si to k tomu Lukovu. Kupodivu všichni spali. Nedbale jsem hodila okem k hodinám. Dvě hodiny. Zrychlila jsem a téměř v běhu jsem vpadla k Lukovi do pokoje. Seděl na posteli zády ke dveřím. Když si všiml mé přítomnosti, nepatrně pootočil hlavou a promluvil.

„Co chceš, Sydney?"

Trochu jsem se zarazila. Jeho hlas neměl nepřátelský podtón jako posledně. Zněl smutně. Smutně a trochu vyděšeně.

„No víš, já jsem chtěla…“

Opět jsem se zarazila. Co jsem chtěla? Co jsem mu chtěla říct? Umřel jsi v mém snu? Bojím se zítřejších her? První možnost by ho ponořila do ještě větší deprese a her se určitě bojí taky. Neměla jsem mu co říct. A asi jsem ani nemusela. Popošla jsem k posteli a posadila se vedle Luka. Teď měl hlavu položenou v dlaních a zoufale hleděl do podlahy.

„My umřeme, co?" promluvil po chvíli smířeně.

„Možná," řekla jsem, „ale musíme se snažit. Musíme zkusit přežít."

Podíval se mi do očí a celou si mě prohlédl. Pod jeho pohledem, i té tmě, jsem se začínala silně červenat. Za chvíli se pohledem vrátil k podlaze, ale pořád nic neříkal. Když promluvil, nadskočila jsem.

„Snažit se, jo. Ale uvědomuješ si, co se stane potom, co někdo vyhraje? Bude se muset dívat do očí rodinám, kterým zabil děti. Bude si muset celý život léčit šrámy na duši," zhluboka se nadechl. „Myslím, že osud vítěze je horší než smrt."

Otřásla jsem se, ale to, co řekl, byla pravda. Na každém kroku kamery. Závist ve vlastním kraji. Doma rodina člověka, kterého možná zabijete, nebo ho zabije někdo jiný, ale na tom už pak nezáleží. Vy jste naživu. Ostatní mrtví. S tímhle musí vítěz žít už po celý život. A co za rok? Trénovat další malé děti, které mají stejně malou šanci, že přežijí. Když umřou, budou následovat zlostné pohledy lidí, kteří si na vaše svěřence vsadili a slzy rodin. Ale vy budete opět žít s vědomím, že kdybyste je třeba ještě něco naučili, nebo jim něco řekli, že třeba neumřeli.

Podívala jsem se ke stropu a snažila se srovnat si myšlenky. Osud vítěze je hrozný. Smrt taky. Je to začarovaný kruh, ze kterého není jak se dostat ven.

„Máš pravdu," hlesla jsem nakonec tiše.

Luke se na mně jen smutně koukl a pak se najednou usmál.

„Víš, chtěl bych předtím, než umřu, něco zkusit. Můžu?" zeptal se. Netušila jsem, o čem mluví, ale sotva znatelně jsem pokrčila rameny.

Luke se ke mně opatrně naklonil a přitiskl svá ústa na ta má. Překvapeně jsem ztuhla, ale když jsem pochopila, co chce dělat, uvolnila jsem se a zavřela oči. Luke mě pomalu a něžně líbal a já mu trochu neobratně vycházela vstříc. Po chvilce jsem pootevřela ústa a Luke do nich trochu pronikl jazykem. Bylo to krásné, ale až moc dobře jsem věděla, že je to asi to nejhorší, co jsme mohli udělat.

Netušila jsem, jak dlouho to celé trvalo, ale když se ode mě odtrhl, stěží jsme mohli popadnout dech. Uvědomila jsem si, že při líbání mi vzduch ani nijak zvlášť nechyběl. Jen co Luke doplnil kyslík, trochu se zasmál.

„Tak, a teď můžu spokojeně umřít!" řekl pobaveně a podíval se mi do očí. Nebyla v nich hrubost, ani touha mě připravit o život. To, co jsem v jeho očích viděla, mě překvapilo víc, než cokoliv jiného. Viděla jsem v nich důvěru.

***

Ani nevím jak, ale rána jsem se probudila v Lukově posteli, přitisknutá těsně k jeho tělu. Pár minut mi trvalo, než jsem si vzpomněla na důležité skutečnosti minulé noci. Líbání. Luke. Osudy vítězů. Jeho důvěra ke mně. Ještě větší šok jsem zaznamenala, když jsem si také uvědomila, co je dnes za den. Aréna.

Zděšeně jsem se podívala na Luka, který ještě spokojeně spal. Připadalo mi nehezké od něj odcházet a ani se mi moc nechtělo. Jen jsem doufala, že pokud nás někdo uvidí, tak si to špatně nevyloží.

Během deseti minut se Luke zavrtěl, a když si všiml omezené schopnosti pohybu způsobené faktem, že jsem měla na jeho hrudi položenou svou hlavu, tiše se zasmál.

„Tak se mi to asi nezdálo," řekl a protáhl se. Dala jsem svou hlavu pryč a posadila se.

„Tohle bude tajemství, že jo?" zeptala jsem se opatrně. Luke jenom kývl.

„Fajn. Měli bychom jít asi na snídani. Budou nás hledat když…“ nedokončila jsem větu a Luke mě pohladil po zádech.

Oba jsme vstali. Já jsem se rovnou vydala do kuchyně. Přivítaly mě čtyři páry nadšených očí a jedny kalné, trochu posmutnělé. Marcus mi ukázal místo vedle sebe a poklepal na něj. Vděčně jsem ho přijala.

Luke dorazil s rozespalým výrazem do kuchyně jen chvíli po mně. Jen co dosedl na poslední volnou židli naproti mně, spustili všichni povyk.

„Musíte ještě na jeden trénink!"

„To už nestihnou…“

„Co by to nestihli? Hodí do sebe snídani a jdou!"

„A okolo druhé u výtahu k hangáru?"

„Myslím, že už o půl!"

„Takže letos je aréna opravdu dál než jindy!"

Snažila jsem se je neposlouchat, ale neunikly mi podstatně informace. O půl druhé u hangáru. Aréna je dále než kdy dřív.

Luke si rukama mnul tváře, ale já věděla, že by si jimi nejraději zacpal uši. Nechtěl to slyšet, vidět a vědět. Bylo to hrozné.

***

Po posledním tréninku, který jsme absolvovali oba spolu s Marcusem, jsme se všichni nasáčkovali před televizi. Dokud se na obrazovce neobjevil obraz Ceasara Flickermana, uvažovala jsem, že tenhle trénink byl jiný. Nehádali jsme se, nevrhali vražedné pohledy. Jen jsme trénovali. Myslím, že když jsem zkoušela házet ty nože, tak se na mě Luke usmál.

Ceasar svým rozesmátým hlasem informoval diváky o začátku vysílání Hladových her a znovu nás jednotlivě představoval. Nedívala jsem se. Nebylo to nutné. Jenom jsme se na sebe s Lukem zoufale dívali a já si přála, abych mohla pořád dokola prožívat minulou noc. Kdy jsem díky Lukovi neměla žádné starosti. Nervozita postupně stoupala, ale já si byla zatraceně moc jistá, že to nejhorší teprve přijde. Polkla jsem.

***

Za pět minut půl druhé jsme stáli u výtahu. Jen já a Marcus. Jen co jsme prošli chodbou vedoucí k výtahům, mě a Luka rozdělili. Nastoupili jsme do výtahu. Nemluvili jsme.

Pak se dveře otevřely. Po jízdě v tmavém prostoru mě venkovní světlo skoro oslepilo. Marcus si mě otočil k sobě čelem.

„U Rohu hojnosti, hned ze začátku, to bude drsný. Hodně. Ale snaž se něco vzít, rozumíš? Popadni něco, co je blízko a zdrhej. Opovaž se jít k Rohu blíž. Zabijou tě. Roh každoročně okupují splátci z prvního a druhého kraje. Ty se jim za každou cenu vyhni, rozumíš?" řekl mi naléhavě. Na nic si nehrál. Na poslední chvíli se mi snažil pomoct. Proč s tím tak dlouho čekal?

„R-Rozumím. Vezmu, co bude nejblíž," odpověděla jsem. Trochu se mi třásl hlas. Uvažovala jsem, jestli tohle ví Luke. Ale Marcus mě už jenom postrčil k obrovské lodi a mávnul na mě. Usmál se a nastoupil zpátky do výtahu.

Rozešla jsem se k lodi. Snad ještě nikdy jsem si nepřipadala tolik vystrašená a osamělá. Opustil mě poslední člověk, který mě poutal se světem. Se světem, který byl bezpečný. Jen co nastoupím do lodi, jedu sama za sebe, slíbila jsem si a nastoupila.

***

Cesta byla zřejmě krátká, ale mně připadalo, že už letíme roky. Do paže jsem měla vpíchnutý sledovací čip. Když jsem tu obrovskou jehlu viděla, myslela jsem si, že umřu ještě v lodi, ale aplikace byla kupodivu celkem bezbolestná. Ve stejné řadě na konci seděl Luke. Nervózně podupával nohou a kousal se do rtu. Ostatní měli skelné pohledy. Nikdo se na nikoho nedíval. Dokonce i ti z dvojky se tvářili zaraženě.

Začali jsme přistávat. Přepadl mě záchvat paniky, a když nám odepli pásy, skoro jsem nebyla schopná vstát. Po přistání nás nahnali spletitými chodbami do vykachlíčkovaných, zelených místností. Z některých vycházeli vizážisté splátců, ale já jsem tušila, že ta má bude prázdná.

Taky že byla. Jen na stole ležela kartička. Už když jsem ji zvedala z kovového stolu, věděla jsem, od koho je.

Věřím ti!

Cinna

Nepatrně jsem se pousmála a šla se doobléknout. Na ramínku tu visela poměrně teplá bunda. Oblékla jsem si ji, posadila se na stůl a čekala. Nemohla jsem skoro ani dýchat. Střídavě mnou procházely záchvaty paniky a strachu. V bundě mi bylo teplo, ale když jsem se podívala na svůj odraz na stole, byla jsem skoro mrtvolně bledá. Točila se mi hlava a už jsem si chvíli myslela, že omdlím. Seděla jsem takhle poměrně dlouhou dobu, když se odněkud ozvalo:

„Třicet sekund!"

Popadl mě nový záchvat paniky. Zhroutila jsem se k zemi a neúspěšně se pokoušela zadržet pláč.

„Nemám na tohle čas, nemám na tohle čas!" mumlala jsem si pro sebe. Co by dělali, kdybych do toho válce přede mnou nenastoupila?

„Dvacet sekund!"

Pomalu jsem se zvedla, otřela slzy a celá rozklepaná šla k válci. Už jsem byla skoro u něj.

„Patnáct sekund!"

Neměla jsem čas. Bezmyšlenkovitě jsem skočila do válce a ten se za mnou zavřel. Projela mnou poslední vlna strachu. Pak už jsem necítila nic. Válec mě zdvihal výš a výš, dokud jsem nezahlédla záblesk. Rozhlédla jsem se. Z jedné strany to zářilo teple a z druhé doslova ledově. Otevřela jsem dosud přivřené oči a znovu jsem se pořádně rozhlédla. A nemohla jsem popadnout dech. Zima a láva. Hory a sopka. Oheň a led. Podívala jsem se dopředu a spatřila Roh. Kolem něho byla rozeseta sousta zbraní. Nože. Luk. Oštěp. Provaz.

Rozezněl se gong. Jako malátná jsem se rozběhla k Rohu a popadla šedý batoh, který jsem snad předtím ani neviděla. Pak jsem zatřepala hlavou. Kolem mě vypukl chaos. Nikdo nevěděl, co má pořádně dělat. Sopka neuvěřitelné burácela. Hodila jsem si batoh na záda. Kolem byly jehličnaté lesy a směrem k sopce ohořelé pahýly stromů. Žádné bezpečné místo na úkryt. Rozběhla jsem se k houští a za sebou slyšela nelidský jekot. Ohlédla jsem se přes rameno a ke svému zděšení jsem spatřila Luka, jak brání tu malou holčičku ze čtyřky proti onomu chlapci z druhého kraje. Zalapala jsem po dechu. Nevěděla jsem, co mám dělat. Jít mu pomoci? Nebo utéct? Věděla jsem, že bych mu měla jít na pomoc. Když mu nikdo nepomůže, ten kluk zabije i jeho. Moje tělo se však otřáslo strachem ze smrti a já se slzami v očích utekla do houští a pak dále do lesa. Cítila jsem se hůř než zbabělec. Byl to pro mně úplně nový, bodající pocit. Rozežíral celou mou duši.

Cítila jsem se jako zrádce.

Autor: Eliza (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Another Fire - 13. kapitola: