OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Alfa - 42.

02.04.2014 (10:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1896×

Cora byla v pořádku. Omámená, s otravou omějem, ale v pořádku.

Ida… No… Ne tak úplně. Měla zlomenou nohu.

A nikdo se na ni nedíval.

Jackson s Isaacem byli ještě pořád někde pryč a zbavovali se těl. Allison odjela, aby vrátila zbraně a zbavila se té, kterou používala Ida.

Stiles se opíral o stěnu Deatonovy ošetřovny proti ní a Derekovi, zatímco Scott tiše mluvil se svým emisarem. Idina noha byla v sádře a bolela i přes lektvar, který Ida spolkla. Nejspíš to bylo tím, že nedostala nijak silný vzhledem k těhotenství, které Melissa pořád nazývala rizikové. I když bylo rizikové spíš kvůli jejímu životnímu stylu, než zdravotnímu stavu.

Chápala to. Už zase by byla v nemocnici,  kdyby si nevynutila veterináře.

„Je v pořádku,“ zamumlala Ida s očima upřenýma na klín. „Stálo to za to.“

Nikdo jí neodpověděl. Samozřejmě. Derekova ruka jí ale jemně sevřela rameno. Nebyla si jistá, jestli to mělo být pokárání nebo šlo o podporu, a tak se rozhodla, že to bude vnímat pozitivně.

Stálo to za to, zopakovala si v duchu. Stálo to za to.

Nebyla tam jiná možnost. Udělala by to ona nebo Derek. Takhle ho ušetřila odporného… Jo. Možná ne tak docela. Docela dobře z ní nejspíš pocity prosakovaly do něj, protože si nebyla úplně jistá, jak tomu zabránit. Nepoznala, kdy se to děje a kdy ne. Bylo těžké se tomu vyvarovat. Navíc blokování jejich spojení se neukázalo jako ta správná volba. Věděla by, že tam Derek je, kdyby se ho od sebe tak moc nesnažila odstřihnout. Mohla by s tím počítat, mohla by plánovat, mohla by-

„Už můžeme odjet?“ zeptala se unaveným hlasem, aniž by zvedla oči z klína. Scott se k nim přesunul tiše jako duch.

„Jasně. Všechno jsem mu vysvětlil.“

Kývla a nechala se bez řečí v Derekově náruči odnést až na parkoviště a naložil do camara, když si Stiles se Scottem nastoupili dovnitř. K domu Stilinských dojeli potichu a bez rádia.

Až když byli všichni v obývacím pokoji a upřel se na ně šerifův pátravý pohled, Stiles něco zamumlal a zmizel v patře.

Šerif se za ním chvíli ustaraně díval a pak se otočil na Idu. Jeho výraz se nezměnil.

„Jak se cítíš? Jsi v pořádku?“ Natáhl k ní ruku z křesla, na kterém seděl, zatímco ona byla usazená na pohovce. Opatrně se dotkl ruky, kterou měla položenou na opěradle. Nepostřehla moment, kdy ho pevně sevřela, ani kdy jí vytryskly slzy navzdory pevně stisknutým víčkům.

„Ne,“ zakrákala hlasem rozdrážděným dlouhým zadržováním emocí.

A pak už u ní byl Derek a ona mu zabořila tvář mezi krk a rameno, aby se na nikoho nemusela dívat. Šerif ji pořád pevně držel za ruku.

„Chceš mluvit?“ zamumlal jí Derek potichu do ucha. Zavrtěla hlavou, než začala.

„Nebyla jiná možnost. Mstily by se. Ohrozily by je. Nemohla jsem riskovat, že by jim ublížily.“

Mohla jsi doufat v jejich lepší stránku a nechat je jít.

„Bylo by to riziko.“

Všechno je riziko. Bylo by tak nemožné, aby se zachovaly správně?

„Žili bysme ve strachu. Znali jména smečky a Melissu, šerifa, Chrise. Kdokoliv by mohl umřít, protože jsem to neudělala hned. Tohle je bezpečnější.“

Nebo snazší? Vybrala sis tu jednodušší cestu, nelži sama sobě. Alespoň buď natolik dospělá, že si to přiznáš.

Fajn. Dobře. Vybrala si tu snazší cestu!

Vidíš? Ani to nebolelo. Teď už se s tím jen musíš naučit žít.

Přimkla se blíž k Derekovi, jako by tu temnou skvrnu na srdci mohl svojí blízkostí zahnat. Jenže to nefungovalo. Bez ohledu na to, jak pevně ji k sobě tiskl, ten pocit tam pořád byl. A co hůř. Cítila to i z něj. Odsouzení.

Něco se z ní odlomilo a už nebyla cesta, jak to získat zpátky.

-----

„Já jen…“ Stiles se odmlčel a zvedl pohled ke Scottovi, který seděl v židli proti němu. „Nemůžu uvěřit, že to fakt udělala, chlape. Prostě jen… Bylo to jak podělaný Osvícení!“

„Vím, co myslíš,“ zamumlal Scott. Ale Stiles zavrtěl hlavou.

„Ne. Ne to nevíš. Tohle nebylo v zápalu boje ani nic podobnýho. Tohle byla podělaná poprava! Prostě tam všechny byly, dejchaly, myslely a to všechno okolo a pak najednou rána a nic. Chápeš? Kaput, finite, ende, šlus, prostě nic. Kupa masa a krve. A ona tam seděla a zírala na to všechno, aniž by se hnula. Kurva!“ Zabořil si ruce do vlasů a praštil sebou na posteli na záda.

Scott mlčel a Stiles mu byl vděčný. Tohle bylo… Kruci, neměl tušení, jak se s tímhle vyrovnat. Už toho viděl dost. Mrtvoly, umírání, násilí všemožného druhu, ale tohle byl docela jiný level.

„Co dělá?“

„Mluví s Derekem.“

Vydechl si. „Dobře.“ Alespoň už nemlčí. Krucinál, nejděsivější na tom nejspíš bylo, jak prázdně se celou dobu tvářila. Jako by to nebylo víc, než sfouknutí svíčky.

Šest sfouknutých svíček.

„Nejsem si jistej, jak se na ni dívat. Doprdele. Já ani nevím, jestli se na ni vůbec chci dívat!“

Scott vydechl a znělo to až nechutně unaveně a nescottovsky. Stiles by skoro řekl – dospěle. „Vím, co myslíš.“

„Jo?“

„Jo.“

Stiles se podepřel na loktech a podíval se na svého nejlepšího přítele. Nevypadalo to, že by mluvil do větru.

„Adrian,“ vysvětlil Scott jedním slovem.

„Pokusil se jí vyříznout srdce přímo před Derekem. Koledoval si o to.“

Scott pokrčil rameny. „Nebyls tam. Jasně, zasloužil si to, neříkám, že ne. Ale to, jak to udělali. Podělaná poprava.“

„Je to tak trochu její styl, co?“

Scott mlčel. Stiles taky. Čas chvíli odtikával v naprosté tichosti. Alespoň pro Stilese, Scott nejspíš slyšel, co se dělo dole. Byly momenty, kdy mu Stiles vážně, ale vážně nezáviděl.

„Myslel jsem- Do hajzlu, měl jsem za to, že je něco víc, víš?“

„Víc než co?“

„Než člověk.“ Uvědomoval si, jak hloupě a dětinsky to zní.

Scottovo mlčení mu to jen potvrzovalo. Mlčel zcela specifickým tónem, jak to uměl jen on. No a možná ještě Derek. A Cora. A Peter. Haleovic rodina byla v tomhle ohledu vůbec hodně nadaná.

„Celou dobu, všechno to, co se dělo, brala tak dobře. Za poslední půlrok si prošla větším množstvím sraček než my všichni dohromady a nezlomila se víc než jednou, po tom, co ji… víš co,“ zamumlal nejistě.

„Jo,“ potvrdil Scott stejně nejistě.

„Bylo tohle prostě moc? Poslední kapka a všechny ty kraviny?“

„Bylo by to pro tebe snazší, kdyby to tak bylo?“

Jo. Jenže vlastně ne. „Nevím.“

Scott se napřímil. „Jde sem tvůj táta.“ Stiles zoufale zaskučel. Ještě nad tím nepřemýšlel. Co mu řekne? Nebylo to tak, že když teď věděl o nadpřirozenu, mohl vědět všechno. Pořád byl šerif. S tím, co dneska Ida udělala, by se nesmířil. Na to byl až moc čestný typ.

Dveře se s cvaknutím otevřely a šerif strčil hlavu dovnitř.

„Jste oba v pořádku.“

„Jasně, tati. V pohodě.“ Znělo to nedůvěryhodně i jemu samotnému.

„Chcete mi říct, co se stalo?“

„Ani ne,“ odpověděli jednohlasně a šerif vydechl.

„Asi je to tak lepší,“ souhlasil, ale nevypadal z toho šťastně. No, hádejte co, Stiles si taky zrovna dvakrát nevýskal. „Cora pořád spí,“ oznámil, a když nereagovali jinak než kývnutím, pokračoval. „Za chvíli mi začíná směna, jestli tu budeš zůstávat, Scotte, nezapomeň dát vědět mámě.“ Šerif počkal, než Scott znovu přikývl, pak sám pokýval a s posledním nešťastným pohledem na Stilese za sebou zavřel dveře.

Vydržel to přesně minutu a čtvrt, než vybuchl. „Nesnáším, když mu nemůžu říct pravdu!“

„Jeden by myslel, že sis už zvyknul,“ poznamenal Scott bez větších emocí. Stiles se na něj zamračil.

„Očividně jsem si naivně myslel, že když už ví, jak se věci mají, nebudu mu muset nic tajit.“

„Naivní.“

„Jo.“

„Mám tu zůstat?“

„Jestli chceš.“

„Stilesi…“

„Jo. Bylo by… to by bylo fajn,“ dostal ze sebe Stiles trochu přiškrceně. „Myslíš, že bych se měl podívat na Coru?“

„Spí,“ namítl Scott. Stiles nerozhodně vydechl. „Jo. Nebudu ji rušit. Derek by mě beztak zabil, kdybych ji vzbudil.“

„Jo.“

„Jo.“

Byly chvíle, kdy Stiles Scotta nepokrytě miloval. Zvlášť, když ve správných chvílích dokázal mlčet. To se Stiles nikdy nenaučil.

-----

„Jsem v pořádku,“ zamumlala Ida, když jí Derek podal hrnek s horkou čokoládou. Byla instantní, ale Ida už si na ni docela zvykla. „Jak je na tom Cora?“

„Spí.“

Protřela si pálící opuchlé oči. Tváře ji pálily od slaných slz a toho, jak si je neustále stírala hrubým rukávem vytahaného svetru, do kterého se převlékla, když Coru přivezli sem do domu a Ida ji částečně vyléčila.

Nedokázala víc, protože ji vydaná energie zasáhla jako rána bouracím kladivem, když se o to pokoušela. Proto taky teď měla na noze těžkou sádru a polykala bylinky na bolest. Neměla dost síly, aby si zahojila vlastní zranění. Možná za den nebo dva.

„Dobře. Potřebuje to.“

„Ty taky.“

„Pravda,“ přikývla. To, že nechce, říkat nemusela, uvědomoval si to. Sedl si zpátky na místo vedle ní a přitáhl si ji k boku. „Pořád na mě nekřičíš,“ připomněla po několika opatrných usrknutích.

Zabořil jí tvář do vlasů a nadechl se. Vydal nespokojený zvuk. Musela být cítit hrozně. Veterinou, špínou, střelným prachem… Zkusila se odsunout, ale nenechal ji. Namísto toho se o ni jemně otíral. Přenášel na ni vlastní pach.

Značkoval si ji. Pořád bylo divné na to myslet takhle. Jenže něco uvnitř jí říkalo, že je to přesně to, co dělá. A že je to přesně to, co dělat má.

Nechala ho, i když jí přejížděl rukama po horké kůži krku a prsty co chvíli zabořil do vlasů.

„Znamená to, že ani nebudeš?“

„Ne.“

„Ne – nebudeš, nebo ne – nedělej si naděje, ono to přijde?“

Odfrkl si. „Nehodlám na tebe ‚křičet‘.“

„Vrčet?“

„Ani vrčet.“

Dobře. To bylo překvapivé. „Jak to?“

Uvolnil jednu ruku a překryl jí pravačku, kterou si ohřívala o hrnek, dokud se nedovtípila a nepustila ho. Propletl jejich prsty. „Zachránilas Coru, mě a udělalas něco, co od tebe nikdo nežádal, jenom abys ochránila smečku.“ Otřel se jí nosem o spánek. „Nechci na tebe křičet.“

Vydechla si. Vůbec si neuvědomila, že zadržovala dech, dokud ho nepustila spolu s citlivým okousaným rtem.

„Chci se ti omluvit.“

„Cože?“

„To cos udělala? To byla moje povinnost. Jsi emisar. Nemáš se za smečku prát nebo ji zachraňovat z provazů a opuštěných sklepů. Máš poskytovat rady a usměrňovat naše prudké a impulzivní jednání.“

„Nejsem jen emisar,“ namítla zamračeně. Chytil ji pod bradou a lehce otočil k sobě. Vypadal smutně.

„Nejsi. Jsi rodina. Moje družka. Jsi na prvním místě a já to podělal. Zase.“ Obočí se mu stáhlo dohromady v provinilém výrazu. Bolest se odrážela hluboko v zelených očích s rozšířenými zorničkami. Vypadal zranitelněji než kdy dřív.

„Šlo o Coru,“ hlesla potichu a nespouštěla z něj pohled. Doufala, že v něm vidí, že ji nezklamal. Protože nezklamal. Věděla, že se zachová zbrkle. Vždycky se choval zbrkle, když někdo ohrozil lidi, na kterých mu záleželo nejvíc. Tolik se bál ztráty, že nedokázal myslet objektivně. Nebylo to něco, co by mu mohla vyčítat. Bylo to pochopitelné.

Lidské.

Usmála se. „Nechtěla bych, aby ses zachoval jinak.“ Zarazila se. „Dobře, možná bys u toho pokaždé nemusel skončit svázaný v kozelci, omámený vlčím morem nebo jinak zneškodněný. Ale jinak? Jsi skvělý starší bratr. Skvělý alfa.“

„Alfa,“ zamumlal. „Laura byla alfa. Matka byla alfa. Scott je alfa. Já jsem…“ Vzdychl a přitiskl jí ústa do vlasů.

„Derek.“

Zamručel.

„Víš, co to znamená?“

„Co?“ Nechápal.

„Tvoje jméno. Víš, co Derek znamená?“

Cítila, jak zavrtěl hlavou.

„Nadaný vůdce. A než se začneš bránit, měl bys vědět, že jména mají moc. Skutečnou moc, pokud ten, kdo pojmenovává, věří.“

Odtáhl se se skeptickým výrazem. „Klidně mi nevěř, ale věděl to i Brian. V tom dopisu, co jsem našla? Potvrdil mi, že jsi to ty, tvým vlastním jménem. Někdy ti to dám přečíst.“

„Věděl, jak se jmenuju?“

Trhla rameny. „Svým způsobem.“

Derek si nespokojeně odfrknul. „Občas zapomínám, že jsi jako Deaton.“

Spokojeně se zašklebila do teplého nápoje. Pak si ale na něco vzpomněla a sáhla do kapsy pro telefon. Ještě pořád na něm byl nepřijatý hovor.

Žaludek klesl pod tíhou viny a zhnusení. Derek se natáhl, vzal jí přístroj z prstů a vymazal upozornění. Pak ho odložil stranou.

„Chtěla jsem jen změnit vyzvánění,“ pokusila se chabě předstírat, že se jí netřese hlas i tělo.

Brouknul a vzal jí z ruky i hrnek. Opřel si ji o hruď a pevně objal, zatímco mu prsty jemně klepala o paže. Několik minut uběhlo v tichosti, protože Derek neměl co říct a Idina pozornost se soustředila na její myšlenky.

Zabila šest žen.

Dokázalas zabít šest žen, to je rozdíl.

Ne tak moc, vzhledem k jednotnému výsledku – šest zmařených životů.

Zmařených? Vážně? Nedržely náhodou Dereka v poutech? Neunesly Coru? Nechtěly vlákat smečku do pasti? Kolik životů by přišlo nazmar pak?

Naznačuješ, že je lepších šest cizích, než devět vlastních?

Ano.

Jasně, že je to lepší! Ale dělá to ze mě o něco míň vraha? Těžko!

Nebyla to vražda! Sebeobrana je správný termín. A nebyl to úžasný pocit, moct se ubránit? Sama? Zachránit všechny ostatní?

Nespokojeně se zamračila. Možná. Připustila neochotně.

Upřímně, nebylo to tak, že bys měla nějaké jiné možnosti. Jak bys to chtěla vyřešit, aniž by musel někdo umřít?

Na to Ida neměla dost dobrou odpověď. Snažila se na to přijít od chvíle, kdy poprvé stiskla spoušť. Byla jiná možnost? Existovalo nějaké nenásilné řešení? Jestli ano, ona na něj zatím nepřišla. Popravdě se děsila té vteřiny, kdy se jí podaří nějaké vymyslet.

Přiznej si, že kdybys mohla vrátit čas, udělal bys zase to samé. Bylo to tak nejlepší.

Nejpohodlnější, namítla s drásavým pocitem na prsou.

Nejbezpečnější!

Pravda.

Přestaň se litovat, vyšlas z toho jako vítěz. Neříkal to Derek? Jsi vítěz, přežíváš. Všichni, co se proti tobě postaví, si to vybrali z vlastní vůle a musí nést následky. Ty si odneseš jizvy, ale každá navíc je jen důkaz, že jsi o něco silnější. A když to takhle půjde dál? Nikdo se nám nepostaví! Nebo alespoň nepřežije.

„Jsi v pořádku?“ zamumlal jí Derek do ucha a Ida si uvědomila, jak moc je v jeho náruči ztuhlá. Uvolnila se.

„Jo,“ hlesla. „Jo,“ zopakovala o něco silněji, „úplně v pořádku.“

Derek vydal překvapeně znějící zvuk. Otočila se na něj a pohledem skenovala jeho tvář zkroucenou do starostlivé masky.

„Udělala bych to znova. Kdybych se mohla vrátit, udělal bych to stejně. Radši ony než my.“

„To nemůžeš vědět," namítl, ale ona zavrtěla havou.

„Ne, Dereku. Můžu a vím. Když si budu muset vybrat mezi nimi a námi, vždycky zvolím nás. Pokaždé. Když ohrozí moji rodinu, nebudu stát stranou. Tentokrát ne."

-----

Cora se probudila po půlnoci, naprosto dezorientovaná, ale v pořádku.

„Co tu děláte?" zamumlala, když si všimla Idy sedící na posteli vedle ní a Dereka stojícího za ní s rukama na jejích ramenou.

„Čekáme, až se probereš," usmála se Ida a shrnula Coře vlasy z tváře a koutku úst.

„Máte mít dovolenou."

Derek zamručel. „Měli bychom, kdyby ses nenechala unést."

„Ups?" Cořiny oči se pokusily o jakousi variantu nevinného pohledu, ale ani na jednoho z nich to nefungovalo.

„Doufal jsem, že alespoň ty budeš mít trcohu rozumu."

„Však jo, hodlám zavést protiopatření, aby se to už neopakovalo. Je tu Stiles? Určitě mi s tím pomůže." Derek zavrtěl hlavou.

„Usnul asi před hodinou, nech ho spát. Měl těžký den. A ne sám." Ida cítila jeho pohled v zátylku. „Cítíš se dobře?"

Cora přikývla a shodila nohy z postele na zem. Vstala bez nejmenších potíží a protáhla se. „Vlastně je mi překvapivě skvěle na to, čím mě ty mrchy dopovaly. Dvakrát jsem se tak trochu probrala, ale vždycky mě hned zase utlumily."

„Víš, proč tě zajaly? Provokovalas je?"

Derekovi se od jeho sestry dostalo nepěkného pohledu. „Neprovokovala! V klidu jsem si je šmírovala a nikoho jsem nerušila, když na mě káply. Chtěly mě pro nějaký rituál či co," zamumlala lehce rozpačitě. Ida překvapeně pozvedla obočí. Rituál? K čemu by potřebovaly mladého vlkodlaka? Mladou dívku jedině, ale snad jen kdyby byla-

„Oh," vdechla Ida v pochopení a trochu šokovaně. Vážně? Cora? Ta se na ni podívala a nepatrně zčervenala. „Ano, ehm... Ta protiopatření, nemyslím, že by v nejbližší době něco takového hrozilo, ale to je samozřejmě na tobě."

Derek nespokojeně zamručel, jak se v konverzaci ztrácel, ale Ida mu to nehodlala vysvětlovat. Jen mu jemně stiskla prsty, které měl na jejím rameni, a trochu se o něj opřela. Byla unavená a bolela ji noha, přes kterou měla přehozenou deku, aby se Cora nerozrušovala, dokud nebudou mít jistotu, že je vážně v pořádku. Vlčeti ale zakručelo v břiše, a tím celý rozhovor rychle zanikl v nenávratnu.

„Jdi se najíst," vybídla ji Ida. „Derek za tebou přijde, já se musím trochu vyspat." Cora přikývla a chtěla zmizet, ale pak se zarazila a otočila se na ně.

„Mrzí mě, že jste se kvůli mě museli vrátit. Ale pomohlo to alepoň trochu?"

Vypadala tak nejistě, že se Ida smilovala. S úsměvem kývla. „Ne jen trochu."

Bruneta se uvolnila a spokojeně se usmála, pak se za ní dveře zaklaply a Ida úsměv nechala spadnout se zvukem zacvaknuté kliky.

„Jsi v pořádku?" zeptal se Derek, když se unaveně shrbila.

„Jsem vyčerpaná. Potřebuju alespoň dvanáct hodin spánku. Nebo klidně čtřiadvacet, nebudu se bránit," zamumlala a stáhla si přiliš velkou koženou bundu, kterou na sobě měla jako Iris. Všechno oblečení na ní plandalo, ale ne dost, aby mohla kalhoty přetáhnout přes sádru. „Mohl bys?" požádala Dereka a gestem ukázala na nohavici. Beze slova vytasil drápy a látku roztrhnul. Ida hodila kalhoty dobře mířenou ranou přímo do odpadkového koše.

Alfa jí pomohl do postele a do jednoho ze svých triček. Ida se nebránila a jako hadrová panenka poslušně dělala, co jí naznačil. Nechala se zabalit do deky a široce zívla v momentě, kdy se její hlava dotkla polštáře.

„Víš," začal Derek, „můžeme se tam vrátit. Kamkoliv. Kdy budeš chtít. To nebyla jednorázová záležitost."

Musela se na něj dívat překvapeně, protože se zamračil.

„Myslela sis, že je?"

„Nevím, co jsem si o tom měla myslet. Nebo co byl tvůj plán."

Sklonil se trochu níž a palci ji opatrně pohladil po tvářích. „Dokázat ti, že to může fungovat. Ukázat ti..."

„Co?" zeptala se tiše, zatímco se snažila přeprat spánek, který jí balil mozek do mlhy jako vázu do bublinkové fólie

„... všechno," zamumlal Drek váhavě a zelené oči byly plné čehosi, na co Ida něměla dostatečnou kapacitu. Nedokázala to v tomhle stavu rozšifrovat.

„Mrzí mě, že jsem tě zklamala. Že mi stačily jen tři hodiny, abych všechno poslala k čertu." Nic nemohlo účinněji vymazat sladké nicnedělání a opojení z jejich volného týdne, než šestinásobná vražda. Ida byla přeborník v ničení krásných a nadějných věcí.

„Nezklamala. Zachránila, jako vždycky." Nevěřila mu to, ale bylo od něj hezké, že to zkusil. Pořád si vybavovala ten závan odsouzení, který z něj cítila, když ji objímal dole na gauči.

„Mhmmm," zabroukala, když se jí zavřely oči. „Pusu," vyžádala si s posledními třemi funkčními mozkovými buňkami. Slyšela ho zasmát se, ucítila teplý výdech na rtech a pak něžný tlak. Usmála se už téměř spící. Dokud ji bude chtít, nechá si ho.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa - 42.: