OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Alfa - 38.

09.03.2014 (11:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1814×

Las Vegas.

Na to nebyla slova. Snad jen… páni!

Netušila, jestli Derek jejich příjezd naplánoval na dobu, kdy už bude tma, nebo to byla náhoda, ale moc na tom nezáleželo. Tak jako tak to bylo jako vjet do halucinace po požití extáze (bylo to jednou a z čistě vzdělávacích důvodů!). Ida si nebyla jistá, kam se dívat dřív, připadala si tak trochu jako dítě, které někdo vzal poprvé na pouť.

„Klid,“ pronesl Derek s otravně blahosklonným úsměvem. „Mohlo by ti explodovat srdce.“

„Sklapni, Vlku,“ doporučila mu, aniž by se odvrátila od okýnka. V odrazu ale viděla, že jen dál sledoval silnici s lehkým úsměvem na rtech. „Už jsi tu někdy byl?“ zeptala se, když odbočili z hlavního bulváru a ona dokázala na minutu nebo dvě odtrhnout oči od excentrické podívané.

„Jednou. S Laurou.“

Překvapeně zamručela.

„Ještě pře tím ohněm. Zařídila nám falešné občanky a našim řekla, že mě bere na víkend z města, abych se vzpamatoval z toho, co-“ Zarazil se, ale pak si odkašlal a pokračoval. „Z toho, co se stalo Paige. Nemyslel jsem si, že to zabere, ale vypadala tak odhodlaně, že jsem jí to nevymlouval.“

„A pomohlo to?“

S úsměvem přikývnul. „Jo. Dva dny jsem na to dokázal skoro nemyslet.“

Zamyšleně pozorovala jeho výraz. Vypadal ztracený ve vzpomínkách a kupodivu šťastný. Jak moc ho ve skutečnosti Beacon Hills dusilo? Jeho denní náplň bylo brouzdat po městě a běhat v lesích a ujišťovat se, že se neobjevila žádná nová hrozba. Několikrát denně křižoval místa, kde zemřeli různí členové jeho rodiny, a ještě častěji chodil místy, kde na něj duchové těch, které ztratil, vyskakovali z jeho vzpomínek na šťastné časy. Existovalo v tom městě vůbec nějaké místo, které by mu nepřipomínalo, o co přišel a jak moc to bolelo? Přesto dokázal fungovat vcelku normálně.

Pokud chtěl z města pryč, proč ji vzal do L.A., kde ho obklopovaly vzpomínky na otce a bratra? Proč do Vegas, kde byl s Laurou? O co mu jde?

„Jsme tu.“ Zastavili před kasinem. Jedním z mnoha, které minuli.

„Proč tady?“

Jen se na ni krátce podíval a vystoupil z auta. 

No jasně, kdo potřebuje odpovědi? Ona rozhodně ne. S povzdechem ho napodobila a vystoupila. Derek už měl v rukou jejich tašky a předával klíče od auta klukovi v červené uniformě. Nevěřícně to sledovala. Derek se dobrovolně vzdal klíčků od auta, a navíc je dal někomu, koho nezná?

„Kdo jsi a cos udělal s Derekem?“ zabručela potichu, když si ho měřila, a vysloužila si tím krátké zamračení. Ten výraz mu zůstal celou dobu, co procházeli velkou halou k recepci. Vypadalo to, že jde najisto, což nechápala. Ta budova byla jako malé město! Všude byly hrací automaty (všude!) a přitom každá ulička měla alespoň ukazatele, které směrovaly hosty k obchodům, barům a všemu, co si jen Ida dokázala představit. Ten hluk byl neskutečný a přitom se zdál jakoby vzdálený a tlumený. Cinkání, hudba, hlasy, klapání podpatků - bylo to k zešílení. Za recepcí byla obrovská tabule, která oznamovala, kde přesně se dá co najít. Restaurace byly dole, ale taky úplně nahoře, ve druhém a třetím patře byly jenom obchody a služby. Psí kadeřnictví? Proč, u všech všudy, měli v kasinu psí kadeřnictví?!

„Jdeme?“ zeptal se Derek, když se na ni otočil. Ida si všimla, jak se recepční zklamaně zamračila a pohrdlivým pohledem přejela Idin zevnějšek. Ida jí musela uznat, že vážně nevypadala nejlíp. Vlastně tu byla doslova jako pěst na oko. Oprané džíny, obyčejné triko a vytahaný svetr byl v tom luxusu kolem něco jako neonová cedule s nápisem ‚zkrachovalec‘. Nejistě si zatahala za rukáv.

Přestaň jednat, jako by měla pravdu! Máš tolik síly, že bys ji mohla natrhat do salátu!

Rychle se narovnala a upřeně se na recepční dívala, dokud ta neuhnula pohledem a nezabodla ho do počítače před sebou. Ida se samolibě usmála a s hrdě vztyčenou hlavou vyrazila k výtahům. Když nastoupili, Derek se opřel proti ní a pobaveně si ji měřil.

„Co?“ zeptala se ho se vzdorným pohledem.

„Nic,“ prohodil a nepřestával se uculovat.

„Dereku!“

Zasmál se. „Líbí se mi to sledovat, když se necháš ovládat instinkty.“

„Nevím, o čem to mluvíš,“ zamumlala odmítavě a zadívala se na stěnu vedle jeho hlavy.

„Poznám boj o dominanci, když ho vidím,“ pronesl a zase to znělo odporně blahosklonně.

Nespokojeně našpulila rty. „Viděls špatně.“

„Jistě.“ Kdyby ho kopla, bolelo by to víc ji, nebo jeho?

Výtah s cinknutím zastavil ve chvíli, kdy se rozhodla, že trochu bolesti vydrží, pokud se jí potom uleví. Frustrovaně zafuněla, když Derek vyšel ven a zamířil okrově vymalovanou chodbou vpravo. Temně modrý koberec s vysokým vlasem tlumil jejich kroky tak dokonale, že je Ida vůbec neslyšela.

Derek kartou otevřel dveře pokoje a podržel jí je otevřené.

„Vau,“ vydechla ohromeně. Tohle bylo něco trochu jiného než jejich hotelový pokoj v L.A. Tenhle pokoj měl opravdový prostor. A víc nábytku než jen postel. A výhled! „Je to-?“

„Jo,“ usmál se Derek a odložil tašky na zem.

„Je krásná!“ Ida a sledovala barvy ve vodě Tančící fontány. „Můžeme se na ni jít podívat zblízka?“ zeptala se a naprosto ignorovala fakt, že zní až směšně nadšeně kvůli jedné fontáně.

„Nejsi unavená? Můžeme tam jít zítra.“

„My neodjedeme?“ otočila se na něj překvapeně. Zavrtěl hlavou.

„Máme pokoj na dvě noci.“

Znovu se otočila k oknu a nejistě se zašklebila. Těžká volba, jít hned nebo- Zakručelo jí v břiše. „Hm, tak asi zítra,“ nakrčila nos nespokojeně. Derek se natáhl ke stolku mezi křesly na druhé straně místnosti, než stála ona, a něco jí hodil. Neohrabaně to chytla.

„Vyber si. Necháme si večeři donést sem.“

Vypadalo to, že ví, jak to tu chodí. I po tolika letech si to pamatoval? Nic se nezměnilo? Sledovala ho, jak si sedá do křesla a čte si vlastní lístek. Vypadal jako někdo… nevypadal jako Derek, kterého znala. Tuhle stránku v něm nikdy neviděla. Tu, která mohla existovat mimo Beacon Hills, mimo neustálé ohrožení. I když ani na vteřinu nevěřila tomu, že by polevil v ostražitosti, nezdálo se, že by byl nějak napjatý nebo nervózní.

Zvedl k ní pohled přes okraj kvalitního papíru a Ida ke své nelibosti cítila teplo na krku. Jako by vidět ho takhle bylo až moc intimní. Nevěřícně si uvědomila, že jí to přijde mnohem intimnější než sex. Důležitější. Zabořila oči do nabídky, kterou jí hodil, a pokusila se vytlačit ty úvahy z hlavy.

Jídlo jim přivezli za necelou hodinu.

Derek převzal vozík mezi dveřmi, takže Ida neviděla, kdo přesně ho tam dovezl, ale nijak zvlášť jí to nevadilo. Seděla v pohodlném velkém ušáku, nohy prohozené přes jednu z opěrek, a pozorovala světelné paprsky nad městem. Bylo to jako sledovat laserovou show z pohodlí domova.

„Jez,“ pobídl ji Derek, když jí podal jeden z talířů s jarními závitky. Ida okamžitě začala slintat.

„Děkuju,“ usmála se na něj, když zaklonila hlavu. Udělal pohyb směrem k ní, ale po pár palcích se zarazil. Ida si uvědomila, že ji chtěl políbit. Derek ale uhnul pohledem a pak se otočil ke zbytku jídla.

Překvapeně zjistila, že je zklamaná. Dělal přesně to, co chtěla, ne? Nebo to, co si myslel, že chtěla.

Co vlastně chtěla?

Vzala do prstů závitek a zakousla se. Jenže ani pocit z jídla a úžasná chuť nezabránily myšlenkám dál plout jejich směrem. Chtěla, aby to udělal. Chybělo jí to. Nešlo o líbání (dobře, nešlo jen o líbání), ale o dotyky a celkovou blízkost. Za tu krátkou chvíli si na to stihla až moc zvyknout.

„Něco se stalo?“ ozval se Derek vážným tónem. V duchu si odfrkla, protože ji ten dotaz nepřekvapil, jak by asi měl. Dala se frustrace vyčuchat? Nebo za to mohlo pouto? Asi na tom nezáleželo.

„Nic,“ pronesla a pro jednou tahle odpověď nebyla lež. Nestalo se nic a Idu to štvalo. Byla natolik chlap, aby si to připustila. Teda, ženská. Byla natolik ženská. Do háje…

Derek na to nic neřekl, usadil se na pohovku šikmo od ní a tak mohla vidět jeho a zároveň i světla nad městem. On mohl koukat jen na ni. Z nějakého důvodu ji to potěšilo a tak další sousto ukousla se špatně potlačeným úsměvem.

Všimla si, že vytáhl z kapsy telefon a zkontroloval ho. Její nový mobil zůstal v Beacon Hills. Záměrně. Derek pronesl něco ve stylu, že by nedokázala všechny nekontrolovat. Když nadhodila, že on si svůj vzal, tak prohlásil, že je to jen pro případy nouze. Myslel si, že neví o tom, jak čas od času kontroluje, jestli se někdo neozval.

„Novinky z domova?“ zeptala se a odložila prázdný talíř na stůl.

„Žádné,“ zamumlal a mračil se na přístroj.

„Nebyl to účel?“ škádlila ho a olízla si mastné prsty. „Žádné Beacon Hills a žádné problémy? Je velký alfa nervózní?“

Odfrkl si, ale pak se na ni usmál. „Možná trochu,“ připustil. „Scott je možná alfa, ale-“

„Má Deatona,“ přerušila jeho obavy. „Zvládne to. Vážně se bojíš zrovna o něj, nebo jen nechceš přiznat, že máš strach o Coru?“

„Cora se o sebe umí postarat.“

„Já vím. Navíc má Stilese. Jsem si jistá, že ten-“

„Ne.“ Derek svým výrazem připomínal boha hromu – a vůbec špatného počasí obecně.

Ida se zasmála. Derekovy výrazy už ji nějakou dobu neděsily.

„Ani to nezkoušej,“ prohlásil, „nevracíme se.“

„Já se nechci vrátit,“ pokrčila rameny. „Líbí se mi být jinde. Což nijak nemění fakt, že na Cořině místě bych byla nadšená, kdybych se na pár dnů zbavila dozoru staršího bratra a jeho citlivého nosu. O ostatních smyslech nemluvě.“

„Mrcho,“ zabručel nespokojeně.

„Klid.“ Postavila se a došla si pro lahev vody. „Je chytrá, jsem si jistá, že se poučila z tvých chyb a neudělá z tebe strýčka nijak předčasně.“

„Ah, sklapni!“ Přitiskl si ruce na uši a stiskl víčka k sobě. Vypadalo to neskutečně roztomile.

Rozesmála se. „Dětino.“

„Ty máš co mluvit,“ zamručel, ale sundal si ruce z uší. Ne že by mu tam byly co platné, že ano. Postavil se a vzal jí lahev z ruky. Spolknul několik loků, než ji vrátil, a Ida sledovala kapku, která mu zůstala na spodním rtu, dokud ji bezděčně neolíznul. Vypustila dlouhý výdech mezi rty. Když si toho všiml, překvapeně se na ni zadíval. Nadechl se a zamrznul. „Musím ještě něco zařídit. Jdi spát,“ pronesl pak potichu a opatrně jí přejel po paži. Bylo to stěží pohlazení, ale i tak Idě naskočila husí kůže.

„Počkám. Ještě se mi nechce spát,“ dodala, protože měla pocit, že musí nějak omluvit svoje přání. Derek mrknul, ale pak kývl a obešel ji. Po cestě ke dveřím sebral z postele bundu a Idu napadlo, jestli to nemají vlkodlaci obráceně. Čím teplejší kraj, tím teplejší oblečení si berou.

-----

Usnula na pohovce s puštěnou televizí. Při přepínání kanálů skončila na kanálu pro děti a pohádka o krásce a zvířeti ji ukolébala k spánku.

Probudil ji Derek, když ji z pohovky zvedl a nesl do ložnice.

„Cože?“ zeptal se, když na něj promluvila.

„Už ho políbila?“ zeptala se Ida znovu, pořád trochu omámená spánkem.

„Koho?“ Derek se zastavil a sledoval ji zmateným pohledem.

„Zvíře přece,“ usmála se Ida. „To je ta nejlepší část,“ vysvětlila mu a spokojeně se mu zavrtala pod bradu, kde bylo krásně teplo.

„O čem to mluvíš?“ Jeho šepot zněl jako tiché vrčení, jen v něm nebyl ani náznak zloby.

„A Kráska políbila Zvíře, které se proměnilo v prince, a žili spolu šťastně až na věky,“ odrecitovala mumlavě do kůže jeho krku, aby mu na to místo vzápětí přitiskla už tiché rty v polibku.

„Fanynka pohádek od Disneyho?“ zeptal se překvapeně a Idě se zdálo, že to zní nelichotivě pobaveně.

Zavrtěla proto hlavou. „Jen mám slabost pro Zvíře… asi od vždycky,“ dodala pak zamyšleně. „A Kráska hodně četla.“

„Zní to povědomě?“ Už to neznělo pobaveně. Jen hezky. Idě se líbilo, že se svět pohupuje, znovu ji to uspávalo.

„Hmm,“ zamumlala souhlasně. Přemohla se a těžkýma rukama ho objala kolem krku. „Ale Zvíře je lepší. Vždycky bylo… silnější…“ S tou myšlenkou se odebrala do snů. Byly v nich ostré, nebezpečné tančící příbory a zámek s nevkusnými sochami vzteklých psů.

-----

Vyhrabala se z postele téměř poslepu. Mozek se odmítal probrat, přestože vyslal do nohou signál, že se mají dát do pohybu směrem k dostupnému vodnímu zdroji. Měla neskutečnou žízeň.

Bez úhony prošla dveřmi z ložnice a tiše je za sebou zavřela, aby nerušila spícího Dereka. Venku už bylo světlo, a tak na cestu viděla, ale bylo to špinavě šedivé ranní světlo, kdy je i slunce ještě moc líné na to, aby zář měla pořádné grády.

Vešla do koupelny se zívnutím, ze kterého jí doslova zalehly uši, a pustila studenou vodu. Na hotelech byla báječná ta věc, že ať vešla do jakékoliv koupelny, pokaždé byl vedle umyvadla kelímek nebo sklenička. Líně čekala, než se sklenička naplní, a vzápětí ji do sebe obrátila. Spokojeně vzdychla a celou proceduru zopakovala, ale vypila už jen polovinu. Z náhlého popudu předklonila hlavu a vylila si ledovou vodu na hlavu, aby se probrala. Nespokojeně kníkla, ale mozek konečně nakopnul pohon.

Odložila sklenici a nabrala si vodu do dlaní. Chrstla si ji do tváře, tentokrát už připravená na ten pocit, kterým kůže reagovala na střet se studenou vodou. Protřela si oči a konečně je otevřela víc než jen na provozuschopné minimum. A zaječela.

Derek sebou trhnul.

Obrátila se čelem k němu. Stál ve sprše, ručník v rukou a tělo ještě kompletně mokré. Idě bušilo srdce, jako by se k němu chtělo prodrat, a tak si ho bezděčně přidržela uvnitř tak, že si přitiskla ruce na prsa.

„Dobré ráno?“ zkusil to a zněl pobaveně. Elegantně vystoupil ze sprchy a pozoroval ji s pozdviženým obočím. Uvědomila si, že na něj pořád zírá.

„Já- Já tě neslyšela,“ vysvětlila svůj vpád do koupelny, která byla očividně ocupado. Byla tak mimo, že přeslechla sprchu? Neuvěřitelný…

„Všiml jsem si.“ Pořád vypadal pobaveně a Idě došlo, že by asi měla vycouvat a nechat ho tu- Jo, měla by vycouvat.

„Promiň,“ dostala ze sebe trochu přidušeně a nahmatala za sebou kliku od dveří. Vyklouzla ven, než stačil něco říct, a hlasitě zabouchla. Až moc hlasitě. „Kurva. Kurva, kurva, kurva,“ nadávala šeptem, když přecházela přes pokoj ke dveřím na malý balkon. Vyšla ven a okamžitě se do ní opřelo slunce. Možná bylo brzy ráno, ale i tak mělo sílu. Byla oblečená v teplácích a tričku s dlouhým rukávem, do kterého se převlékla včera večer. Nebylo to moc, ale i tak jí v tom bylo teplo.

V takových chvílích jí chybělo Irsko. Nikdy nebyla moc do teplých krajů, a poušť se rozhodně neřadila do jejích top pěti nejmilejších míst pro dovolenou.

Prsty si prohrábla vlasy mokré od drastického zákroku s vodou a unaveně se opřela o bytelné zábradlí. Co teď?

Uvědomovala si, že nešťastně uvízla mezi dvěma protipóly. Na jedné straně byly chvíle, kdy byl její vztah s Derekem v určitých ohledech takřka perfektní a bylo v něm hodně (hodně!) sexu. Na druhé byly chvíle, kdy ho nechtěla vidět, slyšet ani na něj myslet, a z představy, že by ho nechala sahat na svou poškozenou kůži, se jí dělalo špatně.

Teď na doteky myslela. Hodně. Jedna věc je ale myslet a druhá konat. Ironií bylo, že by neměla problém se sexem, přes to všechno s Jedničkou a Kali Dereka chtěla. Jenže Derek byl… Derek. Chtěl být s ní. Byla si stoprocentně jistá, že by mu nevadilo skočit po hlavě do toho, co měli, ale ty jizvy... Když si ale odmyslí odhalování kůže, nemohla by mít alespoň něco? Něco, u čeho by zvládla nevyšilovat?

Možná by ses s ním měla držet za ručičku. Už jsi na to dost velká holčička? Za rok nebo dva bys mu mohla dát i pusu, vždyť tě přece nikdo nehoní, ne? On na tebe určitě počká, vždyť to není tak, že by mohl mít potřeby…

„Agrh! Drž kušnu,“ zamručela Ida a protřela si obličej. Ne že by to nebyla pravda. Uvědomovala si, že jsou tu dvě strany, a jen ona je tu ta poškozená. Derek byl naprosto v pořádku a nejspíš už-

„Jsi v pořádku?“ ozvalo se za ní. Obrátila se k němu čelem.

„Vadí ti, že nemáme sex?“ zeptala se dřív, než si v tom stihla zabránit. Překvapeně zamrkal, ale pak svůj výraz vrátil k obvyklé neutralitě.

„Ne.“

„Lháři,“ odfrkla si a jeden koutek se jí vyhoupl v ne úplně chtěném nebo plánovaném úsměvu. Otočila se k němu zase zády.

Vzdychl. „Vadí není správný označení,“ řekl a opřel se vedle ní. „Jestli se ptáš na to, jestli mi chybí, tak jo. Jasně, že mi chybí. Sex je fajn. S tebou úžasnej. Ale jestli se ptáš na to, jestli mi vadí, že nechceš, tak ne. Pokud o něj nestojíš, tak fajn, nemám problém žít bez něj. Nehodlám tě nutit.“

Nejistě našpulila rty a zahýbala jimi ze strany na stranu.

„Ani ho nepůjdu hledat jinam,“ dodal a zněl otráveně, jako by ho štvalo, že to musí říct nahlas. „Moje ruce jsou v pořádku.“ Vyprskla smíchy a vrhla po něm postranní pohled. Vypadal spokojeně, a i přes neutrální výraz mu zelené oči pobaveně jiskřily. Než mohla něco říct, pokračoval: „Objednám snídani, než se vysprchuješ. Až se najíme, mám vstupenky do rezervace. Na oběd máme stůl v Mirage a tam nás čeká Secret Garden. Zbytek dne bude překvapení,“ pronesl a gestem ji popohnal směrem ke koupelně.

Tázavě se na něj zadívala, ale nasadil nesmlouvavou masku, a tak jen obrátila oči k nebi a vrátila se do pokoje. Jestli má Derek plány na celý den, tak nebude vůbec špatné ho začít dlouhou sprchou a trochou relaxace po tak infarktovém startu.

A možná by měla zkusit nemyslet na Derekovy ruce.

Jo, rozhodně by neměla myslet na Derekovy ruce!

-----

Derek ji nesl.

A ne jen chvíli. Nechal ji, aby mu vyšplhala na záda, a nosil ji po městě, zatímco na ně ostatní udiveně zírali.

Nikdy se nebavila líp.

„Drž mě!“ vyjekla, když vlkodlak přeskočil okraj chodníku.

„Neboj se.“

„Tobě se to mluví, ty stojíš na vlastních nohách.“

„Chceš dolů?“ zeptal se škádlivě a trochu si vyvrátil krk, aby se na ni mohl podívat. Pevněji ho objala kolem krku a zabořila mu nos do vlasů.

„Ne,“ zamručela odmítavě. Rozesmál se.

„Tak si nestěžuj.“

Různé varianty tohohle rozhovoru už probíhaly téměř tři hodiny. Tak jako její dotaz: „Nejsi unavený?“

Obrátil oči k nebi a zavrtěl hlavou. Ušli ještě několik set metrů, než zastavil.

„Tady tě budu muset sundat.“

„Proč?“ zafňukala mu do krku.

„Protože jdeme dovnitř,“ kývl hlavou k obchodu, „a vypadalo by to divně. Ještě víc než do teď,“ dodal s širokým šklebem. Tedy, širokým na něj, velmi rezervovaným pro zbytek světové populace.

Když mu Ida sklouzla ze zad, protáhl se s útrpným zasténáním a uhnul ráně, kterou mu chtěla dát do ramene. „Proč tam jdeme?“ zeptala se a měřila si butik, který se zdál nechutně luxusní a ještě nechutněji drahý. Ve výloze měli šátek s cenovkou, za kterou by si mohla na týden pronajmout průměrné auto.

„Potřebujeme na večer něco lepšího než džíny,“ poznamenal suše a otevřel jí dveře. Nespokojeně našpulila pusu. Trousil narážky na večer už od rána, ale odmítal jí říct víc. Odolala touze vypláznout na něj jazyk a vešla dovnitř.

Mělo ji napadnout, že to nebude tak lehké. Téměř okamžitě je od sebe oddělili a Dereka odvedla jedna z prodavaček do pánského oddělení. Ida se pokoušela nemyslet na to, že ta ženská vypadala jako modelka s výrazem hladové kudlanky nábožné a familiérně se Dereka dotýkala, což si její vlkodlak naštěstí nenechal líbit. Otázka byla, jestli si chtěl udržet odstup kvůli sobě, nebo proto, že cítil Idino pobouření. Bylo jí to fuk, dokud mezi těmi dvěma zůstane alespoň dvacet čísel volného prostoru.

Pak začalo peklo. Snažili se jí vnutit šaty. Jasně, došlo jí, že Derek asi něco takového očekává, ale problém byl s tím, že jen málo šatů vyhovovalo jejím požadavkům. Musely jí zakrývat nohy, ruce a celý předek trupu až ke krku. Nechtěla se otravovat s udržováním iluze kvůli jizvám. Další požadavek byl, že se v nich musí dát hýbat. Eliminovala tak devadesát procent zboží a to ještě žádné neviděla.

Nakonec ale našla něco, co vyhovovalo. Jakž takž. Na její vkus to pořád bylo příliš… těsné, ale prodavačka vypadala, že pokud si Ida něco nevybere, spáchá ta nebožačka rituální sebevraždu, jako by neúspěch nepřipadal v úvahu. Alespoň že s botami nebyl problém, nezáleželo na tom, jak vysoké ty podpatky budou, tak jako tak na nich nebude umět chodit.

Derek na ni musel čekat skoro hodinu. Ale netvářil se o nic hůř než jindy, a tak si nebyla úplně jistá, jestli ho to štvalo, nebo ne. Každopádně to byl jeho nápad, takže mohl vinit jen sebe. Ida ho vinila určitě.

Do jejich kasina/hotelu si vzali taxi.

Ida se zlomyslně rozhodla, že mu neřekne, co si koupila. On ji trápil celý den, takže proč by měla, že ano? Přesně. Jen ať trpí.

Nevypadal, že by mu to trhalo žíly.

Tolik k oplácení.

-----

Dívala se do zrcadla, najednou nejistá, jestli to všechno není úplně špatný nápad.

Džínsy by byly lepší. Bezpečnější. Otočila se k zrcadlu zády a polkla. Definitivně bezpečnější!

Vypadala směšně. Měla si nechat rozpuštěné vlasy. Účesy nikdy nebyly její silná stránka – a to ani i když to bylo v podstatě jen shrnutí vlasů na jednu stranu tak, aby zakryly spáleninu ve tvaru kříže.

A ten výstřih. Bohové! Přísahala by, že vidí podstatnou část svého zadku. Holého! I když ta prodavačka jí tvrdila, že je to v pořádku a sedí jí přesně, jak mají. Hovadina. To byl její zadek! Pozná svůj zadek!

Alespoň že zbytek jejího těla byl zakrytý přesně, jak si představovala. Látka malachitové barvy jí obepínala ruce jako druhá kůže. To samé v podstatě dělala i s trupem a Ida si nejistě přejížděla po drobné bouli, která se jí rýsovala v oblasti břicha. Prodavačka prohlásila cosi o tom, že je to kouzelné, ale Ida si byla docela jistá, že se jí snažila jen prodat šaty a konečně se jí zbavit. Nejspíš proto ji umluvila k tomu, aby si vzala něco s tak šíleným střihem sukně, protože látka ji obepínala až téměř ke kolenům a teprve od nich se rozšiřovala do něčeho, co silně připomínalo ocas mořské panny.

Do háje, v podstatě to mělo tak trochu vlečku… Zabije se. Je to jisté, nedožije se západu slunce.

Pokud už nezapadlo. Jak dlouho je tu zavřená?

Jako by jí Derek četl myšlenky, lehce zaťukal na dveře. „Musíme jít,“ pobídl ji vyrovnaným tónem. Ida se hystericky uchechtla. Jak vyrovnaný asi bude, až uvidí, jak jí ze šatů kouká zadek?

Natáhla se pro dlouhý šál ve stejném odstínu jako šaty, jen z průsvitné látky. Alespoň něco bude dělit její… odhalené části od zbytku světa. Naposledy se podívala do zrcadla a asi po sté zalitovala, že tu není Lydie a její krabička první pomoci. Přejela si zuby po rtech, aby jí trochu zčervenaly. Co se týkalo make-upu, byl to vrchol, co mohla dokázat, když u sebe nic na líčení neměla.

„Už jdu,“ hlesla a otevřela dveře koupelny.

Měl černou košili. Zase. A šedostříbrný oblek. A kravatu!

Derek Hale měl kolem krku podělanou kravatu! Neuvědomila si, že kňourá, dokud k ní nedošel a nezvedl jí prstem bradu.

„Nic se neděje. Uklidni se,“ mluvil k ní tiše.

„Jasně, že děje,“ zakníkala, ale ovládla se a nevmetla mu do očí fakt, že má kravatu. Nemohla mu říct, že ji tak rozhodil kousek látky. „Nemám tušení, co se bude dít!“ obvinila ho místo toho a on se usmál. Nabídl jí rámě. Naplánoval si, že jí způsobí infarkt?!

„Dozvíš se to včas,“ téměř zapředl, což ji znovu donutilo rozšířit oči překvapením, a pobídl ji, k chůzi. Než otevřel dveře z pokoje, naklonil se k ní. Přísahala by, že se jí otře rty o ucho, ale ani se jí nedotkl, jen jeho teplý dech ji zašimral těsně pod uchem. „Sluší ti to.“

A tos mě viděl jen zepředu, pomyslela si okamžitě. A vzápětí zrůžověla. Nenechal ji odpovědět, otevřel dveře a pobídl ji k chůzi. Zhluboka se nadechla a poslechla ho.

Slyšela, jak překvapeně zasyčel.

Neovládla se a otočila se tak, aby ho viděla alespoň koutkem oka… a viděla hlad. Jestli to takhle půjde dál, sekne to s ní, než dojdou k výtahu.

Derekův výraz jasně říkal, že ta prodavačka lhala. Idě je vidět zadek!

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa - 38.: