OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Alfa - 36.

22.02.2014 (18:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 2094×

Scott se rozvaloval vedle Stilese na pohovce u McCallů doma a patou netrpělivě tloukl do podlahy, jak se snažil neprohrát se Stilesem další kolo.

„Vzdej to, nemáš šanci,“ posmíval se Stiles. „Alfa nebo ne, stejně jsem lepší.“

Scott zavrčel a pak otráveně rozhodil ruce, když se na obrazovce objevila tabulka, která modrým a červeným písmem ohlašovala, že Stiles vyhrál. Zase.

Ten se spokojeně zašlebil a poplácal svého nejlepšího přítele rádoby soucitně po rameni. „Smiř se s tím. Krále neporazíš.“

„Říká někdo, kdo odsuzuje ostatní, když o sobě říkají, že jsou alfa.“

„Pravda. Ale neber mi tuhle malou radost. Tenhle tejden byl peklo. Kdybych tušil, že to bude tak strašný, nikdy bych jim nenabízel, aby u nás bydleli.“

Scott si odfrknul a usmál se. Oba věděli, že je to kec. Každopádně byl Scott dost kámoš na to, aby to nerozmazával. „Neříkals, že spolu nemluví? To tam musí být docela ticho, ne?“

Stiles se zašklebil. „Nemluví spolu, ale to neznamená, že nemluví vůbec. Teda… Derek mluví asi tak jako jindy, ale Ida. Bože… Jak může mít někdo takovej hudební hluch?“

Scott se rozesmál. „Pořád si zpívá?“

„Jo! A nejhorší je, že si to neuvědomuje, tak jí za to člověk nemůže ani nic říct!“ Zoufale se natáhl pro dílek chladnoucí pizzy a s plnou pusou pokračoval: „Faktem zůstává, že když už spolu mluví, jsou to decibely, že by nám to mohlo vymlátit okna v celém přízemí. A Derek se ne a ne poučit.“

„A co by měl podle tebe dělat?“

„Omluvit se.“

„Za co?“

„To je fuk. Za cokoliv.“

Scott obrátil oči v sloup. „Zase ta tvoje teorie.“

„Hele! To je stoletími ozkoušený recept. Chlap se musí omluvit, je fuk za co. To je prostě to, co děláme. Omlouváme se. Funguje to, tak to nezpochybňuj. Allison tě taky vezme na milost, když se omluvíš, oba to víme.“

„To je něco jiného,“ zamračil se Scott a ošil se.

Stiles si odfrkl. „Jasně. Jako by to samé nefungovalo u Jacksona a Lydie. Ten se musel omlouvat taky, a řádně, než mu odpustila, ale zabralo to. Derek by tomu měl dát alespoň jeden pokus. Pro můj klidný spánek.“

„Jo. Protože tvůj klidný spánek je to, co Derekovi leží na srdci.“

Fajn. To byla dobrá poznámka.

„Navíc, nic z toho bys mu neřekl do očí. Nechceš si rozhádat staršího bráchu svý holky.“

„Jasně. A že ty jsi tak odvážnej, když narazíš v potravinách na Chrise Argenta?“ Posledně, když se to stalo, Scott se schovával za stojanem s nachos a salsou, dokud se obávaný lovec na odpočinku nerozhodl, jestli chce radši čokoládové lupínky, nebo medové. Stiles mu slíbil, že to nikomu neřekne. O posmívání nepadlo ani slovo.

„To nemůžeš srovnávat! Je to její otec!“

„A Derek je straší brácha. A jsou to sirotci. Myslím, že je to úplně to samý,“ odpálkoval ho Stiles rozhodně.

„Argent má skříň plnou funkčních zbraní a umí je používat!“

Stiles mu věnoval neohromený pohled. „Derek je vlkodlak.“

Scott se zamračil, ale pak frknul. „Fajn. Remíza. Ale protože to Derekovi do očí neřekneš a Ida tě většinu času ignoruje, moc možností nemáš,“ vrátil se alfa k předchozímu bezpečnějšímu tématu.

„Proč myslíš, že jsem tady? Potřebuju se nacpat pizzou a otupit si mozek videohrama až do stavu naprostého nezájmu o svět a život. Pak možná přežiju další týden, aniž bych jim všem nasypal do kafe oměj.“

Scott se ušklíbl a hodil Stilesovi ovladač. „To zvládnu. Máme šest hodin na to vyřadit tě ze světa vnímajících bytostí.“

„Šest hodin? To je překvapivě specifické,“ nakrčil Stiles tázavě čelo. Scott pokrčil rameny.

„Mám na noc naplánovaný trénink.“

Jasně. Scottova smečka. Pořád trochu ožehavé téma. Stiles si nebyl jistý, co si o čtyřech vlkodlacích myslet. Jasně, ty dva - Bena s Nedem - potkával ve škole, ale zbylé dva neznal v podstatě vůbec. Znal jejich jména a věděl, že jeden je barman, zatímco druhý pracuje v místní posilovně, ale to bylo všechno. Na druhou stranu, nebylo to zrovna tak, že by se mohl přetrhnout, aby se o nich něco dozvěděl.

Scott s nimi trávil většinu svého času. Stiles se na dnešní odpoledně těšil skoro čtrnáct dnů, protože už téměř neměli čas si jen tak orazit a prostě jen relaxovat. Pořád tu bylo něco. Stilesův trénink. Scottovy výcviky nové smečky. Stiles taky trávil čas s Corou. Scott s Allison. Nemluvě o tom, že měl pořád práci u Deatona, kde se ke všemu učil od svého emisara, co to je být pravý alfa.

Vídali se v podstatě jen ve škole, kde nebyl na nic čas, protože haló – škola.

Stiles si povzdychl a dobrá nálada mu o poznání klesla. Takhle si jejich život nepředstavoval, když navrhl, aby se šli podívat do lesa po té půlce těla.

„Stilesi?“ Scottův hlas ho vytrhl z myšlenek o tom, jaké by to bylo, kdyby nebyl před rokem a půl tak podělaně zvědavý. Podíval se na něj. Scott měl nasazaný svůj štěněcí výraz, kterým tak skvěle maskoval alfu uvnitř. „Dáme Call of Duty?“

Stiles se zakřenil a hodil otrávenost za hlavu. Stejně neměl páku, jak věci změnit. Ani si nebyl jistý, jestli by chtěl, když by na to přišlo.

„Jasně. Ale smiř se s tím, proti mně nemáš šanci.“

„Pff. Tolik si nefandi.“

-----

Už dlouho tam nebyla. Možná za to mohl fakt, že se po dlouhé době zase podívala do železáren, nebo to bylo tou odpolední hádkou s Derekem. Jako by se jí hlava snažila dokázat, že to, co ji napadlo před usnutím, je pitomost. Každopádně, vrátilo ji to tam, kam si přála už nikdy nejít.

Bezmoc; to byla příchuť všeho kolem ní. Nemohla než sledovat, jak na tělo před ní dopadají rány a trhají na cáry kůži, svaly i vnitřnosti. Slyšela ho řvát bolestí, ale nedokázala se hnout z místa. Natahovala se k němu, křičela, prosila, naříkala… Nezáleželo na tom, sledovala, jak tělo dopadá na zaprášenou zem a ve špíně kolem se rozlévá tmavá kaluž krve. Zelené oči zhasly.

Všechno se v ní stáhlo, jako by jí do těla zarazili trubici vysavače a ten vsakoval všechny její orgány. Cítila to vlhké trhání, mlaskání a nepříjemný tah, jak mizely a zanechávaly za sebou jen dutou prázdnotu.

Derek byl pryč a bez něj… Nic nezůstalo, jenom pustina s ozvěnou tupé bolesti.

Probudila se do tmy pokoje s pocitem, že ji v krku dusí vlastní srdce. Zajíkavě se nadechovala a mrkala, jak ji v očích štípal pot. Nebo možná slzy.

Vedle ní se ozvalo tlumené zakňučení a něco těžkého jí kleslo na rameno.

Byla to vlčí hlava.

Derek. Byl pořád s ní. V rozporu se vším, co řekla nebo udělala předchozí večer, se natáhla a začala ho hladit. Červené oči se na ni ještě chvíli dívaly, než se zavřely, a velké tělo se trochu uvolnilo. Jemně mu zaplétala prsty do srsti, zatímco se uklidňovala a přemýšlela nad tím, co se to s její hlavou vlastně děje.

Tohle město proměnilo její život v nejdivočejší horskou dráhu na světě, to věděla na sto procent. Nemohla ale popřít, že kromě propadů a okamžiků hrůzy tu bylo i stoupání a pocit beztíže, který nikdy předtím nezažila. A obojí, to nejhorší i nejlepší, se pojilo s Derekem. S jeho získáním i s jeho ztrátou. Možnou ztrátou, opravila se v duchu rychle.

Nutilo ji to uvažovat, jak by si vedli jinde. Jestli by vůbec mohli fungovat jako normální pár – chodit na schůzky, hádat se o nádobí a pak se usmiřovat na kuchyňské lince, bavit se se společnými přáteli, chodit do práce.

Když na něj vyjela, že nejsou pár a nikdy nebyli, nebyla to úplně pravda. Bylo pár chvil, kdy si připadala téměř normální. Nebylo jich moc, ale existovaly.

Unaveně si oddechla a pak ze sebe shodila pokrývku. Derek se odsunul, jakmile ucítil, že se pokouší vstát. Potichu přešla k prádelníku u stěny a z horní zásuvky vytáhla jednu z lahviček s první pomocí. Už před týdny se smířila s tím, že si bez předem připravených směsí neporadí. Vytáhla jednu ze dvou třetin prázdnou a nespokojeně jí zatřepala. Přípravek na spaní si brala téměř každou třetí noc, někdy i častěji. Jediná věc, kterou si brala alespoň přibližně tak často, byly kapky na nevolnost.

Beze slova vyšla z ložnice a zamířila do kuchyně, kde napustila do konvice horkou vodu a čekala, než se začne vařit.

Trhla sebou, když se ozvalo klapnutí vchodových dveří.

„Ahoj.“ Stiles se opřel v průchodu do kuchyně, paže založené na prsou, a v jedné ruce točil klíči od domu. Zamračil se, když viděl na lince tmavou lahvičku. „Už zase?“

Pokrčila rameny v bezmocném gestu.

„Není to návykové?“

„Ne. Nevzala bych si to, kdyby bylo.“ Pravděpodobně.

Trhnul ramenem, jako by říkal, že si nemůže být jistý. Nespokojeně mlaskla. „Je Derek doma?“ zeptal se pak docela jiným uvolněnějším tónem.

„Jo, je v posteli.“

Vypadal potěšeně, ale jen na minutu, pak se zase zachmuřil. „Nezníš moc šťastně, ale na gauči rozestláno nemáš,“ ohlédl se přes rameno do obýváku.

„Je vlk. Tak se to dá zvládnout.“

Stiles si odfrknul. „Perete vy. Já odmítám obírat chlupy z povlečení.“ Ida se zatvářila pochybovačně. „No nekoukej tak. Ty černé chlupy jsou vidět na všem. Posledně se mě ve třídě zeptali, jestli jsem si nepořídil psa!“

Zasmála se. „Dobře. Slibuju, že nestrčím povlečení do pračky bez vyklepání, spokojený?“

Rázně kývl. Konvice cvakla a Ida nalila horkou vodu do velkého modro-oranžového hrnku s nápisem Mets. Stiles jí ho dovolil používat, když mu přísahala, že ho nerozbije, neodře, neodštípne ani jakkoliv jinak nepoškodí. Málem ji to přinutil podepsat vlastní krví. Přitom to obarvené tričko rozhodně nebyla její vina!

„Jak to šlo s tou čarodějkou?“

„Copak tobě nepřišla zpráva?“

„Jo. Pochopil jsem z ní, že jsi naživu, ale ne, jak to probíhalo, takže?“

Zatímco čekala, než teplota vody klesne na správný stupeň, otočila se k němu. „Šlo to přesně podle plánu. Zaujala jsem ji, nalákala a vzala si od ní číslo. Teď už jen stačí počkat optimální dobu, aby se Iris nezdála moc nedočkavá. Alespoň tak týden, protože jsem si toho od ní vzala dost, aby to na nějaké ty dny zábavy vydrželo. Pak se jí ozvu a nechám se pozvat na zábavu podle jejího gusta. Jakmile se setkám s ostatními, bude jednoduché zjistit, jestli je musíme eliminovat.“

„Říkáš to dost klidně,“ zamručel. Trhla rameny a odměřila do hrnku třicet kapek, taková dávka ji uspí až do oběda. Nikam nemusela, takže proč ne, bude dobré si odpočinout. „Tak to chodí. Zabij, nebo budeš zabit je sice barbarské, ale účinné. Chápu, že je ti to asi proti srsti.“

„Ne tak úplně,“ připustil, „ale před mým tátou o tom radši nemluv. Jedna věc je vědět, že jsem zapletený do nadpřirozeného světa, a druhá, že plánuju několikanásobnou vraždu,“ zašklebil se nad tím slovním spojením. I když velmi přesným.

„Neboj. Není to tak, že bych o svých plánech mohla s někým přátelsky debatovat,“ poznamenala a znělo to mnohem zahořkleji, než by si přála.

„Takže jste se zase neshodli, hm?“

„Ne.“

„V čem přesně?“ vyzvídal a přesunul se ode zdi ke stolu. Odsunul židli a sedl si na ni s unaveným povzdechem. Kolik vůbec bylo hodin?

„Vlastně v ničem. Poslední dobou se nikdy neshodneme. Derek chce, abych se chovala jako ochočená beta. Já to nechci.“

„Jo. Tenhle problém s ním mám taky,“ zamumlal s malým úsměvem. Překvapeně na něj zírala. „No fakt. Už co jsme se potkali. Štve ho, že ho neposlouchám na slovo jako všichni ostatní. Scott by mu asi od začátku vzdoroval míň, kdybych s ním nebyl já.“ Stiles nevypadal, že by ho to trápilo. Vlastně se zdál pyšný. Zavrtěla nad ním hlavou, ale uvnitř ho docela chápala. Byl to dobrý pocit, neposlouchat alfu na slovo.

„Jak jste to vyřešili?“

„No,“ podrbal se nejistě vzadu na krku, „my měli – máme – trochu jinou situaci, než vy dva. Navíc je tu fakt, že se mnou může třískat ode zdi ke zdi, což tobě neudělá, i když by možná chtěl.“

„Věř mi. Rozhodně by chtěl,“ zasmála se Ida potichu. „Taky bych sebou občas řízla o stěnu, být na jeho místě.“

„Krok první, uvědomit si problém. Myslím, že jsi na dobré cestě, mladý padawane,“ pronesl moudře Stiles a uhnul, když se ho pokusila kopnout. „Ale teď vážně, co s tím chceš udělat?“

Povzdechla si. „Nic. Nejspíš. Nenapadá mě, co bych tady mohla udělat.“

„Tady - jako u nás?“ nechápal Stiles.

„Ne. Tady, jako v tomhle městě. Mám pocit, že se mi tu všechno sype na hlavu. A čím víc se to snažím napravit, tím horší to je, když to zase spadne. Jsme pořád v jednom kole, nemáme čas řešit podružnosti - jako jsou naše životy.“ Nešťastně zamíchala nápoj na spaní a přičichla si. Meduňka a heřmánek držely ve směsi vůní jasný prim.

„To zní poraženecky.“

„Možná. Teď ale nedokážu vymyslet nic lepšího. Možná až tohle vypiju a trochu si odpočinu, přijdu s nějakým zázračným plánem, který promění můj život v pohádku od Disneyho. Zatím to spíš vypadá na budoucnost ve stylu bratří Grimmů.“ Upila několik velkých doušků a snažila se nevnímat, jak je tekutina horká.

„A co v ní seš? Červená karkulka?“

Nevesele se ušklíbla, dopila zbytek lektvaru a než vyšla z kuchyně, poplácala ho po rameni. „Spíš velký zlý vlk. Dobrou noc, Stilesi.“

-----

Něco bylo špatně.

Něco bylo neskutečně špatně.

Když otevřela oči, svět kolem ní se hýbal. A nejen to, doslova se míhal a mizel daleko za ní.

„Doprdele!“ vyjekla a škubla sebou bokem, jen aby se jí do těla něco bolestivě zařízlo.

„Dobré ráno,“ ozvalo se vedle ní naprosto klidně. Prudce otočila hlavu nalevo. Derek seděl za volantem, oči upřené na silnici před nimi a vypadal, jako by se nedělo nic výjimečného.

„Co to, kruci-?“ vyjekla Ida a rukama si přejela po místech, kde ji zmáčkl pás. Kdy si zapnula pás? Kdy nastoupila do auta? Proč nastoupila do auta? A kdy se, u všech všudy, probudila?!

„Uklidni se. Nic se neděje.“

„Nic- Nic se neděje?“ zopakovala po něm vyjeveně. „Kam to jedeme? Proč tam jedeme?! A co tu, do háje, dělám?!“

„Ber to jako únos. Přátelský únos,“ upřesnil Derek a podíval se na ni.

„Přátelský únos…“ hlesla a pak se zatvářila pochybovačně. „Jeden z nás dvou je magor, a já si teď absolutně nejsem jistá kdo.“

„Nikdo.“

Tyhle úsporné odpovědi jí nijak nepomáhaly. Ani z hlediska informačního, ani z toho uklidňovacího. „Dereku, o co, sakra, jde? Pamatuju si, jak jsem si šla udělat něco na spaní i to, jak jsem si vlezla do postele, tak proč sedím v autě, které někam jede?“ Podívala se dolů a překvapeně zjistila, že má na sobě džínsy, tričko a mikinu. Bezděčně si zvedla výstřih a podívala se… Jo, podprsenku měla taky. Kdy se oblíkla?! CO SE DĚJE?!?!

„Jedeme pryč z města.“

„Co?“ zeptala se hloupě. Klidný tónem jí to zopakoval. Chvilku se na něj dívala a pak se zeptala znovu: „Co?“

Mezi rty mu unikl tichý povzdech. „Odjíždíme. Z města. Ber to jako opožděné líbánky. Dovolenou. Výlet. To je jedno. Jen my dva na týden mimo všechny problémy.“

„Co?“ zopakovala potřetí, ale tentokrát do jejího tónu pronikla hysterie. „Tys mě unesl z města? Z postele?! Hráblo ti?! Co čarodějky, smečka, Stiles-“

„Sama jsi řekla, že máš alespoň týden, než se můžeš čarodějkám ozvat – čímž neříkám, že se mi ten nápad zamlouvá. Smečka nemá problém, naopak, doslova nás vykopali ze dveří. Scott slíbil, že mě na týden zastoupí v hlídání města, prý to nebude problém, zvlášť když má k dispozici ke svým ještě i moje čtyři bety. Stiles si byl jistý, že se může týden věnovat samostudiu a případně se ve stavu nouze obrátit na Deatona. Ještě něco? Jo, plány má na starosti Peter, přesně jak sis přála.“

„Ale- To ale-“

Tázavě se na ni zadíval, v obličeji jasně vepsanou sebejistotu, jako by věděl, že nemá šanci ho doběhnout.

„Nemocnice-“ začala zoufale, ale jen zavrtěl hlavou.

„Další kontrolu máš až téměř za měsíc.“

„Kdo mě oblékl?“ zeptala se po dlouhé chvíli ticha, kdy byl slyšet jen motor camara. Těžko uvěřit, že ji to nevzbudilo už dřív. Kolik je vůbec hodin?

Poprvé od chvíle, co se vzbudila, se jeho obličejem mihlo něco jiného než samolibá spokojenost.

„Jasně,“ zamumlala a odtála se.

„Cora,“ řekl pak. Vypadalo to, že ho to doslova bolí. „Nemyslel jsem si, že bys chtěla, abych-“

Slyšitelně si oddechla. Myslel správně. Alespoň něco. „Díky,“ zamumlala vděčně a trochu se uvolnila. Krátce kývl. „Je tu nějaká šance, že bys to mohl obrátit zpátky?“ zeptala se, i když tušila, že naprosto zbytečně. V tuhle chvíli si nebyla úplně jistá, co by měla dělat. Nevěděla, kde jsou nebo kam jedou. Mohla by zkusit jít po silnici zpátky a doufat, že dojde do Beacon Hills, ale to jí přišlo extrémní.

Otočil k ní pohled a lehce pozvedl obočí.

„Jasně…“ zamumlala. „Co přesně od toho čekáš?“

„Chci vyvrátit tvoji teorii, že nejsme pár. Protože jsme. Ať už si myslíš cokoliv.“ Pronesl to s obdivuhodným odhodláním. Nebo by alespoň bylo obdivuhodné, kdyby jí nepřišlo zoufalé. Nejspíš se to vůbec nesnaží dokázat jí, tak jako to chce dokázat sobě.

Opřela si hlavu o opěradlo a protřela si oči. „Kam jedeme?“

„Kam budeme chtít,“ řekl s pokrčením ramen a natáhl ruku k přehrávači. Pustil hudbu a ztlumil ji tak, aby jim nebránila v rozhovoru. Ne že by nějaký vedli. Alespoň ne takový, co by stál za to.

„Nemyslím si, že ti budu v plánování trasy co platná. Mimo Beacon Hills jsem byla dvakrát; jednou, když jsem přiletěla a jela z letiště, a podruhé ten výlet do San Franciska. Nemám nejmenší tušení, kam bychom se měli vydat.“

Vrhl na ni postranní pohled a lehce se usmál.

„Proč mám pocit, že ti to nevadí?“ zeptala se podezřívavě. Neodpověděl na to, jen jeho úsměv se malinko rozšířil.

-----

Stiles seděl na sedačce v klubu a točil téměř prázdnou sklenicí, zatímco čekal, že se Cora vrátí s novým pitím. Byla na ní řada. Isaac s Dannym se svíjeli kdesi na parketu a Jackson zmizel na záchod. Lydie naproti němu se tvářila znuděně.

„Stilinski, proč se tváříš, jako by ti ulítly včely?“

„Nejsem si jistý, jestli to byl dobrý nápad,“ přiznal zamyšleně. Musel skoro křičet, aby ho bylo přes hlasitou hudbu slyšet.

Zrzka mu věnovala odsuzující pohled. „Byl to tvůj nápad.“

„Já vím.“ To na věci nic neměnilo. „Možná výjimečně nebyl naprosto geniální.“

Její odfrknutí možná neslyšel, ale rozhodně viděl odpovídající průvodní pohyb a dokázal si ho za ta léta bezchybně představit.

„Jestli tě to utěší, tak myslím, že pro jednou jsi to nepodělal. Potřebovali zmizet. Nebylo s nima k vydržení.“

To byla pravda. Derek s Idou lezli na nervy všem. Bez výjimky. Celá smečka uvítala jeho návrh poslat je pryč.

Když za ním Derek přišel necelou půlhodinu po tom, co Ida odešla spát, Stiles to prostě nevydržel a řekl mu, ať ji, proboha, někam odveze a tam si to vyříkají. Čekal, že za takový návrh dostane ránu, ale namísto toho Derek souhlasil. Během tří hodin bylo všechno domluvené, zabalené a Cora nakládala tvrdě spící Idu do auta za asistence Isaaca, který strkal dvě tašky do kufru auta, zatímco Derek se se Scottem dohadoval na posledních detailech. Asi stokrát mu zopakoval, že jestli se cokoliv stane, mají zavolat, a Scott pravděpodobně stokrát zopakoval, že to udělají.

Všichni si pak ještě museli vyslechnout poučení o tom, že nemají dělat pitomosti a držet se mimo dohled a v bezpečí. A moc se nebratříčkovat s vlkodlaky ze Scottovy smečky. A neprovokovat čarodějky (řekl to s pohledem významně upřeným na Stilese, což podle jeho mínění nebylo nutné, děkuju pěkně). A zavolat, kdyby se jim cokoliv nezdálo.

Pak ho museli ještě jednou ukecat, když si to při nastupování do auta téměř rozmyslel, protože Isaac neprozřetelně nadhodil, jak strašně bude Ida vytočená, až se probere v jiné části státu, než kde usínala. Cora ho kopla a pak svého staršího bratra vpodstatě vtlačila do sedačky a zabouchla za ním dveře.

A teď byli pryč už celý den.

A v Beacon Hills zatím všichni žili. Měli všechny končetiny. Neutrpěli žádnou psychickou újmu – pokud se nepočítá fakt, že byl Stiles nucen sdílet prostor s Wittemorem. Stiles měl prostě pocit, že to jde až moc hladce.

„Jsi nechutně paranoidní,“ prohlásila Lydie a přisunula se k němu blíž, aby nemusela tak křičet. V podstatě se k němu přimáčkla celým bokem.

Stiles si překvapeně uvědomil, jak málo ho ten fakt vytrhuje. Ještě před pár týdny by byl extatický. Teď… bylo to příjemné, ne že ne, ale nebylo to nic, co by mu způsobovalo srdeční dysfunkci. Snad jen to na tom bylo úžasné, že se to dělo s takovou samozřejmostí. Lydie Martinová a Stiles Stilinski byli přátelé. Svět by se měl otřásat v základech, ale neotřásal. Bylo to jen správné. Ten pocit dával perfektní smysl. Stiles se nemohl neusmívat.

„Všimla sis, kde žijeme? Tohle je jako podělaný Sunnydale. Kdybych na ulici vrazil do Buffy, ani trochu by mě to nepřekvapilo.“

„Nikdy ti neodpustím, žes mě přinutil ztratit tři hodiny mého času u něčeho takového…“

Stiles dotčeně frknul. „To, že nedokážeš ocenit klasiku, je tvoje hlavní mínus,“ poznamenal a dopil zbytek zteplalé coly s rumem. Radši ani nechtěl vědět, jak se Lydii podařilo vymámit z obsluhy alkohol.

„Jen podle tebe,“ pronesla povýšeně a shrnula si perfektně zvlněné vlasy na stranu. „To je ale mimo pointu. Bylo dobře je poslat pryč. Když nebudou mít kam utíkat, třeba si konečně všechno vyříkají. Potřebujou to jako sůl.“

„Jenže teď je nejpravděpodobnější, že se něco podělá. Bylo by to typický. Pošleme dva nejsilnější obránce mimo město a tady se objeví podělaná Godzilla, dej na mě.“

Lydie místo kousavé poznámky chytila Stilese za bradu a otočila ho k sobě. „Přestaň vidět katastrofu za každým rohem. A přestaň koukat na filmový odpad.“

„Godzia e kasika,“ podařilo se mu dostat ze zkřivené pusy a Lydie se zamračila.

„Někdo by ti měl vysvětlit, co to znamená klasika.“ Stiles si v duchu odfrknul. „A přestaň konečně sýčkovat. Nese se pití.“ Zmateně na ni ze dvou palců zamrkal a pak stočil pohled směrem k baru. Cora byla s tácem pití asi sedm stop od nich. Lydie ho pustila a odtáhla se. Zacvičil mimickými svaly, aby je vrátil do původní podoby. Chtěl se natáhnout pro Coru, ale už tam nebyla.

„Kam se ztratila?“ zeptal se zmateně Lydie, ta s úšklebkem kývla vlevo, kde se Cora právě prodírala směrem ke dveřím. Stiles na to nechápavě koukal, dokud do něj Lydie nekopla. Sykl a dotčeně se na ni otočil.

„Na co čekáš? Jdi za ní!“

Stiles byl dost chytrý na to, aby se neptal proč a prostě to udělal. Po cestě málem srazil Jacksona, který po něm hodil něco zaručeně nelichotivého. Dohnal Coru, když od sebe odstrkovala nějakého kluka. Chytil ji za ruku a vzápětí si uvědomil svou chybu, když kolem ní proletěl a ramenem naboural do černé zdi.

„Au. Kurva.“

„Stilesi?“

„Jop. Já,“ odsouhlasil Cořin překvapený dotaz, a pak se narovnal, aby nevypadal jako úplná zhroucená chudinka. Vzhledem k tomu, že teď dobrých dvacet lidí vidělo, jak s ním o hlavu menší holka praštila o zeď. Nemohl opustit i tu poslední špetku mužnosti, co mu ještě zbyla. „Někam jdeš?“

Cořin výraz se změnil z lítostivého na naštvaný za nula celá nula jedna vteřiny.

„Proč se staráš?“

Fajn. Tohle bylo regulérně podezřelé. Ještě před patnácti minutami Cora zářila nadšením z toho, že se celá ta věc mezi Idou a jejím bratrem konečně vyřeší. Teď vypadala, jako by jí někdo ukradl mazlíčka a naporcoval jí ho k snídani.

„Proč bych se neměl starat?“ nechápal a chytil ji za ruku, tentokrát tak, aby na to viděla. Hřála stejně jako Scott a Isaac. Vlkodlaci a jejich pošahané schopnosti… fakt. Občas měl pocit, že by se na nich dal pražit popcorn, speciálně když byli naštvaní. Což ho přivádělo zpět k faktu, že se na něj Cora dívala, jako by on byl ten, co jí naservíroval zbytky mazlíčka. „Já něco provedl, že jo? Něco, o čem nemám nejmenší tušení?“ Lehce povytáhla obočí a Stiles si povzdechl. „Mrzí mě to. Ať už je to cokoliv. Nechtěl jsem to udělat.“

„Ty se omlouváš, aniž bys věděl za co?“ zeptala se trochu nevěřícně a uhnula z cesty páru, který se opilecky proklátil kolem.

Pokrčil rameny.

Frkla. „To je-“

„Správně?“ navrhl.

„Neskutečný!“ štěkla a vytrhla se mu ze sevření a zmizela v davu. Tentokrát věděl, že ji nedožene. S naštvaným výdechem se vrátil ke stolu, kde si dřepl na místo proti Lydii s Jacksonem, kteří byli právě uprostřed francouzské konverzace. Stiles hrábl po jedné flašce piva a přitáhl si ji ke rtům.

Co se, kurva, stalo? Proč po něm Cora tak vyjela?

„Dostals kopačky, Stilinski?“ ozval se Jackson spokojeně, když se na chvíli odtrhl od Lydie. Ta jen obrátila oči v sloup. „Zase?“ dodal ještě Jackson s úšklebkem.

„Polib si, Wittemore,“ zamumlal Stiles, protože věděl, že to vlkodlak bez problému uslyší.

„Neboj se, ještě dostaneš šanci si někoho najít,“ pronesl Jackson blahosklonně a Stiles se na něj nevěřícně zadíval. „Tak za deset, dvacet let. Po plastice,“ dokončil Jackson a Stiles pevně sevřel hrdlo lahve. Ovládla ho touha vzít jí vlkodlaka po hlavě. Neudělal to jen proto, že věděl, že by mu tím stejně žádnou trvalou škodu nezpůsobil. Lydie se na Jacksona dlouze zadívala a ten jí to chvilku oplácel, než s povzdechem odvrátil oči a zatřepal hlavou. „Fajn,“ zamumlal a napil se z vlastního piva.

„Stilinski, seber se,“ otočila se Lydie ke Stilesovi. Ten jen něco neurčitého zavrčel a znovu upil. Lydie k němu natáhla ruku a položila mu ji na loket. V další chvíli Stilesem něco smýklo a on se ocitl na nohách opřený zadkem o hranu stolu. V další vteřině měl plné ruce a pusu práce, když se na něj Cora se zavrčením nalepila.

Nestačil se ani rozkoukat a už měl její jazyk v puse a její ruku pod tričkem. Prsty mu přejela po břiše a on se otřásl, částečně proto, že to zalechtalo, částečně proto, že byl puberťák a tohle bylo jen kousek od místa, které se začalo dožadovat pozornosti, už když mu bylo dvanáct.

Mělo by mu vadit, že ho má nějaké holka tak v hrsti a mává s ním kolem sebe jako s hadrovou panenkou, ale nebylo. Sakra, bylo mu to úplně fuk, pokud to znamená, že ta druhá ruka- Jo, už je za páskem kalhot. Doprdele!

Neuvědomil si, že je zády téměř na stole, dokud do něčeho nedrknul a neozvalo se Jacksonovo nadávání. Cora se odtáhla a zářivě žlutýma očima zazírala na dvojici sedící u stolu. Připadali si taky tak perplex jako Stiles? Protože on si připadal jako Alenka v Říši divů a navíc na tripu.

Bezděčně sledoval Cořin pohled zamířený na Lydii. „Můj,“ zavrčela Cora zrzčiným směrem, a i Stiles v tom jako člověk rozpoznal varování.

Jackson se napjal, ale Lydie jen pokrčila rameny. „Jasně.“

Cora vypadala, že jí to stačilo, obrátila pohled ke Stilesovi a varovný pohled se zapíchl do jeho. „Můj,“ zopakovala, ale znělo to méně jako výhružka a nerozpoznatelně víc jako dotaz.

Stilesovi by to v ten moment nevadilo ani jako rozkaz. Na sucho polkl, než ze sebe dostal přiškrcené: „Jasně“. Cora se spokojeně usmála a otřela se o něj boky. Málem mu explodovala hlava, jak úpěnlivě se snažil neudělat do kalhot a zároveň potlačit zakňučení.

Vlkodlaci, člověče. Vždycky věděl, že budou jeho konec.

Malé oznámení, od teď budu přidávat jednu kapitolu týdně a to vždy v pátek. Je to z toho důvodu, že moje zásoby se tenčí a já teď zrovna nemám čas dopisovat těch zbývajících 150 stran. Navíc, jedna kapitoly týdně mi pořád nepřijde tak špatná. ;)

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa - 36.: