OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Alfa - 29.

07.02.2014 (09:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1577×

Budily ji noční můry. Ztuhlá strachy lapala po dechu a třeštila oči do tmy nemocničního pokoje.

Měla pocit, že události posledních měsíců se v jejím mozku spojily v jednu obrovskou mučivou černou díru, která se ji pokusila vcucnout pokaždé, když usnula. Bylo tam všechno a Ida si uvědomovala, že se toho stalo moc. Až příliš…

Svezla se z postele a bosýma nohama přešla po studeném linoleu do malé koupelny.

Když se pak zadívala do zrcadla nad umyvadlem, vracela jí pohled unavená tvář s kruhy pod očima, zplihlými vlasy, na většině míst zakrytá bílými polštářky gázy. Opatrně si je začala odlepovat.

S každým odkrytým centimetrem jí bylo hůř a hůř. Tváře jí pokrývaly rány sešité drobnými stehy pokryté dezinfekčním roztokem, který jí dodával vzhled něčeho, co už se určitou dobu rozkládá.

Svlékla si nemocničního andělíčka a začala sundávat gázu i ze zranění na těle. Ta vypadala ještě mnohem hůř. Na tvářích se někdo alespoň snažil o drobné a úhledné stehy, na těle už tolik ne. Chápala to, ale to neznamenalo, že se jí z toho pohledu nedělalo špatně.

Pustila vodu ve sprše a se syknutím se zbavila poslední gázy. Vstoupila do vany a zatáhla poloprůsvitný závěs. Opatrně natáhla ruce před sebe a nechala na ně dopadat slabý proud vody. Nebylo to příjemné, ale bylo to snesitelné. Opatrně si stoupla pod sprchu celá. Natočila se k ní zády, protože její zadní strana unikla drápům díky tomu, že byla přivázané k židli.

Kdyby nad tím někdo přemýšlel, muselo by jim přijít divné, že nějaké zvíře dokázalo zasadit tak promyšlené rány. Jenže v tomhle městě bylo tolik zvířecích útoků, že se nad tím nikoho pozastavovat nejspíš nenapadlo. Vždyť před pár dny sama nahlásila jeden takový.

Nestihla se víc než předklonit, když začala zvracet.

Pevně tiskla víčka k sobě, zatímco se v ní vnitřnosti obracely naruby. Měla pocit, že slyší, jak za ní někdo dýchá. Bezděčně zakňučela strachy a dopadla na zraněná kolena. Bolest přerušila vzpomínky, které se jí vkrádaly do hlavy, a s nimi přicházející paniku.

Jsem tu.

Derekův hlas, který vytloukalo druhé srdce, jí pomohl se uvolnit. Trochu. Zvládla se postavit na nohy a ztěžka se opřít o zeď. Voda odnášela zvratky pryč a smývala je z jejích nohou.

„Vlk,“ zašeptala tiše přes vodu, která jí stékala po rtech. „Vlk,“ zopakovala. Zhluboka se nadechla, protože najednou to šlo. „Vlk.“ Bylo to jako mantra. Šeptem opakovala to jediné slovo, zatímco se umývala. Soustředila se jen na to. Žádné jiné myšlenky nebo vzpomínky neměly v její hlavě místo.

Do pokoje se vrátila až téměř po hodině, ale bylo jí líp. Sprcha trochu zmírnila pocit odporu, přestože si uvědomovala, že něco se smýt nedá. Na okamžik byla vděčná, že není vlkodlak a nemůže ze sebe cítit Jedničku, i když ostatní to určitě dokáží. I to byl důvod, proč se bála Dereka pustit dál. Když to ucítí, bude to nezvratný důkaz, že tomu nedokázala zabránit. 

Přišla si jako oblíbená hračka, kterou si někdo půjčil a rozbil. Dereka to rozčílí a bude z toho smutný, ale nic to nezmění na tom, že rozbité hračky se vyhazují. Že se pořizují nové.

Zarazila se s pohledem upřeným na postel. Na rozházené pokrývce leželo něco tmavého. Ida se přiblížila a zvedla černého plyšového vlka. Jeho zelené oči zářily do tmy pokoje, když ho obrátila tváří k sobě.

Jsem tu.

-----

Když vystoupil z výtahu, nebyl překvapený, že ho viděl.

Seděl na umělohmotné židličce, shrbený, lokty opřené o kolena, a zíral do podlahy. Vypadal jako bezdomovec.

Stiles neměl problém to přiznat. V duchu. Obyčejně upravené vlasy měl zplihlé, obličej měl šedavý odstín, který ještě u žádného vlkodlaka nikdy neviděl. Vousy měl dlouhé tak, že se už v žádném případě nedaly nazvat strništěm, tohle byl regulérní plnovous. Derek vypadal na čtyřicet.

A Stiles by vsadil levou ruku na to, že má stejné oblečení jako posledních několik dnů.

Byl si jistý, když si sedl vedle něj a bezděčně nakrčil nos.

„Smrdíš.“

Derek se ani nenamáhal odpovědět. Nezavrčel, nezamručel ani nijak jinak nereagoval. Stiles ani nedokázal odhadnout, jestli ho vůbec vzal na vědomí.

„I kdyby ti řekli, že tam můžeš, ty bys tam takhle šel?“ neodpustil si úšklebek. Nebyl si přesně jistý, jak s Derekem v tuhle chvíli mluvit, ale rozhodl se, že lítost nebude ta správná cesta. Na druhou stranu, naštvat ho by alespoň mohlo vyprovokovat nějakou odezvu.

„Mohlo by se jí udělat špatně. Vážně, člověče, měl by ses dát trochu do kupy. Jsi dost možná to nejtoxičtější v téhle nemocnici. Ještě den a strčí tě do karantény.“

Derek pomalu otočil hlavu a Stiles v duchu zalapal po dechu. Čeklal pichlavý pohled nebo zachmuřené obočí, ale dostalo se mu jen dvou prázdných jam. Tam, kde se obvykle odrážely Derekovy myšlenky a nálady, nebylo nic. Zelené oči se na něj dívaly, jako by viděly skrze něj a dál do nicoty.

„Kriste pane. Tohle dál nejde,“ zamumlal a sevřel vlkodlakovu paži nad loktem. Derek ho nechal. Ani se nehnul. Nulový pokus zbavit se nevyžádaného doteku. „Vstávej,“ poručil mu Stiles. Jindy by si netroufl, ale teď neměl pocit, že by byl tón důležitý. Derek ho beztak ignoroval.

„Dereku.“ Vlkodlak zíral před sebe. „Fajn, uděláme dohodu. Ty se teď zvedneš a půjdeš se mnou. Já pak na oplátku zkusím Idu přesvědčit, aby tě pustila alespoň na chvíli dovnitř. Dohodnuto?“

S Idiným jménem ve dvojbarevných očích problikla jiskra života. Alfa se zamračil, jako by se probouzel a nechápal, co se děje, ale téměř okamžitě zase upadl do toho téměř katatonického stavu.

Cukr očividně nefungoval. Ale když ne cukr, tak bič. Stiles na vteřinu zaváhal, ale pak se rozhodl. Dřepl si před Dereka, pak si jedním kolenem klekl na podlahu, aby se mu lépe držela rovnováha, a z pořádného nápřahu vlepil Derekovi hlasitou facku.

Několik pacientů a jedna sestra, kteří byli na chodbě, se překvapeně podívali jejich směrem. Vlkodlakova hlava poskočila lehce do strany a pak se otupělý pohled konečně zaostřil na Stilesovu tvář. Ten v duchu hystericky křičel, protože právě propleskl bdělého alfu a ztráta končetiny se najednou stala mnohem pravděpodobnější verzí budoucnosti, než by si přál.

„Vnimáš mě konečně? Paráda. Tak si můžeš vybrat: buď teď půjdeš se mnou, nebo řeknu Idě, že dělá dobře, když tě k sobě nepouští.“

Výhružné vrčení nebylo neočekávané, ale i tak Stiles trochu ztuhl, než se opanoval.

„Máš minutu, aby sis to rozmyslel, pak jdu dovnitř a řeknu jí, že by tě měla poslat k čertu.“

Vrčení zesílilo a Stiles se na chvíli bál, že by to třeba mohl někdo slyšet. Jenže všichni, kdo byli kolem, se vypařili. Nejspíš v zájmu slušnosti. Nebo nechtěli být další, komu přiletí facka. Stiles sázel na tu druhou možnost.

Postavil se a otočil se čelem ke dveřím Idina pokoje. Stačil z podlahy zvednout nohu jen napůl, když se mu kolem zápěstí sevřely silné prsty.

„Fajn.“ Derekův hlas byl ochraptělý, jak ho nějakou dobu nepoužíval. Stiles na něj shlédl dolů a Derek mu pohled oplácel. Vypadal vyčerpaně, ale živě. „Fajn, ale sklapni konečně.“

Stiles se bezděčně zazubil a počkal, než se Derek zvedne. Z nemocnice ho nechal vyjít jako prvního a sledoval ho s odstupem kroku a půl. Když míjeli recepci, zachytil pohledem Scottovu matku a spiklenecky na ni zamrkal. Když opadl její šok z toho, že viděla Dereka odcházet, poslala Stilesovi krátký úsměv a vrátila se k práci.

Do casa de la Stilinski dorazili rychle a Derek poslušně vylezl z džípu, než mu došlo, že nejsou u jeho bytu. Zamračil se.

„U tebe je to ještě pořád na cáry. Pojď,“ pokynul mu a vydal se odemknout dveře. Skoro cítil, jak se Derek mračí, ale když otevíral dveře, měl alfu za zády. Hodil klíče do misky na odkládacím stolku a zavřel za nimi. Derek se zastavil uprostřed prostoru a vypadal pateticky a bezbranně. Stiles měl touhu si začít rvát vlasy.

„Kde je koupelna víš. Zkusím najít něco, co ti padne. Aspoň trochu. Nechám ti to za dveřma.“

Vlkodlak se po něm krátce podíval, ale pak odtrhl pohled a beze slova vyšel po schodech nahoru.

Byl troska. Stilese nikdy nenapadlo, že by vážně mohl vidět Dereka zničeného. Hale byl vždycky synonymem síly a odolnosti. Nejenže jeho tělo vypadalo jako vytesané z kusu šutru, ale i ty nejhorší situce od sebe vždycky odrážel jako skála. Tohle bylo… podivně ohrožující. Jestli se může zlomit Derek, tak se můžou zlomit všichni. Což bylo sice úplně logické, ale to uvědomění Stilese zasáhlo silou beranidla.

Zavrtěl nad sebou hlavou a následoval alfu do schodů. Našel mu tričko, které dostal od Scotta k Vánocům a které mu bylo velké, i když bylo absolutně cool. Modré a s hláškou Hana Sola přes prsa. Stiles doufal, že Dereka přežije. Přidal k tomu jedny šerifovy staré tepláky a nechal to za dveřmi, jak řekl.

Sešel do kuchyně a dal se do přípravy jídla. Derek pravděpodobně neměl jídlo už nějakou dobu, a když už, byly to nejspíš jen tyčinky z automatu.

Po přibližně čtvrthodině se ozvaly na schodech Derekovy těžké a pomalé kroky. Jak moc byl vlkodlak vyčerpaný? Spal vůbec někdy, zatímco seděl vedle Idiných dveří a čekal, až mu dovolít jít dovnitř? Stiles si odfrkl. Těžko.

„Sedni si a jez,“ poručil Stiles krátce a položil na malý jídelní stůl talíř s omeletou z osmi vajec. Přihodil k tomu ještě talířek se šesti tousty a doufal, že to zažene nejhorší hlad. Když se Derek nehýbal, podíval se na něj. „Co?“ zpetal se, když si všiml povytaženého obočí.

„Měl bych se vrátit.“

„Blbost,“ frkl Stiles a Derek se zamračil. „Věř mi. Všem prospěje, když se najíš a vyspíš. Mám z dobrého zdroje, že začínáš lézt krkem nejen personálu.“

Derek se dál mračil a Stiles obrátil oči ke stropu. „Prostě si sedni, jo? Sněz to a pak se můžeš rozhodnout, co dál.“

Po pár vteřinách Derek kývl a sesunul se na židli. Vzal do ruky vidličku a začal zpracovávat obrovskou hromadu vajec.

Stiles si sednul proti němu s hrnkem kafe a třemi tousty s máslem. Neměl moc hlad, obědval před hodinou a půl.

Minuty utíkaly v tichu, než se ho Stiles znovu odvážil vyrušit. „Takže…“ začal a Derek vydechl, jako by ho už to jedno slovo stihlo otrávit k smrti. „Hele, alespoň mě vyslechni, jo? Jen to, než začneš vrčet a vezmeš roha oknem v prvním patře.“

Derekův podmračený pohled mu hrůzu nenaháněl. A ta známá emoce na strhnané tváři stála za trochu provokací a možné zmrzačení. Alfa mručivě odfrkl, což nejspíš znamenalo pobídku, ať Stiles pokračuje.

„Zmínil jsem se tátovi o tom, co se stalo tvému bytu. A možná jsem taky trochu nastínil tvoje zvyky, co se týče bydlení. A celá tahle sitauce navíc, prostě jsme se tak nějak dostali k tomu, kde-“

„Stilesi,“ přerušil ho Derek ostře. Nebo to nejspíš mělo být ostře. Bylo smutné, že ani jeho normálně ostrý tón v sobě neměl žádné hrany. Zněl jen unaveně.

„Jasně,“ kývl rychle Stiles. „Prostě jen… zůstaň tu.“

Derekovo obočí se nechápavě stáhlo k sobě.

„Táta i já si myslíme, že bys tu měl bydlet. Alespoň prozatím. Máme tu jedne pokoj úplně volný a není to tak, že bychom měli hosty tak často, takže je vlastně nepoužívaný-“

„To nejde,“ přerušil ho Derek, ale Stiles to čekal. Trochu se zamračil a naklonil hlavu ke straně, než se mu rty roztáhly do úsměvu.

„A to je právě to. Jde. Táta na tom v podstatě trvá a měl bys vědět, že je hrozně vytrvalý, když mu o něco jde. Tuhle okouzlující vlastnost mám po něm. A po mámě taky. Takže to by ti mělo naznačít, že nemáš šanci. A není to tak, že bys měl zase tolik na výběr, a nemůžeš věčně sedět v nemocnici. Scottova máma říkala, že už tak vzbuzuješ moc pozornosti. Akorát si zaděláš na problémy. Můžeš zůstat tady. Měl bys zůstat tady.“

Derek mlčel.

„Táta je dokonce smířený s tím, že budeš lézt dovnitř oknem,“ nadhodil Stiles a Derek povytáhl jedno obočí vzhůru. Stiles se pokrčil rameny. „Není důvod, abys to odmítnul. Nechceme tě zotročit. Jen tu máš postel, ve které se můžeš vyspat. A koupelnu s tekoucí vodou. A jídlo. Co ty na to?“

„Stilesi-“ začal Derek váhavě, ale Stiles ho mávnutím ruky přerušil.

„Možná mě nepočítáš do smečky, a popravdě, mně to vyhovuje - jestli mám být v nějkém vlčím paktu, budu se nejspíš držet Scotta. Ale taky myslím, že po takové době je blbost namlouvat si, že tě neberu jako přítele. A Stilinski nikdy nenechá kámoše ve štychu, jasný? Ty potřebuješ místo, my máme místo, nedělej to složitější, než to je. I tak ti toho na talíři zbyde ještě spousta.“ Dlouze vydechl, když ze sebe vychrlil všechny ty hlásky, a zmknul s pohledem upřeným na vlkodlakův krk.

Chvíli bylo ticho, dokud nezaškrábala vidlička o prázdný talíř. Pak si Derek potichu odkašlal a řekl měkkým tónem: „Moc mluvíš.“

Stiles se široce usmál a zvedl pohled k zeleným očím v unavené tváři. Derek ho sledoval s nečitelným výrazem, ale jeho ramena byla uvolněná a vráska mezi obočím už nepřipomínala Mariánský příkop.

Stiles se v duchu spokojeně poplácal po rameni. Tak, to by bylo. Teď už jen najít povlečení bez komiksových potisků.

-----

Doktoři – pořád v šoku z jejího rychlého uzdravování - jí vytáhli stehy a nechali ji jít domů. Z pokoje vycházela s Vlkem pod paží a ve volném oblečení, které jí přivezla Lydie. I přes pravidelnou nemocniční stravu se jí podařilo zhubnout, a tak na ní všechno trochu viselo. Což se nelíbilo nikomu, Melisse McCallové obzvlášť.

„Připravená?“ zeptala se Lydie a malou kabelu s Idinými věcmi měla přehozenou přes rameno. Ida přikývla a nervózně se kousala do už zdravého rtu. Rozhlédla se po chodbě a uvolnila se; Derek tam nebyl. Jenom Jackson čekal opřený o stěnu chodby a zvedl k ní pohled.

Všimla si, jak pohledem přeběhl po jejích jizvách a oči mu na půl vteřiny zasvítily ocelově modrou.

„Trvalo vám to věčnost,“ pronesl pak otráveným tónem a Ida se usmála.

„Pomiň. Děláš řidiče?“ zeptala se a posunula si plyšového vlka o trochu výš.

Přikývl a vytáhl z kapsy klíčky. Potom vyrazil napřed, i když ne moc.

„Myslím si, že to přehání, ale nenechá si to vymluvit,“ pronesla Lydie a přehodila si rukou husté vlasy přes rameno.

„Co přehání?“ nechápala Ida a následovala ji k východu z nemocnice.

Lydie mávla rukou k Jacksonovi, který se právě mračil na nějakého muže, který se motal v chodbě a rozhlížel se po cedulích. „Tu jeho ochranářskou roli. Je to vážně sladké, ale od toho, co se stalo na hřišti, to dělá bez přestávky dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu.“

„Možná už nikdy nechce zažít tvůj supersonický křik,“ zašklebila se Ida. Lydie dotčeně našpulila pusu. Vyšly ven a následovaly Jacksona na parkoviště. Ida se překvapeně zastavila, když uviděla, jak otevírá stříbrošedé porsche.

„To je… hodně malé auto,“ zamumlala nervózně. Lydie se na ni otočila.

„Budeš mít problém? Vadí ti Jackson? Promiň, vůbec mě nenapadlo, že třeba-“ Ida zvedla ruku, aby ji zastavila.

„V něm to není,“ zavrtěla hlavou. Problém byl ten malý prostor. Z nějakého důvodu jí vadilo nechat se zavřít do auta a nacpat se na téměř neexistující zadní sedačky, odkud se nebude moct dostat. „To je dobrý. Bude to v pohodě, zvládnu to,“ usmála se. Nebo se o to alespoň pokusila.

„Můžeš sedět vepředu. Pomůže to?“ zeptala se Lydie nápomocným tónem. Ida vděčně přikývla.

„Co si o tom, co se stalo, myslí tvoje matka?“ zeptala se Ida, zatímco se Lydie soukala dozadu do auta.

„Ještě se nevrátila ze služební cesty. Nic jsem jí neřekla. I když, asi na to přijde,“ nejistě poznamenala a zadívala se Idě na poznamenanou kůži. Ida do teď nenašla odvahu se podívat.

„Je to tak zlé?“ zeptala se potichu.

„Ne,“ vyhrkla Lydie až moc rychle. „Bude to v pohodě, až se ti to úplně zahojí.“ Byla to lež, ale Ida to nechala být. Posadila se do auta a zabouchla dveře. Možná trochu moc silně. Jackson potichu zavrčel. „Promiň,“ hlesla a sevřela Vlka trochu pevněji.

Jestli čekala, že se Jackson bude řítit silnicemi smrtonosnou rychlostí, tak se pletla. Jel pomalu. Hodně pomalu. Napadlo ji, jestli je tohle záležitost všech vlkodlaků, nebo to v nich možná probouzí ona, že čím lepší auto, tím pomaleji s ní jezdí. Neocenila to. Ale na rozdíl od Dereka, Jacksona si nedovolila napomenout.

Těšila se, že si bude moct zalézt do pokoje a nějakou dobu nevystrčit nos. Rozhodla se, že zamkne okno, aby se vyhnula návštěvám. Počká, než se to zahojí. Mast by mohla pomoct. Může si ještě pár dní dovolit ignorovat svět, nebo ne?

Zastavili před domem Martinových a Ida si oddechla, ani si neuvědomila, jak moc si na ten dům zvykla. Byl bezpečný.

„Díky za odvoz.“

Vydala se ke dveřím, aniž by čekala na Jacksona s Lydií.

„Překvapení!“

Oprava. Býval bezpečný. Stiles spustil ruce, když se k němu s pokřikem nikdo nepřidal. Zatvářil se otráveně. „No tak, tohle má být oslava,“ napomenul ostatní v místnosti. Ida vyděšeně ucouvla a zády narazila do cizího těla. Smýkla sebou ke zdi se srdcem až v krku.

Ticho mělo příchuť šoku a rozpaků. Ida na sebe v duchu křičela. Mohla ještě nějak lépe dokázat, jaká je z ní troska?

„Pomiňte,“ vydechla a pak rychle přeběhla místnost ke schodišti. Ničemu nepomáhalo, že na ni byly upřené všechny pohledy.

„Skvěle, Stilinski,“ uslyšela zavrčet Jacksona.

„Hele! To nebyla moje vina. To to vaše zírání. Vážně, ještě jste si ji mohli začít fotit,“ pronesl v obraně.

Měl pravdu. Ida nečekala, že ji to tak vezme. Tolik pozornosti najednou, prostě… Nesnesla myšlenku, že všichni v místnosti zírají jen na ni. Doufala, že tam nebyl Derek. Neviděla ho, ale ani se dvakrát nerozhlížela, takže ho mohla přehlédnout.

Jen chvíli po tom, co se schovala v pokoji, se ozvalo tiché zaklepání.

Jděte pryč - chtěla říct, ale nedokázala otevřít pusu.

„Jsi v pořádku?“ ozval se Stilesův hlas. „Ne, jasně, že nejsi. Promiň, blbá otázka.“

Ida se opřela zády o dveře.

„Jen jsem se chtěl ujistit… že jsme třeba všechno nepodělali? Ale my to vlastně podělali, takže nic. Oslava na přivítanou nebyl nejlepší nápad, měl jsem jim v tom zabránit, ale, no… Už jsi někdy zkoušela Lydii v něčem zabránit?“

Chápavě vydechla. Mělo jí dojít, že za tím nápadem stojí Lydie. Podle ní byl dobrý večírek tím nejlepší lékem na všechno. Ida její teorii asi právě trochu pošramotila.

Natáhla se po klice a otevřela dveře. Překulila se po nich a přes hranu se podívala na Stilese. Měl na tváři provinilý poloúsměv.

„Ahoj,“ hlesl.

„Ahoj,“ odpověděla mu stejně tiše.

„Naštvaná?“

„Na sebe,“ přiznala s povzdechem.

Zamračil se. „Byla to naše chyba.“

„Jen jste chtěli být milí,“ přiznala jim Ida, i když jim za to nijak vděčná nebyla. Stiles to na ní určitě poznal, protože se zašklebil a polehčující okolnost, kterou jim přiznala, nepřijal.

„Takže… je nějaká naděje, že přijdeš dolů, nebo mám všechny poslat do háje?“

„Radši bych nechodila. Ale nemusíš je vyhazovat. Lydie si zaslouží večírek, hádám, že normálně večírky mívá, když není její máma doma. Nechci jí to kazit.“

„Kriste,“ obrátil Stiles oči k nebi, „ty to vidíš!“ zvolal a pak se na ni kysele zadíval. „Nemůžeš být ještě trochu víc nesobecká? Zatím se mi nechce zvracet,“ pronesl káravě. Uchechtla se.

„Dám ti k Vánocům jednu svou ledvinu, když na tom trváš.“ Stiles se zazubil. Chvíli mlčeli, než se Ida odvážila zeptat. „Je tu Derek?“

Zavrtěl hlavou. „Nemyslel si, že bys ho tu chtěla. Pletl se?“

„Ne.“ Jasně patrná naděje ve Stilesově výrazu pohasla, místo toho se zatvářil smířeně. „Jak mu je?“ zeptala se potichu. Pokoušela se necítit tak provinile, ale šlo to špatně.

„Mizerně, ale to tě asi nepřekvapuje, že ne?“ Nečekal na její odpověď a pokračoval: „Snaží se vyjít vstříc Scottovi. Taky se stará o Coru a Isaaca. Pokud vím, pokusil se dát do pořádku byt.“

Uvědomila si, že zapomněla na to, že Derek v podstatě od chvíle, kdy mu zničili byt, bydlel tady s ní.

„On tam znovu bydlí?“ zeptala se trochu zděšeně. Stiles zavrtěl hlavou.

„Chtěl. Ale ne. Nebydlí tam. Táta trval na tom, aby byl u nás. Teda, trval na tom, když jsem na tom trval já. A bylo by fajn, kdyby se to Derek nedozvěděl,“ dodal Stiles nejistě, ale vypadal, že je sám se sebou spokojený. Ida by ho nejradši objala, ale jestli se na něco necítila, tak to bylo objímání. Kohokoliv kromě vlčat. Ta jí z jakéhosi důvodu nevadila, spíš naopak.

Natáhla alespoň ruku a sevřela jeho ruce, které měl spojené před tělem. „Děkuju,“ řekla a pokusila se do toho vložit všechen vděk, který cítila.

Trhl rameny. „To nic. Dělám si dobré oko u staršího násilnického bratra holky, která se mi líbí,“ pronesl ledabyle. „Navíc to není tak, že by nám bivakoval v obýváku a vyjídal lednici. Stěží se ukáže. Většinu času strávil v nemocnici.“

Jasně. Provinilost vůbec nebořila zažité hranice.

„Nejspíš se na tom nic nezmění, akorát teď bude místo okolo nemocnice brousit okolo tohohle domu.“

„To není třeba, ne?“ zamumlala Ida. „Není to tak, že by tu byl ještě někdo, kdo by nám mohl jít po krku.“

Stiles si odfrkl. „A ty myslíš, že na tom záleží? Popravdě, jediná věc, která teď podle Petera dokáže přehlušit jeho chuť uštvat a ulovit ty čtyři vlkodlaky, je potřeba vědět, že ty jsi v bezpečí a v pořádku. Takže jsi teď něco jako jejich životní pojistka.“

„To mě má těšit?“ zeptala se s povytaženým obočím. Zašklebil se.

„To, sakra, ne, ale říkal jsem si, že bys třeba měla vědět, proč po nich nejde.“

Povzdechla si a opřela se spánkem o dveře. „Asi je to dobře. Derek nepotřebuje na rukou zbytečnou krev.“

„Pochybuju, že by si zašpinil ruce,“ poznamenal Stiles a vycenil na ni zuby v něčem, co mělo připomínat Derekovu vzteklou grimasu. Ida vyprskla smíchy.

Obrátil oči k nebi. „Bezva, tolik k mé potencionální vlkodlačí budoucnosti. Hádám, že v tomhle směru kariéru neudělám.“

„Promiň,“ dostala ze sebe mezi pochechtáváním a pak mu znovu lehce stiskla ruce. „Bude z tebe mnohem lepší emisar než vlkodlak.“

„Myslíš?“ zeptal se a zněl vážněji, než by čekala. Přikývla.

„S jistotou.“

„Dobře,“ usmál se už zase živě. „Tak já je jdu odemisarovat někam jinam. Když budeš něco potřebovat, stačí zavolat, ale to ty víš,“ zamrkal a zmizel dál po chodbě.

Ida zavřela dveře a s výdechem se obrátila do pokoje. Došla k prádelníku a ze zásuvky vytáhla poloprázdný kelímek masti.

V koupelně se postavila před zrcadlo a skousla si ret, když uviděla jasně viditelné rudé jizvy. Ještě nebyly úplně uzdravené, a tak doufala, že by mast mohla zabrat. Svým způsobem to stále byla otevřená zranění.

Vyklouzla z oblečení, aby si mohla ošetřit všechno, a další pohled ji opravdu vyděsil. Vypadala jako kostra potažená kůží. Se zjizvenou zarudlou kůží.

Rozhodně bylo dobře, že ji Derek takhle neviděl. Sama by se nejradši nedívala.

-----

Zůstala v pokoji dva dny. Strávila je z větší části ošetřováním zranění a brouzdáním po internetu se sluchátky v uších. Hledala dům, protože to, co řekl Stiles, ji jen utvrdilo v tom, že ho potřebuje. I kdyby ne kvůli Derekovi, tak kvůli sobě určitě. Potřebovala se někam usadit. Nechat si přivézt věci z domova. Obzvlášť knihy.

Nebo si alespoň namlouvala, že to potřebuje. Mohla se tak soustředit na něco normálního, ne na to, že se bojí třeba i jen podívat z okna. A že je to horší s každou minutou, kdy je zavřená v tomhle pokoji.

Prudce se postavila, rozhodnutá vyjít ven – už počtvrté. Jenže místo toho zamířila do koupelny a zadívala se na svůj odraz. Mast přestala účinkovat už v noci. Bylo to jasné z toho, že ranní dávka už nezměnila vůbec nic. Kůže na Idině tváři měla normální barvu, ale přesto ji na několika místech křižovaly světlejší stopy. Nebyly tolik vidět, ale když zvedla ruku, cítila je pod prsty naprosto jasně.

Slíbila si už dávno, že nebude marnivá. A zkoušela to. Pokoušela se nemyslet na to, jak to vypadá, a snad by se to i dařilo, kdyby jí jakýsi vnitřní hlásek neustále nepředhazoval, že je jedno, jak moc málo je to vidět, protože je to pořád dost cítit. Kdykoliv se jí Derek dotkne, ucítí pod prsty místo hladké kůže zjizvenou tkáň. Na tom nebylo co popřít. Nedalo se to ani nijak zlehčit, byl to prostý fakt; ten dotek nebyl příjemný.

Vyhrnula si tričko. Jizvy na těle byly ještě horší. Mnohem jasnější. Přemýšlela nad tím, co se stalo v železárnách a jak ji z toho Morrellová dostala bez poskvrny. Kdyby ji vzali místo do nemocnice k Deatonovi, dokázal by to taky? Možná. Ale nakolik by byl lék kompatibilní s těhotenstvím? Netušila, a tak upřednostnila dítě před vzhledem. Nějak to nedokázala vidět jako chybu, i když ten odporný vnitřní hlas se jí snažil tvrdit něco jiného.

Nenáviděla ho za to neustálé ponoukání. Měla pocit, že ho vytvořily události posledního půl roku. Nikdy předtím neměla problém, že by se neshodla sama se sebou. Že by pochybovala o tom, co dělá nebo co si myslí.

Unavovalo ji to. Otravovalo.

Vrátila se do pokoje a vyhnula se pohledu na zavřené okno.

Tak je to správně. Schovej se tu. Ignoruj svět venku. 

Vztekle mrskla na postel knížkou, kterou si vzala ze skříňky. Rukama si prohrábla vlasy. To se nedalo vydržet. Byla zoufalá. Ze sebe, z toho, co se dělo, i z toho, co se naopak nedělo. Speciálně z toho, co se nedělo!

Nedělo se to, že by byla schopná se donutit vyjít z tohohle domu. Do háje, nebyla schopná se donutit vyjít ani z tohohle podělaného pokoje!

V návalu vzteku prudce otevřela dveře, až práskly o zeď, a vyběhla na chodbu. Rukama se opřela o studenou zeď.

„První krok,“ hlesla sama pro sebe, aby si to potvrdila. „Teď se seber a sejdi ty posraný schody do kuchyně,“ přikázala si hlasitěji. Plná rozhodnosti sevřela ruce do pěstí a vyrazila ke schodišti. Nad horním schodem nepatrně zaváhala s přáním schovat se zpátky do pokoje, ale krátké ponouknutí vnitřního hlasu k tomu, aby to opravdu udělala, stačilo, aby ten krok dokončila.

Neudělá své zbabělé polovičce radost. Ani. Náhodou.

Než schody sešla, byla zadýchaná a zpocená, ale spokojená sama se sebou. Ve skutečnosti nejspíš o nic nešlo, tenhle dům je beztak prázdný, ostatní jsou ve škole nebo někde-

„Džus?“

Nechtěla zaječet. Opravdu ne.

„Rusalko!“ ozvalo se podrážděně. Peter si ji měřil popuzeným pohledem.

Srdce jí tlouklo jako zvon. Měla pocit, že ji ten tlukot ohlušuje, nebo to možná byla krev, co jí šuměla v uších, kdoví. „Petere?“

Ušklíbl se. „Takže si na mě pamatuješ? Bezva. Zkus si to příště uvědomit, než začneš ječet,“ poznamenal a upil ze sklenice džusu, kterou držel v ruce, zatímco se opíral o kuchyňský ostrůvek.

„Co tu, sakra, děláš?“ zeptala se podivně klidná. Peter ji tak vyděsil, že vlastně neměla čas na to, aby se začala opravdu bát. A teď tu stál, šklebil se tak jako vždycky a vypadal znuděně a přezíravě.

„Hlídám. Derek se někdy potřebuje vyspat, ale nedokáže to, když nemá jistotu, že je poblíž někdo, kdo na tebe dá pozor. Většinou to obstará Jackson, ale ten zrovna pilně studuje, zatímco já už mám odučeno, takže…“ Mávl rukou ke své osobě.

Ida ho sledovala ze svého místa dva metry od něj. I přes to všechno, co řekl nebo dělal, se zdál divně ztuhlý.

„Dobře,“ řekla pak hlasem, který se skoro netřásl. Vykročila směrem k lednici a všimla si, že on ve stejnou dobu udělal krok opačným směrem. Nekomentovala to. Obešel ostrůvek z druhé strany, aby ho dostal mezi ně. Přemýšlela nad tím, co to má být, když jí konečně došlo, že se jí pokouší nechat prostor tím, že mezi ně postavil překážku.

Otevřela lednici a začala vytahovat věci na sendviče. Do nosu ji uhodila vůně. Zvedla hlavu a všimla si talíře přikrytého alobalem. Vzala ho do ruky a podívala se pod něj. Byla to polovina kuřete. Chtěla ho vrátit, ale namísto toho kuře vytáhla a položila na ostrůvek. Lednice se s tichým ducnutím zavřela.

Zírala na ten talíř naprosto nerozhodnutá, co by měla udělat dál.

„Plánuješ ho hypnotizovat tak dlouho, dokud nezačne zase lítat?“ pronesl Peter po několika minutách.

Zavrtěla hlavou. Zakručelo jí v břiše. „Plánuju ho sníst,“ pronesla trochu nejistě. Zvedla k němu pohled. Vypadal jenom lehce překvapeně, což nejspíš znamenalo, že prodělal velký vnitřní otřes.

„No, tak s chutí do toho?“

Ida prsty odloupla kus bílého masa. Chvilku ho převalovala mezi prsty a pak si ho vložila do pusy.

„Tak?“ ozval se po chvíli Peter.

„Je to suché,“ konstatovala Ida, když polkla. Pobavila ho.

„Dej to sem,“ vyzval ji. „A podej majonézu, salát a rajčata,“ nakázal, zatímco před sebe rozprostíral plátky bílého chleba. Trochu zaskočeně ho poslechla a sledovala ho, jak zkušeně připravuje několik sendvičů. Obíral maso a kousky skládal do vyrovnaných vrstev, jako by stavěl dům a ne připravoval jídlo. „Tumáš,“ podal jí jeden, když skončil, a sám si jeden taky vzal. Naznačil přiťuknutí a spokojeně se zakousnul. Ida pořád trochu nevěřícně zpracovávala, že jí Peter opravdu udělal sendvič. „Jez,“ přikázal, když polknul.

Poslušně se zakousla a… byla to lahoda! Neovládla se a spokojeně zamručela. Peter se samolibě usmál.

„Bohové, to je dobrý,“ zamumlala s plnou pusou. „Jak to může být tak dobrý?“

Peter blahosklonně mávl rukou. „Moje neuvěřitelná schopnost dělat excelentní sendviče se nedostala za oceán? Jsem zklamaný.“

„Pitomče,“ pronesla s malým úsměvem. Krátce se na ni zamračil, ale pak obrátil oči v sloup a pobídl ji, aby pokračovala v jídle.

Dělili se o sendviče v tichosti a Peter při tom většinu času koukal do svého iPhonu, jinam se podíval, jen když sahal pro pití. Přemýšlela nad tím, jestli se opravdu tak snaží se na ni nedívat, nebo je mu to jednoduše jedno. U Petera si totiž nemohla být jistá, skoro by vsázela na to, že je mu to fuk, kdyby se neozval.

„Vím, jaké to je. Není to tak hrozné, jak si myslíš, pořád vypadáš jako ty. Byl jsem na tom podstatně hůř.“

Povzdechla si. „Jenže ty ses dokázal vyhojit.“

„Jo. Po šesti letech a vraždě vlastní neteře. To zrovna není cesta pro každého,“ zamumlal a podíval se na ni. „Věř mi, když říkám, že na tom nejsi tak zle, jak si myslíš.“

„To není to, co mi vadí,“ zamumlala Ida potichu. Peter lehce naklonil hlavu ke straně, což dělal vždycky, když ho něco zaujalo.

„Chceš mi tvrdit, že ti ty jizvy nevadí? Protože to by byla lež, oba to víme.“

„Vadí,“ přitakala Ida. „Ale ne proto, že by byly ošklivé. Teda, jasně, radši bych je neměla, ale už dřív jsem za moc nestála, takhle to není zase o tolik horší.“ Znuděně na ni zíral. Otráveně vydechla. „Derek je alfa.“

„Měníš téma?“ zeptal se nechápavě. „Jestli jo, bylo by efektivnější zkusit to s informací, která není veřejně známá.“

Zavrtěla hlavou, nejistá si tím, jak by to měla vysvětlit, aniž by to neznělo pateticky.

„Oh.“ Peter se najednou napřímil. „Oh,“ zopakoval a oči se mu trochu rozšířily. Nejistě se na něj podívala. Došlo mu to, nebo se jeho reakce týkala něčeho, co ona nechápe? „Ty si myslíš, že-“

Ztichl. Než se ale stihla zeptat, Peter se otočil čelem ke dveřím na terasu. Ida se tam podívala taky.

Ve dveřích stál černý vlk.

Bylo to jako neskutečná nehmotná síla, která ji srazila na zem. Pozadu se odplazila do kouta s hlavou skloněnou k zemi. Vlasy jí spadaly kolem tváře tak, že mezi ní a vlkem tvořily záclonu. Třásla se a nedokázala to zastavit. Mozek jí vypovídal službu, nedokázala se soustředit na jedinou myšlenku. Byla tu jen potřeba klesnout co nejníž.

„Můj Bože,“ vydechl Peter. Slyšela jeho kroky, ale neodvažovala se zvednout hlavu, protože pořád cítila vlka v místnosti. „Ono to vlastně dává smysl.“

Vlk zavrčel a v odpověď na to zaznělo místností zakňučení. Ida si šokovaně uvědomila, že ho vydala ona. Nechápala, co se děje. Měla pocit, jako by ji někdo oddělil od jejího těla. Netušila, proč dělá, co dělá, ale nedokázala to nedělat.

„Dereku, jdi ven.“ Další zavrčení následované Peterovým netrpělivým odfrknutím. „Chápu, že máme určité potíže s důvěrou, ale tentokrát to prostě překousni a věř mi. Jen si chci něco ověřit. Jdi ven.“

Ida se tiskla k podlaze, roztřesená a zmatená, dokud zničehonic ta neskutečná tíha nezmizela. Uvolnila se a zvedla hlavu.

Peter ji pozoroval, když se opatrně postavila na nohy a rozhlédla se. Co to, sakra, bylo? Roztřeseně vydechla a opřela se o zeď.

„Na něco se zeptám a chci po tobě pravdu,“ pronesl Peter klidně. Podívala se na něj. Pravdu? Copak by mu mohla lhát, aniž by to poznal? Přikývla. „Myslíš si, že je to tvoje vina?“

Mohla by zkusit předstírat, že neví, o čem mluví? Když se mu zadívala do očí, okamžitě tu možnost zavrhla. Díval se na ni vlkodlak. Zářivá modrá ji ale zvláštním způsobem uklidňovala. Připomínala jí bezpečí, což bylo ironické vzhledem k tomu, co modrá barva očí u jejich druhu znamenala.

Nadechla se a zavřela oči. Peterovi to může říct. Je to možná psychopat, ale je to psychopat na její straně. Ať si o ní myslí cokoliv, byl pokaždé tam, kde ho potřebovala. 

Navíc to není tak, že by to nebyla pravda. Můžeš si za to sama.

„Jo,“ hlesla potichu. „Je to moje vina.“

Dlouze vydechl. „Myslíš si, žes zklamala svého alfu?“

„Ano.“ Znovu se na něj podívala. „Nezasloužím si smečku. Ani jeho. Měla jsem tomu zabránit. Neměla jsem mu dovolit Dereka ponížit.“

Ida překvapeně poslouchala slova, která vypouštěla z pusy. Nepoznávala je. Co v ní ji donutilo tohle říkat?

Ale přesto, to, že je nepoznávala, neznamenalo, že by byla méně pravdivá. Cítila, že to tak je.

„Fascinující,“ vydechl Peter. Věnovala mu nechápavé zamračení. Lehce zatřepal hlavou. „Promiň. Já jen… Tohle by nemělo být možné.“

„Co?“ zeptala se nechápavě.

„Mluví z tebe vlk. Přesněji řečeno tvůj vlk.“

„Nejsem vlkodlak,“ pronesla Ida zjevný fakt. Peter rychle zakýval.

„Právě! Proto je to fascinující. Nikdy jsem neslyšel, že by si člověk vypěstoval vlastního vlka jen díky poutu druhů. Muselo by tu být nějaké další spojení, něco, co…“ Zarazil se. „Samozřejmě. Máte víc než jedno spojení,“ pronesl pomalu a ukázal jí na krk.

Bezděčně se dotkla křížové spáleniny. „Nejsem vlkodlak,“ zopakovala s jistotou.

„Ne, to nejsi,“ souhlasil. „Ale vaše spojení je silnější, než by mělo být, takže je docela možné, že se vaše osobnosti na určité úrovni mísí.“

„To jako, že-“

„Ano. Ty máš v sobě kus Dereka a Derek v sobě kus tebe. Proto jednáš jako vlkodlak. Proto cítíš jako vlkodlak. Jedině vlkodlak by v tvé situaci měl tvoje pocity.“

Točila se jí hlava. Nic z toho nedávalo smysl. Kdyby měl Cejch takové projevy, vědělo by se o tom. Tohle určitě nebylo správně…

Jenže. Cejch byl něco výjimečného. Ida neznala téměř nikoho, kdo by ho byl ochotný podstoupit, a už vůbec nikoho, kdo by se s tou samou osobou spojill  jako druh. Mohlo by něco takového zmnohonásobit účinek Cejchu?

„Ale to-“ zarazila se a podívala se na Petera. Oči mu zářily, ale už ne vlkodlačí modří, teď byly obyčejně lidské a svítilo v nich objevitelské nadšení. Fascinace. „Co to znamená?“

Peter si dlaněmi protřel tváře a pak se pousmál. „Že tvůj problém můžeme vyřešit po vlkodlačím způsobu.“

„Nechápu,“ přiznala Ida popravdě.

„Je to jednoduché. Z tvého vystupování submitivita doslova sálá. Instinkt ti říká, že se máš poddat alfovi. Když to přijme, celá záležitost se maže.“

Prudce zavrtěla hlavou. „Ne! Ne, ne, ne, ne.“ Ustupovala dozadu. „Nemůžu. Ne teď-“

„Musí tě jen znovu kousnout,“ přerušil ji Peter a Ida se zastavila. Kousnout? „Jenom kousnout,“ zopakoval Peter uklidňujícím tónem.

„Kousnout?“

„Nic jiného,“ potvrdil Peter. „Když mu to dovolíš, alespoň tahle tvoje úzkost zmizí. Věř mi.“

„Věřím,“ hlesla potichu. Překvapeně mrkl.

„Vážně?“ vyžbleptnul nevěřícně. Přikývla. „No… to je dobře. Řekl bych. Zvláštní pocit.“

Ida ho ignorovala, bylo tu něco naléhavějšího. „Nemůže mě kousnout jako vlk,“ pronesla hluše. Peter se zamračil v otázce. „Mohla bych mít alergickou reakci. Zase. Tentokrát to nemůžu riskovat,“ zamumlala a výmluvně se dotkla břicha.

„Pravda. V téhle podobě každé jeho kousnutí může proměnit,“ zamručel Peter, pak pokrčil rameny. „Může to udělat jako člověk. Nezáleží na formě, jde o význam.“

Roztřásla se. Derek ve stejné místnosti. Derek, který by se jí dotkl. Který by z ní cítil, co se stalo.

Žaludek se jí obrátil a jen tak tak stihla doběhnout ke dřezu, než se pozvracela.

Svírala okraje nerezové výlevky, až jí bělely prsty. Někde mezi zvuky dávení byla schopná rozeznat i vzlyky, které neměla sílu zastavit, jakmile jednou začaly.

Byla sama sobě tak odporná! Slabá, ubohá, pitomá, pitomá, pitomá! Měla řešení přímo před nosem, ale neměla dost síly a odvahy, aby po něm sáhla. Místo toho pustila vodu a vypláchla si pusu.

„Nemůžu,“ řekla pak prázdným hlasem a nenamáhala se otočit na Petera.

Schovej se. Uteč. Nenech ho dotknout se tě.

Nechoď.

Měla pocit, že ji to roztrhne. Zastavila se na půl cesty mezi kuchyní a schodištěm do patra.

„Tvoje smečka tě potřebuje.“ Něco na tom, jak to Peter řekl, ji přinutilo se otočit.

„Jsi ty v té smečce?“ zeptala se ho potichu. Dlouho se na ni jen díval. Jeho obličej nepropouštěl žádné emoce. Potom přikývl.

„Jsem. A ty jsi rodina,“ pronesl nakonec. Překvapeně se na něj zadívala. „Nosíš v sobě naši krev. To z nás dělá rodinu.“ A ty bys už znovu neublížil své rodině? chtěla se zeptat. Ale nebylo to třeba. „Nedělej to pro sebe, udělej to pro rodinu,“ požádal ji rozvážně. „Nech ho se tě dotknout.“ 

Ida si setřela vlhkost z tváří.

Uteč!

Svezla se na kolena a sklonila hlavu.

Ne.

„Dereku,“ ozval se Peterův hlas. Ucítila jeho přítomnost téměř okamžitě. Roztřásla se a přitiskla víc k podlaze. Slyšela zvuk bosých nohou, které se k ní blížily bez náznaku zaváhání.

Nenech ho se tě dotknout! Nedovol mu mít takovou moc!

Sklapni. Sklapnisklapnisklapni!

„Nemysli na sebe. Mysli na nás,“ ozval se Peter, když se nekontrolovatelně rozklepala. Bylo slyšet, jak jí zuby cvakají o sebe. Dlouze vydechla. Kroky se zastavily těsně u ní. Pevně stiskla víčka k sobě a sklonila hlavu tak, až se čelem opírala o zem.

Ať už to přestane. Prosím! Prosím! Ať už to zmizí, škemrala v duchu, zatímco jí pocit nicotnosti tlačil k podlaze.

Cítila, jak jí prsty opatrně odsunuly vlasy z krku na opačné straně, než byla jizva po spálenině.

Prchej!

Zuby se jí zatnuly do krku tak náhle, až vykvikla. Bolest jí projela místem, kde pronikly kůží, ale neucukla. Znovu se roztřásla, ale tentokrát úlevou. Ten šílený tlak byl pryč. Cítila, že se může zvednout.

Jenže to neudělala.

Derek byl tak blízko, že cítila, jak ji kůži ohřívá jeho teplo. Byl až příliš blízko. Ve chvíli, kdy ji pustil, sebou smýkla mimo jeho dosah.

Přísahala by, že cítí jeho bolest z toho pohybu, ale nedokázala se ovládnout. Několikrát se hluboce nadechla a dlouze vydechla, než se vyškrábala na nohy. Cítila, jak jí z rány stéká trocha krve po klíční kosti. Ovládla touhu se zranění dotknout. Místo toho se otočila k odchodu.

Nechoď.

Tentokrát neposlechla. Vyběhla po schodech do pokoje a zabouchla za sebou dveře s pocitem, že měla pravdu. Derek si nemohl vybrat nikoho horšího.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa - 29.: