OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Alfa - 24.

30.01.2014 (20:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1801×

Když bylo po všem, měla Ida pocit, že usne za chůze. Šerif přenechal místo i tělo zástupcům a odvezl ji domů. Po cestě mu řekla, co se opravdu stalo. Vypadal, že by nejraději zastavil a něco zastřelil. Nebo někoho. Ida ho chápala. V jeho městě umírali lidé a on i se všemi svými pravomocemi nemohl dělat téměř nic. Tohle bylo mimo jeho ligu.

Nechala ho jeho chmurným úvahám a dívala se z okénka. Sem tam se mezi stromy mihlo velké černé tělo, které běželo souběžně se šerifovým autem. Derek se musel schovat, když jednala se šerifem. Odejít úplně ale odmítnul.

Když vystupovala, poděkovala šerifovi a věnovala mu jeden snad trochu povzbuzující úsměv. Nebyla si jistá, nakolik povzbuzující opravdu byl. Dost možná prostě jen vypadala tak uboze, jak se cítila.

Když odjel, vešla do domu a prošla jím k bazénu. Po cestě se přesvědčila, že nikdo není doma; bylo tak bezpečné vyzvednout Dereka za domem a provést ho do pokoje. Sledovala, jak se položil vedle postele, zatímco ona si svlékala pletený kabát. Celou dobu ji sledoval, i když šla do koupelny, kde si opláchla krev z rukou a vyčistila zuby.

Trochu váhavě se k němu pak přiblížila s papírovou utěrkou. „Ta krev musí dolů,“ poznamenala tiše, když po ní loupnul očima. Nevypadal nadšeně, ale nechal si ji z čenichu otřít. Jakmile ale byla hotová, vyškubl se jí z rukou a odtáhl se.

Vzdychla a ustoupila. „Pořád naštvaný,“ konstatovala potichu. Dostalo se jí krátkého pohledu, pak se zvednul a odešel pod okno, kde se znovu položil na zem. Jasněji už jí odpovědět nemohl.

Chvilku ho pozorovala, ale pak se otočila a sebrala ze sloupku knih u postele tu druhou odshora. „Pokusím se najít něco, co by ti pomohlo. Hádám, že zas nemůžeš zpátky?“ Tiše frknul. Brala to jako souhlas.

Posadila se a opřela o čelo postele. Atmosféra v pokoji byla tak neveselá, že bylo úlevné moct zírat na stránky a soustředit se na obsah vět. Kniha byla psaná latinsky, a tak se Ida musela soustředit. Jen díky tomu dokázala částečně vypustit z vědomí přítomnost naštvaného Dereka.

Ozvalo se tiché zachrápání. Oprava. Spícího Dereka.

Problém byl, že její hlavou vířilo příliš myšlenek. Derekova přítomnost jen nahrávala úvahám o tom, co se stalo. A nemyslela tím útok cizích vlkodlaků, i když už jen to samo o sobě stačilo, aby se nemohla soustředit. Leželo jí v hlavě Derekovo chování. Copak si vážně myslí, že by mu to udělala naschvál? Jasně, měla se ho zeptat. Měla si s ním promluvit stranou, dřív než to řekla smečce, ale to nedělalo jeho reakci o nic méně přemrštěnou.

Možná vidí to, co ty vidět nechceš. Jsi silnější než on. Mocnější. Máš právo na pozici vůdce. Ohrožuješ ho.

Zakručelo jí v břiše. Zamračila se a ignorovala to. Zakručelo jí v něm hlasitěji. Nespokojeně zafuněla. „Dej pokoj,“ zamručela. Žaludek její přání ignoroval a dál se dožadoval potravy. „Je to tři hodiny, co jsme jedli naposledy. Přestaň. Nechci,“ syčela vztekle a zatvrzele zírala do knihy. Další zakručení už by dost možná bylo možné zachytit seismografem. Práskla s knihou o postel. „Fajn!“ štěkla a vstala. Zamířila do kuchyně, aby vyrabovala spižírnu.

Vrátila se nahoru s tácem, na kterém bylo snad všechno, co tam našla, protože na všechno dostala chuť, jakmile to uviděla. „Jsi naprosto potatěný, to ti teda řeknu. Zatvrzelý.“ Zabouchla za sebou dveře. „Sobecký.“ Zula si boty a dosedla na postel. „A já tě nesnáším.“ Zakousla se do sýru a odmítavě žvýkala. „Doufám, že jsi šťastný, protože studený sýr taky nesnáším.“

Sebrala knihu a znovu se pokusila začíst. Jenže se cítila provinile. Co když je pravda, že dokážou nenarozené děti vnímat? Mohl by to slyšet, i když ještě nemá uši? Nebo mozek? S povzdechem knihu zase odložila a přitiskla si ruku na břicho.

„Promiň. Neměla jsem to říkat. Není to pravda. Já jen vážně nemám ráda studený sýr,“ zamumlala a opatrně si vyhrnula triko. Bylo to na ní už vidět, nebo ne? Mučivá chuť na sýr ji přešla. Překvapeně mrkla na břicho a pak se usmála. „Díky. Zmrzlina je rozhodně lepší volba,“ pronesla a sebrala misku čokoládové od Bena & Jerryho.

„Za tím ostatním si ale stojím. Jsi celý on. Oba máte talent mě otrávit, i když je mi zrovna výjimečně skvěle, nedá se s vámi smlouvat a chcete, aby bylo všechno po vašem. Vůbec si neuvědomujete, že aby to tak bylo, ostatní se musí něčeho vzdát,“ mumlala vážně mezi sousty.

„Kdyby nehrozilo, že po něm zdědíš jeho ego, chtěla bych, abys byl kluk. Mohl bys po něm mít zelené oči a tmavé vlasy. A mozek po mně.“ Zasmála se. „To zní jako zbraň hromadného ničení. Nikdo by před tebou neobstál.“ Spokojeně se pousmála, když narazila v misce zmrzliny na kus brownies. Otočila hlavu k Derekovi, který pořád ležel a spal. Ale ani ve spánku nevypadal krotce a neškodně. Byl predátor. Občas na to dokázala zapomenout, když spolu leželi v posteli a ona poslouchala, jak se mu zpomaluje a prohlubuje dech. Sem tam měla pocit, že jsou úplně obyčejní a jejich životy normální.

Těch chvil bylo neskutečně pomálu.

„A jeho úsměv,“ hlesla potichu. „Bohové, i kdybys po něm neměl nic jiného, bylo by to dost. Má krásný úsměv, víš? Neumí ho používat, ale má ho. Možná ho někdy uvidíš, když se zapomene a přestane všechny kolem zastrašovat.“ Odložila prázdnou misku a studenými prsty pohladila holou kůži svého břicha. „Nebo ho to možná naučíš. Bude se smát kvůli tobě. To zní jako plán, nemyslíš? Za to možná stojí i jíst ten sýr,“ zamumlala. Chvilku jen tiše ležela a přemýšlela nad tím obrázkem, který se jí vytvořil v hlavě. Smějící se Derek s jejich dítětem na ramenou. „Jo. Definitivně to stojí za trochu přemáhání.“

Natáhla se pro knihu a pokračovala v hledání.

-----

Neochotně se probudila. „Au,“ zasténala a rukou zašátrala za sebou. Nahmatala tác s jídlem i misku, kterou postavila vedle sebe. Lžička teď byla zapíchnutá v jejích zádech. „Krám,“ zamumlala a posadila se. Měla těžkou hlavu, a tak si ji podepřela dlaněmi. Kdy usnula?

Něco do ní šťouchlo.

Otočila hlavu stranou. Derek na ni zíral. „Co?“ zeptala se ho ochraptělým hlasem. Kývnul hlavou ke straně. Zadívala se tam a všimla si, že na telefonu svítí upozornění o nepřijatém hovoru. Se zasténáním se natáhla a vzala ho do ruky. Dvakrát stiskla zelené tlačítko a přiložila si mobil k uchu.

„Co je?“ zeptala se, když se ozvala Cora. Dívka na ni začala chrlit slova jako kulomet. Ida poslouchala a unaveně mrkala. „Hm. … Hm. … Jo, jsem v pohodě. … Hm. Derek je taky v pohodě. … Jo, je z něj vlk. … Ne, není to super. Neumí se přeměnit zpátky.“ Ignorovala Derekovo tlumené zavrčení. „Jasně. Myslím, že tě slyšel a nemusím to opakovat. … Jo. Zapracujeme na tom. … Neboj se, myslím, že už jsem na něco přišla.“ Derek se postavil na všechny čtyři. Vypadal napjatě. „Jasně. … Ne, dám vám vědět. … Netuším, co byli zač, ale ten, co ho Derek zabil, byl zdejší. Dost možná ho přeměnila Kali. Dejte na sebe pozor, ano? Byla bych radši, kdybyste nebyli v bytě. Jeďte k Peterovi. … Taky pozdravuj Isaaca.“ Típla hovor a upustila telefon na podlahu. Derek se přiblížil a šťouchl do ní.

„Jdi do háje,“ zamručela Ida unaveně. „Celou dobu jsi uražený, tak mi udělej službu a jdi se urazit znova.“

Tiše si odfrknul. „A neprskej na mě,“ dodala nespokojeně. Derek se přiblížil k posteli a cvakl jí zuby u ucha. „Jasně. Klidně si kousni,“ zamumlala se zavřenýma očima. Ucítila, jak ji tahá za svetr, a zamručela:. „Potřebuješ vyvenčit nebo co?“ zeptala se, když konečně otevřela oči.

Vlkodlak jí pohled oplácel. Pak se sehnul a čumákem šťouch do knihy, která jí musela někdy během spánku spadnout.

Chtěl, aby mu řekla, na co přišla? Teď? „Jdi se bodnout,“ pronesla odměřeně a přetočila se na druhý bok. Málem si lehla do jídla. Odsunula ho opatrně na noční stolek. Tác balancoval na hraně sice jen tak tak, ale držel.

Derek postel obešel a položil si velkou hlavu na peřinu. Upřeně na ni zíral. Odfrkla si. „Tohle ti nepomůže. Ne po dnešku. Já možná udělala chybu, ale neúmyslně. Tys jsi sobec naprosto záměrně. Tak si teď vyzkoušej, jaké to je. Jdu sobecky spát. Dobrou,“ pronesla a přetáhla přes sebe přikrývku, kterou mu vytrhla zpod hlavy.

V pokoji bylo naprosté ticho. Derek se ani nehnul. Možná čekal, že to Ida vzdá, ale to se pletl. Byla unavená, bolela ji hlava, jak se dlouhé hodiny probírala latinskými texty, a byla otrávená z Derekova přístupu.

Postel se zhoupla, když na ni velký vlk vyskočil. Ida se na něj vytřeštěně dívala, když se postavil přímo nad ni a vycenil zuby.

„Ne!“ štěkla vztekle a strčila do něj. Trochu zakolísal, ale nespadl. „Táhni k čertu, Dereku. Nech mě být a možná – možná – ti zítra pomůžu.“ Další zavrčení. Vztekle se zpod něj vysunula tak, aby se mohla posadit. „Co si o sobě vůbec myslíš? Co pro tebe jsem? Někdo, do koho si můžeš v klidu kopnout a přitom čekat, že ti bude pořád k dispozici? To si myslíš?“ Vlk zíral. „Tak to se pleteš,“ zasyčela na něj vztekle. „Nebýt smečky, vykašlala bych se na svoje rozhodnutí zůstat tu a vrátila bych se do Irska. To je totiž, co si přeju já, víš? Jenže tebe to nezajímá. Místo abys ocenil, že kvůli vám – kvůli tobě – opustím svůj domov, tak se dočkám jen uraženého prásknutí dveřmi a vyceněných tesáků. Jenže o to já nestojím. Chceš pomoct? Fajn. Nech mě vyspat a možná budu mít zítra chuť ti říct, jak se z toho dostaneš. Pokud o to stojíš, tak slez z té postele, zapadni do kouta a dělej, že neexistuješ!“ štěkala na něj s napřaženým prstem. Vlk ukročil dozadu. Ale pak místo aby seskočil dolů, položil se jí na nohy a s tichým kňučením sklopil hlavu.

Ida překvapeně zamrkala. Spustila ruku do klína. Derek natáhl krk tak, aby se jí čumákem přiblížil, a pak ji začal olizovat. Sledovala, jak se jí růžový jazyk jemně otírá o hřbet ruky.

„To má být omluva?“ zeptala se nejistě. Vlk jí zabořil čumák pod ruku a nadhodil ji tak, že by mu přistála na hlavě, kdyby ji nezastavila. Znovu do ní šťouchl. Opatrně natáhla prsty a přejela jimi po srsti nad očima. Pak mezi nimi. Rudý pohled ji sledoval, zatímco hlava se dál tiskla do jejího klína. Pohladila ho trochu víc. Prsty jí bloudily v černé srsti, zatímco poslouchala občasné tiché zakňučení.

Nakonec si povzdechla. Sjela prsty stranou a podrbala ho pod uchem. Uteklo mu tiché zamručení. „Fajn. Nemusíš do kouta, ale aspoň ze mě slez.“ Poslušně se odplazil stranou. Fascinovaně to sledovala. Neodešel. Odplazil se. Ida si stáhla džíny i svetr a znovu se zachumlala po peřinu. Jednu ruku položila na Dereka a jemně mu prsty pročesávala kožich za krkem.

Ležel na břiše a pozoroval ji. Ida si toho nevšímala. Snažila se usnout, ale nešlo jí to. Únava zmizela někde během toho, co na Dereka chrlila všechno, co se jí nashromáždilo v hlavě během doby, kdy hledala, co by mu pomohlo.

„Občas je to s tebou těžké,“ zašeptala, zatímco zírala do stropu. „Většinu času si přeju, aby sis nevybral mě.“ Tiše zakňučel. Rozhýbala prsty v jeho kožichu trochu intenzivněji. „Ale jsou i chvíle, kdy jsem ti vděčná, žes to udělal. Ráda bych mezi nimi našla rovnováhu.“ Ušklíbla se. „Možná je to deformace. Hledat rovnováhu i tam, kde není možná. Třeba to prostě má být nahoru a dolů. Já nevím…“ Derek zamručel. Stočila k němu pohled. Naklonil hlavu ke straně, jako by poslouchal. Možná naznačoval, že má mluvit dál?

„Nevím, jestli se o sebe dokážu dělit. S tebou. S ním,“ kývla bradou k břichu. „Byla jsem sama za sebe tak dlouho. Dnešek byl jasným důkazem. Měla jsem pocit, že to, že tu zůstanu, je pro tebe dost. Že ti to má stačit a zbytek si můžu udělat podle sebe. Ještě nikdy mě nic tak nepřekvapilo, jako když jsi odešel.“ Odfrkla si a volnou ruku si dala pod hlavu. „Ale mělo mě napadnout, že někdo jako ty si s tím nevystačí. Že budeš chtít všechno.“

Derek ji sledoval bez pohnutí. Rukou mu zabloudila mezi uši a pak je obě jemně protáhla mezi palcem a ukazováčkem. Trochu s nimi trhnul, v duchu se nad tím pousmála. „Nemůžu ti dát všechno, Dereku,“ pronesla a zadívala se mu do očí. „Nejsem na to připravená. Nevím, jestli na to vůbec někdy budu připravená. Dost možná nebudu schopná se změnit, ani kvůli dítěti.“ Derek tiše zamručel, odfouknul si a pak hlavu přesunul tak, aby jí čumák mohl přitisknout na břicho. Ida ho podrbala pod uchem. „Můžu zkoušet hrát podle pravidel vlkodlačí smečky, ale já nejsem vlkodlak. To, co pro tebe může mít nějaký význam, ho už nemusí mít pro mě. Budu dělat chyby. Ty je budeš dělat taky. Nemůžeš pokaždé odejít a nechat mě tápat.“ Naléhavě se na něj zadívala. „Potřebuju se naučit ti rozumět.“ Nadzdvihla se a oběma rukama sevřela srst po stranách jeho krku. „Dokážu žít ve tvém světě, ale potřebuju pomoct ho pochopit. Stejně jako ti můžu pomoct pochopit můj, když budeš chtít. Chci toho moc?“ zeptala se a myslela to vážně. Nebyla si jistá, jestli toho po něm nechce příliš. Sklopila oči.

Jemný čumák se jí otřel o bradu a přinutil ji tak znovu zvednout pohled. Rudé oči byly tak blízko, že se jí zdály téměř dvojnásobné. Nadechla se a pak varovně zašeptala:

„Jestli mě teď olízneš, tak přísahám, že se s tebou budu muchlat, dokud neumřeš. Jako s obyčejným plyšákem.“ Vlk mrknul jednou. Podruhé. A pak se mu čenich nakrčil a on vycenil zuby v něčem, co silně připomínalo úsměv. A co nejspíš i měl být úsměv.

„Až budeš jednou chtít Stilese vážně vyděsit, takhle se na něj usměj. Garantuju ti, že se zastaví až u oceánu,“ zazubila se a pak vyjekla, když ji hrubým jazykem olíznul od brady až k obočí. „Ty! Jak chceš, řekl sis o to,“ zahrozila a vrhla se na něj. Přesně jak mu slíbila, mazlila se s ním, jako by nebyl víc než obrovský plyšák. A i když ji to mohl kdykoliv zarazit, nechal ji.

Když se unavila, lehla si vedle něj a spokojeně vydechovala. „To. Byla. Paráda,“ pronesla spokojeně a Derek jí věnoval výmluvný pohled, který říkal, že jak pro koho. „Nemáš nemenší tušení, co sebeovládání mě stálo to neudělat už dřív.“

Zamručel a překulil se z boku zpátky na břicho. „Přísahám, jestli bude naše dítě alespoň trochu po mně, bude tvůj život naprosté peklo,“ usmála se spokojeně. Hluboce si povzdechl, ale netvářil se, že by ho to zase tolik trápilo.

Pomalu zvedla ruku a pohladila ho po zvrásněné kůži mezi očima. Natáhla se a přitiskla mu rty tam, kde ho před pár vteřinami hladila. „Je o tolik snazší s tebou mluvit, když nejsi schopný odpovídat,“ usmála se už napůl spící. „Dobrou noc, Vlku.“

Usnula s rukou zabořenou do jeho husté kožešiny.

-----

Byly čtyři ráno, když stepovala kolem bazénu a čekala, než se Derek vrátí. Před pár minutami ji vzbudil a s nesmělým pohledem – neskutečně vtipným u děsivého vlkodlaka – naznačil, že potřebuje jít ven. Ida se pečlivě snažila skrýt pocit zadostiučinění, za všechny ty dny, kdy ji nosil na záchod, když měla nohy v sádře.

Kdyby měla deníček, dnešní zápis by rozhodně začínal slovy: Drahý zápisníčku, dnes jsem poprvé venčila vlkodlaka. Bylo to překvapivě obyčejné, jen vlkodlakovi to bylo trochu trapné. Myslím, že si nikdy nepořídím psa.

Ida začala poskakovat na místě a v duchu Dereka popoháněla. Byla hrozná zima. Bezděčně začala poskakovat z dlaždice na dlaždici, jako by skákala panáka. Broukala si u toho popěvek, který jí zničehonic přišel na jazyk.

Opakovala svou skákací trasu potřetí, když se jí podařilo zakopnout a bouchnout se o dřevěné lehátko do holeně. „Au, kurva,“ zaklela a poskakovala na jedné noze, zatímco si zraněnou nohu tiskla dlaněmi k tělu. „Máš ale blbý nápady, co, Quinnová? Ještě se zabiješ.“

Zvedla pohled a všimla si Dereka, který seděl o kus dál a pozoroval ji. „Jak dlouho už tam sedíš?“ zeptala se, ale pak zvedla ruku. „Ne. Radši to nechci vědět. Jdeme. Čeká na mě teplá postel.“

Derek se prosmýknul kolem ní a vyběhl do patra. Když došla do pokoje, seděl na zemi a mezi jeho tlapami ležela kniha. Otráveně se na něj podívala.

„Vážně? Ve čtyři ráno?“ Kývnul. „No tak. Nevydržíš to ještě pár hodin? Není to tak, že bys to nejhorší už neměl za sebou, ne?“

Tenhle pohled znala. Měl stejný ve všech podobách. „Fajn,“ vydechla a když míjela postel, natáhla se k nočnímu stolku. Sebrala trochu oschlou kyselou okurku a spokojeně se usmála. Za to nemohly těhotenské chutě. Pro kyselé okurky měla vždycky slabost. Vydala se přes postel k Derekovi, jen aby to v polovině cesty otočila a vrátila se k tácu. Sebrala z něj celou misku a teprve pak se posadila.

„Tak dobře. Řeknu ti, co jsem našla. Není to zase tak těžké, mohls na to přijít sám.“ Tiše zavrčel. Obrátila oči ke stropu. „Jednoduše. Plnou transformaci má na svědomí nějaký popud, který ti říká, že to, co chceš, nejlépe zvládneš jako vlk. Pokud chceš zpátky, musíš si najít něco, co nejlépe zvládneš jako člověk, a na to se soustředit.“

Pochybovačně se na ni podíval, ale pak zavřel oči a ztuhnul. Několik minut uteklo v tichu, přerušovaném jen jejím chroupáním. Když se na ni znovu podíval, vypadal vystresovaně a pořád stejně chlupatě. A vystresovaný vlk? Ne zrovna hezký pohled.

„Nestačí si to jen představit. Musíš to chtít. Být si naprosto jistý, že to nemůžeš udělat jinak než jako člověk.“ Vycenil na ni zuby. Pokrčila rameny.

„Neřekla jsem, že bude snadné se přeměnit, jen že ta myšlenka je jednoduchá.“

Věnoval jí další zavrčení.

„Myslím, že se půjdu osprchovat,“ pronesla po několika dalších minutách, když vyprázdnila misku. Rudý pohled ve tmě pokoje zasvítil, když si stáhla tričko a hodila ho na postel. Usmála se. „Když to zvládneš, smíš se přidat. Protože mě rozhodně napadá pár věcí, které můžeš udělat jenom jako člověk.“

Stačila sotva pustit vodu a vlézt si do sprchy, než se objevila vysoká postava. Vsunul se k ní pod sprchu a z ‚málo místa‘ se stalo ‚žádné místo‘.

„To šlo rych-“ Nebyla schopná větu dokončit. Ne s jeho jazykem v puse.

Do deníčku by si rozhodně poznamenala i to, že opírat se při tom o studené dlaždičky je mnohem méně příjemné, než jak to může vypadat ve filmech.

Sledovala Derekovu tvář, po které stékaly stružky vody, když se opíral o její čelo. Zavřené oči, pootevřené rty, příliš dlouhé strniště… „Co?“ zeptal se potichu, ale oči neotevřel.

„Nic.“ Zvedla ruku a prsty mu přejela po hraně čelisti. Vypadal tak uvolněně. Mohla spočítat na prstech jedné ruky, kolikrát ho tak viděla.

„Lhářko,“ zamumlal a otevřel oči. „Slyším tvoje srdce.“

„Nic špatného,“ opravila se tedy s pousmáním. Pozvedl jedno obočí.

„Řekni,“ vyzval ji jemně a přivinul blíž k sobě. Na záda studená od dlaždiček jí přiložil teplé dlaně. Spokojeně přimhouřila oči.

„Přemýšlím nad tím, o kolik snazší je vyjít s tebou, když jsi vlk.“

„Být vlk je jednoduší,“ odpověděl vážně. Překvapeně se na něj podívala.

„Jak to?“

„Myšlenky přestanou být tak důležité. Vedení převezmou emoce a ty jsou celkově o dost jednodušší. I když ne úplně snadno ovladatelné. Pochybnosti skoro přestanou existovat.“

Ida se od něj trochu odtáhla a přemýšlivě našpulila rty. „Takže ty v podstatě říkáš, že jako vlk jsi upřímnější.“ Netečně ji pozoroval. „Vlastně to dává smysl,“ pokrčila rameny a souhlasně kývla. „Musím si to pamatovat a všechno důležité probírat s tvým roztomilejší já.“

Nevěřícně se na ni podíval a pak odmítavě zavrtěl hlavou. „Nemám žádné roztomilé já.“

Zasmála se. „To říkáš jen proto, že ses neviděl.“

Protočil oči. „Nikdy jsem tě to neměl nechat udělat.“

Spokojeně se zašklebila. „Pozdě. Teď už vím jistě, že nejsi jen velký-zlý-alfa typ, ale jak říkal Peter, máš někde v sobě i kus přátelské hravé bety.“

Derek se ušklíbnul. „To ti řekl Peter?“ Ida trhla rameny a naklonila se, aby ho mohla políbit na mokrý hrudník. Neprošlo jí to. Prstem ji chytil za bradu a zvedl jí tvář nahoru. „Proč by ti něco takového říkal?“

„Je to Peter. Proč říká, co říká?“ zkusila to. Derek na ni vyčkávavě zíral. „Dobře, on možná použil přívlastky optimistický a důvěřivý, ale to není zase takový rozdíl.“

Derek čekal.

„Ale no tak! Vážně? Výslech? Už mi začíná chybět chlupatá verze. Co nemluví,“ zabručela a zamračila se na něj. Nic to s ním neudělalo. „Nesnáším, když tohle děláš,“ zamumlala otráveně. Ticho plnilo sprchový kout rychleji, než by to zvládla naplno puštěná voda.

„Fajn. Občas mi Peter něco řekne. Svým způsobem mi radí.“

„V čem?“ pronesl Derek pomalu.

„Tak různě.“

Dlouhý pohled.

„Tak trochu mi dává lekce v soužití s vlkodlakem jeden na jednoho. Spokojený?“

„Ani náhodou. Nelíbí se mi, že mu věříš,“ mračil se. Obrátila oči ke stropu. „Není to tak, že mu věřím. Teda jo, věřím, ale jen v něčem,“ dodala rychle, když viděla jeho pohled. „Nemyslíš si, že jsi jediný, kdo má nějaký instinkt, že ne? Ne že bych nás chtěla srovnávat. Můj je totiž opravdu užitečný,“ ušklíbla se.

„V čem mu věříš?“ Byl neodbytný.

Natáhla se kolem něj a zavřela tekoucí vodu. Měla po náladě. „V tom, že v tobě zkusila Kate zničit naprosto všechno, ale neuspěla. Ne úplně. Že stojíš za záchranu,“ pronesla klidně a proklouzla kolem něj ven, kde se zabalila do osušky.

Vešla do tmavého pokoje a mokré vlasy si po cestě stočila do drdolu, do kterého zabodla první věc, která se jí dostala pod ruku. Došla až k oknu a položila si čelo na studené sklo. Několikrát se zhluboka nadechla a pokaždé, když vydechla, sklo před ní se bíle zamlžilo.

Zvedla prst a do matného oválu nakreslila soustředěnou spirálu. Nebyla si jistá proč, ale něco v ní to chtělo. Když slyšela Dereka vycházet z koupelny, jediným pohybem symbol smazala. Nezanechala víc než šmouhu na skle.

Až když jí položil ruce na ramena, uvědomila si, že se chvěje. Ne chladem, ale vztekem.

„Jsi naštvaná.“ Konstatoval to úplně klidně. Ušklíbla se.

„Jo.“ Naštvaná bylo slabé slovo. Zuřila.  „Ale ne na tebe,“ dodala po chvíli ticha.

„Je mrtvá.“

„Já vím.“ To byl právě ten problém. Kate Argentová byla mrtvá. Ida ji nemohla zabít, i když po tom křičel každý nerv v jejím těle. Jako by někdo obrátil její osobnost naruby. Všechno, co kdy odmítala a zavrhovala, se v ní při myšlence na tu děvku vzedmulo.

Zabíjet takové jako ona není špatné.

Ucítila jeho rty krku. Jemně se jimi otřel o kůži, pod kterou vystupovaly krční obratle. Vydechla, a když to zopakoval, uvolnila se.

„Já vím,“ zopakovala znovu už bez napětí. Pořád si ji přála zabít, ale když byl tak blízko, dokázala se smířit s tím, že to nebude možné. Dokázala na to nemyslet, protože Derekovy rty ji jemně přiváděly na mnohem příjemnější myšlenky.

Trvalo několik minut, než někdo z nich znovu přerušil ticho. Byl to Derek a v jeho hlase znělo pobavení, když se ptal:

„Je nějaký speciální důvod, proč máš ve vlasech vidličku?“ 

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa - 24.: