OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Alfa - 25.

01.02.2014 (10:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1909×

Stáli uprostřed Derekova bytu. Ida se rozhlížela – vlastně doslova zírala – kolem. Byt vypadal, jako by se jím prohnalo tornádo.

Všechno bylo zničené. Opravdu všechno. Někdo si dal viditelně záležet.

Opatrně přešla ke stolu a dlaní přejela po zjizvené desce. Velká soustředěná spirála – stejná, jakou před pár hodinami nakreslila na okno – teď hanobila tmavé dřevo.

„Kali,“ konstatovala Ida očividné. Derek přikývnul a ona vytáhla telefon. Srdce jí bilo až v krku, dokud se neozval Isaacův rozespalý hlas. „Jste v pořádku?“ vyhrkla rychle. „Kde jste?“ Derek se na ni přes rameno ohlédnul, zatímco lovil něco pod pochroumaným nočním stolkem.

„Dobře. … Ne. Zůstaňte tam,“ odpověděla Ida, když jí řekl, že jsou u Petera. „Přijdeme za vámi. … Ano, hned. Radši je prober, než tam dorazíme.“ Típla to a podívala se, co to Derek drží. Byla to úzká brašna, víc poznat nedokázala. Beze slova se vydal ke dveřím. Ida ho následovala.

Uskočila, když na něco šlápla a to zapraskalo. Podívala se pod nohu. Byl to rámeček s fotkou. Sehnula se a zvedla ho. Sklo bylo rozbité, rámeček zlomený, ale fotka byla v pořádku. Opatrně ji vyndala a zbytek odhodila zpátky na podlahu. Když dohonila Dereka ve výtahu, beze slova mu ji podala. S kývnutím ji přijal a zastrčil do vnitřní kapsy bundy.

Celou cestu dolů mlčel.

„Je mi-“

„Jsou to jen věci,“ přerušil ji bez emocí. „Naštěstí tam nikdo nebyl. Díky tobě,“ podíval se na ni krátce. Nebyla si jistá, co tím pohledem chtěl říct, a tak to jednoduše přešla mlčením. Posadila se za volant a nastartovala. Z rádia se ozvala hlasatelka, rozebírající včerejší událost. Beacon Hills mělo na kontě další zvířecí útok.

Jestli to půjde dál tímhle stylem, brzy sem zamíří lovci z celého kontinentu.

S povzdechem rádio vypnula a vážně zauvažovala o tom, že si pořídí nahrávku se zpěvem velryb. Alespoň pro ten pocit, že se snaží proti stresu bojovat. I falešná iluze je lepší než skutečnost, že se zase po hlavě žene do něčeho, co zavání drápy a krví.

-----

Isaac i Cora byli v šoku, když jim Ida řekla, co se stalo v bytě. Peter se nezdál překvapený ani trochu.

„Můžou zůstat ještě nějakou dobu u tebe?“ zeptala se Ida Petera. „Tvůj byt je pořád tajemství i pro Stilese a ostatní. Budou tu ve větším bezpečí.“

Pochybovačně frknul, ale přikývl. „Když si nebudou brát jídlo k televizi,“ dodal výhrůžně a zadíval se na mladší vlkodlaky. Ti se zatvářili otráveně.

„Kde bude Derek?“ zeptala se Cora. Ida se nadechla, aby řekla, že u ní, ale pak se zarazila a otočila se na něj. Slíbila, že se bude snažit dodržovat jeho pravidla. Nechat ho mluvit sám za sebe bylo rozhodně jedno z nich.

„Kolem domu Martinových je všude náš pach. Pokud Kali pustí svoji smečku na volno, dost možná na něj narazí. Pokud vy dva zůstanete tady, budu já tam.“

„Hodláš tam sedět jako holub na střelnici a čekat, kdo se první trefí?“ zeptal se Peter kousavě. Derek po něm šlehnul pohledem.

„Hodlám ochránit svou družku a rodinu, která jí poskytuje střechu nad hlavou.“ Něco v tom, co Derek řekl nebo jak to řekl, nedovolilo Peterovi odpovědět. Jen uhnul pohledem a mlčel.

„A co Kali? Nemůžeme ji jen tak nechat přeměňovat lidi, no ne?“ ozval se Isaac. „Dva kluci z týmu se už pár dní neukázali. Co když je-“

„Dost možná,“ přikývla Ida. „Všichni, které jsem viděla, byli mladí. A co zatím víme, neproměnila žádnou dívku.“

„To něco znamená?“ nechápala Cora.

Peter vydechl v pochopení. „Jasně. Musí je někde lovit,“ pronesl, jako by si to měl uvědomit už dávno. „Nenajde snadnější kořist, než nadržené puberťáky.“

„Přesně,“ souhlasila Ida a Derek tlumeně zavrčel.

„Ale vždyť je jí minimálně třicet, ne?“ ošklíbal se Isaac. Ida se pousmála.

„To z ní nedělá o nic méně přitažlivou. Pokud si odmyslíš její okouzlující povahu, kterou jim nejspíš nepředvádí, nemůže být takový problém dostat je stranou a kousnout.“

„To zní, jako když jsme děsně jednoduchý,“ ozval se Isaac dotčeně. „A to nejsme.“

„Ale jsme,“ odbyl ho Peter. „Speciálně pubertální pitomci utopení v hormonech.“

Cora jejich debatu utnula. „Co s ní teda uděláme? Není to tak, že bychom měli nějakou návnadu, takže jak ji vylákat?“

„Vlastně…“ pronesla Ida pomalu. Pohledy se stočily k ní. „Řekla bych, že návnadu máme. Nemáme plán, jak zařídit, aby návnada neumřela. Takže pokud máte nějaké návrhy?“ nadhodila.

„Koho?“ nechápal Isaac.

Věnovala mu trochu nevěřícný pohled. „Mě přece. Dávej pozor,“ napomenula ho.

„Zešílelas?“ ozvala se Cora dřív, než to stihl někdo jiný.

Ida zavrtěla hlavou. „Kali se na mě zaměřila jako na první. Dá se předpokládat, že od toho nápadu jen tak neupustí, takže proč to nevyužít v náš prospěch?“

„Protože by se jí to vážně mohlo povést?!“ ozval se Isaac v panice. „Ani omylem. Nebyla tu náhodou celá ta věc se nestresováním se, těhotenstvím a tak?“ Zadíval se na Dereka.

Ten mlčel. Mračil se s rukama založenýma na hrudi, čelist pevně zaťatou. Ida si položila ruku na břicho. Isaac měl pravdu.

„Ty o tom vážně uvažuješ?“ ozval se Peter a pozoroval Dereka. Do obvyklého tónu nezájmu mu pronikla stopa nevěřícnosti.

„Ne,“ pronesl Derek klidně. Ida se na něj otočila. „Budeme potřebovat pomoc.“ Podíval se na Isaaca. „Zavolej Scottovi. Řekni, že se s ním sejdu u Deatona.“ Pak se konečně podíval na ni. „Jsi emisarka naší smečky, jdeš se mnou. Ostatní zůstanou tady.“

„Ale-“ začala Cora. Stačil jediný Derekův pohled, aby to vzdala. Ida překvapeně pozvedla obočí. Cítila z něj něco, co ona nemohla? Protože jinak si nedokázala vysvětlit, že i Peter se tváří jako poslušná beta. Žádné obvyklé úšklebky a poznámky. „Jasně.“

„Jdeme,“ vyzval ji.

„Co?“ Vždyť sem teď přijeli, neměli by se pokusit najít jiné řešení?

„Jdeme,“ zopakoval a pak ji jednoduše chytil za loket a vedl ke dveřím. Ida se překvapeně otočila na smečku. Ani jeden z nich nevypadal překvapeně nebo šokovaně, jak se cítila ona. Co se, sakra, děje?

Nestačila říct ani píp a už byla zase v autě. Derek počkal, než si zapne pás, a pak sešlápnul plyn.

„O čem to mělo být?“ ozvala se, když i po několika minutách mlčel. „Nic jsme přece nevyřešili.“ Věnoval jí tvrdý pohled. „Ty jsi naštvaný?“ zeptala se překvapeně. Později jí došlo, že to nebyla nejspíš ta úplně správná otázka. Nebo tón. Dost možná měla mlčet a předstírat, že sublimuje.

„Naštvaný?“ zopakoval úplně potichu. „Ne. Zuřím.“

„Proč?“ (A ano, při zpětném pohledu si rozhodně uvědomovala svoje chyby.)

Prsty mu zbělely, jak stisknul volant plnou silou. Uslyšela tiché praskání. Bezděčně se od něj trochu odsunula.

„Ty,“ začal, ale pak zarazil a chvíli jednoduše dýchal, než mohl pokračovat. „Tys právě navrhla, že budeš návnada. Riskovat život. Svůj? Fajn, na to máš právo, ale do hajzlu, uvědomuješ si, že bys riskovala dva a ne jeden?!“

Ida sebou škubla pokaždé, když nějaké jeho slovo šlehlo vzduchem. Nevzpomínala si, že by na ni někdy křičel. Jako opravdu křičel. Vzteky bez sebe.

A nebyla si jistá, jestli někdy zažila něco děsivějšího.

„A o mně říkáš, že jsem sobec,“ poznamenal s úšklebkem, který neobsahoval ani gram opravdového pobavení. Jeho vztek se změnil na bolest ve zlomku vteřiny a to ji zasáhlo víc než všechen křik.

„Omlouvám se,“ hlesla a sledovala, jak se jeho pohled na vteřinu přesunul od silnice k ní a zase zpátky. Stačilo to, aby pochopila, že je Derek vyděšený. „Já-“ Zvedl jednu ruku a zarazil ji, než mohla pokračovat. Zavrtěl hlavou.

„Teď ne. Sejdeme se se Scottem. Zkusíme přijít na to, co udělat s tou divokou smečkou.“ Znovu se na ni podíval a oči se mu zbarvily do ruda. „Nehneš se ode mě na krok,“ pronesl a jeho hlas vibroval mocí. Ten příkaz přišel od alfy, ne od druha.

Schoulila se na sedačce. Dohnala ho tak daleko?

Jen na pár minut jednala jako dřív. Instinkt a zaběhlé vzorce chování převzaly kontrolu. Chování, které si už nemohla dovolit. Neměla by zapomínat. Nebo to ignorovat.

Vážně navrhla, že ze sebe udělá návnadu. Ani na pitomou pikovteřinu ji nenapadlo, že by neměla. Nevzpomněla si na žádný důvod, proč to neudělat.

A to se bála, že Derek možná nebude rodičovský materiál. Jestli v tom někdo stojí za pendrek, tak je to ona. Je přímo katastrofická a přitom je sotva na začátku.

Samozřejmě, že jsi katastrofická. Cos čekala? Někdo jako ty nemůže být dobrý rodič.

Pravda, jak by mohla…

K Deatonovi dojeli v napjatém tichu. Ida si celou dobu kousala spodní ret, aby se nezačala znovu omlouvat. Přestala, až když na jazyku ucítila chuť krve. Potichu následovala Dereka, když vystoupil a zamířil do ordinace.

Scott už tam byl a bavil se s Deatonem. Když vešli, otočili se k nim s vážnými výrazy. Scott se ještě víc zachmuřil, když vycítil Derekovu náladu.

„Nová smečka, hm?“ ozval se jako první, když se za nimi zavřely dveře. „Kde se tu vzala?“

„Kali.“ To jméno na vysvětlení stačilo. Druhý alfa i jeho emisar pochopili, o co jde.

„Kolik jich je?“

„Minimálně pět,“ ozvala se Ida a pokoušela se znít normálně. Podle Scottova pohledu se jí to moc nepodařilo. Přeběhl očima mezi ní a Derekem. To je tak průhledná? „Bylo jich šest.“

„Co se stalo?“

„Napadli mě včera v lese.“

Deaton vypadal překvapeně. „Ubránila ses šesti vlkodlakům?“ Ida mu věnovala nevěřícný pohled.

„Samozřejmě, že neubránila. Byl tam se mnou Jackson. Dokázali jsme je odrážet, dokud nedorazil Derek. Když zabil prvního, ostatní utekli. Nebyli vycvičení. Vůbec. Řídil je vztek a instinkty. Nemohlo to být dlouho, co je pokousala.“ Po jejích slovech se na chvíli rozhostilo ticho.

„Chybí dva hráči v týmu,“ pronesl pak Scott pomalu. Podíval se na ni zpod obočí. „Nemohli náhodou-“

„Jo. Mění zdejší. Alespoň ten mrtvý byl odsud.“

Leknutím poskočila, když Scott vztekle praštil do vyšetřovacího stolu; udělal do něj prohlubeň. Deaton mu položil ruku na rameno. Scott dlouze vydechl a pak se pevně zadíval na Dereka. „S čím ti mám pomoct?“

-----

Byla ve svém pokoji a proti ní seděl Stiles. Zavolala mu ve chvíli, kdy s Derekem odešli od Deatona. Snažila se nemyslet na to, že to udělala částečně proto, aby nemusela být s Derekem sama, až přijedou k Martinovým.

Jen samotná cesta byla nepříjemná, ale naštěstí byl ponořený do vlastních myšlenek, než aby se mu chtělo mluvit o tom, co udělala nebo udělat chtěla.

Celé hodiny se Derek se Scottem dohadovali o tom, jak vyřešit situaci. Jejich hlavní problém spočíval v tom, že zatímco Scott chtěl nové vlkodlaky zachránit, Derek si nedělal hlavu s jejich zabitím. Deaton stál na Scottově straně.

Ida se nemohla rozhodnout.

Dřív by neváhala a souhlasila by se Scottem. Jenže všechno nebylo tak, jako to bývalo dřív. Ida už neměla takovou averzi k braní životů, jak by si přála. Před necelým dnem sledovala Dereka, jak přímo před ní rozerval živou bytost doslova na kusy, a nic to s ní neudělalo. Pokud pomine zvracení, neměla s tím problém. Klidně pak mrtvolu prohledala, jen aby získala informace.

A všichni ti ostatní vlkodlaci, co je včera pronásledovali? Představa, že z nich nezbude víc než mrtvé kusy masa, s ní nic nedělala.

Jsou jako vzteklí psi. Nebezpeční a agresivní. Chtěli tě zabít, máš právo jít jim po krku.

„Můžeme využít tvou moc? Ido?“

Trhla sebou a zvedla hlavu. „Co?“

„Ptal jsem se, jestli můžeme v plánech počítat s tvou mocí,“ zeptal se Stiles znovu. Ida si zimomřivě přejela po pažích, i když to nebyl chlad, co ji trápilo.

Vidíš? I on ví, že ji máš používat. Přestaň ignorovat, co se stalo.

„Jo. No. Co se mé moci týče…“ odmlčela se. Stiles se na ni vyčkávavě díval. „Žádnou nemám.“

Ticho.

„Co?“ zeptal se, jako by jí nerozuměl.

Podrbala se na čele a přemýšlela nad tím, jestli je Derek dost blízko, aby jejich konverzaci slyšel, nebo hlídá dům z větší vzdálenosti. „Od zatmění. Nemám nic.“

A čí je to vina?

„Jak to?“ zeptal se nevěřícně a pak se zamračil. „Když říkáš nic. Myslíš nic z darachovy moci, nebo nic celkově?“

Zoufale si projela rukou vlasy. „Myslím naprosto nic. Ani darach, ani já. Žádná moc. Pas. No. Keine. Aon. Jak jinak to mám ještě říct?“ vyjela rozčileně. Stiles ji zaraženě pozoroval. Roztřeseně se nadechla. „Omlouvám se.“

„Jak můžeš přijít o moc?“ zeptal se opatrně. Ida zavrtěla hlavou a kousla se do rtu.

Když jsi zbabělec.

„Když odmítneš sám sebe,“ pronesla potom potichu. „Když zapřeš nějakou svou část a vyvedeš se tak z rovnováhy.“

„Proč bys něco takového dělala? Teda, jako já chápu, že to bylo trauma. Věř, vím to. Ale vypadalas, žes to zvládla překonat. Celou tu dobu bylas v pohodě, ne?“

Ida pokrčila rameny. Byla v pohodě. Jenže to byla pohoda vykoupená nevědomostí. Odsunula to, co ji tak strašně vyděsilo, mimo a pokusila se zapomenout. Kdyby měla víc času nebo jen trochu míň starostí, asi by jí došlo dřív, že to nebude fungovat.

Stiles se zamračil, když mlčela. „Kali jde po tobě právě proto, že zná tvou sílu, že jo? Ví, že jestli má uspět, nesmíš jí stát v cestě.“

Ida se ušklíbla. „Bude zklamaná, až zjistí, že se nehodím víc než na návnadu, kterou ze sebe stejně udělat nesmím. Tentokrát vám asi nic moc platná nebudu.“

Stiles se napřímil. „A co já?“

Usmála se. „Jsi ještě učeň, Stilesi. A hodně na začátku. Máš jiskru, ale přetvořit ji v moc trvá roky. Naučit se s ní zacházet. Zkoušet to teď? Tvoje nervová soustava na to není připravená, pokud by ses o to pokusil, spálil bys ji.“

„To nezní dobře,“ zamumlal.

Přikývla. „Ani to dobré není. Naučím tě to, slibuju, ale ne teď.“

„Tak co teda budeme dělat? Co budeš dělat ty? Nemůžeš na tom nějak zapracovat? Co nějaká odborná pomoc?“

Ida se na něj skepticky podívala. „Nemám zrovna obvyklé trauma, nemyslíš? Nemůžu se jen tak objednat k psychologovi a vyklopit mu, co se mi přihodilo.“

„No,“ našpulil přemýšlivě pusu, „já nejsem zase tak špatná vrba. Celoživotní zkušenosti se Scottem, který nemá k normálu zdaleka tak blízko, jak se dělá, a tak,“ nadhodil nenásilně. Ida se na něj zadívala zpod přimhouřených víček.

„Stilesi, to je sice milá nabídka, ale jsem si celkem jistá, že tam se vydat nechceš.“ Nejistě se podrbala na čele. „Moje hlava umí být děsivé místo, když na to přijde.“

„Tak děsivé jako Derekova?“ zeptal se pochybovačně.

„Popravdě. Minimálně tak děsivé jako Derekova. Jediný rozdíl mezi námi je, že já měla v životě daný cíl, ke kterému jsem se upnula. Derek neměl nic než sestru, o kterou přišel.“

„Takže chceš říct, že zatímco on se v bolesti topil, tys ji odsunula za přehradu?“

Ida se zamračila, příliš to zjednodušoval. „Ne tak úplně. Spíš bych řekla, že zatímco on se topil, já se naučila plavat. Ale to se nedá vydržet věčně. Ber to tak, že po zatmění mi došly síly. Vyškrábala jsem se na první vor, který se objevil, od té doby se z něj bojím slézt.“

„Pokud jsi na voru, znamená to, že jsi v pasti, ne?“ poznamenal a opřel se o pelest její postele. „Nemůžeš z něj dolů, aniž by ses nezačala topit.“

„Jo.“ Těžce přikývla. „To nemůžu.“

„A tvoje moc je schovaná někde pod hladinou?“

„Tobě se ta metafora hodně líbí, viď?“ ušklíbla se.

Stiles se pousmál. „Přijde mi přesná. Ale dobře, nebudu ti navrhovat, aby sis pořídila potápěčskou výstroj. Co takhle začít hledat břeh?“

Zavrtěla hlavou. „Nemyslím si, že nějaký existuje.“

„Přistupuješ k tomu stejně jako Derek,“ zamručel Stiles nespokojeně. „Vy dva jste si vůbec nezdravě podobní.“

Ida smíchy vyštěkla. „Jsme jako oheň a voda. On jsou samé instinkty a vášeň, zatímco já jsem ta, co používá hlavu a chladně kalkuluje. Občas až moc chladně, jak je vidět.“

„Souvisí tahle poznámka nějak s tím, proč se Derek tvářil, jako by mu někdo camaro objel klíčem?“ zeptal se nevinným tónem. Ida si s povzdechem opřela hlavu o stěnu a zadívala se na mladíka proti ní.

„Závidím ti, Stilesi,“ pronesla pak potichu. Oslovený nechápavě zamrkal.

„Co?“ zeptal se zmateně.

„Máš všechno, co k životu potřebuješ, a dost síly k tomu, aby ses vypořádal s čímkoliv, co tě čeká. Všechno je teprve před tebou.“

Odfrknul si. „Jasně. Vůbec to nezní poraženecky od někoho, kdo je jen o čtyři roky starší než já.“

„Věk může být důležitý míň, než si myslíš,“ povzdechla si a bezděčně si položila ruku na břicho. „Můj život je někde jinde, než jsem čekala. A než jsem si přála.“

„No, co kdybych ti ho trochu zrekapituloval? Jsi děsně úžasně mocná druidka, kterou všichni uznávají. Jsi emisarkou vlastní smečky. Máš naprosto úžasného studenta. Jo, a taky nesmíme zapomenout na to, že máš druha a čekáš s ním dítě. Kde přesně že se stala ta chyba?“ zeptal se s notnou dávkou sarkasmu v hlase.

Slepě se na něj zadívala. „Když jsem nechala zemřít svoji rodinu.“ Stiles šokovaně vydechl, zaostřila na jeho tvář, která na ni ztuhle třeštila oči. „Nemůžu to udělat znovu, Stilesi. Pokud si Kali bude muset vybrat mezi vámi a mnou s Derekem, půjde po nás. Tolik toho vím, abych si mohla být jistá. Mohli bychom ji odlákat.“

„Odlákat a nechat se zabít? To zní jako plán z Derekovy hlavy,“ protestoval Stiles. „On je většinou ten, s všichni-musí-umřít a obětuju-se-pro-vyšší-zájem přístupem. Obvykle se ale snaží obětovat sám sebe, jen když jde do tuhého. Ty se s tím rozhodně nemažeš,“ prohlásil energicky a mávnul rukama v trochu zoufalém gestu. „A co to vůbec je s tou rodinou? Uvědomuješ si, že rodina jsi ty, Derek a vaše dítě? Protože tak to je, víš? Rodiče a dítě, to je definice rodiny. Takže když chceš rodinu zachránit, tak ji nemůžeš obětovat, to se vylučuje.“

„Stilesi, ten plod nemá ani dva centimetry. Ještě se nenarodil.“ Ida nemá rodinu. Nechce rodinu. Už nikdy.

„Ale to neznamená, že nežije, ne?“

„Jenže to taky neznamená, že si všimne, když umře,“ odsekla. Ticho v pokoji bylo děsivé. Ida si sevřela nos mezi prsty. „Nechápu, proč tyhle věci říkám. Není to tak, že bych byla bezcitná mrcha…“

„Tak co jsi?“ zeptal se Stiles a pozoroval ji s vážným výrazem, který u něj nevídala nijak často. „Protože to vypadá, že jestli ti něco vážně vadí, tak je to to dítě.“

„Možná,“ pronesla Ida s lehkým zaváháním. „Nebudu ti lhát. Kdybych mohla nějak zabránit tomu, abych otěhotněla, udělala bych to. Bez váhání. Není správné, aby někdo jako já měl dítě…“

Stiles chvíli mlčel, než se ozval: „Někdo jako ty?“

„Jo. Nikdy jsem nechtěla rodinu, Stilesi. Jednu jsem ztratila a ať si namlouvám cokoliv, nebyla jsem tam pro ni, když to bylo potřeba. Nezachránila jsem je. Ani jsem to nezkusila, i když jsme věděla, co je tam čeká. Seděla jsem v knihovně, koukala z okna a myslela na to, že zrovna v tu chvíli moji rodinu věší na větve posvátných dubů. Že zatímco já sedím v bezpečí a dělám, co se mi řeklo, oni se snaží bojovat o každý další nádech a prohrávají!“

Neměla sílu setřít si slzy. Prostě je nechala téct a olizovala si slané kapky ze rtů, když se tam dostaly.

„Brian mi řekl, kdy se to stane. ‚Nemůžeš tomu zabránit, vlčice,‘ říkal mi, když jsem se s ním hádala. ‚Zemřeš tam s námi, když to uděláš.‘ Ale neměla jsem ho poslechnout. Měla jsem tam být a zkusit to!“

„Můj bože,“ hlesnul Stiles. „On to věděl? Jak to mohl vědět?“

„Brian byl věštec. Věděl toho víc, než se mi kdy uvolil říct a než na kolik jsem se já odvážila zeptat.“

„A on ti řekl, že…“ Stilesův hlas se vytratil do ticha.

„Chtěl, abych je našla,“ řekla Ida dutě. „A já to udělala. Šla jsem přímo do lesa a našla je tam, kde mi řekl. Viseli na větvích jako slaměné vánoční ozdoby. A já je odřezala. Jednoho po druhém. Pokaždé, když někdo z nich dopadl na zem, zapraskalo to. Jejich tváře… bohové, nikdy nezapomenu, jak vypadaly jejich obličeje. Moje malá sestra měla ještě pořád bradu mokrou od slz.“ Ida se podívala na Stilese, který byl ve tváři úplně bledý. „Bylo jí osm, Stilesi. Kdo dokáže vymyslet omluvu pro oběšení dítěte, jako byla ona? Jmenovala se Kyla. Víš, co to znamená?“

Stiles nemě zavrtěl hlavou. „Láska. Znamená to láska. A ona byla. Milovala všechno a všechny. To ona mě naučila, že zabíjet je špatné bez ohledu na důvody. Proto jsem nikdy nejedla maso. Jakékoliv zabíjení mi přišlo jako špinění její památky. A pak jsme přišla sem…“ Nedokázala se ubránit hořkému tónu. „… a zabila jsem Jennifer. Vyřízla jsem jí srdce a spolykala její krev. A od té doby na to nemůžu přestat myslet. Už jsi někdy myslel na zabíjení, Stilesi? Chladně kalkuloval, kolik životů se vyplatí vzít? Protože já ano. Dělám to každý den. Pokaždé, když mě napadne, že by někdo mohl ublížit mé smečce. Tobě. Lydii. Derekovi. Dokonce i Peterovi. Myslím na to, kolik lidí a vlkodlaků musí zemřít, abych vás udržela v bezpečí. Co to ze mě dělá, Stilesi?“

„Matku.“ Nebyl to Stiles, kdo odpověděl. Byl to Derek. Stál ve dveřích, výraz plný bolesti. „Dělá to z tebe matku.“

Ida se na něj chvíli netečně dívala. „Ne,“ řekla pak chladně. „Dělá to ze mě vraha.“ 

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa - 25.: