OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Alfa - 23.

29.01.2014 (15:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1862×

Ani kdyby prohlásili, že po lese pobíhá vraždící jednorožec, nezpůsobili by tak šokované ticho.

Ida se nejistě ošila Derekovi na klíně, zatímco sledovala tváře jejich smečky a přátel.

„To jako vážně, nebo je to vtip, který nechápeme?“ zeptal se Stiles. Derek obrátil oči ke stropu.

„Ano, Stilesi, je to vtip, kterým jsme si chtěli zpestřit sobotní odpoledne,“ prohlásil kousavě. Stiles se po něm překvapeně podíval.

„Nežertujeme,“ řekla Ida a usmála se. Nebo to alespoň zkusila, vyšel z toho spíš nervózní škleb. „Ale chápu, že by to bylo jako vtip uvěřitelnější. My už si na to stihli trochu zvyknout.“

„To jako, že už to víte nějakou dobu?“ zeptala se Cora. „A neřekli jste nám to?!“

„Neřekli to vám,“ prohlásil Peter s gauče znuděně. „Já to vlastně věděl jako první. Dokonce dřív než Derek. Nedělá mě to nějak extra výjimečným?“ zeptal se se zájmem.

„Jedině extra na zabití,“ odfrkl si alfa a bezděčně pohladil Idu palci po břiše. Otřásla se při tom doteku. A lhala by, kdyby řekla, že za to částečně nemohly výčitky svědomí. Derek byl o tolik nadšenější než ona… Oprava - na rozdíl od ní byl nadšený.

„Takže jako vážně? Jsi těhotná?“ ozval se Isaac ze židle se zájmem a zíral jí na břicho, jako by se mělo zčistajasna nafouknout na velikost medicinbalu.

„Vážně, Isaacu. Říkáme vám to proto, že byste to za prvé stejně brzy poznali, a za druhé, ukázalo se, že se budeme muset trochu přizpůsobit.“

„Jak to myslíš?“ ozval se Stiles. „Teda, bez urážky, chápu, že to ovlivní Coru s Isaacem, ale proč by to mělo mít vliv na nás ostatní?“

Derek na něj zavrčel. „Protože nechci, aby zase skončila v nemocnici.“

„Zase?“ zeptala se Lydie a namotávala si u toho vlasy na prst, jako by se bavili o počasí na příští týden.

„Ukázalo se, že mi události posledních týdnů nijak zvlášť neprospěly. Ale není to tak hrozné, jak to od Dereka zní,“ namítla a propíchla dotyčného zlobným pohledem. Ignoroval ji. Samozřejmě.

„Potřebuje péči, hodně jíst, pohodlí a žádný stres.“ 

Stiles si odfrknul. „A jestli má naše tlupa na něco talent, je to vytváření vrcholně stresujícího prostředí. Jo, začínám to chápat.“

„Uvědomujete si, že jestli to prosákne ve škole, tak to bude stresová smršť?“ nadhodila Lydie. Ida ale zavrtěla hlavou.

„Ve škole to stačí udržet v tajnosti měsíc a to snad nebude problém. Každopádně Peter už pro jistotu změnil moje záznamy tak, aby odpovídaly mému skutečnému věku, a opatřil je potřebným vysvětlením.“

Peter se samolibě ušklíbl. „Krásný životní příběh; velmi smutný, pohnutý, ale plný naděje. Nikdo, kdo si ho přečte, nebude stát proti nebohé dívce tolik zkoušené osudem.“

„Skvěle,“ pronesla Ida suše. Znovu se vrátilo její přesvědčení, že to měl udělat někdo jiný. „Za měsíc se vracím do Londýna, tím by měly středoškolské problémy skončit.“

Ticho v místnosti bylo téměř vražedné. „Vracíš do Londýna?“

„Papírově. Ne fyzicky,“ doplnila Ida rychle a se zvláštním pohnutím sledovala, jak si vlčata oddechla. Stejně jako Stiles. Pak se ale zaraženě podívala na Lydii, jak si něco uvědomila. „Vlastně, měla bych se podívat po nějakém bydlení.“

Cora se zatvářila překvapeně. „Nebudeš tady?“ Ida pozvedla obočí a podívala se na Dereka, který vypadal stejně překvapeně jako Cora.

„Bez urážky,“ pronesla s úsměškem, „ale tady není ani topení. Jediný způsob jak tu přežít zimní měsíce, je tulit se k vlkodlakům a pít whisky. Nemluvě o absenci pořádné kuchyně, ložnice, prádelny, knihovny, pokoje pro hosty a místa na dětský pokoj.“

„Když to řekneš takhle,“ připustil Isaac. Derek se mračil, ale mlčel.

„Mám rodinné peníze, takže by neměl být problém sehnat si dům někde stranou, kde nikoho nebudou rušit vlkodlaci šplhající do oken svých pokojů. Nepředpokládám, že byste zničehonic začali používat dveře?“ zeptala se s nepatrnou nadějí a vyjekla leknutím, když ji Isaac vytáhl z Derekova klína do své náruče. Pevně ho chytila kolem krku, aby nespadla, kdyby ji náhodou pustil. Derek vztekle zavrčel a postavil se proti Isaacovi.

Beta ji opatrně postavil na zem a sklonil před vzteklým alfou hlavu.

„Nemyslíš, že to přeháníš?“ zadívala se Ida na Dereka, ale o vteřinu později si uvědomila, že vypadal strašidelně mimo. Drápy vytasené, ruka napůl napřažená. Ida se postavila mezi ně a rychle Isaaca odstrkala dál od alfy. „Dereku, přestaň!“ přikázala mu ostře. Ignoroval ji. Znovu. Jeho přístup jí opravdu lezl na nervy.

„Tolik k prostředí bez stresu,“ zamumlala Stiles. To Dereka probralo. Spustil ruku volně k boku, ale drápy nezatáhl. Jen se otočil a vyšel z bytu. Ida to zaraženě sledovala, zatímco Isaac si za ní oddechl.

„Nechtěl jsem ho naštvat.“

Otočila se k němu a jemně ho pohladila po paži. „To nic. Tohle nebude tvoje vina,“ zamumlala a ohlédla se přes rameno.

„Jen jsem rád, že nás chcete u sebe. Napadlo mě, že třeba nebudete chtít…“ Rozpačitě se ošil. Ida se na něj zadívala.

„Myslel sis, že bychom vás vyhodili?“ Podívala se na Coru. Vypadala podobně rozpačitě jako Isaac. „Vážně?“ pronesla Ida nevěřícně. „Vážně jste si mysleli, že by vás Derek opustil? Nebo já?“

„Pochopitelná obava, když se to tak vezme,“ ozval se Peter z gauče. „Lidé běžně tráví líbánky o samotě někde mimo společnost. U vlků se alfa pár odtrhne od smečky klidně i na několik měsíců. Takže proč by to u vlkodlaků mělo být jinak?“ Vrhnul po nich pohled. „Pro vaši informaci, není to jinak.“

Ida se přemýšlivě zamračila. „Nejsem vlkodlak. A nikdy jsem nebyla fanoušek do dlouhých procházek po pláži a všech těch líbánkových záležitostí. Úplně mi postačí ložnice s dveřmi,“ ušklíbla se s krátkým pohledem k posteli. „Chci mít smečku u sebe.“ Zadívala se na Petera, který si čistil drápy s nezúčastněným pohledem.

Překvapeně se na ni zadíval, když se ticho natáhlo tak, že si toho všimnul. „Já se svého bytu nevzdám, jestli naznačuješ tohle,“ pronesl zhrozeně.

„Ale no tak,“ ozval se Stiles nevěřícně. „Přece bys fakt nechtěla žít pod jednou střechou s ním?“ natáhl ruce k Peterovi. Ten mu věnoval pohled přimhouřených modrých očí.

„Patří do smečky, Stilesi,“ pokrčila rameny Ida. „Navíc je součástí rodiny, alespoň pro Dereka a Coru.“

„Jasně, hodný strýček, co zabil jejich sestru,“ ušklíbl se Stiles. Peter zaskučel a spustil hlavu na opěradlo.

„Ale no tak! Nemůžeme se přes to už konečně přenést? Ano, zabil jsem Lauru, a Derek za to zabil mě. Řekl bych, že je to docela vyrovnané.“

„Technicky ne tak úplně, ty žiješ, ona ne.“ Ida na Stilese vrhla pohled, který mu měl jasně naznačit, že jestli nesklapne, tak mu s tím pomůže.

„Dobrá, chápu, že chceš zůstat ve vlastním. Přesto, mohl bys alespoň zvážit častější návštěvy?“ požádala ho trochu neochotně.

„Budou se pořádat nedělní rodinné obědy?“ zeptal se výsměšně. Přimhouřila oči.

„Vidím to spíš na sobotní grilování,“ ucedila s jasnou výhružkou. Peter obrátil oči ke stropu a otráveně si povzdechl.

„Fajn. Žádné pochopení pro svobodného ducha, jak vidím. Budu se ukazovat častěji.“

Ida se spokojeně usmála. „Skvěle.“

„Neměl by k tomu něco říct i Derek?“ ozvala se Lydie s rukou napůl ve vzduchu, jako by se chystala přihlásit.

Stiles se na ni nevěřícně zadíval. „Tos sis schrupla? Nevidělas, jak odtud vypálil, jako by mu hořela koudel u ocasu?“

„No jo, ale i tak. V podstatě tu zrovna překopáváte jeho život, ne? Měl by mít možnost k tomu něco říct.“

Ida si vzdychla. „Bude lepší, když zjistím, co s ním je. Sama,“ dodala, když viděla jejich vyčkávavé tváře. Pochopili to po svém a začali se zvedat. Zastavila je zdviženou rukou. „Zůstaňte tu, podívám se po něm.  A možná… objednejte něco k jídlu. Ne pizzu,“ dodala rychle, protože věděla, kam jejich myšlenky zamíří.

Vykročila ke dveřím a nechala je za sebou. Než ale stihla vyjít ven, Peter ji chytil za ruku. Vrhla po něm překvapený pohled. „Co?“

„Možná bys to měla nechat na někom jiném, rusalko,“ pronesl potichu a vážně. Získal si tím její plnou pozornost.

„Proč?“

„Protože tohle není záležitost, se kterou bys mu mohla poradit. Zranilas jeho ego,“ vysvětlil, jako by to bylo samozřejmé.

Jeho ego? Jak mohla ranit jeho ego?

Peter musel na jejím obličeji poznat, co se jí honí hlavou. Důrazně kývl. „Ano, ego. On je ten, co by se měl starat. Je alfa a navíc, přiznejme si to, zatvrzelý idiot. Ty jsi na druhou stranu jeho těhotná družka. Vlkodlaci nejsou zrovna zastánci rovnocenných partnerství; máme určitou hierarchii. Ty jsi právě zkusila převzít jeho místo,“ vysvětloval, jako by mluvil s malým dítětem. Dost možná za to mohl její výraz údivu a nevěřícnosti.

„Žertuješ?“ zeptala se šeptem. Věnoval jí upřený pohled. „Nežertuješ,“ přikývla rychle. „Fajn. Takže jinými slovy, zranila jsem jeho mužskou hrdost.“

Peter souhlasně přikývnul. „Naštěstí to nevzal jako opravdovou hrozbu.“

Zoufale vydechla. „Co mi radíš?“

Trochu se od ní odtáhl a pokrčil rameny. „Nech ho získat ji zpátky.“

„Jak?“

Nevinně se usmál. „Zkus na něco přijít sama.“ Podíval se na hodinky. „Musím jít, mám rande.“

„Ty- Co?“ vyvalila na něj oči, ale pak rychle zvedla ruce a zavrtěla hlavou. „Ne. Beru to zpátky, nechci nic vědět. Užij si zbytek dne.“ Pokoušela se nemyslet na to, že Peter snad opravu bude trávit večer s nějakou ubohou ženou, která nemá nejmenší tušení, co je zač. Věnoval jí ještě jeden všeříkající pohled a pak se vypařil.

Ida zůstala stát mezi dveřmi. Nejistá, co udělat dál. Nakonec vytáhla telefon a napsala Derekovi zprávu. Bude lepší nechat volbu na něm.

IQ: - Když budeš chtít mluvit, budu v nemetonu. -

Odeslala ji a ohlédla se na čtyři teenagery, kteří se vzrušeně dohadovali o tom, co se dozvěděli. Nebudou ji nějakou dobu postrádat, tím si byla jistá, a ona upotřebí trochu času pro sebe, který neměla... Asi za celou dobu, co je v tomhle městě. Přesto, než zavřela, tiše zašeptala: „Vrátím se za pár hodin.“

-----

„Takže,“ pronesl Stiles, když se dveře za Idou zavřely. V Derekově bytě zůstal jen on s Isaacem, Corou a Lydií.

„Takže?“ zopakovala po něm Lydie tázavě, jako by nevěděla, co tím myslí.

„Trochu šílený, ne?“

Lydie si odfrkla. „Co přesně máš na mysli? Že se z Dereka stala hysterická puberťačka? Že dva skoro teenageři budou mít malého vlkodlaka? Nebo to, že by si někdo mohl skutečně myslet, že tohle místo je vhodné k bydlení?“

Stiles stiskl rty k sobě, pak je našpulil a mlaskl. „Všechno?“ zeptal se pak rozvážně.

„V tom případě – jo, šílený,“ kývla Lydie, přehodila si nohu přes nohu a opřela se do židle. Vypadala naprosto vyrovnaně, jako by ji nic z toho absolutně nepřekvapilo… což vlastně u Lydie nebylo tak zarážející. Možná na rozdíl od nich tohle všechno dávno věděla. Možná znala zadání testů ze všech předmětů na příští týden. Možná věděla všechno, na co se oni báli třeba i jen pomyslet.

Otočil se tedy radši na Coru. „Co ty si myslíš?“

Cora ale jen pokrčila rameny a zírala do země. Stilesovo obočí překvapeně vystoupalo vzhůru.

„Coro?“ Takhle ji snad ještě nikdy neviděl.

„Hm?“ Jo, definitivně divné.

Přešel k ní, ale než se jí dotkl, zaváhal. Může to udělat? Radši zase připažil. „Tobě to vadí?“

Prudce zvedla tvář. „Cože? Jasně, že ne! Derek bude skvělý rodič. Vždycky byl s dětmi jednička.“

Stiles si zaraženě uvědomil, že je Derek vlastně z velké rodiny. Že měl sourozence  a nejspíš i nějaké bratrance a sestřenice. Dost možná kolem něj byly celý život děti. (Než je všechny zabila jeho maniakální přítelkyně.) Byl nejspíš ten starší bratr, co hlídal a staral se.

„Staral se o i tebe?“ zeptal se potichu a i přes vnitřní nejistotu ji chytil za ruku. S nepatrnou prodlevou mu stisk lehce oplatila.

„O mně, Josepha a Caty.“

„Kdo to byl?“ zeptal se Isaac ve stejnou chvíli, kdy Stiles sám sebe v duchu napomínal, že ptát se by všechno jen zhoršilo. Atmosféra v místnosti byla téměř pohřební.

„Náš nejmladší bratr a sestřenka. Derek nás měl většinu času na starost.“ Cořin hlas zněl prázdně, když zapíchla pohled zpátky do podlahy.

„Nejmladší? Znamená to, že jste měli ještě dalšího?“ nakrčila Lydie přemýšlivě. Stiles měl chuť křičet Trocha taktu, lidi!

„Patrick byl nejstarší. On- Patric nebyl vlkodlak. Narodil se jako člověk, stejně jako Caty. Nechtěl přeměnit. Hned po střední začal pracovat, měl nějakou firmu a dělal z domova nebo co- Už si to nepamatuju-“ Hlas se jí konečně zlomil a Stiles hodil všechny obavy za hlavu. Obtočil kolem ní paže, které většinu času jen neužitěčně povlávaly vzduchem kolem něho. Teď ale konečně jejich délka k něčemu byla, když Cořino obyčejně tvrdé a zocelené tělo schoval do své náruče. I zatvrzelí a zhrublí vlkodlaci měli nárok na chvíle křehkosti. Obvzlášť, pokud byli Haleovi.

„Mrzí mě to,“ zamumlal jí téměř bezhlesně do vlasů a pak překvapeně ucítil, jak k němu přilnula. Nechala se objímat a nepokoušela se ho odstrčit, naopak, její ruce se mu pomalu kradly po opasku, až mu je spojila za zády.

„Mám o něj strach,“ ozvala se Cora po minutě nebo dvou. Isaac, který se na něco šeptem ptal Lydie, zmlknul.

„Proč?“ zeptal se Stiles a nechal ji odstoupit, když se začala odtahovat. Co nečekal, byl její nevěřícný pohled, namířený jeho směrem.

„Copak jsi ho neslyšel? Už byla v nemocnici. Něco by se jí vážně mohlo stát. Nebo dítěti.“

„Když bude opatrná, tak-“

„Stilesi! Derek něco takového nepřežije. Už jen ta možnost z něj udělala hysterický uzlíček nervů, jak Lydie trefně poznamenala.“

Zrzka si odfrkla. „To se mi zdá přehnaně dramatické.“

Cora po ní vrhla ostrý opohled. „Protože to nechápeš. Kdyby se jí, nebo jim oběma, něco stalo? Derek by se nezabil,“ zavrtěla hlavou odmítavě. „Bylo by to mnohem horší. Stal by se z něj Peter. A zabít bychom ho museli my.“

-----

Černé camaro bylo zaparkované na školním parkovišti. Ida zastavila vedle něj a vypnula motor. Derek tu nebyl. Nečekala, že bude, ale přítomnost auta naznačovala, že její zprávu četl. Pravděpodobně nebude daleko. I kdyby byl naštvaný sebevíc, nenechal by ji jít samotnou do lesa. Ne teď.

Ida si nepřipadala provinile, že tuhle vědomost využívá ve svůj prospěch. Připadala si mizerně, protože si neuvědomila, že ohrožuje Derekovu pozici alfy. Nedělala to vědomě. Jen blázen by stál o takovou pozici; té zodpovědnosti bylo příliš. Už teď to stěží zvládala. Nehledě na to, že má teď vlastní zodpovědnost. Za dítě.

Nebyla si jistá tím, co si vlastně o tom malému tvorovi uvnitř myslí. Nepochybovala o tom, že kdyby se mohla vrátit v čase a zabránit početí, udělala by to. Jenže jak věděla, to nešlo. Bude se muset naučit žít s tím, že už nebude jen sama za sebe.

Mohlo se zdát, že sama za sebe není od chvíle, kdy si našla alfu a smečku, ale to nebyla pravda. Pořád jednala sama za sebe. Za to, co chtěla ona. Teď? Musí jednat a myslet za dva životy. Nemůže dost dobře být sobecká.

A taky sobecká být musí. Nesobecká mysl, sobecké tělo, tak by to teď mělo vypadat. Jednadvacet let žila přesně opačně, nedokázala si představit, že to ze dne na den změní kvůli něčemu, co není větší než nehet na malíčku.

Ale byl tu tlukot srdce… Nepopiratelný život. Položila si ruku na břicho, zatímco pomalu stoupala do svahu.

„Jak bych ti měla říkat?“ zeptal se potichu zamyšleně. „Vlčata už mám. Vlka taky mám. Co ty budeš zač?“ Poprvé ji napadlo, že neví, co vlastně bude jejich dítě. Vlkodlak? Druid? Člověk? Je vůbec naděje, že by mohl být normálním člověkem? Pochybovala o tom. „Nemůžu ti dost dobře říkat Chyba nebo Omyl, že ne? To by nejspíš správná matka neměla,“ pronesla lehce zoufale. Potřebovala si nějak spojit nepatrnou anomálii v děloze s něčím opravdu živým a důležitým. Jméno by pomohlo. Mohla by z něj udělat osobnost.

Bylo by snazší pamatovat na potřeby osobnosti, než na potřeby shluku buněk.

Do pekla. Na mateřství fakt nebyla zralá.

„Co Derek junior?“ zeptala se, ale okamžitě se zašklebila. „Ne, to zní hrozně. Navíc, třeba budeš holka.“ Promnula si čelo. „Nic mě nenapadá. Ale třeba něco později napadne Dereka. Pokud na mě přestane být naštvaný.“ Přelezla padlý strom a vyjekla, když jí na mrtvém listí ujela noha. Tvrdě dopadla na zadek. Do očí jí vhrkly slzy, které neměly s naraženinou nic společného. Vztekle si je utřela. „Nemohl bys s tím přestat?“ osočila se na břicho. „Nutíš mě brečet skoro pořád. Vypadám jako úplná emocionální troska!“ Vyškrábala se na nohy. „Brečím, zvracím a spím. Trénuješ si na mně, co tě čeká?“

Přišlo jí, že nemeton snad nikdy nebyl tak daleko. Když vylezla na další vyvýšeninu, zatočila se jí hlava. Opřela se o strom a chvíli odpočívala. „Nemělo by mi být takhle mizerně až později? Až budu připomínat vzducholoď? Děláš ze mě trosku naprosto ve všem a vůbec ti to není blbý, rozhodně budeš po tátovi. Snad budeš holka, protože mít doma další mužský ego, jako je to jeho? No jasně. Měla bych šediny ještě před třicítkou.“ Vyrazila dál, plně ponořená do jednostranné konverzace.

Mluvit sama k sobě jí vždycky pomáhalo utřídit si myšlenky. Teď ale aspoň nebyla zas takový blázen, protože skutečně mluvila s někým dalším. Neměl víc než centimetr a rozhodně nebyl schopný odpovídat, ale to zase tolik nevadilo.

„Vlastně jsem čekala, že bude mít radost,“ zamumlala po chvíli sklesle. „Nemá tušení, jak těžké bylo rozhodnout se zůstat tu. Napořád.“ Pořád to bolelo. Představa, že už se domů nepodívá. Myslela na dům, kde vyrůstala. Pořád ho měla. Téměř tam nejezdila, ale věděla, že tam kdykoliv může. Jenže takhle? Tak daleko? „Kurva,“ zaklela a setřela si slzy, které tentokrát neměly nic společného s rozkolísanými hormony. „Prostě jen… kurva!“

„Kdo seš?“

Ida vylekaně strnula.

Před ní stál Jackson. Naprosto bez výrazu ji pozoroval, paže spuštěné podél boků. Ruce měl ale zaťaté do pěstí, což dokazovalo, že nebyl klidný a v pohodě.

„Co?“ hlesla a o krok ustoupila ve snaze mezi ně dostat víc prostoru a kmen stromu.

„Kdo. Seš?“ zopakoval důrazně. Ida si nebyla jistá, co říct. Pamatoval si na ni, nebo ne?

„Lydie ti to neřekla?“ zkusila z něj dostat, co ví. Odfrkl si.

„Něco málo.“

„Tak proč se tak ptáš?“ nechápala. V duchu si udělala poznámku, že si musí s Lydií promluvit o tom, co může a nemůže posílat do éteru.

„Protože jaká pravděpodobnost je, že spolu nesouvisí můj odjezd do Londýna a to, že si odtamtud někdo najde cestu do Beacon Hills?“ pronesl kousavě. Modrý pohled stále stejně ledový.

„No…“

„Nelži mi,“ varoval ji. „Poznám to.“

„Jasně, že poznáš. Jsi vlkodlak,“ pronesla podobně kousavým tónem. Mrknul. To bylo všechno, čeho tím dosáhla.

„Takže mám pravdu? Souvisí to se mnou?“ Udělal krok směrem k ní. Instinktivně couvla, ale šlápla přitom do prohlubně a ztratila rovnováhu.

Pravděpodobně jí to zachránilo život, protože cokoliv, co se chystalo skočit na ni, přes ni přeletělo a srazilo Jacksona. Dvojí zavrčení prořízlo chladný odpolední vzduch.

Jackson vyskočil na nohy. Ve vlkodlačí tváři zářily modré oči, tmavě modrý, draze vypadající svetr měl na rameni roztržený. Za ním se zvedal ze země vlkodlak se zlatavě žlutým pohledem. Jenže to nebyl nikdo z Idiny smečky. Tenhle byl cizí. Jackson na něj naštvaně zavrčel.

Cizinec zvedl hlavu a zavyl.

K Idině hrůze se z lesa ozvala odpověď. A ne jen jedna.

„Co chceš?“ procedil Jackson mezi vysunutými tesáky. Ruce s dlouhými drápy připravené k obraně. Vlkodlak přesunul divoký pohled z něj na ni. Idino srdce vyděšeně zakolísalo, ale naštěstí neztratila rozvahu. Foukačku už měla v ruce, a než vlkodlak stačil udělat víc, šipka se mu zabodla do krku.

Vlkodlak se při dalším kroku sesunul k zemi. Jackson to nechápavě sledoval.

„Musíme jít,“ vyhrkla Ida. Postavila se a vytáhla šipku vlkodlakovi z krku. Jackson se na ni otočil.

„Co to bylo?“

„Uspávací šipka. Jsou blízko, poběž,“ pobídla ho a chtěla vyrazit, když ji chytil za ruku.

„Co to, sakra, znamená?“

Vztekle se na něj podívala. „Že máme za zadkem cizí smečku vlkodlaků, kteří nás z nějakého důvodu loví. Mohl by ses konečně pohnout?!“

„Loví tebe. Ne mě,“ pronesl klidně. Všiml sis toho pohledu, hm? Jenže Ida si uvědomovala, že pokud šli po ní, tak šli i po vlkodlacích, co byli s ní. A teď s ní zrovna byl Jackson.

„Jsi si jistý? Riskneš to a zeptáš se jich osobně?“ zasyčela na něj. Obličejem mu prolétl nejistý výraz.

„Fajn,“ vyplivl pak, „ale takhle by nás dohnali. Drž se a nepřekážej,“ přikázal a hodil si ji na záda. Nestačila ani heknout. Vyrazil směrem, odkud žádné vytí neslyšeli. Ida kolem něj poslušně obtočila nohy a ruku. Druhou se pokoušela dostat šipku do foukačky. Šlo to špatně, protože na Jacksonových zádech nadskakovala jako pytel zrní.

Někde před nimi se ozvalo vytí. Jackson prudce změnil směr, až mu to na listí a vlhké hlíně podklouzlo. Ida slyšela, jak se vlkodlaci blíží. Jackson jim nemohl utéct, když ji nesl. Navíc byl pouhá omega.

„Támhle,“ vyjekla a ukázala na skalní výběžek. Pod ním byl sráz, mohli je napadnout jen zepředu. „Tam zastav,“ přikázala.

„Šílíš?“ vyjekl Jackson zadýchaně.

„Neutečeme jim. Tam se můžeme bránit, než se objeví Derek.“ Zněla sebevědomě, ale uvnitř se klepala nejistotou. Proč se Derek neukázal hned? Copak nebyl poblíž? Na parkovišti přece bylo jeho auto.

„Proč by měl?“ odsekl Jackson, ale poslušně zastavil, když se ocitli na skále. Ida z něj sklouzla na zem. V jedné ruce foukačku, v druhé připravené šipky.

„Protože ho zavoláš,“ odsekla. Vyjeveně se na ni díval. „Možná nejsi jeho smečka, ale proměnil tě. Když zavoláš o pomoc, uslyší tě.“

„Jak to víš?“ zeptal se a rozhlížel se kolem. Trhal hlavou ve třech různých směrech. Museli se tedy blížit minimálně tři další vlkodlaci.

Ida napjatě vydechla a pátrala očima mezi stromy, aby mohla zaútočit hned, jak se někdo objeví. Mezi hranicí stromů a okrajem srázu nebylo víc než sto stop. Bude mít jen tak tak čas na reakci, vzhledem k vlkodlačí rychlosti. „Jsem emisarkou jeho smečky a taky jeho těhotná družka. Když tě uslyší v mojí blízkosti, garantuju ti, že tu bude jako na koni.“

Jackson se na ni otočil s konsternovaným výrazem, a zrovna tu chvíli si první vlkodlak vybral, aby se vynořil zpoza stromů. „Bacha!“ vyjekla Ida. Jackson se přikrčil, ale vlkodlak ho stejně zasáhnul. Odletěli stranou zapleteni do klubka drápů a tesáků.

Ida se otočila ve chvíli, kdy se objevil další. Šipka ho zasáhla hned, jak se přiblížil na dostřel. Dopadl na tvář. Minimálně dalších patnáct minut si s ním nikdo nemusí dělat starosti.

Jackson zařval, když ho druhý vlkodlak kousnul. Napřáhl se a drápy vetřelci roztrhl tvář. Krev mu vystříkla do tváře a modré oči zahořely chtivostí.

„Zavyj, sakra!“ štěkla po něm Ida a rychle strkala další šipku do foukačky. Ruce měla naprosto klidné. Bylo to poprvé za celou věčnost, co se jí prsty netřásly. Adrenalin jí proudil tělem a dodával jí pocit, že je nabitá energií, i když se ještě před půl hodinou cítila jako vyždímaný hadr.

Jackson odkopl vlkodlaka na dobu potřebnou k tomu, aby zaklonil hlavu a zavyl. Vlkodlak se kolem něj pokusil prosmýknout k Idě. Nestihla se ani nadechnout, ale Jackson ho chytil za nohy a trhnul nazpět. Kopla vlkodlaka do čelisti, až mu poskočila hlava. Nic mu to neudělalo.

Vzpíral se Jacksonovi, jak se snažil dostat k ní. Bylo jasné, o koho jim tu jde především. Kdyby se teď Jackson rozhodl utéct, nepronásledovali by ho. Zaměřili by se na ni. Podívala se na něj. Modré oči zářily krvelačností. Měla štěstí, zrovna teď na útěk nemyslel; chtěl se rvát. Snažila se nepředstavovat si, co se stane, až nebude mít s kým. Obrátí se proti ní?

Všechny ty myšlenky jí probleskly hlavou ve vteřině nebo dvou. Udělala několik kroků od bojující dvojice a otočila se ke stromům. Vynořili se dva vlkodlaci najednou. Jak velká ta smečka byla?!

Ida foukla, ale šipka minula, jak vlkodlak vyskočil do vzduchu. Hmátla po další, ale uvědomovala si, že nemá čas. Ukročila dozadu, ale pod patou cítila okraj srázu. Jasně žluté oči se vítězně zaleskly.

Přikrčila se ve chvíli, kdy bylo jasné, že nemá šanci tesákům a drápům uniknout. Namísto nárazu zemí pod ní zatřáslo vrčení. Ida nejistě zvedla hlavu ze své schoulené polohy a uviděla černého vlka, nořícího tesáky do krku útočníka. Ostré drápy trhaly kůži i maso pod ní. Slepá zuřivost nebo vypočítavá krutost? Ida neměla tušení a bylo jí to vcelku fuk, ale zdálo se, že jedné z těch možností Derek podlehl.

Chropot umírajícího zkroutil tváře ostatních vlkodlaků do grimas hrůzy. Člen jejich smečky umíral. Ida očekávala, že na Dereka zaútočí, ale místo toho se obrátili na útěk. Nechali svého partnera krvácet na skalnaté podloží a zmizeli mezi stromy.

Jackson se s vrčením postavil na nohy. Na tváři měl dlouhý krvácející šrám a několik takových se mu táhlo i přes hruď a nohy. Ida ale viděla, že už se pomalu hojí.

Zvuky trhání utichly. Stejně jako zvuky umírání. Teď už před Derekem neležela bytost, ale jenom kus masa.

Ida se se zalapáním po vzduchu otočila na druhou stranu a začala zvracet přes hranu převisu. Za ní se ozvalo tlumené zavrčení. Otřela si rty a otočila se. Derek stál mezi ní a Jacksonem. Mladý vlkodlak ho sledoval netečně, ale Ida poznala, že má strach, podle toho, jak si zatínal drápy do stehen. Snažil se udržet na místě a neutíkat.

„Dereku,“ hlesla potichu. Vyčerpání se vrátilo. Vlk přestal vrčet, ale neobrátil se k ní. „Zachránil mi život,“ pronesla potichu. „Mohl mě v tom nechat.“

Vlk tiše frknul, ale jeho postoj se trochu uvolnil. Jackson přeběhl pohledem z něj na Idu a zpátky. „Vlk,“ pronesl pak hlubokým nejistým hlasem a proměnil se zpátky na člověka. Musel si odkašlat. „Je z tebe podělanej vlk.“ Protřel si rukama tvář, čímž si po ní rozmazal krev svého protivníka. „Nesnáším tohle město.“

Ida sledovala, jak se Jackson bez dalšího slova otočil, přeskočil sráz a zmizel opačným směrem, než jakým se dali cizí vlkodlaci. Povzdechla si a vyplácla si pusu vodou, kterou se u sebe naučila nosit neustále. Byla stejně důležitá jako foukačka. Ta se, mimochodem, válela na skále kus od ní. Natáhla se, sevřela ji a schovala zpět do tašky.

Podívala se ke stromům, kde měl ležet omráčený vlkodlak, ale ten byl pryč. Alespoň toho tu nenechali. Obrátila pohled ke zkrvavené mrtvole. Několikrát se nadechla, ale pak se vzchopila a po kolenou k němu přelezla. Začala mu prohledávat kapsy. Slyšela Derekovy drápy, jak jemně ťukají o skálu, zatímco se k ní přibližoval.

Nahmatala peněženku a vytáhla ji. Byla tam občanka i řidičák. „Thomas Duke, Beacon Hills.“ S nadávkou spustila ruku dolů. „Byl zdejší.“ Otočila se na Dereka. „Co myslíš? Kali?“ zeptala se vlka. Souhlasně kývnul hlavou. „Bylo jich pět. Minimálně. Vytváří si proti nám armádu.“ Derek tiše zavrčel, Ida schovala doklad zpět do peněženky a tu zasunula do kapsy mrtvého. Pak vytáhla mobil. „Zavolám šerifovi, že tu má další položku do statistik o zvířecích útocích.“

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa - 23.: