OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Alfa - 8. část 1.

29.12.2013 (21:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1765×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Do místnosti pod domem vešla přesně ve tři čtvrtě na devět.

„Hurá, konečně začíná válečná porada?“ ozval se Isaac, když zvedl pohled od karet, které hrál s Corou a Scottem. Peter stál opřený u stěny mezi nimi a dveřmi; tvářil se, jako by se nic nedělo. „Kde je Derek?“

Ida zavřela dveře a zasunula západku. Teprve potom se na ně otočila, Derekovo tričko pořád v ruce.

Jejich výrazy hasly stejnou rychlostí, jakou Peter shazoval bezstarostnou masku.

„Derek nepřijde,“ pronesla Ida a sledovala, jak jim to došlo. Cora se vrhla ke dveřím, ale Peter ji chytil, než se k nim mohla alespoň přiblížit. „Nedokázali jsme přijít na jiný způsob, jak vás ochránit.“

„Derek se obětoval?“ vyjekl Scott.

„Vrátí se. Jakmile budete v bezpečí, najdu ho a přivedu domů.“ Nevypadali, že by jí věřili. „Budu vás chránit, dokud alfa smečka neodtáhne. Deaton chrání ostatní, ale je to Scott, koho Deucalion opravdu chce. Proto musíte nějakou dobu zůstat tady.“

Cora se Peterovi vytrhla a přimkla se k Isaacovi, který pořád seděl na zemi, modré oči lesklé od zadržovaných slz.

„Je náš alfa,“ zakňoural blonďák. „Nemůžeme ho opustit.“

„Neopouštíte ho. Přežíváte, aby se měl ke komu vrátit. Derek si dokáže poradit s někým, jako je Deucalion. Co nedokáže zvládnout je ztratit vás,“ ukázala na ně.

„Já do jeho smečky nepatřím. Nesnáší mě,“ namítl Scott. Ida potřásla hlavou a její tvář to musela všechno říct. Obličejem se mu mihlo pochopení. „Manipuloval mnou?“ vydechl nevěřícně.

„Vlastně, my jsme vámi manipulovali,“ ozval se Peter. Tři pohledy se na něj zadívaly, jako by neměly nejmenší problém tomu uvěřit. Peter se zatvářil uraženě.

„Jak víš, že ho dokážeš najít?“ zavrčela na Idu Cora a stiskla Isaaca v náručí. Tvářila se, jako by jí chtěla servat obličej vlastními drápy. Ida si sáhla na krk a odlepila velký polštář gázy.

„Protože mám tohle,“ ukázala jim spáleninu. Peter se zašklebil, ostatní ji sledovali nechápavě.

„Co to je?“ zeptal se Isaac, modré oči rozšířené. Nedokázala určit, jestli obavou nebo zvědavostí. Každopádně na tom nezáleželo.

„Cejch. Máme ho s Derekem společný. Dokud budeme oba živí, dokážu ho najít. Kdekoliv.“

Cořin výraz to nezměnilo. Peter vypadal zaujatě, Scott pořád nevěřícně a Isaac… Měla chuť to ztracené vlče obejmout a konejšit. Ne že by ji teď snad nechal. Ale vypadal tak ztraceně.

 „Nechci po vás víc než pár dní. Dokážete to pro Dereka vydržet pár dní?“ zeptala se naléhavě.

Isaac byl první, kdo přikývl. Scott se na něj překvapeně zadíval, ale pak kývl taky, i když s poněkud sveřepým výrazem.

„Pár dní?“ zeptala se Cora.

„Neopustíte ho, Coro,“ pronesla a pak se k ní pomalu přiblížila. Klekla si před ni a natáhla ruku s tričkem plné Derekovy vůně. „Dostanu tvého bratra zpátky, jen co přijdeme na to, jak alfa smečku přemoct. Slibuju.“

Cora si tričko vzala a zabořila do něj obličej. „Pár dní,“ zavrčela potom a položila se na zem s hlavou v Isaacově klíně.

„Tomu říkám týmový duch,“ prohlásil Peter spokojeně a Ida dostala chuť ho nakopat do té jeho postřelené zadnice.

„Být tebou, začnu hledat. Laptop máš támhle,“ natáhla ruku a ukázala k tašce postavené vedle skříněk s jídlem. Ušklíbl se, ale poslechl.

Ida se postavila a přešla ke Scottovi. „Chápu, že-“

„Ne,“ zarazil ji okamžitě. „Prostě ne. Mám tam mámu!“

„Je v bezpečí u šerifa, Deaton se o ně postará, stejně jako o Stilese a Lydii,“ ujistila ho.

Scott se zamračil, ale ramena se mu trochu uvolnila. „Pár dnů zůstanu, tím to končí. S touhle smečkou potom nechci mít nic společnýho.“

„Nechceš mít nic společnýho?“ zopakovala Ida nevěřícně. „Derek se kvůli tobě nechal vtáhnout do smečky zabijáků a ty s tím nechceš mít nic společnýho?!“ Ignorovala fakt, že je Scott vlastně vlkodlak a chytila ho za triko. „Něco ti povím, ty sobecký štěně. Zkus jednou myslet míň na svoje osobní dramata a podívej se na celkový obraz. Mohlo by ti dojít, že se o tebe akorát každý stará a ty si přitom pořád jen stěžuješ,“ štěkla vztekle a odstrčila ho od sebe.

„A hned je celá atmosféra přátelštější,“ okomentoval to Peter s pozvednutým obočím, ale stačil jediný Idin pohled, aby zastrčil nos zpátky do počítače. Ida sebrala ze země páčidlo a přistoupila k bedně, kterou nechala Petera přinést ze skladiště na poště. Poslala si ji sem před odjezdem z domova. Všechno, co by se jí snad mohlo hodit. Kdyby se ovšem nepřipravovala na docela jinou situaci. Pořád trochu vztekle zarazila páčidlo do škvíry a zapáčila. Vytahované hřebíky zaskřípaly, což všichni kvitovali nespokojeným mručením.

Jakmile bylo víko dole, Ida se předklonila a prohlížela si názvy na hřbetech knih, které byly jediným obsahem bedny. Nebyly to přímo ty kousky, které by u sebe teď ráda měla, ale lepší než nic. Vytáhla tři knihy a každému z volných vlkodlaků jednu podala.

„Protože se všichni umíte ovládnout a úplněk by vám neměl dělat potíže, můžeme se vrhnout na hledání. Cokoliv, co by nám mohlo pomoct proti vlkodlakům, speciálně alfa vlkodlakům, někam zapisujte. A jestli mi uděláte na těch knihách oslí rohy, neřeknu vám, kam jsem schovala steaky.“

-----

Pořád ještě četla, když se ozvalo Isaacovo první zachrápání. Ležel kus od ní s rukou pod hlavou, zatímco Cora si zabrala místo vedle něj, dál od Idy. Ida nečekala, že by vlkodlaci zvládli během úplňkové noci usnout, překvapeně je pozorovala.

Jako by Peter věděl na co myslí, zvedl hlavu od počítače.

„Bude šest, slunce už nejspíš vyšlo.“

„Už tolik?“ podivila se Ida. Scott bez zájmu o jejich konverzaci otočil stránku v knize.

„Letí to, když se člověk dobře baví, co?“ zašklebil se Peter. Ida protočila oči, ale taky se na něj zašklebila. Pak se podívala zpátky na ta dvě vlčata. Cora ze spaní nakrčila nos a odfrkla si. Ida chápala, proč se jí straní, ale hřálo ji, že jsou alespoň chvíli klidní, i když věděla, že ve chvíli, kdy se probudí, bude jejich zloba zpátky a plnou silou namířená proti ní.

Cos čekala? Zradilas je. Nenávist si přinejmenším zasloužíš.

Pravda, co čekala? Že jim oznámí, že se Derek odešel přidat ke smečce psychopatů a oni radostně zatleskají a budou tu s ní hrát karty, dokud se všechno nějak nevyřeší? Přišla sama sobě naivní, když si za celou tu dobu plánování neuvědomila, jak to bude vypadat, až se tu zavřou.

 „Uklidni se, rusalko,“ ozval se Peter vcelku vážně, aniž by zvedl pohled od počítače. Světlo obrazovky na jeho obličeji mu dodávalo trochu hororový vzhled. „Až sem z tebe táhne strach. Nechceš přece, aby je to probudilo.“

„Ne,“ hlesla Ida, odložila knihu a zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. Nijak to nepomohlo. Dokud jí nepadl pohled na Derekovo tričko. Už jen sevřít ho v ruce stačilo, aby se dokázala zkrotit. Opatrně se dotkla odhalené spáleniny, ale kromě bolesti necítila nic jiného.

Byla si jistá, že to pouto v ní je, ale neměla tušení, jak ho objevit a použít. Chtěla vědět, jak na tom Derek právě je, ale to bylo jen přání.

Neuvědomila si, že klimbá, dokud ji neprobral zvuk esemesky. Rychle zvedla telefon a přečetla si krátkou zprávu.

„Deaton píše, že všichni ostatní jsou v bezpečí. Deucalion se ukázal poblíž, Derek a ostatní byli s ním. Prý vypadá v pořádku.“

Peter si odfrkl. „Samozřejmě, že vypadá v pořádku. Neudělal by mu nic z čeho by se rychle nezahojil. Nějaká zmínka jestli nás hledají?“

„Nic nepíše, ale nepochybuju o tom, že hledají,“ pronesla Ida a odložila telefon zase na podlahu. „Jen doufám, že se na něm Kali moc nevyřádila.“

„Je to sice psychotička, ale poslouchá Deucaliona skoro na slovo. Dokud on bude chtít udržet Dereka naživu, ona mu nic hrozného neudělá.“

Scott zvedl hlavu. „Jak ji vůbec dokázal ovládnout? Nějak nedokážu pochopit, proč by se Kali podřídila slepému alfovi. Nepřijde mi jako typ, co by si nechal poroučet.“

„Nejsi první, koho by to zajímalo,“ pronesl Peter a odložil laptop stranou. „Ale rozhodně bys byl první, kdo by na to přišel.“

Ida se zamračila nastejno se Scottem. Peter si povzdechl.

„Lidi, vážně? Kali je jeho nejsilnější zbraň, jistěže všechny zajímalo, proč se k němu přidala. Ennis měl vztek na lovce, Deucalion se jim chce pomstít, tam to nebylo nijak těžké rozluštit. Dvojčata-“

„-byla omegy,“ vstoupil mu do toho Scott. „Ethan nám vyprávěl, jak je Deucalion našel a naučil je to, co umí teď. Ale nejsou jako Kali. Bojí se ho, rádi by se od něj dostali pryč.“

„Dvojčata? Vážně?“ podivila se Ida.

„Jo, jenže se mu nepostaví. Už vůbec ne, když má Kali, kterou proti nim může použít. A protože nemají kam jinam jít.“

Ida se zamyslela. „Takže náš největší problém je Kali. Pokud se nám podaří odrovnat ji, je tu reálná šance, že se zbytek smečky obrátí proti Deucalionovi?“

Peter nespokojeně mlaskl. „Takhle to nefunguje. Deucalion by musel projevit nějakou slabost a všichni víme, že to není jeho styl. I slepotu dokázal přeměnit ve svoji výhodu.“

Ticho v místnosti přerušoval jen dech spáčů.

„A co když se nám podaří obrátit proti němu Kali?“ pronesla Ida pomalu. Zbylí dva vlkodlaci jí věnovali nevěřícné pohledy.

„A jak bys něco takového chtěla provést, rusalko?“ pronesl Peter, jako by mluvil se šílencem. Ida našpulila rty a usmála se. V hlavě se jí začal rýsovat plán. Chatrný a nejspíš neproveditelný, ale přesto plán.

Měla bys použít svou moc.

„Jestli je v téhle místnosti někdo, kdo dokáže z vlkodlaka udělat naprostého šílence a obrátit ho proti vlastním, jsem to já. Bude to chtít čas, prostředky, které zatím nemám, a nejspíš to bude i tak neproveditelné, ale ano. Teoreticky dokážu Kali poštvat proti Deucalionovi.“

Peter dvakrát mrkl a Scott na ni zíral skoro až vyděšeně.

„Pokud, opakuji pokud, se to povede. Pravděpodobně se zbavíme jednoho soupeře. Ale pořád nám tu jeden zbude. A ten stále bude mít moc nad zbytkem smečky, což znamená, že jim nedovolí proti němu povstat. Víš, jak zlomit jeho pouto ke smečce?“ zeptal se Peter pochybovačně.

„Ne,“ přiznala Ida. Peter se plácl do stehen.

„A jsme zase na začátku. Nijak nám to nepomůže dostat Dereka zpátky, akorát Deucaliona poštveme proti sobě. Ještě víc, než teď,“ dodal, když zachytil jejich skeptické pohledy.

„Máš lepší plán?“ zeptal se Scott.

Peter mu věnoval výmluvný pohled, ale pak odsekl: „Ne.“

„Pak jsem pro to, co navrhla Ida,“ kývl Scott.

„Uvědomujete si, že může donutit Dereka, aby nás pozabíjel?“ zamručel Peter, ale znělo to, jako by se už smířil s tím, že tuhle bitvu nevyhraje.

„Shodli jsme se na tom, že k tomu ho donutí tak jako tak, ne?“

Peter mlčel a Scott se ušklíbl, než se otočil k Idě. „Jsi si jistá, že dokážeš Kali poštvat proti Deucalionovi?“

„Dokážu připravit něco, co to zvládne. Problém bude to do ní dostat.“

„Bezva,“ povzdechl si Peter. „Proč mám pocit, že tohle směřuje k šíleně riskantní, život ohrožující situaci?“

„Protože jsi tak inteligentní a předvídavý,“ zašklebila se na něj Ida a on tiše zavrčel.

„Nesnáším idealisty.“

-----

„Tohle je špatnej plán,“ pronesl Stiles odhodlaně a obrátil se na svém pochodu skrze obývací pokoj. Lydie mu věnovala otrávený pohled. „Ne, vážně! Tohle je katastrofální plán, s pro nás katastrofálními následky a pro Dereka s karastrofálně nevyhnutelnou bolestivou smrtí!“

Další otrávený pohled jeho směrem, než se kouzelně zelené oči ponořily zpět do rozečtené knihy.

„Vážně? Ani trochu ti to nevadí?“ zeptal se jí nevěřícně po několika vteřinách ticha. „Oni nás tu v podstatě zamkli!“

„No a? Máš snad rande? Nebo návštěvu u zubaře?“ Neobtěžovala se zvednout oči, jen líně otočila stránku.

„Venku je smečka vražedně silnejch vlkodlaků, co by se po ránu rádi opláchli v naší krvi. Promiň, že nejsem bohrovně klidnej!“ máchl Stiles rukama.

„To by stačilo, nemyslíš?“ ozval se hlas jeho otce z kuchyně, okamžik předtím než se šerifova postava objevila mezi dveřmi. „Doktor mi odpřísáhl, že ví, co dělá.“

„Jasně. A ty mu věříš, protože ho tak dobře znáš,“ ušklíbl se Stiles.

„Stilesi.“ Jeho otec zněl pořád naprosto klidně a vyrovnaně, ale Stilesův radar zachytil varovný podtón.

„Promiň,“ zamumlal a zapadl do pohovky kus od Lydie. Ta se zamračila, když díky tomu lehce nadskočila. „Prostě jen… Kde je Scott? A Derek? Proč by dělal takovou blbost? Co je vlastně ten jejich geniální plán? Proč nám nikdo pořádně nic neřekne?!“

Melissa McCallová se objevila za zády Stilesova otce, tvář staženou do masky hlubokých obav. Stiles jí rozumněl. Oni byli tady, v relativním bezpečí za bariérou z horského jasanu, která vedla kolem jejich pozemku. Ale Scott? Nejen že tu nebyl. Ale Deaton jim ani neřekl, kde je. Mohli jen doufat, že ho někam schovali, protože to byl on, po kom ten vyšinutý démon/alfa/vládce světa šel.

„Musíme prostě věřit, že-“ Šerifa přerušilo tlumené cinknutí. Všichni se zarazili. O dvě vteřiny později se to ozvalo znovu. Jako když něco narazí do skla. Stiles se otočil k oknu, zvedl se a odhrnul záclonu stranou, když k němu došel.

Přímo na okraji ochranné bariéry stál Derek. A vedle něj Deucalion. Zatímco ten první měl na tváři svůj typicky zamračený výraz, jen snad ještě výraznější, než jindy, ten druhý se přátelsky usmíval. Stiles si byl jistý, že nic děsivějšího nikdy neviděl.

Deucalion zvedl levou ruku z hole, o kterou si obě opíral, a zakýval prstem v jasném gestu: Pojď blíž.

„Upadnuls na hlavu? Naser si,“ zamumlal Stiles a všiml si, jak se Derek vedle Deucaliona napjal.

Takže ho dostali. Přešel na temnou stranu síly. Anakin Skywalker je mrtev, ať žije Darth Vader. Stilese zaskočily všechny ty pocity, které ho zaplavily. Zvlášť proto, že nepřevažoval pocit zrady, jak by se dalo očekávat. Mnohem víc v něm bylo vzteku, že si někdo dovolil takhle s Derekem zacházet. Alfův život byla jedna velká mokvající katastrofa, tohle byla další rána pod pás, kterou si nezasloužil.

Stiles sebou trhnul, když uslyšel otevřít dveře.

„Tohle je soukromý pozemek.“

Stiles potlačil hysterické uchechtnutí, které málem vybublalo na povrch i přes tu panickou hrůzu z toho, že mezi vlkodlakem a jeho otcem už není ochranná stěna domu. Vybavilo se to i Derekovi, nebo ho měl Deucalion až tak v hrsti?

Vykoukl oknem, ale Derekova tvář byla nečitelná.

„Šerife,“ ke Stilesovi dolehl Deucalionův hlas. Naštěstí měl jeho otec dost rozumu, aby zůstal stát mezi dveřmi a nešel blíž k vlkodlakům. Možná nemohli bariéru překročit, ale Stiles si byl jistý, že vržená zbraň by ten problém neměla. „Kde najdu Scotta McCalla?“

„Nemám tušení,“ odpověděl šerif vyrovnaně.

„Hmm, zajímavé.“ Deucalion se nezdál popuzený nebo zaskočený. Jako by s tím počítal. „Ovšem jsem si jistý, že víte, jak tu informaci získat.“

„Ne.“

„A-a-a tohle byla lež.“

Stiles se otřásl. Něco bylo špatně. Něco, co jim nedošlo, ale Deucalionovi ano. Má v rukávu trumf, o kterém neměli tušení? Ale jaký sakra!

„Máte dobrý vztah se svými sousedy, šerife? Přátelský?“

Teplota v místnosti klesla jako kámen. Stiles so otočil na ostatní a viděl, že to došlo všem. Melissa byla tak bledá, až jí pleť skoro zelenala. A Lydie i přes snahu udržet kamennou tvář třeštila oči do široka. Jeho otec byl ticho.

„Jsem si jistý, že ano. Jste oblíbený, šerife. Paní Hurleyová o vás mluvila dnes ráno v obchodě moc hezky. A pan Axley? Věděl jste, že vás přirovnává k synovi?“

Kurva. Kurva, kurva, kurva!

„Necháte je na pokoji,“ ozval se po několika vteřinách, ale jeho hlas už nezněl vyrovnaně. Stiles poznal ten vztek v jeho hlase. Slyšel ho jen dvakrát v životě a z toho jednou ve své vlastní halucinaci.

„Jsem si jistý, že se můžeme dohodnout, šerife. Stačí mi jen znát místo. Čtyřiadvacet hodin by mohlo stačit, ne? Jsem si jistý, že ano. Tak tedy zítra.“

A pak byli pryč. Deucalion i Derek, jako by tam nikdy nestáli. Stiles pustil záclonu a nechal ji sklouznout zpět na místo. Dveře se s cvaknutím zavřely a Stiles se k nim otočil.

I tenhle výraz si Stiles vybavoval. Vídal ho často, když seděl v nemocnici, vedle matčiny postele a čekal. Takhle vypadala bezmoc.

-----

Byla to poúplňková noc, když se Ida vydala ven z jejich úkrytu. Peter se ji snažil přinutit počkat, dokud to nebude bezpečnější, ale Ida nedokázala vydržet pohled Cory, která se pořád tvářila, jako by to byla ona, kdo od ní Dereka odtrhl. Odmítla tedy ztrácet čas, pokud oni zůstanou schovaní. Všichni věděli o hranici z jeřábu, přes kterou se nemůžou dostat, takže doufala, že to ani nebudou zkoušet.

Nedokázala by je tam ale nechat uvězněné, takže ji při odchodu přerušila. Byla tu reálná možnost, že ji chytí a oni by se pak nemohli dostat ven. Peter tvrdil, že to, co dělá, je šílený risk, ale i když měl pravdu, Ida neměla jinou možnost. Potřebovala věci, které neměla. Některé z nich by mohla najít u Deatona, ale jestli chce všechny, bude muset do specializovaného obchodu. Nejbližší byl v San Francisku.

Cesta do města jí trvala pekelně dlouho vzhledem k tomu, že musela po svých. Auto předtím nechala u Derekova bytu. Teď ale mířila do starých železáren a nervózně si hrála s klíčky, které musela z Petera doslova vyrazit.

Asi šestkrát jí zopakoval, že je naprostý magor a že ji Derek zabije, jestli to někdy zjistí. A on to zjistí.

Jako by snad měla na výběr.

Otevřela vrata, která jí Peter popsal a bezděčně se usmála. „Ahoj, krasavče. Protáhneme ti kola, co říkáš?“ zeptala se a stiskla klíč. Auto zablikalo, jako by ji pobízelo. Energicky otevřela dveře a sklouzla na sedadlo řidiče. Interiér byl nasáklý Derekovou vůní. Možná ji skutečně zabije, až zjistí, že nechala smečku samotnou a že si vzala jeho camaro bez dovolení. Ale to bude znamenat, že se jí povedlo, co má v plánu, takže, proč ne?

Otočila klíčkem v zapalování a motor se probudil. Zařadila, sešlápla plyn a opatrně vyjela z budovy. Tohle bude dlouhá noc, ale na druhou stranu Ida vždycky chtěla vidět San Francisko za rozbřesku.

Natáhla se a zapnula přehrávač, aby vypudila depresivní ticho a zároveň zvědavá, co Derek poslouchá. Nebyla si jistá co přesně čekat, ale house, který by oživil nejeden večírek, ji víc než překvapil.

Možná pozůstatek puberty? Měl vůbec pořádnou pubertu, vzhledem k tomu, co v té době jeho rodinu postihlo? Pochybovala o tom. Každopádně se to Idě zdálo docela příhodné. Když vyjela z města, stáhla okýnka a zesílila hudbu natolik, aby jí vytlačila z hlavy všechny myšlenky. Na pár minut si dovolila předstírat, že je celý její život naprosto v pořádku a nehrozí jí žádný brzký a bolestivý konec.

Namlouvej si to dál.

-----

Seděla na zemi vedle camara a opatrně míchala všechny potřebné ingredience dohromady. V obchodě, kam si pro ně došla, vzbudila trochu rozruch, když si vyžádala šest různých druhů oměje, nehledě na to, že byla velmi specifická, co se týče doby a lunární fáze během sběru. Pro dva dokonce musela zajít k soukromému dodavateli a zaplatit neskutečně přemrštěnou částku. Už dlouho za něco neutratila tolik peněz, ale i přes její obvyklou šetrnost jí to nijak nevadilo.

Když se slunce přehouplo přes obzor a obarvilo mlžné moře nad San Franciskem na zlato, přidávala zrovna trochu své krve do směsi ze čtyř omějů a šťávy z blínu, která způsobovala šílenství i normálním lidem. Zbylé dva oměje byly spíš pro jistotu. Směs pro Kali Ida naplnila do deseti ampulek. To by mělo být dost pokusů.

Unavená ale spokojená se opřela o camaro a sledovala, jak most Golden Gate vykukuje z mlhy a rudě poblikává na svět. Podobný odstín měly oči Derekova vlka.

Bylo to přesně v ten moment, kdy červené světlo zhaslo a než se znovu rozsvítilo. Jemné zalechtání, které se proměnilo v silný impulz. Jako by slyšela bít dvě srdce místo jednoho.

Derek.

Nedokázala ovládnout emoce, když si uvědomila, že ho opravdu cítí. Konečně!

Ten pocit se v ní okamžitě ustálil. Jako by tam byl odjakživa. K smrti ji to děsilo. Z ničeho nic tvrdě postrádala jeho hmotnou přítomnost, ale tohle záchranné lano bylo dost, aby ji to udrželo na nohách a funkční. Chyběl jí skoro tak strašně, jako Brian, když o něj přišla. Tak jako rodiče. Jenže tam pořád cítila rozdíl. Derek nebyl její rodina, byl její alfa. To byla natolik specifická kategorie citu, že ji nedokázala připodobnit k ničemu z toho, co znala. Takhle si nepředstavovala přátelskou, mileneckou nebo rodinnou náklonnost. Tohle bylo jiné. Nenápadnější ale mnohem intenzivnější.

Přesto jí Derek připomínal Briana, což bylo ironické vzhledem k tomu, jak moc nepodobní si ti dva byli. Měli společné snad jen to, že oba byli starší bratři, ale jinak? Nejspíš by se nesnášeli. Vytáčeli by se navzájem k nepříčetnosti. Ta představa ji pobavila.

Jakmile se celé slunce vyhouplo nad obzor, nasedla do auta a vyrazila na cestu zpět.

Pořád s pocitem, že jí v hrudi tlučou dvě srdce místo jednoho. 

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa - 8. část 1.: