OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Alfa - 34.

17.02.2014 (18:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1787×

Probudila se během noci a ospale se rozhlédla. Ležela na posteli, tak jak ji přepadl spánek, v Derekově tričku a teplácích. Brianův dopis napůl zapadlý mezi matrací a nočním stolkem. A byla sama.

Rozespale se natáhla po budíku a otočila ho směrem k sobě. Půl čtvrté ráno.

Derek se nevrátil.

Buď to, nebo se mu něco stalo. Vyhrnula si dlouhé rukávy a zašmátrala na nočním stolku ve snaze najít telefon, ale nebyl tam. Až po chvíli jí došlo, že tam být ani nemůže. Ještě si nepořídila nový. Simkarta byla pořád v její peněžence, užitečná asi jako Cora na kongresu o pletacích vzorech.

Vysoukala se ze zamotané pokrývky a postavila se na bosé nohy. Přešla přes pokoj i chodbu až do Stilesova pokoje. Opatrně otevřela a vklouzla dovnitř.

Stiles spal roztažený na posteli v pozici hvězdice; končetiny rozhozené do stran, hlavu zvrácenou a tiše chrápal. Normálně by se otočila a vrátila zpátky do postele, ale s vědomím, že už toho ten den podělala příliš, si to nedovolila.

„Stilesi,“ zamumlala, když k němu došla a klekla si vedle postele.

„To lechtá,“ dostalo se jí odpovědi. Pobaveně pozvedla obočí; ani se ho nedotkla.

„Stilesi!“ zvýšila trochu hlas. Škubnul sebou a vytřeštil oči do tmy.

„Co- Co?! Co?“ panikařil, dokud ho nechytila za rameno. Znovu sebou škubnul, ale pak na ni zaostřil a uklidnil se. „Co se děje?“ zaskřípal ospalým hlasem a podíval se na hodiny, které měl na nočním stolku. „Půl čtvrtý? Děláš si prdel…“ zasténal a praštil sebou zpátky na polštář.

„Promiň. Nevíš něco o Derekovi?“

„Derekovi?“ zopakoval nechápavě.

„Jo, Derekovi. Velkej, tmavý vlasy, nasranej výraz. Nenapsal někomu?“

„He?“ udělal Stiles, ale pak mu obličejem probliklo pochopení. „Nevrátil se?“

Ida zavrtěla hlavou.

„Myslíš, že se mu něco stalo?“ zeptal se znovu.

Pokrčila rameny.

Trochu neohrabaně ji poplácal po rameni. „Klid. Je to velkej zlej alfa, bude v pohodě. Navíc, v tomhle městě výjimečně není nikdo, kdo by mu šel po krku. Jedna noc venku ho nezabije.“

Ida se otřásla.

„Promiň, špatnej výběr slov. Vydrž, podívám se, jestli třeba nedal vědět,“ zamumlal a natáhl se pro telefon. Ida mohla vidět, že na displeji žádná nová zpráva ani zmeškaný hovor nejsou. „Hm. Napíšu mu.“ Než mohla říct, aby to nedělal, vyťukal krátkou zprávu a odeslal ji.

Podle Idy to byla zbytečná snaha. Pochybovala, že bude Derek v náladě na odepisování.

„Tak,“ vydechl spokojeně a připlácl si telefon na hrudník oděný v modro-oranžovém triku. Už se jí dostalo poučení o tom, že jsou to barvy Mets, což byla podle všeho velká věc. Pro Stilese. Ostatní jeho vášeň pro onen tým nesdíleli. Ida jaksi postrádala i vášeň pro baseball jako takový. Jenže ona postrádala vášeň pro jakýkoliv sport, takže… „Chceš mluvit?“ zeptal se Stiles a Ida si uvědomila, že už několik minut klečí vedle jeho postele, což asi musí působit trochu hloupě. Vlastně hodně hloupě.

„Promiň, že jsem tě vzbudila,“ zamumlala ještě jednou omluvu.

„To je dobrý,“ mávnul rukou. „Beztak je moje chyba, že jsi bez telefonu.“

Chvíli bylo ticho, Ida se sesunula na podlahu, bokem opřená o postel. Pak se na něj podívala. „Myslíš si, že dělám chybu, když jsem k němu upřímná?“

„Rozhodně ne. Derek je… uf… jo, 'upřímně' je dobře, věř mi. Nesnáší, když se mu lže. Pořád ještě Scottovi neodpustil tu lež ohledně Gerarda, myslím. Ne že bych se mu moc divil.“

„Ale?“ zeptala se, protože slyšela váhavost v jeho hlase. Trhnul rameny.

„Nevím, nebyl jsem u toho.“

„Něco máš na jazyku, vysyp to.“

„No, je nutné některé věci načínat? Neber si to zle, ale možná, že tohle nebylo to-“

„Copak ty to můžeš vydržet? To jejich neustálé nepřátelství?“

Znovu trhnul rameny. „Vzhledem k tomu, že se mě Peter pokusil zabít, pokousal Scotta a Lydii, kterou následně dovedl málem k šílenství, zabil Lauru a svoji zdravotní sestru, byť ta byla magor… Ne, nemám problém s tím, že na něj Derek vrhá škaredé pohledy. Pořád ještě občas uvažuju, jestli ho nepožádat, aby ho znova inhumoval.“

„Jenže teď se snaží, ne? Přišel na způsob, jak zachránit Jacksona, pomohl proti Jennifer, alfům. Pomáhá mi…“

„Jo. To je ta věc. Jsi jediná, koho tu nezradil. Nebo teda téměř jediná, proto ho vidíš jinak. Jenže z Derekova pohledu?“

„Derek ho nechal napospas, nemyslíš si, že na tom nese taky svůj podíl viny? Peter měl družku, těhotnou, připomínám. Uhořela mu před očima.“

Od Stilese se valilo jen zhrozené ticho. Překvapeně zvedla hlavu. „Tys to nevěděl?“

„To- Nikdo to nevěděl! On měl ženu?! Peter?!“

Nevesele se zasmála. „Jo. Měl ženu a rodinu. A zatímco Derek měl Lauru, on šest let ležel v pokoji a každou minutu mu hlavou probíhalo, jak jeho rodina umírá v plamenech.“

„Chápu, proč mu přeskočilo,“ hlesl Stiles a vytáhl se na posteli trochu do sedu. „Když máma umřela, taky jsem měl pocit, že se zblázním.“

„Naštěstí jsi měl otce,“ poklepala ho jemně po ruce.

„Jo. Táta… Zvládl to dobře. Na to, že-“ odmlčel se, když mu přeskočil hlas.

Sevřela mu ruku do své. „Je to pochopitelné. Všechno. On potřeboval pomoc stejně jako ty. Měli jste se navzájem a vyšli jste z toho silnější. Máš s otcem úžasný vztah, snad ještě lepší, než jsem měla já se svým. A věř mi, to je co říct.“

„Fakt?“ zeptal se a trochu se uvolnil.

„Jo. Táta byl úžasný člověk, a i když jsem si jistá, že nás miloval všechny stejně, pro mě měl slabost. Možná proto, že jsem byla zvědavější a divočejší než Brian a Kyna. A jako dítě jsem rozhodně nedělala čest svému jménu, i když… to asi nedělám ani teď,“ připustila neochotně. Měla by. Styděla se za to. Uhnula pohledem a rychle se na Stilese usmála. „Nechám tě spát. Historky z dětství ti povím někdy jindy,“ poplácala ho a vyšvihla se na nohy. Chvilku nerozhodně stála, než kývla a vydala se ke dveřím.

„Ido,“ zavolal na ni Stiles. Otočila hlavu.

„Hm?“

„Myslím, že vypadají docela frajersky,“ pronesl Stiles už zase svým obvyklým tónem.

„Co?“ nechápala.

Mobil ve Stilesově klíně se rozsvítil a ona ve náhlém světle viděla, jak mávl rukou jejím směrem. „Tvoje jizvy. Vypadáš drsně.“

Úplně zapomněla na iluzi; nejistě se zašklebila a stáhla si rukávy. Nepřipadala si drsně; leda tak na dotek.

„Žije,“ pronesl pak Stiles nespokojeným tónem. Zpráva byla nejspíšl lakonická. Ida si přesto oddechla.

Dobře. „To je dobře.“

-----

Podruhé ji probudil povědomý zvuk motoru. Rozespale zamžourala na budík a vyjevila se, když rozluštila prapodivné číslice. Bylo půl jedné.

Šerif ještě z práce doma být nemohl. Ani Stilesovi ještě neskončila škola.

Mozek konečně vytřídil správnou informaci. Tenhle zvuk mělo jen camaro.

Dveře do pokoje se otevřely dřív, než stihla vymyslet, co by měla udělat.

Zachmuřený Derek zůstal stát mezi veřejemi, nevypadal jinak než jindy, snad jen, že se zdál trochu uzavřenější, když měl ruce zaražené v kapsách kožené bundy. Jednu ruku vytáhl a něco jí hodil. Chytla to automaticky a pustila přitom deku, kterou si bezděčně tiskla k tělu.

„Za hodinu máš být v nemocnici,“ pronesl a bez dalšího slova se otočil.

„Dereku!“ zavolala za ním. Netušila, jestli to víc překvapilo ji nebo jeho, když se zastavil. „Omlouvám se. Že jsem se pletla do tvých věcí. Příště si nechám svůj názor pro sebe.“ Nebyla schopná se přinutit k tomu dát mu víc. Lepší omluvu. Uznat, že udělala chybu.

Protožes ji neudělala.

Možná od ní očekával lež. Bral by to jako snahu, kdyby přiznala chybu, kterou neviděla?

Slyšela ho vzdychnout. Ještě chvilku jen stál, než se obrátil tváří k ní.

„Zabil Lauru. Je jedno, co to způsobilo nebo co si myslíš, že to způsobilo. Neexistuje omluva, díky které bych mu to odpustil. Jsem ochotný ho strpět ve smečce, ale jen kvůli tobě.“

Překvapeně zamrkala. „Kvůli mně?“

Kývl. „Z nějakého důvodu ho chceš mít u sebe, nebudu ti bránit, ale je to jediný důvod, proč jsem ho nevyhnal. Víc po mně nechtěj.“

Sklopila pohled a doufala, že to vypadá vděčně a kajícně, ve skutečnosti ale skrývala iracionální úsměv, který nedokázala ovládnout.

„Ještě jedna věc,“ ozval se, když mlčela. „Laura je od teď tabu.“ Vytřeštěně se na něj zadívala, ale jeho tvář to říkala jasně. Neodpustil jí, co řekla. Překročila čáru, když ji do toho zatáhla.

Na moment ji ovládl vztek, že jí chce říkat, o čem má a nemá mluvit, ale vzápětí ho nahradila provinilost. Použila proti němu jeho mrtvou sestru. Kdyby to udělal on, rozhodně by se od ní nedočkal snadného a rychlého odpuštění.

„Děkuju.“

Vypadal zaskočeně. Nejspíš takovou odpověď nečekal. Ida taky úplně nemohla uvěřit, že to řekla, ale rozhodla se za tím stát.

„Chceš jet se mnou?“ zeptala se a zvedla klíčky od camara. „Chtějí mi dělat ultrazvuk,“ dodala, když váhal.

Když mu poklesla ramena, věděla, že ho dostala. Alespoň prozatím se k ní zády neotočí.

-----

Držela v ruce obrázek čehosi. Nespokojeně krčila nos a snažila se najít to, o čem doktor tak nadšeně prohlašoval, že je jejich budoucí potomek.

„Já to prostě nevidím,“ vzdala to zoufale a hodila fotku na palubní desku. Derek se pro ni natáhl a přitáhl si ji před sebe. Trvalo asi čtyři vteřiny, než jeho výraz zjemněl a on poklepal na jedno místo.

„Tady je,“ pronesl spokojeně. Vztekle našpulila pusu a vytrhla mu obrázek z rukou.

„Kecáš!“

Pokrčil rameny a nastartoval.

„Odmítám být z těch matek, co nedokážou najít na fotce vlastní dítě. Zvlášť, když je na ní jediné! Kdyby to, sakra, alespoň nebylo černobílé, kdo se v tom má vyznat,“ pyskovala a Derek vedle ní pobaveně frknul.

Zírala na to odhodlaně celou cestu domů, ale ke konci už ani nevnímala a nehledala. Její dítě se očividně rozhodlo z fotky zmizet pokaždé, když se na ni podívala. Možná byla jako obrazy z Harryho Pottera a jejich potomek ji chtěl překvapit a nenechat se vidět před porodem.

Derek zaparkoval a otočil se na ni. Snažila se předstírat, že ji v očích neštípou slzy.

„Ukaž mi to,“ ozval se jemně a naklonil se blíž.

„Jsem naprosto neschopná!“ zavyla zoufale, jak jí vzteklé a zoufalé slzy stékaly po tvářích. „Na co sáhnu, to podělám! Ani vlastní dítě nenajdu…“

Přitáhl si ji na rameno a nechal si máčet bundu.

„Mrzí mě, co jsem ti řekla. Nevím, proč jsem na tebe tak vyjela. Občas mám pocit, že mám v hlavě ještě někoho, kdo mi dělá ze života peklo, jakmile to začne vypadat, že by se mi mohlo dařit.“ Zabořila mu vlhkou tvář do krku. „Nezlob se, prosím tě.“

„Ukaž mi to,“ vyzval ji znovu a aniž by čekal, až zareaguje, vzal jí fotku z rukou. „Vidíš tohle?“ přitiskl prst vedle jedné ze skvrn na snímku.

„Jo,“ napůl škytla Ida, když se trochu odtáhla.

„Tak to je on. Nebo ona.“

Zamračila se. „Tahle skvrna? Tu jsem viděla celou dobu,“ nakrčila nespokojeně čelo. Tiše se zasmál.

„Tak vidíš. Našla jsi ho úplně sama. Nejsi špatná matka.“ Možná ne. Ale definitivně je pořád špatná družka.

Odtáhla se a otřela si tváře hřbetem ruky. Chtěla vystoupit, ale chytil ji za rameno. Ten jeho vážný výraz začínala z duše nenávidět. Překvapeně povytáhl obočí a Ida si uvědomila, že svou poslední myšlenku řekla nahlas. Zoufale stiskla víčka. Jestli se někdy v životě měla zastřelit, tak lepší důvod než teď už nejspíš mít nebude.

„To, co jsi řekla. Něco mi to připomnělo.“

„Co?“ zeptala se nejistě.

„Tvoje oči. Když jsi… mluvila o Peterovi, změnily barvu.“

Teď to byla ona, kdo se tvářil překvapeně. Pak ale pokrčila rameny. „To se stává. Většinou, když používám svoji moc, dřív sis toho nevšiml?“ Ida si byla vědoma toho, že její oči zbělají, když ji použije moc výrazně. Její běžně tříbarevné oči se změnily z modro-zeleno-šedých na kouřově bílé.

„Nikdy dřív mi to nepřišlo tak výrazné. Znamená to, že máš svou moc zpátky?“ zeptal se zamračeně.

Jo. Tohle mu vlastně taky neřekla. Nestála za prd jen jako družka, ale i jako emisarka. Tohle mu rozhodně říct měla.

Přikývla. „Všechnu. Proto jsi ještě neviděl moje jizvy. Většinu z nich,“ opravila se, protože znal ty na jejím obličeji.

„Jak to spolu souvisí?“ nechápal. Rozpačitě pokrčila rameny a natáhla se po klice. „Ido.“

Nesnášela tenhle rozkazovačný tón. Není žádná jeho beta, aby na ni mohl zkoušet tyhle triky s všemocným alfou.

„To je jedno.“

„Mně ne,“ ozval se klidně. Vzdychla.

„Používám iluzi.“

„Iluzi?“

„Jo, iluzi. Jenže si neměním podobu kompletně, jen překrývám poškozenou kůži iluzí zdravé,“ připustila neochotně.

„Proč?“

Nevěřícně se na něj otočila. „Protože je hnusná? Vlastně je doslova ohyzdná. Nechci, aby se na to musel někdo dívat. Stačí, že to mám před očima já,“ zašklebila se a vykroutila se mu ze sevření. Konečně se dostala z auta. Jenže byl hned za ní.

„Nemám problém s jizvami. Nechci, abys mi podstrkovala iluze,“ mračil se.

„Tak to máš smůlu,“ štěkla, ale pak se zarazila a otočila se na něj s provinilým pohledem. „Promiň. Prostě jen… Jsem stěží schopná se pohybovat ve tvé přítomnosti s touhle tváří. Nechtěj po mně, abych ti ukazovala víc jizev, než musím. Nemůžu, alespoň ne teď.“

Byla na půl cesty ke dveřím od domu, když se ozval. „Tohle dělala Jennifer. Schovávala se za falešnou fasádu. Lhala.“

Ida se zarazila. Takhle to viděl? Že mu lže? No, jestli jo, byla to jeho věc…

„V tomhle ohledu ji úplně chápu,“ pronesla a zmizela v šerifově domě.

-----

Stiles nebyl zvyklý na tak tíživou atmosféru v jejich domě. Jasně, ne vždycky se s tátou vznášeli na obláčku štěstí, ale tohle byla úplně jiná liga. Napětí vysávalo vzduch z místnosti pokaždé, když se ti dva ocitli pospolu. Zatímco Derek se tak většinu času snažil držet mimo dům, Ida řešila veškeré problémy tak, že si nacpala do uší sluchátka s hlasitou hudbou, vzala si některou ze svých knih a upíchla se do starého křesla, které jí Stiles snesl z půdy a postavil do rohu, když kňourala o otevřeném prostoru a minimu klidu ke studiu.

Přesně to se dělo i teď. Stiles mohl rozumět textu písničky, i když byl přes dva metry od ní a snažil se dodělat úkoly do školy.

Vrhl pohled na hodinky – už asi po sedmé za poslední půlhodinu – a konečně si řekl, že už by mohl jít udělat něco k večeři. Večere v půl páté přece není zase tak brzo; a ti, co tu nejsou, si to můžou ohřát, on není žádná hospodyňka, aby vařil na čas.

Ida ani nezvedla hlavu, když se zvedl z gauče a za zvuku jejího lehce falešného pobrukování zamířil do kuchyně. Ulevilo se mu. Ať už to znělo sebehůř, byl to fakt. Ida byla natolik zaměřená na všechno kolem, že by nejspíš skončili u další lekce, a Stiles toho měl už tak dost. Neustále ho nutila do dalších a dalších věcí s tím, že nemají čas, ale neřekla mu, proč ho nemají. V podstatě mu neřekla nic. Stiles si připadal tak trochu jako Scott, když ho tenkrát pokousal Peter a Derek ho učil, jak být vlkodlakem. Zmatený a manipulovaný.

Pokusil se zeptat Cory, ale ta nic nevěděla. Dokud jí Derek neřekl, že byl Deaton emisar jejich rodiny, vůbec netušila, že někdo takový existuje. Jen mu doporučila, ať se zeptá Idy. Jako by to snad neskoušel už stokrát. Dokonce vyzkoušel i Dereka, ale to mu bylo v podstatě úplně stejně k ničemu, jako ptát se Cory.

Překvapivě byl vlkodlak výjimečně ochotný dělit se o informace, jenže neměl, o co by se dělil. Tak jako Cora nic nevěděl. O emisarech mu nikdy nikdo nic neřekl a o jejich výcviku už tuplem žádné vědomosti neměl.

Stiles krátce uvažoval o tom, zeptat se Deatona, ale neudělal to. Z nějakého důvodu si myslel, že by to Ida nevzala dobře. Takže mu nezbývalo, než jí věřit a nechat se dál sekýrovat, ať už šlo o výklad symbolů, účinky rostlin nebo schopnosti přežít v přírodě bez jakéhokoliv vybavení - naštěstí jen teoretické.

Vytahoval z ledničky věci na dušenou směs, když se narovnal a málem ho trefil šlak. Derek stál u stolu a upřeně ho pozoroval.  

„Tohle mi nedělej!“ zamračil se na něj Stiles a otráveně odložil papriky a rajčata na linku.

„Co se stalo?“ ignoroval jeho výtku Derek. Svým dotazem Stilese úplně zmátl.

„Co by se mělo dít?“

„Táhne z tebe úzkost. Je něco-“

Stiles rychle zavrtěl hlavou, když Derek obrátil hlavu k obýváku. „Ida je v pohodě. Teda, relativně. Po fyzické stránce je v pořádku. Celý den se nehnula z křesla, takže tak.“

Derek se zamračil. „Relativně?“

Stiles si odfrkl a vedle prkýnka odložil dvě cibule a misku s masem. „Slyšíš, ne?“ zeptal se, aniž by se na vlkodlaka podíval. Nemohl se ovládnout, měl pocit, že Derekův přístup je přinejměnším vágní. Měl se snažit to spravit, ne? Copak neprohlašoval, že se Ida nemá stresovat? Namísto toho měli něco na způsob tiché domácnosti.

Vrhl po vlkodlakovi pohled. „Její dnešní volbu, přece.“ Derek mu věnoval nechápavý pohled a Stiles se neubránil ohromení. „To jako vážně? Nevšiml sis?“

„Čeho?“ téměř zavrčel Derek. Stiles si ale uvědomil, že to dává smysl. Derek byl pryč, jak by mohl vědět, jaké má Ida zvyky?

„Poslouchá Bleeding out.“

Derekovo obočí se stáhlo do ještě výraznější grimasy zmatení a podráždění. Stiles si odfrkl a vytáhl nůž. Opatrně ozkoušel ostří palcem. Měl je nechat zase nabrousit. To znamená najít nové místo, protože pan Green minulý týden umřel na infarkt. Stiles si pamatoval, že k němu nosila nože ještě jeho matka.

„Stilesi!“

Škubl sebou. „Hm?“

Derek potichu zavrčel. „O čem to, sakra, mluvíš?“

He? Mluví? O čem- Ah, Ida. „Má vražednou náladu, už v tom jede víc jak čtyři hodiny.“

„V čem?“

„To sis toho vážně nikdy nevšiml?“ zeptal se Stiles pořád trochu nevěřícně. Neměl mít něco jako nadpřirozené pozorovací schopnosti nebo tak? Vlkodlačí sluch a to všechno okolo?

„Mám to z tebe vytlouct?“ zavrčel Derek výhružně a naklonil se do jeho osobního prostoru.

„Fajn. Fajn. Schovej drápy,“ zamručel Stiles. „Ida má specifický zvyk. Neposlouchá hudbu jako normální lidi. Pouští si jednu skladbu pořád dokola, klidně celý hodiny. I kdybys ji měsíc neviděl, můžeš s klidem určit její náladu podle toho, co zrovna poslouchá. Jako by na tebe řvala zhudebněná podoba jejích myšlenek. Je to trochu strašidelný,“ přiznal a rozkrojil cibule na poloviny. Derek okamžitě o krok ustoupil, jak ho zasáhl ostrý odér.

„Máš nějakou pointu?“

„Jo. Jestli nemáš touhu skončit s omějem v jídle, tak ji necháš na pokoji. Už čtvrtou hodinu poslouchá Bleeding out. Netřeba génia jako jsem já, aby ti došlo, že k tobě dneska nechová zrovna vřelé pocity. Poslouchej.“

Ve skutečnosti nebylo třeba vlkodlačího sluchu. Po takové době opakování už Ida většinou mumlala slova skladeb nahlas. Od první hodiny začínala broukat melodii, od třetí už mumlala slova, aniž by si to uvědomovala. Ani Stiles neměl problém ji slyšet. Platilo pravidlo, čím naštvanější, tím hlasitější. A Ida byla očividně něčím nakrknutá hodně, protože její falešný rádoby zpěv doléhal i jeho lidským uším.

„I’ll bleed out for you. So I bare my skin and I count my sins. And I close my eyes and I take it in.“

Derek se na něj nechápavě zadíval. Ale Stiles jen zakroužil nožem ve vzduchu v gestu, kterým naznačoval, ať poslouchá dál.

„When the hour is nigh and hopelessness is sinking in. And the wolves all cry to fill the night with hollering. When your eyes are red and emptiness is all you know.“

Stiles ho chytil za loket ve chvíli, kdy Derek udělal první krok.

„Špatnej nápad, chlupáči. Nech ji být, jestli se chceš vyhnout hádce. Očividně jí toho leží dost v hlavě.“

Derek na něj znovu zavrčel. „Měl bych si s ní promluvit.“

„Měl. Ale ne teď. Když za ní půjdeš teď, akorát se pohádáte. Počkej, až bude poslouchat Lanu, to bude mnohem vstřícnější.“

„Prosím?“ Derekův zmatený výraz by byl za jiných okolností k nezaplacení, ale Stiles se na to cítil až moc unavený. Nebyl schopný si to vychutnat, a to ho otravovalo.

„Lana Del Ray. Nic? Bože, řekni Coře, ať tě trochu vzdělá. Já na tohle nemám čas. Ida ze mě ždímá, co se dá, a tvoje kulturní gramotnost už je mimo možnosti mého časového rozvrhu.“

„Oh you tell me to hold on. But innocence is gone. And what was right is wrong.“ Idina kolísavá polorecitace donutila Dereka znovu otočit hlavu k obývacímu pokoji. Derek naslouchal opakujícím se slovům refrénu, který už znal Stiles dávno nazpaměť, a tomu se zatím podařilo dokrájet cibuli, hodit ji do misky a začít krájet maso.

Uměl všeho všudy čtyři jídla a tohle bylo jeho méně oblíbené, ale bylo s masem, a Stiles doufal, že trocha masa dokáže vlkodlaka ukonejšit alespoň tak, aby Idu ještě víc neprovokoval. Uvědomoval si, že je to vlastně manipulace, ale bylo mu to fuk. Chtěl mít ve vlastním domě trochu klidu.

Ida začala zase znovu od začátku a Stiles si povzdechl.

„Tohle dělá každý den?“ zeptal se Derek po dlouhé chvíli ticha.

„Každý ne. Jen když má horší dny.“

„A ta Lana. Co ta znamená?“

Stiles se nejistě kousl do tváře. Mohl soudit jen podle textů, ale byl si vcelku jistý, že se tehdy projevoval její stesk. Bylo to pořád dost depresivní, ale zdaleka ne tak riskantní, jako kdyby si s ní šel promluvit teď. Znovu se pustil do krájení.

„Že ti dá šanci promluvit.“ Derek se naježil a Stiles ho začal rychle uklidňovat. „Hele, já neříkám, že je to tvoje vina. Ani náhodou, oba máte podíl a zdaleka nejvíc na tom mají podíl ti, co vám šli po krku. Ale Ida má očividně větší problémy se s tím vyrovnat, než ty. A i když si myslim, že ta holka vydrží hodně, jsem si sakra jistej, že existuje hranice, kde se zlomí. Většina z nás by se zlomila už před hodnou chvílí.“

Když k Derekovi zvedl pohled, zjistil, že tam, co vlkodlak stál, nikdo není. Byl v kuchyni sám. Poplašeně se naklonil do chodby vedoucí k obýváku, ale Dereka tam neviděl a z obýváku se pořád neslo falešné deklamování textu. Když se otočil na druhou stranu, všiml si, že zadní dveře nejsou dovřené.

„Typický,“ odfrkl si a vytáhl z jedné skříňky hrnec. „Vlkodlaci.“

-----

V tomhle městě definitivně byly čarodějky.

A byl to Stiles, kdo přišel s prvním důkazem.

„Jen jsem se chtěl poptat,“ stěžoval si, když mu Ida podávala šálek s lektvarem, který by měl zarazit tu neskutečnou kaskádu škytání, kterou Stiles trpěl už pět hodin. A která náhodou začala po tom, co se v jednom krámku vyptával na anděliku sbíranou během novu. Za což se mu chystala Ida ještě dodatečně vynadat, protože přece nemohl být tak pitomý, aby jen tak někam nakráčel a v podstatě oznámil, že o nich ví a chce se proti nim chránit. Byť o tom v podstatě nejspíš neměl tušení.

„Vypij to,“ poručila mu a ignorovala Derekovo mračení. „Jsi idiot, Stilesi. Buď rád, že jsi skončil jen se škytavkou.“

„Jak to, že já jsem idiot? Bezdůvodně mě začarovaly! Začarovaly mě, že jo?“ zeptal se pak trochu nejistě.

Mávla rukou. „Je to jen drobnost. Přátelské varování, ale měl by sis teď chvíli dávat pozor na neznámé ženy, mohly by si to rozmyslet a říct si, že stojíš za námahu.“

„Proč by to dělaly?“ ozval se Derek.

Přes rameno se na něj podívala; měl ruce založené na prsou a ztuhlá rameny. Bral si útok na Stilese osobně. To nebylo dobré.

„Protože tady ten pitomec nakráčel do obchodu čarodějky a zeptal se jí, jestli má anděliku sbíranou během novu.“

Derek povytáhl obočí. Nechytal se.

Vzdychla. „Andělika v novu je nejsilnější ochranná bylina proti čarodějkám. Je to, jako by někdo přišel za tebou a řekl si o oměj.“

Derek se zachmuřil a pak se podíval na Stilese. „Věděl jsi to?“

Ten kývl. Neochotně, nutno podotknout. „Chtěl jsem ji mít do zásoby, jak jsem měl vědět, že je ta ženská čarodějnice? Vypadala mile!“

„Jo,“ odfrkla si Ida, „protože všechny čarodějnice mají hrb a bradavici na nose. Stilesi…“ zamumlala zoufale a protřela si tvář. „Je to moje chyba. Měla jsem ti říct, jak se jedná během obchodování. Nenapadlo mě, že si začneš shánět byliny, aniž by ses předtím zeptal mě nebo Deatona, kam pro ně jít.“

„Netušil jsem, že je to třeba!“ ohradil se Stiles a pak se překvapeně narovnal, když si uvědomil, že už nějakou chvíli neškytá. Široce se usmál. „To je úleva. Proč jsem to nemohl vypít hned?“ zeptal se překvapeně.

„Protože sis to zasloužil,“ pronesla Ida rozhodně a vzala mu šálek z rukou. Derekovi drobně zacukal koutek, když ho míjela.

„To není pravda!“

„Je,“ pronesla s jistotou, když se vrátila. „Úplně stejně sis totiž mohl na čelo napsat: Jsem nováček a fušuju vám do řemesla. Navíc jsi jim dal dost drze najevo, že o nich víš a nebereš je zrovna jako svoje spojence. A je úplně jedno, že jsi o nich ve skutečnosti neměl tušení.“

„Jak víš, že je jich víc?“ zeptal se Derek zmateně.

„Protože kdyby byla jedna, nejspíš by to ignorovala. To, že ho varovaly, znamená, že je tu celý coven a že si s nimi nemá zahrávat. Takové přátelské šťouchnutí, než ho přivážou k hranici, vyvrhnou mu vnitřnosti a upálí. Ještě pořád dýchajícího a skučícího,“ vrhla na Stilese zamračený pohled a s uspokojením si všimla, že zezelenal.

„Budou dělat problémy?“ Derek ignoroval její barvitý popis Stilesovy možné budoucnosti a zaměřil se na podstatnější problém. Ida netušila, co mu říct.

„To je otázka… Mohly by, ale taky nemusí. Nemám tušení, jestli jen praktikují, nebo chtějí vytěžit co nejvíc. Ale jsme v Beacon Hills, takže…“ máchla rukama v jasném gestu. Bude lepší čekat problémy.

„Jak se přesvědčit?“

„Řekl bych, že zeptat se nebude nejlepší cesta,“ podotknul Stiles ne zrovna nápomocně. A hlavně chybně.

„Přesně naopak, Stilesi. Zeptat se je přesně to správné řešení. Jen se musí ptát ta správná osoba.“ Ida se usmála, jak se jí v hlavě začal líhnout plán. „Teď to ale pár dnů nechte být, musí nejdřív zapomenout na Stilese.“

Derek si odfrkl. Kdoví, jestli tím chtěl říct, že to bude snadné nebo naopak. Ani Ida si nebyla jistá, kterou možnost by zvolila. 

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa - 34.: