Alfa - 7. • OurStories.cz ~ naše povídky

Derekův plán, Cejch a panák na rozloučenou.

23.12.2013 (13:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1786×

Jestli byla do té doby Cora její příležitostný bodyguard, teď se změnila v trvalý stín. Dokonce když se Ida občas v noci vzbudila, našla ji několikrát spát u sebe v pokoji; na křesle, na zemi, kde bylo místo. Nakonec to nevydržela a řekla jí, že si může vlézt k ní. V těch pozicích by si nejspíš úplně zničila páteř, vlkodlak nevlkodlak.

Nezbavila se jí dokonce, ani když ji nechala, aby s ní šla do nemetonu, a schválně tam strávila tři hodiny. Musela se pomodlit ke všem bohům a duchům, které si jen vybavila, k některým dokonce víckrát, ale s Corou to ani nehnulo. Seděla na schodech a tiše čekala, dokud Ida neskončí. Nakonec ji ještě musela téměř odnést, protože to Ida přehnala se ztrátou krve a točila se jí hlava tolik, že neudržela rovnováhu. Akorát se jí podařilo Coru utvrdit v tom, že potřebuje neustálý dohled.

Začínala mít vztek a to jí nebylo podobné. Většinu času byla velmi klidná a soustředěná. Skoro až splachovací.

Když Cora ale zavrčela na Isaaca, který pronesl nevinný vtip, Ida vybuchla.

„Dost už! Přísahám, že řeknu Derekovi, aby tě někam zavřel!“ Okamžitě toho litovala, když viděla Cořin ublížený pohled. Zůstala ale neoblomná.

„Úúú, tady se nám dělá nějak dusno,“ pronesl Stiles a zamával si rukou před obličejem.

„Omlouvám se,“ řekla nakonec Cora, i když to znělo přinejmenším neochotně. Isaac nad tím mávl rukou.

„Všichni jsme nervózní, jak se blíží úplněk,“ trhl rameny. Výraz netečný, ale modré oči plné obav.

Ano. Úplněk, to byl další důvod ke strachu. Derek dostal ultimátum od alfa smečky, a to se pomalu blížilo ke konci. A Ida víc a víc myslela na to, co řekla Jennifer. Že nemají ani ponětí o tom, co Deucalion chce.

Scott ještě stále popíral, že on by byl tím skutečným alfou, o kterého jim jde, a to nijak nepomáhalo. Nehledě na to, že situace mezi ním a Derekem byla napjatá jako drát.

Alfa měl velký problém smířit se s tím, že by Scott mohl být tak výjimečný. Ne že by se v něm Ida tak dobře vyznala, dával to ale najevo dost jasně i přesto, že se mluvení o Scottovi většinou vyhýbal jako čert svěcené vodě.

O problému s alfa smečkou se ale Ida rozhodla poradit s Deatonem. Vzhledem k tomu, že je emisarem Haleovy smečky, měl by se sakra zajímat. Zatím se ale zdálo, že mu jde spíš o to, aby měl dobře vedené účetnictví a dostatek obvazů.

„Musí tu přece být něco, co můžeme udělat!“ naléhala na něj už skoro zoufale.

„Ido-“

„Nějak je ochránit! Oba víme, že nestojí o Dereka, ale stejně si ho vezmou, a zbytek smečky pozabíjí!“

„Nemůžeme je jen tak někam zavřít. Kali řekla, že když se k nim Derek nepřidá, tak jako tak je zabijí. Pokud je někam zavřeme, alfové to tam klidně zapálí, jen aby se ujistili, že té výhružce dostojí.“ Deaton to říkal naprosto klidně. Jako by se to, co právě popsal, už jeho smečce nestalo.

„Jennifer říkala, že je chce zastavit. Mohla bych to zkusit já,“ navrhla s nadějí.

Mohla bys. Ovládáš větší moc, než si Deaton umí představit.

Zamračil se. „Nemáš kompletní sílu, kterou chtěla, a navíc jsme se, myslím, shodli na tom, jakou měl její plán nevýhodu.“

„Atlantida,“ hlesla Ida nešťastně. Neměla by na to zapomínat. Taky nezapomněla, prostě jen… Do hajzlu! Tohle bylo šílené. Musí existovat způsob!

Kývl. „Atlantida. Bojím se, že rozhodnutí o osudu smečky bude nakonec tak jako tak na Derekovi. Mohl by je od sebe odehnat. Zachránit je tak před smrtí.“

Ida si složila obličej do dlaní a pak si prsty zajela do vlasů. „Já prostě nemůžu! Nemůžu nechat alfy, aby tohle udělali mé-“ Zarazila se. „Vaší. Vaší smečce,“ opravila se rychle. Deaton se na ni smutně podíval.

„Kdyby Scott přestal vzdorovat, bylo by to jednoduší pro nás pro všechny,“ povzdechl a opláchl nástroje v dezinfekčním roztoku.

Ida nevěděla, co tím myslel, ale přála si, aby měl pravdu. Zasloužili by si to trochu jednodušší.

-----

Seděl na posteli obložený papíry jako sendvič, zatímco tiskárna zběsile plivala na koberec další a další. Scott, který právě otevřel dveře, už ani nevypadal překvapeně.

„Něco novýho?“

Stiles si otráveně odfrkl, čímž považoval svou odpověď za kompletní a dostatečně výmluvnou.

Scott kývl a sebral ze země kupičku ještě teplých listů. Ještě nezaschnutá barva mu ulpěla na palci, a když si sedal proti Stilesovi na jedno z mála ne úplně zakrytých míst, zamračeně se ji pokoušel setřít.

„Potřebuješ pomoct?“

Stiles se na něj nevěřícně podíval. Scott nakrčil nos.

„Jasně. Blbej dotaz. S čím mám pomoct?“

Stiles přelétl pohledem po kupičkách a pak jednu sebral a podal mu ji. „Tohle jsou indiánské legendy, které se mi podařilo sehnat v překladech. Zkus se podívat, jestli v nich není nějaká zmínka o alfovi alfů. Nebo alfech. Nebo vlkodlacích obecně,“ dodal notně zoufale a přihrál je svému nejlepšímu příteli. Scott je sebral a začetl se, zatímco Stiles se probíral německými pověstmi a báchorkami, které mu google překladač přenesl do alespoň napůl srozumitelné formy.

Někde přece muselo být něco. Cokoliv. V tuhle chvíli by bral i smyšlenou povídku, protože to byla alespoň nějaká informace, a třeba by se autor náhodně trefil a přišel na to, jak si poradit s neporazitelným strojem na zabíjení, jakým byl Deucalion.

Nebo teoretickým strojem na zabíjení. Zatím se moc neprojevil, ale Stiles si nedělal naděje. Nejspíš si to jen šetří na velké finále, jako většina superpadouchů.

„Mluvil jsem s Deatonem,“ ozval se skoro po půl hodině tiché práce Scott. Stiles se ani neobtěžoval zvednout hlavu.

„Něco nového a zajímavého, nebo zase jen trousil kryptické poznámky, abychom se před nevyhnutelnou a bolestivou smrtí nenudili?“

„Nikdo neumře, Stilesi,“ pronesl Scott zatvrzele s otráveným podtónem. Možná to bylo tím, že to musel opakovat pětkrát denně a Stiles ho pořád ignoroval. Protože, proč si něco nalhávat, že ano, jestli rychle na něco nepřijdou, někdo určitě umře. Tady nebylo o čem pochybovat.

„Jasně. Takže? Co ti velevážený veterinář/emisar/vynálezce enigmy prozradil?“

Scott se zamračil, ale pak vzdychl. „Nic. Pořád trvá na tom, že bych se měl otevřít novým možnostem a nebránit si v růstu.“

„To mu nakukala jeho sestra? Zní to jako ona.“ Morrelová byla taky jedním z důvodů, kvůli kterým se Stiles dopoval Adderallem jako o život. Snažil se přijít na to, kde vlastně stojí, ale celá její osobnost mu nedávala ani za mák smysl. Allison tvrdila, že jim pomáhá, ale očividně patřila k alfa smečce a pomáhala jim ve všem, co dělali. To nevypadalo, jako že by byla zrovna jejich oddaný spojenec.

„Nemyslím si, že se s ní stýká. A každopádně se mnou o ní nemluví.“

„Jasně. Protože se tě snaží vemluvit do drastičtější varianty osobního růstu.“ Scott se mračil na papíry, které muchlal mezi prsty. Stiles vypustil vzduch z plic a znělo to skoro tak zoufale, jako se cítil. „Proč si myslíš, že nemá pravdu? Vždyť když jsme si mysleli, že je Derek… mimo hru,“ dodal po krátkém zaváhání, protože mrtvý mu nějak nešlo přes jazyk, „ostatní tě poslouchali. Co když to v sobě máš?“

„Stilesi, já nechci bejt alfa! Do háje, já nechci bejt ani vlkodlak!“

Stiles si odfrkl. „Věř mi, já vím, ale ty zase víš, že lék neexistuje. A když už jsi vlkodlak, nebylo by lepší být alfa?“ Čistě logicky by bylo. Rozhodně. Stoprocentně. „Nemusel by ses nikomu podřizovat, to je přece výhoda, ne?“

Scott se pořád mračil.

„A navrch bys mohl nakopat zadek všemu, co by ti přišlo do cesty,“ ušklíbl se Stiles. „Včetně Dereka.“

Na to už se Scott zasmál. „Tobě jde jen o to vidět, kdo by vyhrál.“

Stiles se spokojeně zašklebil. „To si piš! Dopřej mi k tomu kýbl popcornu a nedovedu si představit lepší zábavu na sobotní večer. Jako psí zápasy, level Batman versus Superman. Ale abys věděl, vsadil bych na tebe.“

„To mě fakticky těší,“ ofrkl si Scott. „Radši se vrať k hledání, za to si ten popcorn možná vysloužíš.“

„Žádný ocenění pro pracovní třídu,“ zamručel Stiles a natáhl se za sebe na zem pro další štos papírů. Zamračil se na ně po prvním řádku.

„Co?“

„Tohle chce posilu. Zavoláš Lydii ty, nebo já?“

-----

Stála v Derekově bytě a sledovala ho, jak zírá z okna.

„Nemůžeš to udělat,“ pronesla potichu. Cítila jeho odhodlání a děsilo ji to.

„Jsem alfa. Musím bránit smečku.“

„Stejně je zabijí,“ namítla zoufale.

Byl tak ztuhlý, že připomínal sochu. „Můžeš je ochránit?“ zeptal se a podíval se na ni přes rameno s vážným pohledem.

„Nejsem alfa,“ namítla. Přikývl.

„Přesto. Můžeš je ochránit?“

„Můžu se pokusit,“ kývla trochu neochotně. Připadala si, jako by mu tím dávala souhlas k tomu, co se chystá udělat. „Ale nedonutím je, aby mě poslouchali. Budou se tě snažit zachránit, to víme oba. A já nedokážu tvrdit, že jim v tom dokážu nebo budu chtít zabránit.“

Neznatelně se pousmál, ale na jeho tváři to bylo tak nezvyklé, že jí to připadalo neskutečně patrné. Přiblížila se k němu téměř na dosah, až cítila teplo, které vyzařoval.

„Víš, že jsi jen návnada, že ano? Spoléhají na to, že Scottův smysl pro povinnost ho donutí tě hledat a zkusit zachránit.“

Krátce kývl a pak se ušklíbl. „Nehádám se s ním proto, že by mě to obzvlášť bavilo.“

Ida překvapeně pozvedla obočí. „Ne?“

„Ne. Hádat se s puberťákem je na mém listu priorit až úplně u dna.“

„Chceš ho odehnat,“ konstatovala s pochopením.

„Jen potlačit jeho záchranářský komplex.“

Odfrkla si. „Jistě. Protože on tu tím trpí jediný.“

Krátké pokrčení ramen, než se k ní otočil čelem. „Když tě požádám, abys se mnou někam jela-“

„Jistě,“ přikývla dřív, než mohl domluvit. Pobaveně mu zajiskřilo v očích. Obrátila pohled k nebi. „Už jsem ti říkala. Nejsi-“

„Vím. Nejsem tvůj typ. Tak pojď,“ pobídl ji a vykročil ke dveřím. Následovala ho s uvolněným výrazem a myslí plnou obav. Proč jí tohle přišlo jako sbohem?

Vzal ji do domu, kde uhořela jeho rodina. Roztřásla se, jakmile vystoupila z auta. Málem jí to podlomilo kolena. „Bohové,“ hlesla s očima plnýma slz. Tolik bolesti.

„V pořádku?“ zeptal se zamračeně.

Ani náhodou, chtěla mu odpovědět, ale udržela se. „Máme naše vlastní zostřené smysly,“ řekla místo toho. „Můžeme vycítit otisk událostí na různých místech. Štěstí, strach, utrpení. Smrt.“ Kmitla k němu nejistým pohledem.

Zamračená grimasa se přetransformovala do masky smutku. „Zvládneš to?“

Oklepala se. „Samozřejmě,“ přikývla a pokoušela se nevnímat smrt a hrůzu vtištěnou do toho místa. Derek nezamířil ke vchodu, ale trochu stranou do lesa. Pochopila proč, když došli k dobře schovanému vchodu do podzemí. Mříže zaskřípaly, když je otevřel.

„Vodím smečku trénovat kolem domu už týdny.“

„Proč?“ zeptala se, zatímco se rozhlížela po stěnách kolem. Byla tam pekelná tma. Nakonec musela vytáhnout mobil, aby si svítila na cestu.

„Pachová stopa. Tohle místo a lesy kolem jsou jimi nasáklé.“

„Ale proč- Oh,“ zarazila se v náhlém pochopení.

„Přesně. Jejich pach se tu ztratí, pokud tudy projdou. Můžou zmizet na dost dlouho tady, aniž by je alfové byli schopní přesně vystopovat. Je tu místo, kde se k nim nedostanou,“ řekl a ukázal před sebe.

„Vidím jen stěnu,“ řekla zmateně Ida. Temně se usmál.

„Přesně tak.“ Pak se sehnul a těsně nad podlahou stiskl skrytý spínač. Ida ho neviděla, dokud ho opravdu nestiskl. Se zájmem sledovala, jak se nepravidelně tvarovaný otvor otevřel. Dveře se se zasyčením zasunuly a otevřely do strany. Derek sáhl na stěnu a rozsvítil. „Má to tu vlastní napojení na elektřinu. Peterovi se to za poslední týden podařilo trochu zvelebit a zásobovat. Je tu i malá koupelna,“ ukázal stranou. Vlastně to byla jen místnost velikosti dolního patra jeho bytu. Na zemi ležely matrace. V jednom rohu byly tři skříňky, na nich vařič a rychlovarná konvice. V rohu ležely nějaké zbraně a krabice s léky. Jenom to nejnutnější.

„Jak dlouho už to plánuješ?“

Hodil po ní pohled, který jasně říkal - co zemřel Boyd.

„Pamatuješ, jak jsem říkala, že jako alfa stojíš za pendrek?“ zeptala se a on pozvedl obočí. „Občas se i spletu.“ Usmál se. Smutně, ale přece.

„Dokážeš je tu udržet v bezpečí?“ zeptal se. Bylo poznat, jak moc se snaží neznít naléhavě.

„Pokud tu zůstanou, tak ano. Peter souhlasí s tím, že tě nebude hledat?“

„Záleží mu na vlastní kůži, nebyl takový problém ho přesvědčit. Pomůže ti udržet všechny uvnitř.“

„Co škola? Bude podezřelé, když zmizí tolik studentů, nemyslíš?“

„Stačí, když tu udržíš vlkodlaky. O Stilese a Lydii se postarají Deaton a Argentovi.“

Ida se při zmínce o lovcích automaticky zamračila. „Spoléháš na to, že tě lidská část smečky nebude hledat? U Lydie bych tomu možná věřila, ale Stiles?“ Pořád ještě nebyla schopná určit, jaký spolu ti dva vlastně mají vztah, ale nic to neměnilo na faktu, že měli pouto. Ačkoliv to oba vehementně popírali.

„Bude chránit svého otce, ten je pro něj důležitější než děsivý vlkodlak, co s ním tříská ode zdi ke zdi.“ Pronesl to jen napůl vážně, ale pak se soustředěně zamračil. „Nejspíš se Scotta pokusí nalákat přes jeho matku, proto jsem šerifa požádal, aby ji vzal na nějakou dobu k nim. Deaton je snad zvládne udržet v bezpečí.“

„Tys vážně promyslel naprosto všechno, že ano?“ zeptala se celkem zbytečně. Přikývl. Chvíli se na něj dívala. Faktem bylo, že když ho viděla poprvé, byla zklamaná. Po tom, co všechno si o jeho rodu přečetla, čekala něco víc; někoho, kdo nebude tak neuvěřitelně zbrklý, nerozvážný a tápající ve tmě neznalosti. Jako by mu nikdy nikdo nic neřekl o jeho vlastním světě. Taky viděl, jak od něj všichni očekávají, že bude vědět, co má dělat. A musela mu přiznat, že se snažil. Už předtím ji napadlo, že v něm možná přece jen bude kus vlkodlaka, kterého čekala, že potká. Teď si byla jistá, že je v něm víc než jen trocha. Jen potřeboval trochu důvěry... a hromadu pomoci. Napřímila se. „Dobrá. Udělám to, ale něco od tebe za to budu chtít.“

Vypadal překvapeně. „Co?“

Teď to byla Ida, kdo ho vyzval, aby ji následoval. Opustili podzemí a Derek je odvezl, kam mu řekla. Přímo k Deatonovi.

Veterinář vypadal trochu překvapeně, když je uviděl, ale rychle se vzpamatoval. Dokud mu Ida neřekla, proč přišli.

„Chci Cejch,“ prohlásila s naprostou jistotou a mohla by přísahat, že doktorova čokoládová kůže zbledla.

Jistěže zbledla. Je to nápad hodný titulu idiota roku!

„O co jde?“ zeptal se Derek zamračeně, když viděl jeho reakci.

„I když je to proti zákonu?“ zeptal se Deaton a Dereka ignoroval. „Nedá se to vzít zpátky. Nikdy.“

Ida přikývala. „Já vím.“

Derek se zamračil. „O co jde?“ zopakoval s vrčením.

„Řekla jsem ti, že od tebe budu něco chtít, pokud mám udělat všechno, jak si přeješ.“ Přikývl, ale nepřestal se mračit. „Chci, abys vybral můj Cejch.“

Doktor vypadal trochu zoufale.

„Co to znamená?“ zeptal se Derek.

„Nemůžu tě nechat jít jen tak, Dereku, ať už je to jakkoliv špatná volba, jsi můj alfa. Cejch mě s tebou spojí. Ať budeš kdekoliv, dokážu tě s ním najít.“ Ať tě odvlečou kamkoliv, chtělo se jí říct.

Derek oněměl. Jistě, často prostě mlčel, ale tentokrát mu slova chyběla úplně.

„Ale říkala jsi-“

„Ano. Deaton je pořád emisarem tvé smečky. To, co chci, je ilegální, a jestli na to Rada přijde… no, nebude to snadné ani příjemné.“

„Bude to extrémně zlé,“ pronesl doktor s výmluvným pohledem.

„Ne,“ řekl Derek rozhodně. Ida se napřímila.

„Pak ti nepomůžu. Nechám tvoji smečku, aby tě hledala, a budu jim v tom pomáhat.“ Vztekle na ni zavrčel, protože nelhala. Tvrdohlavě mu pohled oplácela.

Ticho mezi nimi se stupňovalo, ale nebyla to ona, kdo povolil první.

„Jak to funguje?“ obrátil se Derek ostře na veterináře.

„Cejchování je obřad, kdy alfa dobrovolně přijímá spojení se svým emisarem a naopak. Alfa vybere cejch, který potom vpálí holou rukou emisarovi do kůže. Alfa se samozřejmě zahojí beze stop, ale Cejch v něm zůstane. To spojení je nevratné, zruší ho jen smrt jedné ze stran.“

„Zbláznila ses?!“ obrátil se okamžitě zpátky k Idě.

„Nenechám tě napospas,“ pronesla zatvrzele.

„Nepřichází- Jak vůbec- Proč, sakra?!“ rozhodl se Derek konečně, co na ni vlastně chce zakřičet.

Ida se na něj zadívala. Vypadal zmateně, jako by vážně netušil, proč by něco takového chtěla udělat. Ne proč by něco takového měla dělat obecně, ale proč by něco takového měla dělat pro něj.

„Věřím v tebe. Je to tak prosté,“ pokrčila rameny. „Nemáš jen potenciál pro to být skvělý alfa. Máš v sobě dost i pro to být úžasný člověk. Právě jsem to viděla tam dole. Nenechám tě se obětovat, dokud bude nějaká jiná možnost.“

Derek Hale naprázdno klapl pusou a pak udělal něco, co by se mělo tlustým písmem zapsat do učebnic historie. Zčervenal. Ida to sledovala naprosto fascinovaně.

Deaton si rukou přikrýval ústa, ale Ida by se vsadila, že se určitě usmívá.

„Máme jasno?“ zeptala se ho s pousmáním, které nedokázala zadržet.

Derek si odkašlala a zamračil se.

„Můžu ti ještě chvíli lichotit, jestli pořád nejsi přesvědčený,“ nadhodila a široce se usmála, když se zatvářil skutečně rozpačitě.

„Fajn,“ vzdychl nakonec. Vůbec ji nepřekvapilo, že i povzdech od něj zněl jako zavrčení. „Nechám tě to udělat, ale slíbíš, že udržíš všechny vlkodlaky z mé smečky i Scotta v bezpečí.“

„Víš moc dobře, že ano. Udržím je v bezpečí za každou cenu. Teď vyber cejchovadlo.“

Zamrkal. „Jak?“

Deaton do toho vstoupil. „Něco kovového, nejlépe ne moc velkého a s jasným vzorkem.“

„Takže minci asi ne, co?“ zamumlal Derek a Deaton zakroutil hlavou. „Fajn.“ Začal se šacovat. Zarazil se u zadní kapsy džínsů a vytáhl klíče od auta. Na řetízku se tam houpal široký kříž, znak jeho camara. Tázavě se podíval na Deatona, který kývl.

„To si snad děláš…“ zamumlala Ida při pohledu na cejch. „Ty mě hodláš označkovat klíčenkou od auta?“

Derek zavrčel. „Neměl jsem čas připravit si něco lepšího.“

„Pořád jsi si jistá?“ obrátil se na ni Deaton, kterému se očividně nezamlouvalo, jak se situace vyvíjí.

„Ano. Do toho,“ pobídla ho a Derek utrhl přívěšek z řetízku. Doktor ho převzal a odešel ho rozpálit do skladu, kde měl kahan.

V ordinaci se rozhostilo ticho.

„Víš, jak se říká lidem jako ty?“ ozval se Derek po chvíli.

„Osiny v zadku?“ nadhodila a sledovala, jak se pobaveně ušklíbl.

„To taky,“ uznal. „Ale já myslel mezi vlkodlaky. Ve smečkách.“

Ida zavrtěla hlavou.

„Matka smečky.“

Zamračila se. „Tou bývá alfova družka, ne?“

Přikývl. „To ano. Ale pokud alfa žádnou nemá, často se stane, že některý člen smečky zaujme pozici „matky“ a stará se o ostatní tak, jak to alfa vždycky nedokáže. Ty jsi na to ideální materiál. V tomhle ohledu se postaráš o smečku lépe než já.“

„Nejsem-“

„Ale ano. Staráš se o ně, cos je poznala, a oba víme, že to rozhodně nebyl důvod, proč jsi sem přiletěla.“

Ida se otřásla. „Nemluv mi o létání, prosím. Mám z něj hrůzu.“ Derek se rozesmál. Nahlas a spontánně. Zamračila se na něj. „To není k smíchu, víš, jak dlouho to sem trvalo? Ta paní, co seděla vedle mě, bude mít nadosmrti chromou ruku!“ Tím ho pobavila ještě víc. Neplánovala to, ale věděla, že se touhle vzpomínkou bude utěšovat celou tu dobu, dokud se zase nepotkají. A oni se potkají!

Deaton se vrátil, v kleštích rozžhavený přívěšek. „Kam?“ zeptal se.

„Čím víc bolesti, tím silnější pouto,“ řekla Ida a odhrnula si vlasy z krku, ukázala na místo mezi boční a zadní stranou. Deatonovi se na vteřinu rozšířily oči, ale udržel neutrální výraz. Obrátila se k Derekovi. „Můžeš to udělat rukou, jestli chceš.“

Místo odpovědi si sundal koženou bundu a naklonil hlavu ke straně. Přiblížili se s Idou k sobě. Deaton opatrně vsunul žhavý kov mezi ně. Pak se Derek pohnul a přitiskl ho svým krkem k jejímu.

Bolest byla strašná. Byla by jí rozpůlila mozek na dvě části. Jednou rukou sevřela Derekovo rameno a druhou ho chytla za volnou stranu krku. Napodobil ji, ale na rozdíl od ní ji nedrtil.

Ani si nepamatovala, jestli křičela. Věděla ale určitě, že Derek nekřičel.

-----

Poslední noc před úplňkem zajišťovala celý jejich úkryt proti odhalení. Celé okolí vstupu do podzemí opatřila tak, aby tam nebylo možné zanechat čerstvý pach, stejně jako u vstupu z ruin domu.

Bezděčně se dotýkala ovázaného krku, kde se pomalu a bolestivě hojila spálenina.

Sem tam se objevil Peter s dalšími zásobami a vším, co mu ještě nakázala zajistit. Vládla mezi nimi nevyslovená dohoda; ani jeden nezmínil to, proč to vlastně dělají.

Jakmile odbilo poledne, Ida se vydala do města. Zastavila před oprýskanou budovou a už černé auto před vchodem bylo jako kopanec do žaludku. Opřela se o svou toyotu a zaklonila hlavu k bílému nebi.

„Nebuď jak malá,“ nabádala se šeptem, zatímco se jí krk stahoval pocitem úzkosti. „Nepotřebuje tě vidět takhle.“ To pomohlo. Dvakrát dlouze vydechla a pak se konečně rozhýbala. Nechala se vyvézt výtahem až nahoru. Mříž odsunula Cora, která se na ni překvapeně zadívala.

„Co tu děláš?“ zeptala se Idy. Vedle ní stál Isaac.

„Vsadím se, že jde s Derekem probrat bojový plán na večer. Když je v tom teď s náma, nakopeme alfům zadky!“ Kéž by, přála si Ida. Takhle se na něj jen usmála, čímž se vyhnula přímé lži.

„Uvidíme se později,“ kývla jim, když nastoupili do výtahu. Zavřela za nimi mříž a sledovala, jak pomalu klesají. Neměli nejmenší tušení, že svého alfu vidí na nějakou dobu naposledy. Možná dokonce- Ne. Tahle možnost nebyla přípustná. Až když už nebylo slyšet žádné skřípání, otočila se. Derek se opíral o rám dveří s pažemi založenými na prsou, jako by čekal na pizzu.

Hystericky se uchechtla.

Světlé oči se na ni dívaly s pochopením. Na vteřinu jimi zalétl pohledem k obvazu na krku a přimhouřil je.

„Přišla jsem na panáka. Oba víme, že když už na nic jiného, tak alespoň na pití máš vkus dobrý,“ usmála se a prošla kolem něj do bytu.

„Alespoň na pití?“ povytáhl obočí udiveně, výraz neutrální.

Blahosklonně se usmála a naklonila hlavu ke straně. „Možná ještě na auta,“ připustila a vytáhla ze skříňky očividně novou, ještě neotevřenou lahev. „Dáš si taky?“ zatřásla s ní ve vzduchu.

„Neopiješ se zase?“

„Ráda bych, ale ne. Dneska to budu muset zvládnout střízlivá.“ Podal dvě skleničky a Ida jim oběma nalila štědrou dávku, ignorujíc jeho povzdech.

Sedla si na stůl zády k oknu a jemně si s ním přiťukla. Upila a převalila ostrou chuť na jazyku. „Je to jako domov v lahvi,“ usmála se a zatočila teple zbarvenou tekutinou ve sklenici. „Drsná země a drsné pití, ale jakmile si zvykneš, nic jiného se nezdá dost dobré. Chybí mi.“

„Rodina?“

Zavrtěla hlavou. „Jenom Irsko. Nemám rodinu. Jen tvoji smečku,“ dodala trochu nejistě. Nebylo to tak, že by se do ní měla právo zahrnovat.

„Teď je to tvoje smečka,“ pronesl potichu, ale na rozdíl od ní nezněl nejistě ani náznakem. Ošila se.

„Udělám z ní naši smečku.“ Bylo to přinejmenším smělé tvrzení, ale to neznamenalo, že to není pravda. Rozhodně měla v plánu to zkusit.

„Já vím, že jo.“

V tiché shodě ignorovali jeho očividnou lež a Ida s hranou spokojeností kývla. „Dobře.“

Chvíli byli potichu a upíjeli whisky. „Deucalion zlomí moje pouto ke smečce ve chvíli, kdy se k němu přidám. Nebo to alespoň zkusí.“ Jako by ho jen ta představa fyzicky bolela.

„I kdyby, nezlomí naše. Cejch se nedá ohrozit. Ať se stane cokoliv, budeš mít alespoň tohle. Tajemství. Lano zpátky,“ ujistila ho. Neodpověděl, alespoň ne hned.

„Isaac chrápe,“ hlesl. „A Cora má noční můry. Dej si pozor na její drápy, až ji budeš budit.“

Položila mu ruku na předloktí. Zíral do skleničky, jako by tam mohl najít řešení celé téhle podělané situace. Útěšně mu přejela prsty vzhůru po paži a chytla ho za bradu. Otočila jeho tvář k sobě.

„Budou v pořádku.“ Chtěla se usmát, ale místo toho nezadržitelně zívla. Rty se mu pobaveně prohnuly.

„Ještě máme trochu času. Pojď si lehnout,“ pobídl ji a podepřel ji, když sklouzla ze stolu. Nebyla opilá, ale nevypadalo to, že jí to ještě někdy uvěří. Povzdechla si.

Derek se uložil na postel s polštáři pod zády, sklenici v jedné ruce a druhou nataženou od těla v jasném pozvání. Zasmála se tomu a kupodivu to neznělo nervózně. To totiž nebyla. Lehla si na bok, čelem k němu, a opřela si hlavu o jeho rameno. Ruku mu opřela o hrudník a ve druhé, stejně jako on, držela skleničku s pitím. Bylo to tak nepřirozeně přirozené, že ani nevěděla, co si o tom myslet. Neznala ho ani měsíc. Dvě třetiny té doby se mu aktivně vyhýbala a ve zbytku toho času rozhodně nevedli sáhodlouhé debaty o svých životech. Ale i přes absenci jakýchkoliv sdílených informací se tělesná blízkost zdála v pořádku. Možná za to mohl Cejch – kdoví.

Slyšela, jak mu bije srdce v pravidelném, klidném tempu.

Mlčeli a upíjeli, zatímco kolem plynuly minuty. Sklenice se časem vyprázdnily a skončily na nočním stolku. Volnou ruku položila Derekovi na břicho a on ji přikryl svou. Idě bylo teplo a příjemně. Alkohol jí uspával unavený mozek, který do teď držely vzhůru stovky obav.

„Klidně spi,“ zamručel šeptem Derek. Ida se k němu víc přitiskla.

„Najdu tě,“ pronesla už napůl spící. Potřebovala mu to říct. Nesměl do toho jít s pocitem, že už se z toho nedostane, že ho odříznou. Ještě než opravdu usnula, zachytila, jak jeho srdce zakolísalo, když říkal: „Já vím.“

Zdálo se jí, že je strom a její listy, větve i kmen prohřívá sluneční svit. Než přišel mráz.

Probudilo ji zvonění telefonu. Rozespale se po něm natáhla a podívala se na displej. Byl to budík, který jí oznamoval, že je přesně sedm hodin večer. Nevzpomínala si, že by si ho nastavovala. Uvědomila si, kde je, a zvedla hlavu. Postel byla prázdná a tam, kde předtím ležel Derek, zbyl jen studený přehoz.

Nemusela se rozhlížet, aby poznala, že je pryč. Úplně.

Posadila se a shodila nohy z okraje postele. Na nočním stolku pořád stály jejich skleničky. Rukou odsunula polštář, aby se mohla opřít a postavit, ale prsty se dotkla bavlněné látky. Derekovo tričko na spaní. Sevřela ho v ruce a zvedla si ho k nosu. Bylo plné jeho vůně.

Rozhodla se vzít si ho s sebou. Než Dereka najde a přivede domů.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction