OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Alfa - 26.

02.02.2014 (17:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1682×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Stiles odešel a nechal ji tam s Derekem, i když ho žádala, aby zůstal. Ne nahlas. Ale doufala, že její výraz je dostatečně výmluvný.

Pokusila se Dereka obejít a dostat se z pokoje, ale nenechal ji. Držel ji jako by se nedokázal rozhodnout, jestli jí má jen bránit nebo ji obejmout.

„Řekla jsem ti, že sis vybral špatně,“ pronesla a odvrátila od něj tvář. „Měl bys mě nenávidět. Ničím i to, co ti ze života ještě zbylo.“

Opatrně ji přitáhl blíž k sobě a pevně ji objal. Tiskla se k němu pravým bokem, tváří pořád ke dveřím, nejistá, jestli se mu vytrhnout nebo ne. Nechal by ji vůbec?

„Cítím se prázdná,“ zamumlala hlasem, který zněl jako by ho protlačila přes struhadlo.

„Nejsi prázdná,“ zamumlal a přitiskl jí rty k vlasům. „Nemůžeš být. Máš ráda Coru. A Isaaca. I Stilese – a toho není lehké mít rád.“

Ignorovala jeho pokus o zlehčení a dlouze vydechla. „To je jen další důvod, proč bys mě měl nenávidět. Že jsem tak sobecká. I přes všechno, co vím, se od vás nejsem ochotná oddělit. To je hodné přinejmenším opovržení.“

„Pořád si myslím, že jsi moje nejlepší rozhodnutí.“

Nevesele se usmála. „I když se ukazuje, že jsem stejně psychotická jako tvoje předchozí aféry?“

„Nejsi. I když si myslíš, že to v sobě máš, oba víme, že ty nejsi chladnokrevný zabiják.“ Derekův hlas byl tak tichý, že ho téměř nebylo slyšet.

On tomu pořád věří. Neví, že bys to dokázala. Že bys chtěla.

„Ale já je chci mrtvé. Měla bych být jako Deaton. Jako Scott. Jenže já dokážu myslet jen na to, že by ti vlkodlaci měli skončit jako ten první.“

„Protože chráníš něco cennějšího. Scott nemá vlastní smečku, alespoň zatím. Netuší, jak silné pouto ji pojí. Kolik je toho člen smečky ochotný pro ostatní udělat. Speciálně alfa a matka.“

„Nejsem matka. Jestli mi nějaká role nejde, pak je to tahle,“ prohlásila odhodlaně.

Derek si odfrknul. „Jsem si docela jistý, že by ti naše smečka řekla, že se mýlíš. Spojila jsi nás, jak bych to já nedokázal. Nikdy bych nepožádal Isaaca, aby se vrátil. Nepřišel bych na to, jak vrátit Coře obyčejný život. Odehnal bych ostatní. A nikdy bych nenechal Deatona, aby se k mé smečce přiblížil, jak by měl.“ Obrátil ji k sobě v zelených očích naléhavost. „Bez tebe by tahle smečka dávno neexistovala. Já bych byl pravděpodobně mrtvý. Cora a Isaac nejspíš taky. Peter by se schovával někde v díře, dokud by ho jednou taky nenašli a nezabili.“

Zavrtěla hlavou, ale on se nenechal přerušit. „Dala jsi nám budoucnost a nic sis od nás nevzala na oplátku. Teď potřebuješ pomoct. Tak nás neodháněj.“ Každé slovo pronesl s důrazem, jaký dokáže vytvořit jen alfa. Nebyla si jistá, jestli jí toho kdy řekl tolik najednou.

Neodháněj mě.

„Já už tím nechci projít, Dereku,“ zavrtěla hlavou a opřela mu čelo o hruď. „Ztrácím sama sebe a děsí mě to víc, než si dokážeš představit. Jsou chvíle, kdy už se nepoznávám, a děsí mě, že mě to neděsí. I když mě to vlastně děsí strašně. A teď už ani nedává smysl, co říkám,“ zašeptala zoufale. Silné prsty ji překvapivě jemně chytly za bradu a zvedly tvář tak, aby na ni viděl.

„Dává to perfektní smysl.“

„Nedává. Jen pořád doufám, že ta krvežíznivá stvůra ve mně nejsem já a přitom mě straší, že bych to mohla být já. A pokud jsem, co s tím mám dělat? Jak žít a být někým, koho vlastně nenávidím? Jak bys ty mohl žít s někým takovým?“

„Mohl bych žít s tebou,“ pronesl klidně, „protože nedokážu žít bez tebe. Ty jsi světlý bod v mém zatraceně tmavém životě. Ať už to zní jakkoliv lacině.“

Ida vydechla a zavřela oči. „Zabila jsem vlastní rodinu, Dereku.“

„Ne, to nezabila. Přežila jsi, to je rozdíl. Věř mi, já to vím, protože jsem to z nás dvou já, kdo zabil vlastní rodinu,“ pronesl hořce.

„Nezachránila jsem je. Vůbec jsem to nezkusila. Zasloužím si opovržení.“

„Ne.“ Řekl to tak samozřejmě, že ji to donutilo se na něj podívat.

 „Ty si to vážně myslíš,“ vydechla překvapeně. Přikývl. Pevně ho objala a zabořila mu tvář do hrudi. Poslouchala pravidelný tlukot srdce a vnímala jeho teplo. „Nezasloužím si tě,“ zamumlala, „ale nechat tě jít taky nedokážu.“

„Nemusíš,“ zašeptal a políbil ji do vlasů.

Dlouhé minuty prostě jen stáli a Ida se nechala objímat. „Slyšel jsi všechno, co jsem Stilesovi říkala?“ zeptala se, když dokázala ukočírovat rozdivočelé emoce.

„Ano.“

„A nejsi naštvaný.“

„Ne,“ souhlasil.

„Nemám žádnou moc,“ hlesla a zvedla k němu tvář.

„Na tom nezáleží. Udělám, co bude Scott chtít, pokud mi pomůže. S ním dokážu ochránit tebe i smečku. Ty máš stejně i bez toho spoustu práce.“

„Mám?“ zeptala se překvapeně. Přikývl a lehce se usmál. „Musíš hledat dům.“

-----

Ida se Lydie několikrát zeptala, jestli si nedělá srandu, ale odpověď byla pokaždé zamítavá. Nakonec jí nezbylo než se smířit s faktem, že se tomu nevyhne.

Teď tedy seděla u stolu při společné večeři s Lydií, Jacksonem a její matkou. Mělo to být cosi jako rozloučení, než paní Martinová odjede na služební cestu. Ne, že by nebyla Ida ráda, že bude pryč, speciálně s celou tou vlkodlačí situací a Derekem, který teď v podstatě bydlel v jejím pokoji.

Pokud zrovna nehlídkoval venku, jako to dělal zrovna teď.

Váhavý rozhovor se točil hlavně kolem Jacksona a jeho pobytu v Londýně, z čehož nebyl vlkodlak nijak nadšený. Přesto se ovládal a vcelku milým tónem vyprávěl, jaké to tam bylo. Neodpustil si ale sem tam pohled jejím směrem, který dával jasně najevo, že nepatří mezi jeho užší výběr, se kterým by zvažoval jít na večeři. Neměl ji rád. Moc tomu nepřidávala ani Derekova přítomnost, i když s nimi nebyl v místnosti.

„Setkal ses tam s nějakými zajímavými lidmi?“ zeptala se paní Martinová a uřízla si kousek z lososa, kterého měla před sebou. Ida měla tofu a popravdě ostatním záviděla. Její chutě ji pořád vyváděly z míry tím, jak ji nutily chtít věci, které běžně nejedla, nebo je dokonce nesnášela.

Jackson znovu střelil pohledem k Idě. „Dá se to tak říct,“ připustil. Takže si ji pamatuje? Alespoň trochu? „Myslím, že na ně tohle město udělalo dojem, a rozhodli se ho vidět na vlastní oči.“ Jo, definitivně si na ni vzpomínal.

„Tohle je velmi zajímavé místo,“ ozvala se Ida a paní Martinová jí věnovala potěšený úsměv.

„Jsem ráda, že se ti tu líbí, Ido. Zdá se, že jsi skvěle zapadla.“ Ida v tom slyšela lehké překvapení, ale nic co by nedokázala pochopit. Fakt byl, že nezasvěcenému pozorovateli se muselo zdát, že zapadla přímo neskutečně.

Ida pokývala hlavou. „Našla jsem si tu spoustu přátel. Za tu krátkou dobu se mi stali skoro rodinou.“

„To je báječné.“

Jackson se na ni otočil. „Nepřijde ti to tu… divoké? Nebezpečné? Přece jen, je tu kolem spousta zvířecích útoků,“ nadhodil konverzačním tónem.

Lydie se ho očividně pokusila kopnout, ale minula a trefila stůl. Skleničky zacinkaly, ale Ida to ignorovala. „Beru to jako dobrodružství. U nás se nedá potkat nic nebezpečnějšího než divoké prase. Dokonce ani hady nemáme,“ věnovala mu úsměv a sledovala, jak zatnul čelisti.

„Těžko si to vůbec představit, že?“ ozvala se společensky paní Martinová a pořádně si zavdala bílého vína. Nejspíš nebyla úplně imunní vůči atmosféře v místnosti. „Zůstáváš tu natrvalo?“ zeptala se Jacksona. „Nebo se vracíš zpět do Londýna?“

Trhnul rameny. „Ještě nevím. Doufám, že bych tu mohl zůstat. Zatím tu budu, dokud nebudeme vědět, jak to s matkou bude.“

Všimla si starosti, která mu probleskla výrazem. Skoro ji to zaskočilo, nečekala by ji od chladného Jacksona. Nepatrně se pousmála do talíře. Mělo ji napadnout, že je důvod, proč na něj nemůže Lydie zapomenout, něco zvláštního v něm být muselo.

Rozhovor se stočil na banální témata a Ida poslušně dojedla hlavní chod i dezert. Paní Martinová vypila ještě tři sklenice vína a potom se rozloučila, když Ida řekla, že se o nádobí postará. Jen co byla mimo, dovnitř vešel Derek.

„Jacksone,“ oslovil ho a pak kývl hlavou k terase, odkud přišel. Modrooký vlkodlak se zatvářil odmítavě, ale Lydie se ho jemně dotkla na paži. Podíval se na ni, a když na něj s výmluvným výrazem kývla, odložil sklenice, které držel v ruce a následoval alfu ven.

Lydie Idě s nádobím pomohla. Opatrně ho skládaly do myčky a snažily se přitom ne moc nápadně vykukovat ven. Z Dereka i Jacksona viděly sotva kousek, a neslyšely vůbec nic.

„Co mu Derek může chtít?“ zeptala se Lydie, když už to nevydržela. Ida se narovnala a opřela se o kuchyňskou linku.

„Pravděpodobně ho zasvěcuje do nejnovější situace. Jackson toho dost zmeškal, když byl v Londýně.“

„No, a jaká vlastně je ta situace?“ zeptala se Lydie uštěpačně. „Nikdo se mi totiž neobtěžuje nic říct.“

Ida se zatvářila provinile. Fakt byl, že Lydie se ocitla uprostřed hurikánu, o kterém se jí zapomněli zmínit. Nebo spíš ‒ vykašlali se na to. „Víš jak. Kali, vlkodlaci, utrpení, bolest, smrt. Je to pořád to samé v bledě modrém.“

„Jací vlkodlaci?“ zamračila se Lydie.

„Kali si rozhodla postavit vlastní armádu, zdá se, že loví puberťáky z vyšších ročníků, dělá z nich vlkodlaky a posílá je, aby nám ničili životy. Doslova.“ Lydie na ni zírala bez špetky rozrušení. Pak pokývala hlavou.

„Jasně. Naprosto normální. Proč mě to už vůbec nepřekvapuje?“

„Jackson mi před nimi včera zachránil život. Neříkal ti to?“

Lydie pozvedla obočí v překvapené grimase. „Zapomněl se zmínit,“ pronesla a vrhla přes rameno pohled, který jasně zvěstoval hromy a blesky na jeho hlavu, jen co se vrátí.

„Každopádně to vypadá, že by se mě Kali ráda zbavila. Derek zůstává u mě, protože tohle místo by klidně mohlo být cíl číslo jedna. Což mě mimochodem vážně mrzí, protože mě ani v nejmenším netěší, že jsem z tvého domova udělala válečnou zónu.“

Lydie vypadala, jako by se bavily o počasí. „Dobře.“

„Dobře?“ nechápala Ida.

„Jo. Dobře. Fajn. To je fuk. Očividně v tomhle městě nehrozí, že bych mohla mít alespoň trochu normální život. Takže… prostě dobře,“ vyprskla a mávla rukama v poraženeckém gestu. Ida si povzdechla.

„Pokusíme se to vyřešit, co nejdřív to půjde. Slibuju.“ Pak se zarazila a trochu nesměle se zeptala. „Myslíš, že by byl Jackson schopný ubytovat tě na pár dní u něj? Jsem si jistá, že by tě ochránil. Tvoje matka tu nebude, a tak i kdyby nás napadli, nebyla bys v ohrožení. Udělala bys to pro mě, Lydie?“

Zrzka jí pohled pochybovačně oplatila. „Pro tebe? Proč ti na tom záleží?“

„Protože jsi moje přítelkyně, Lydie. Možná že ty mě za ni nepovažuješ, ale já tebe jo a přátel mám vážně poskrovnu. Nechci, aby se ti něco stalo, navíc když by to bylo očividně kvůli mně.“

„Nějak to zařídím,“ ozval se mezi dveřmi Jackson. Lydie se na něj otočila a její zamračená tvář na chvíli propustila její skutečné pocity. Strach, nejistotu a nervozitu. Jackson pro ni otevřel náruč a ona se mu do ní s nepatrným zaváháním schovala, jen aby se na něj vzápětí zamračila a uštědřila mu ránu do ramene. „Jak to, že přede mnou tajíš bitvy na život a na smrt?“

Ida se na Jacksona provinile podívala a pokrčila rameny. On si jí ale nevšímal. Místo toho strčil Lydii vlasy za ucho, jemně ji políbil a řekl: „Sbalíme ti nějaké věci a zítra pojedeme ke mně.“

Sledovala je, jak odcházejí po schodech a trochu ulehčeně se usmála. Pokud v tomhle domě nebude nikdo kromě ní a Dereka, bude to mnohem jednoduší.

„To byl dobrý nápad,“ pronesl Derek potichu a objal ji zezadu kolem pasu. Pousmála se. „Jo. Pořád ještě se najdou chvíle, kdy mi to obstojně myslí, i když je jich poslední dobou zatraceně málo.“

„Čemu to dáváš za vinu?“ zeptal se se rty jen kousek od jejího ucha.

„Čemu? Spíš komu. Tobě, samozřejmě,“ usmála se a pohladila ho po pažích, které měla obtočené kolem hrudi.

Vydal nevěřícné odfrknutí. Otočila se mu v náruči, aby mu viděla do očí. Díval se na ni něžně. To se nestávalo často a už vůbec ne mimo postel. „O čem jsi s Jacksonem mluvil?“

„Dokud se to nevyřeší, přidá se k mé smečce. Jen dočasně. Je to výhodné ‒ pro obě strany.“

Ida se zamračila a kousla se do rtu.

„Co?“ zeptal se nejistě. Pustila ret ze zubů a nakrčila noc. „Nejsem si jistá, jestli mu dokážu říkat vlče. A už vůbec, jestli bych to měla zkoušet.“

Derekovi zacukaly koutky. „Myslím, že by ostatní vlčata mohla žárlit.“ Ida se pobaveně zašklebila a odtáhla se od něj, aby dokončila úklid nádobí. Trochu ji překvapilo, když jí Derek začal pomáhat. Věnovala mu srdečný úsměv a pak spustila mycí program.

Bylo neskutečné, že pouhé dvě minuty něčeho tak obyčejného jí mohly přijít natolik výjimečné. Bylo to jako záblesk budoucnosti. Tohle si dokázala představit. Ona, Derek a jejich neobyčejně obyčejný život.

Natáhla k němu ruku a užívala si pocit, když ji chytil a jemně stiskl.

Doufala, že se té budoucnosti všichni dožijí.

-----

Během noci, když se probudila, všimla si, že Derek sedí v křesle a zírá z okna. Budík ukazoval půl druhé ráno.

„Spi,“ pronesl potichu, aniž by se na ni podíval.

Ospale si protřela oči. „Co ty?“ zeptala se a opřela se o loket.

Zavrtěl hlavou.

„Nemůžeš hlídat celou noc. Potřebuješ se vyspat,“ namítla otupěle a zamračila se. Střelil po ní pohledem.

„Ne tolik, jako ty. Vydržím vzhůru bez problému i dva dny.“

„To nemůže být zdravé,“ zahuhlala a plácla hlavou zpět do polštářů. Všimla si, jak se mu na vteřinu koutky vytáhly do úsměvu, než se zase vrátil ke strnulé masce.

„Spi,“ řekl namísto odpovědi. Jenže Ida už byla až moc vzhůru. Vysoukala se z postele, v koupelně si vzala župan, do kterého se zabalila, a vyčistila si zuby – měla neustálou hrůzu z Derekova vlkodlačího čichu. Když se vrátila do pokoje, místo do postele drze vklouzla Derekovi na klín. Stočila se tak, aby měla chodidla mezi jeho stehnem a opěrkou, zatímco hlavu mu položila na rameno.

Neprotestoval. Paží ji objal kolem zad a povytáhl trochu výš, aby seděla pohodlněji.

Chvíli jen mlčeli a Ida se zavřenýma očima odpočívala, obklopená jeho teplem. Připadala si jako ještěrka na kameni.

„Můžeme je zachránit?“ zeptala se potichu, když se číslo na budíku změnilo z jedničky na dvojku. Derek zamručel.

„Nejsem si jistý, jestli se o to chci pokoušet.“

„Zatím jsou nevinní,“ připomněla mu a prsty pohladila linii jeho krku.

„A nebezpeční,“ zamručel. „První dny po přeměně jsou důležité. Pokud jim Kali dostatečně nevštípí zásady, budou jako psi se vzteklinou. Příliš instinktů a málo rozumu.“

„Můžete jim pomoct. No… ty můžeš. Scott to může zkusit,“ dodala trochu váhavě. Derek se potichu zasmál.

„To máš v moje schopnosti takovou důvěru?“ zeptal se s nádechem humoru. „I když jsem mizerný alfa?“

Rádoby bez zájmu pokrčila rameny. „Lepšíš se,“ přiznala mu a nosem se otřela o jeho čelist. Vousy ji škrábaly, ale nevadilo jí to. Nedokázala si ho představit bez nich, i kdyby snad našla odvahu ho požádat, aby se oholil. Dovedla si představit pohled, který by jí věnoval. Zašklebila se mu do jemné kůže na krku.

„Co?“ zeptal se lehce zvědavě.

„Vůbec nic,“ ujistila ho a na stejné místo, kam tiskla úsměv, mu teď vtiskla polibek. Slyšela, jak se z něj vydralo tiché zamručení. Pocit spokojenosti se jí rozlil na prsou jako teplý sirup. Pootevřela rty a jazykem ochutnala jeho kůži.

Tentokrát to byl regulérní povzdech. Zopakovala to a pak se přesunula výš. Pohybovala se směrem k čelisti po centimetrech. Otírala se rty, dráždila jazykem, přejížděla zuby a šimrala dechem. Trvalo celou věčnost, než překonala vzdálenost od klíční kosti k uchu. Ale ve chvíli, kdy to zvládla a špičkou jazyka obkreslila jeho konturu, Derekův dech zněl jako by hodinu běžel do kopce.

Byla na sebe neskutečně hrdá. Přiložila rty těsně k jeho uchu a zašeptala nejtišeji, jak dokázala: „Pojď do postele.“

„Špatná… chvíle,“ dostal ze sebe trhaně přes zatnuté zuby.

„Je mi to jedno,“ šeptla zcela sobecky a jednou rukou mu vklouzla pod tričko, zatímco stiskla jeho ucho mezi zuby. Vyšlo z něj něco mezi zavrčením a zakňučením. Ten zvuk jí rozechvěl páteř jako ladičku. „Prosím.“

Vstal i s ní v náruči a přešel k posteli, na kterou ji téměř upustil, když mu jazykem přejela po ohryzku. Ve tmě pokoje jeho karneolové oči zářily. Natáhla k němu ruce ve chvíli, kdy se sklonil a snadno mu tak přetáhla triko přes hlavu. Spokojeně vydechla, když se její prsty rozeběhly po nahé kůži. Naklonila se dopředu a ochutnala ho stejně jako v křesle. Hrudním košem mu otřásalo vrčení.

Když zvedla hlavu, byla jeho tvář proměněná a tesáky prodloužené. „Jsi krásný v každé podobě.“

Netušila, proč to na něj tak vyhrkla, ale k jejímu překvapení z něj vyšel potěšený vrčivý zvuk, vzdáleně připomínající předení. Ještě nikdy předtím ho neslyšela. Každopádně to, co řekla, byla pravda a bylo to víc než jen nefér.

Políbila ho a zamručela, když se posunul níž a stiskl kůži pod rtem mezi zuby. Odtáhl se, jen aby z ní mohl stáhnout oblečení. Sledovala, jak se jeho svaly pod kůží pohybují. Byl živoucím hmotným ekvivalentem pro slovo síla. Vzrušovalo ji jen se na něj dívat.

Zavrčel. Věděla, že to cítí. Vždycky poznal, když byla třeba i jen nepatrně vzrušená. A tohle… Doslova se třásla nedočkavostí.

„Dereku,“ prosila ho. Bezděčně zakroutil krkem, ve snaze potlačit přeměnu. Jeho tvář nabyla znovu lidských rysů, jen oči zůstávaly rudé. To bylo dobře. Dneska nechtěla ohleduplného Dereka. Chtěla alfu. Zaklonila hlavu a nabídla mu krk.

Derek podlehl. Ať už se chtěl držet zpátky z jakýchkoliv důvodů, tohle je pohřbilo pod sutinami jeho sebeovládání.

Ida potřebovala ukonejšit. Získat znovu pevnou půdu pod nohama. Neměla už téměř žádné jistoty, ale jejich pouto? Tuhle jistotu si mohla připustit. Ať se dělo cokoliv, nikam nemizelo.

Myslela na budoucnost, kterou by mohli mít. Opravdovou. Smečku, domov, rodinu. Možná, kdyby si to dovolila, mohlo by to fungovat.

Ale na druhou stranu tu byl strach. Hrůza z toho, že by mohla další rodinu vidět tak, jako tu první. Že by to nebyla její malá sestra, koho by našla viset na stromě, ale její dítě.

„Otoč se,“ poručil chraptivě a ona to poslušně udělala. Nechtěla myslet, jen jednat. Velkými dlaněmi jí pomalu přejel od ramen až na boky a trhnutím si ji přitáhl těsně k sobě. Bez průtahů do ní vnikl. Zasténala a narovnala se z předklonu tak, aby se mu zády tiskla na prsa a ruce mu mohla spojit za krkem. Prsty mu zabořila do vlasů. Sklonil hlavu a zabořil jí tvář do ohybu krku. Cítila, jak ochutnává její kůži a stejná místa označuje kousanci. Zanechá po sobě viditelné značky.

Kousala se do rtů, aby potlačila hlasité steny. Uvědomovala si, že v domě jsou další tři osoby a z toho jeden je vlkodlak.

„Přestaň,“ zavrčel Derek. Otočila na něj hlavu. Prsty jí vysvobodil ret ze sevření. „Hlasitěji.“ Ida nejistě zamrkala. „Hlasitěji,“ vyzval ji a hlas se mu třásl žádostí. Další prudký výpad ji donutil zalapat po dechu. Zopakoval to. Ida se prohnula ve snaze dostat toho víc, ať to bylo cokoliv.

Vlny tepla se jí šířily tělem, jako předzvěst orgasmu. Ida to poznávala víc než dobře. „Dereku!“ zaprosila zoufale, protože kašlal na to, jak blízko byla. Řídil se vlastní touhou. Musela si připomínat, že to chtěla. Mělo to být o něm, ne o ní. Přesto ji její sobecká část nutila žadonit. Jediné, čeho tím dosáhla, bylo spokojené vrčení.

Pevně ji objal a přitiskl k sobě, když se z něj vydral sten plný uspokojení. „Moje,“ zachraptěl jí u ucha a pak se zakousl těsně pod něj. Ida explodovala. Ta čtyři písmena, dvě slabiky, jediné slovo. Jako by to byl nitroglycerin. Vydala zvuk, který ji bude strašit ve snech ještě celé měsíce, tím si byla jistá.

Zadýchaně ji držel, protože její tělo ochablo, jako by už nesneslo ani vteřinu nést vlastní váhu. Odtáhl se a složil ji do peřin, aby se sám mohl natáhnout vedle. Opíral se o loket a pozoroval ji, zatímco ona byla stěží schopná udržet oči otevřené. Přesto mu pohled statečně vracela.

„Přijalas,“ pronesl hlasem chraplavým uspokojením.

„Co přesně?“ hlesla zmateně.

Prsty se zlehka dotkl její tváře. „Mě.“

Zamračila se. „To už jsem přece udělala dávno.“ O čem to mluvil?

„Ne. Souhlasila jsi s tím, že budeš moje družka, ale nikdy ses mi nepoddala. Ne tak, jako dneska. Sama od sebe. Něco se změnilo.“ Vypadal, že ho zmátla. „Co se stalo?“ zeptal se a prsty jí sevřel bradu tak, aby nemohla uhnout pohledem, jak to měla v plánu. Začínalo ji děsit, jak moc se ji naučil znát. „Řekni,“ vyzval ji, když mlčela.

„Nevím,“ zamumlala a zvedla jednu těžkou paži tak, aby se ho mohla dotknout.

Zamračil se. „Tvůj tep tvrdí opak.“ Nespokojeně si povzdechla. Jak jí mohl neustále zrazovat orgán, který ji drží při životě?

„Možná je to tím, že ti věřím,“ připustila unaveně, příliš utahaná, než aby se s ním chtěla dohadovat.

„Věřilas mi už dřív,“ zavrtěl hlavou odmítavě.

„Ne v tomhle,“ vzdychla a prsty obkreslila konturu jeho prsních svalů.

„A co je tohle?“ zeptal se klidně, i když v tom slyšela zvědavost, kterou nezvládl skrýt.

„Že mě neopustíš.“ Ztuhl. „Že si možná vážně zasloužíme šanci na život. Že to může fungovat. Vyber si.“

„Jsi moje družka, samozřejmě, že tě neopustím,“ prohlásil s výrazem blizardu. Plýtval energií, už dávno ji jeho plané hrozby neděsily. „Nemohl bych. Nejspíš bych ani nebyl schopný to chtít, bez ohledu na to, co by se mohlo stát.“

Jeho družka. Potlačila povzdech. Zajímalo by ji, co pro něj to slovo znamená. Pro ni to bylo prostě slovo. Dávala to za vinu své nevlkodlačí podstatě. A některé věci v knihách jednoduše nebyly.

„Já vím,“ hlesla. „Jen mi trvalo tomu uvěřit. Děsilo mě to.“

„Co přesně?“

„Že přijdu o svou identitu. Že mě to přetvoří do něčeho, co nejsem. A když to přijmu a spolehnu se na tebe, tak mě zničí, když odejdeš. Nechtěla jsem to riskovat,“ přiznala a trochu zahanbeně myslela na to, co mu neříkala. Na strach, že ji ovládne. Nechtěla, aby jí směl poroučet. Nechtěla ho muset poslouchat jako nějaká slabá beta.

Derek se zatvářil zklamaně a trochu se odtáhl. „Nenapadlo mě, že to bereš takhle. Tak špatně.“ Rychle se po něm natáhla a teď to byla ona, kdo se snažil zabránit někomu v uhýbavém pohledu.

„Přestaň,“ požádala ho a palcem ho pohladila po nepatrně svraštěném obočí. „Je to složité… I když, vlastně ne,“ zarazila se, jak ji napadlo srovnání. „Tebe zradili. Trvá ti, než začneš někomu vážně věřit. Rozdíl mezi námi je jen v tom, že já se bojím.“

„Ty nemáš problém s důvěrou,“ zamračil se. Lehce se pousmála. „Ne. Ale mám problém se k někomu upnout. Vlastně je strašidelné, jak rychle jsem přilnula k tvé smečce.“

„Naší,“ zamručel, ale neznělo to vyčítavě.

„Naší smečce,“ opravila se.

 „Já jen nechci znovu ztratit rodinu, Dereku, a ty… No…“

„Co?“

„Já nevím… Vlastně mám pořád pocit, že tě tak úplně neznám. Kdykoliv začnu mít pocit, že vím, co uděláš, vyvedeš mě z míry,“ zamračila se nespokojeně. „Tajíš svoje myšlenky, o pocitech nemluvě. Skoro nemluvíš, zatímco já na sebe vyžvaním i to, co nevím. Jako to dělám zrovna teď,“ zabručela nespokojeně, což u něj vyvolalo pobavené zamručení. „Zvykla jsem si mluvit sama se sebou, protože jsem žila polovinu života o samotě. Špatně se toho zvyku zbavuje,“ vysvětlovala, aby si nemyslel, že je blázen. I když si nebyla jistá, jestli to svým vysvětlením spíš nepotvrdila.

„Líbí se mi to,“ pronesl vyrovnaně. Tázavě se na něj podívala. „Když mluvíš sama se sebou,“ dodal. „Dozvídám se to, co bys mi nikdy neřekla. Je to výhodné.“ Velmi… pragmatické.

„Jak pro koho,“ poznamenala. „Navíc, tolikrát jsem se před tebou zase unést nenechala.“

Potměšile se usmál. „Ne, ale stává se ti to, když si myslíš, že nejsem poblíž nebo že nedávám pozor.“

Přimhouřila oči. „Co tím myslíš?“

Naklonil se blíž a zblízka se jí zadíval do očí. Zelená jiskřila pobavením. „Vím, že vážně nemáš ráda studený sýr.“

Několikrát mrkla, než její mozek našel v kartotéce správnou složku a vytáhl staré zápisky. Nebylo to tehdy, jak… Doprdele.

„Neříkej, že jsi to slyšel!“ sledovala ho s očima rozšířenýma děsem. Usmál se.

„Každé. Jedno. Slovo,“ pronášel potichu a s každým slovem jí jemně přejel palcem přes spodní ret. Cítila, jak jí hoří krk. Derek se natáhl ještě trochu blíž; téměř se dotýkali nosy. „A aby mezi námi bylo jasno. Myslím si, že by mělo mít oči po tobě.“

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa - 26.: