OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Alfa - 41.

26.03.2014 (19:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 2074×

Pořád to nedokázal vstřebat. Jak mohla být pryč? Ještě noc předtím byla s ním, a jasně, možná to nebylo úplně ideální, ale… Do háje, přece by vážně neudělala takovou blbost?!

„Brácho, uklidni se. Mám pocit, že dostaneš infarkt,“ chytil ho Scott starostlivě za loket a Stiles se musel kousnout do rtu, aby se mu tím loktem nepokusil zlomit nos. Jak se měl, do háje, uklidnit?!

„Scotty, udělej mi službu a mlč. Prostě jen… nemluv. Mlč.“

„Tak co se, do háje, stalo?“ mračil se Jackson, zatímco stál uprostřed místnosti s rukama založenýma na prsou, jako by ho už samotný fakt, že stojí v obývacím pokoji Stilinských, osobně urážel.

„To je to. Nic! Jasně, bavili jsme se o čarodějkách a Cora navrhla, že by bylo dobře podívat se na ně blíž, ne jen hlídkovat kolem toho jejich krámu, ale shodli jsme se, že to chce promyslet. Nešla by do toho sama. Slíbila, že do toho nepůjde sama.“ Prohrábl si vlasy rukama a pak zvedl hlavu, protože jen on a Scott seděli. Isaac stál kus před ním a vypadal nervózně. Točil v prstech mobilem a co chvíli se na nej podíval.

Stiles se nemusel ptát, na co myslí. Tohle rozhodně spadalo do kategorie naléhavých případů.

„Jak je to dlouho, co je pryč?“ zeptal se Scott, aniž by Stilese přestal utěšovat. Touha praštit se mísila s touhou vymačkat z něj duši v naprosto nemužném objetí a vzlykat mu do krku, protože jestli je tohle Stilesova vina… Už jen ta představa ho přiváděla na pokraj záchvatu úzkosti.

Vyřešili to přece. Dohodli se, že počkají, žádné tlaky. Dobře, možná si představoval něco trochu jiného, když Cora přišla, ale sakra, dokázal se ovládnout. Může zvýšit počet uvolňujících chvil ve sprše ze tří na pět, nebo tak něco. Není z těch, co by holku nutili, když nechce. To, že ho ranilo, když Cora nechtěla, je věc jiná, ale vypořádal by se s tím. Do oběda by byl v pohodě; byl puberťák, ne kretén.

Proč by dělala takovou pitomost? Co ji to popadlo? Stiles tomu nerozumněl. Měl za to, že je všechno v pohodě, když odcházela vystřídat Jacksona na hlídce. Trapné, ale v pohodě.

Scott do něj drknul a Stiles si uvědomil, že se ptal jeho.

„Asi dvě hodiny. Plus mínus půl hodina,“ zamručel a Isaac se znovu ošil. Byl to on, kdo ji měl vystřídat a kdo ji nenašel na svém místě. Stiles a Jackson byli první, koho zburcoval.

Stiles se na něj znovu podíval a když zachytil modrý pohled, kývl. Jestli ho život v Beacon Hills něco naučil, tak že o pomoc je lepší zavolat dřív než později. I když je ta pomoc pravděpodobně vážně nasranej strarší bratr a alfa vlkodlak.

-----

„Vy jste co?!“ Nevěřila vlastním uším. Jak mohli- Proč vůbec- Oni snad- „Argh!“ vyrazila ze sebe vztekle.

Derek stál u stěny a emoce, které z něj sálaly, udržovaly všechny vlkodlaky na opačné straně místnosti. Vlastně nejen vlkodlaky.

„Na naši obranu, dělali jsme to pro vás,“ máchl Stiles rukama jejich směrem.

Zoufale zamávala rukama v nedostatku vhodných slov. „Co?“ vyjekla nakonec to jediné, co její mozek zvládl procedit. „Jak- Jak je tohle pro nás?“

„No, víš jak,“ trhnul Stiles rameny. „Když bysme to tu vyřešili, nemuseli byste se brzo vracet. Takže víc času na poznávání, sbližování, bourání nesmiřitelného strachu z dotyků a případný sex,“ vyjmenovával Stiles zaníceně. „Když už jsme tak u toho, jak to šlo?“

„Stilesi!“ Ten zvedl ruce a ustoupil zpátky o ten krok, který předtím udělal dopředu.

„Jasně, jasně. Teď se to nehodí, chápu. Takže, jak jsem říkal, dávali jsme na ně pozor z dálky. Teda, Jackson, Isaac a Cora dávali. Na střídačku. Isaac měl Coru vystřídat před šesti hodinama. Nebyla tam, co měla, a její telefon je mimo.“

„Její pach z toho místa nikam nevedl, jako by se vypařila do vzduchu,“ dodal Isaac a nešťastně si mnul ruce. I přes svůj vztek měla Ida chuť k němu jít a obejmout ho. Ovládla se. Namísto toho si rukama protřela obličej.

„Proč jste tam vůbec lezli? Jasně, vaše ušlechtilé důvody jsme už slyšeli,“ přerušila Stilese, než mohl vypustit nějakou další obhajobu o tom, jak to dělali pro jejich dobro. „Mě zajímají detaily. Proč jste tam lezli, jaký byl váš plán? A když už jsme tak u toho, kde je, krucinál, Peter, a proč vám to dovolil?“

Několik odfrknutí se ozvalo z různých směrů. Obrátila oči v sloup.

„Fajn, proč vám to dovolil Scott?“

Zamručení pro ni nebylo dostatečně výmluvnou odpovědí.

„Jo. No. Scott to tak nějak úplně nevěděl?“

Zafuněla. „Vážně? Scottovi za zády?“ Alespoň, že Stiles s Isaacem měli dost slušnosti, aby se zastyděli. „Víte co, to je fuk. Na tom teď nezáleží. Budeme se soustředit na Coru. Kde měla přesně být? Jak dlouho? Co tam měla dělat?“

Isaac to ze sebe sypal jako protržený. Ida se mračila. „Jak ji najdeme?“ zeptal se pak blonďatý vlkodlak úzkostlivě.

„Z její strany dost dobře pomoc čekat nemůžeme, takže-“

„Proč ne?“ Isaacův hlas obsahoval naději. Vážně se toho držel? Nedocházelo mu to?

„Protože kdyby mohla, už by to udělala. To, že se to nestalo nám, ale taky něco řekne.“

„Jako třeba?“

Zamračila se na Stilese. „Logicky,“ zdůraznila jeho směrem, „můžeme odhadnout, že když nepřivolala smečku, buď nemůže, nebo může, ale nechce. Ať tak nebo tak, je to zlé. Cora je pořád vlkodlak, což znamená, že ji muselo potkat něco, co vědělo, jak na ni. Budeme předpokládat, že to byly čarodějky. Našli jste něco tam, kde měla být?“

„Jako co?“

„Cokoliv. Stopy po boji, vzkaz, něco, co by vypadalo jinak?“

„Ne.“

„Pak se přikláním k variantě, že nikoho zavolat nemůže, protože ji nejspíš omráčily bez boje. Přece jen ale bude lepší počítat s pastí. Pokud ji chytily, musí vědět, že dřív nebo později ji bude hledat alfa, tudíž ji drží buď jako návnadu, nebo jako rukojmí. Bez motivu, který pro to všechno mají, to odhadneme jen těžko. Dost možná je to jen reakce na vaši provokaci.“

„My ne-“

„Vy jo!“ štěkla hlasitě. Nedokázala se ovládnout, ne, když cítila, jak do ní prosakuje cizí hrůza. Derek panikařil.

Ohlédla se přes rameno, ale tvářil se pořád stejně temně. Tělo napjaté, ruce podél boků, prsty zaťaté do stehen - vsadila by cokoliv na to, že si do svalů zatínal drápy.

Ne Cora.

Kousla se do rtu, aby zastavila to, co se jí dralo na jazyk. Derek se ze všech sil snažil neukázat před smečkou, jaký má strach. Neměla právo ho prozradit.

Ne další tělo.

„V-vy,“ zakoktala se pod tou tíhou emocí. Nadechla se. „Podělali jste to.“ A já si nejsem jistá, jak z toho ven, dodala v duchu. „Scott je-“

„Tady,“ ozvalo se ve stejnou chvíli, kdy se otevřely dveře Stilesova pokoje. „Byl jsem v lese. Přišel jsem, jakmile se mi podařilo dát dohromady smečku. Pomůžeme hledat Coru. Čím víc nás bude, tím větší šanci máme.“

Derek se pohnul. Ida ztuhla, ale jediné, co starší vlkodlak udělal, bylo, že sevřel Scottovi rameno. Bylo to gesto vděku. Scott se zatvářil, jako by mu právě předal klíčky od camara. Ta nevěřícnost by jindy byla komická. Teď Idu ale jen o to víc rozjitřila.

„Běžte hned. Všichni vlkodlaci. Scott má pravdu. Čím víc vás bude, tím větší máte šanci ji najít. My zkusíme něco vymyslet.“

Derek se na ni zadíval. „Nechci, aby ses do toho zapletla.“

Jen víc těl k nalezení.

Kousla se do rtu, aby nevyhrkla ujištění, že to se nestane. „Zničili můj plán, Vlku. Iris je teď naprosto zbytečná. Nemáme ani rychlost, ani smysly, abychom byli co platní. Druidi nejsou čarodějky, nemám moc ji vystopovat kouzlem. Je to na vás.“

Kývl. Odhodlání v nefritových očích mělo odstín modré. Byla to Derekova skutečná barva. Základ pod rudou, která značila alfu. Jako by v něm zůstával její stín a vztek a zoufalství ho vynášely k hladině.

„Běžte hned,“ vybídla ho naléhavě. Ale v rozporu se svou žádostí sevřela jeho triko v pěsti. Na dvě vteřiny si dovolila utopit se v jeho pohledu, snažila se mu očima říct všechno, co nemohla říct nahlas; ujistit ho, ukonejšit, ubezpečit, že všechno dobře dopadne. „Najděte ji,“ hlesla místo toho potichu a hlas jí zakolísal pod náporem jejich kombinovaného strachu.

Derek kývl a Ida ho pustila. Jackson, Isaac i Scott ho následovali ven ze dveří. Během pár vteřin byli všichni vlkodlaci z domu pryč. V pokoji se rozhostilo ticho, které vydrželo několik minut. Ida se zavřenýma očima stála kus ode dveří. Poslouchala. Vnímala.

Dokud neměla jistotu.

„Ale nebudeme sedět na zadku a čekat, že ne?“ zeptala se Lydie otráveně, jako by se jednalo o banální záležitost všedního dne. Ida se na ni podívala.

„Zavolejte Dannyho a Allison, budeme je potřebovat oba.“

Stiles překvapeně pozvedl obočí v tázavé grimase.

„Ať si Danny vezme počítač a Allison zbraně. Stilesi, kde mám mobil?“

-----

„Ještě jednou, proč že o tom nesměl nikdo z chlupáčů vědět?“ zeptal se Stiles, zatímco natahoval krk ze zadního sedadla Allisonina auta.

Ida k němu otočila Irisinu tvář a potlačila škodolibou spokojenost, když si všimla, že blonďatá hříva pošimrala Stilese na nose a on ho nespokojeně nakrčil.

„Myslíš kromě toho, že by s tím Derek nikdy nesouhlasil?“ Stiles kysele kývl. „Protože vlkodlaky čekají. Pokud by se s námi táhl jejich pach a vůbec jejich přítomnost, bylo by to jako nakráčet do pasti.“

„Takže…“ začala Allison. „Tos je poslala do pasti napřed?“

„Je jich dost, aby si poradili. Není to tak, že bych je obětovala. Spíš nám poslouží jako odvrácení pozornosti.“

„Abychom…?“

„Abychom se dostali dovnitř, aniž by nás prozradil velký naštvaný vlkodlak,“ ušklíbla se Ida. Podívala se na navigaci, která je vedla na místo, které označil Danny jako to, kde najdou Tery. Ida možná nemohla používat pátrací a vyhledávácí kouzla, ale dost dobře to nepotřebovala, když mohla Dannyho nechat vyhledat Tery podle mobilu.

Danny zůstal s Lydií u Stilese v ‚hlavním štábu‘ a sledoval, jestli se Tery někam nevydá. Zatím ale podle všeho zůstávala v domě na periferii, který Dannyho hackerské schopnosti určily před hodinou. Lydie, kromě toho, že v boji nebyla moc co platná, zůstávala proto, aby v několika Idiných knihách zkusila najít něco, co pomůže. Už to bylo zatraceně dost let, co se Ida naposledy potýkala s čarodějkami, a tenkrát to navíc probíhalo v dost přátelském duchu. Nebylo třeba hledat způsoby, jak se celého covenu zbavit rychle a jednoduše, nejlépe bez potřeby následného úklidu.

„Jak se dostaneme dovnitř? Nechci vypadat jako pesimista, ale tvůj plán zní jako ze špatnýho filmu,“ poznamenal Stiles a mávl k její falešné podobě.

„Máš lepší nápad?“

„Ne,“ připustil. Allison si povzdechla.

„Nerada to říkám, ale Stiles má pravdu. Je to šíleně riskantní. I kdyby to vyšlo, Derek nebude mít radost.“

Ida to nepotřebovala připomínat. Plně si uvědomovala, jak moc nelibě to alfa ponese. Jenže na druhou stranu, ani jeden z jejích společníků necítil to, co ona. Derekova hrůza byla sžíravá. Proplétala se všemi jejími zábranami, dokud se nedostala k tvrdohlavému jádru, které v sobě ukrývalo její touhu dělat si věci po svém.

Proto teď seděla tady a mířila přímo do pravděpodobné pasti. Jen musela spojení s Derekem zablokovat, aby vůbec byla schopná přemýšlet.

„Prostě to zkusíme, když to nevyjde, budeme improvizovat.“

„Improvizovat?“ Stilesův hlas zněl víc než jen nepřesvědčeně. Ida mávla rukou k tašce, které ležela na zadní sedačce vedle jeho levého stehna. Byla zavřená, ale všichni znali její obsah. Dvakrát pětačtyřicítka Desert Eagle, které Allison sebrala svému otci, tři devítky, které bude mít u sebe Stiles – jako syn šerifa si s nimi uměl dobře poradit – jedna z nich byla pro Idu. Nebyla nijak výjimečná střelkyně, ale byla dobrá, a kdyby se cokoliv pokazilo, bylo vždycky lepší mít pojistku. Navíc když se její cíl nebude moc hýbat, bylo pravděpodobné, že se trefí.

Mělo by ji děsit, jak lehce se jí přemýšlelo o tom, že někoho zastřelí. Neděsilo. Poslední půlrok udělal z jejího předchozího života špatný vtip, celý její postoj k životu a jeho uctívání – kravina. Tohle město, tenhle svět, všechno to bylo jen o jednom; zasadit smrtelnou ránu dřív, než to stihne ten druhý. Kyna by to pochopila, kdyby měla šanci zestárnout a poznat na vlastní kůži, jak to chodí.

Nebo si to Ida alespoň mohla namlouvat.

„Fajn, jsme tu,“ vytrhl ji z myšlenek Allisonin hlas. Auto zaparkovala mezi dvě oprýskané cihlové budovy, které vypadaly na tuhle čtvrť ještě docela slušně, i když poměrně opuštěně. Vzhledem k denní době byla většina obyvatel nejspíš ještě pořád v práci.

Vystoupili a Allison otevřela kufr, že kterého vytáhla pouzdro s lukem. Stiles svíral tašku se zbraněmi v jedné ruce, druhou si mnul krk a nejistě se rozhlížel.

„Uvědomuje si tu někdo, jak katastrofální by bylo, kdyby nás někdo našel s takovým arzenálem? Na tátu by to nijak pozitivní světlo nevrhalo.“

Ida se zarazila. „Máš pravdu. Jestli chceš, klidně se vrať. Pomoz Lydii-“

„Ani náhodou!“ Stiles vypadal vážně šokovaně, jako by ho překvapilo, co řekla. Nešlo mu snad o to, dostat se z tohohle nepořádku? „Z tohohle mě nevyšoupneš, zapomeň. Očividně ti uniká, že Cora je moje přítelkyně, takže neexistuje varianta, ve který bych z toho vycouval.“

„Tak proč-“

Pokrčil rameny a ušklíbl se. „Jen mi to přišlo ironický, to je všechno.“ Allison nad tím zavrtěla hlavou a vzala od něj tašku. Rozepnula ji a obě otcovy zbraně si zasunula do pouzder pod bundou. Vytvořilo to na ní jasně viditelné boule, ale když si ji nechá rozepnutou, nebude to tak zlé. Stiles zastrčil dvě zbraně za opasek, jednu do velké kapsy mikiny, kterou měl na břiše.

„Fakt nenápadné,“ zamručela Ida. Znova pokrčil rameny a chytil boxer, který mu Allison hodila. Pak s tichým bouchnutím kufr zavřela a auto zamkla, zatímco Ida zkontrolovala mobil, jestli se neozval Danny nebo Derek, ale když nic nenašla, vzdychla a nasadila odhodlanou masku.

„Jdeme na to. Nakopeme nějaké ty čarodějnické prdele, které považovaly za dobrý nápad zahrávat si s naší smečkou.“

-----

Zabere to, zabere to, zabere to.

Ne že by opakování toho mělo nějakou zásluhu na tom, jestli to fakt vyjde nebo ne, ale Ida nedokázala přestat.

Soustřeď se!

Když vycházela po schodech, prsty ji brněly mocí, ktrou jen tak tak držela v sobě. Soustředila všechno na perfektní iluzi a podmaňovací schopnosti.

Máš sílu čtyř panenství, přestaň se stresovat.

Tří.

To tvoje se taky počítá.

Pravda.

Zaťukala na omšelé kovové dveře, ze kterých se slupoval odporně modrý lak. Spolu s tmavě červeným nátěrem na cihlových stěnách to bylo obzvlášť odpuzující.

Dveře se otevřely a před Idou, vlastně před Iris, stála žena se špinavě blond vlasy, asi třicetiletá, s tázavě pozvednutým obočím nad chladně modrýma očima.

„Přejete si?“

„Tery mi volala,“ usmála se na ni Ida mile, ale ne příliš přátelsky. „Taky se ráda pobavím.“ Máchla rukou a šála z ženina krku jí vklouzla do ruky. „Gucci?“

Ta překvapeně zamrkla a pak zlostně sykla. „Venku ne!“ Vtáhla Idu dovnitř a vytrhla jí šátek z ruky. „Tery mi to měla říct,“ mračila se blondýna zlostně a prohlížela si Idinu falešnou tvář.

Ta se zatím rozhlédla kolem a znechuceně se ušklíbla. „Ne že bych měla něco proti klišé, ale… jo, vlastně mám. Vážně? Něco čistšího jste k dispozici neměly?“ Přejela prstem po špinavém zábradlí přišroubovaném na zdi a pak si s odporem otřela prsty o sebe. Všechno kolem pokrývala vrstva špíny Ať už zem, stěny nebo jen stěží držící poštovní schránky.

„Časem,“ dostalo se jí odpovědi a dalšího přimhouřeného pohledu. Ida jen pokrčila rameny ve smířlivém gestu, poděkovala, a když se žena otočila, Ida ji nepatrným gestem mrštila proti zdi. Jen tak tak ji stihla chytit, než se omráčená čarodějka skácela na podlahu. Přikrčila se, protože zvuk nárazu, který tělo vydalo při setkání se zdí, byl až příliš hlasitý. Nikdo se ale neobjevil. Spustila bezvědomou čarodějku na podlahu a otevřela dveře. Máchla rukou a během minuty byli Stiles s Allison u ní. Potichu za sebou zavřeli. Stiles držel tlustou elektrikářskou lepicí pásku. S Allison podebrali ženu pod pažemi a začali ji potichu táhnout do schodů, jak jim Ida naznačila. Ta se namísto toho vydala dolů.

V cestě už žádné další dveře nebyly. Nebo si to alespoň myslela, dokud nenarazila do bariéry. Neviditelné, samozřejmě.

„Kdo jsi?“ ozvalo se dřív, než uviděla, kdo to řekl.

„Iris,“ odpověděla klidně. „Jsem tu za Tery.“

„Tery má práci.“

„Já vím,“ usmála se Ida. „Proto tu jsem.“

„Nic o tobě neříkala. Nepatříš do covenu.“ Baculatá zrzka si ji prohlížela.

„Copak bych se dostala přes dveře, kdybych tu neměla co dělat?“ zeptala se Ida pobaveným tónem, doufajíc, že to stěží dospělou dívku před ní ukonejší. Ta se zatvářila nejistě. „Klidně se Tery zeptej, já tu počkám.“

„Nemáme ji rušit,“ zamumlala zrzka. Samozřejmě, že ne, ušklíbla se Ida v duchu.

„Začala beze mě? Musí to chtít vážně hodně. Nebude nadšená z toho, že jdu pozdě,“ pronesla Ida vážně ustaraně. Zrzka ztuhla.

„Ty víš, co dělá?“

„Jasně, že vím. Proč bych se sem jinak tak hnala? S vlkodlaky jde vždycky hlavně o čas.“ Ida vařila z vody. Byl to risk, ale zrovna teď neměla víc, mohla jen doufat, že je dost přesvědčivá, aby jí to prošlo.

Zrzka ještě chvilku váhala, ale pak mávla rukou a Ida udělala krok dopředu. Bariéra byla pryč. „Díky,“ usmála se přátelsky. „Jsem Iris, mimochodem. Zdá se, že máš vážně talent, když ti nechaly na starost bariéru.“

Dívka se trochu začervenala. Lichotky, ty nikdy nezklamou. A trocha toho přesně zacíleného okouzlení. „Clara,“ podala jí dívka ruku. Ida ji lehce stiskla a udělala dva kroky tak, aby ji otočila k chodbě zády. Skoro se cítila provinile, když Allison poslala dobře mířenou ranou dívku do bezvědomí. Ida počkala, dokud ji se Stilesem nesvážou a neschovají stranou.

„Zatím to jde docela dobře,“ poznamenal Stiles a Ida zasténala.

„Musels to říct, že jo?“ zasténala šeptem a zamračila se na něj.

„Co?“

„Jakmile tohle někdo řekne, něco se podělá. To ses ještě nic nenaučil?“ Allison obrátila oči v sloup. Ida se na ni taky zamračila. „Moc se netvař, víš, že je to pravda.“

Potichu pokračovali dál, chodba už dávno nebyla chodbou. Spíš se z ní stalo něco jako kotelna, jen mnohem větší a prostornější, než by příslušelo obytnému domu.

„Co že to tu mělo být?“ zeptala se Allison šeptem.

„Nějaké centrum. Kanceláře a tak,“ pokrčil rameny Stiles. Obě se na něj překvapeně zadívaly.

„Hele, já nevím, jo? Hrozně často se to tu měnilo. Nikdo se dlouho nezdržel.“

Ida si odfrkla s pohledem kolem. „To by mě fakt zajímalo proč.“

„Sklapněte oba,“ sykla Allison. Ida si uvědomila proč. Odněkud se nesly hlasy. Ida natáhla ruku a Stiles jí do ní vložil zbraň, kterou měl v kapse. Zasunula si ji za opasek na zádech, kde si jí snad nikdo na první pohled nevšimne.

‚Rozumíš jim?‘ naznačila Ida němě a ukázala dopředu. Allison zavrtěla hlavou. Pravda. Byla lovec, ne vlkodlak. Ida se nadechla a vydechla, aby se trochu uklidnila. Ne že by to moc pomohlo. „Jdu první, držte si odstup,“ zamumlala téměř bezhlesně. Oba kývli a nechali ji jít šest stop před sebou.

Ida se sunula dopředu opatrně, ale s odhodláním. Byli tak zatraceně blízko. A zaručeně na správném místě, podle toho, jak reagovala na její slova ta zrzka.

„On to neudělá,“ ozvalo se někde před ní, ale nedalo se přesně určit kde – protože ozvěna, že ano. Pech. Ida měla sevřený žaludek, nechtěla vpadnout do otevřeného prostoru a strhnout na sebe pozornost. Jinak řečeno, nechtěla umřít. Bylo jasné, že s Tery to neuhraje, ať už je ta ženská kdokoliv. Nečekala, když s ní mluvila, že bude až tak důležitá, ale to, jak o ní všichni mluvili… Kruci, tohle bylo jako píchat do vosího hnízda.

Přikrčila se, když obešla jeden ze spojů spletitých trubek, a uviděla zábradlí. To vysvětlovalo hodně. A ještě víc, když si všimla provazů, které visely od stropu a vlnily se, jak s nimi někdo očividně zápasil. Ida se skrčila ještě víc k podlaze a vykoukla mezi příčkami zábradlí.

Byl to Derek.

Samozřejmě, že to byl Derek, kdo jiný by taky mohl být takový zbrklý idiot, že by se nechal chytit do pasti!

Bohové, proč že si ho to vybrala? Jo, jasně, ona si ho nevybrala, to on byl ten, co si vybíral. To tolik vysvětlovalo…

„Tak to je dobře, že žijeme v jednadvacátém století a není dost dobře nutné, aby kvůli tomu vyl na Měsíc,“ pronesl známý hlas.

„Nechoď k němu tak blízko!“

„Klid,“ prohodila Tery. Ida sledovala, jak Dereka obešla a sáhla mu do kapes od bundy. Když nenašla, co hledala, nadzvedla ji a spokojeně se usmála. „Moc hezký,“ pronesla, než mu sáhla do zadní kapsy a vytáhla jeho mobil. Ida zatnula zuby, protože její ruka se tam zdržela rozhodně déle, než bylo nutné.

To je moje, ty mrcho! peskovala ji v duchu, ale ovládla se a neřekla to nahlas. Místo toho se pozorněji zaměřila na provazy. Podle očekávání byl do nich vpletený oměj, Derek neměla šanci se z nich dostat, navíc, když vypadal takhe. Zdálo se, jako by byl napůl mimo; víčka pokleslá, hlava mu v nepravidelných intervalech dopadala na prsa, jako by ji nemohl udržet vzpřímeně, a pot, co se mu třpytil na spáncích; všechno to naznačovalo, že ho něčím nadopovali.

„Proč je tu vůbec chceš? Ještě pořád zbývají hodiny, než budeme moct začít.“ Dole byly kromě Tery ještě další tři ženy. Alespoň co Ida viděla. Jenže horší bylo, co neviděla. Neviděla Coru. Musely ji držet někde stranou a nebylo pravděpodobné, že by tam byla sama. Takže to jsou dvě vyřízené, čtyři před ní a kdoví, kolik stranou? To byl sakra velký coven na město jako Beacon Hills.

„Přesně. Bude lepší chytit je všechny najednou teď, než aby nám pak vběhli doprostřed rituálu, nemyslíš?“

Rýpalka se nadechla, aby něco řekla, ale pak zavřela pusu a kývla.

„Hm… Allison, Chris Argent, Cora, Dr. Deaton, Ida, Isaac, Jackson, Lydie, Melissa McCallová, Peter, Scott, Stiles, šerif Stilinski. Nevedeš zrovna společenský život, co, Dereku?“

„Není Deaton veterinář?“ ozvala se jedna z ostatních a ostatní se rozesmály.

Tery obrátila oči v sloup, ale taky se uculovala. Ida zatnula zuby. Jestli může někdo dělat psí vtipy, tak je to ona, a ne takové nablblé, otravné-

„Ty nám asi nepovíš, kdo je smečka, že ne? To by bylo moc jednoduché.“ Derek jí věnoval jeden ze svých nejlepších vražedných pohledů, i když silně ovlivněný jeho neschopností ovládat drobnou mimiku. Svaly na pažích měl úsilím napjaté, jak se snažil dostat z provazů, ale očividně to nebylo dost. „Tak to asi napíšeme všem, pro těch pár lidí navíc se místo najde vždycky. I když, asi vynecháme šerifa,“ zašklebila se Tery pobaveně.

Fajn, tohle nebylo dobrý. Jestli rozešle zprávu, všichni se sem nahrnou jako kobylky a nechají se pochytat. Kdo by taky věřil, že se někomu podařilo Dereka chytit. Dobře, možná kdyby použili mozek, mohlo by jim to dojít, jenže... Tery začala psát a Ida si uvědomila, že musí něco rychle udělat.

„Nazdar, děvčata,“ pozdravila hlasitě, když se postavila, a usmála se. Otočily se k ní čtyři nevěřícné pohledy a jeden velmi, ale opravdu velmi naštvaný.

„Iris?“ ozvala se Tery nevěřícně. „Co tu, sakra-“

„Jo, k tomuhle,“ usmála se Ida a rozpačitě rozhodila ruce. „Možná jsem tak trošku lhala a řekla, žes mi zavolala, abych se dostala přes tvoji ochranku. Za to sorry.“

Přešla stranou ke schodišti, které vedlo dolů, a sešla schody skoro do poloviny, než zase promluvila. „Začala jsem se nudit a můj poslední úlovek mi naprosto bezděčně prozradil, že tu máte nějakou zábavu. Věděly jste, že zdejší smečka má i lidské členy? Jeden je takový fešák, tmavovlasý, udělaný. Havajské kořeny, řekla bych. Obyčejně gay, ale víš jak…“ Široce se usmála. „Mám svoje způsoby, jak ho přinutit změnit názor na opačné a lepší pohlaví. Ale abych neodbočovala, tak tenhle fešák mi zašeptal pár hezounkých tajemství o holce, co se pohřešuje, a jejích vlkodlačích parťácích, co ji hledají u čarodějek. Původně jsem vám jen chtěla dát echo, ale koukám, že jste si už docela hezky poradily.“ Během řeči sešla až úplně dolů a teď obcházela jejich skupinu z Derekovy druhé strany. „Kdo je tenhle fešák? Mělo mě napadnout, že si nejlepší kousky schováš pro sebe,“ ukázala na Tery obviňujícím prstem s hravým tónem.

„Je to vlkodlak,“ odfrkla si jedna z třech neznámých a Iris pokrčila rameny.

„Co na to říct, vždycky jsem byla spíš na psy než na kočky, a tenhle je tak… Hmmm,“ protáhla spokojeně a přejela Dereka pohledem. V duchu se k němu snažila vyslat asi tak tisíc proseb za odpuštění. Takhle si dnešní den rozhodně nepředstavovala. Odtrhla od něj pohled a obrátila se k Tery. „Takže, jak můžu pomoct?“

Ta se naštvaně mračila.

„Vypadni,“ navrhla jedna z těch tří, měla ve vlasech modrý pruh. Ida našpulila spodní ret ve zraněném výrazu, ale Tery zvedla ruku.

„Počkej s tím,“ pronesla směrem k modré čarodějce. „Je dobrá. Mohla by se hodit, až sem naběhne smečka.“

„Ou jé, víc kousků jako tenhle?“ zeptala se Ida nadšeným tónem. A rýpavá se uchechtla.

„Sni dál. Jen puberťáci.“

Ida pokrčila rameny. „Nemám problém se zajíčky. Jsou snaživí a mají spóóóusty energie na rozdávání.“ Obešla Dereka zezadu a přejela mu prsty po páteři. Jeho tělo se okamžitě uvolnilo a ona rychle ucukla; snad si toho žádná z nich nevšimla. „Když to zkombinuju s mými zkušenostmi, jsou to hodiny a hodiny báječné zábavy.“

„Fajn, dost keců. Jdeš do toho?“ zeptala se ostře Tery. Ida se zasmála.

„Jestli mi pak půjčíte pár vlčků na hraní, tak jsem celá vaše,“ přikývla souhlasně s rukama za zády jako nedočkavá školačka.

Tery jí věnovala ještě jeden pohled, ale pak znovu začala psát do telefonu.

„Víš…“ začala Ida znovu a čarodějka otráveně zvedla hlavu. Zbylé tři ji pozorovaly s naštvaným výrazem, muselo se jim přinejmenším nelíbit, že Tery přizvala do jejich kruhu cizinku a ani se neobtěžovala jim to vysvětlit. „... nejsem si úplně jistá, jestli to, co děláš, je dobrý nápad. Všem přijde stejná smska, i těm, kdo třeba vůbec nejsou ve smečce. Nemyslíš, že si to řeknou? Budou očekávat past a neskočí ti na to.“

„Jak dlouho jsi nás poslouchala?!“ štěkla modrovlasá a Ida se ušklíbla.

„Chvíli,“ připustila Ida s výsměšným trhnutím rameny. „V tomhle smyslu stojíte za prd.“

Tery se zamračila, ale ne na ni. Na ostatní, jako by byla jejich vina, že toho Ida slyšela tolik.

„Co navrhuješ?“ zeptala se pak a stejně jako Ida nešetřila výsměchem v hlase. Jenže Ida už měla v hlavě plán. Doufala jen, že na rozdíl od toho jejich ona bude úspěšná.

„Jeho družku.“

Derek se vzepjal proti provazům a vztekle zavrčel. Znělo to ale slabě a unaveně, jak nebyl úplně při smyslech.

„Družku?“ ozvalo se překvapeně hned od dvou najednou. Ida teatrálně obrátila oči v sloup.

„Vážně? Víte vy o nich vůbec něco kromě toho, že jsou vlkodlaci? Ne, neodpovídejte. Očividně ne.“ Pak mávla levačkou k Derekovi. „Tady pan krásnej zadek má družku. Když u ní zahrajete na city, naservíruje vám celou smečku při záchranné misi století. Zamilovaní jsou tak předvídatelní, nemyslíte?“

Tery se rozesmála. Zbylé tři se na ni překvapeně podívaly, ale majitelka krámku je ignorovala. Vypadala, jako by jí někdo právě odhalil polohu válečného pokladu. „Dobře, zkusíme to po tvém. Jak se jmenuje?“

Ida si odfrkla. „Jak to mám vědět? Zkus nejčastěji volané číslo s dívčím jménem.“

Nejspíš vděčila jen darachově moci za to, že jí ještě nikdo neskočil po krku. Udržovala svou moc nasměrovanou na ně, zatím překvapivě málo unavená. Vlastně spíš neunavená.

Tery si přiložila mobil k uchu a Ida sevřela pravačku kolem zbraně.

Look at him, look at me. That boy is bad, and honestly. He's a wolf in disguise, but I can't stop staring in those evil eyes.

OK, tohle Idu malinko vykolejilo. Měla mít přece vypnutý zvuk! Přísahala by, že to kontrolovala. Chtěla získat čas, ne ukázat na sebe a zakřičet: PODVODNICE! A ta melodie? Později Stilese zabije.

„Trapasss.“ Čtyři pohledy se k ní šokovaně obrátily, ale to už máchla levačkou a všechny čarodějky se vznesly do vzduchu, když do nich narazila tlaková vlna. Tolik k záložnímu plánu, co teď?

That boy is a monster, m-m-m-monster. That boy is a monster.

Jasně. Tery to nemohla prostě típnout, když sebou flákla o podlahu, že ne? Ta se začala zvedat a něco mumlala, trhla sebou, když třesknul výstřel a kus od ní se kulka odrazila od jednoho z železných sloupů.

„Ani na to nemysli,“ varoval ji Stiles ze schodů. On i Allison drželi v šachu každý dvě čarodějky. Ida se otočila k Derekovi a rychle se začala potýkat s provazy. Šlo to špatně, i když Derek se jí pokoušel pomoct tím, že na nich nevisel jako pytel zrní. Ida si zarazila ruce do kapes v naději, že tam možná nejde něco, čím by ho z toho mohla dostat, ale byla to marná naděje, nůž si nebrala.

Pak jí ale prsty zavadily o něco oblého. Vytáhla ruku, ve které svírala malou lahvičku. Lahvičku, kterou před takovou dobou vytáhla z Isaacovy kapsy.

Zvedla nejistý pohled k Derkovým rukám a pak trhla rameny. Za pokus nic nedá. Když to nemůže rozvázat, třeba se jí podaří ho z nich dostat takhle. Stačila ale gel sotva otevřít, protože v další chvíli pod ní podklesla kolena, jak jí hlavou projela ostrá bolest.

„Zahoďte to!“ ozvalo se ze dveří, kterých si předtím Ida nevšimla. Stála tam žena, která jako by byla jen lekce upravenou a trochu straší kopií Tery.

Kurva!

Jak mohla zapomenout na to, že někdo musel hlídat Coru?

Hmátla za opasek a vytáhla devítku. Stačilo jen odjistit a vystřelit. Derek sebou při hlasité ráně škubl. Bolest přestala, ale neslyšela žádný výkřik. Přesto to stačilo, aby se trochu vzpamatovala.

„Těsně vedle,“ ozvalo se posměšně. Ida ale mávla rukou a srazila ženskou na zadek.

„O tom pochybuju, mrcho.“

I wanna just dance, but he took me home instead. Uh oh, there was a monster in my bed. We French kissed on a subway train. He tore my clothes right off, he ate my heart then he ate my brain.

Telefon konečně ztichl a Ida si vydechla, zatímco se sbírala na nohy. „O tom si ještě promluvíme, Stilesi.“

„Zrovna jsem ti zachránil život, nemohlo by to tvůj hněv trochu zmírnit?!“ nadhodil podrážděně.

„Zbožný přání,“ zamručela a se zbraní pořád namířenou na čarodějku před sebou slyšela, jak se Derek s tlumeným zavrčením sesunul na podlahu. Vůbec si neuvědomila, že se mu podařilo lahvičku zachytit a vážně se tak vykroutit z provazů. „Jak ti je?“ zeptala se, aniž by spustila pohled z čarodějky.

Zavrčel na ni. Otráveně mlaskla a přece jen se na něj podívala.

„Fajn, doma mi naplácáš za to, že jsem neposlechla. Teď si to odpusť, máš tu někde sestru, kterou je třeba zachránit.“

Vyškrábal se na nohy a věnoval jí výmluvně naštvaný pohled. Ovládla se a neobrátila oči v sloup. Místo toho vykročila dopředu. Zahlédla ten pohyb jen koutkem oka. Udělala to čistě instinktivně.

Vlastně si to uvědomila, až když uslyšela výstřel. Tělo se bezvládně převážilo přes zábradlí a s odporným zapraskáním dopadlo na betonovou podlahu. Všechno v místnosti ztichlo.

„Claro.“

Byla to Ida, kdo vyslovil to jméno. Zrzavé vlasy rozprostřené na špinavé podlaze a rychle se zvětšující kaluž krve. Zděšeně přeběhla pohledem mezi tělem a zbraní, kterou držela v ruce. A která jí okamžitě vyklouzla z prstů. Bylo jen štěstí, že pistole nevystřelila, když dopadla na podlahu. Opak štěstí bylo, že čarodějka před ní nezaváhala.

Zaslechla šeptání a pak přišla bolet, když kost v její noze praskla a Ida se zhroutila na podlahu. Zakřičela bolestí i šokem. Ucítila, jak jí iluze vyklouzla a ztratila se. Dřepěla na zemi se slzami v očích, v příliš velkém oblečení a kus od ní ležela mrtvola holky, kterou před necelou minutou připravila o život.

„Ido!“

„Kurva!“

Derek ze sebe dostal jen zavrčení, než po té ženské skočil. Ida byla hodně překvapená, že neminul, nezakopl ani neupadl někdy během přesunu mezi body A a B. Každopádně ten heroický výkon nebyl co platný, protože mu ta mrcha foukla oměj přímo do tváře. Dopadl na zem jako kláda.

„Děvko,“ ulevila si Ida, znovu sevřela zbraň a namířila.

Všechno ztuhlo.

„Tak to vypadá, že tu máme trochu situaci, že ano?“ pronesla Tery posměšně. Ida to nevěřícně poslouchala. Tři metry od Tery ležela mrtvá členka jejího covenu a ona zněla, jako by to nebyla víc než kupa špinavého prádla. Drobná nepříjemnost.

„Ani bych neřekla,“ poznamenala Allison. „Vypadá to, že máme výhody na naší straně.“

„A jaké to jsou? Nezastřelíte nás,“ odfrkla si Tery.

„Proč jste si tím tak jistá?“ Stilesův hlas byl překvapivě klidný. Allison očividně mrtvá dívka rozrušovala nejvíc.

„Jste jen banda dětí, a děti nezabíjí. Váš svět se dělí na dobré a špatné. A vražda je špatná.“

Stiles mlčel a Ida by se vsadila, že se mračí, jak se snaží vymyslet něco, čím by Teryino tvrzení popřel. Allison nejspíš tiskne rty k sobě tak usilovně, až je má stejně bílé jako tvář. Ani jeden z nich nepřijde na nic, čím by to mohli vyvrátit, protože to byla pravda. Ani jeden z nich není připravený na to stát se vrahem. Ne teď a ne takhle.

„Jo,“ zamumlala Ida. „Máš pravdu. Ti dva zabíjet nebudou.“

Výstřel se odrazil od stěn.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa - 41.: