OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Alfa - 39.

15.03.2014 (17:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 8× • zobrazeno 2178×

„Pořád nevěřím tomu, žes dokázal zajistit místo,“ žasla Ida znovu. „Gordon Ramsay. Ten Gordon Ramsay! S mámou by to šlehlo.“ Ida si tím byla jistá, její matka - která normálně patřila k nejváženějším z Nejvyšších – vedla fanklub Gordona Ramseyho od doby, kdy se poprvé dostal k vařečce.

Derek se usmíval.

Byli v klubu, kde nějaká žena imitovala Julii London (a popravdě, byla vážně dobrá). Kolem nich v přítmí popíjeli ostatní hosté a Ida s Derekem se pohupovali na tanečním parketu mezi několika dalšími páry.  Byli tam bezkonkurenčně nejmladší.

Čekala katastrofu každou vteřinou a pokaždé, když další z nich utekla a nic se nastalo, byla Ida v šoku.

Posunula ruku z Derekova ramena na tmavě zelenou kravatu a prsty po ní s úsměvem přeběhla. Zavrtěla hlavou a zvedla pohled vzhůru.

„Proč tohle děláš?“ zeptala se ho. Mělo to vyznít vážně, ale protože se nedokázala přestat usmívat, vyšlo jí to ze rtů spíš spokojeně.

„Potřebuju důvod?“ naklonil hlavu nepatrně ke straně.

„Jsi Derek Hale, ty nikdy nepotřebuješ důvod, když chceš něco udělat,“ pronesla škádlivě. Lehce se na ni zamračil, ale nevydržel to ani dvě vteřiny. „Ale měla jsem na mysli spíš fakt, že tohle všechno,“ mávla rukou k prostoru kolem nich, ale měla na mysli víc. Celý ten únos a rozmazlování, protože to rozmazlování bylo, nebudou si nic namlouvat. „Neodpovídá to tomu, za koho jsem tě měla.“

„To záleží na tom, za kohos mě měla,“ pousmál se tajemně.

„Víc za typ vychován-vlky-v-pustém-lese, než za vím-kde-najdu-vidličku-na-salát,“ ušklíbla se v nadsázce a cítila, jak jí jemně vtiskl prsty do holé kůže zad. Roztřeseně vydechla, protože to na ni mělo docela jiný účinek, než asi plánoval. „Nechci, abys něco dělal se sebezapřením,“ řekla už docela vážně a obočí se jí přiblížilo k sobě, když se v obavě zamračila.

„Není to v sebezapření,“ pronesl potichu, po chvíli vyplněné jen hudbou, kdy je dál vedl parketem. „Je to… ze šťastnějších časů,“ dokončil pak trochu nejistě.

Naklonila hlavu ke straně v otázce.

„Matka byla nejváženější alfa v Kalifornii, pro všechny až na nás. Pro mě byla hlavně tou, co po večerech poslouchala Julii London z gramofonu po dědovi, snažila se přimět tátu k tanci a učila mě kroky valčíku. Ta, co vždycky v nás všech viděla to dobré. Šťastnější časy. Tohle,“ napodobil její gesto, ale jen dvěma prsty, aby nemusel pouštět její ruku, „to ti…“

„… ukazuješ rodinu?“ dokončila v otázce, když se zasekl. Kývl.

Neřekla mu, že by je měla ráda. Neměla jistotu, že by to tak bylo. Možná by ji polovinu času vytáčeli a druhou otravovali, ale nějak tomu nedokázala věřit.

Jo.

Zbožňovala by je.

Nejspíš by pro ni byli jako její vlastní.

„Nebreč.“ Znělo to jako rozkaz, přestože to řekl jemným hlasem. Tiše se rozesmála.

„Promiň,“ hlesla a rukou si setřela zrádnou slzu, která se nějak vydrala na svět. „Předstírej, že jsi to neviděl,“ zamumlala s úsměvem.

Zavrtěl nad její pošetilostí hlavou, ale usmál se. Vyjekla, když jí rychle zatočil a přitiskl k sobě, aby neztratila rovnováhu. Srdce jí zrychlilo na dvojnásobek, než si stihla uvědomit, že už je vlastně po všem. Derek se tiše smál.

„Padouchu,“ ulevila si, když se uklidnila. Ale nebylo to od srdce.

Přimhouřil oči. „Uhlazené,“ popíchl ji.

„To je tím prostředím. Jestli chceš drsnější slova, počkej, až někdy půjdeme na pivo do baru.“

„Žádné pivo,“ zašeptal spokojeně a sklouzl pohledem mezi ně, jako by mohl vidět srdce, které nejspíš slyšel tlouct.

Obrátila oči ke stropu. „Já vím. Despoto.“

Rozesmál se. „Hodláš mi lichotit celý večer?“

Hodila za hlavu poslední zábrany a jednoduše na něj vyplázla jazyk. Udržela tím jeho hladinu veselí.

„Za tohle filmové klišé si to zasloužíš,“ poznamenala, ale nijak ho tím neurazila. Nejspíš za to mohl fakt, že zněla nechutně spokojeně. Opřela si mu čelo o prsa a zavřela oči. Cítila tep jeho srdce ve své hrudi tak silně, jako už dlouho ne. Byl silný a pravidelný. Uklidňující.

Během několika minut se všechno kolem rozplynulo v neurčitý šum, ze kterého vystupoval jen ten pravidelný zvuk.

Škubla sebou, když ucítila dech na uchu.

„Měli bychom jít. Usínáš.“

Zamručela částečně na protest, protože se jí nechtělo nijak výrazně hýbat, částečně v souhlasu, protože to byla pravda. Měla pocit, že je vzhůru už celou věčnost.

„Mmmdobře,“ souhlasila nakonec a neochotně se od něj odtáhla.

Derek ji vyvedl ven, kde počkali, než jim přistavili camaro. Pomohl jí nastoupit, protože to v těch šatech nebylo nic jednoduchého, a pak obešel auto. Ida ho celou dobu sledovala a užívala si, jak se mu v obleku vyjímají široká ramena. Derek Hale v tu chvíli vůbec nepřipomínal vlka, spíš velkou kočkovitou šelmu.

Cesta do hotelu proběhla v tichosti, protože Ida byla příliš unavená na udržování povrchní konverzace a Derek… no, byl to Derek.

Jízda výtahem se konala v tom samém omámení únavou, ale ve chvíli, kdy překročili práh pokoje, něco se změnilo. Ida ze sebe nějakým záhadným způsobem setřásla únavu a nahradilo ji jiskření, které jí dráždilo na kůži. Zastavila se u křesla v předpokoji a sundala si šál, který opatrně složila na opěrku. Část jejího mozku jí neustále připomínala, že stál tolik, co koberce do celého domu.

Když se otočila, Derek stál kus od ní, bez saka a s kravatou v ruce. První dva knoflíčky na košili povolené. Polkla, ale měla úplně sucho v krku. Na stolku stála ještě zpola plná láhev s vodou, kterou si přinesla z procházky v rezervaci. Natáhla se pro ni a rychle polkla několik loků.

„Máš žízeň?“ zeptala se potichu.

Ukázal na minibar u zdi. „Dám si whisky,“ odpověděl chraplavě a okamžitě se podle toho zařídil. Vytáhl malou lahvičku, která obsahovala přesně jednoho panáka, a přelil si ji do sklenice. Vypil ji na ex.

Nespokojeně se zašklebila, protože se v ní všechno bouřilo proti takovému pití dobré whisky. Nalil si další. Tu už ale nezhanobil. Lehce si usrkl a vydechl.

„Nemůžeš se opít,“ poznamenala potichu.

„Já vím.“ Znělo to zklamaně. Čtyřmi kroky překonala vzdálenost, která je dělila, a jen nepatrně zaváhala, než mu položila ruku na záda. Černá košile byla lehce vlhká od potu. V tomhle ohledu měl nedostatek látky na jejích šatech výhody. Pod prsty cítila hru svalů, když se napjal.

Jemně mu stiskla paži a donutila ho otočit se. Měl pevně zatnutou čelist a uhnaný pohled v očích.

„Máš to se mnou tvrdé,“ pronesla lítostivě.

K jejímu údivu se Derek pobaveně ušklíbl. „Nemáš ani tušení.“

Došlo jí to o vteřinu později. Zrudla napůl rozpaky, napůl potěšením. Pořád jí přišlo neuvěřitelné, že ji tak chce. Že ji vůbec chce. Utekla očima ke skleničce whisky. „Chybí mi ta chuť.“

Vysoké podpatky měly své nesporné výhody. Zatímco kdykoliv jindy by se musel Derek sehnout, aby na něj alespoň trochu dosáhla, teď to nebylo třeba. Stačilo se jen lehce natáhnout, aby mohla nosem přeběhnout po strništi na jeho bradě, přes rty až tak, aby jeho spodní ret obemkla svými.

Nereagoval, dokud nevystrčila mezi zuby špičku jazyka a lehce s ní neobkreslila spodní část jeho rtu. Vydechl a Idu obklopila vůně whisky. Derek se lehce sklonil, aby se nemusela tak natahovat, a otřel se rty o její ústa. Třásl se. Cítila pod rukama napjaté svaly vibrovat, jak se ovládal.

Jak dlouho už to bylo? Kdy naposledy se líbali?

„Až moc dlouho,“ zamumlal Derek zoufale. Ignorovala fakt, že ventilovala svoje myšlenky nahlas, protože ten moment si uzurpoval Derek pro sebe, když jí jazykem vklouzl mezi rty.

Na vteřinu ji napadlo, že by tu whisky měla ochutnat, protože něco tak dobrého ještě neměla. V další chvíli jí došlo, že to vůbec není alkoholem. Takhle chutnal Derek. Hluboko ukrytá vzpomínka na předchozí polibky se vynořila z míst, kam ji Ida násilím zasunula.

Zasténala, jako by to snad mohlo uvolnit přetlak, který způsobilo zahlcení smyslů. Obklopovalo ji jeho teplo, vůně, chuť, cítila ho pod rukama, a kdyby byla schopná otevřít oči, určitě by viděla jeho téměř bolestný výraz, jak se snažil ovládnout.

Dotkl se ji na bocích tak opatrně, jako by byla mýdlová bublina a mohla každým okamžikem prasknout. Ani v nejmenším jí nevadilo, že na ni sahá, naopak. Přimkla se k němu o trochu blíž a posunula tak jeho ruce víc dozadu. Usmála se, když neodolal a špičkami prstů obkreslil okraj výstřihu. Bezděčně se otřásla, když tu hranici překonal a dotkl se její holé kůže. Za ten večer to nebylo poprvé, spíš tak podesáté, ale teď to byl docela jiný dotyk.

Okamžitě se začal odtahovat, jako by zareagovala špatně. Nebo si to špatně vyložil.

„Nechoď,“ zaprotestovala šeptem do jeho rtů. Zasténal, ale neposlechl ji.

„Teď nebo vůbec,“ zachraptěl a Ida od něj téměř uskočila. Na okamžik se mu na tvář promítlo několik emocí, ze kterých stihla rozeznat jen dvě: bolest a lítost.

„Omlouvám se.“ Připadala si jako idiot. Co čekala? Že si může uzobávat podle libosti a nic neriskovat?

Zavrtěl hlavou a otevřel oči. Byly rudé. „Je to moje vina. Měl bych se umět ovládnout. Já-“ zarazil se a vzápětí se za ním zabouchly dveře koupelny. Chvíli na ně jednoduše jen zírala, než se ozvalo zaškrábání.

Nejistě vzala za kliku. Kolem nohou se jí protáhl černý vlk ve chvíli, kdy dveře otevřela dostatečně doširoka.

„Oh.“

Stál vedle křesla jako spráskaný pes. Bylo by to komické, kdyby to nebylo tak… Povzdechla si.

„Jestli se takhle cítíš líp,“ pokrčila nakonec rameny, ohnula se a zula si boty. Když se bosými prsty zabořila do koberce, málem se jí blahem podlomila kolena. Zasténala a opřela si hlavu o zeď. Jediné, na co teď dokázala soustředit svou pozornost, byla vidina postele. Drama můžou řešit zítra. A všechny dny potom.

„Chceš spát se mnou?“ zeptala se vlka. Neměla s tím problém. Jakékoliv vzrušení a napětí se vypařilo ve chvíli, kdy mu vyrašila srst a narostl ocas. Na obou stranách. Zůstaly jen ryzí pocity jako náklonnost, starost… a frustrace. Našpulila pusu a pak se obtížně pokusila v šatech kleknout vedle něj. Když se jí to podařilo, zabořila mu prsty do srsti po stranách krku, aniž by čekala, jestli jí to dovolí. Prostě se mu pověsila okolo krku a zabořila mu tvář do tmavé srsti.

Vydechl a uvolnil se. Těžkou hlavu jí opřel o lopatku. Několik minut strávili bez pohnutí, pak se Ida začala tiše smát. V Derekovi to tázavě zabublalo.

„Dokázala bych takhle usnout,“ pronesla pobaveně a trochu se odtáhla. Rychle ho podrbala pod uchem a namáhavě se zvedla. „Počkej na mě.“

Zavřela se v koupelně, kde ze země sebrala oblečení, které ze sebe Derek nejspíš doslova serval. Dostat se z jejích šatů bylo naštěstí mnohem snazší, než se dostat do nich, takže do minuty stála pod sprchou a spokojeně nastavovala unavené svaly proudu teplé vody. Jakmile se jí prohřála kůže, začaly se jí zavírat oči, takže bez ohledu na to, jak moc příjemné bylo tam jednoduše stát, se rychle umyla, usušila a vklouzla do hotelového županu.

V ložnici se ale zamračeně zarazila. Měli s Derekem každý svou postel a ani jedna z nich nebyla dost široká pro ni a vlka. S povzdechem si klekla na koberec a podívala se, jestli je postel nějak připevněná k podlaze. Nezdálo se. Dokonce ani ke zdi.

„Tak fajn,“ zamumlala a vyhrnula si příliš dlouhé rukávy tlusté bílé róby. Zapřela se do postele a zatlačila.

Hnula se. Velmi neochotně.

Ida zafuněla námahou, ale nepřestávala tlačit. Nohy postele se obtížně sunuly vysokým vlasem koberce a Derek to ode dveří nevěřícně sledoval. Když pelesti s tichým ducnutím narazily o sebe, byla Ida skoro zpocená.

„Mrcha těžká,“ zamumlala a opřela se o matraci, aby se vydýchala, než se narovnala, a odhodila si vlasy z obličeje. „Na co čekáš?“ zeptala se Dereka a mávla k posteli. S frknutím vyskočil na matraci a plácl sebou do peřin. „Nebude ti teplo?“ zeptala se ho trochu nejistě s pohledem na jeho kožich. Pokoj byl klimatizovaný a byla noc, ale Las Vegas bylo horké a Ida si pamatoval, jak vyprahlá byla po předchozí noci, kdy spala oblečená, jak byla zvyklá.

„Zavři oči,“ požádala ho. Odfrknul si, což kvitovala povytaženým obočím a vyčkávavou pózou s rukama zkříženýma na prsou. Červené oči se schovaly za víčky; vlčí tvář zvládla Derekův otrávený výraz naprosto perfektně. Ida ze sebe shodila župan a vklouzla pod pokrývku. Spokojeně zamručela a přitáhla si tenkou látku až ke krku.

Perfektní.

Obrátila se na břicho s jednou rukou pod polštářem a druhou zabořila do tmavé srsti. Derek byl mnohem temnější než tma v pokoji. Připomínal díru do nicoty, až na to, že v něm nebylo nic, co by ji děsilo. Naopak, byl ve tmě tím nejbezpečnějším a nejlákavějším bodem.

Zamručel a přisunul se blíž, tak aby jí mohl položit hlavu na záda.

Tolik k naději, že jí v noci nebude vedro.

Neměla ale sílu mu něco říct nebo se tím nějak zvlášť trápit. Usnula téměř okamžitě.

-----

Stála mezi dřevěnými lavicemi, nos plný pachu citrónové leštěnky, vřesu a vlhkosti.

Poznávala to místo. Bezděčně se usmála, když zaklonila hlavu a nad sebou uviděla klenutý strop, na který se jako malý dívala pokaždé, když se bohoslužba stávala moc nudnou. Nevěřila v Boha. Alespoň ne v tohohle, i když Ježíš byl nepopiratelně skutečná historická postava, pochybovala, že si věřící lidé vykládají zkazky o něm dobře. Ale chápala, proč věřit chtějí.

To, co nechápala, bylo, jak se tu ocitla.

Sama.

„Ne tak sama,“ ozvalo se za ní rozvážně. Prudce se otočila a zalapala po dechu.

„Briane?“

„Sluší ti to,“ usmál se na ni její bratr. Vypadal přesně stejně, jak ho viděla naposledy. Vytáhlý, hubený s vážným výrazem a jiskrami smíchu v tmavých očích, kdy se na ni díval. Vypadal skoro jako dítě. Nezestárl ani o den, zatímco ona…

„Co tu děláš?“ zeptala se přidušeně. „Co já tu dělám?“ rozhodila rukama a rozhlédla se po prázdném kostele.

Rozesmál se. „Celá ty. Kdo jiný by dokázal zapomenout na vlastní svatbu.“

Mrkla. A znovu. „Co?“

Teď to byl on, kdo máchl rukama v širokém gestu. Jenže od něj to působilo správně a elegantně. Na rozdíl od ní nepřipomínal větrný mlýn ve vichřici.

Uši jí zaplnil šeptaný hovor. A když se překvapeně ohlédla, viděla, že kostelní lavice jsou zaplněné lidmi. Některé i poznávala, jako Coru, Isaaca, Scotta… Prarodiče, kteří byli mrtví už víc než patnáct let? Laura Haleová? Hystericky se uchichtla. Lavice kolem byly ozdobené bílým vřesem a barevnými stuhami. Z nějakého důvodu ji zrovna ten fakt vyděsil ze všech nejvíc. Ne mrtví lidé, ale květiny.

„Nelíbí se ti to? Vždycky jsi chtěla na svatbě bílý vřes, nebo ne?“

„Jo,“ kníkla bezmocně.

Brian se usmál, když se na něj zase podívala, a kývl. „Dobře. Matka bude mít radost. Dala si záležet.“

„Máma?“ zajíkla se. „Máma tu je taky?“

„Samozřejmě,“ podíval se na ni, jako by nechápal, čemu se tak diví. „Co sis myslela? Jsou s otcem vzadu, myslím, že mluví s Derekem.“

„S Derekem?!“ vyjekla zděšeně.

Zasmál se, přistoupil k ní a poklepal ji soucitně po rameni. „Neboj. Určitě ho nevyděsí tak, aby tě nechal stát u oltáře a prchnul s ocasem mezi nohama. Doslova,“ zazubil se.

Automaticky máchla rukou a praštila ho do hrudi. Malá kytice, o které nevěděla, že ji drží, se při nárazu zatřásla a několik květů se sneslo na zem. Překvapeně mrkla a pak se podívala dolů. Měla na sobě bílé vzdušné šaty, které splývaly k zemi přes vyklenuté břicho. Mnohem vyklenutější, než by mělo být. Než si pamatovala, že je.

„To máš z toho, žes čekala na duben. Jako by to snad mohlo něco ovlivnit,“ odfrknul si Brian. Zamračila se na něj.

„Je to tradice.“

Obrátil oči v sloup. „Je to pověra, a víme to oba.“

Našpulila pusu, ale nic neřekla. Pak nejistě zvedla ruku k hlavě a zajíkla se, když pod prsty ucítila věnec z květů, od kterého jí přes ramena spadal lehoučký průsvitný závoj. Opatrně ho promnula mezi prsty.

„Co se to děje?“ zeptala se Briana úzkostlivě. „Proč tu jsem? Co chceš?“ Brianova tvář zesmutněla. „Jsi mrtvý. Rodiče jsou. Kyna je. Babička s dědou. Nikdo z vás nežije a já mám být na druhé straně planety!“

„Taky jsi. My všichni jsme někde jinde. Tohle tady,“ pronesl pomalu a ukázal kolem „se nikdy stát nemohlo,“ dokončil smířlivě. „Nikdy nemohlo být všechno perfektní.“

„Já vím…“

„Nevíš,“ odbyl ji tvrdě, jak to dělal vždycky, když ho přestalo bavit jejich dohadování. Jeho výraz zjemněl. „Tohle je sen a nikdy to nebude víc. Už nikdy tuhle představu nenaplníš, jak sis ji vysnila.“

Kousla se do rtu, aby nic neodsekla. Sakra, moc dobře si uvědomovala, že tohle nemůže mít! Nepotřebovala to připomínat!

„Ale potřebovala,“ pronesl Brian pevně. „Nemůžeš mít všechno… Ale můžeš mít něco,“ usmál se tajemně. Natáhl před ni ruku sevřenou v pěst a pak prsty rozevřel. Na dlani mu ležel známý prsten. Srdce s korunou mezi dvěma dlaněmi.

Natáhla prázdnou ruku, aby se ho dotkla, ale pak se zarazila. Brian nespokojeně mlaskl a chytil ji za levačku. Bez nejmenšího zaváhání jí ho nasunul na prsteníček hrotem srdce k tělu.

„Ale to-“ začala namítat, ale mávnutím ji zarazil.

„Je to, jak to je. Všechny tvoje problémy jsou tady,“ poklepal jí prstem na čelo. Pak se usmál.

Ida si uvědomila, že na ně všichni zírají. Šťastné a usměvavé tváře všude kolem.

Je támhle Derekova máma?

„Seber se, vlčice,“ zamumlal jí Brian do ucha a otočil ji směrem k oltáři. Stál tam Derek a jeho tvář doslova zářila. Bylo to až nepřirozené, vidět ho tak nadšeného… šťastného. Po jeho boku byl někdo, koho nepoznávala, ale měl stejně tmavé vlasy a ostře řezanou tvář jako její vlkodlak. Byl to jeho bratr? Proti němu stála Kyna a zářila v barevných šatech jako kytice natrhaná na letní louce.

„Je čas říct mu ano,“ ozval se Brian tónem, ve kterém slyšela úsměv. A najednou byl vedle jejího prázdného místa před oltářem a oprašoval si oblek, který ještě před chvílí určitě neměl.

„Připravená?“ ozvalo se vedle ní potichu hlubokým hlasem.

Jako by někdo zadrnkal na struny harfy, kterou nosila hluboko uvnitř. „Tati?“

Tak bolestně známá tvář vedle ní se usmála a hrubé teplé ruce jí setřely slzy z tváří. „Vybrala sis správně. Nepochybuj o tom,“ píchl ji prstem do hrudi, kde se ukrývalo srdce tlukoucí v rytmu radostného utrpení.

„Miluju tě,“ vyhrkla rychle, protože se jí nic na světě nic najednou nezdálo tak důležité. „A mámu. Briana a Kynu. Všechny!“ Museli to vědět. Ještě alespoň jednou.

„Víme to. Cítíme to. Každý den,“ usmál se na ni, pak ztišil hlas do spikleneckého šepotu. „Jestli sis to rozmyslela, stačí říct. Rozptýlím je a můžeš utéct. Pořád budeš moje holčička,“ nabídl jí a Ida se zazubila. Derek u oltáře se zatvářil, jako by mu někdo šlápl na kuří oko. Tiše se rozesmála.

„To je dobrý, tati. Myslím, že ho chci.“

„Myslíš?“ pozvedl její otec vážně obočí. Škádlivý tón trochu ustoupil do pozadí. Ida naklonila tvář a otřela se o teplou dlaň.

„Vím. Vím to. Určitě ho chci.“

„Dobře,“ roztáhly se jeho rty spokojeně a pak se narovnal. Ida se roztřeseně nadechla a vykročila kupředu. Když se postavila před oltářem čelem k Derekovi, nedokázala ovládnout svůj obličej; usmívala se tak široce, až to bolelo. Věděla, že jí tečou slzy a nejspíš má flekatý obličej a červený nos a celkově musí vypadat směšně, ale nezajímalo ji to.

Uvědomovala si, že nedává pozor, ale přesto ji zaskočilo, když jí na rameni přistála ruka a Brianův hlas se jí pobaveně ozval u ucha. „Teď máš říct ano.“

Vážně? Už? Podívala se na Dereka, který čekal s drobným úsměvem na rtech, pak se otočila na Briana.

Jenže její bratr byl pryč. Zblízka se na ni usmívala Jennifer. Ida sledovala, jak se k ní bývala emisarka naklonila blíž a s úsměvem se ozvala: „Stačí jen jedno ano.“

„Ale co-“ začala Ida zmateně.

„Ano. Řekni ano.“ Tvář se změnila ve znetvořenou hrůzu. „ŘEKNI ANO!“

-----

Samostudium. Samostudium! To se snadno řekne, ale do háje, to to nemohli psát anglicky?!

Louskal už třetí svazek o čarodějkách, ale nedokázal z toho vytáhnout víc, než pár obecných informací. Tajnůstkářské, teritoriální, odsuzované…

Bolela ho z toho hlava, protože v tom byl už dny. Kdyby si neodpočinul, zbláznil by se. Pak by nebyl už vůbec k ničemu. Dělá to vlastně pro dobro všech.

Zvonek ho přinutil vymrštit se na nohy, a kdyby byl vlkodlak, nejspíš by vytrhl dveře z pantů, s takovým nadšením je otevřel.

„Wow, v pohodě?“ zeptal se Scott trochu zaraženě a pomalu zvedl ruce před sebe.

„Angličtina,“ zasténal Stiles blaženě. „Pokračuj, Scotty, mluv na mě anglicky,“ pobídl svého přítele a vtáhl ho za ruku do domu. Danny mu věnoval trochu nejistý pohled a Isaac vypadal, že neví, jestli se smát nebo bát.

„Brácho, ty fakt potřebuješ pauzu,“ poznamenal Scott pobaveně.

„Nemáš ani tušení,“ souhlasil Stiles. „Přísahám, že jestli v nejbližších dvanácti hodinách uvidím latinu, něco uštvu a zakousnu.“

„Malinko nervní?“ zeptal se Isaac a strčil mu do rukou krabice s pizzou, vůně sýra a salámu Stilese zasáhla jako rána pěstí. Moc příjemná rána pěstí. Okamžitě začal slintat.

„Jídlo,“ zasténal blaženě. „Xbox.“

„Myslím, že zkratoval,“ pronesl po chvíli Danny pořád ještě trochu nejistě. Isaac si ale odfrknul.

„To je dobrý. Stačí do něj bouchnout, on zase naskočí.“

„Řekni, že tak nespravuješ všechno?“ zeptal se Danny s hranou úzkostí. „Mohl bych před tebou začít zamykat svoji techniku.“

„To je pravděpodobně chytré,“ zamumlal Stiles. „Víš jak, vlkodlaci. To je skoro jak neandrtálci.“

Scott se na něj zraněně zadíval. „Brácho! To nebylo v pohodě,“ zakňoural dotčeně, ale Stilese neoblafnul. Už teď se skvěle bavil.

„Zná tvůj názor Cora?“ zašklebil se Isaac ďábelsky a Stiles se na něj podíval skrz přimhouřené oči.

„To bys neudělal, Lahey.“

Isaac jen drknul do Dannyho. „Myslím, že máme s Dannym přednostní právo hrát a můžem vybrat hru, nebo se pletu?“

„Jsi nebezpečnější, než se jevíš,“ zamumlal Stiles a trhnul hlavou ke gauči. „Vybírej. Jdu udělat popcorn.“

„Sýrovej!“ ozvalo se ze tří chlebáren v perfektní synchronizaci. Stiles měl chuť si poskočit, zatímco na ně bude nadávat, protože konečně nebyl chvíli sám a nemusel mít nos zabořený ve starém papíru.

Když se vrátil s vonící náloží pukané kukuřice, zřítil se na gauč vedle Scotta a strčil mu jednu ze dvou misek do rukou. „Něco novýho?“ zeptal se, než si plnou hrst narval do pusy. To jen tak na rozehřátí před pizzou.

„Myslíš něco konkrétního?“

„Ty ježibaby, samozřejmě. Nezajímá mě, jestli jste s Allison objevili novou polohu do kámasutry,“ odfrkl si a Danny se zasmál.

„Slyším závist?“

Stiles mu lehce kopl špičkou boty do lokte a s pocitem zadostiučinění sledoval, jak se Dannyho tmavěmodré subaru vyřítilo z ostré zatáčky a sletělo dolů ze srázu. Jop, takhle se to dělá.

„Ne, žádná. Tak co ty čarodějky?“

Scott pokrčil rameny a přitáhl k nim krabici s feferonkovou pizzou. „Držíme se stranou toho krámku a nikde jinde zatím nic podezřelého. Třeba to bude v pohodě. Nemůžou bejt všichni masoví vrazi, ne?“

Stiles potlačil odfrknutí. Jestli někde mohla být většina populace vyšinutá, tak to bylo Beacon Hills. Rozhodně by se nespoléhal na to, že budou čarodějky přítulné a vstřícné. Ale nechal to být; byla tu pizza a videohry, všechno ostatní mohlo počkat.

Přejedený a spokojený se rozvaloval na gauči i o čtyři hodiny později a sledoval, jak se Isaac snaží porazit Scotta v Halo. Neměl šanci, ale kdo byl Stiles, aby mu bral naděje. Obzvlášť, když byla taková zábava ty chabé pokusy sledovat. Danny se zrovna vracel s novou várkou pití, když se ozvalo zaklepání.

„Já tam jdu,“ řekl s úšklebkem, když Stiles jen zmoženě zaskučel a vrhl ke dveřím útrpný pohled.

„Jsi nejlepší,“ zamumlal Stiles vděčně a přehodil jednu nohu přes opěradlo pohovky. Slyšel Dannyho otevírat, i jak někoho pozdravil, ale víc nic. Jeden by čekal trochu víc, když v tuhle hodinu někdo zaklepe na dveře. Namísto toho se Danny jen zasmál.

„Tak kdo to je?!“

„Překvapení,“ objevila se nad ním zničehonic Cořina tvář se zubatým úsměvem. Vyjekl a mrskl sebou jako ryba na suchu. Byl přejedený a noha mu uvízla za Cořinou paží, kterou si opřela o opěradlo pohovky. Nemohl vůbec nic.

„Hej- Cor- Já, hej, ahoj- Co ty tu?“

Scott s Isaacem se smáli. Na jeho účet. Nikdy si je k sobě neměl zvát. Cora se pobaveně natáhla přes Stilesovu hlavu ke stolu, kde pod lampou odpočívaly zbytky studené salámové pizzy s extra porcí slaniny navíc. Něco takového se v tomhle domě neobjevilo už celou vděčnost, a nejen proto, že se Idě z pizzy chtělo zvracet. Tohle byl dobře vonící infarkt, který Stiles odmítal svému tátovi přivodit.

„Derek je pryč.“

Stiles nakrčil obočí. Věděl, že občas některým lidem trvá, než si uvědomí určitá do očí bijící fakta, ale tři dny byly vážně hodně. Musela na něm poznat, co mu běží hlavou, protože obrátila oči ke stropu s otráveným výrazem.

„Derek - můj starší bratr, ten co má tendence neočekávaně vrthnout do tvého pokoje, kdykoliv tu jsem - je pryč.“

„Ohh,“ pronesl Stiles nepříliš inteligentně, když mu to došlo. Ale na jeho obhajobu, mozek nebyl to místo, kde se právě jeho krev shromažďovala.

„Kluci-“ začal, ale Scott už byl v tu dobu na nohách a tahal na nohy i Isaaca.

„To je dobrý, trefíme ven sami, stejně už jsme chtěli zmizet, je pozdě a tak-“

Stiles se na něj významně zadíval. Zpráva byla jasná: prostě sklapni a vypadněte, Scotty.

Nebyl by to Isaac, kdyby se ještě ve dveřích nezastavil a s přiblblým šklebem se na ně nezadíval. „Hezkou noc a opatrně, děcka. Nechcete, aby se Derek vrátil jako strejda.“

Krabice od pizzy se odrazila od zavřených dveří, ale stejně ještě slyšeli, jak se směje. I Stiles se svým obyčejným lidským sluchem.

„Blbec,“ zamručel, ale v další chvíli mu na břiše přistála Cořina váha a Stilesovi zatrnulo, když se k němu nahnula. „Tohle není dobrá volba, mohl bych tě pozvracet. Jako vážně, reálná hrozba zvratků naprosto všude,“ varoval naléhavě. Cora si jen pobaveně odfrkla a posunula se níž, jakmile dal konečně nohu dolů z opěradla. Okamžitě se mu ulevilo.

„Lepší?“

„O moc,“ potvrdil spokojeně a zlehka jí položil ruce nad kolena. Nechtěl udělat něco špatně, ale v příští vteřině jí je zatnul do stehenních svalů, když se v nové pozici zavrtěla. Málem bylo po všem dřív, než mělo něco šanci vážně začít.

„Coro,“ procedil, ale nevypadala, že by chtěla změnit polohu v něco více… nebo spíš méně… Kriste, nad čím že to přemýšlel?

Cora se naklonila a jak nosem přejížděla po jeho hrudi ke krku, zhluboka se nadechla. Tlumené vrčení znělo jako bouřka, která je sice ještě padesát mil daleko, ale člověk věděl, že přijde a nebude hezká.

„Jsi nasáklý Scottem,“ procedila potichu a Stilesovi se zježily chloupky na krku. „Nelíbí se mi to,“ pronesla naprosto zbytečně; plně si to uvědomoval z toho, jak mu prsty obtáčela nadloktí (ty modřiny by jeho táta vidět radši neměl) i z toho, jak zatínala zuby.

„Ještěže nejsi žárlivej typ,“ nadhodil ve falešně lehkém tónu. Uvědomoval si, jak se všem posmíval, když na ně jejich vlkodlaci vytasili svou majetnickou stránku. Teď už to tak směšné nebylo. Ale tohle byla Cora, Stiles byl ochotný dělat ústupky. „Pomůže, když to ze sebe shodím?“ Co řekl si uvědomil s dvouvteřinovým zpožděním a cítil, jak mu na obličeji vyskakují rudé fleky rozpaků.

Cora na to neodpověděla, namísto toho mu vsunula ruce pod tričko a nos zabořila do krku.

„Chyběl jsem ti?“ zeptal se škádlivě, když se s nosem vtisknutým do citlivé a jemné kůže znovu zhluboka nadechla. Vyšlo z ní cosi mezi zamručením a zakňučením, zvuk, který by si u ní nedokázal představit ani v těch nejdivočejších snech.

„Tři dny,“ zamručela nespokojeně a pak ho kousla. Nasála kůži přímo nad místem, kdy byl jeho puls cítit nejsilněji, a Stiles okamžitě věděl, že tam bude mít cucflek. Že přesně to je její záměr – označkovat si ho.

A uvědomoval si taky, že je s ním něco zatraceně špatně, když ho to vzrušuje. A to hodně. Do háje, jestli toho brzy nenechá, tak se Stiles strašně ztrapní!

Zpětně si uvědomoval, že to možná nebylo nejlepší řešení, ale v tu chvíli nad tím nijak nepřemýšlel. Jednoduše chytil jednou rukou Coru kolem pasu a přetočil se tak, aby ona byla dole. Největším překvapením bylo, že se mu to podařilo, aniž by jim něco zlomil a něco rozbil. Taky to, že hnul s někým, kdo má nadpřirozenou sílu, mu docela pohladilo ego.

„Uzavřeme dohodu,“ pronesl a v duchu zaúpěl nad tím, jak zadýchaně zní. „Já shodím oblečení, ze kterého táhne můj nejlepší kamarád, když ty začneš používat slova, jako to dělají normální lidi.“

Cora nejistě zamrkala, jako by se probírala z nějakého obluzení, velké hnědé oči trochu rozšířené, takže připomínala laň chycenou ve světlech. Několik vteřin trvalo, než se do nich jeho slova vsákla, a pak na něj nepatrně vycenila zuby. Úplně lidské zuby v trochu vlčí grimase.

„Sundej si tričko. Kalhoty si nech,“ poručila potom a nečekala, než ji poslechne, vyhrnula mu triko až k ramenům, než se konečně pohnul a přes hlavu si ho přetáhl už sám. Upustil ho na zem a naklonil se zpátky nad Coru. Než vůbec stihl začít přemýšlet nad tím, jestli byl dobrý nápad odhalit bledou a neduživou schránku někomu, kdo je tak očividně fit, Cora přeběhla očima od břicha přes hruď až k tváři a spokojeně se usmála.

Stilesovi se v hlavě něco roztavilo a steklo mu to po páteři s hřejivým pocitem, že něco dokázal. Nevěděl co, ale moc na tom nezáleželo, když si ho Cora stáhla k sobě a konečně ho políbila. 

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa - 39.: