OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Alfa - 30.

08.02.2014 (09:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 2028×

„Jsi si jistá?“ zeptala se Allison, když se objevila ve dveřích se sportovní taškou přes rameno.

Ida rozhodně přikývla. Trvalo celý den najít k tomu odvahu, ale byla pevně rozhodnutá. „Nejsem úplný začátečník, jen jsem se na to nikdy přímo nezaměřovala.“ Lépe řečeno, nikdy jí to nešlo, a Ida nesnášela, když jí něco nešlo.

Allison se usmála. „Dobře. Zapracujeme na tom. Všimla jsem si, že jsi dobrá v míření. Tak se nejdřív zaměříme na vrhání.“

„Tak s tím by problém být taky neměl. Někdo by měl definitivně změnit název ranní nevolnosti,“ poznamenala Ida a Allison se rozesmála.

„Naznačuješ, že si mám dávat dobrý pozor, abych do toho nespadla, protože není o co stát?“

Ida se zašklebila. „Jo, tak nějak. Zatímco ostatní se rozplývají, já trpím. Definitivně hrozné.“ Pustila Allison do domu.

„Kam půjdeme?“ zeptala se tmavovláska.

Ida mávla rukou k terase. „V lese za domem to půjde?“

„Jasně. Neuvidí nás tam někdo, ne?“

„Zaručeně ne. Paní Martinová ještě není zpátky ze služební cesty a nikdo jiný tam nezabloudí.“

Došly ke stromům, kde Allison shodila z ramene tašku. Začala z ní vytahovat zbraně a Ida to pozorovala s žaludkem staženým do těsné kuličky. Rozhodla se v noci, když ji znovu vzbudila noční můra.

Nedokázala tomu zabránit, protože byla neschopná. Bez své moci se nebyla schopná ubránit. Alespoň ne na blízko a proti víc než jednomu protivníkovi. Nikdy dřív neměla potřebu něco takového dělat, jenže Beacon Hills se jí rozhodlo dokázat, že na život nemá nárok, pokud si ho nedokáže sama ochránit. Nezbyla jí jiná možnost, než se to naučit, a Allison byla logickou volbou.

„Připravená?“ zeptala se adeptka na titul lovce roku a postavila se vedle ní s šesti černými čepelemi v ruce. „Zkusíme to tady na ten,“ ukázala na nejbližší strom.

„Ne.“ Allison se na ni zaraženě podívala. „Ten je živý,“ vysvětlila Ida. „Támhle ten je suchý, neublíží mu to, můžeme to zkoušet tam.“

„Ublížit mu? Je to strom,“ poznamenala Allison udiveně a Ida se zamračila.

„Pro tebe. Pro mě je to bytost jako každá jiná. Druidi se ke stromům chovají s úctou,“ zamumlala a nedokázala úplně potlačit pedantství v hlase. Allison ji ještě pár vteřin pozorovala, ale pak pokrčila rameny.

„Fajn. Tak teda tamten,“ ukázala k mrtvé sosně. Ida se spokojeně uvolnila. „Takže, technika. Pokud chytíš nůž za rukojeť, musí udělat celou otočku, aby se ti ho podařilo správně zabodnout. Tohle jsou pákistánské vrhací nože, na jednu otočku jsou to asi tři metry. Pokud je chytíš za čepel, bude to otočka a půl, podle toho musíš upravit vzdálenost, jasné?“ začala Allison vysvětlovat. „Čepel ve tvaru oštěpu je na vrhnutí pro začátečníka snazší, takže dokud je nezvládneš, budeme se jich držet. Bereš?“

Ida trhla rameny. „Ty jsi tu šéf. Udělám, co řekneš,“ pronesla a postavila se přibližně tři metry od stromu. Allison se zatvářila spokojeně. Ida se napřáhla.

Zklameš.

Nůž protnul vzduch, minul strom a skončil někde za ním v hlíně. Ida vydechla překvapením.

„První pokus, to nic,“ pronesla Allison s mávnutím.

Druhý nápřah.

Ubožačko.

Minula o dobrý metr. „Krucinál!“

„Klid,“ usmála se Allison, „nečekám, že ti to půjde hned. Natoč se lehce bokem,“ dodala potom. Ida se kousla do rtu, aby nevyplivla něco kousavého, a poslušně se natočila. Nadechla se a znovu se napřáhla.

Nezvládneš to. Víš to. Nikdy ti to nešlo, kdyby ano, mohlas něco udělat pro svou pravou rodinu.

Ruka jí klesla. To byla pravda. Jak mohla doufat, že ochrání sebe, když to nedokázala ani kvůli nim? Její racionální část se jí snažila připomenout, že se nemohla za ten týden stát zázračnou bojovnicí.

Jenže tys to ani nezkoušela. Že ne? Jednoduše jsi seděla a čekala, než bylo po všem. Vždycky jen čekáš, než bude po všem.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se Allison a přerušila Idin tok myšlenek. Ta zamrkala.

„Jistě. Promiň,“ hlesla a znovu se napřáhla. Tentokrát nůž minul strom jen těsně. „Vidíš?“ usmála se Allison. „Mnohem lepší.“

„Jo,“ usmála se Ida falešně. Znovu se napřáhla a vrhla další nůž. Minul. Nápřah. Vrh. Nic. Nápřah. Vrh. Nic. Allison jí donesla nože. Potichu si je vzala. Nápřah. Vrh. Nic. Nápřah… Během půl hodiny se jí podařilo strom zasáhnout jen dvakrát. Frustrovaně mručela.

Vidíš. Jsi k ničemu. Jenom přítěž.

„Dokážu to,“ procedila skrze zuby a prudce švihla dalším nožem. Se zaduněním se odrazil od kmenu a kmitavě odletěl stranou. Frustrovaně zavrčela.

Vzdej to. Schovej se. Je to o tolik jednodušší.

Ne.

Nebuď hloupá, vždyť tě může někdo chránit. Proč se namáhat?

„Nepotřebuju chůvu!“ štěkla zuřivě a vrhala jednu čepel za druhou. Ozvalo se několik dutých zvuků, které oznamovaly, že se trefila.

Nezvládneš to. Stěží trefíš strom. Pohyblivý cíl? Ani ve snu.

„Už se to nestane.“

„Ido.“

„Už ne! Už ne! Už ne!“ S každým ne vypustila jednu čepel.

„Ido!“ zakřičela na ni Allison. Prudce se na ni otočila. Tmavovláska vypadala nejistě a ustaraně.

„Co?“ zeptala se Ida zadýchaně.

„Nestane se to znovu,“ ozvala se Allison potichu. „Derek by nedovolil-“

„Derek tam nebyl!“ vyštěkla Ida vztekle. „Věděl, že jsou někde kolem, a nebyl tam!“ Ztichla a udělala krok dozadu, jak se jí zatočila hlava. „Nebyl tam…“ Ten šepot byl plný zklamání. Zklamání, o kterém nevěděla, že ho vůbec cítí. Nic přece Derekovi nezazlívala. Nebo možná...

Slíbil, že tam bude. Měl tě chránit. Zklamal tě.

Ano, slíbil to. Měl tam být.

„Měl tam být,“ zopakovala nahlas tvrdě a otočila se na Allison, která ji pozorovala s nejistým výrazem. „Stačila jediná rána na špatné místo a bylo by po všem, Allison. Kdyby ho slyšeli, určitě by to zařídili. Takhle málo chybělo,“ zvedla ruku s dvěma prsty jen kousek od sebe. „Když už mě zbouchnul, měl by mít alespoň tolik slušnosti, aby si vybral ochranu rodiny před procházkami v přírodě!“

„Možná to nevíš, ale pronásledoval Kali. Snažil se ji chytit.“ Samozřejmě. Jak jinak. Zbrklý idiot.

Ida zavrtěla hlavou a nevesele se usmála. „Ne. Nechal se od ní chytit do pasti. Kdyby jen trochu přemýšlel, došlo by mu, že by se Kali neukázala, když měla tolik poskoků. Jenže on se neobtěžoval. Skočil po ní jako pes po kosti, přesně jak si to ona naplánovala. A kdybych měla svoji moc, jak si myslela, bylo by dávno po všem. Celá smečka by byla mrtvá. Jak chceš takovou chybu omluvit?“

Allison zavrtěla hlavou. „Nesnažím se ho omluvit, jen říkám, že to neudělal záměrně.“

„Ale na tom nezáleží, ne? Cena by byla stejná.“ Allison neodpověděla. Ida si v její tváři přečetla, že odpověď nemá. „Musím se naučit ubránit sama. Nedokážu odjet a opustit je. Jenže tohle město je jako pekelná jáma a já tu nehodlám umřít. Nemůžu se na Dereka spolehnout a riskovat, že znovu zklame.“

Allisonin výraz se změnil z nejistého na zděšený. Oči se jí rozšířily, jak se zadívala Idě přes rameno. Ida ty svoje zavřela. Nemusela se otáčet, aby věděla, koho tam Allison vidí, ale stejně to udělala. Projela jí vlna lítosti.

Věděla jsi, že tu někde je. Nenamlouvej si nic jiného. Chtěla jsi, aby to slyšel. Aby to věděl.

Proti tomu neměla argument a tak mlčela, dokud černý vlk nezmizel mezi stromy.

-----

 I přes to, co udělala, Allison jí dál chodila pomáhat. Nemluvily o tom, co Ida řekla. Vlastně nemluvily vůbec, pokud to nebylo nutné. Několik dnů trénovaly jen s noži za domem, pak jí Allison přinesla Bo. Ukázalo se, že cvičení s tyčí je mnohem efektivnější než s noži, už proto, že Ida s ní nikdy neměla problémy. Jenže pak najednou Ida zjistila, že dům není v dohledu a že běží vedle Allison po chodníku, zatímco jí bruneta napomíná pokaždé, když přestane správně dýchat.

Tak se z tréninku s noži stalo celkové zocelování. A Ida se nebránila. Dokud měla co dělat, nemusela myslet na to, co udělala Derekovi, nebo na to, že od toho odpoledne o něm neslyšela. Pouto jí prozradilo, že se drží v okolí, ale ne v doslechu domu. Nedivila se mu a nevinila ho.

Začala znovu pracovat se Stilesem a chodit do školy. Ale ať se snažila předstírat cokoliv, nebyla v pohodě.

Nesnesla, když se jí někdo neočekávaně dotkl. Nepouštěla si nikoho za záda. A pak tu taky byli dva vlkodlaci, kteří se vrátili do školy, jakmile jim to jejich nový alfa dovolil. To, že se stali Scottovou novou smečkou, ji nemělo překvapit. A neměla by to brát jako zradu. Jenže…

Stála v tělocvičně, kde ji Allison nechala po cvičení, které jí naordinovala místo volné hodiny. Ida měla ještě jednu, a tak se rozhodla zůstat, teď si za to nadávala. Neměla tam zůstávat sama. Sebedůvěra, kterou cítila během cvičení s Allison, se vypařila, jakmile si jich všimla. Teď stála proti nim a lapala po vzduchu. Stěny se houpaly a uhýbaly, jak se k nim snažila dostat, aby se mohla opřít.

Bylo jedno, kolik ji toho Allison dokázala naučit, když viděla jejich tváře, kolena se jí roztřásla a vnitřnosti proměnily v tekutý kov. Slyšela, jak jí srdce tluče v lebce a krev šumí v uších.

Nemohla dýchat. Nešlo to. Něco jí svíralo plíce a nedovolovalo jí to víc než zbytečně lapat po kyslíku.

Udělali krok k ní. Zmateně couvla a narazila zády na zeď. Odsunula se po ní dál od nich, ale ztratila rovnováhu a dopadla na zem.

Tohle nemohla. Nedokázala se na ně dívat, věděla, že ji pozorují dravci. Mají sílu a drápy, zatímco ona má v ruce jen ubohou násadu od koštěte. Vlastně už ani to ne. Musela ji někde upustit.

Někdo ji sevřel za rameno a vytáhl na nohy. Pak si stoupl před ni. Slyšela výhružné vrčení a viděla, jak oba vlkodlaci ustupují a mizí ve dveřích na druhé straně tělocvičny. Nic z toho ale nepomohlo. Svět se pořád kymácel a ona se dusila.

„Ido.“ Před očima se jí mihly zrzavé vlasy. Lydie. „Má panický záchvat.“

„Co s ní máme dělat?!“ Jackson?

„Ido!“ zvýšila Lydie hlas. Ida ji vnímala, ale jako by to nic neznamenalo. Lapala po vzduchu.

„Nemůžu-“ sípala. „Nemůžu-“ Natáhla ruku před sebe a zoufale sevřela první oporu, kterou nahmatala. Potřebovala svět zastavit.

„Co se tu děje?“

Peterův hlas ji přinutil otočit hlavu jeho směrem. Připadal jí hrozně vzdálený, jako by ho někdo vystřihl a vlepil do jejího světa. Nereálný.

„Sakra,“ vyplivl. „Uhněte,“ odstrčil oba teenagery stranou a okamžitě ji začal strkat před sebou. „Musíme ji vzít někam stranou, než se uklidní. Nechtěli byste mi říct, co se tu, ksakru, stalo?“

„Museli jí něco udělat,“ pronesla Lydie, když otevírala dveře do prázdných dívčích šaten. Peter Idu vtáhl dovnitř a usadil ji na jednu z lavic, Jackson za nimi zavřel a opřel se o dveře.

„Kdo?“

„Ben s Nedem,“ zamručel Jackson. „Byli tu s ní.“ Peter zavrčel, ale pak se naklonil k Idě a prsty jí sevřel bradu. Zírala mu do očí, ze kterých zíral vlkodlak. „Dýchej se mnou,“ poručil jí příkře a zhluboka se nadechl a vydechl.

Zářivě modré záchranné lano. Natáhla se po něm. Oběma rukama ho chytila za předloktí, jak se pokoušela nezmizet v tom šíleném víření a ujistit se, že je vážně skutečný.

„Tak je to dobře,“ pochválil ji, když po něm dokázala opakovat důkladné nádechy. Zírala mu do očí a nechala se uklidňovat. Trvalo dlouhé minuty, ne se jí podařilo potlačit třas a uvolnit se. Uvědomila si, že zatíná nehty do Peterova předloktí, a rychle ho pustila. Drobné ranky se mu začaly okamžitě hojit.

„Co se stalo?“ zeptala se Lydie, když se Ida narovnala a odtáhla se od Petera.

To byl správný dotaz. Co se to, do hajzlu, stalo? Jak to, že se tak sesypala?

„Ido?“

„Přišli,“ zamumlala potichu.

„A?“ pobídl ji Jackson netrpělivě.

Otočila se na něj. „To je všechno. Přišli.“

„No potěš,“ zamumlal Peter.

Ida si zabořila obličej do dlaní. „Je ze mě troska. Nezáleží na tom, co dělám, když se sesypu bez příčiny.“

„Moc na to spěcháš,“ zamračil se Peter. Vrátila mu to.

„Tohle místo mě sežvýká a vyplivne, když se z toho rychle nedostanu.“

Lydie obrátila oči k nebi. „Není to tak strašné, jak tvrdíš. Není tu nikdo další, kdo by nám chtěl jít po krku.“

„Jenže na jak dlouho? Kdy naposledy ti přišlo, že je tvůj život normální? Nebo alespoň bezpečný?“ zeptala se Ida s úšklebkem. Lydie se nadechla, ale mlčela.

„Už to bude chvíle,“ připustila, když ji Jackson lehce objal kolem ramen.

Peter si založil ruce na hrudi. „Možná bys měla odjet.“ Nevěřícně se na něj otočili. Pokrčil rameny. „Bylo by to nejlepší řešení, alespoň na čas.“

Má pravdu. Neexistuje bezpečnější místo než domov. Můžeš tam čerpat sílu, budeš mít klid. Byla bys na místě, kde žila tvoje rodina po staletí. Kde by to mohlo být lepší?

Zamrazilo ji náhlým návalem touhy. Domů.

„Nemůžu,“ zamumlala pak ale hlasem, jako by byla v bolestech. Svým způsobem i byla. Jenom představa toho, že by se mohla vrátit ke klidnému životu v milované zemi, byla extatická. Ale bylo tu něco dalšího, něco palčivějšího.

Narovnala se a zadívala se na nejstaršího vlkodlaka. „Nenechám je, aby mě odsud vyhnali,“ prohlásila jistě.

Jsi slabá, jak bys jim v tom chtěla zabránit?

Zaťala ruce v pěst a postavila se. Umlčí ten posměšný hlas jednou provždy.

Obnoví svou moc. A stane se jejich osobní noční můrou.

-----

Idino rozhodnutí se ukázalo obtížnější, než čekala. A ona čekala opravdu hrozné věci.

První, co musela udělat, bylo přestat brát svoje uklidňující směsi, které jí dovolovaly spát a nebudit se hrůzou. Už to ji málem zlomilo.

Zrcadlo jí po dvou dnech začalo ukazovat tvář s permanentním make-upem, sestávajícím ze šedavé kůže, krví podlitých očí a kruhů, že by se na nich mohla houpat. Dalo se to alespoň částečně zamaskovat skutečným make-upem, který začala nosit kvůli paní Martinové. Nechtěla, aby si všimla jizev na tváři, a tak je za pomoci Lydie začala maskovat. Teď se to hodilo.

Další věcí, která všechno ztěžovala, byl Derek. Vlastně jeho nepřítomnost a fakt, že ji neustále trápily výčitky svědomí. Uvědomovala si, že i když měla pravdu, to, co jí řekla Allison, byla taky pravda. Ať už to Derek podělal sebevíc, neudělal to schválně. A navíc to, co Ida udělala, byť v afektu, bylo hnusné. Záměrně Derekovi ublížila. Hodlala to napravit – nebo to alespoň zkusit.

Zaparkovala před domem Stilinských.

Od Stilese věděla, že Derek se vrací do domu v době, kdy on odjíždí do školy, protože v tu dobu Idu a Lydii vyzvedává Jackson, který za něj v podstatě přebírá hlídku. Takže tentokrát namísto do školy jela sem. Stiles jí dal už den předem náhradní klíč od domu. Tvářil se u toho tak spokojeně, jako by ho sám vykoval. V sopečném kráteru.

Ida vstoupila do domu a potichu za sebou zavřela. Trhla sebou, když se otočila a uviděla šerifa, jak ji zamyšleně pozoruje. Nedokázala najít hlas, tak mu na pozdrav jenom kývla.

„Po schodech nahoru, druhé dveře zleva,“ řekl jí, když se přestat tvářit tak zadumaně. Pročísl si rukou krátké vlasy, přesně jako to dělal Stiles, když si nebyl něčím stoprocentně jistý. Znovu mu kývla a ustoupila stranou, aby mohl projít ven.

Neuvědomila si, že strnule stojí, dokud neslyšela, jak šerif nastartoval a odjel. To ji probralo. Nejistě se zadívala na schody do patra. Možná to nebyl tak dobrý nápad. Třeba ji vůbec nebude chtít vidět. Vlastně je dost pravděpodobné, že ji nebude chtít vidět.

S roztřeseným výdechem se vydala po schodech nahoru. Před správnými dveřmi se znovu zarazila a s rukou na klice váhala několik minut.

Potřebuješ to vyřešit. Musíš ho ze sebe konečně setřást. Zbavit se ho.

Kvůli tomu tu nebyla! Chtěla se mu omluvit, ne ho od sebe ještě víc odehnat. Chtěla mu říct, že je to její vina, stejně jako jeho. Neměla se na něj tak spoléhat a zároveň tím na něj klást tolik zodpovědnosti. Byli druhové, měli zodpovědnost rozdělenou rovným dílem.

Otočila klikou a potichu vešla.

Ležel na posteli a byl úplně oblečený. Dokonce v botách. Ležel tváří ke dveřím, a tak mohla vidět, že spí. Vypadal strašně. Vlastně podobně hrozně jako ona.

Sundala si tašku a položila ji vedle dveří. Několika kroky překonala vzdálenost mezi dveřmi a postelí. Ta, stejně jako všechno ostatní v pokoji, působila neosobně. Dominantní barvou pokoje byla okrová, ideálně neutrální barva pro pokoj pro hosty. Ida se přistihla, jak přemýšlí nad tím, jestli pokoj zařizovala Stilesova zesnulá matka, nebo někdo jiný.

Derek se ani nehnul. Jak strašně asi musel být vyčerpaný, když ho nevzbudila přítomnost někoho dalšího u jeho postele?

Klekla si a zblízka si ho prohlížela. Dokonce ani ve spánku se jeho tvář neuvolnila, pořád měl mezi obočím ustaranou vrásku. Potlačila chuť mu ji palcem vyhladit. Byl bledý a kruhy pod očima měl téměř tak tmavé, jako by si nanesl vojenské maskování. Strniště, které běžně nosil, se změnilo v krátké vousy. Vlasy měl rozcuchané a kolem tváře slepené potem.

„Je mi to strašně líto,“ zamumlala bezhlesně a špičkami prstů ho pohladila na tváři nad linií vousů. Smutně se usmála. „Říkala jsem ti, že sis vybral špatně. Máš mizerný vkus na ženské.“ Nečekala, že zareaguje, a tak nebyla zklamaná, když dál spal. Naposledy ho zlehka pohladila a postavila se. Na cestě z pokoje se ale zastavila a vrátila se zpět, jen aby mu opatrně sundala boty a přikryla ho alespoň tím kusem deky, na kterém neležel.

Pak za sebou potichu zavřela dveře, vyšla z domu, který zamkla, a vydala se do školy.

-----

Stiles nebyl nadšený, když mu řekla, že plán promluvit si s Derekem tak úplně nevyšel.

„Neměla jsem to srdce ho budit. Vypadal strašně,“ přiznala zahanbeně, když stála vedle svého učně ve frontě na oběd.

Stiles si odfrknul a vzal si talíř se smaženým kuřetem. „Cos čekala? Že se přijde vyspat a přitom bude vzhůru, kdyby ses chtěla stavit?“

„Nečekala jsem, že bude tak vyčerpaný, že ho neprobudí, když přijdu. Nikdy jsem ho neviděla jinak než ve střehu.“ Stiles trhl rameny, jako by to pro něj nebyla žádná novinka. „Nic jsi mi neřekl,“ dodala vyčítavě, protože se tomu nedokázala ubránit.

„Nechtěl to. Vlastně to podal svým osobitým stylem, což zahrnovalo výhružku mému tělu jeho zuby. Nerad bych Coru stavěl do situace, kdy by mě musela bránit před vlastním bratrem. Už kvůli mé mužnosti, která by tím definitivně skončila na seznamu vyhubených druhů.“

Idě dalo práci se neusmát. Místo toho se na něj jen skepticky zadívala a sundala z vrchního pultu misku s modrým želé, kterou si přidala na tác ke špagetám a flašce vody.

„Zkusíš to znovu?“ zeptal se Stiles po cestě k rohovému stolu, kde si mohla Ida sednout do chráněného kouta.

„Mám to v plánu. Ale asi budu muset vymyslet lepší způsob. Když teď vím, jak mizerně na tom je, nehodlám mu ukrajovat ze spánku, zvlášť když si z něj očividně utrhuje on sám.“

„Jo. Není to zrovna spáč,“ zamumlal Stiles s plnou pusou. „Co přijet dřív a počkat na něj, než se vrátí?“ Ida zavrtěla hlavou.

„Tak trochu pochybuju, že by vůbec vešel, kdyby věděl, že tam na něj čekám. Ne že bych se mu divila. Podělala jsem to. Ve velkém stylu.“ Nešťastně namotávala špagety na vidličku a ignorovala kručící žaludek, který se jich hladově dožadoval.

„To není optimistickej přístup. Navíc, dá se vůbec uvažovat o takové možnosti? Podívej se, Derek je na tom bídně hlavně proto, že se mu vyhýbáš, tolik jsem ještě pochopit dokázal, a to nejsem vlkodlak, co by do toho nějak obzvlášť viděl. Taky jsem si všimnul, že ostatní vlkodlaci ze smečky jsou na prášky, což neříkám proto, aby ti bylo hůř. Spíš proto, abys to dál neprotahovala.“ Mávl rukou, ve které držel kuře, a kus smaženého těstíčka, které se z něj utrhlo, si udělalo letecký výlet napříč prostorem. Ida ho sledovala zapadnout mezi židle, jen aby se vyhnula Stilesovu pohledu.

Jak moc zoufalá jsi? Musí ti radit takové dítě? Víš přece, co musíš udělat. Urovnej všechno, co je potřeba, a najdi v sobě sílu bránit se.

„Dobře, zkusím to po vyučování. Třeba budu mít štěstí a ještě bude v domě,“ pronesla Ida a vyvolala u Stilese úsměv plný sebeuspokojení.

Než dojedli, přisedla si k nim Cora s Isaacem a rozhovor se stočil na školu a Petera, který se rozhodl, že by bylo milé, kdyby mu uprostřed semestru sepsali speciální esej na vylosované téma. Zbytek rozvoru se vlastně převážně skládal z velmi originálních a procítěných nadávek.

Po vyučování spolu s Corou vyšla před školu, kde měla v plánu počkat na Stilese. Jeli sice každý svým autem, ale přišlo jí to slušné. Navíc mu vrátila klíč od domu, takže…

„A kruci,“ hlesla Cora a Ida zvedla hlavu. Automaticky se otočila směrem, kam se bruneta dívala.

Derek stál opřený o camaro na druhé straně parkoviště a Idino srdce se při tom zjištění rozhodlo, že života v hrudi má dost a od teď bude tlouct v krku.

„Promiň, nevím, co ho to napadlo,“ začala Cora okamžitě, ale Ida jí jemně stiskla předloktí.

„To je dobrý. Stejně jsem měla v plánu s ním promluvit.“

„Vážně?!“ vyjekla Cora překvapeně a možná až příliš nadšeně, vzhledem k tomu, jak se Derek tvářil. Tak trochu jako vlkodlak, kterému právě vytrhli tesáky.

„Myslíš, že bys mohla počkat ta-“ zarazila se uprostřed slova, když se kus za Corou objevily dvě povědomé tváře. Udělala tři kroky nazpět, ještě než si vůbec uvědomila, co dělá. Pak se okamžitě zastavila a úsilím udržet se na místě zatnula ruce v pěst. Cora se obrátila a výhružně zavrčela, protože jí z Idina chování muselo dojít, o koho jde. Oba vlkodlaci okamžitě zmizeli.

„Dobrý?“ zeptala se pak Idy starostlivě, zatímco ta se snažila zhluboka dýchat a uklidnit šíleně tlukoucí srdce. Nenáviděla tyhle chvíle slabosti. Nesnášela strach, co v ní probouzeli.

Nesnažíš se dost! Oni by se měli bát tebe!

„Bude to dobrý,“ zamumlala Ida zahanbeně. Tyhle výpadky sebeovládání byly ponižující. Dokázala to snést v noci, když byla sama ve svém pokoji a drtila ji hrůza ze zlých snů, ale ve dne na školním parkovišti to bylo něco jiného.

Úkosem se podívala na Dereka. Jeho výraz se změnil, byl úzkostnější. Víc napjatý.

„Bezva,“ ucedila, „přesně to jsem teď potřebovala.“ Vypadat před Derekem jako ještě větší slaboch, než si o ní do teď myslel.

Objevil se Stiles po boku s Jacksonem. Vyměňovali si uštěpačné poznámky, ale přestali okamžitě, jak si všimli Dereka. Ida útrpně zavřela oči. Jestli něco nepotřebovala, bylo to Stilesovo povzbuzování. Jako naschvál byla jeho první reakce gesto, kterým ji popohnal Derekovým směrem, a významný pohled. Zamračila se na něj, což ho nijak nezastrašilo. Jen se pousmál a seskákal po schodech k ní.

„Tak co tu tak stojíš. Teď je vzhůru,“ poznamenal téměř vesele. Potlačila chuť ho nakopnout. Jackson se postavil vedle Stilese a založil si ruce na hrudi s vyzývavým výrazem. Ida se na něj překvapeně zadívala.

„I ty?“

Pokrčil rameny. „Je to můj alfa.“ Znělo to trochu rozpačitě a neochotně, ale ani jedno nedokázalo zakrýt fakt, že to tak Jackson vážně bere. Ida si uvědomila, že je vlastně pořád členem smečky. Původní dohoda zněla, že si půjde svou cestou, jakmile pomine ohrožení od cizích vlkodlaků. Jenže Jackson zůstal, a co víc – pomáhal.

„Díky.“ Nebylo jisté, kdo je šokovaný víc, jestli Jackson, nebo Ida. Vypadlo to z ní tak nějak nechtěně.

„Dojemné,“ ušklíbl se Stiles a Jackson na něj zavrčel. Stiles si ho nevšímal a obrátil se zpátky k Idě. „Zdržuješ.“

Zmoženě vydechla. „Jo. Můžeš mi to snad vyčítat? Ještě nikdy jsem se neomlouvala za neomluvitelné. Jak se něco takového dělá?“

„No,“ pokrčil povzbudivě rameny, „na to budeš muset přijít. Všechno je někdy poprvé. Padej,“ kývl hlavou k Derekovi. Věnovala mu poslední zamračený pohled, ale pak se poslušně obrátila.

Čtyřicet stop jí ještě nikdy nepřišlo tak dlouhých. Musela to jít celou věčnost, protože měla pocit, že během té doby zestárla o několik let.

A asi bude zvracet. Zase.

Zastavila před Derekem a palci si mnula hřbety rukou v marné snaze vymyslet, jak začít.

„Omlouvám se.“ Zvedla šokovaný pohled a nevěřícně na něj zírala.

„He?“

„Za to, že jsem tě zklamal.“ Neslyšela v tom žádný sarkasmus. Proč?

„Ty?“ zeptala se hloupě. „No… tohle jsem nečekala,“ zamumlala spíš pro sebe než pro něj. „Teď se cítím ještě asi tisíckrát hůř. A to jsem si nemyslela, že to jde.“ Uchechtla se, ale nebylo v tom nic veselého, jen špatně potlačovaná hysterie. „Já jsem z nás dvou ta, co by se měla omlouvat, ne ty.“

Zavrtěl hlavou. „Řeklas pravdu. Nechal jsem se unést a udělal neodpustitelnou chybu.“ Vypadal, jako by se měl každou chvíli rozsypat. „Všechno, co se ti stalo… Je to moje vina. Zklamal jsem tě, stejně jako všechny před tebou.“

Nejistě překonala poslední dva kroky, které je dělily. Sevřela mu tvář v dlaních.

„Jestli někdo může za to, co se mi stalo, jsem to já. Kdybych nebyla zbabělá, mohla jsem mít svou moc a nic z toho by se nestalo. Neměli by šanci mě vůbec odvléct. Nikdy jsem neměla říct, co jsem řekla, nebylo to k tobě fér. Mám stejný díl viny.“

„Řeklas, co si myslíš, na to máš právo. Je to lepší, než kdyby sis to jen myslela. Nevěděl bych, jak… Nemůžeš bojovat proti něčemu, o čem nevíš, že to existuje; to říkala moje matka.“

„Dobrá rada,“ zamumlala Ida a špičkami prstů mu přejela pod očima. Spánek mu pomohl, už nevypadal tak strašně jako ráno. „Taky bych si od ní teď nechala ráda poradit.“ Díval se na ni nerozluštitelným pohledem. „Ublížila jsem ti. Hodně. Mrzí mě to.“

Díval se na ni tak odevzdaně, až ji to děsilo.

„Měl bys na mě křičet. Říct mi, že jsem mrcha, a nechat mě, abych tě přinejmenším odprosila. Namísto tohohle…“ mávla k němu rukou, „tohohle… něčeho,“ povzdychla si zoufale.

„Nechci tvoje omluvy,“ zavrtěl hlavou a k Idině hrůze v tom nebyla ani stopa zloby nebo odmítavosti. Měla chuť frustrovaně ječet. Jak se má zbavit toho provinilého pocitu, když ji ani nenechá se omluvit? Ne tak, jak by měla. „Nezáleží mi na tom. Když jsem se vzbudil a došlo mi, že jsi u mě vážně byla a nebyl to jen další sen,“ odmlčel se, když mu zakolísal hlas. „Žes mě chtěla vidět…“

„Pořád jsem tě chtěla vidět. Každou minutu jsem si přála, abys byl se mnou,“ mumlala a prsty mu bezděčně obkreslovala kontury tváře.

Nechápavě se zamračil. „Tak proč-?“

„Nechtěla jsem, abys ty viděl mě. Alespoň ne hned,“ přiznala a k její nelibosti to znělo zahanbeně. „Vyčítal bys sis to ještě mnohem víc. A tohle…“ dotkla se rukou tváře, kterou make-up nemohl dost dobře zakrýt. Ne pro jeho oči. Sklopila hlavu. „Není to dobré a ani nebude, ale je to lepší.“

Natáhl k ní ruku. Ida ale bezděčně uhnula stranou.

Strnul.

Vyděšeně se na něj zadívala. Tentokrát nedokázal zakrýt bolest. „Promiň. Omlouvám se. Odpusť mi to,“ šeptala zběsile a chytila mu ruku do dlaní. Přitiskla mu ke hřbetu ruky rty, jak šeptala další a další omluvy. „Nechtěla jsem-“

„Proč?“ zeptal se potichu.

„Doteky mi pořád dělají problém, ale já si zvyknu. Vím, že si-“

„To jsem nemyslel,“ přerušil ji znovu se zavrtěním hlavy. „Chápu, proč jsi uhnula.“ I když mě to nebolí o nic míň – zůstalo nevyřčené.

„Tak co tedy?“ nechápala Ida.

Naklonil hlavu ke straně, nefritový pohled naplněný něčím, co Ida ještě neviděla. „Proč mě chceš? Cos mě potkala, tvůj život jde od desíti k pěti. Teď už bys mě měla nenávidět. Zvlášť teď,“ hlesl a pohledem zabloudil k její zjizvené tváři. Idin pohled se rozšířil, když viděla ty zamlžené oči.

„Chceš vědět, proč tě neopustím?“ zopakovala zaskočeně. Přikývl. „Já nevím,“ přiznala po chvíli ticha. „Neumím to pojmenovat. Jsou chvíle, kdy se na tebe dívám, a občas, jen někdy, mám pocit, že vidím něco… někoho… kým jsi byl před tím ohněm. Před Kate a Lauřinou smrtí a před Jennifer, před Deucalionem s Kali a vším tím ostatním, co tě nutí snažit se nepustit nikoho moc blízko k tělu. Někoho, kdo se i přes všechny ztráty nedokáže nestarat o každého, kdo mu zkříží cestu. Kdo nechce víc než úplně obyčejný normální život a trochu klidu.“ Přejela mu palcem pod okem a chytila vlhkost, která přetekla přes okraj spodního víčka. „A tenhle někdo je mi neskutečně blízký.“

Trhaný dech mu unikal mezi pootevřenými rty, zatímco Ida se snažila pochytat vlastní myšlenky.

„Většinu času ti to jen chci dát. Zajistit, aby ti nikdo další neublížil. Ale většinu času jsem to já, kdo ti ubližuje,“ pronesla hořce.

„Většinu času děláš můj život snesitelným,“ opáčil vážně. „A občas mě přiměješ zapomenout. To nikdo jiný nedokáže.“

Nepatrně se pousmála. „Nikdo jiný si netroufne nasypat ti do pití oměj.“

„Pravda,“ usmál se a byl to opravdový úsměv. Téměř nepostřehnutelný, ale upřímný. Derekova tvář se při něm proměnila, uvolnila. Srdce se jí nad tím pohledem zajíklo a vypadlo z rytmu.

Oplatila mu ho a trochu ustoupila, protože se vrátila nejistota. Měla pocit, že se to všechno děje až moc rychle na to, aby to bylo skutečné. Možná, že zlehčování bude ta správná cesta, jak se trochu toho napětí zbavit. „Na takovéhle drama se cítím moc stará, měla bych ho přenechat skutečným puberťákům. Chybí mi chvíle, kdy bylo největším vzrušením tvoje zastrašování Stilese za to, že randí s Corou.“

Ušklíbl se. „Není pro tebe trochu brzo na pocit stáří?“

„Pochybuju. Mám pocit, že jen poslední měsíc mi přidal tak deset let,“ zamumlala nespokojeně. „S takovou si budu muset zažádat o důchod, ještě než přijdou další Vánoce.“

„Zvládneme to,“ pronesl Derek s vážným pohledem.

„Já vím, že jo,“ přikývla. „Ale nebude to rychle.“

Vypadal spokojeně. „Máme čas.“

Několik okamžiků strávili v tichu a Ida si užívala jen ten pocit, že ho má na dosah. Najednou jí přišlo jako heroický úkol, že se od něj dokázala držet tak daleko. Skoro cítila tu magnetickou sílu, jak je to k sobě táhlo. Jen strach, že by to mohla zkazit, ji držel mimo jeho náruč. Věděla, že by ji neodmítl, kdyby se k němu přitiskla. Jenže ať už jí chyběl sebevíc, tuhle hranici zatím překročit nedokázala.

Derek se zamračil. „Jak jsi to myslela, když jsi řekla, že randí s Corou?“

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa - 30.: