OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Alfa - 3.

12.12.2013 (12:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1995×

3.

Ještě chvíli trvalo, než od Deatona odešla. Tak trochu doufala, že už je Derek pryč, i když by to znamenalo, že by k Lydii musela po svých.

Tenhle den ale nebyl její šťastný.

Hale se opíral o kapotu její půjčené toyoty a přikyvoval něčemu, co mu právě říkal Scott. Když si jí všiml, zabodl do ní pohled, ale dál poslouchal Scotta.

Nadechla se a pak dlouze vypustila vzduch mezi rty. Rozhodla se, že tohle nebude trapné, a to ani přes to, co předvedla v čekárně. Pevně sevřela v ruce kelímek s mastí a vykročila k nim.

„Vypadáš líp,“ usoudil Scott, když se na ni podíval. Okamžitě cítila horko na krku. Nebude to trapné. Nebude to trapné. Prostě nebude. Je dospělá, dokáže se vyrovnat s něčím tak směšným jako je sexuální narážka.

„Dík,“ vypustila ze sebe místo toho o něco vyšším hlasem, než jakým mluvila jindy. Odkašlala si. „Můžeme jet?“ zeptala se alfy a přitom sledovala vlastní odraz v okýnku od auta vedle jeho lokte.

„Ano.“ Díky bohům, alespoň nějaké věci se nemění. Pořád je napružený, což znamená, že by si mohl zbytek vyptávání odpustit.

Scott je pozoroval, dokud neodjeli. Zírala na něj v postranním zrcátku, dokud nezmizel za zatáčkou, jen aby to vypadalo, že něco dělá. Ticho v autě jí najednou přišlo mnohem trapnější než předtím. Rozhodla se vzít si doktorův lék hned. Dost možná jí to pomůže se Dereka zbavit.

Vylovila lahvičku z kapsy a odšroubovala víčko. Jednou rukou to šlo špatně. Silné aroma, které se vyvalilo ven, ji udeřilo do nosu.

Derek vedle ní zhnuseně zafrkal. „Argh, co to sakra je?“ zeptal se a měřil si lahvičku zděšeným pohledem. Došlo jí, že jeho nos, který je mnohem citlivější, právě dostává hrozné kapky.

„Radši se neptej,“ pronesla a naklopila to do sebe. Žaludek se jí okamžitě dvakrát obrátil, když se jí ta chuť rozlezla po jazyku. S námahou směs spolkla a rychle si přikryla pusu rukou. Za každou cenu to musí udržet uvnitř. Jak tohle mohlo někomu chutnat?

Hale ji sledoval s obavou, což chápala. Taky by nestála o to být svědkem cizího zvracení. Ida ale takovou věc nepila poprvé, takže věděla, jak si poradit. Myslela na to, jak chuť odplouvá s proudem čisté vody. Jak protéká do žaludku a už se nevrací.

Uvolněně vydechla.

„Hnus,“ zkonstatovala, když si byla jistá, že nebezpečí dávení pominulo.

„Co. To. Sakra. Bylo?“ zopakoval Derek a měřil si ji trochu nevěřícným pohledem.

„Takové vlkodlačí uzdravování v lahvičce. Jestli se chceš ještě na něco zeptat, máš na to asi dvacet minut, protože do půl hodiny tvrdě usnu a do rána budu úplně mimo. Ber to jako odměnu za pomoc s dvojčaty, protože pak už o ničem z toho debatovat nebudeme.“ Znova nevěřícně mrkl, nos pořád nakrčený. „Klid, ten zápach za minutu zmizí, klidně otevři okno, jestli ti to pomůže. Přece jen máš citlivější nos.“ Nechtěla znít tak posměšně. No fakt ne!

Samozřejmě ho neotevřel. Ukázat jakoukoliv slabost, byť tak nepodstatnou, by bylo nealfovské. Povzdechla si a pootevřela okno u sebe. V rameni ji z toho pohybu zabodalo.

„Takže to rameno…“

„Zítra bude jako nové. Podlitiny budou fuč, škrábance, rány na zádech… všechno. Však to znáš. Naštěstí nemám žádnou zlomeninu.“

„Hm,“ udělal a sevřel volant o něco pevněji. Chvíli bylo ticho a Ida sledovala, jak se kolem míhají domy. Blížili se k cíli. „Chci, aby ses držela dál od mé smečky,“ pronesl po chvíli. Nezaskočilo ji to, ale ani to neměnilo nic na její odpovědi.

„Nemůžu.“

Zadíval se na ni. „Jde o někoho z nich?“ Hrozba v jeho hlase byla nepřeslechnutelná.

„Nepřímo. Nemám zájem o žádného vlkodlaka.“ Možnosti se silně zúžily.

„Stiles? Ne,“ odpověděl si okamžitě a zatvářil se, jako by to bylo tak jednoznačné, že si připadal hloupě, když na to nepřišel dřív. „Lydie. Je to Lydie, že ano?“

Neodpověděla mu, neměla by o tom s nikým mluvit, ale nebylo to třeba. Přišel na to sám.

„Tohle prostředí je tak nevyhovující… Darach, kanima, konflikty mezi smečkami. A lovci,“ odfrkla si znechuceně. „Pakáž.“

Derek znovu nasadil svůj nevěřícně tázavý výraz. Téměř ji to urazilo.

„Loví nás úplně stejně, jako loví vás. Pořád se najdou tací, co nás považují za hrozbu, tak jako vás za vzteklou zvěř. A jejich metody jsou brutální,“ pronesla temně. Nedokázala se ovládnout, mluvila z ní zkušenost.

„Ale ty jsi člověk,“ zamračil se. Naklonila hlavu na stranu a přemýšlivě našpulila pusu. Mast zabrala a už to nebylo nijak nepříjemné, ret se zahojil a splaskl.

„Svým způsobem,“ souhlasila po chvíli.

„Svým způsobem,“ zopakoval hluše a pak zkroutil tvář v ironické grimase. „Svým způsobem je člověk i darach, ne?“

Zamračila se na něj. „Je asi tolik člověkem jako sériový vrah. Ale pokud se chceš bavit filozoficky, pak ano, je to člověk. Tak jako jsou lidmi čarodějové. Nebo vlkodlaci,“ dodala s přimhouřenýma očima a sledovala, jak sevřel volant o něco pevněji. „Nesuď rasu, ale jednotlivce,“ doporučila mu.

Chvíli vypadal, že jí řekne něco fakt od plic, ale nakonec mlčel a jen zíral před sebe.

Po chvíli trochu udiveně pokračovala. „Vlastně mě překvapuje, že se na to všechno ptáš. Od toho mají přece smečky emisary. Copak ti Deaton nic neřekl?“

Zamračil se ještě víc, když se na ni otočil.

„Deaton není emisarem mé smečky. Byl emisarem smečky mé matky, je v důchodu.“

„Prosím?!“ vyvalila na něj Ida oči. Nevypadal ale, že by chtěl něco dodat. Nadechla se a zadívala se ven z okýnka. Deaton nefunguje jako emisar smečky? Jistě, ztratil svou původní smečku, chápala by, že se stáhl, ale nepomoct nové smečce? Navíc smečce, kterou vede Hale? No do háje…

„Není divu, že jako alfa stojíš za prd.“

-----

Něco se dělo. A nebylo to jako to obyčejné tajnůstkářské tancování, co kolem ní běžně prováděli. Tohle bylo sakra víc!

Z různých směrů už se jí podařilo zaslechnout, že Danny je v nemocnici. Nějaká otrava či co. Nebyla by to pro ni nijak zajímavá novinka, kdyby to nemělo co do činění s jedním z dvojčat. Ida si teď dávala velký pozor, aby je vídala jenom tam, kde musela. Ale zdálo se, že ji ignorují. Nebo ji jen kolébají, aby si přestala dávat pozor. To jí přišlo mnohem pravděpodobnější.

„Lydie, děje se něco?“ zeptala se, když se zrzka usadila do vedlejší lavice. Bylo už téměř odpoledne a Scott od minulé hodiny chyběl.

„Neděje, mělo by?“ zeptala se až příliš vysokým hlasem s očima dokořán. Ida už přišla na to, že to je její "lhací" obličej. Kdykoliv se něco podělalo, předcházel tomu tenhle výraz.

„Vůbec ne. Jenom vypadáš, jako by se ti něco stalo. Ráda bych ti pomohla.“ Věděla, že to nevyjde, už když to zkoušela.

„Všechno je fajn. Úplně naprosto v pořádku, nedělej si starosti,“ prohlásila Lydie upjatě a otočila se k tabuli. Nejspíš si ani neuvědomovala, že klepe propiskou o otevřený blok s kresbou stromu až freneticky. Ida jí to nemínila říkat. Ta propiska by mohla skončit zaražená v jejím mozku skrze oční důlek. Ne, díky. Dokázala si představit i mnohem příjemnější smrt.

-----

Nemyslela na to, že právě teď nesmírně škodí svému krytí, když se vykradla ze školy před koncem vyučování. Jenže to, co vyslechla, když procházela chodbou na další hodinu, stačilo, aby jí bylo krytí naprosto volné.

„Mohla bys to prosím alespoň zkusit?“ dožadoval se Stiles zoufale. „Nezapomeň, pro koho to děláme. Pro Scottova šéfa? Pro chlapa, kterej našemu kolektivu zachránil zadky při víc než jedný příležitosti?“

Deaton.

Když pomine skutečnost, že se ho ta banda pokoušela najít za pomoci spiritistické tabulky, byla situace mnohem děsivější, než si představovala. Nejen, že se emisar na smečku Dereka Halea nevykašlal, jak si alfa myslel. A taky se teď Deaton stal předmětem zájmu daracha. A to bylo sakra zlé.

Takže teď stála natisknutá na zdi veterinární kliniky u zadního vchodu a poslouchala, jestli zevnitř někoho uslyší. Bylo ticho.

Doufala, že policie už je pryč, nebo že se alespoň nevrátí okamžitě. Potřebovala se dovnitř dostat co nejdřív, dokud se ozvěny posledních událostí odrážejí místností.

Stejně jako smrt i darachova moc se bude ještě nějakou dobu držet místa, kde ji použil. A byla to její nejlepší šance, jak zjistit, kdo darach je.

S hlubokým nádechem proklouzla dovnitř. Nikde nebyla ani noha. Doufala, že je to proto, že Deatona všichni hledají. Ne, že by jim dávala moc šancí v tom ho najít, ale zvedalo mu to šance. I když jen nepatrně.

Když se dostala do místnosti, znovu se zhluboka nadechla, ale tentokrát ne aby se uklidnila. Zavřela oči a snažila se vnímat vrstvy atmosféry v místnosti. Jako by jí na kůži dopadal plísňový prach. Odporný pocit z pozůstatků zkažené magie. Dělalo se jí zle, ale nepřestávala. Něco tu bylo.

Sehnula se a nahmatala cosi pod nerezovým stolem. Otevřela oči. Mezi prsty svírala za křídlo mrtvou můru.

„Vynalézavý parchant,“ zamumlala a hodila můru do gumové rukavice, kterou zavázala a schovala do tašky. Oči jí padly na misku, ve které bylo několik kuliček. Zamračila se a jednu sebrala.

Viscum album. Úplně obyčejné, ale přesto z něj něco cítila. Stopu daracha, ale mnohem starší. „O co ti jde?“ zeptala se polohlasem. Jmelí bylo jednou z posvátných rostlin. Uzdravovalo duši i tělo, pokud ovšem… Pokud jste ovšem nebyli vlkodlaci.

Derek a smečka? Jak ti by mohli darachovi vadit?

Potřebovala zjistit víc. Hodila kuličku zpátky do misky a s můrou bezpečně v tašce zmizela z ordinace.

-----

Zjistit víc… To se snadněji říkalo, než dělalo. Mohla jen děkovat Morrigan, že jí Deaton řekl o zdejších událostech pár podrobností. Například, kde byli nalezeni mrtví a co je spojovalo. I když to byla podle něj zatím jen teorie.

Rychle obrátila list poznámkového bloku a snažila se vylovit z paměti co nejvíc detailů. Čím víc toho sepsala, tím jasněji v tom viděla skutečný vzorec, ani Deaton přece nemohl věřit tomu, že je to jen teorie. Musel tušit… Proto Scott zmizel ze školy, došlo jí najednou. Deaton na to musel přijít, dal Scottovi vědět, ale darach už po něm šel.

„Vy blázne,“ ulevila si rozrušeně. Copak nemohl dát vědět jí? Sakra! Kdyby nad tím bádali společně, mohli už přijít na to, kdo darach je, nebo alespoň, co chce.

Znovu se zadívala na zápisky.

Tři panenské oběti.

Tři válečníci.

A teď Deaton… To nedávalo vůbec smysl! Něco jí unikalo. Kruci… Co mohlo spojovat vlkodlaky s tímhle vším?

Začínala ji bolet hlava. Prošla už čtyři místa, kde byla nalezena těla, ale nikde nenašla víc než odraz smrti vsáknutý do země. Nic, co by odkazovalo na daracha nebo jeho plán. Šest životů už pro něj zhaslo, ale pořád se nijak neprojevil, takže to nemohlo být všechno.

Bude víc vražd. Tím si byla jistá. To jmelí… mohl by chtít vlkodlaky otrávit?

Otrava! Danny! Napřímila se. Včera večer ho přijali s otravou, sice nebyl vlkodlak, ale pohyboval se poblíž. Co když narušil darachův plán? Mohl se otrávit něčím určeným pro Scotta, Isaaca nebo Boyda.

Nemocnice, to bude přesně to pravé místo, kde pokračovat v hledání.

-----

Léčitelé.

Dva už jsou mrtví.

Deaton ale pořád nedává smysl. Ano, je veterinář a léčí, ale… Ne, v tomhle muselo být něco víc.

Ida vešla do Dannyho pokoje; na recepci jí řekli, který to je. Překvapivě se ani neptali, kdo je ona, nejspíš nebyla první, kdo za ním přišel. Ležel na posteli a tvrdě spal. Jako první si prohlédla jeho kartu, která visela v nohách postele.

Upoutalo ji to téměř okamžitě. Viscum album v trávicím traktu.

„To si děláš-“ zamumlala, ale přerušily ji kroky za dveřmi. Rychle pustila kartu a schovala se do roku pokoje, kde byla složená zástěna. Dýchala mělce a tiše. Otevřely se dveře a dovnitř někdo potichu vklouznul.

Stiles.

„Danny, jsi vzhůru?“ zeptal se šeptem a naklonil se nad spící postavu. Trochu s ní zatřásl. „Danny?“ zkusil to znovu a Ida uslyšela slabé plácnutí. Co to dělá? Fackuje ho? Zvuk se párkrát zopakoval, čím dál hlasitěji. On ho fakt pleská! Danny sebou trhl a vzdychl. Stiles uskočil, jako by ho kousl had. Ida obrátila oči k nebi. Co sakra čekal, že udělá facka se spícím člověkem?

Pak si ale Stiles klekl vedle postele a rozepnul Dannyho tašku. Začal ji prohledávat.

„Co to děláš?“ ozvalo se mumlavě z postele. Ida měla chuť Stilese nakopnout. Ten se narovnal a zadíval se na Dannyho.

„Já nic nedělám. Tohle je jen sen, co se ti zdá.“

Skvěle, Stilesi, vážně super. Jako by snad sny oznamovaly lidem, že se jim zrovna zdají.

Tohle začínala být katastrofa. Stiles dál hledal.

„Proč se mi prohrabuješ věcma?“ ptal se dál Danny zmateně, neschopný otevřít oči.

„To dělám. Ale jenom ve tvém snu, pamatuješ?

Ve snu.

Ty sníš.“

„Proč bych snil o tom, že se mi prohrabuješ věcma?“

Bod pro Dannyho. I na prášcích a mimo dokázal poznat kravinu, když ji slyšel. Stiles vypadal iritovaný.

„Já nevím, Danny, jasný? Je to tvůj sen, přijmi za něj zodpovědnost! A teď buď zticha a jdi zase spát,“ poručil mu a vrátil se k prohrabávání. Netrvalo to ani půl minuty, když vytáhl z tašky svazek papírů. „Ou, Dannečku, ty jsi nejspíš fakt na něco kápnul. Telurické proudy… paráda,“ hlesl Stiles, zavřel tašku a stejně tiše jak přišel, tak i zmizel.

Telurické proudy. Telurické proudy? Ida si byla jistá, že už to slyšela. Kde jen to slyšela? Danny z postele tiše zachrápal. Vytrhlo ji to z myšlenek a ona si uvědomila, kde je. Vyklouzla zpoza zástěny a jako myš vyšla z pokoje. Stilese nikde neviděla, ale tady už se zdržovat nepotřebovala. Potřebovala zjistit, co jsou to telurické proudy.

Když vyšla před nemocnici, uviděla vzdalující se světla modrého džípu. Stiles byl pryč. Sáhla do tašky pro mobil a zapnula internet. Tetička Wikipedie jí teď bude muset zachránit život, protože knihovna už bude v tuhle hodinu zaručeně zavřená.

Netrvalo to dlouho. „Elektrické proudy indukované ve vodivých vrstvách Země proměnným magnetickým polem vnějších proudových zdrojů v ionosféře.“ Zamyšleně zírala na telefon. „Mají globální charakter.“

Proudy spojující místa a vyskytující se na celé planetě? Samozřejmě, že věděla, o co jde. Vždyť její předci kvůli tomu stavěli megality... do háje.

Tohle ještě zdaleka neskončilo, protože jestli jde darachovi o telurické proudy, jde mu taky o sílu. O sílu celé Země.

A do háje!

-----

Našli ho. Ida si nebyla jistá, proč se jim to podařilo a proč se Deaton nestal další obětí, ale byla ráda, že k tomu nedošlo.

Přesto ani tahle dobrá zpráva nedokázala zahnat hrůzu z faktu, že tu noc zemřel v jiné části města třetí léčitel. A že zemřel Boyd… Derekovou rukou.

Seděla u Deatonovy postele a sledovala jeho zachmuřenou tvář. Tohle všechno se dozvěděla od něj. Byl u toho, když Scottovi volal Stiles, aby mu řekl, co se stalo v Derekově bytě.

„Takže Kali proti němu a dvojčata držela ostatní v šachu Blakeovou… Deucalion je skutečně vynalézavý,“ přiznala mu neochotně.

„Nejsem si jistý, nakolik to byl jeho nápad a nakolik s tím přišla Kali, ale na tom nejspíš tolik nezáleží,“ řekl Deaton a natáhl se pro sklenici s vodou, jen aby ruku zase stáhl, protože jeho ruce a ramena byla poškozená dlouhým visením od stropu v bankovním trezoru. Sama se tedy pro vodu natáhla a přiložila mu sklenice ke rtům.

Napil se, a když ji odtáhla, vděčně kývl.

„A Derek dostal ultimátum?“

„Ano. Do úplňku se musí buď přidat k alfům, nebo mu zabijí smečku. A nepředpokládám, že by ho pak nechali naživu. Nejde jim o něj. Deucalion chce Scotta. Chce skutečného alfu. Derek je jen cestička, která Scotta přivede.“ Deaton se unaveně opřel zpátky do polštáře. Ida si připadala mizerně, že ho vyčerpává, ale tohle bylo příliš důležité.

„Takže je opravdu…“ odmlčela se.

„Ano, je. Nebo brzy bude, zatím se to snaží popřít.“

Ida měla pocit, že se jí rozskočí hlava. Pokud se ze Scotta stane pravý alfa, tak dřív nebo později dojde mezi ním a Derekem ke konfliktu. Zuby, drápy a krev.

Deaton musel poznat, na co myslí, protože posunul ruku, nakolik to jen šlo, a lehce přikryl tu její. „Aby k tomu mohlo dojít, musí nejdřív oba přežít. A darach je teď ještě větší hrozba než Deucalion a jeho smečka.“

„Ano,“ připustila s pokýváním. „Ty telurické proudy mě opravdu děsí. Pokud se mu podaří napojit na sílu Země, nebudeme mít proti němu šanci.“

„Síla Země… Vždycky jsem si myslel, že je to jen příliš ctižádostivý sen našich předků.“

Chvíli mlčeli, pohlceni tou představou.

Vyrušil je zvuk otevíraných dveří, do místnosti vešel Scott. „Oh. Ido. Neruším?“ zeptal se, ale Deaton s úsměvem zavrtěl hlavou. „Jak je vám?“

„Budu v pořádku,“ odpověděl Deaton. Scott vypadal, že se mu ulevilo. Zdálo se, že má k Deatonovi hlubší vztah, než je běžné u zaměstnance a zaměstnavatele. Ida to dokázala pochopit, takováhle traumata spojují a tohle nebylo jejich první. „Vypadáš hrozně, Scotte. Stalo se něco?“ Deaton měl očividně na mysli něco dalšího. Jako by toho už tak nebylo dost.

„Ne. Ne, nic dalšího. Jen… Derek se někam vytratil, nemůžeme ho sehnat,“ zamumlal a hodil k Idě nerozhodný pohled. Nebyl si jistý, jestli před ní mluvit. Chápala to. Otočila se k veterináři.

„Měla bych jít. Pokusím se poradit si s vaším problémem,“ usmála se na Deatona a doufala, že pochopil. Bude dál pátrat po darachovi a uvidí, co se jí podaří objevit.

-----

Už dlouho se nestalo, že by její taška nestačila. Tentokrát ale opravdu musela vzít věci do batohu, potřebovala toho až příliš a to včetně zásob, nevěděla totiž, jak dlouho to potrvá. Nemínila zůstat někde trčet bez jídla a jediné kapky vody.

Naposledy zkontrolovala, jestli má všechno a nasedla do auta. Lydie nebyla doma. Ani její matka. Pro jistotu jim nechala vzkaz, že si udělala výlet po okolí, aby kvůli ní neburcovali policii, i když se zdálo, že tuhle domácnost nerozruší naprosto nic.

Nasedla do auta a vyrazila směrem k lesu. Nemeton bylo to, co teď potřebovala ze všeho nejvíc. Na tom místě byl dostatek síly, aby se mohla pokusit daracha vypátrat. Pořád neměla úplně jasno v tom, co je jeho plán, ale mohla zkusit najít telurické proudy s největší potencionální mocí. To by mohlo zúžit místa, kde se darach pohybuje. Potom by ho snad bylo možné chytit do pasti.

Cesta lesem pro ni snad poprvé v životě byla opravdu nepříjemnou zkušeností. Nedokázala se zbavit představy alfů číhajících za každým stromem a navíc ji zaplavovaly myšlenky na Boyda. Téměř ho neznala, vlastně ho jen párkrát minula na chodbě, ani spolu nikdy nemluvili, a přesto pro něj cítila smutek.

Mnohem větší ale cítila pro Dereka. Použili ho jako zbraň proti vlastní smečce. Byly to jeho drápy, které dvojčata držela, když na ně Kali narazila Boyda. To on byl tím, co mu vzalo život, i když to v žádném ohledu nebyla jeho vina.

Možná je mizerný alfa, ale ne až tak moc. Ne tak jako Deucalion.

Vlastně to nebyl jen smutek, co cítila. Byla taky vzteklá. Vlastně byla strašně vzteklá. Jestli se jim podaří dostat daracha, pomůže téhle smečce i proti alfům. Dokáže dělat to a zároveň získá pro Radu Lydii. Je z rodu ó Cuinn, kdo jiný by to měl zvládnout?

Dorazila k nemetonu během hodiny, ale než vstoupila dovnitř, vytáhla z batohu pytlík a nožem přeřízla tkanici. Prášek z jeřábu pak nasypala na zem a vytvořila z něj kolem vstupu hranici. Kruh s poloměrem asi metr a půl by měl stačit. Spokojeně si povzdechla, když se vytvořila bezpečnostní bariéra. Teď byla ukrytá před všemi vlkodlaky světa. 

Hodila si batoh přes rameno a s nožem v ruce sestoupila po schodech do svatyně.

„Vypadni.“

Ten hlas byl chraplavý, slabý a plný zloby. Poznala by Dereka, i kdyby neviděla skrčenou postavu v tmavých džínsech a kožené bundě. Potlačila překvapení.

„Nejsem tu kvůli tobě. Ale je dobře, že jsem tě našla,“ pronesla klidně a shodila batoh z ramene. Dopadl do prachu a nůž skončil na něm. Snažila se nevpustit do hlasu žádný ze svých pocitů. Hlavně žádnou lítost.

„Myslím to vážně. Vypadni.“

„Nemůžu, Dereku. Jak říkám, nejsem tu kvůli tobě, potřebuju najít daracha a to můžu jen odsud.“

Červené oči se zableskly, jak k ní zvedl tvář. Ještě nikdy neviděla nikoho s tak prázdným výrazem. „Tak půjdu já.“

Smutně zavrtěla hlavou. „Je mi líto. Kdybych věděla, že tu jsi- Nemůžu kvůli tobě zrušit ochranou bariéru, promiň. Ne, dokud nenajdu daracha. Nemám už nic na její opravu.“

Napůl šílené vrčení mu rozechvívalo hrudník. Vycenil zuby. „Jsem tu v pasti?“

„Ber to jako bezpečí,“ pokrčila bezradně rameny a pak se k němu otočila zády. Snažila se, aby to vypadalo co nejpřirozeněji, ale pravda byla taková, že se musela otočit, aby neviděl, jak jí do očí vhrkly slzy. Nemohla se dívat na alfu na kolenou. Cítila jeho utrpení, vtisklo se do prostoru kolem nich. Musel tu být celou tu dobu. Schovaný před vlastní vinou a výčitkami, které čekal od ostatních.

„Přestaň s tím!“ zavrčel vztekle. Snažila se, opravdu ano, ale bylo to obtížné. Nenáviděl se tak strašně. Jenže pokud nebude sám sebe bránit, brzy ho někdo sesadí a zabije. Vtáhla vzduch v ostrém nádechu a znovu se na něj otočila.

„Já?! Ty se tu schováváš a lituješ se, zatímco na tebe čeká zoufalá smečka!“ Vztekle vrčel, ale jakmile začala, neuměla se zastavit. „Ty máš být Hale? Dědic jednoho z nejslavnějších rodů? Nedokážeš se postarat ani sám o sebe. Jsi troska,“ zavrtěla nad ním hlavou. Sledovala, jak se jeho tvář mění a vlk přebírá vládu. „Proč by tě měl někdo uznávat, když to ty sám nedokážeš?“

„Já jsem alfa!“ zařval vztekle, strhl si bundu a drápy vyryl několik rýh do podlahy.

Naklonila se k němu a vyzvala ho. „Tak mi to dokaž.“

Očekávala, že po ní vystartuje a tak stihla uhnout. Z batohu sebrala nůž. Potřeboval vidět hrozbu, jinak by se mohl ovládnout a ona chtěla, aby ze sebe ten vztek a frustraci dostal. Zařval. Znovu po ní skočil, tentokrát se jen tak tak stihla otočit, drápy ji minuly skutečně těsně. Nůž mu přejel po zádech, rozřízl látku i kůži, ale to bylo spíš omylem, než že by byla tak obratná.

Ze svých lekcí s nožem si pamatovala, jak stáhnout králíka a vyřezat oštěp. Boj tváří v tvář nikdy nebyl její silnou stránkou, od toho měla foukačku. A mozek. Proč že tohle dělala? Násilí obvykle nic neřešilo.

Zasáhl ji drápy do boku a roztrhl svetr, který na ní plandal. Po dlouhé době byla konečně zase ráda za to, že je jí veškeré oblečení příliš velké.

„Chceš být alfa? Tak mě donuť se ti podřídit,“ vyzvala ho a blýskla zuby v úsměvu. Jasná provokace. Pro zvíře v něm odhalené zuby znamenaly výhružku a on se podle toho choval. Další rána už ji zasáhla naplno. Proletěla vzduchem a narazila zády do zdi. Vyrazilo jí to dech. Valila oči, jak lapala po vzduchu, zatímco on se pomalu blížil. Něco v něm zůstávalo Derekem, protože zvíře by to skončilo rychle. Zuby, drápy a konec. Možná rychlá večeře. Derek ale potřeboval upustit páru, dokázat si, že je tím, kým by být měl. Jen netušila jestli i tím, kým být chtěl.

Konečně zase vdechla trochu kyslíku a mrskla sebou bokem. Čekal to, a tak ji snadno chytil a odhodil na druhou stranu místnosti. Narazila přímo do sloupu u schodiště, všechno kolem se zatřáslo a Idina záda vydala nepříjemně praskavý zvuk. Nebo to byl sloup? Těžko říct. Bolelo to, ale necítila nic katastrofálního. Dokázala se zvednout a natáhnout se pro nůž, který musela upustit během prvního letu přes sklep. Hodila ho po něm.

Uhnul, čepel narazila do stěny a dopadla na zem. Tolik k jejímu bojovému umu; ani do zdi nedokáže ten nůž zapíchnout, jak by si mohla myslet, že trefí vlkodlaka.

„Víc nedokážeš?“ pošklebovala se lacině, když příliš dlouho váhal s dalším útokem. Už to nemohlo trvat moc dlouho, protože kdyby jo, byla tu velká pravděpodobnost, že to nerozchodí. Když po ní skočil, pokusila se instinktivně schovat za sloup, ale tak hubená nebyla ani ona. Sevřel ji vzadu za krkem a přirazil břichem na podlahu. Automaticky se pokusila vzepřít a vstát, jenže to se mu nelíbilo. Sice se vyškrábala na kolena, ale jen aby ji vzápětí chytil za ruce a zkřížil jí paže za zády. Bolestí se prohnula jako luk. Vykřikla, ale nestaral se. Cítila ho za sebou, jak se naklání a zuby tiskne přímo tam, kde krk přecházel v rameno.

Cukla sebou, ale on zavrčel a nepouštěl. Přitáhl jí ruce ještě trochu víc; zkroutila se jako paragraf. Zakousnutá do vlastního rtu vzlykla, ale tohle mu prostě nesměla dát zadarmo. Bylo by to úplně zbytečné, musel to z ní dostat násilím.

Jako by to pochopil, naklonil se víc k ní a výhružně zařval. Jeho drápy se jí zabořily do kůže předloktí. Ještě trochu přitáhl a tam to bylo. Přesně v ten moment cítila, jak ji něco opouští a lne to k němu. Stočila se bokem a nastavila mu nejzranitelnější části těla; krk a břicho.

Byl těžký, jak na ní ležel a jeho teplý dech jí dráždil poraněnou čelist. Nasával pach její podřízenosti a pak ji šokoval, když jazykem očistil část její kůže od krve, která jí tekla z rány. Spokojeně zavrčel, když nijak neprotestovala.

Jeho vlk se těšil její podřízeností dlouhou chvíli, než tlak na její ruce povolil a pak byl vlk najednou pryč. Zvedla a natočila hlavu tak, aby na něj viděla, a pohled jí oplácel Derek se zelenýma očima a obočím staženým k sobě. „Právě mě přestala lákat kariéra terapeutky,“ prohlásila s vyčerpaným výdechem a nechala si hlavu dopadnout zpět na zem.

„To byl ten nejidiotštější nápad, co kdy kdo dostal! To trumflo i všechno, co kdy vypustil z pusy Stiles,“ zavrčel Derek už úplně lidsky a odvalil se stranou.

„Ale pomohlo to, ne?“ dívala se na něj z podlahy, protože i jen pouhá představa, že by měla pohnout prstem, byla bolestivá.

Chvíli bylo takové ticho, že slyšela šumět vlastní krev v hlavě. Pak Derek skoupě prohlásil: „Jo.“

„Dobře,“ oddechla si.

„Jak ti je?“ zabručel a otočil se čelem k ní.

Zasmála se, ale i to bolelo, a tak toho nechala. „Jako bys mě protlačil mlýnkem na maso, děkuju za optání.“

Zamručel a pak si k ní klekl, aby jí pomohl alespoň se posadit a opřít o sloup. Celou dobu u toho usykávala, jako ucházející konvice. „Au. Au, opatrně. Jauvajs. Opatrně říkám!“ zamračila se na něj a on jí to vrátil.

S bolestivou grimasou se natáhla pro batoh a pomalu si ho přitáhla. Z boční kapsy vytáhla pikslu s mastí. Otevřela a nabrala trochu na prst. Namazala si odřeninu na čelisti, i když trochu rozpačitě, protože si ještě vybavovala pocit, když ji Derek olízl. Nic ujetějšího ještě nikdy nezažila. Ne, že by v tom nebylo zároveň i něco děsivě přirozeného. Tak trochu doufala, že až se jí to rozleží, bude jí to připadat už jenom divné. Vlastně, hodně v to doufala.

Vyhrnula si tričko na boku a prohlédla si škody. Dva malé škrábance, to nebylo zdaleka tak hrozné.

Derek nasál vzduch. „Z čeho to je?“ zeptal se a Ida v tom slyšela neskrývanou zvědavost. Ne moc, ale trochu ano.

„Měsíček, šafrán, třezalka a pár dalších věcí. Natrhané ve správné době a tak. Není to zrovna jednoduché na výrobu,“ připustila. „Tahle krabička by čtyřčlenné rodině vydržela tak tři roky. Jenže tady se bojím, jestli s ní vyjdu do konce týdne. Tohle město rozhodně mému zdraví nijak zvlášť neprospívá.“

Skepticky se na ni podíval. Nepovídej. Jako by ho slyšela.

Znovu sáhla do batohu a nahmatala vodu a balíčky se sendviči. „Máš hlad?“

„Ne,“ zamručel.

„Ale nepovídej. Jsi tu už… kolik? Dvacet hodin?“

Neodpověděl, jen se na ni zamračeně díval.

„Mám tu okurkové sendviče,“ prohlásila a musela potlačit úsměv, když viděla, jak se zašklebil. „Nebo burákové máslo s džemem.“ Zamávala druhým pytlíkem. Nemusel nic říkat, viděla, jak se mu zaleskly oči. „Jo, myslela jsem si to. Na,“ řekla a úsporným pohybem mu hodila sáček se třemi sendviči.

Nepoděkoval, ale ani to nečekala. Jen sledovala, jak vylovil sendvič z pytlíku a na čtyři kousnutí ho spořádal.

Jasně, vůbec neměl hlad. Beze slova mu podala láhev s vodou. Přijal ji bez řečí.

Bylo ticho. Derek jedl a Ida odpočívala opřená o sloup. Zabývala se myšlenkou na nejbližší budoucnost, kdy bude muset vstát a začít dělat to, kvůli čemu sem přišla. Ale cítila se neskutečně rozlámaná. A záda ji bolela čím dál víc. Měla by si dát novoroční předsevzetí, že už nebude provokovat labilní vlkodlaky - a dodržet ho, ne jako všechna předchozí předsevzetí.

Derek dojedl a zmuchlal prázdný igelit. Jeho pohled zalétl k noži, který se válel na zemi u zdi. Zvedl se a došel pro něj. Byla to oboustranně broušená špičatá dýka z bronzu, rozhodně ne nijak moderní výrobek. Ani sama Ida přesně netušila, jak moc stará dýka byla, odhadovala to tak na tisíc až dva před Kristem. Dědila se v její rodině z matky na dceru.

„Dobrá rána,“ pronesl, když jí dýku podával.

Usmála se. „Vlastně jsem tě zasáhla omylem. Boj na blízko mi nejde,“ přiznala a Derekovi ztuhla čelist.

„Takže jsi proti vlkodlakovi vytáhla nůž, se kterým vlastně neumíš zacházet?“ Vypadal, jako by mu měla vybuchnout hlava.

„Umím s ní zacházet,“ ohradila se a prsty dýku lehce pohladila. „Jen s ní neumím bojovat,“ dodala pravdivě, než se stačil uvolnit. Popuzeně zavrčel. „Ale omlouvám se za to říznutí. Mrzí mě, že jsem tě zranila.“

Skepticky se na ni podíval. „Nemrzí,“ prohlásil s jistotou.

Zasmála se. „Pravda. Nemrzí, na to mě až moc bolí záda a ty se z toho brzy vylížeš, pokud se tak náhodou už nestalo. Bylo to mělké.“

Natočil se tak, aby se mohl podívat, jak na tom jeho záda jsou. Byla v pořádku, jen tričko měl v polovině rozetnuté. Ida si na něco vzpomněla. Sáhla do batohu a vytáhla Derekovo triko, které mu plánovala vrátit. „Tumáš. Můžeš si obléct něco neděravého a nezakrváceného.“

Překvapeně se na ni zadíval. Očividně by rád dostal vysvětlení, proč nosí v batohu jeho tričko.

Obrátila oči v sloup. „Měla jsem v plánu tě s ním najít, hned jak bych našla daracha. Tak trochu jsem to slíbila Deatonovi.“

„Najít? Jak?“

Pokrčila rameny a nakrčila nos, jak to zabolelo. „Mám svoje způsoby.“

„Jasně. Bandraoi,“ zamumlal.

Ida přikývla a sledovala, jak se Derek postavil a stáhl si děravé tričko. Stál k ní bokem, ale i tak si toho všimla. Měl něco na kůži. Se zájmem se naklonila, ale neviděla na něj dost dobře. Přitáhla se rukou za sloup a zvedla se na nohy. Konečně to viděla.

Tetování. Triskela.

„Ach bohové,“ vydechla a bezděčně se tetování dotkla. Derek ztuhl. „Trojice…“ Proudy. Jak nejlépe spojit ty proudy? Zeptala se sama sebe. Otočila se k oltáři z kořenů. Kašlala na bolest a doklopýtala k němu. Přímo nad skvrnami staré krve byl do kůry vyřezaný symbol. Keltský pětiuzel.

„Co?“ zeptal se Derek zmateně, ale Ida ho ignorovala. Dopadla na kolena na zem v rohu, kde byla podlaha stále pokrytá prachem. Několik rychlými gesty před sebe načrtla stejný symbol, jenom mnohem větší.

Měla pocit, že jí musí každou chvíli explodovat hlava. Najednou to tam všechno bylo. Viděla to před sebou, úplné a kompletní. Vytáhla z batohu blok a nalistovala stránku se seznamem obětí.

„Panenství, válečnictví, léčitelství… filozofie a ochrana.“ Vytřeštěně se otočila na Dereka, který ji sledoval úplně perplex, s tričkem ještě pořád v ruce. „Já vím, co chce udělat. A vím, jak to chce udělat!“

„Darach?“ zeptal se téměř zbytečně, protože to na ní musel vidět. Rychle si triko oblékl a pak si dřepl vedle ní. Natáhla ruku a prsty kreslila do každého z pěti uzlů.

„Nedotčení. Bývalí vojáci. Doktoři. Už zbývají jen filozofové a ochránci.“

„Ale jak to víš?“ nechápal.

„Dereku, už jsem ti řekla, kdo jsem, ale neřekla jsem ti, co to znamená-“

„Žena druid, vím.“ Zírala na něj nejspíš úplně omráčeně, protože pokrčil rameny a řekl: „Zadal jsem Stilesovi, ať mi to zjistí.“

Uchechtla se, ale hned zase zvážněla. „Dobrá. Jde o to, co jsme zač. Co nás tvoří. Jsme filozofové, léčitelé, válečníci, ochránci a panenství je nejvyšší oběť bohům.“

Nevypadal, že by to chápal. Ani trochu. „Dereku! On ty oběti nevzdává bohům, on je pohlcuje!“

„Pohlcuje… jako konzumuje?“

Zoufale si protřela obličej. Jak jen mu má tohle vysvětlit?

„Ne. On nechce těla, chce jejich podstatu. A ne jen jednu, od každé tři. Triskela je uzavřený kruh života. Země, moře a vzduch. Zrození, život a smrt. Existuje ve stovkách variant, ale je to pořád to samé. Když ji uvidíš, je vždycky tvořená jednou linkou, uzavřená, jako kruh.“

„Alfa, Beta, Omega,“ zašeptal potichu.

„Přesně,“ přikývla. „Tři jsou nerozbitná síla. Pokud bude mít sílu tří… Královno přízraků, jestli dokončí všechny oběti, bude mít dost síly ovládnout telurické proudy pod tímhle městem! To je… To je…“

„O čem to u všech všudy mluvíš?“ Derek vypadal rozčileně, ale musel být hlavně zmatený.

Ida se na něj podívala s opravdovou hrůzou. „O Atlantidě.“

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa - 3.: