OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Alfa - 4.

12.12.2013 (18:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1611×

4.

Ida nevěděla, co mu má říct. Třela si žebra, jak se snažila ukonejšit bolest, ale ta byla uvnitř, takže to nijak nepomáhalo.

Derek si prohlížel její kresbu a mračil se. Ida ale poznala, že to není ze vzteku. Derek tomu jen vůbec nerozuměl a snažil se to pochopit.

„Deaton ti měl vysvětlit líp, kdo je. Pořád taky ještě úplně nerozumím tomu, proč s ním vlastně nespolupracuješ.“

„Nevěřím mu,“ zamručel a prstem obkreslil prostřední kruh na symbolu.

Nedokázala se neusmát, i když jen nepatrně. „Samozřejmě.“

Šlehl po ní pohledem, ale nic na to neřekl. „Takže ta Atlantida. Co tím myslíš?“

Povzdechla si. „Nejsem si jistá tím, že to chceš vědět.“ Jeho pohled jasně naznačil, že on sám ví nejlépe, co chce, jenže ona zase věděla, jak moc neinformovaná ta žádost je. Zaklonila hlavu a vydechla, protože příliš pohybu v nedávné minulosti způsobilo, že se jí dělalo z bolesti špatně. Natáhla se k batohu, ale byl rychlejší. Podal jí ho a čekal.

Hledala cokoliv, co by jí s tím pomohlo. Problém byl, že si vzala jeřáb na ochranu právě proto, aby se nic takového nestalo, takže… No, neměla zrovna moc možností. „Máme ještě vodu?“ zeptala se a on jí láhev beze slova podal.

Nalila trochu do malé kamenné misky, která sice měla původně sloužit trochu jinému účelu, ale nic jiného neměla. Přidala do ní přesně šest kapek šťávy z máku a špičkou nože rozdrtila dvě semínka z černé borovice. Přidala je tam. Taky na prach rozdrcenou vrbovou kůru. Pak se zarazila a zvedla k němu pohled. Vypadal fascinovaně „Potřebuju, abys teď zadržel dech.“

„Proč?“

Vytáhla malou lahvičku, uvnitř které byl jasně žlutý prach. „Tohle je speciální druh oměje. Pro mě velmi posilující, pro tebe… Řekněme, že je to taková extrémní vlkodlačí viagra. Nejsem ve stavu, kdy bych si poradila s nadrženým vlkodlakem. Navíc nejsi můj typ.“

Teď na ni vyloženě zíral. Vážně mu právě zacukaly koutky, nebo už má halucinace?

„Žádný problém,“ pronesl pak a ostentativně zatajil dech. Rychle odšroubovala víčko a začala opatrně odměřovat. Věnoval jí nevěřícný pohled.

„Musím být přesná,“ zamručela. „Když tam toho dám moc, vrhneš se na mě tak jako tak, když málo, nepomůže mi to.“ Třásla se jí ruka, když  do vody vsypala druhou dávku. Vážně, vážně nechtěla zjistit, jaké to je být znásilněná vlkodlakem. Nervózně polkla, zavřela skleničku a prstem promíchala všechno v misce. Bylo by to účinnější, kdyby to mohla spojit nad ohněm, ale na to neměla prostředky ani čas. Zvedla misku a obsah vypila. Slyšela, jak se Derek nadechl.

Odložila prázdnou misku a zkoušela se nesoustředit na hořkost, která se jí lepila na jazyk i patro. Zvládla se nezašklebit.

„Takže… Kdy to zabere?“ zeptal se Derek trochu pochybovačně.

„Za pár hodin.“

Chvíli mlčel a pak se na ni zpříma podíval. „Nemělas to dělat.“

Na moment ji úplně zmátl, ale pak si všimla, že mu poklesla ramena. Nemluvil o lektvaru, ale o jejím terapeutickém zákroku.

„Neměla,“ souhlasila s ním. „Ale moc jiných možností jsem neměla. Navíc, jsem emisar, měla bych pomáhat a poskytovat rady. Jasně, měla bych to dělat pro svou smečku, ale vzhledem k tomu, že žádnou nemám, závisí to čistě na mém rozhodnutí.“

„Tak ses rozhodla špatně,“ prohlásil prudce.

„Pochybuju. Dereku, jsi Hale. Pokud si mám vybrat v tomhle nepořádku někoho, komu pomůžu, budeš to ty.“

„Proč?“ nechápal a opřel se o sloup proti ní. O ten, na který ji předtím hodil. Mohla si vybrat nějaký lepší způsob, jak ho dát alespoň trochu do kupy? Jestli ano, nedokázala na něj přijít.

„Protože Haleovi jsou dobrý rod, dobří vlkodlaci. Vaše rodová linie patří k nejstarším a nejvýznamnějším na téhle straně kontinentu. Vaše slovo mělo váhu i mezi námi. Máš potenciál stát se úžasným, ale potřebuješ vedení. Tys neměl být alfa. To tvá sestra se jí měla po vaší matce stát.“

„Taky že stala,“ pronesl hluše s pohledem zabodnutým do podlahy.

„Ano,“ pokývala. „Ta událost s vaším strýcem. Všechno se zkomplikovalo, chápu to. Ale to nic nemění na faktu, že jsi syn své matky. Krev není voda. A přestaň se na mě, laskavě, dívat, jako bys mi chtěl vyrvat hrtan,“ požádala ho, když mu pohled zazářil vůdcovsky rudou. Na moment oči zavřel a ovládl se.

„Víš toho o nás dost.“ Až moc, říkaly jeho oči.

„Měla jsem letět na jiný kontinent na území vlkodlačí smečky, která podle všeho nebyla nijak v pořádku. To si piš, že jsem si svoje domácí úkoly udělala důkladně. Pravděpodobně toho o tvém rodu vím víc než ty sám,“ poznamenala a sledovala, jak mu jedno obočí poskočilo výš. „To každopádně není tak podstatné. Jde mi o to, že ty sám sobě bráníš stát se alfou, jakým bys měl být. Nevěříš ani vlastní smečce, a tím ji ničíš. A alfa bez smečky není víc než omega, to víme oba.“

„Chceš mi radit, jak být alfa?“ ušklíbl se sarkasticky.

„Když mě necháš, tak ano. Můžu ti radit; vlastně bys na tom byl mnohem lépe už dřív, kdyby sis nechal poradit od Deatona.“ Zavrčel na ni, ale nebyla v tom opravdová hrozba. I když ho ale asi vážně dost štvala.

„Jak můžu vědět, že vám můžu věřit?“ odfrkl si nevěřícně.

„Nemůžeš, samozřejmě. Ale to je to, co ty děláš. Nevěříš lidem, kterým bys věřit měl, a o to snáz uvěříš těm, kterým bys neměl. Vlastně by ses podle toho mohl docela dobře řídit,“ ušklíbla se pobaveně, i když na tom vlastně nic vtipného nebylo. Bylo to přímo k zbláznění smutné.

„Co tím myslíš?“

„Znám tvůj příběh jenom z doslechu, Dereku,“ povzdechla si, „ale i tak vím, že ti problémy způsobuje hlavně tvoje ego-“

V tomhle vrčení už hrozba byla.

„- a strach, že někdo uvidí, co jsi skutečně zač,“ dokončila klidně.

„Hovadina.“

Pokrčila rameny. „Mysli si, co chceš. Všechno, co říkám, je jen to, co vidím. Nehodlám se s tebou dohadovat, potřebuju nasbírat trochu sil, abych mohla vystopovat daracha. Jestli získá všechny oběti, tak už toho proti němu moc nezmůžeme.“

Derek vypadal, že změnu tématu vítá. Jeho zachmuřený výraz trochu povolil, i když pořád vypadal tak, že by mohl strašit děti i za pravého poledne.

„Takže víš, o co mu jde?“

„Ano. Udělal velkou chybu, když se pokusil odstranit Dannyho. Bez něj bych na to nejspíš nepřišla, dokud by nebylo pozdě.“

„Dannyho? Jak ten s tím souvisí?“

„Podle všeho dělá domácí úkoly stejně skvěle jako já. A to je přitom opravdový teenager,“ zavrtěla nad tím rádoby udiveně hlavou. Derek na ni ale jenom dál vyčkávavě zíral. Fajn, kdo potřebuje uvolňovat atmosféru. Suchar... „Dělal na výzkumu telurických proudů – víš, co to je?“ zeptala se pro jistotu. K jejímu velkému překvapení kývl hlavou. „Eh. Super. Takže… Pokud se mu podaří telurické proudy pod městem spojit a napojit se na ně, bude mít přístup k síle Země. K něčemu, o čem odjakživa druidi sní, ale nikdy se to nepodařilo. Nebo spíš byli dost chytří, aby to nedělali. Je to nevyzpytatelná síla. Dokonce ani teoreticky neexistuje způsob, jak ji ovládnout, protože ji ovlivňuje příliš mnoho faktorů. Poslední, kteří se o to pokusili, byli Atlanťané.“

„Jako že to už někdo zkusil v Atlantě?“ zamrkal Derek. Ida by se rozesmála, kdyby nemluvili o něčem tak vážném.

„Ne. Atlanta je i se svým hip-hopem v bezpečí. Znáš mýtus o Atlantidě? Potopeném kontinentu?“

„Jako že…“ mávl rukou k symbolu, nakresleném ve špíně na zemi.

„Přesně. Pokusili se ovládnout tuhle enormní sílu a stálo je to víc, než si dokázali představit. Nevím, nakolik je pravda to o potopeném kontinentu, ale každopádně existovali přeživší té události, kteří se uchýlili do Egypta a do Anglie. V Británii se to  od nich pak dozvěděli druidi. Pozvedlo nás to k tomu, čím jsme dnes. Největší objevy lidstva jsou odvislé od téhle vědomosti.“

„To zní-“

„- šíleně?“ navrhla a potlačila zívnutí.

„Naprosto,“ přikývl.

„Já vím, ale je to pravda. Existují o tom dokonce i písemné záznamy, i když ty se samozřejmě drží pouze v našich kruzích, obyčejní lidé nemají o skutečnosti ani tušení.“

Derek dlouho mlčel. Vypadal, že opravdu přemýšlí nad tím, jestli tomu, co řekla, má uvěřit. Ida mezitím cítila, jak začínají účinkovat jednotlivé složky narychlo ukuchtěného léku. Zavíraly se jí oči. Snažila se tomu nepoddat, ale bylo to obtížné, když bylo kolem takové ticho.

„Dereku?“ zamumlala ztěžka, ale nebyla schopná udržet oči otevřené a on pořád mlčel. „Nesněz mi všechny sendviče,“ hlesla a odpadla.

-----

Probudila ji zima.

Co zima, doslova mrzla! Vydechla a zamrkala. Kolem bylo hrozné šero. Chvíli trvalo, než dokázala na něco zaostřit. Opatrně se vyškrábala na všechny čtyři. Pořád jí pár částí těla dost bolelo, ale to byla  jen ta nejhorší zranění. Ta malá byla, když už ne uzdravená, tak alespoň méně otravná.

„Z-zima,“ zadrhla se, jak její čelisti nechtěly spolupracovat.

„Je po setmění.“ Obrátila pohled za hlasem. Derek seděl na spodním schodu, už zase navlečený do bundy, a listoval poznámkovým blokem.

„Sendviče?“ zeptala se hlasem ochraptělým od spánku.

Pobaveně se ušklíbl. „Jsou s okurkou,“ pronesl, jako by to něco vysvětlovalo. Měl něco proti okurkovým sendvičům, nebo co?

Ospale na něj mžourala. Počkat. To čte její zápisky?!

„Nejsi trochu drzý?“ zamumlala, když se přesouvala k batohu. Měla pocit, že jí hlad do žaludku už vyleptal díru. Nejhorší špínu z rukou si otřela do vnitřní strany trička, která byla na rozdíl od zbytku ještě trochu čistá. Vylovila ze sáčku sendvič a zakousla se. Spokojeně zamručela.

Derek zaklapl blok a máchl s ním ve vzduchu.

„Jak je to s Lydií?“ zeptal se a opřel se lokty o kolena, zatímco sledoval, jak se Ida snaží polknout obří sousto.

„O fe-“ začala, ale pak se zarazila a radši nejdřív opravdu polkla. „To se tě netýká,“ řekla a tentokrát si kousla méně.

Věnoval jí pochybovačný pohled.

„Není součástí tvojí smečky, ne?“

„Ne,“ řekl, ale pak se zarazil. „Pravděpodobně ne.“

„Pravděpodobně?“

„S lidmi ve smečce je to obtížné. Pouto s alfou se tvoří celé roky, to musíš vědět.“

„Jistě,“ pokyvovala souhlasně. „S emisary je to podobné. Pokud se tedy nerozhodnou-“ zarazila se a zamračila se. Měla by si dávat větší pozor na pusu.

„Nerozhodnou co?“ zeptal se Derek.

„Ale nic. To není důležité. Každopádně, s Lydií je to těžké.“

Odfrkl si. Úplně v tom slyšela jako bych to nevěděl.

„Typ lidí, jako je ona, mi nikdy nebyl moc blízký, nevím, jak k ní proniknout. Pokaždé mě zazdí.“

„Přes Jacksona,“ poznamenal a hodil jí blok k nohám.

„Přečetl sis o něm, hm?“ poznamenala nevzrušeně. „Jackson přilákal hodně pozornosti, když se dostal do Londýna. Jako ostatně každý vlkodlak s modrýma očima. Nemá nejmenší tušení, že nám něco řekl, to jsme zařídili. Nezajímalo by nás to, kdyby nezmínil Lydii a její imunitu vůči vlkodlačímu kousnutí. Nehledě na to, jakou hrála roli ve znovuzrození tvého strýce.“

„Takže je imunní,“ zamumlal Derek, jako by si do teď nebyl úplně jistý.

„Ano, jako já. Kdybys mě kousl, tak bys mě jen šíleně naštval, rozhodně bych neběhala nahá po lese a nelovila zatoulané turisty.“ Není to lež, když něco vynechá, no ne?

„My ne-“ začal, ale pak se jen ušklíbl. Vzdal se šance. Tohle malé vítězství ji neuvěřitelně potěšilo, ani pořádně nevěděla proč. „To je fuk. Takže co s ní bude dál?“

„Dál? Budu ji muset přesvědčit, že namísto vysoké plné večírků a kluků je mnohem lepší stát se učněm. Buď mým, nebo kohokoliv jiného z Rady.“

Derek pozvedl obočí. „S tím hodně štěstí.“

„Dík,“ ušklíbla se. „Přesně to jsem potřebovala slyšet. Každopádně se bude muset od začátku smířit s tím, že nikdy nedosáhne na pozici, na kterou by mohla, kdyby se uměla trochu ovládat. Je to škoda, je vážně neskutečně inteligentní.“

„Proč nemůže?“

„Nesplňuje požadavky,“ trhla rameny a dojedla sendvič. Zapila ho trochou vody a spokojeně si povzdechla. Po očku se podívala na Dereka, vypadal zamyšleně. „Jak ti je?“ zeptala se ho.

„Jde to,“ pronesl překvapivě upřímně. „Měl bych se asi vrátit ke smečce.“ To už tak upřímné nebylo, i když starost v jeho hlase byla nepopiratelná.

„Jsou v pořádku. A neděs se toho, že ti to vyčítají. Pokud vím, mají o tebe jen strach.“

Derek byl potichu, jen malinko kývl hlavou. Ida ho nechala být a vylovila z batohu zavázanou gumovou rukavici. Byl čas pohnout s tím, proč sem přišla. Čím dřív to zvládne, tím dřív ho bude moci nechat odejít.

Položila rukavici na zem vedle kořenů, vytáhla svíčky, zápalky a jabloňovou větvičku se třemi zvonky. Nůž ležel pořád vedle batohu, stejně jako byliny, které si s sebou vzala. Vytáhla i malý zaostřený bodec, který bude potřebovat k vykonání oběti.

„Co to-“

„Teď buď zticha a neruš.“ Nadechl se k protestu, ale utnula ho vážným pohledem. Třesoucími se prsty zapálila tři svíčky, z každé ukápla trochu na podlahu a pak je do loužiček postavila, aby je upevnila. Vytvořila před sebou rovnostranný trojúhelník. Pak se otočila ke kořenům, natáhla nad ně ruku a bodcem do ní pronikla tak, aby krev stékala na správné místo. Sklonila hlavu a bezhlesně začala odříkávat obvyklou modlitbu k Morrigan. Potřebovala všechno, co mohla dostat, protože její soupeř měl sakra velký náskok.

Než skončila, byl celý oltář pokrytý spoustou krve. Byla to mnohem větší oběť než jindy a Idě se z toho trochu točila hlava. Stáhla ruku, ale namísto toho, aby si ránu ošetřila, nechala z ní vytékat další krev do misky. Chvíli to trvalo, než byla spokojená a konečně krev zastavila. Derek už tou dobou protestně vrčel, ale bylo vcelku snadné ho ignorovat.

Nakonec si ránu namazala trochou masti a ovázala kapesníkem, což byla poslední čistá látka, kterou u sebe měla. Opravdu doufala, že nebude v nejbližší době potřebovat smrkat.

Namočila do krve dva prsty a několika tahy načrtla správné symboly mezi svíčky. Doprostřed položila sušený vylisovaný čtyřlístek, jehož moc jí měla pomoct odhalit zlo. Byla by raději za čerstvý, ale tady neměla moc na výběr.

Do zbylé krve odměřila třicet tři kapek makové šťávy a patnáct kapek silice z vavřínových listů.

Z gumové rukavice opatrně vyndala mrtvou můru a dobře si ji prohlédla. Potom ji položila pod čtyřlístek, zatímco se snažila zapamatovat si co nejvíc detailů na všech úrovních.

Vzala do prstů jabloňovou větévku, první a nejdůležitější pomůcku každého, kdo je jako ona. Když spojila ruce, větévka se zatřásla a zvonečky zazvonily. Rozechvívalo to atmosféru kolem na úplně jiné úrovni, než jak to zvuk obyčejně dělá. Tohle byla linka s jinými sférami bytí. Sklonila hlavu pod úroveň spojených dlaní.

„Pomozte,“ požádala šeptem, „najít narušitele rovnováhy. Pohlcuje, co náleží vám. Skrývá svou tvář před námi, kdo mu v tom chtějí zabránit. Pomozte,“ požádala naposledy a znovu zacinkala zvonky. Nebyla si vůbec jistá, jestli to bude k něčemu dobré, protože tohle se vymykalo všem jejím zkušenostem. Nikdy o pomoc nežádala, ani si nebyla jistá, jestli by měla, ale tušila, že darach  je už příliš silný. Pokud stihl obětovat trojité panenství, dost možná ho nebude schopná najít vůbec. Byl by natolik mocný, že by se mohl zamaskovat před jakoukoliv její snahou.

Sebrala misku s krví a šťávami. Podržela ji nad každou ze svící, dokud kámen nezteplal, a šeptala slova trojitého požehnání. Při tom tekutinu míchala špičkou bronzového nože, který si pak zastrčila za opasek.

Přitáhla si misku k sobě a několikrát se zhluboka nadechla. Pach krve jí zvedal žaludek, ale pomáhala vůně vavřínu.

„Ty to chceš vypít?!“ neudržel se Derek. Střelila po něm pohledem, ale přikývla. Chtěl ještě něco říct, ale zarazil se. Ona ale přece jen promluvila.

„Ještě nikdy… No, nikdy jsem to nedělala takhle slabá, takže… Mohl bys poslouchat moje srdce?“ požádala ho a než stačil něco říct, vypila obsah misky. Rozmlžilo se jí vidění, ale před tím ještě viděla jeho zhrozený pohled. Pak obraz zmizel, ale myšlenka zůstávala.

Něčemu v ní se nelíbilo, že se její alfa bojí.

-----

Byla v lese.

A byla tma.

Kdesi za sebou uslyšela smích a otočila se. Něco narušovalo tmu. Tlumené světlo, které se do lesa nehodilo.

Něco ji polechtalo na ruce, otřela si ji o kalhoty a vydala se za světlem. Byl to stan. Smích se ozýval z něj.

Chtěla se podívat, kdo to je, ale šimrání na ruce se stávalo horším. Zvedla ji k očím. Po kůži jí lezli brouci. Ohromní hnědí brouci, jejichž pohyb způsoboval ten nepříjemný lechtavý pocit. Lehce je ze sebe smetla. Dopadli na střechu stanu, lezli dál.

A bylo jich víc. Někdo se rozkřičel.

Otočila se za tím zvukem, ale jak se otočila, všechno se změnilo. Stála v tmavé uličce mezi kontejnery s odpadky. O kus dál se o zeď opíraly palety.

Uslyšela ťapkání drápků po asfaltu a pak zahlédla malého psa. Proběhl kolem a schoval se za palety. Co ho tak vyděsilo? Uslyšela kroky. Naklonila se, aby viděla, ale do očí jí pronikla záře žárovky.

Oslepilo ji světlo a slyšela troubení aut. Zakryla si obličej a celá se přikrčila, ale nic se nastalo. Když je otevřela, seděla na zadním sedadle auta. Všude kolem poletovaly můry.

Plácaly křídly a lechtaly ji na tváři. Usmála se a z předního sedadla tomu přizvukovaly zvuky zoufalství a paniky. Zavřela oči.

Když je otevřela, byla ve sprchách. Ve školních šatnách. Slyšela téct vodu a ucítila, jak se něco dotklo špiček jejích nohou. Podívala se dolů, byla to černá baterka. Pořád svítila a dlaždičky se v tom světle nazelenale leskly.

Zelené oči se třpytily v měsíčním světle. Zorničky roztažené, dech unikající mezi pootevřenými rty, černé vlasy rozcuchané. Ida cítila jeho ruce na svých zádech, na bocích. Přitáhl si ji blíž a políbil. Zasténala.

Bohové, Derek.

Nahý. S ní. V posteli.

Proč?

Slyšela, jak mu uteklo tiché zavrčení, když se ho dotkla n-

‚To od tebe není hezké,‘ ozvalo se jí v hlavě. ‚Tohle je soukromé.‘

Rozhlédla se kolem, Derek byl pryč, stála v lese. Před ní se rozkládalo údolí a město. Pouliční světla zářila do noci jako kočičí oči.

‚Teď tě budu muset zabít. Není to škoda?‘

Bolest ji zalila jako vařící voda. Vykřikla a napjala se.

‚Ššš, bude to rychlé, neboj se. I když asi hodně bolestivé.‘

Bylo to strašné. Neskutečná agónie v každé buňce jejího těla, měl pravdu.

Vlastně, měla pravdu.

-----

Ucítila bolest na tváři, která byla mnohem skutečnější. „Ido, sakra! Prober se!“ Škubla sebou. Derek to ale nemínil vzdát, protože se bolest vrátila, tentokrát z druhé strany. Podařilo se jí otevřít oči.

Vlkodlak na ni zíral nefritovýma očima, ve tváři úzkost.

„Konečně,“ vydechl, ale pořád ji pevně svíral. Malátnost ji obestírala a pomalu zase přebírala vládu.

„…eku,“ hlesla sotva slyšitelně, i když se na něj původně pokoušela zavolat. Nesměl ji nechat spadnout zpět. Víc té bolesti už by dlouho nevydržela.

„Co je s tebou?!“

„…yč,“ dostala ze sebe. Darach dost možná ví, kde jsou. Jeřáb ho nezastaví, na druidy neúčinkuje. Musejí se dostat pryč. „Musíme – pryč,“ vydechla trhaně. Cítila, jak ji vzal do náruče a vyběhl s ní po schodech nahoru. Pořád byla noc.

„Musíš přerušit bariéru,“ vyhrkl Derek a klekl si s ní na zem. Ida měla pocit, že ještě nikdy nebylo v jejím životě nic namáhavějšího, než udělat ten drobný pohyb rukou. Trvalo to celou věčnost, nebo alespoň jí to tak přišlo.

Nakonec se ale tmavý prach rozestoupil. Všechno kolem bylo zamlžené, ale Ida všechnu svou vůli soustředila na to, aby se udržela vzhůru. Sledovala Dereka, jak se rozhlíží, jak větří a jak mu oči zaplály rudou barvou alfy.

Houpala se mu v náruči, když běžel mezi stromy. Všechno kolem ní jí připadalo jakoby nehmotné, mlhavé. Stačilo by fouknout a nic by nezůstalo.

Derek vyskočil a tvrdě dopadl na nohy. Ida sebou škubla a udělalo se jí bolestí špatně. Pokoušela se dýchat, vydržet to, ale pak už to najednou nešlo. Derek jen tak tak zastavil a stihl ji položit na zem, když se jí z úst vyvalila vlastní krev, kterou předtím vypila. Dávila se a dusila, dokud nebylo všechno venku.

Ruce pod ní povolily a ona dopadla na zem. Naprosto vyčerpaná.

„No tak. Vydrž ještě chvíli, za chvíli tam budeme,“ slyšela Dereka, když ji znovu zvedl do náruče. Jenže ona už neměla sílu se držet vzhůru. Pokusila se prsty sevřít jeho tričko.

„Zná tě,“ vydechla zoufale. Musí mu říct, kdo to je. To prostě musí zvládnout. Obrátil k ní tvář. Vybavil se jí okamžik, kdy měly jeho oči normální barvu a plnila je rozkoš. „Ona…“

Pustila jeho tričko ve chvíli, kdy se všechno zamlžilo. Už nebyl žádný Derek. Nebyl les. Zůstala jen Ida a hrůza.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa - 4.: