OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Alfa - 37.

02.03.2014 (20:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1858×

„Tohle město je obří!“ prohlásila Ida zaraženě, když už celou věčnost křižovali ulicemi a přitom to nevypadalo, že se blíží mrakodrapům uprostřed. „Nesměj se!“ ozvala se dotčeně, když se z něj vydralo tlumené uchechtnutí.

„Copak nejsi z Londýna?“

„Ne,“ prohlásila zamračeně. „A to, že ho znám skoro nazpaměť, nijak nesouvisí s rozlohou L.A.“

„Už jsi viděla velké město, ne?“ objasnil jí svou pointu Derek.

„Jasně, ale tohle,“ mávla rukou k okolí, „je směšné. Je to jako… Já nevím, lidi z okraje si musí vzít celodenní dovolenou, když chtějí do centra, ne? Kruci, my máme auto a pořád ještě jsme nikam nedojeli.“

Pobaveně zavrtěl hlavou. „Za chvíli tam budeme,“ prohlásil. „Budeš mít víc věcí k obdivování.“

No dobře, tak možná reagovala trochu přehnaně, když viděla ten hollywoodský nápis. Na její obranu, viděla ho jen ve filmu a to dohromady asi tak čtyřikrát. Nečekala, že bude tak divné ho vidět naživo. Nebo že začne vyšilovat a vykřikovat ‚hele, hele‘. Obvykle se dokázala ovládnout.

Dobře, nedokázala. Obvykle ji jen tolik věcí nezaujme.

„Proč Los Angeles?“ zeptala se, aby změnila téma.

Pokrčil rameny. „Znám to tu. Docela. Můžeme jít na večeři.“

„Na večeři,“ zopakovala hluše. Kývl. Unesl ji spící z postele a veze ji do jiného města kvůli večeři?

„V Beacon Hills ti nechutná?“ Nedokázala zamaskovat výsměšný tón. Ignoroval to.

„V Beacon Hills bys nikam nešla. Držíš se stranou lidí.“

Pravda. „Takže sis řekl, že jinde to tak nebude?“

Znovu kývl. Mlčela a prohlížela si ho. Na první pohled vypadal úplně klidně, ale byla dost blízko na to, aby viděla, jak má zatnutou čelist a napjatá ramena. Byl naštvaný? Nebo nervózní? Ale proč by- Zasmála se. Překvapeně se na ni otočil s tázavě pozvednutým obočím.

„Něco mě napadlo, ale je to k smíchu,“ mávla rukou v přehnaném gestu, protože v duchu se vůbec nesmála.

„Co?“ zeptal se klidně a obrátil oči zpátky k silnici.

„Chystáš se mě vzít na schůzku?“ zeptala se s přimhouřenýma očima podezíravě.

„Na rande.“ Vyjeveně otevřela pusu, ale ne proto, aby něco řekla. „Na schůzky chodíš s lidmi, kterým nabouráš auto. Se mnou půjdeš na rande.“

„Ale-“ vyhrkla zbrkle, aniž by věděla, co chce vlastně říct. Když zase zmlkla, autem se rozhostilo trapné ticho. Derek se díval před sebe, jako by neřekl nic neobvyklého. Možná neřekl. Třeba je to pro něj normální, on nejspíš na rande chodil. Proč by taky nechodil, že ano? Je ten typ. Takový ten, co po něm holky skáčou jako hladovějící po pečeném králíkovi. Je její vina, že jí to přijde divné? Trapné? Nejspíš jo. „Proč?“ zeptala se, když si alespoň malinko utřídila myšlenky.

„Jsem tvůj druh a mělas pravdu. Nevěnovali jsme si dostatečnou pozornost.“

Nechápavě protáhla obličej. Co to žvaní? „Jasně, že věnovali. Vždyť jsme spolu byli skoro pořád,“ namítla. Zavrtěl hlavou. Zamračila se. „Jde o tu randící záležitost? Dereku, není mi patnáct. Tohle fakt není nutné.“

„Nechceš?“ zeptal se, a i když jeho hlas přímo vibroval sebejistotou, cítila z něj nervozitu. Pak si uvědomila, na co se jí zeptal. Chce? Nechce, ne? Chodit na rande, když se kolem dělo všechno to-

Jenže kolem se nic neděje. Jsou mimo Beacon Hills, kde by hrozilo, že se rande promění v boj o život. V tak velkém městě je jednoduché nepoutat pozornost. Být normální. Alespoň na chvíli.

Navíc mu dost dobře nemohla zalhat.

„To jsem neřekla,“ zamumlala tedy nakonec trochu neochotně.

„Dobře. Ubytujeme se a pak si můžeme projít město,“ kývl spokojeně, nervozita byla pryč.

„To zní jako plán,“ připustila a otočila se zpátky k okýnku. Ne že by ji tak zajímala scenérie, jen nedokázala potlačit úsměv. Možná to není doopravdy nebo napořád, ale je to alespoň něco, ne?

-----

„Zítra hrají,“ poznamenala Ida, když prozkoumala informační tabuli. Otočila se na Dereka, který se tvářil nezvykle. Nezvykle nadšeně, přesněji řečeno. „Chceš jít?“

„Tebe zajímá baseball?“ zeptal se překvapeně.

„Ne,“ pronesla pobaveně a pokrčila rameny. „Ale je to tvůj oblíbený tým.“ Mávla rukou k domácímu stadionu Dodgers, před kterým právě stáli a ke kterému je Derek nejspíš nenápadně směroval celou tu dobu.

„Jak to víš?“

„Stiles mi to řekl,“ trhla rameny. „Ani nevím proč,“ připustila. „Možná, když se mi tenkrát snažil vysvětlit pravidla.“ Derek ji překvapeně sledoval, dokud ho gestem nepopohnala. „No nekoukej, jdi pro lístky. Můžeme se přece zdržet, ne? Nebo se mám bát, že se zase proberu v autě dvacet mil za městem?“

Zakřenil se. „Můžeme se zdržet.“

Když se vrátil, usmíval se.

Nedělal to dost často. Přitom tohle byla v podstatě prkotina, jen lístky na zápas. Idu zalila provinilost. Derek nebyl jediný, kdo kašlal na tuhle stránku jejich vztahu. Ani si neuvědomovala, že tu taková stránka je, dokud nepřišli o všechno ostatní.

Vypravili se od stadionu do čínské čtvrti. Procházeli mezi krámky, restauracemi a neskutečnou spoustou lidí. Už po pár metrech si Ida uvědomila, jak strašně jsou oba ztuhlí a napjatí. Čekali, kdy na ně něco vyskočí, jako by nosili nad hlavami neonové ukazatele s nápisem ‚oběť pro nadpřirozené šmejdy‘. Případně pro jakékoliv jiné šmejdy, i když se Ida nebála, že by si Derek neporadil s nějakým obyčejným zlodějíčkem. V tomhle ohledu měla spíš strach o dotyčného zloděje.

Málem dostala infarkt, když se Derek zničehonic zastavil a začenichal. Už je to tady, myslela si. Přesně půl dne trvalo, než jsme se dostali do nějakého průšvihu; to se klidně můžeme vrátit domů. Tam alespoň budou vědět, pod jakými jmény nás mají pohřbít.

Jenže namísto do bezpečí ji Derek dotáhl k jednomu ze stánků. Ukázal prstem na hrnec, ze kterého se kouřilo, a zvedl dva prsty. Žena v tmavém vytahaném svetru se na něj usmála a do dvou velkých papírových kelímků nalila jakousi polévku.

Ida to nechápavě sledovala, dokud Derek ženě nepodal desetidolarovou bankovku a neodmítl šest dolarů, které mu chtěla vrátit. Vzal si od ní kelímky a dvě plastové lžíce, zatímco ho prodavačka nevěřícně, ale vděčně pozorovala.

„Jez,“ strčil jí jeden kelímek do ruky a Ida si uvědomila, že Derek vypadá naprosto neskutečně. Jako malý kluk na Haloweena. Když se nehnula, gestem ji pobídl. „Věř mi. Budeš to milovat. Nemůžu věřit, že to tu ještě pořád vaří, naposledy jsem to tu jedl ještě s tátou.“

Pokusila se neexplodovat z té náhodné zmínky o jeho rodině. Už si jakž takž zvykla, že něco utrousil o Lauře nebo Talii, ale otce ho slyšela zmínit prvně. Nejistě odklopila víčko, zatímco pomalu pokračovali ulicí, a přivoněla si. Žaludek se jí stáhl náhlým hladem a začala nezvladatelně slintat. Vonělo to neskutečně!

Když ochutnala, mozek se jí rozprskl v lebce a pomalu stékal, aby dole vytvořil loužičku naprosté blaženosti. Ty chutě – zelenina, vývar, nudle, maso, koření! Bylo to zahlcující.

„Bohové,“ zasténala, „tohle mě dělá šťastnou. Fakticky neuvěřitelně šťastnou,“ zamumlala a nabrala si další lžíci. Derek vedle ní spokojeně zamručel a s hlasitým srknutím vtáhnul mezi rty několik nudlí. Ida se zazubila a její úsměv se odrazil v jeho pohledu.

Nedokázala sníst všechno, musela nechat svou porci dojíst Dereka, i když nerada. On s tím žádný problém neměl. Když pak najedení a spokojení vyhodili kelímky do jednoho z mnoha košů, šlo se jim líp. Ta šílená úzkost téměř zmizela. No dobře, nezmizela. Ale zmenšila se. A to tak, že dokázali mezi krámky nejen bloumat, ale skutečně se zajímat o to, co se v nich prodává.

Derek ji zavedl někam, kam chodil se svou rodinou. Bylo to jako tržnice nejrůznějších rostlin. Jenom bylin tu byly stovky, ne-li tisíce. Vlastně, určitě tisíce.

Derek se potom zastavil, když narazili na stánek, kde bylo mezi zbožím i dobrých dvanáct druhů vlčího moru. Ida koupila dva a vrátila se k němu s omluvným pohledem. Zastrčila je v igelitovém pytlíku hluboko do zadní kapsy kalhot. Sušeným už to stejně nemohlo nijak ublížit.

Trvalo ještě dvě hodiny, než se z čínské čtvrti dostali. Když se jim to nakonec podařilo, byli těžší o čtyři druhy čajů, dvě masti a parfém, který Idě vybral Derek. Podle ní nebyl téměř cítit, podle něj se k ní hodil. Navíc prohlásil, že má alespoň výmluvu, proč nepoužívat nic od Lydie. Kroutil u toho nespokojeně nosem, což nejspíš znamenalo, že k vůni mají její parfémy daleko. Alespoň pro něj. Přijala to mlčky a s pousmáním. Tak jako tak parfémy moc nepoužívala.

Přesto by si přála vědět, jak tenhle voní. Derek jí to neřekl.

-----

„Jsem. Úplně. Grogy,“ pronesla, když se dostali do hotelového pokoje. Byly čtyři odpoledne. Plácla sebou na jednu ze dvou postelí a zasténala. „Bolí mě nohy.“

„Promiň,“ ozval se Derek, ale nezněl ani trochu upřímně. A šklebil se. Pobaveně.

„To není vtipné. Ty jsi vlkodlak, vydržíš mnohem víc! Nesnáším tě,“ zamručela dotčeně, když slyšela, jak se potichu směje. 

„Chceš napustit vanu?“

Zasténala. „Dobře. Nesnáším je asi silné slovo. Ano, prosím,“ požádala ho a sledovala, jak mizí v koupelně. Nelhala, byla vyčerpaná. Ale bylo to příjemné. Nemělo to co dělat s únavou v době, kdy se snažili porazit Deucaliona, ani s tou po nočních můrách. Prostě jen obyčejná únava z obyčejného dne.

Rozkošnicky se protáhla a vzdychla.

Taky tu byl fakt, že Derek pro ně najal pokoj s dvěma postelemi. Patřilo to nejspíš k nejhezčím gestům z celého dne, a že jich neudělal málo. Jako by se snažil jí všechno vynahradit v co nejkratším možném čase. Usmála se na strop a pak se natáhla na noční stolek pro ovladač od ploché televize visící na protější zdi. Zapnula ji a mačka tlačítko plus tak dlouho, dokud nenašla nějakou hudební televizi. Pustila ovladač na postel vedle sebe a spokojeně zavřela oči. Trvalo jen pár vteřin, než začala houpat do rytmu nohou, která jí trčela z postele ve vzduchu.

Když písnička skončila a začala nová, Ida bezděčně poskočila. „Oh. Oh!“ Rychle nahmatala ovladač a přidala hlasitost. Spokojeně se houpala do rytmu.

If you can hear me now, I'm reaching out. To let you know that you're not alone.

Derek se objevil mezi dveřmi s tázavým výrazem. Ida nevinně zvedla a spustila ramena. „Moje láska. Už celou věčnost.“

Nechápavě na ni zíral. Kývla hlavou k televizi. „Nickelback. Od první chvíle, kdy jsem je slyšela. Moje největší vášeň. Vlastně moje jediná vášeň, která se netýkala práce a studia.“

Please let me take you out of the darkness and into the light. Cause I have faith in you.

„Nikdy ses nezmínila,“ pronesl pomalu, zatímco odložil ručník, do kterého si předtím utřel ruce.

„Nejspíš na to nepřišla řeč,“ pokrčila rameny a obrátila oči k televizi. „Chad Kroeger byl jediný chlap, do kterého jsem se kdy zbláznila. Když mi bylo třináct,“ upřesnila, když viděla jeho pohled. „Brian prohlašoval, že být fanynka AC/DC a zároveň i Nickelback je svatokrádež a měli by mě zavřít jako exponát do muzea. Jako by snad on neměl zhoubnou slabost pro Eurithmics a Annie Lenox. Pokrytec.“

Loni měli Nickelback vystupovat v Londýně – a nejspíš i vystupovali, ale ona už tou dobou byla v Beacon Hills. Pořád ji to mrzelo. Vážně se těšila, že pro jednou udělá něco pro sebe. Že si něco užije.

Jako obvykle to nevyšlo. Snad si alespoň Marcy její lístky užila.

Vzdychla si a unaveně si stoupla. „Můžu do té vany?“

Přikývl. Prošla kolem postelí k jedné z tašek, které přinesli z procházky. Zabloudili čirou náhodou do antikvariátu a Ida tam našla hned čtyři pravděpodobně zajímavé knihy. Vytáhla tu o krystalech a zamířila do koupelny. Mezi dveřmi se ale zastavila a otočila se na Dereka. Díval se na ni téměř bez výrazu, jako obvykle. Usmála se. „Děkuju,“ pronesla, a než mohl něco dodat, zavřela se do koupelny.

-----

„Kurva!“ vyjekla, když ji probrala kniha, která jí vyklouzla z uvolněných prstů a plácla o hladinu chladnoucí vody ve vaně. Rychle ji vytáhla, ale škoda už byla napáchána; ohmataný paperback nasákl téměř okamžitě. „To se na to-“ zamručela nespokojeně. Nesnášela, když se tohle stalo, zvlášť dobrým knihám. Tahle to naštěstí nebyla.

„V pořádku?“ ozval se dotaz tlumený dveřmi.

„Jo!“ zavolala nejspíš až zbytečně nahlas vzhledem k tomu, že osoba na druhé straně byla nadprůměrně vnímavý vlkodlak.

Odložila poničenou knihu na okraj vany a natáhla se pro osušku. Spokojeně zamručela, když se měkká látka dotkla její kůže. Kouzlo hotelů bylo rozhodně v měkkých ručnících. Nikdo nikdy nedosáhne tak měkkých ručníků. Vsadila by svoje jmění, že hotely mají na měkké ručníky monopol, který střeží za pomoci ozbrojených sil velikosti spojených národů.

O županech ani nemluvě…

Vylezla ven s promáčenou knihou v ruce. Derek pozvedl jedno silné obočí v lehce pobavené grimase.

„Usnula jsem,“ pronesla trochu provinile a pak poslala knihu dobře mířeným obloukem do odpadkového koše. Teď už vypadal regulérně překvapeně. „Byl to brak,“ pronesla. „Každou dobrou informaci, kterou tam měl, se snažil vyvrátit hromadou neskutečných žvástů. Pochybuju, že krystaly někdy použil i jinak než jako těžítka. Idiot.“

Derek si odfrknul, ale nijak to nekomentoval. Vrátil se zpátky k tomu, co dělal. Ida zvědavě natáhla krk, když si všimla roztažené mapy.

„Co to děláš?“

„Potřebujeme si naplánovat trasu,“ odpověděl jí na půl úst, aniž by odtrhnul pohled od mapy.

„Trasu? Nejedeme naslepo?“ podivila se upřímně.

„Chceš jet naslepo?“ zeptal se a lehce natočil tvář jejím směrem, i když se na ni pořád nepodíval.

Chvíli nad tím přemýšlela, ale pak trhla rameny. Ten pohyb narušil statiku ručníkového turbanu, který měla na hlavě, takže mu odpovídala, zatímco se ho snažila chytat. „Je mi to vlastně fuk. Vyber podle sebe.“

Odpověděl jí až po chvíli nesoustředěného mračení. „Radši mám plán.“

„Dobře. Tak plánuj. Nevadí ti u toho televize?“ zeptala se, než se natáhla po ovladači. Zavrtěl hlavou.

Usadila se na posteli a pročesávala si schnoucí vlasy, jenže televize nebyla zdaleka tak zajímavá, jak Ida doufala. Snažila se vnímat, ale čím dál víc jí pohled utíkal k Derekovi, který se hrbil nad mapou a poklepával tužkou o její okraj.

Vlastně se až tak nehrbil. Nebyla si jistá, jestli by to vůbec dokázal. Jeho držení těla bylo pokaždé přímé, bylo jedno, jestli byl zmlácený, vyčerpaný nebo jakkoliv jinak vyvedený z normálu, vždycky držel hlavu zpříma. Vyzařovala z něj rovnováha, i když moc dobře věděla, že do té má sakra daleko. Měl hromadu problémů, a i když se mu nějaký podařilo náhodou vyřešit, odněkud se objevily dva další a přidaly mu k tíze světa, kterou odmítal přestat vláčet na ramenou, něco navíc.

Měla by mu pomáhat. Trochu té tíhy odebrat nebo ho přesvědčit, aby si tolik nenabíral, jenže ji nenechal. Ke všemu měla pocit, že místo pomoci mu pokaždé spíš přitíží. Byla mizerný emisar. Ironie byla, že když přijela, bylo to obráceně. Ona zářila ve všem, co udělala, zatímco on zkazil, na co sáhl. Ale možná, že i to byla jen iluze.

„Co?“ ozval se Derek po nějaké době. Ida už chvíli ležela na boku a bez skrupulí ho sledovala.

„Nic,“ odpověděla

„Zíráš.“

„Jo.“

Dlouhou dobu bylo ticho. Ida už si nemyslela, že Derek řekne něco dalšího. Spletla se. „Proč?“

„Protože chci,“ zakřenila se na něj. „Vadí ti to?“ zeptala se pak trochu vážněji. Nepatrně se pousmál a zavrtěl hlavou. „Kam pojedeme?“ pokračovala v dotazování.

„Se podívej,“ řekl a podal jí mapu. Vzala si ji a zvědavě přejela pohledem po vyznačené trase. Překvapeně nakrčila obočí.

„Vegas, baby?“ podívala se na něj zpod řas. „Promiň,“ zasmála se jeho výrazu, „nedokázala jsem to zastavit. Ale vážně, proč tam?“

„Proč ne?“ trhnul rameny v rozverném gestu, které u něj vypadalo asi tak přirozeně jako ondulace na králíkovi.

Podezřívavě přimhouřila oči. „Odmítám se nechat oddat Elvisem, jen aby mezi námi bylo jasno,“ pronesla přísně a na oko se na něj zamračila. Vrátil jí to pochybovačným pohledem.

„My už jsme manželé.“ Zněla v tom námitka a jasně citelná dotčenost.

„Ne. To nejsme,“ zavrtěla hlavou docela vážně. „Jsme druhové, ale ne manželé. Mám doklady, které to jasně dokazují, ať už si myslíš cokoliv.“

„A chceš?“

„Co?“

„Manželství,“ objasnil a vypadal docela zaujatě. Valila na něj oči. Vážně se ptá takhle? Jako by chtěl vědět, co bude k večeři?

„Nechci o tom mluvit,“ zamručela a obrátila se na záda. Nelhala. Nepříjemné bylo slabé slovo pro pocity, které v ní tohle téma probouzelo.

„Chceš být se mnou.“ Zněl zatraceně sebevědomě, když to říkal. Ani v nejmenším o tom nepochyboval.

Ale ty pochybuješ.

„Pravděpodobně,“ přiznala mu naprosto upřímně.

Ticho. Otočila k němu hlavu. Vypadal… jako kdykoliv jindy. Naprosto bez výrazu, až na obočí stažené do drobného zamračení - které v podstatě bylo jeho obvyklým výrazem.

„Pravděpodobně?“

„Jo.“

„Pochybuješ o tom?“

„Věci se změnily,“ povzdechla si.

„Věci?“

„Já...“ Stěží se slyšela, ale pro jeho uši to stačilo. „Nejsem, kdo jsem si myslela, že jsem, takže jak můžu mít jistotu, že vím, co cítím? Jestli vůbec něco cítím? A proč to vlastně cítím?“

„To-“ odmlčel se a protřel si oči. „To znělo, jako by tu seděl Stiles.“

Napětí ve vzduchu prasklo jako bublina, když se Ida rozesmála. „Nejspíš na mě má špatný vliv.“

Odfrkl si. „Byli jste si nebezpečně podobní už předtím.“

„Nebyli!“ ohradila se Ida dotčeně. Věnoval jí pohled, který jasně říkal, že může nesouhlasit dle libosti, ale jeho názor nezmění. Ida si ale taky stála na svém, Stiles byl hyperaktivní dítě s poruchou pozornosti, ani náhodu si nebyli podobní. V ničem. Nikdy. „Možná malinko,“ zahuhlala nakonec, ráda, že se dostali do bezpečnějších vod, než manželství a city. To téma bylo asi stejně příjemné jako myšlenky na odpíraný sex. Takže vůbec.

I když… Byly tu drobnosti. Třeba polibky. Ty jí vážně chyběly. Nespokojeně si povzdechla a zaměřila se znovu na televizi. Do těchhle vod se brouzdat rozhodně nepůjde.

-----

„Co se děje? Co se stalo?“ nechápala Ida a rozhlížela se po jásajícím davu kolem. „Něco jsme vyhráli?“

Derek se na ni zadíval, jako by mu přejela štěně. „Ještě ne,“ řekl pak a ukousl si kus velkého a rozhodně nezdravého hotdogu. „Získali bod.“

Ida přikývla, aby dala najevo, že pochopila. Zaměřila pohled na hřiště daleko pod nimi. „A my jsme ti s modrými čapkami, že jo?“ ujistila se s pohledem přes rameno na Dereka. Můžou vlkodlaka bolet zuby?

„Jo,“ hlesl trochu nešťastně.

„Hele! Měj se mnou trpělivost! Tohle je moje první hra, na kterou vážně koukám!“

„A co ty zápasy u Stilese?“ podivil se.

Pobaveně si odfrkla. „Jen jsem jásala pokaždé, když to dělal Stiles. Hračka.“

A Derek se rozesmál. Nahlas a šíleně. Zaklonil hlavu přes sedačku a vydával burácivé zvuky, které od něj ještě neslyšela. Nikdy. Jako nikdy! Kdyby byla jen o trochu méně v hajzlu, nejspíš by mu propadla úplně znovu jen kvůli tomuhle. Bezděčně se natáhla a propletla jejich prsty.

Podíval se na ni s hlavou pořád trochu v záklonu a s úsměvem plným zubů. Kupodivu méně hrozivým, než by čekala.

„Dobře. Ptej se, když nebudeš vědět. Budu ti to vysvětlovat,“ pronesl s kývnutím a natáhl se pro pití druhou rukou, i když to musel vzít přes sedačku křížem, protože mu správnou ruku zabrala pro sebe.

Trvalo to dvacet minut, než si poprvé troufla vyskočit ze sedačky a jásat spolu s ostatními. Ne že by ji baseball tak bral, ale… jo, vlastně ji to bralo hrozně. Byla to skvělá hra. Do teď v životě tak moc fandila jen při hurlingu, což byla tak trochu povinnost vůči rodné zemi. A dost možná ani tehdy tak moc ne. Zvlášť, když naposledy byla na zápase s otcem a Brianem. Potom se už nedokázala donutit na žádný zápas jít nebo se třeba jen dívat v televizi.

Ze vzpomínek ji vytrhl Derekův palec, který jí jemně kroužil po hřbetu ruky, kterou původně držela kelímek s pitím. Teď ležela na jeho dlani. Sledoval ji, zelené oči zastřené starostí.

„Co?“ zeptala se překvapeně.

„Jsi cítit smutkem.“

„Cítit…“ zamumlala nespokojeně, ale pak si s povzdechem řekla ‚ale co‘. „Chodila jsem jako dítě s otcem a Brianem na hurlingové zápasy. Jen se mi to vybavilo,“ vysvětlila a volnou rukou mávla ve vzduchu, aby svým slovům dodala bezstarostnost, kterou nedokázala vecpat do tónu.

Kývl hlavou a pak ukázal na druhou stranu stadionu. „S tátou a bráchou jsme vždycky seděli támhle. Přesně proti těmhle místům.“

Pevně mu sevřela prsty a pousmála se, víc nebylo třeba říkat. Oba měli svoje duchy minulosti. Někdy živější, jindy zasunuté hluboko v podvědomí, ale nikdy zapomenuté.

Natáhla se a sebrala mu z klína poslední ze tří hotdogů, které koupil od stánkaře. Vypadal překvapeně, když ho rozbalila a zakousla se. Nejspíš netřeba dodávat, že myšlenka vegetariánství, jakkoliv ušlechtilá, nepřežila první zátah na kuře v domě Martinových. Jako kladivem ji uhodily vzpomínky na všechna ta dobrá jídla, která jedla doma, než její sestra přišla s novou životní filozofií.

Holt sourozenci míní, těhotenství mění.

Derek si nestěžoval. Nechal ji jíst, dokud chtěla, a pak zbytek, co nechala, spořádal na dvě kousnutí. I když to byla ještě půlka hotdogu. S cibulí, zelím, omáčkou… Dost dobře se tomu ani nedalo říkat hotdog, protože to bylo hříšně dobré. Lepší než by čekala, a dokonce než by doufala.

Když skončil, natáhla se a palcem mu setřela ze spodního rtu zbytek omáčky. Strčila si prst mezi rty a olízla ho. Neměla to být provokace, ani si to pořádně neuvědomila, prostě neměla po ruce ubrousek. Jenže Derek na ni zíral s pohledem vlka, co týdny nežral, a to ji okamžitě probralo. Zamumlala omluvu, vyprostila mu ruku ze sevření a obě ruce si složila do klína.

Mohla si gratulovat. Možná by měla přispět světu a napsat příručku Jak zničit atmosféru za pět vteřin a méně. Byl by to trhák.

-----

„Ido.“ Derek s ní třásl. Uvědomovala si to. Slyšela ho. Jenže hrůza ji držela jako ostnatý drát. Chtěla něco říct, ale vyšlo z ní jen stěží slyšitelné zakňourání. Sevření na pažích zesílilo až bolestivě a to konečně prolomilo bariéru mezi polospánkem a bdělostí.

Dlouhé prsty jí přeběhly po tvářích. „Už je to dobrý. Seš vzhůru.“ Uvědomila si, že jí utírá slzy z tváří, a rozpačitě uhnula pohledem. Pak si rychle zbytek vlhkosti setřela hřbety rukou.

„Promiň,“ omluvila se. „Už je to dobrý. Jenom sen.“

Ve chvíli ticha, které se mezi nimi rozprostřelo, si uvědomila, že auto stojí u krajnice. Nejistě se rozhlédla. „Píchli jsme?“ zeptala se pak hlasem ještě pořád ochraptělým od spánku. Nesnášela, když usnula uprostřed dne. Většinou se po probuzení cítila dvakrát unavenější než před usnutím.

„Ne.“ Překvapeně se na něj podívala, ale při pohledu na jeho částečně utrápený a částečně starostlivý výraz jí to došlo. Musel zastavit kvůli ní.

„Tos nemusel,“ zamumlala a cítila, jak se jí po krku rozlévá teplo. Trapas. „Byl to jen sen.“

„Bylas vyděšená.“

„Byl to zlý sen.“

Nespokojeně se zamračil, ale pak se podíval trochu nejistě. „Chceš mi říct o čem?“

Bleskově zavrtěla hlavou. Ne. Ani náhodou nechtěla s Derekem mluvit o tom, co se jí zdálo. O opuštěném obchoďáku a o tom, co se dělo na podlaze špinavého kadeřnictví. Kdyby si měla vybrat jedinou věc ze svého života, o které s ním nikdy nebude mluvit, tak to byla tahle. Nikdy. Vůbec nikdy. Sakra, jen ta představa ji děsila pomalu stejně, jako ta vzpomínka!

„Fajn,“ vypustil mezi rty jako povzdech. „Vážně je ti dobře?“

Pokaždé, když se takhle staral a ujišťoval, Ida byla na hraně nerozhodnosti, jestli být dojatá, nebo ho nakopnout. Zatím se nikdy nerozhodla ani pro jedno; jen skřípala zuby. Naštěstí si to přebral jako potvrzení, že je jí fajn, a znovu nastartoval.

Z okýnka nebylo moc na co koukat. Nebo alespoň si to museli myslet všichni, co byli zvyklí na scenérie plné skal a písku. Ida byla nadšená. Stáhla okýnko a vpustila do auta horký vzduch zvenku. Přinesl s sebou pach rozpáleného asfaltu, sucha a něčeho mrtvého - ten naštěstí jen slabý a rychle mizící v dálce za nimi. Opřela si ruce na okýnko a položila si na ně hlavu. Musela se nepatrně stočit směrem dozadu, aby v té rychlosti vůbec dokázala dýchat, ale nevadilo jí to. Rychlost měla něco do sebe a bylo fajn si ji jednoduše jen užívat.

Zastavili asi o čtyřicet minut později. Na benzínce.

Ida vystoupila, zatímco Derek tankoval, a vešla dovnitř. Klimatizace hučela naplno a v místnosti bylo asi tak o patnáct stupňů chladněji než venku. Otřásla se. Než Derek naplnil nádrž, prošla mezi regály a nabrala nějaké sendviče, vodu a pak se zastavila u mrazáku se zmrzlinami.

Tam ji Derek našel ještě o pět minut později, když se pořád nedokázala rozhodnout, kterou vlastně chce. Bezradně si prohlížela všechny příchutě a nespokojeně odfukovala pokaždé, když už si myslela, že má vybráno, a na poslední chvíli si to rozmyslela. Naklonil se jí přes rameno a tělem ji lehce přimáčkl k mrazáku.

„Jsem pro čokoládovou.“

Odfrkla si. Samozřejmě, že on s rozhodováním problém neměl. „Nevím, jakou si vybrat.“

„Máš něco proti čokoládové?“ zeptal se a znělo to skoro dotčeně.

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Ale přijde mi moc jednoduchá. Tobě ne?“

Pokrčil rameny a natáhl se přes ni, aby vytáhl dvě čokoládové zmrzliny. „V jednoduchosti je dokonalost.“ Vzal jí z náruče zbytek nákupu a odešel zaplatit. Beze slova za ním zírala.

No vážně, copak na tohle měla rychle najít argument? Navíc měl pravdu. I když to úsloví správně zní, že v jednoduchosti je krása. Ale jeho verze taky ušla.

Uvědomila si to, až když byla na cestě k autu. Bylo to jako rána pánví, málem zakopla na naprosté rovině, jak ji to vyvedlo z rovnováhy.

Derek stál za ní.

Doslova se na ni tiskl.

A jí to nevadilo.

Ani trochu.

„Do háje,“ vydechla nevěřícně. Přišlo to zničehonic. V kontrastu s jejím dnešním zlým snem to bylo ještě jasnější a neuvěřitelnější. Celé dny a týdny za sebou nedokázala prakticky nikoho vystát.

Až teď Dereka. Prostě jen tak.

„V pořádku?“ ozval se za ní zmiňovaný vlkodlak a starostlivě se mračil. Nedokázala zastavit široký úsměv.

„Úplně. Všechno je perfektní.“

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa - 37.: