OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Alfa - 31.

10.02.2014 (17:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1914×

Nebylo to normální, vlastně se to normálu ani zdaleka neblížilo, ale byl to pokrok.

Mluvili.

Derek přicházel – nepravidelně a nepředvídatelně – a povídali si. O tom, co celý den dělali, o jejím tréninku a jeho zkoumání schopností ve vlčím těle, o Idině snažení s hledáním nového bydlení i o naprostých hloupostech. Vlastně obzvlášť o hloupostech.

Ida to vnímala jako něco, o co přišli během událostí kolem pouta, nemluvě o všech těch dalších, které ohrožovaly jejich životy. Takže zatímco předtím skočili po hlavě do manželství po dvaceti letech, teď se pracně prokousávali naprostými začátky, kterými se nějak zapomněli obtěžovat dřív.

Ida se snažila přinutit, aby nereagovala tak odmítavě pokaždé, když se Derek moc přiblíží, ale nedokázala si pomoct. Snesla doteky od celého zbytku smečky, ale od něj ne. Uvědomovala si, že mu tím ubližuje, ale nebyla schopná tomu nijak zabránit. Od té chvíle na parkovišti se ho nedotkla a on to po dvou katastrofálních pokusech už znovu nezkusil.

Jejich rozhovory se většinou odehrávaly u bazénu za domem Martinových nebo – pokud byla Lydiina matka doma – při procházkách v nejbližším okolí, tak jako tomu bylo zrovna teď.

„Jak pokračuje hledání?“ Derek k ní natáhl ruku s kelímkem sladké limonády, napůl roztátý led zarachotil o stěny z tvrdého papíru. S vděčným úsměvem ho přijala a upila. Bylo teplo. Vlastně vedro na tak brzké jaro, alespoň pro ni.

„Pořád nic,“ zavrtěla hlavou se skleslým výrazem.

„Vážně?“ Nevypadal zase tak překvapeně. Nedivila se tomu. Vzhledem k tomu, kolik cavyků kolem nového domu nadělala, ho nemohla vinit, že nečekal brzký úspěch. Sama se snažila nebýt z toho moc zklamaná, ale Beacon Hills jako by jí odmítalo vyjít vstříc i v tomhle. Všechna místa, která viděla, byla nevyhovující. Nic se nezdálo… správné.

Povzdechla si, ale pak nasadila zatvrzelý výraz. „Ještě mám čas.“

Nehádal se s ní. Namísto toho ukázal k dětskému hřišti, které bylo před nimi. Bylo prázdné, a tak nebyl důvod tam nejít a nezabrat si houpačky pro sebe. Derek ji nikdy nenechal chodit moc dlouho. A mračil se pokaždé, když mu vyprávěla, jak ji Allison prohání. Pohyb jí dělal dobře, ale podle něj měla nejspíš sedět zabalená v dece na kanapi a hýbat se jen v těch absolutně nejnutnějších případech. Radši mu nezmiňovala chvíle, kdy při tréninku občas schytá nějakou ránu. Nebyl důvod, aby zbytečně vyšiloval, Allison si dávala pozor, aby nikdy nezasáhla nic jiného než ruce a nohy. A to až po tom, co se ujistila, že se Ida opravdu zahojila.

Dosedla na houpačku, ale dělala to nejspíš moc zprudka, protože řetezy zachrastily a sedátko uhnulo. Málem sebou sletěla po zádech do bláta, ale Derek rychlým pohybem řetězy chytil a ustálil. Vděčně se na něj zašklebila, zatímco ignorovala jeho vrčení.

„Nemusíš s tím tak spěchat,“ ozval se, když se usadil na houpačku vedle ní. Zkoušela si nevšímat toho, jak se dvakrát ujistil, že ona sedí tak, aby nespadla, a drží se řetězů.

„S čím?“

„S tou koupí domu. Můžeme najít jinou možnost.“

Překvapeně k němu zvedla pohled. Jak to myslel? Za pár dnů se musí vystěhovat někam pryč a on říká, že nemá důvod spěchat?

„Dočasnější,“ dodal po pár vteřinách.

„Nechci nic dočasného. Chybí mi místo, které by bylo jen moje.“ Zarazila se. „Nebo naše. Dokážu se smířit s lidmi navíc, myslím,“ pousmála se trochu škádlivě, aby zakryla fakt, že pořád ještě myslí víc za sebe než za ně.

„Dobře.“

„Dobře?“ nechápala. Derek jen pokrčil rameny a botou odkopl malý kámen o kus dál. Dopadl do kaluže a rozcákl bahnitou vodu kolem.

„Dobře,“ zopakoval, „nic dočasného.“ Neobtěžoval se svoje myšlenkové pochody rozvést, a tak se Ida rozhodla dopít zbytek limonády, aby nějak zaměstnala pusu, když nevěděla, jak by měla odpovědět. Nebo jestli vůbec.

Led zachrastil v prázdném kelímku. To jí zase bude špatně.

-----

S trhnutím se probral, když mu tlustá bichle vyklouzla z prstů a sjela po něm z postele na zem, kde přistála s hlasitou ránou.

„Kruci,“ zamumlal a trochu rozmáchle se pro ni natáhl, aby se ujistil, že přežila bez úhony. Byla v pořádku, ulevilo se mu skoro neskutečně. Ovšem stejně se o tom Ida nedozví. Byla extrémně násilnická, pokud šlo o bezpečí jejích knih. Ale Stiles si byl téměř jistý, že kdyby si měla vybrat mezi svojí knihovnou a smečkou, opravdu by závahala… než by smečku předhodila žralokům.

„To od tebe bylo vrcholně nezodpovědné,“ ozvalo se za ním ostře a Stiles leknutím vyjekl. Rychle se obrátil, div si nezlomil vaz, ale namísto rozzuřené Idy se na něj zubila Cora.

„Co to-“ začal, než to jeho otupělému mozku došlo. „Mrcho,“ ulevil si a dřepl si s výdechem zpátky na postel. Vlkodlačice se tiše škodolibě zasmála a seskočila z parapetu. Zavřela za sebou okno a přešla k posteli. Z výšky se na něj pobaveně uculovala, zatímco on se snažil tvářit alespoň neutrálně, když už ne dotčeně.

„Zase ti zadala termín?“

Unaveně vydechl a vzdal zadržování úsměvu. Cořina blízkost na něj měla divný vliv. Obyčejně neměl tendence se křenit jako blbec, když se nějaký Hale vyskytoval v jeho blízkosti. Spíš tu byly tendence ke strachu a obavám o vlastní bezpečí, vzhledem k tomu, že kde byli oni, obvykle bylo i něco, co se je snažilo zabít. Případně provést hemikorporektomii. Kdyby měli štěstí, až po smrti, kdyby ne… Otřásl se.

„Co?“ zeptala se Cora a klekla si jedním kolenem na matraci.

Máchl rukou. „Ale nic. Zbloudilá myšlenka. Co tu vůbec děláš?“

„Mám odejít?“ zeptala se s jedním obočím pozvednutým a vyklenutým do ladného obloučku. Rychle zavrtěl hlavou.

„Tak jsme to nemyslel. Zůstaň. Jsem rád, že tu jsi. Vůbec jsem tím nemyslel, že bych nebyl rád, že-“

Zasmála se a složila se vedle něj na břicho a prstem mu přitlačila bradu tak, aby mu udržela pusu zavřenou. „Klid. Žertuju.“

Stiles se nad tím výběrem slov pozastavil. Nikdy dřív ho nenapadlo použít Hale a žert v jedné větě. Popravdě, ani v jednom odstavci.

„Myslela jsem si, že ses nejspíš pohřbil pod knihami, a řekla si, že bych tě mohla vytáhnout na čerstvý vzduch. Co bys řekl na kino?“

Skepticky se na ni podíval. „Tam je čerstvý vzduch?“

Věnovala mu patentovaný haleovský pohled a pak zakroutila očima. „Když půjdeme pěšky, určitě nějaký potkáme. Film je bonus.“

„V tom případě, počítej se mnou. Cokoliv, jen když se vyhnu další stránce latiny. Víš vůbec, kolik druhů měničů existuje? Vlkodlaci nejsou zdaleka tak suprcool, jak jsme si myslel. Ale začínám si myslet, že jsou tou nejpřítulnější a nejmíň nebezpečnou variantou. I kanima oproti některým vypadá jako roztomilá ještěrka.“

Cora se na něj skepticky dívala. „Vážně jsi právě o vlkodlacích řekl, že nejsou nebezpeční?“

„Oproti tomu, co běhá jinde po světě?“ zeptal se Stiles a ignoroval její nevěřícnost. „Úplná štěňata. Víš vůbec, co dělá takový-“ věta zanikla ve vysokém jeknutí, jak se mu do tenké kůže na krku zaryly ostré drápy. Tiché vrčení mu zježilo chloupky po celém těle.

Cořin obličej se přesunul nad něj. Oči žluté, dlouhé tesáky vyceněné, ale tvář pořád lidská. Přesto o nic méně děsivá. „To, že jsou nebezpečnější tvorové, nás nedělá o nic méně nebezpečné. Nezapomínej na to, že ty jsi pořád jen člověk a nebezpečný by pro tebe byl i obyčejný pes,“ zavrčela přes špičaté zuby, než je nechala zmizet a oči ztmavly na její obvyklou hnědou. Drápy ale zůstaly a Stiles cítil, jak mu jemně kloužou po krku ke klíční kosti a k okraji kulatého výstřihu tmavě zeleného třička s logem Green Lanterna.

Nejdnou se mu těžko polykalo z úplně jiného důvodu. Coře se uvolnily vlasy zpoza pravého ucha a zakryly mu výhled na jednu stranu jako sametový závěs. Polkl.

„Bojíš se?“ Cořin hlas byl stěží šepot, jak se mu její levačka usídlila na hrudníku, na místě, pod kterým zoufale pumpovalo jeho srdce.

„Tvůj brácha spí vedle,“ hlesl Stiles a šokovaně zjišťoval, že jeho hlas nezní ani trochu normálně. Byl hlubší, trhaný a on ho vůbec neovládal.  Skoro to znělo, jako by lapal po dechu.

„Jo,“ zamumlala Cora a očima mu kmitala po tváři. „Spí,“ pronesla, jako by mu to potvrzovala. Což… asi dělala. Její prsty se přesunuly od výstřihu k jeho bradě a pak mu zlehka přejely pod spodním rtem. Drápy byly pryč. A pak překročila tu jemnou hranici mezi tváří a rtem. Zašimralo to, když přejela po jemné kůži, a Stilesova nervová soustava se rozblikala jako světýlka na vánočním stromku.

Střetli se na půl cesty. Vlastně se téměř srazili. Stiles spolkl Cořin prudký výdech a zanořil jí prsty do vlasů. Neuvědomoval si, kdy zvedl ruce z postele nebo kdy jimi překonal vzdálenost od boků k její hlavě, ale uvědomoval si jemnost jejích vlasů mezi prsty.

Matně si uvědomoval, že tohle teprve je podruhé, co Coru líbá, ale jeho jindy hyperaktivní mozek na tom neshledával nic stresujícího ani znepokojivého. Jako by ho ten pocit tepla a vlhkosti ukonejšil do stavu mezi spánkem a bděním. Zamručel a pokusil se ještě trochu nadzdvihnout. Chtěl víc a ani v nejmenším se za tu hamižnou touhu nestyděl. Navíc, když Cora tak očividně nebyla proti. Kousla ho do spodního rtu a Stiles sebou cukl, ale neuhnul. Znovu zamručel, protože mu to tak přišlo správné, a jednu ruku vypletl z dlouhých vlasů, aby ji mohl sevřít kolem pasu.

Jakmile se mu to povedlo, přetočil ji pod sebe. Její ruce mu okamžitě vklouzly pod okraj trička na zádech a Stiles ucítil, jak se mu tupé lidské nehty vtiskly do kůže nad páskem kalhot. Spokojené zamručení, které se z něj vydralo, ho zaskočilo. Stejně jako fakt, že se potřebuje nadechnout. Odtáhl se, jen aby se k němu Cora zase přisála.

„Kys-lík,“ vydechl namáhavě, zatímco se pokoušel odtáhnout a zároveň přitisknout blíž.

„Přežitek,“ zamumlala mu Cora do rtů a Stiles nedokázal své puse zabránit, aby se nezkroutila do pobaveného šklebu.

„Křehký člověk – pamatuješ?“ vydechl, ale nijak se nebránil, když ho obrátila na záda a napůl na něj vyšplhala.

„Moc mluvíš,“ zamumlala, ale přece jen ho nechala dvakrát nadechnout, než vtáhla mezi zuby jeho horní ret a dvakrát ho kousla. Sykl a oplatil jí to se spodním. Pokoj rezonoval jejich zrychleným dechem a Stiles by přísahal, že slyší kromě svého splašeného tlukotu i ten její. Ale pravděpodobně si to jen představoval.

Co si ale nepředstavoval byly ruce, které se objevily odnikud, stáhly Coru z jeho těla a v dalším momentě ho tiskly ke zdi pokoje.

„Co to, kurva-“ Nedořekl. Derekovy rudé oči a vyceněné zuby byly příliš blízko, než aby si troufl vypustit třeba jen další hlásku. Před očima mu neproběhl celý život, ale rozhodně se tam ukázalo několik životních událostí, kterých se nejspíš nedožije.

„Dereku!“ Cořin hlas přerušil to napjaté zírání, které na něm Derek praktikoval, když k ní starší vlkodlak stočil pohled. „Co to, do háje, děláš?“

„Něco, co bys měla dělat ty, když na tebe sáhne,“ zavrčel alfa a Stiles se i přes celou tu život ohrožující situaci zamračil. Copak má lepru?

„Přestaň se chovat jako idiot,“ pronesla Cora opovržlivě. „Pusť ho.“

Derek obrátil pohled zpátky ke Stilesovi a ten se pokusil udržet tvář i obsah střev. Bohužel se zdálo, že jedné věci se bude muset vzdát. Ještě si nebyl jistý které. Asi bude záležet na tom, jestli ho Derek praští do zubů nebo do žaludku.

„Pusť ho, nebo to řeknu Idě.“

Tlak povolil. Stiles překvapeně mrkl, než ho Derek úplně pustil a on sjel po zdi na želatinové nohy. To jako fakt?

„Tohle nezkoušej. Ida nemá slovo v tom, jak se o tebe budu starat.“

„Starat? Teď se nestaráš, jen prudíš. Měla jsem ti vyřídit, že tě Ida chtěla vidět, ale pochybuju, že by o to stála, když se chováš takhle,“ máchla k němu rukou zamračeně a pak si založila paže na hrudi, čímž úspěšně napodobila Derekovu typickou pózu.

Ten ale jako by úplně zapomněl na to, že se chtěl hádat. V jednu chvíli celý zamračený vyhrožoval Stilesovi odtržením přebytečných končetin a v další se za ním zavíraly dveře. Stiles to jen nevěřícně pozoroval a do mysli se mu vplížilo několik vtipů o psech a jejich pánech. A o píšťalkách, definitivně o píšťalkách.

Cora si povzdechla a posadila se na postel, zatímco Stiles zabručel: „Asi jsem ho měl radši, když měl špatnou náladu.“

-----

„Proč nezůstaneš u Lydie?“ nechápala Cora, když pomáhala Idě balit věci – převážně knihy – zpátky do krabic, ze kterých je před pár měsíci vybalovala.

„Protože bych musela vysvětlovat… v podstatě všechno,“ dořekla po malém zaváhání. „Bude lepší to nechat tak, jak si lidi myslí, že to je. V podstatě se ani nemusí dozvědět, že zůstávám ve městě. Není to tak, že by Beacon Hills bylo až tak malé město,“ ušklíbla se. „Motel není špatná možnost.“

„Můžeš zůstat u nás,“ trhl rameny Stiles. Ida se na něj překvapeně otočila. „Proč ne? Derek u nás je, a jelikož vy dva jste v podstatě manželé, tak by to tátovi nevadilo. Alespoň myslím… Nemělo by. Hypoteticky. V pokoji pro hosty je postel pro dva, takže by to neměl být problém, ne?“

Zírali na ni. Isaac s Corou vypadali, že je ten nápad nadchnul, a Stiles se zdál pyšný sám na sebe.

„Nemyslím si, že-“

„Takže dohodnuto. Zeptám se táty, jakmile dorazí domů.“

Co mu na to měla říct? Ne, díky, už jen z té představy se mi dělá zle?

Vždycky můžeš říct, že máš strach. Vymluvit se na svou bolavou dušičku a schovat se do nejbližšího kanálu.

Ztichni!

„Fajn,“ div na Stilese nevyštěkla ve stejném tónu, jakým utišovala otravný vnitřní hlas. Ovládla se ale a místo toho se zkusila vděčně usmát. „To od tebe bude hezký.“

Upřímněji by zněla snad i v případě, že by ji někdo přinutil popřát vše nejlepší té děvce Argentové.

-----

„Poslední den ve škole,“ ozvala se Lydie. „Jak se cítíš?“

Ida se ušklíbla. „Nemůžu se dočkat, až bude za mnou,“ přiznala po pravdě. „Předstírání, že mi záleží na tom, co se mi tu snaží nacpat do hlavy, je únavné. Navíc to znamená, že už nebudu potkávat ty dva.“

Ano, oba senioři byli stále problém. Ať se Ida snažila sebevíc, pořád ji přepadaly záchvaty úzkosti, kdykoliv je třeba jen zahlédla.

Pořád jsi ubohá. Dost se nesnažíš.

To byla pravda. Pořád se ještě nedokázala ponořit do sebe a najít problém, který ji odtrhl od její moci. Co hůř, čím víc to odkládala, tím míň si byla jistá, co je vlastně tím problémem. Už ji toho děsilo příliš. Byla jeden nechutný chodící uzel nervů, který mohlo podráždit naprosto cokoliv.

Lydie do ní bolestivě drcla. „Posloucháš mě?“

„Co? Jo, promiň.“

„Slyšelas, co jsem říkala?“

Ida zavrtěla hlavou, čímž si vysloužila podrážděné zamračení.

„Mluvila jsem o tom, že jsem s mamkou domluvila, že tě na letiště nepoveze. Nevadilo jí to, když jsem řekla, že bychom tě chtěli odvézt sami.“

Ida vděčně kývla. „Díky. Je to lepší, než jí vysvětlovat, proč nenastoupím do letadla.“

„Jo. Dík, že ji do toho nezatahuješ,“ pousmála se Lydie upřímně.

Ida kývla. Lydii toho v životě moc normálního nezůstalo, a vzhledem k tomu, nakolik ji Ida poslední dobou ohrožovala, bylo tohle to nejmenší, co mohla udělat.

„Každopádně trvala na té rozlučkové večeři,“ vrátila se Lydie ke svému obvyklému tónu. „Takže všichni přijdou dneska na sedmou.“

„Všichni?“ zeptala se Ida zmateně. Lydie pokrčila rameny.

„Jackson, Scott, Allison, Stiles, Cora, Isaac-“

„Tolik?“

„Cos čekala? Má to být rozlučka, takže by tam měli být všichni, ne?“

„Ale Derek ne, že ne?“ ujišťovala se Ida a dala se znovu do pohybu.

Lydie si odfrkla. „Ne. Jasně, že ten ne, o něm máma neví. Naštěstí. Pochybuju, že by tak velký věkový rozdíl bezbolestně skousla.“

„Imaginární věkový rozdíl,“ poznamenala Ida s úšklebkem.

Lydie se na ni pochybovačně podívala. „Je starší, ne? Navíc, kdoví o kolik vůbec.“

„O tři roky, osm měsíců a pět dnů,“ pokrčila Ida rameny. Teď to byla Lydie, kdo se zarazil na místě.

„Ty víš, kolik mu je? A kdy má narozeniny?“

„Samozřejmě,“ rozesmála se Ida. „Četla jsme jeho rodokmen, než jsem sem jela.“

„Takže je mu dvacet čtyři?“ pronesla Lydie nevěřícně. „Vypadá starší.“

Co na to mohla Ida říct. Byla to pravda, Derek vypadal starší a mohl za to hlavně jeho neustále zachmuřený výraz. Když se smál, roky jako zázrakem mizely. No, možná by mizely víc, kdyby shodil ty vousy, co si bude namlouvat. „Vlastně je mu už dvacet pět.“

„Víš, i kolik je Peterovi?“ zeptala se po chvíli Lydie tónem, jako by se proklínala za svou zvědavost. Ida to chápala. Lydie k bývalému alfovi neměla nijak vřelý vztah, vlastně bylo neskutečné, že ho dokázala vůbec tolerovat.

„Příští měsíc mu bude třicet jedna.“

„Jenom?“ vyjekla Lydie. Ida pokrčila rameny.

„Derekova matka byla jeho nejstarší sestra. Mezi nimi byly ještě další dvě sestry. Peter byl tak trochu benjamínek, od té poslední ho, myslím, dělilo pět let. Ale úplně přesně si to už nevybavím.“

„Páni.“

„Co?“

„Tys jejich rodinu vážně studovala, než jsi sem přijela, že jo?“ Lydie to pronesla způsobem, který v Idě probudil nepříjemný pocit. Skoro jako by ji Lydie považovala za stalkera. Její talent urazit lidi, aniž by si to přála, nejspíš Idu nikdy fascinovat nepřestane.

„Není jen tak vetřít se na území vlkodlačí smečky. Je dobré si o ní zjistit co možná nejvíc, pokud chceš přežít. Ne že by mi tady ty informace nějak zvlášť pomohly. Pokusilo se mě zabít všechno ostatní kromě Haleovic smečky.“

„Já ne,“ pronesla Lydie dotčeně. Ida se zasmála a lehce do ní drcla, což Lydie kvitovala zamračením.

„Ty ne, to je pravda. I když je fakt, že jsem sem přiletěla jen kvůli tobě. Kdybych chtěla, mohla bych to všechno svalit na tebe,“ zazubila se Ida, když došly ke skříňkám.

„No to teda nemohla. Mohla sis klidně sbalit kufry a zmizet, když jsi zjistila, že nejsem to, co sis myslela. Jenže ty ses rozhodla zůstat kvůli smutným očím nejmenovaného vlkodlaka, takže to na mě neházej,“ ohradila se Lydie bez zájmu, zatímco si přendávala věci z tašky do skříňky.

„Nerozhodla jsem se zůstat kvůli-“ Lydie na ni vrhla svůj ani-to-nezkoušej pohled a Ida zmlkla. „Možná trochu,“ připustila neochotně. „Fajn, tak bych to mohla hodit na něj, to už je jedno.“

„Nebo bys prostě mohla připustit, že ses rozhodla tu zůstat ze své vůle, takže nemůžeš nikoho vinit z toho, co se ti tu stalo. Tedy, až na ty, kteří se toho zúčastnili.“

„Jsi nechutně rozumná,“ poznamenala Ida, ale neubránila se pobavenému úšklebku. Tak jako tak nebylo nic z řečeného myšleno vážně. Uvědomovala si, že z toho, co se stalo, nemůže nikoho vinit.

Můžeš vinit sebe. Nic si nenalhávej, můžeš z větší části takřka za všechno.

Zamračila se. Pravda. Byly tu věci, za které definitivně mohla ona a nikdo jiný. Špatná rozhodnutí, volby… Vlastně si úspěšně ničila život.

Co se děje?

Ida sebou bezděčně škubla, když v ní zarezonovala jeho obava. Lydie si toho naštěstí nevšimla. Ida potlačila odfrknutí a vylovila z tašky telefon.

IQ: -Náhodou vím, že vlastníš skvělý vynález zvaný mobil, takže co kdybys ho občas zkusil použít, namísto abys mi strašil v hlavě, kde ti tak jako tak nemůžu odpovědět?-

Netrvalo to ani půl minuty, když jí telefon zavibroval v ruce.

DH: -Promiň. Co se děje?-

Obrátila oči ke stropu a s určitým znechucením si všimla, že je na něm přilepený kus brambory. „Fuj,“ konstatovala, čímž přilákala Lydiinu pozornost.

„Co?“ zeptala se zrzka a Ida ukázala prstem ke stropu. „Nechutný,“ ulevila si Lydie a pak zamávala kamsi přes Idino rameno. Ida se otočila a uviděla Jacksona, jak si to k nim štráduje mezi studenty, batoh přes rameno a na tváři přezíravý výraz. Ida si ještě pořád nebyla jistá, co se pod ním skrývá, ale už si byla jistá, že tenhle výraz není ani za mák upřímný.

„Ahoj,“ pozdravila ho a přijala jeho chladné pokývnutí. Nic si z toho nedělala. Neměli určeno, jaký vlastně jejich vztah je. Ida předpokládala, že ji pořád nemá rád, přesto ji z nějakého důvodu ochraňoval s nasazením podobným Derekovu.

A když už je řeč o Derekovi…

IQ: -Nic. Odvolej poplach.-

„Jdeš s námi?“ zeptala se Lydie, když se s Jacksonem jaksepatří přivítala. Telefon se znovu rozvibroval. Ida mávla rukou.

„Jděte napřed.“ Ignorovala jejich výrazy a otevřela novou zprávu.

DH: -Něco tě rozhodilo.-

IQ: -Říkám, že to nic nebylo. Jen zbloudilá myšlenka. Nesliboval jsi, že přestaneš načuhovat?-

Mračila se na displej, když se ozvalo zvonění. Rychle zamířila do třídy a sesunula se do lavice za Isaaca, který se na ni unaveně usmál. Derek je zase v noci vyhnal na cvičení?

DH: -Načuhovat?-

Otráveně protočila oči.

IQ: -Jo, načuhovat. Špízlovat, slídit, potají poslouchat. Slíbils, že toho necháš. Moje emoce jsou moje. Mimochodem, proč Isaac vypadá, že usne za chůze? Už zase noční trénik?-

DH: -Nedokážu tomu pomoct. Ale zkusím se ovládnout.-

DH: -Žádný trénink nebyl.-

Překvapeně zvedla hlavu a zadívala se na Isaacova shrbená záda, za kterými se vcelku úspěšně schovávala před pohledem učitelky.

IQ: -Bydlí pořád u Petera, ne?-

DH: -Jo.-

Ida se pobaveně ušklíbla. Bylo utěšující vědět, že je přes textovky stejně výmluvný jako osobně. Ne že by si s ním někdy moc psala. Oba byli spíš typ zavolat-a-rychle-vyřídit. Tohle bylo… nové.

Ida se pousmála a rychle vyťukala další zprávu.

IQ: -Co děláš?-

DH: -Čtu si. Proč?-

Otráveně si odfrkla, než si uvědomila, že je ve třídě. Isaac se na ni překvapeně otočil, ale jen mávla rukou, vděčná, že si nevšimla učitelka.

IQ: -Protože je můj poslední školní den a já si uvědomila, že jsem ještě nikdy neignorovala učitele, abych si mohla psát s klukem. Napadlo mě, že mám poslední šanci to změnit. Vadí?-

Trochu nejistě se zazubila, když stiskla tlačítko Odeslat.

DH: -Vůbec. O čem si chceš psát?-

IQ: -Nemám tušení. Tohle je moje poprvé. Tak trochu jsem doufala, že ty jsi zkušený.-

IQ: -Napsané to nezní zdaleka tak dobře jako v mé hlavě. Ignoruj, prosím, tu dvojsmyslnost.-

Zoufale si protřela čelo. Najednou už jí to nepřišlo jako tak dobrý nápad.

DH: -Pokusím se. Co se týče zkušeností, v tomhle směru tápu stejně jako ty.-

Vděčně si oddechla.

IQ: -Chceš naznačit, žes prožil svůj život bez tak důležitého okamžiku?!-

DH: -Bohužel. Můj život je tragičtější, než by se mohlo na první pohled zdát. Na střední i vysoké jsem trapně dával pozor.-

Vykulila oči na displej. Vysoké?!

IQ: -Vysoké?-

DH: -To zní nelichotivě překvapeně.-

IQ: -Promiň. Možná jen trochu zaskočeně? Cos studoval?-

DH: -Hádej.-

IQ: -To už tu bylo…-

DH: -A svým způsobem se to osvědčilo, ne?-

IQ: -Ne.-

DH: -Dobrá. Americkou literaturu. Můžeš se smát.-

Ida si vyprskla do dlaně, čímž upoutala pozornost učitelky. „Problém?“ zeptala se ta.

„Promiňte. Jen nachlazení,“ zamumlala Ida omluvně a předstírala, že hledá kapesník. Učitelka kývla a přestala jí věnovat pozornost.

IQ: -Nesměju se.-

DH: -Jistě.-

DH: -Je to dobrý obor. Rád čtu.-

IQ: -Já vím.-

Pokoušela se přestat tak stupidně usmívat, ale nešlo jí to.

IQ: -Možná tě nechám prohrabat mou knihovnu, až přepluje oceán.-

DH: -To zní slibně. Možná ti odpustím ten smích.-

Bezděčně se rozhlédla kolem a vyhlédla ven z okna. Derek samozřejmě nikde nebyl.

IQ: -Jak to víš?-

DH: -Teď už to vím.-

Zalapala po dechu.

IQ: -To bylo podlé!-

DH: -Co na to říct. Vlkodlak.-

IQ: -Na to se nemůžeš vymlouvat pořád…-

DH: -Neberu to jako výmluvu, spíš jako taktickou výhodu.-

IQ: -Jistě.-

IQ: -Myslím, že jsem si to s tou knihovnou rozmyslela. Pustit vlkodlaka mezi mé poklady se mi nezdá jako dobrý nápad.-

DH: -A tohle nebylo podlé?-

Ida se zazubila.

IQ: -Co na to říct. Žena.-

DH: -Touché.-

Trhla sebou, když se ozvalo zazvonění. Překvapeně zvedla hlavu. Už je konec hodiny? Všichni kolem se zvedali a uklízeli věci do tašek. Rychle je napodobila a po cestě ze třídy datlovala další zprávu.

IQ: -Myslím, že už vím, co na tom všichni mají. Ještě nikdy mi hodina neutekla tak rychle. Díky.-

DH: -Není za co. Co máš ještě před sebou?-

Chtěla mu odepsat, když narazila do Isaaca, který se zarazil na místě. Zvedla k němu hlavu a všimla si, že vypadá jako nakopnuté štěně. Sledovala dráhu jeho pohledu a všimla si Dannyho, který stál o kus dál a naprosto evidentně Isaaca ignoroval.

„Isa-“

„Musím jít na tělocvik,“ vyhrkl rychle, přitáhl si volný svetr víc k tělu a rychle vyrazil po chodbě pryč. Ida se otočila zpátky na Dannyho a všimla si, jak se za Isaacem krátce podíval, než se otočil zpátky ke skříňkám.

„Tak to by stačilo,“ zamumlala Ida a smazala rozepsané slovo ve zprávě. Namísto toho napsala jinou.

IQ: -Vydrž, musím do jedné hlavy vtlouct trochu rozumu.-

Počkala, než Danny zahnul za roh chodby, kde nebylo tolik studentů, než na něj vyjela. Vlastně ani tak nevyjela, spíš jím praštila o zeď.

„Co to, kruci-“

„Poslouchej, Mahealani, měls čas. Víc času, než bylo třeba. Scott ti všechno vysvětlil a nezkoušej tvrdit, že ne. A jsem si docela jistá, že nemáš problém s Jacksonem, takže co to, do hajzlu, děláš Isaacovi?!“

Tmavé oči v protáhlé tváři na ni vytřeštěně zíraly.

„No?!“ vyjela na něj a přitáhla mu triko trochu těsněji.

„T-to-“

Otráveně vzdychla. „Nekoktej mi tady. Isaac tě má z mně neznámého důvodu rád, což znamená, že tě toleruju. Nebo spíš, že tě toleruju, dokud mu děláš život příjemnějším, jenže to ty teď neděláš, že ne? Máš vůbec tušení, co jsem zač?“

„N-ne,“ přiznal vyjeveně, pořád tak v šoku, že se ani nepokusil uvolnit z jejího sevření, což by mu nedalo žádnou práci, to si Ida uvědomovala. Blafovala.

„Isaac patří do mé smečky a ty mu ubližuješ. Klukovi, co si v životě vytrpěl víc, než kolik si zasloužil, a nepotřebuje víc. Klukovi, co by radši ublížil sobě než tobě, zatímco ty se k němu chováš jako k usvědčenému vrahovi. Probouzíš ve mně touhu rozervat ti krk.“ Naklonila se k němu blíž. „Vlastními zuby,“ dodala se zasyčením.

„Tak to není! Není to tak, že bych-“ zarazil se a cukl pohledem stranou.

„Co?“ zeptala se a trochu uvolnila ruku, kterou ho tlačila ke zdi.

Danny se ošil a pak zavrtěl hlavou. „Nemyslím si, že by mě chtěl vidět po tom, jak jsem se choval.“

Ida překvapeně mrkla, ale pak se vzpamatovala. „A už ses zkoušel omluvit?“ zeptala se a hodně se snažila, aby to neznělo, jako když mluví s natvrdlým. I když on byl zaručeně natvrdlý.

„Nevím jak.“

Vzdychla si. „Zkus to upřímně. Nejen kvůli tomu, že je Isaac schopný poznat, když mu lžeš. A hlavně si pospěš, ty jeho utrápené pohledy jsou k nevydržení.“

„Takže on by-?“ nedořekl a nejistě se na ni podíval. Zoufale protočila oči.

„Z nějakého důvodu je do tebe blázen, takže jo, nejspíš ti to odpustí. I když by sis zasloužil, aby tě v tom nechal pořádně vymáchat.“

Danny se pousmál. „Jo, to asi zasloužil,“ přiznal. Chvíli bylo ticho, než si Ida uvědomila, že ho pořád drží za triko. Rychle ho pustila.

„Promiň,“ zamumlala automaticky, pak se zarazila a zamračila. Danny to kvitoval dalším polovičním úsměvem. Vzdychla si. „Už padej,“ pobídla ho a sledovala, jak mizí chodbou.

To nebylo špatné.

Jo, to nebylo.

Spokojeně vytáhla telefon, kde na ni čekala zpráva od Dereka.

DH: -Mám připravit lékárničku na potlučené klouby?-

IQ: -Není třeba. Stačilo jen správně pohrozit.-

DH: -Mám se ptát komu a jak?-

IQ: -Možná ti to řeknu, když potlačíš svou nezkrotnou vlkodlačí povahu a budeš se chovat slušně. Teď ale musím letět, čeká mě tělocvik a pak nějaká úředničina se sekretářkou. Uvidíme se zítra.-

Seběhla po schodech o patro níž do šaten, kde počkala, než budou všichni pryč, než se začala převlékat. Bylo sice veřejným tajemstvím, že se jí stalo něco, co ji poslalo na dlouhou dobu do nemocnice, ale to neznamenalo, že chtěla, aby někdo viděl tu odpornost, co teď měla místo těla. Kůži na mnoha místech křižovaly tmavě růžové jizvy a zvlněná tkáň, která už se nikdy nezahojí, jak by měla. Navíc tu byla vyboulenina, jasně viditelná, když si sundala tričko. Byl nejvyšší čas ze školy vypadnout.

Když ale strkala věci do skříňky, nedokázala odolat a ještě zkontrolovala telefon. Byla tam.

DH: -Zítra. Budu se těšit.-

Radostně se zaculila.

Ty jsi tak ubohá.

S bezstarostným pokrčením ramen mobil schovala a vydala se na tělocvik. Nehodlala se nechat rozhodit. Ani vlastním zákeřným já.

-----

Ida si nebyla jistá, kolik trapnějších okamžiků ve svém životě zažila, ale nemohlo jich být moc. Její „rozlučka na oko“ se rozhodně řadila mezi TOP 5.

Paní Martinová se snažila, ale ne všichni byli tak dobří herci jako Lydie a Jackson, tudíž vyvstávaly nejrůznější situace… a nejrůznější přeřeky…

„Jsem si jistá, že to bude fajn. Zajdeme tam spolu a já ti pomůžu vybrat tu nejlepší,“ mávla Ida rukou, když se jí Cora ptala, jakou encyklopedii by měla vybrat pro Petera. Měl to být jakýsi dárek za to, že je nechal u sebe bydlet.

„Zlatíčko, ty ráno odlétáš, ale jsem si jistá, že Lydie by Coře mohla pomoct,“ ozvala se za nimi paní Martinová. Ida se málem udusila džusem.

„Pravda. Já… Promiň, Coro. Úplně mi to vypadlo,“ zamumlala omluvně a paní Martinová soucitně pokývala hlavou a lehce ji objala.

„Taky nám budeš moc chybět.“

A tak to probíhalo celý podvečer. Někdy v době, kdy se setmělo, už z toho Idu hlava bolela jako střep. Odplížila se na terasu a opřela se o pergolu.

Neuvědomila si, že vytáhla telefon z kapsy, dokud nezačala psát první slovo. Zarazila se, ale pak lehce trhla rameny v proč-sakra-ne gestu.

IQ: -Závidím ti, že tu nemusíš být. Přísahám, jestli mi ještě někdo popřeje šťastnou cestu, utopím se v bazénu.-

DH: -Je to tak zlé?-

IQ: -Horší. Řekni, že alespoň ty máš příjemný večer.-

DH: -Jsem s Peterem.-

IQ: -Ou. To znamená, že mi závidíš můj hrozný večer?-

DH: -Tak nějak.-

Ida se zasmála a přesunula se k bazénu. Zula si boty a vyhrnula kalhoty ke kolenům, aby mohla nohy ponořit do vody.

IQ: -Navrhuju výměnu. Já strávím večer s Peterem a jeho nechutně úžasnými kuřecími sendviči, zatímco ty budeš tady předstírat, jak strašně je ti smutno z toho, že opouštíš město.-

DH: -Nechutně úžasnými? Měl bych si dělat starosti?-

IQ: -Ne. Měl by ses je naučit dělat taky.-

Voda v bazénu byla příjemně teplá díky ohřívání. Ida si uvědomila, že jí tohle místo vlastně bude docela chybět, a nejen kvůli bazénu, do kterého téměř nechodila. Mělo svoje kouzlo. Pocit domova – i když cizího.

D: -Proč myslíš, že je neumím? Matčin způsob.-

Překvapeně povytáhla obočí.

IQ: -Naznačuješ, že umíš vařit?-

DH: -Ne. Sendviče nejsou vaření, jen vrstvení už hotového jídla.-

DH: -Správným způsobem.-

IQ: -Mluví z tebe skromnost, nebo mě jen nechceš v budoucnu zklamat?-

DH: -Pravděpodobně to druhé. Nemůžu riskovat, že bych ti pak musel pravidelně vařit.-

IQ: -Vychytralý plán. Neboj se, zvládnu si uvařit sama. Něco jednoduchého a nejspíš nechutně zdravého.-

DH: -Bezva.-

IQ: -Budu předstírat, že jsem v tom neslyšela ten sarkasmus. Definitivně špatné vlkodlačí manýry.-

Něco se kolem ní prohnalo a v další vteřině ji do obličeje zasáhla vlna vodní tříště. Vyjekla a telefon jí vyklouzl z ruky a se žblunknutím zajel pod vodu.

„Stilesi!“ zaječela na něj, když se hlava provinilce vynořila nad hladinou.

„Co?“ zazubil se. Zoufale mávla směrem k hlubinám.

„Můj mobil, ty pošuku!“

Jeho výraz okamžitě pohasl a nahradila ho provinilost. „Ou.“ Zmizel pod hladinou, aby se o chvíli později vynořil s tmavou krabičkou, ze které crčela voda. Podal jí to s výrazem štěněte, které udělalo loužičku na pánově oblíbeném koberci.

„Bezva,“ vydechla a obrátila přístroj v prstech. Zkusila ho zapnout, ale ještě než tlačítko vůbec stiskla, věděla, že je to marná snaha.

„Promiň,“ zamumlal a vydrápal se na kraj bazénu vedle ní.

Nespokojeně zamručela a vytáhla z přístroje simkartu, kterou si zastrčila do zadní kapsy kalhot - ta byla jediná suchá. Doufala, že bude pořád funkční, když ji strčí do jiného přístroje. Sice měla kontakty zálohované mimo telefon, ale byla by spousta práce a otravování s tím znovu je nahrávat na jinou kartu a rozposílat číslo.

„Nebudeš na mě ječet?“ zeptal se Stiles nejistě.

„Co? Jo. Ne, nebudu,“ zavrtěla hlavou. „Nejsem ječící typ, však víš,“ zamumlala a vytáhla nohy z vody. Rychle přes zjizvenou kůži srolovala nohavice. Teplá voda už se nezdála tak lákavá, když tu nebyla sama.

„Fakt mě to mrzí. Vypadalo to, že jsi mimo, tak jsem-“ zarazil se a zašklebil. „Teď zpětně to nedává moc smysl. Vlastně to nedává vůbec smysl. Nevím, proč jsem to udělal.“

Uchechtla se. „To vlastně dává dokonalý smysl.“

Zakřenil se. „Jo. To asi jo. Hádám, že to můžu svést na nedostatek adderallu v krvi.“

Zavrtěla nad ním hlavou. Objevila se Cora s Isaacem. „Pořádáte soukromou miss mokré tričko?“ zeptal se blonďatý vlkodlak pobaveně.

„Chceš se taky zapsat?“ zeptal se Stiles a odtáhl si od těla mokrou látku, která se s vlhkým zvukem zase okamžitě přicucla.

„Já bych mohla,“ prohodila Cora a Ida potlačila smích, když si všimla, jak Stiles zrudl. Dvakrát naprázdno otevřel pusu, než z něj vyšel nějaký zvuk.

„Jo. Jo, ty bys definitivně mohla. Dokonce myslím, že bys nemusela platit zápisné. Vlastně by platili tobě. Teda, ne jakože bys chtěla, spíš jakože-“

„Blábolíš,“ utnula ho milosrdně Ida. Stiles rozpačitě zmlkl a rukou si prohrábl mokré vlasy. Cora se zasmála a přitiskla mu rty na tvář, čímž u něj vyvolala téměř dávivou reakci, jak se v něm bouřila slova, která by nejradši vypustil na svět, ale netroufl si.

„Tys byl vždycky zoufalec, Stilinski,“ ozval se pohrdlivě Jackson ode dveří.

„Od tebe to beru jako pochvalu,“ ozval se Stiles spokojeně, protože Cora se sesunula na zem vedle něj, obtočila mu ruce kolem pasu a opřela si hlavu o jeho rameno. Ida se rozhlédla kolem, ale nikde neviděla Lydiinu matku, tázavě se otočila na její pokrevní příbuznou.

„Bolela ji hlava,“ dostalo se jí odpovědi. Typická šifra pro měla moc vína. Jackson Lydii jemně stiskl ruku ve své. Ida kývla hlavou, tady nebylo třeba, aby se angažovala. Vlastně už jí nikde nebylo moc třeba. Trochu ji děsilo, že se stala tak zbytečnou.

Postradatelná, přesně to jsi. Přítěž.

Možná. Ale to neznamená, že by se měla přestat starat. Nebo ano?

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa - 31.: