21.12.2013 (15:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1689×

Téměř všichni seděli nebo postávali kolem velkého prázdného stolu. Už se čekalo jen na tři poslední. Po okně stékal déšť a rozpouštěl znak alfa smečky. Ida sledovala, jak kapky stékají po skle; natáhla ruku a položila ji tam, kde už černé čáry zmizely; sklo chladilo její rozpálenou kůži. Déšť jí překvapivě chyběl, ale zrovna teď až příliš připomínal slzy.

Otevřely se dveře a dovnitř vešel Derek s Corou a Stilesem. Ida se k nim otočila, stejně jako všichni ostatní.

„Jak je mu?“ zeptal se Scott a narovnal se na židli.

Stiles se unaveně, ale šťastně usmál. „Bude v pořádku. Otřesený, ale přežije to.“

Derek s Corou se zastavili, ale Stiles pokračoval dál až k Idě. „Netuším, kdo seš, a nemůžu říct, že by mě to nezajímalo, ale do háje, jsem sakra rád, že tu jsi,“ prohlásil a pak ji objal. Ida překvapeně vydechla, jak ji pevně přitiskl k sobě.

Když ji nepouštěl, jemně mu položila ruce na záda. „Bude v pořádku, Stilesi. Nechala jsem mu jen minimální zranění, aby se vyhnul nepříjemným otázkám. Nijak ho neohrožují.“ Šerif byl silný. Ještě před tím, než ho vzali na sál, mu zahojila nejhorší zranění a doktoři se pak postarali o už neškodnou ránu.

Stiles se odtáhl a rychlým pohybem si hřbetem otřel vlhko pod očima. Široce se usmál. „Pořád nemůžu pochopit, jak můžeš dělat něco tak cool a přitom se chovat, jako že o nic nejde.“

Ida si povzdechla. „Ještě jsem tu představu nedokázala úplně přijmout.“ Shlédla na vlastní ruce a roztáhla prsty; téměř čekala, že budou vypadat jinak. Všechno ji pořád lehce brnělo, jak se moc usazovala v buňkách. „Je toho moc najednou. Pár týdnů mi to potrvá.“

„Takže…“ ozvala se Allison od stolu.

Jistě, přišel čas na otázky a odpovědi.

„Nemůžu vám odpovědět na všechno,“ řekla Ida klidně, „ale pokusím se vám vysvětlit, co půjde,“ dodala, když uviděla, jak se zachmuřili.

„To je fér,“ ozval se Derek.

„Můžeš začít s tím, co jsi vlastně zač,“ prohodil Peter rádoby bez zájmu a prohlížel si nehty, které se protáhly v ostré drápy. Derek na něj zavrčel, ale Ida se usmála.

„Jsem bandraoi,“ usmála se a podívala se na Stilese, který kromě Dereka jediný nevypadal zmateně. Kývla na něj, aby to přátelům přeložil.

„Žena druid,“ vyhrkl, jako by byl vyvolaný ve třídě; pyšný, že zná odpověď na otázku. „Je to stará irština.“

„Přesně tak. Jsem to, čím byla Jennifer Blakeová, než se z ní stal darach. Emisarem. Jako Deaton. Svým způsobem,“ dodala trochu váhavě.

„Svým způsobem?“ pozvedl obočí Isaac.

„Narozdíl od Deatona, já nemám smečku. Proto jsem mohla přijet sem. Nejsem vázána na žádné místo.“

„Takže co… to jsi něco jako vlkodlak?“ nechápala Lydie. Ida se usmála.

„Ne. Jsem v podstatě přesný opak vlkodlaka. Proto jsme pro smečky tak důležití. Udržujeme rovnováhu.“

Derek se na ni upřeně zadíval, jak zachytil skrytou výtku v jejích slovech. Stranil se Deatona, a proto nebyla jejich situace nijak dobrá, doufala, že si to konečně uvědomoval. Byl jen vlkodlak, tohle nemohl sám zvládnout, čím dřív si to připustí, tím lépe.

„Nechápu,“ zabručela Lydie.

„Pokusím se to vysvětlit jinak. Představ si osu. Na jednom konci jsou zvířata, čisté instinkty. Na druhém síla mysli - bohové, duchovno, říkej tomu, jak chceš. Uprostřed je člověk. Má v sobě obě poloviny, což je rovnováha. Pokud se smečka skládá pouze z vlkodlaků, má tendence přibližovat se jednáním až příliš zvířatům. Impulzivní, nepředvídatelní, nebezpeční. Emisar je zástupcem opačného konce osy. Zastáváme rozvahu a moudrost, radíme, ukazujeme cestu a vychováváme. Přinášíme do smečky rovnováhu. Pomáhá to jim i nám. Druidi bez smečky mají tendence být trochu… ehm, povýšení a elitářští,“ pronesla rozpačitě. Ne že by to byl její případ, ale znala takové. „Vaše smečka má i lidské členy, což jí pomáhá. Hodně, ale nestačí to. Deaton by měl s vámi být propojen víc. Tak, jako to bylo za dob Talie Haleové.“

„Vzpomínám si na to,“ ozval se Peter a jeho hlas tentokrát neskrýval žádný osten. Vypadal jen… smutně.

„Emisar dělá smečku silnou, tak jako dělá smečka silná jeho. Pokud o svou smečku přijde,“ Ida se odmlčela. „No, podepíše se to na něm. Možná proto se Deaton drží tolik stranou.“ Pokrčila rameny.

Chvíli bylo ticho, než se ozval Stiles. „Takže co, teď jsi ty náš emisar?“ Všichni se na ni podívali.

„Ne,“ zavrtěla hlavou a pokoušela se nemyslet na to, co jí říkala Jennifer.

„Proč ne?“ nechápala Lydie. „Právě jsi nás všechny zachránila, ne? Proč bys to jinak dělala?“

Vždycky přímo k jádru pudla, viď, Lydie? pomyslela si Ida kysele.

„Žádná smečka nemůže mít dva emisary. Na to jsou zákony. Směla jsem vám pomoct, protože to byl darach. To je náš problém, ne vlkodlaků. Teď se musím věnovat tomu, proč mě sem poslali.“

„A to je?“ zeptala se Lydie. Ida se narovnala a ten pohled jí vrátila.

„Ty.“

Tentokrát bylo ticho vražedné. Jen Derek nevypadal zaskočeně. Samozřejmě, proč by měl, když to věděl.

„Já?!“ vyjekla a rychle se zvedla. „Proč? Ne! Ne, já to nechci vědět! Mám toho dost. Pořád jenom já. Chodím na místa, kam nechci, nacházím mrtvoly, které nehledám, nemůžu spát a navíc se mě dneska pokusila podříznout učitelka angličtiny. Dost! Už dost!“ ječela Lydie a couvala k točitému schodišti.

Ida byla první, kdo zareagoval. „Lydie. Klid. Nejsem tu, abych ti ublížila. Jen ti mám pomoct-“

„Já nechci! Chci zpátky svůj život! Nechci být nějaká pitomá bánší, nebo co to je,“ vrtěla hlavou.

„Co?“ vyhrkla Ida a tentokrát to byla ona, na koho se všichni dívali. Uvědomila si, že to téměř zakřičela. Omluvně si odkašlala. „Lydie, jak jsi slyšela, že-“

„To ona,“ vyhrkla Lydie. „Blakeová. Křičela jsem, když mě chtěla uškrtit, a ona řekla, že jsem bánší. Co je, sakra, bánší?“ ptala se Lydie vysokým hlasem, když viděla, jak na ni Ida zírá.

„Tos byla ty, co mě probudilo v nemocnici, že ano? Neslo se to tak daleko…“ vydechla nevěřícně. Tohle bylo - Bohové, co to vlasntě bylo? Bánší… Samozřejmě, jestli někde měla narazit na bánší, tak Beacon Hills bylo očividně to správné místo, kam zamířit. Tohle město je tak-

„Taky jsem slyšel Lydii křičet,“ pronesl Derek zamyšleně, jako by se rozvzpomínal. Ida k němu obrátila pozornost.

„Málem mi praskly bubínky,“ pronesl Scott a Isaac mu přizvukoval.

Ida si Lydii fascinovaně prohlížela. „Všechno to dává smysl. Imunita. Říkáš, že nacházíš mrtvé. Perfektně to sedí.“

„Vysvětlete mi to!“ vřískla Lydie s očima rozšířenýma, až vypadala jako porcelánová panenka. Hororová porcelánová panenka s rozmazanou řasenkou pod očima, rudým zhmožděným pruhem kůže kolem krku a lesknoucíma se očima v kontrastu se světlou kůží a plnými růžovými rty.

Ida se nadechla. „Lydie, není to nic strašného. Vzácného ano, ale strašného? Ne. Sedni si, uklidni se a já ti povím, co o bánší vím, ano?“ smlouvala a ukazovala na židli. Pak se podívala přes rameno na Dereka. „Máš tu alkohol?“

„Podám ho,“ ozvala se Cora, než stihl odpovědět. Ze skříňky vedle gauče vytáhla z poloviny plnou lahev zlatavého nápoje. Podala jí ho i se skleničkou. Ida se posadila na židli proti Lydii a nalila do sklenice asi na prst. Povědomá vůně ji donutila usmát se. Irská whisky.

„Dobrý vkus,“ ocenila alfu, aniž by se na něj podívala. Lydie ale neocenila správné podávání tohoto nápoje, vytrhla jí flašku z rukou a napila se přímo z ní. Derek zavrčel a Ida nespokojeně mlaskla. Lydie se téměř okamžitě rozkašlala.

„Dobrá, i tak se to dá pít,“ poznamenala Ida pobaveně. Zvedla naplněnou sklenici a obrátila ji do sebe. Na rozdíl od Lydie ale byla na whisky zvyklá. Nepila poprvé. Ani po tisící. Vzala teenagerce lahev a vrátila ji zpátky Coře. „Nepotřebuju, aby ses zlískala do bezvědomí,“ pronesla, když se na ni Lydie zamračila.

„Ale mně by to pomohlo,“ vrátila jí zrzka kousavě, což bylo nejspíš dobrou známkou. Ida zavrtěla hlavou.

„Tohle není něco, co bys mohla zaspat, Lydie. Nejsi to, co sis celý život myslela, že jsi, a nemůžeš to změnit.“

„Co teda jsem?“ zeptala se Lydie a její bojovnost jako by se úplně vypařila. Před Idou seděla zoufalá dívka, které se bořil svět pod nohama a ona se neměla čeho zachytit.

„Kvílící žena. Víla smrti. Pro tvůj druh existuje mnoho jmen. Nejsi člověk, ne úplně,“ řekla Ida pomalu, vědomá si toho, že tohle je ta nejhorší část sdělení, se kterou se bude muset Lydie vyrovnat.

Kolem nich bylo ticho. Nebyla si jistá, jestli proto, že jsou v šoku, nebo jestli je tak udržuje Derek, každopádně za to byla ráda.

„Jak… Jak nemůžu být člověk? Vždyť- Vždyť-“ Ida se natáhla, aby chytila její ruce do svých, ale Lydie se odtáhla, jako by ji děsila jen představa kontaktu. Ida jí to nezazlívala, narovnala se.

„Je to dědičné, ale nemusí se to projevit. Ber to jako takový latentní gen v krevní linii. Něco to probudí a od toho momentu se tvoje schopnosti začnou rozvíjet. Vlastně by ti to mělo lichotit, bánší jsou jen výjimečně krásné ženy. Tak zvěstují smrt, to je toho. Podstatné je, že ji nezpůsobují.“

„To sedí,“ ozval se Stiles. Ida se na něj otočila. „To s tou krásou!“ vyhrkl rychle, když viděl jejich pohledy. „Ne to s tou smrtí. To teda taky, ale já myslel tu krásu,“ dostával ze sebe a pak zrudl a zamumlal. „Pokračujte, jo?“

Ida ho pro vlastní dobro ignorovala a obrátila se zpět k Lydii. „Není to tak, že bys předvídala jakoukoliv smrt. Jen ty významné nebo týkajících se mocných rodů, případně vlastní rodiny. Je vcelku logické, že ses zapletla zrovna s Haleovými, v okolí se nevyskytuje žádný významnější rod. Taky to vysvětluje, proč jsi nacházela oběti daracha. To byla velmi významná úmrtí. To, že se nám ho podařilo zastavit, by mělo vrátit tvůj život zpět do normálních kolejí.“

Lydie zamrkala. „Jakože už žádné toulání a nacházení mrtvol? Žádný jekot?“ ptala se opatrně.

„Snad jen ten úplně obyčejný, až zjistíš, že se mi podařilo obarvit tvoje oblíbené tričko na modro,“ připustila Ida.

„Co?!“ vyjekla Lydie a někdo se zasmál.

„Koupím ti nové,“ zamumlala Ida na oko zkroušeně ve snaze odlehčit atmosféru. „Slibuju,“ pronesla a zadívala se na ni. Doufala, že Lydie ten slib pochopí. Netýkal se jen trička.

-----

Byla vyčerpaná jako nikdy. Už to trvalo celé dny. Vždycky se někde vyloupnul nějaký člen smečky a začal se „nenápadně“ vyptávat.

Snažila se před nimi schovávat, ale ve škole to dost dobře nešlo. Neustále okolo ní kroužili jako satelity. Jediný, kdo se neukázal a na nic se neptal, byl Derek.

Popravdě ji to znervózňovalo, a víc než jen trochu. Ráda by mu vysvětlila, že to, co se stalo v nemocnici, nebylo tak, jak se to mohlo jevit. Jenže neměla odvahu se sebrat a jít za ním. Místo toho se schovávala v nemetonu. Snažila se tam soustředit a poznat moc, která se jí usazovala v těle.

Deaton se tím zdál stejnou měrou fascinovaný, jako vyděšený. Děsilo ho ale hlavně to riziko, které na sebe vzala, když udělala, co udělala. Podle něj byla až příliš velká šance, že se to zvrtne, než aby to schválil. Zvlášť když byly okolnosti takové, jaké byly.

A pak tady taky byla ta věc s Lydií. Ida už v Beacon Hills neměla žádný úkol. Mohla by se sebrat a odjet. Měla by se sebrat a odjet. Jenže… začínala si až strašidelně zvykat na neustálou přítomnost smečky. Zvykla se smát Isaacovým a Stilesovým vtipům, uštěpačně komentovat otlapkávání Scotta s Allison, a taky tu byla Cora.

Derekova sestra se pasovala na něco, co mělo nebezpečně blízko osobní stráži. Nebylo to třeba, zvlášť když Ida mohla mást dvojčata drobnými iluzemi za pomoci nové síly, ale Cora si nedala říct. Až později si Ida uvědomila, že Cora do smečky nezapadá. Byla Derkovi v mnoha ohledech až příliš podobná, čímž automaticky vzbuzovala u ostatních nedůvěru.

Ale v jedné zásadní věci se lišili. Cora zapadnout chtěla.

„Myslím, že jsem ještě nikdy neviděla školu, kde by bylo víc suplujících učitelů, než těch stálých,“ poznamenala Ida, když jim končilo vyučování, a Cora se ušklíbla:

„Jeden by řekl, že si to rozmyslí, když poslední suplentka byla vraždící maniak.“

„Nezapomeň, že nikdo neví, že to byla ona,“ připomněla Ida a podržela Coře dveře. „Mimochodem, když už jsme u toho. Jak je Derekovi?“

„Tak to nemám tušení. Tváří se úplně normálně, ale to on vždycky. Zvlášť když se v něm něco děje. Možná kdyby sis s ním promluvila ty…“

Ida zavrtala pohled do země.

„Něco se mezi váma stalo.“ Cora se ani tak nezeptala, jako to spíš konstatovala.

„To přímo ne.“

„Hele, možná se neznáme tak dlouho. Ale nejsem slepá. Máte nějaký problém. Derek ani normálně moc nemluví, ale když dojde řeč na tebe, mlčí naprosto. Ostatní už si taky všimli.“

„Možná to bude mít něco společného s tím, že jsem mu před očima vyřízla srdce z jeho milenky?“ nadhodila Ida kysele.

„Sám by ji byl zabil, takže tím to nebude,“ zamítla to okamžitě Cora. „Pochybuju, že by ti to vyčítal, i kdyby ses tím nějak obzvlášť chlubila, což ty neděláš.“

Idu zhnusila už samotná představa toho, že by se chlubila vraždou.

„Chtěla jsem se tě zeptat, myslíš, že bys mě mohla hodit domů? Derek mě dneska vyzvednout nemůže, něco prý má,“ vysvětlila Cora neobvyklý dotaz. Ida se usmála, ráda, že opustily téma problémů mezi ní a alfou.

„Jasně,“ souhlasila a odemkla auto. Potlačila výčitky svědomí z toho, že ji Cořina prosba tak potěšila. Jako by jí přímo nabízela výmluvy, aby se mohla zdržet v její přítomnosti o chvíli déle. O tom, že to byl špatný nápad, Idu ujišťovala i skutečnost, že nebyla schopná o smeče mluvit s Marcy, když jí naposledy volala. Uvědomovala si, že dělat si ze vtahu ke smečce osobní tajemství je chyba, ale nedokázala si pomoct. Věděla, že to jednou musí skončit, ale zatím si je chtěla nechat jen pro sebe.

„Řídíš hrozně opatrně,“ poznamenala Cora po chvíli. Tvářila se, jako by zadržovala smích. Ida se na ni zašklebila.

„U nás se jezdí na opačné straně, musím se soustředit, abych se udržela ve správném pruhu,“ vysvětlila s mručením. Cora nebyla první, kdo si utahoval z jejího stylu řízení. Lydie jí to předhazovala v jednom kuse.

Zastavily před Derekovým bytem, ale Cora se natáhla ke klíčku v zapalování a vypnula motor auta, když se chtěla Ida rozloučit. Vytáhla je a strčila do kapsy. „Pojď se mnou. Není doma, tak se nemusíš stresovat,“ dodala rychle, když se na ni Ida zamračila. „No tak, Isaac je pořád u Scotta a bez Dereka jsem tu sama. Nudím se.“

Ida si povzdechla a prsty zaklepala o volant, věnovala Coře jeden otrávený pohled, ale musela si přiznat, že sama neměla na odpoledne žádné plány. Nejspíš by zase skončila v nemetonu. A taky s Corou být chtěla - krucinál.

„Fajn,“ souhlasila, „ale vrať mi klíčky,“ požádala s nataženou rukou. Cora jí věnovala jeden podezřívavý pohled, ale vrátila jí je. Možná nečekala, že Ida opravdu vystoupí a zamkne auto.

Derekův byt stejně prázdný jako vždycky. Ida měla pocit, že tam snad ani nežije. Nikde se neválelo žádné oblečení, rozečtená kniha nebo časopis. Buď tu opravdu nežil, nebo byl pedant na pořádek. Ta druhá možnost byla ta děsivá. Idin pokoj věčně vypadal, jako by se tam prohnalo tornádo následované vlnou tsunami. Ráda to nazývala kontrolovaný chaos; ostatní tomu říkali bordel.

„No tak, klídek. Nelhala jsem, fakt tu není,“ otočila se na ni Cora pobaveně. Ida si ani neuvědomila, že zastavila mezi dveřmi. A nejspíš jí i zrychlil tep – což ja naprosto přirozené, děkuju pěkně.

Vešla dovnitř a zavřela za nimi. Těžké kovové dveře se pohybovaly až překvapivě lehce.

Cítila se jako vetřelec, i když tu nebyla poprvé a pokaždé ji někdo pozval.

„Musíte mít mezi sebou něco fakt velkýho, když se tváříš takhle,“ zamumlala Cora, když deaktivovala alarm a hodila školní tašku na pohovku. Pak se natáhla pro ovladač a zapnula dobře ukrytou věž.

Ida se rozesmála. Tohle rozhodně Derek normálně poslouchat nemohl. Cora se zazubila. „Není pryč tak často, musím si to užít.“

„Dobře,“ souhlasila Ida. „Ale v tom případě mi vyndej tekutou první pomoc, protože já se jinak osypu. Pořád mám pocit, že odněkud vyskočí a chytí mě pod krkem.“

„Jo. To on dělá všem. Neber si to osobně,“ doporučila Cora pobaveně a vytáhla ze skříňky známou lahev. Nalila Idě skleničku a podala jí to. „Do dna,“ doporučila vesele.

„Asi tě nepřesvědčím, že nejsem alkoholik, viď?“ pronesl Ida, když vypila tu štědrou dávku na jeden hlt. Cora se jen zasmála a nalila jí další. Tu už dokázala Ida pít pomalu.

Nebyla alkoholik. Jen měla ráda whisky. A alkohol obecně.

Chvíli bylo ticho, jenom hudba se odrážela od stěn. Pak se ale Cora zeptala: „Posledních pár dnů vypadáš ustaraně. Děje se něco?“

„Nic,“ zavrtěla Ida hlavou, ale Cora jí věnovala kyselý pohled. No jo. To lhaní vlkodlakům… Kruci. „Nic, co by se týkalo smečky, neboj,“ ujišťovala ji.

„Já se ale neptám kvůli smečce,“ zamračila se Cora. „Můžu nějak pomoct?“ Ida si uvědomovala, že by Cora ráda splatila svůj domnělý dluh. Ida jí mohla dokola opakovat, že to není třeba, ale nepomáhalo to.

„Ne. S tímhle nemůžu nic dělat ani já,“ zavrtěla Ida hlavou a vypila zbytek alkoholu. Pak rozhodně odložila sklenici na stůl. „Nechci na to myslet. Říkalas, že se nudíš. Co budeme dělat, aby ses nenudila? A předem upozorňuju, že kluky s tebou probírat nebudu, protože se v nich nevyznám,“ zahrozila prstem, což Coru pobavilo.

„Nezdá se. Isaac se kolem tebe docela točí,“ zazubila se a Idě přišlo, že stejně jako její bratr má velmi zubatý úsměv. Skoro jako by měla až příliš zubů.

„Co?“ zamrkala zmateně.

„Jasně. Ty sis nevšimla? Většinou tak nešaškuje, pokud není okolo Derek. Nebo Scott. Ale u toho to dělá, protože… vlastně, kdoví proč.“

„Myslím, že vidíš něco, co neexistuje,“ navrhla Ida očividné řešení.

„Ale prosím tě,“ odfrkla si Cora a doplnila jí sklenici. Ida pojala podezření, že ji chce mladá Haleová opít, ale neprotestovala. Bohové vědí, že už to bylo pár týdnů, co se naposledy pořádně opila. Sledovala, jak Cora napsala a odeslala zprávu.

„Věř mi. Nejsem typ, co by přitahoval kluky,“ usmála se Ida.

„Proč ne?“

„Jsi slepá?“ zeptala se Ida pobaveně. „Jsem plochá jak baterka a sem tam mi dokonce trčí kosti. Rozhodně nejsem objektem něčího zájmu.“

„Tak proč s tím něco neuděláš? Třeba se nenajíš?“

„Protože nemám potřebu,“ pokrčila rameny Ida. „Navíc, hezcí lidé mají v životě obrovskou nevýhodu. Jsou nápadní, což není přesně to, co by emisar potřeboval.“

„Nevýhodu? Co je nevýhodného na tom být hezký? Většina je na tom díky tomu naopak líp.“

Ida si odfrkla. „Jsi si jistá? Podívej se na Dereka. Je nápadně krásný, a co mu to přineslo? V životě ho obalamutily dvě pěkné tvářičky. Jedna ho připravila o rodinu a ta druhá málem o život. Ne. Takhle je mi rozhodně líp.“

Cora na ni valila oči. „Takže… ty si myslíš, že Derek má špatný život, protože je hezký?“

„Ne. Ale myslím si, že ho díky tomu má horší, než by měl bez svého vzhledu. Kolik z těch všech holek, co po něm koukají, se zajímá o to, jaký opravdu je a co potřebuje?“ zeptala se Cory pochybovačně. Ta se zamračila, ale pak kývla.

„V tomhle máš asi pravdu.“

„Věř mi. Je snadnější nebýt hezká ani ošklivá. Lidé tě většinu času ignorují.“

„Takže tobě se můj bratr nelíbí? Nekoukáš po hezkých klucích?“ podivila se Cora. Ida se jejímu výrazu zasmála.

„Ne. Já koukám po zajímavých.“

„Jako třeba?“ Cora vypadala nedočkavě.

„Po takových, jako je Stiles.“

Cora ztuhla. Na vteřinu jí oči zasvítily žlutě, ale hned se ovládla. Ida ji ale uklidnila. „Nekoukám po Stilesovi konkrétně. Je na mě moc mladý.“

„Moc mladý?“

„Je mi dvacet jedna,“ oznámila jí Ida s pousmáním.

„Ale jak-?“

„Falešné doklady,“ odpověděla Ida a vypila zbytek alkoholu. Rozhodla se sklenici odnést, ale když si stoupla, svět se jí trochu zahoupal pod nohama. Klopýtla dopředu. „Tys mě opila,“ obrátila se na Coru s obviňujícím pohledem. Ta se rozpustile zazubila.

„Jak jinak bych tě donutila se trochu bavit?“ Pak ovladačem zvedla hlasitost.

-----

„Pártyyyy!“ zařval Stiles, když otevřel dveře Derekova bytu a seskočil ze schodů. Za ním se dovnitř vehnal Isaac. Po nich úplně klidně vešli Scott s Allison a Lydií.

Stiles byl zrovna u Scotta, když je zastihla Cořina hromadná zpráva. Trochu je to zaskočilo – dobře, hodně je to zaskočilo, Cora se nejevila jako někdo, kdo by pořádal večírky. Nebo s kým by byla zábava obecně – ale nikdo se jejímu nápadu nebránil.

Derek se zblázní. To byla jeho hlavní myšlenka, když sledoval, jak se kolem rozeběhly plechovky s pivem a veselá zábava. Někdo roztrhl pytlík s chipsy tak nešikovně, že se z půlky rozsypaly na podlahu. Ida se smála, když po nich Stilesovi ujela noha.

„Tancujém!“‘ zavřeštěla Lydie. Naprosto lidsky, ale o nic méně hlasitě, než co by zvládla jako bánší.

Stiles Idu vtáhl mezi ostatní bez ohledu na to, že jí dělalo problém stát rovně. Stiles si to byl ochotný přiznat; měl tu cizí holku docela rád. Radši, než je podle něj rozumná míra, protože o ní pořád nic moc nevěděl. Měla talent na stejně nic neříkající odpovědi jako Deaton. Stilese už několikrát napadlo, jestli je to vrozené, nebo je někdo v té disciplíně speciálně vycvičil. Něco na způsob agentů CIA.

Někdy v mezičase jí Cora strčila do ruky láhev se zbytkem whisky, Ida neprotestovala, jednoduše si přihnula. Stiles si od ní láhev několikrát půjčil, jen aby vytěsnil myšlenku na zuřivého Dereka, který se v jejich nejbližší budoucnosti zaručeně vyskytne.

Když o půl hodiny později vyskočil na stůl, cítil teplo ve tvářích a všechny jeho pohyby byly ještě o něco uvolněnější než jindy. Přišel si trochu gumový. Ida vyjekla, když ji Isaac vzal do náruče a postavil na desku stolu. Sám se vyhoupl za nimi. Stiles ji chytil kolem pasu stejně a ona je nechala. Hnědé vlasy rozvířené a neurčitě zbarvené oči, téměř černé, jak jí alkohol rozšířil zorničky. Ve tváři byla lehce zrůžovělá, zatímco krk měla vyloženě červený, a neustále se smála. Zvlášť když Allison s Lydií začaly zpívat, nebo spíš ječet do rytmu hudby: „Keep your friends close and your enemies closer!“ A poskakovaly při tom na místě.

Ida vyletěla do vzduchu, jak ji Isaac nadhodil, a zaječela. Stiles se rozesmál a dopil plechovku piva (Isaacova falešná občanka byla učiněné požehnání), ale jejich smích přerušil řev, který rozvibroval každý atom v místnosti. Všichni okamžitě ztuhli. Ida se v Isaacově náruči otočila tváří ke dveřím.

Mezi futry stál Derek, tvář vlkodlaka, zuby vyceněné.

„Kurva,“ vyjekl Stiles hlasem trapně vyšším než jindy, když si uvědomil, že Derek podpírá Petera, který se zdál skoro v bezvědomí. Hudba ztichla, jak ji Cora honem vypnula, a Isaac rychle seskočil ze stolu i s Idou v náruči. Pak ji postavil na zem, což mělo za následek její pád na zadek, protože to neustála.

„Au,“ konstatovala a Cora ji rychle vytáhla na nohy. Derek je propaloval pohledem.

„Co mu je?“ zeptal se Scott, který byl stejně jako ostatní vlkodlaci střízlivý. Vlkodlaci se dost dobře opít nemohli. Chudáci.

„Lovec,“ zavrčel Derek a dovedl Petera k pohovce, kam ho složil jako balík špinavého prádla. Peter sebou cukl, protože to nejspíš bolelo. Stilesovi to nijak nevadilo. Nejstarší vlkodlak byl děsivý a užíval si to. Stiles neměl problém s přehnanou lítostí k jeho osobě, spíš se musel ovládnout, aby mu nešel ještě trochu přitížit. 

„Kulka?“ zeptala se Cora.

„Nemáme,“ zavrtěl hlavou Derek a vypadal, že je schopný někoho rozsápat na kousky, jen aby se mu ulevilo.

„Uhni,“ ozvala se Ida a strčila do Stilese. Vrazila mu do ruky prázdnou lahev a vykročila směrem k alfovi a raněnému. Nohy se jí okamžitě zapletly a nebýt Cory, poroučela by se k zemi.

„Jsi opilá,“ obvinil ji Derek temně.

„Ne, babičko, mám jen křivé nohy,“ utrousila uštěpačně. „Jasně, že jsem opilá, ale máš lepší nápad?“

„Můžeme ho nechat umřít,“ ozval se Scott nápomocně. Stiles s nadšením zakýval hlavou. Tenhle nápad se mu zamlouval. Mohli by hlasovat. Demokracie má ostatně i své světlé dny.

„No, to se možná stane tak jako tak,“ trhal Ida ramenem a malátně si klekla vedle Petera. Zvedla mu obličej. „Kam to dostal?“

„Do zadku,“ konstatoval Derek. Ida vyprskla smíchy a nebyla sama. Peterovy modré oči se pootevřely; v bledé zpocené tváři vypadaly téměř jako vlkodlačí, ale nebyly. Neměl by na přeměnu sílu.

„Ne… taková sran-da,“ vydechl namáhavě. Znělo to téměř dotčeně.

„Můžu to zkusit, ale… je to jen pokus. Soustředění,“ zvedla ukazováček s palcem přitisknuté těsně k sobě, „trošičku problém.“

„Bezva,“ vydechl Peter, ale nevypadal, že se hodlá bránit. Sklonila se k němu a přitiskla mu rty na jeho.

Stiles ztuhnul. „Co to, do háje-?“ vyjekl, když uviděl, jak jí raněný vlkodlak vyšel naproti. Malátně se zakroutila, ale alkohol v krvi její koordinaci úplně nepomohl. Peter ji chytil za krkem a přidržel blíž. Vyjekla mu do úst a vzepřela se. Derek ji ze sevření okamžitě osvobodil. Zadýchaně se odtáhla. Alfa vypadal, že ho každou minutou klepne. Kolem bylo ticho.

„Ne- zlý, rusa-lko. F-akt ne zlý,“ zasmál se Peter a Ida zrudla.

„Vážně právě-?“ ozval se Scott konsternovaně.

„Ne!“ ozvalo se mnohohlasně. Stiles si uvědomoval, že jeho nesouhlas byl zdaleka nejhlasitější, ale odmítal to komentovat třeba i jen v duchu.

Ida se vzpamatovala a ohlédla se na Dereka. „Podrž ho, jo?“ požádala ho trochu otupěle. Derek poslechl a Ida na Petera znovu přitiskla rty. Tentokrát už se ani nehnul. Ida se zhluboka nadechla a… Co to, sakra, dělala? Stiles nevěřícně sledoval, jak do sebe vtahuje… cosi. Nejistě se podíval na prázdnou plechovku od piva, kterou měl pořád v ruce. Tři byly možná vážně moc.

Chvíli to trvalo, ale nakonec se Ida odtrhla. Odstrčila se od Petera a přepadla z gauče na zem. Zasténala a obrátila se čelem k zemi. Stiles udělal krok dopředu, ale to už se k ní Derek přiblížil a chytil ji za paže. A pak se to zvrtlo.

„Asi budu zvracet,“ oznámila a bez delších průtahů to i vykonala. Přímo Derekovi na boty.

Paráda!

-----

Převalila se na břicho a zaskučela. „Auuu.“ Měla pocit, že na ni někdo šlápl a ještě se otočil na patě.

„To znělo skoro jako Scottovo,“ ozvalo se pobaveně. Byl to-?

„Ať to byla noční můra. Prosím, prosím, ať se mi to jen zdálo,“ šeptala polohlasem, zatímco se otáčela na záda.

„To podle toho, rusalko. Myslíš to, jak jsi tancovala na stole, zvracela Derekovi na boty nebo naši malou chvilku sbližování?“

„Sklapni,“ ozvalo se vrčivě z kouta a Ida otevřela oči. Bylo docela šero, ale pořád ještě světlo. Zaskučela a přetáhla si přikrývku zpátky přes hlavu. „Jděte pryč,“ zaskučela.

„Já bych asi mohl, ale jinak je docela drzé vyhánět Dereka z vlastního bytu, potažmo z vlastní postele,“ pronesl Peter vesele.

Ida se napřímila tak rychle, až ji z toho píchlo v hlavě a žaludek se rozhoupal jak korek na rybníku. „Co?“ Rozhlédla se kolem. Měl pravdu. Ležela v Derekově posteli. Vybavila si, kdy v ní ležela naposledy, a zrudla.

Bylo to dobré. Moc dobré.

Počkat. Ona v ní nikdy neležela. Ty cizí vzpomínky byly pěkně na pytel. „Měla jsem tě nechat umřít,“ zamumlala s pohledem na spokojeného Petera opřeného o rám okna.

„Možná,“ protáhl a pak zamrkal. „Ale nenechalas.“ Pak se otočil a zamířil pryč.

„Co to, sakra-“

„To bylo jeho poděkování,“ konstatoval Derek a Ida měla pořád pocit, že to znělo víc jako vrčení, než jako řeč.

Byla chvíli potichu a prstem přejížděla po vzorech na pokrývce. „Jsi naštvaný?“ odvážila se pak zeptat, ale ne se na něj podívat.

„Ano.“

Bezva. „Ehm. A kdybys měl svoje důvody seřadit podle důležitosti, co tě štve nejvíc?“ zeptala se opatrně.

Chvíli bylo ticho. „Že ten lovec utekl.“ No. To nebylo zrovna to, co čekala.

„A dál?“

„Že se Peter nechal trefit.“

Fajn, bude muset změnit přístup. „A jaký je důvod pro tvůj vztek na mě?“

Neodpověděl. Zvedla k němu pohled. Vypadal zaskočeně. Zavrtěl hlavou. „Nejsem na tebe naštvaný.“

„Ne?“ vyjekla překvapeně.

„Měl bych být?“ opáčil.

„No… pozvracela jsem ti boty,“ nabídla poslední ze svých provinění.

Odfrkl si. „Taky bych zvracel, kdybych musel líbat Petera.“

Zakuckala se smíchy a prohrábla si vlasy. „Snad to radši ani nepřipomínej, pořád mi není dobře.“

„Do postele ne,“ prohlásil Derek tak rezolutně, že i kdyby snad chtěla, žaludek by si to nedovolil.

„Dobře.“

„Ještě kvůli něčemu bych měl být naštvaný?“ zeptal se po delší pauze, kdy zase začala obkreslovat vzory na pokrývce.

Chtěla by říct, že ne nebo že neví, ale bylo jasné, že by to neprošlo. Srdce by ji prozradilo a Ida si dobře uvědomovala, že Derek právě poslouchá opravdu pozorně.

Nadechla se a vypustila vzduch nosem. „Kvůli tomu, cos musel poslouchat tam dole. V nemocnici.“ Ani to nedokázala položit jako otázku.

Vyšel z něj neurčitý zvuk. Něco mezi povzdechem a zavrčením.

„Nebyla to pravda. Alespoň většina z toho nebyla pravda,“ upřesnila a spojila ruce, jen aby se donutila nechat pokrývku na pokoji.

„Co přesně nebyla pravda?“

„Že… hm…“ Asi bude přece jen znovu zvracet. „Špatně se to vysvětluje,“ zamrmlala a strčila si vlasy za uši.

Zamručel, ale znělo to docela klidně. „Tak začnu já. Nemám moc jasno v tom, co se tam dole stalo, ale pochopil jsem dvě věci. Zaprvé. Nějakým způsobem stojíš o mou smečku.“

„Ano,“ přiznala se sklopenou hlavou.

„Dobře. Nemám s tím problém,“ pronesl a tím ji trochu vykolejil. Nedokázala na něj nezírat s poootevřenou pusou.

„Ne?“

„Ne.“

Ne. Nedokázala tu myšlenku vstřebat. Pořád byla v podstatě vetřelec, navíc se schopnostmi způsobit opravdové škody. A on nejenže ji nevyhání, ale dokonce by jí dovolil zůstat?

Uteklo jí trochu hysterické uchechtnutí. „Zrovna když jsem si začala myslet, že už to nemůže být horší…“

Derek vypadal zmateně. „Cože?“

„Nedovolí mi to, Dereku,“ pronesla smutně. „Vlastně bych tu už neměla být vzhledem k tomu, že Lydie není uchazečka o post v naší společnosti. Měla bych se vrátit zpátky do Londýna a pak domů do Irska. Tvoje smečka už emisara má. Nemám na místo v ní právo.“

„Ale když jsi věděla o Deatonovi, tak proč…“

„Nebyla to zrovna vědomá volba, víš?“ ušklíbla se. „Nejste první smečka, co jsem potkala. Dokonce nejste ani v první desítce, ale jste první, se kterými-“ Kousla se do rtu, aby jí neuteklo zafňukání. Nechtěla před ním vydávat tak nedůstojné zvuky. Jednou to stačilo. „Prostě to nejde, ale teď, když vím, že bys proti tomu nic neměl, je to ještě mnohem horší. Čekám, že mě odvolají každým dnem.“

Tiše zavrčel. „Určitě nejde něco-“

„Ne,“ zavrtěla hlavou. A pak se pokusila usmát. „Takže… Co je za druhé?“

„Co?“

„Říkal jsi, že tohle je za prvé. Tak, co je zadruhé?“

„Aha. No, za druhé jsem pochopil, že stojíš o mě.“

„Ne,“ vyhrkla rychle. Viděla, jak nadzvedl obočí. Pravděpodobně slyšel výkyv v jejím srdečním tepu. Což považovala docela za výkon, protože v jejím těle teď bylo nestabilní naprosto všechno, včetně srdečního tepu. „Ne takhle,“ upřesnila svou odpověď, aby to nebyla lež. Naklonil hlavu ke straně a čekal na vysvětlení.

„Nepodřizuju se každému, Dereku. To, že jsem to udělala u tebe, nechalo následky. Stojím o tebe, ale jako o alfu. Ne jako o-“

„Sexuální hračku?“ doplnil, když se nejistě odmlčela. Zkřivila pusu do úšklebku.

„Znělo to tak, co?“ zeptala se nejistě. Přikývl. „Nechala jsem ji, aby si to myslela. Chtěla jsem ji rozptýlit, mrzí mě, jestli jsem nějak-“

Tiše se zasmál. „Netřeba se omlouvat. Už jednou jsi mi řekla, že nejsem tvůj typ. Proč si to ale myslela?“

Ida se trochu uvolnila a protáhla se. „Protože když jsem se tehdy pokoušela o vizi, napojila jsem se přímo na její mysl. Viděla jsem určité záblesky. Vzpomínky a tak…“ pronesla opatrně. „Musíš pochopit, že naše společenství funguje odlišně. Sex je nástroj, ale manipulovat jím je tabu,“ vysvětlovala pomalu. Nikdy o tom nemluvila, jen když nebylo zbytí. A teď se tomu ještě pořád mohla vyhnout. Nepatřilo to mezi její oblíbené vzpomínky. Pokud se někdo v jejich společenství dokázal propracovat až na vrchol, mohl svou moc znásobit největší obětí. Ne všichni jsou ochotní čekat se ztrátou panenství tak dlouho a opravdu ho obětovat. Je to… no, pravděpodobně to nejbolestivější, co zažijí, pokud není jejich život nějak zvlášť výstřední a nebezpečný. (Jaké překvapení, že zrovna ten její je.) Musí být, aby to byla hodnotná oběť. Většina potom na sex z pochopitelných důvodů zanevře. Minimálně na nějakou dobu.

Slyšela ho tiše vrčet, ale nenechala se tím rozrušit. „Je to věc, která je součástí důležitých rituálů a která má pravidla. Ona je porušovala a já mám teď tuhle část jejích vzpomínek pořád v hlavě,“ zamračila se Ida. „Rozptyluje mě to a rozčiluje. Pokud nejde o rodinu, většina z naší rasy souhlasí s názorem, že láska i sex jsou přeceňované - jen zamlžují rozum a zabírají čas. Udělala bych cokoliv, abych se těch vzpomínak zbavila, chápu, že je ti to asi nepříjemné stejně jako mně. Ale já nevím, jak se toho zbavit,“ zavrtěla nešťastně hlavou. „Mám to tady,“ poklepala si prstem na spánek a okamžitě toho zalitovala.

Dokázala si představit, jak zhnusený asi je. Sama si navíc připadala jako voyer.

Dlouho nikdo nepromluvil. Derek se za celou tu dobu nehnul ze židle, která stála kus od postele. Připomínal zhroucený pomník s andělem bez křídel, který kdysi viděla na jednom berlínském hřbitově.

„Kdo je Brian?“

Ida zaťala zuby a pevně stiskla víčka, když to jméno uslyšela.

„Byl,“ řekla tiše.

„Co?“ nechápal Derek.

„Ne je, ale byl,“ zopakovala. „Byl to můj starší bratr. Zabili ho lovci,“ řekla hluše, hlava jí třeštila. Měla by si dát panáka. Vytlouct klín klínem. Vyléčit se tím, co jí udělalo zle.

Slyšela tiché kroky a pak se postel zhoupla. Překvapeně zvedla pohled a uviděla Coru. Žluté oči jí v přítmí zářily jako roztavené zlato. Tiše zakňučela a pak se přisunula tak blízko k Idě, aby se jí mohla otřít tváří o bradu.

„Coro?“ zeptala se překvapeně, ale dívka se jí jen stočila kolem těla a položila jí hlavu do klína. Sledovala ji zářícíma očima. Ida jí bezděčně shrnula vlasy z tváře a usmála se na ni. Měla pocit, jako by jí někdo proměnil srdce v radiátor. Hřálo to. Pálilo až k slzám. Kdy naposledy jí někdo chtěl být takhle blízko? Cora zavřela oči a nechala se hladit po vlasech. Ida ignorovala otravně střízlivý hlas, který jí v hlavě pištivě opakoval: nebezpečí, nebezpečí, nebezpečí!

Jasně, že to není tak, že by ke Coře přilnula. Není blázen.

„To je mi líto,“ pronesl Derek a vtáhl ji zpátky do reality. Ida mu to věřila. On věděl, jaké to je přijít o staršího bratra. O rodinu.

„Tys ho nezabil,“ řekla místo toho a pak se vyvlékla z Cořina objetí. „Koupelna?“ zeptala se a Derek kývl k točitému schodišti.

Vyšla nahoru, kde byla další místnost s několika matracemi, nejspíš pro zbytek smečky, a dveře do koupelny.

Natáhla se po páčce od sprchy, která byla nad vanou, a pustila ji naplno. Teprve potom se potichu rozbrečela. 

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa - 6.: