OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Another Fire - 12. kapitola

11.06.2012 (11:00) • Eliza • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 7× • zobrazeno 1437×

Poznámka autorky:

Strašně moc děkuji Sasance za nominaci na Nejlepší povídku za květen, která mi vynesla třetí místo. :) Děkuji. ;) Jinak se opět omlouvám, že kapitola tu je až po tak dlouhé době, ale ve škole je frmol. :D Snad se vám bude kapitolka líbit. ;)

Věřím, že je dokážeš porazit.
Jeho důvěra mi vlila do žil nový elán. Už kvůli němu jsem nyní chtěla přežít. Ale zatím jsem si mohla dovolit pár drahocenných minut spánku, než se vrhnu na strategie pro Hladové hry.
Když jsem se probrala, bylo v kuchyni nashromážděno veškeré osazenstvo bytu. Pomalu jsem se k nim došourala. Když mě uviděli, pozvedali sklenice.
„Na Sydney!" ozvalo se.
„Posadilas je na zadek, zlato!" vykřikl Marcus.
A tak to šlo dál. Všichni se mě vyptávali a smáli se. Řekla jsem jim všechno, co se odehrálo. O pasti, jak mi šlo vrhání nožů i o lukostřelbě. Ve společnosti už mi moje náhlé lukostřelecké umění nedělalo takové vrásky. Všichni se v ten moment bavili.
Po chvíli jsem si všimla, že všichni ne. Luke seděl na kraji stolu a vidličkou dloubal do jídla. Od chvíle, co jsem přišla, neřekl ani slovo a možná ani předtím. Rozhodla jsem se, že si s ním nebudu kazit večer.
Zkazila jsem si ho až potom. Přípravné týmy se rozešly pryč a Marcus si šel lehnout s podezřele vypadající lahví. Nakonec jsem zůstala u stolu sama s Lukem, což byla daň za to, že jsem celou dobu jenom mluvila a nejedla. Najednou Luke rázně odložil vidličku a zahleděl se mi hluboko do očí.
„Bylas dobrá, co jsem tak slyšel. Ale nebudu to oslavovat jako ostatní, protože tvůj úspěch znamená můj možný neúspěch v aréně, jasné?" oznámil mi. Jen jsem kývla. Chápala jsem, co mi chtěl sdělit. Čím víc toho budu umět, tím větší jsem pro něj riziko. 
Vzpomínala jsem na chvíli, kdy jsem ho uviděla přicházet po schodech k pódiu, když Lawinia vykřikla jeho jméno. Už tehdy se mi na něm něco nezdálo. Jen zhruba jsem tušila, že se v něm skrývá nějaká psychopatická část. Chtěla jsem nad ním dále přemítat, ale vybavila se mi dívka, která se kvůli hrám zabila. A kvůli které jsem teď byla zde. Začala jsem přemýšlet, proč to udělala. Věděla víc než já? Nebo je smrt v aréně horší než smrt ve vlastním kraji? Odpověď jsem znala velice dobře. V aréně si hrajete s ostatními splátci na kočku a myš. Připraví vás to o rozum. A pak někdo o život.
Netušila jsem, co se se mnou děje. Bývala jsem veselá, měla jsem kamarády a milující rodiče. A co se ze mě stalo? Pohybuju se na hranici mezi splátcem, který míní všechny zabít a někým, kdo by nejradši utekl daleko odsud. Jsem roztěkaná a nervózní na otevřeném prostoru. Nevím, kdo jsem, nepoznávám se. A co hůř, nic z toho nemůžu změnit. Jako ta holka z devítky, kterou jsem byla, bych nepřežila. Můžu jen doufat, že Luka zabije někdo jiný. Nebo že on nezabije mě.
Zvedla jsem se a odešla do pokoje. Nechala jsem si poslat pro pomerančový džus a sušenky a usadila jsem se na posteli. Cpala jsem se plnými hrstmi a lila do sebe hektolitry džusu, jenže ani tak jsem nemohla zahnat tu tíživou prázdnotu. Někdy kolem půlnoci jsem padla vyčerpáním a usnula.

Další den ráno se mělo vysílat hodnocení splátců, takže jsem byla vzhůru už o půl sedmé.
Když jsme všichni usedli na svá místa, objevil se na obrazovce Ceasar Flickerman, moderátor Hladových her. Letos měl na hlavě zářivě zelenou barvu. Tento detail nezůstal bez povšimnutí, co se týče mého přípravného týmu.
Pomalu procházel seznamem splátců, jejichž obličeje se objevily na obrazovce a sděloval hodnocení. Splátci z prvního a druhého kraje měli všichni shodně po deseti. Ostatní se pohybovali okolo sedmičky. 
Pak přišel na řadu Luke. Všichni jsme napjatě sledovali obrazovku. Uvědomila jsem si, že nemám ponětí, co předváděl.
„Za devátý kraj, Luke Raninghale. Získává známku... Osm!" oznámil Ceasar. Všichni plácali Luka po zádech. Měla jsem za něj radost. 
Ale teď jsem byla na řadě. Ruce se mi klepaly a dlaně jsem měla vlhké. Bylo mi jasné, že pokud budu lepší než Luke, v což jsem ani nedoufala, absolutně zazdím naše možné spojenectví.
„Za devátý kraj, Sydney Johnsonová. Získává známku... Deset!"
Naprázdno jsem polkla. Zírala jsem na sebe a známku, dokud se na obrazovce neobjevil obrázek jiného splátce. Luka jsem tedy definitivně zazdila. Od teď byl oficiálně mým nepřítelem. Ale co jsem mohla dělat?
Kolem mě začalo hotově pozdvižení. Marcus se tvářil i přes svou radost po mém vystoupení nevěřícně, přípravné týmy mě objímaly a líbaly na tváře. Dostala jsem se do pozice, kdy mi mohou pohodlně sehnat sponzory a to jim vyhovovalo.
Luke jenom pokýval hlavou a odebral se pryč. Kdybych mohla, něco bych po něm hodila.
„Dobře dobře, teď se musíme začít připravovat na rozhovor! Víš, co máš říkat?" ptali se mě. Jen jsem zavrtěla hlavou a to vyvolalo další vášnivou diskusi. Vážně jsem to nevěděla. Ale snažila jsem se soustředit na to, ne na fakt, že zítra kolem třetí hodiny budu v aréně.
"“Udělali jste jí ty kartičky?"
„Proboha jaké kartičky?"
„Ty růžové s tím textem, říkala jsem ti to včera! Nikdy mě neposloucháš! Jak ta moje barva: jsi nespolehlivá a..."
„Nekryju šediny?"
Musela jsem se smát. Jejich diskuse byly k popukání. Mnohem méně veselé bylo, když mi do ruky opravdu vrazily voňavé růžové kartičky.

Oblékli mě to šatů podle Cinnova návrhu. A vedli mě dalšími nekonečnými chodbami. Ještě jsem se ani neviděla v zrcadle, muselo mi stačit jejich usměvavé pokývání, kdykoliv jsem k nim stočila zrak. Nakonec mě zavřeli do pokoje společně s Marcusem. Normálně tu vizážisté dělali své poslední úpravy před rozhovorem, ale můj byl popraven. A ten druhý tu prostě nebyl. Zklamalo mě to. Myslela jsem si, že poprvé uvidím člověka, který mi dal znovu naději.
„Jsi nervózní?" zeptal se mně Marcus a přecházel sem a tam po místnosti. On tedy nervózně vypadal.
„Ani ne", odpověděla jsem. Nebyla to úplně lež. Jen ne celá pravda. 
Po vysokém hodnocení se mi opět v hlavě vyrojily otázky ohledně mého lukostřeleckého umění. A taky ohledně Luka. Nevěděla jsem, jestli je zrovna teď nejvhodnější chvíle na otázky, ale lepší už nikdy nebude.
„Jak jste věděl, že budu umět střílet?" zeptala jsem se Marcuse.
„Nevěděl. Luke mi to poradil," řekl, a obrátil se na mě. „Tys to nevěděla?"
Ne. To opravdu. Ne. Před tím jsem luk nedržela v ruce.
„Zapomněl se zmínit," prohodila jsem jedovatě. Teď už mi lezl na nervy, i když nebyl nikde kolem.
„Poslyš, Syd, omlouvám se za to, že jsem tě... podcenil. Zvládneš to, kotě," omlouval se mi Marcus.
„Luke mě nenávidí," řekla jsem náhle. Chtěla jsem, aby to věděl.
„Jen je vystresovaný, to je celé," odpověděl mi v moment, kdy nás odváděli směrem k pódiu na rozhovor.

Teď jsme stáli v řadě s dalšími splátci. Konečně jsem se viděla. Vypadala jsem překrásně. Bez legrace. Nikdy v životě mi to tak neslušelo. Luke, který stál za mnou, měl pískově žlutý blejzr a černé kalhoty. Vypadal, že mu ta žlutá náramně vadí a to mě pobavilo.
Zbývali už jen dva Splátci přede mnou dostávali jednoduché otázky. Co umí, jak se cítí a jestli mají doma nějaké lidi, které milují. Příběhy malých dětí ze Čtvrtého kraje nejednoho rozplakaly.
Byla jsem na řadě. Nějaký muž mě vedl temnou chodbou. Na jejím konci už jsem viděla Ceasara a šílený nával v publiku.
„A nyní za devátý kraj! Sydney Johnsonová!" oznámil Ceasar můj příchod a já duchapřítomně vešla na pódium. Ceasat mi pokynul, abych se posadila do rudého křesla a já poslechla.
„Takže, Sydney, jak bude podle tebe vypadat aréna?"
Chvíli jsem se zamyslela nad odpovědí, ale pak jsem plácla to první co mně napadlo.
„Ledová pustina. Zasněžené hory. Myslím, že takhle bude vypadat aréna."
„Páni, to by bylo zajímavé. A dokážeš přežít v ledové pustině?"
„U nás doma je zima většinou krátká, takže by mi to asi dělalo problémy,“ odpověděla jsem po pravdě. V zimě bych asi nepřežila moc dlouho.
„A co spojenci? Ty by ti v té zimě nepomohli?"
Byla to zakamuflovaná otázka, na kterou jsem neznala odpověď.
„Ne, moji spojenci budou pravděpodobně hledat mou stopu, aby mě mohli vyřídit."
Ceasar něco říkal. Já jsem něco odpověděla. Pak vstal, zvedl mi ruku vzhůru a vykřikl mé jméno. Hned nato jsem šla zpátky do zákulisí. Marcus mě poplácal po rameni a přípravný tým mě odvedl pryč.
Neměla jsem tušení, co se tam se mnou stalo, co dostal Luke za otázky, nebo kam mě vedou. Ale jedno jsem věděla jistě.
Sdělila jsem celému Kapitolu jen čistou pravdu.

Autor: Eliza (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Another Fire - 12. kapitola: