OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Alfa - 21.

24.01.2014 (11:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1827×

„Žertuješ?“ zeptala se Ida Lydie, když zrzka nakráčela do Derekova bytu a oznámila jim svoje plány.

Lydie vypadala udiveně. „Měla bych?“ nechápala. Cora se objevila téměř okamžitě.

„Já jsem pro.“

Ida ale zavrtěla hlavou. „Jak tě to vůbec napadlo?“

„Je to ples, ne? Všichni chtějí na ples,“ pronesla Lydie, jako by pochybovala o Idině mentálním zdraví.

„No, nerada ti kazím iluze, ale všichni ne. Nebyla jsem na plese, ani když jsme opravdu studovala střední.“

Lydie na ni pochybovačně zírala. „Ani na maturitním?“ Ida rozhodně zavrtěla hlavou.

„Jsem neplesový typ. Hele, ty víš, že tě mám ráda, ale tohle po mně nechtěj. Nemám partnera, to za prvé, a za druhé… Nestačí už to za prvé?“

„Máš Dereka,“ mávla Lydie rukou. Ida nevěřícně otevřela pusu dokořán.

„Dereka?“ zopakovala. „Lydie, Dereka?“ zeptala se jí, jako by už jen to jméno samo o sobě všechno nevyvracelo.

„No a?“

Cora se do toho vložila. „Řekla bych, že on na svůj maturitní ples taky nešel, takže byste vlastně měli takový společný zážitek, o který jste přišli.“

„To by bylo rozkošné,“ vzdychla Lydie a Ida si nebyla jistá, jestli je ironická nebo vážná. Ani co by ji mělo děsit víc. To už Lydie zase koukala na Notebook? Ida měla nakročeno k nervovému kolapsu.

„Já nechci jít na žádný ples. Ani nakupovat šaty. Ani se líčit. Ani česat. A už vůbec nechci jít za Derekem a ptát se, jestli mě doprovodí. Kapiš?“

Lydie zvedla ruce v obraně. „Fajn. Fajn. Co někdo jiný?“ Otočila se na Coru. „Už máš doprovod?“

Ta zavrtěla hlavou. „Ještě je čas, ne?“

„Jistě,“ mávla Lydie rukou. „Je to až příští pátek. Ale je nejvyšší čas sehnat si šaty.“

Cora sice chvíli vypadala nejistě, ale pak se usmála a kývla. Obě se zadívaly na Idu. „Pořád tam nejdu,“ ujistila je. Lydie se zasmála, jako by nic z toho, co řekla, nebylo podstatné.

„Šaty můžeš mít i tak. Co když tě někdo pozve?“

Ida se zamračila. „Posledně, když mě někdo někam pozval, chtěl mi vyříznout srdce. Děkuju pěkně, myslím, že případného zájemce odmítnu.“

„To není pozitivní přístup,“ prohlásila Lydie a pohodila vlasy, když se otočila ke dveřím. Byla v polovině cesty přes byt, když se na ně otočila. „Tak co stojíte? Jdeme!“

-----

„Nesnáším tě!“ prohlásila Ida z kabinky, když jí Lydie strčila novou dávku šatů.

„Nekecej a zkoušej!“

Ida se nasoukala do úzkého černého modelu z kůže. Vypadala směšně. Odhrnula závěs a vrhla na Lydii vražedný pohled. „Snažíš se mě sladit s Derekovou image? Vypadám jako domina!“ Cora vyprskla smíchy. „Vidíš?!“ ukázala na ni Ida. Lydie zpražila obě pohrdavým pohledem, ale pak mávla rukou, ať si tedy zkusí další. Z repráčků v obchoďáku se na ně nekvalitně valila nová Britney Spears a Ida začínala mít pocit, že ztratila otěže nad vlastním životem.

I když... Otěže už byly v háji dávno, teď se spíš zuby nehty držela sedačky a doufala, že nespadne pod kola.

„Tak co bude?!“

Přísahala si, že Lydii vymyslí nějakou neskutečně děsivou pomstu. Možná, že kdyby takhle postupoval Deucalion, už by si dávno podrobil svět. Zastrašovat lidi pomocí Lydie.

Ida se roztřásla. Příliš brzy, vynadala si, když si opřela hlavu o stěnu kabinky. Deucalion ji pořád až moc děsil, než aby o něm mohla vtipkovat, byť třeba i jen v duchu.

Cora strčila hlavu dovnitř. „Co je- Ido, jsi úplně zelená. Co se děje?“

„Ale nic,“ zamumlal Ida. „Asi už mám pro dnešek šatů dost,“ zamumlala a rychle se nasoukala zpátky do džínsů a trička. Se svetrem přes ruku vylezla ven, pořád trochu roztřesená.

„Je ti špatně?“ ptala se Cora opatrně.

„Trochu,“ přiznala Ida. Lydie se na ni podezřívavě dívala. Nejspíš si myslela, že simuluje.

„Hlavně nezvracej na šaty,“ poznamenala kysele a probírala se vším, co kolem sebe nashromáždila. „Tyhle byly nejlepší,“ prohlásila a vytáhla z hromady jedny v odstínech pavího peří. „Ladí ti k očím.“

Ida ji ale nevnímala, snažila se potlačit nevolnost, která ji sužovala od doby, co do sebe začala lít Deatonovy lektvary. Sice ji rychleji uzdravily, ale nebyla si jistá, jestli jí to stojí za takhle rozdrážděný žaludek. Cora ji starostlivě pozorovala a poskočila, když Ida prohrála bitvu, rychle se zvedla a rozběhla na záchod. Stihla to jen tak tak.

Opírala se o mísu, zvracela, ale její mozek dál horečně pracoval. Lektvary by ji neměly ovlivňovat, když už je nepila. Ale byla pořád ve stresu. Měla noční můry a to všechno. Stalo se toho poslední dobou moc. Od daracha až po železárny, nehledě na komplikovaný vztah s Derekem, který byl ještě komplikovanější teď, když její zranění odstranila z jejich vztahu jediného společného jmenovatele, čímž byl sex… Hodně sexu.

„Ido?“ ozvala se Cora starostlivě. Ida se donutila zvednout z podlahy, spláchla a vyšla z kabinky. Vypláchla si pusu a podívala se do zrcadla. Její tvář byla ještě bledší než jindy. Téměř připomínala mrtvolu.

„Nebude vadit, když už pojedeme domů?“ zeptala se mdle. Hlava se jí točila, protože zčistajasna byla úplně prázdná. Jako by ta myšlenka zablokovala všechny ostatní. Vážně by mohla? Cora zavrtěla hlavou. Idu napadlo, že by to měla poznat, ne? Cora je přece vlkodlak, nepoznala by, kdyby byla Ida v tom? Nebo Derek? Je poznat těhotenství na pachu? Byli by na to dost zkušení, aby to poznali?

Nechala se Corou odvést nazpět k Lydii, která už na ně čekala s taškami v rukou. Každé dala jednu s tím, že příští nákupy ona rozhodně platit nebude. Ida jí poděkovala a neprotestovala, když si ji brala. Obě dvě si ji podezřívavě měřily.

Jako první odvezla Coru, vyhodila ji u Derekova bytu s tím, že se uvidí později.

Lydii dovezla domů, ale místo aby vystoupila s ní, požádal ji jen, aby jí dala tašku s šaty do pokoje, že si musí ještě něco zařídit. Lydie pokrčila rameny a zmizela v domě. Ida otočila auto a vyrazila do centra.

Jestli měl někdo dostatek zkušeností, aby jí mohl odpovědět, byl to Peter.

-----

Už na ni čekal. Musela mu zavolat, protože neznala jeho adresu. Skoro ji překvapilo, že na ni opravdu počkal. Do telefonu téměř nebyla schopná mluvit, jak se jí třásl hlas, a dobře věděla, jak nerad se s ní Peter vyrovnává, když je v takovémhle stavu.

„Vypadáš strašně,“ pozdravil ji mezi dveřmi a pustil dál. Ida vešla a překvapeně se zastavila. Tohle mělo daleko do Derekova sparťanského pojetí bydlení. Peterův byt byl jednoduše krásný. Vybavený a vkusně zařízený i přesto, že byl typicky mužský.

Odfrkl si, když viděl její výraz. „Nemusíš být tak okatě šokovaná. Vlkodlak neznamená žít jako zvíře, Derek se to zatím jen nenaučil.“

Ida si odkašlala. „Promiň. Jen… Je to tu hezké,“ zamumlala a posadila se na kraj kožené pohovky, kam ji navedl rukou. Nervózně si promnula ruce.

„Hádám, že to nebude společenská návštěva vzhledem k tomu, že se ti srdce snaží probít skrz hrudní koš,“ poznamenal a posadil se na opěradlo křesla proti ní. Opřel se loktem o stehno a vyčkával.

„Potřebuju něco vědět,“ začala Ida opatrně. Peterův výraz se nezměnil, a tak pokračovala. „Dokážou vlkodlaci vyčenichat těhotenství?“

„Vážně? Vyčenichat? Ani malá snaha o zachování fasády normálnosti?“ ušklíbl se Peter, ale Ida k němu zvedla zoufalý pohled.

„Dokážou?“

„Proč to chceš vědět? Plánuješ snad mého synovce překvapit dítětem? Není to zrovna rodičovský materiál, ti rozjívenci, co jim říká bety, mluví za vše. Asi bych si to na tvém místě rozmyslel,“ prohlásil a narovnal se s rukama zkříženýma na hrudi. Ida se ale ani nehnula a on překvapeně mrkl. „Počkej, ty to myslíš vážně? Opravdu tě to zajímá?“

„Ano. Opravdu. Dokáží to?“

Podrbal se ze strany na krku. Bylo to na něj nezvykle nejisté gesto. „No… Někteří určitě. Ti, co už se setkali s něčím podobným a rozpoznají hormonální změny. Ti ostatní? Mohli by to zjistit, ale spíš náhodou a rozhodně ne hned.“

„Dokážeš to ty?“ vyhrkla tu nejdůležitější otázku. Peterova tvář potemněla.

„Už je to dlouho,“ zamručel. Ida si uvědomovala, na jak tenkém ledu stojí. Připomínat Peterovi minulost se mohlo zvrtnout. Nebezpečně a hlavně rychle.

Natáhla k němu ruku zápěstím vzhůru. „Dokážeš to?“ zopakovala naléhavě. Podíval se na její ruku, pak na ni a nakonec jí pohledem sjel na hubené břicho.

„Ty myslíš, že…“ zmlknul, když viděl, jak se jí roztřásla brada. „Oh, sakra.“ Postavil se na nohy a udělal krok k ní, než se nerozhodně zastavil. „Není tu žádná jiná možnost? Co tě nutí si to myslet?“

„Kromě zvracení, únavy a dvouměsíčního zpoždění? Dost možná to, že jsem v tom chaosu naprosto vypustila myšlenky na nějakou ochranu,“ vychrlila ze sebe všechno, na co za posledních čtyřicet minut stihla přijít.

Peter dvakrát mrknul. „Pádné argumenty,“ uznal a pak se zašklebil. „Ale vážně? Žádná ochrana?“

Nevěřícně se na něj podívala. „Výzkum, trénink, Deucalion, Kali, zatmění – přijde ti to málo?“ pronesla lehce hystericky. Peter zvedl ruce v obranném gestu.

„Fajn. Fajn, netřeba se rozčilovat.“ Pak se zadíval na její zápěstí a pohrdlivě stočil koutky. „Nový parfém?“ zeptal se kousavě. Zmateně se zamračila. „Čekáš snad, že těhotenství vyčenichám ze zápěstí? Vyhrň si triko,“ pobídl ji. „A lehnout,“ dodal, když se na něj nedůvěřivě zadívala.

„Tohle je tak-“

Zavrčel. „Nápodobně. A teď se zkus uklidnit. Strach z tebe táhne tak, že mi to úplně válcuje mozek.“

„Uklidnit se? Na to jsem moc vyděšená. Vlastně myslím, že budu mít panický záchvat, jestli to budeš natahovat.“ Peter si odfrkl a klekl si vedle pohovky. Ida sledovala, jak mu oči zazářily elektricky modrou barvou. Instinkt ji donutil se roztřást. Chtěla vyskočit a utéct, ne před tím predátorem odhalit nechráněné břicho.

„Neublížím ti,“ zašeptal Peter a jeho špičáky se protáhly do tesáků. Cítila ho tak blízko své kůže, že by přísahala, že se jí dotýká. Zhluboka se nadechl. A pak udělal něco, co Idu donutilo sebou škubnout. Přiložil jí ucho na spodní část břicha a zavřel oči.

„Bože,“ vydechl po chvíli. „Slyším ho.“

„Cože?“ zašeptala Ida téměř bezhlesně.

Peter otevřel zářící oči. „Slyším v tobě další srdce.“ Odtáhl se a kus od ní ustoupil. Vypadal přepadle. „Není to-“ Protřel si tvář a nadechl se. Pak to zkusil znovu. „Není to slyšet moc, ale dost na to, abych si byl jistý. Jsi těhotná.“

Ida se posadila a přitiskla si ruku na břicho. Takže to byla pravda. Všechno, co mělo být příznaky stresu, byly první vlaštovky těhotenství.

„Co se týče pachu. Je to slabé. Nemyslím, že by to Derek poznal po čichu, ale velmi pravděpodobně to brzy sám uslyší. Všichni ze smečky to uslyší.“

„Co mám dělat?“ hlesla Ida. Ne že by snad chtěla po Peterovi radu. Byla to spíš otázka do éteru. K těm, co by jí mohli odpovědět, ale neudělají to. Zakryla si rukou ústa.

„Řekni to Derekovi,“ doporučil jí Peter. Vyjeveně se na něj zadívala.

„Před chvílí jsi mi řekl, že není materiál na otce, a teď chceš, abych mu řekla, že jím bude?“

„No, ne že by na to sám časem nepřišel, ne? Do týdne nebo dvou to zjistí.“ Peter vypadal naprosto klidně.

„Takže mám týden?“ zajíkla se Ida. Bylo to čím dál tím horší. „Nejsem na to připravená. Ani trochu. To přece-“

Naklonil hlavu ke straně. „Přemýšlíš, že si ho necháš vzít?“

„Ne!“ Zbláznil se snad? Potrat? Kéž by to šlo, ale ne. Nemohla by jít na potrat. „Ne, žádný potrat.“

„Pak nemáš moc jiných možností. Buď mu to řekneš, nebo ne a on na to přijde po svém. Dovol mi podotknout, že pak se bude ptát, proč jsi mu to tajila.“ Ida kníkla a zakousla se do vlastní pěsti.

„Jak mu to mám říct?“

Peter se zatvářil vyjeveně. „Proč se díváš na mě? Já nikomu nikdy neříkal, že s ním čekám dítě.“

„Jasně. Tak já-“ zmlkla a ukázala na dveře. Peter ji sledoval, jak odcházela. „Díky za… hm.“

„Dobrou zprávu?“ navrhl. Ida se smutně pousmála.

„Jo, tak nějak,“ přikývla. Musel tu lež slyšet. Peter se chtěl otočit, ale uprostřed pohybu se zastavil.

„On to zvládne. Dej mu šanci, dospěje k tomu. Derek býval srdce rodiny. Neměl z něj být tvrdý alfa, byl stvořený pro to být optimistickou důvěřivou betou. Tu část v sobě pořád má, jen ji musíš vyhrabat zpod té kupy sraček, co mu život hodil na hlavu.“

Idiny oči se zalily slzami, ale rychle je mrkáním zahnala. Přikývla. „Snad máš pravdu.“ Nebyl to ale Derek, o kom pochybovala.

-----

Seděla na schodech v nemetonu a proklínala se za svou slabost a zbabělost. Už to byly čtyři dny, kdy jí Peter potvrdil její obavu, a ona se od té doby všemožně vyhýbala Derekovi i smečce. Se smečkou to bylo těžké, musela chodit do školy a tam je potkávala, ale nejhorší byl ve skutečnosti Peter, protože jí věnoval vědoucí pohled pokaždé, když ho potkala.

Jako by potřebovala připomínat, že Derekovi pořád nic neřekla. Připomínalo jí to i zamčené a zakryté okno, které mělo Derekovi zabránit, aby za ní přišel. Ne, že by ho mohlo zavřené okno zastavit, ale trochu doufala, že by se ho nepokusil vylomit. Prostě by akceptoval, že to znamená ‚nechoď dovnitř‘ nebo ‚chci být sama‘.

Slunce začínalo zapadat, byl čas se vrátit.

Poslední dobou si přišla zoufale nemožná, až příliš toho neměla pod kontrolou. A ještě víc toho nevěděla; zvlášť proto, že se bála zeptat. Všechno od sebe odsouvala a snažila se namlouvat sobě i okolí, že je to dobré. Možná se v noci třásla v posteli a ráno v koupelně sípala v návalech paniky, ale přes den se dokázala tvářit, jako by se nic strašného nedělo. Jako že jí nechybí kus života, na který si nepamatuje, a že chápe, jak se jim ji podařilo dostat z oblouznění vyvolaného Morrellovou. Jenže Ida to nevěděla. Netušila, co ji přivedlo zpátky, když to nedokázala ona sama.

A teď se měla vyrovnat s něčím tak příšerným, jako je těhotenství? Ona, krucinál, nechce dítě!

Pravidelný zvuk jejích kroků v listí něco přerušilo. Jiné zašustění. Zvedla hlavu a na místě se zarazila.

„Ty.“ Před ní stál velký černý vlk. Ida si bezděčně promnula oči, ale on tam pořád byl. Měla živý sen? Zdá se jí to? Mohla by vůbec ve snu přemýšlet o tom, jestli se jí to zdá?

Vlk se ani nehnul. Jenom na ni zíral jasně rudýma očima.

„Jsi vlk nebo vlkodlak?“ zeptala se polohlasně sama sebe. „Nejsi sen nebo vzpomínka, že ne? Zabils Deucaliona. Ale jestli jsi vlkodlak, jak bys to udělal, když bylo zatmění? Nemůžeš být vlkodlak, ale když jsi vlk, tak proč ty oči?“ brebtala zmateně a chytila se za hlavu. „Bolí mě mozek. Jako bych toho snad měla málo.“

Vlk pořád stál a bez reakce ji pozoroval.

Opřela se o strom, protože se jí zamotala hlava. Klesla podle něj na zem a opřela se o něj. Na moment zavřela oči a jen hluboce dýchala. „Kdybych začala zvracet, neber si to osobně, ano? To se mi teď děje často,“ zamumlala. Tiché zašustění listí ji donutilo oči otevřít. Vlk se vydal k ní. Pomalu, což mohlo znamenat, že jí nevěří nebo že ji nechce vyděsit. Sázela na to první. Proč nebyla překvapená, že ještě pořád může sázet? Proč ji neděsil?

„Jsi hezký,“ pronesla tiše, když sledovala pohyby velkého těla. „Krásnější, než jak jsem tě vídala ve snech. A větší. O dost větší,“ dodala s pousmáním. Po probuzení z těch snů se vždycky cítila neskutečně provinile. Sledovala černého vlka, jak trhá Derekovo hrdlo, a přitom ho nedokázala nenávidět. Nedokázala se ho bát. Byl její.

Derek nebyl Derek. To teď chápala. Jen úryvek její budoucnosti s vychytralým Deucalionem v hlavní roli. Mrtvým Deucalionem.

Bezděčně zvedla ruku a vlk se zastavil. „Oh, omlouvám se,“ zamumlala rozpačitě. Ve snu byla zvyklá ho hladit, jenže tohle nebyl sen. Rychle ruku stáhla. „Nechtěla jsem- Promiň. Asi tě to urazilo. Přísahám, že jindy mi to myslí alespoň průměrně obstojně.“ Oči se jí zalily slzami, za což se okamžitě začala nenávidět, ale to všechno jen zhoršilo. „A taky normálně pořád nebrečím. Přísahám, že ne. Bohové, na tohle fakt nejsem připravená.“

A co teprve Derek. Jak on by na to mohl být připravený? Snaží se sžít se smečkou s tím, že je alfa, tohle… „Jako bych mu rozkopala základy, co si tak pečlivě buduje. Ale Peter má pravdu, jednou se to dozví, a měl by to vědět ode mě. Nemůžu se mu pořád vyhýbat.“ Zadívala se na vlka uslzeným pohledem. „Jenže co když ho to naštve. Nebo zklame. Nebo… co já vím?!“ Ztuhla. „Ale ne. Vážně budu zvracet,“ vyhrkla a rychle se vyškrábala na nohy. Doběhla jen k dalšímu stromu, kde vyzvracela oběd i obě svačiny. Z tašky vytáhla lahev s vodou a vypláchla si pusu. Proč se tomu, u všech všudy, říkalo ranní nevolnosti, když se to děje odpoledne?

Vlk zakňučel. Otočila se na něj a unaveně se usmála. „Omlouvám se. Vážně bych to nedělala, kdyby tomu šlo zabránit. Navíc mám zase hlad. Mám teď pořád hlad. Ironie.“

Odstrčila se od stromu a udělal několik kroků směrem k domovu. Přidal se k ní. Překvapeně se na něj zadívala.

„Umím se o sebe postarat, víš?“ Nulová reakce. „Tedy, až na to, že bych před tebou měla pravděpodobně utéct na strom. V tomhle ohledu můj pud sebezáchovy stojí očividně za starou belu.“ Sáhla do tašky znovu a tentokrát vytáhla sendvič s burákovým máslem. Neskutečným množstvím burákového másla. „Normálně bych tohle nejedla, ale věř mi, teď mám pocit, že je to nejlepší věc na světě. Trochu Dereka, chápu. No, možná ho chápu až příliš vzhledem k tomu, že jsem snědla množství, co by se vyrovnalo jeho měsíčním zásobám za dva dny."

Spokojeně zamručela, když se zakousla. Bylo to nechutné, ale míň nechutné než maso, jehož představa ji pronásledovala téměř neustále. Doslova se třásla touhou po vnitřnostech, bez ohledu na to, že je vegetariánka.

Vlk jí kráčel po boku, stačilo by jen natáhnout prsty a určitě by se ho dotkla. Kousla se do rtu.

„Ah, k čertu s tím. Možná mě za to kousneš, ale co nadělám,“ hlesla a pak mu zabořila ruku do srsti. Byla přesně taková, jakou ji měl ve snech. Trochu hrubá, ale přitom hustá a měkká. Zpomalila a prohrábla prsty pruh kožichu nad jeho páteří. Vlk se ani nehnul.

Zasmála se a zastavila. Rudý pohled se na ni obrátil, jako by se ptal. Byla to tak známá grimasa, až ji to zaskočilo. Přísahala by, že kdyby měl obočí, vypadal úplně stejně jako… Derek.

„Ale ne. Ne. Nenenenene. To prostě…“ zmlkla a zhluboka se nadechla. Čtyřikrát. „Dereku?“ zasípala nevěřícně. Vlk se přiblížil a opřel se jí o nohy. Zvedl k ní hlavu. Naprosto ohromená mu přiblížila ruku k čenichu a on do ní jemně šťouchnul.

„Ty jsi… Ty…“ Opřela se o strom a zatřásla hlavou. „Ne. Neomdlívat. Teď ne. Teď se to fakt nehodí. No tak,“ nabádala se a pokoušela se setřást pocit otupělosti. Podařilo se jí to. Znovu se na něj zadívala.

„Jak jsi- Proč-“ Hluboký nádech. „Proč jsi vlk? Totiž, nechápej mě špatně. Celková přeměna, úžasný a tak, ale- Proč ses nepřeměnil, když jsi mě našel? Proč- Ale ne. Já řekla- Málem jsem-“ Sesula se na zem jako pytel brambor. Vlk – Derek – se k ní přiblížil a jazykem ji olízl od brady k uchu.

„Fuj,“ vyhrkla dřív, než si to stihla uvědomit. Vlk zavrčel. Znělo to dotčeně. „Ehm, promiň. Já jen- Ah, to je fuk. Můžeš se přeměnit zpátky?“

Vlk frknul a tlumeně zavrčel. Brala to jako ne. Trhla sebou. A znovu. A pak se rozesmála. Hystericky se chechtala, až jí tekly slzy. Skulila se na bok a dusila se smíchy. Derek do ní šťouchl čumákem.

„Omlouvám se. Promiň. Nechci se smát. Jen… Nečekala jsem, že by to všechno mohlo být ještě o něco horší,“ pronesla, když to přešlo, a zadívala se do jeho červených očí. Zvedla ruku a podrbala ho pod uchem. Natiskl se na její ruku trochu víc, než si uvědomil, co dělá, a uhnul. Usmála se.

„Nedělej si starost, nikomu to neřeknu,“ slíbila a prsty mu pročísla srst nad tlapou. Teprve teď si všimla, že jsou jeho tlapy na vlka příliš velké a mají delší drápy. Rozhodně vlkodlak, a ne vlk.

„Takže… Co teď?“ Vlk jí věnoval dlouhý pohled. „Hm, tos mi moc neporadil. Půjdeme k tobě, ke mně nebo někam jinam?“ Šťouchl do ní čumákem. „Takže ke mně. Dobře. Jsem si jistá, že paní Martinovou ani v nejmenším netrefí šlak, když si domů přivedu velkého černého vlka.“ Kdyby mohla ke svojí moci, mohla by zkusit iluzi, ale takhle? Bude muset být nenápadný. Prohlédla si ho a přemýšlela, jestli je vůbec něco takového možné. „Spíš na zemi,“ dodala potom. „Jsi jako čuně.“

Derek zavrčel. Jo, rozhodně to bylo dotčené.

-----

Vyšla ze sprchy zabalená do županu a s ručníkem na hlavě. Derek zvedl hlavu ze země.

„Takže, jak dlouho už jsi vlk? Od oběda?“ Zatřásl hlavou. „Od rána?“ Zase zatřesení. „Od včerejška?“ Kývl. „No… hádám, žes nejspíš vyzkoušel, co se dalo, že jo?“ Kývl. Vzdychla si. „Bezva. Tak půjdeme spát.“ Věnoval jí nevěřícný pohled, tak nevěřícný, jak jen dokázala vlčí tvář vytvořit.

Otočila se k prádelníku a vytáhla jedno z uloupených Derekových triček, ve kterých si zvykla spát. „Cos čekal? Nevím, jak tě z toho dostat. Budu to muset najít a na to už dneska nemám sílu. Potřebuju spát a ty taky.“ Dál na ni zíral. „Dereku…“ zaskučela. „Fajn. Zkusím něco najít už teď, ale-“ Derek se zvedl a zmizel v koupelně. Než stačila něco říct, ozvalo se zaťukání a dovnitř vešla Lydie. Samozřejmě nečekala na vyzvání.

„Lydie. Děje se něco?“ zeptala se s povytaženým obočím.

„Nic moc. Jen jsem ti chtěla říct, že bych pro tebe měla na pátek rande.“

„Rande?“ zamrkala Ida popleteně. Lydie se zatvářila, jako by to snad bylo jasné.

„Jasně. Rande. Pátek. Ples. Vzpomínáš?“

„Ale Lydie!“

Umlčela ji mávnutím ruky. „Jestli tvoje námitka nemá co dělat s tím, žes požádala Dereka, aby šel s tebou, a on souhlasil, tak ji nechci slyšet. Máš šaty. Máš mě. Takže máš všechno, co potřebuješ, abys zažila úžasný školní ples, a vzhledem k faktu, žes na žádném nikdy nebyla…“ zmlkla a vědoucně se na ni s potutelným úsměvem zadívala. „Požádalas teda Dereka?“

Idě vzplanul krk rozpaky. „Ne. Pořád trvám na tom, že tam nechci jít.“

„Ale prosím tě. Každá holka chce jít alespoň jednou na ples. Je jedno, jak moc si myslí, že nechce. Nic se nevyrovná pocitu, když ji vyzvedne nějaký fešák v hezkém autě, chvíli s ní na plese tancuje a pak se s ní muchluje někde v tmavém koutě.“ Lydii se zablýskly zuby v úsměvu. „Takže, jak říkám, doprovod máš zajištěný. A je to docela pěkný kousek, ne že ne.“

„Lydie. Nepůjdu na ples s nějakým cizím klukem. Vlastně. Nepůjdu tam vůbec.“ Ida měla chuť vzít Lydii něčím těžkým po hlavě.

„Ale jo. Buď tam půjdeš s Derekem, nebo s Dylanem. Pořád ještě se můžeš toho svého vlkodlaka zeptat,“ pokrčila rameny bezstarostně. „Ples je až pozítří.“

„Nesnáším tě,“ pronesla Ida. Lydie se povýšeně zasmála.

„Jsme si docela jistá, že mě zbožňuješ.“ Mávla a zmizela z pokoje.

„Ne. Docela jistě tě nesnáším,“ prohlásila Ida s pohledem zabodnutým do bíle natřených dveří. Vztekle se navlékla do velkého trička s výstřihem do V a otočila se k posteli. Derek stál ve dveřích koupelny. Výhružně na něj ukázala. „Vůbec na mě nezkoušej ten svůj pohled,“ prohlásila a pak se otočila ke stolu, aby našla správné knihy.

Když se otočila, Derek stál jen dvacet čísel od ní a měřil si ji odhodlaným pohledem.

„Ne,“ pronesla pevně a pokusila se ho obejít. Jeho velké tělo ale vyplňovalo podstatnou část pokoje. „Dereku, uhni a nech mě najít způsob, jak tě dostat do lidské podoby, abych tě odsud mohla vyhodit.“ Nejlépe po hlavě a z okna. „Všechno, cos slyšel, je naprosto bezpředmětné a měl bys to ignorovat. A když už jsme u toho, to, co jsem řekla v lese, je taky bezpředmětné, a opět, měl bys to ignorovat.“

Tiše zavrčel.

„Nevrč na mě,“ štěkla na něj potichu, ale o nic méně naštvaně. Znovu ho zkusila obejít, ale vstoupil jí do cesty. „Ale tak! Do háje už s tebou!“ vztekala se. „To jsem za tebou měla přijít a pozvat tě někam, kam ani nechci jít? ‚Ahoj, Dereku, víš, teď je sice všechno k ničemu, motá se tu Kali a podobně, ale nechtěl bys se mnou v pátek jít na středoškolský ples?‘ Jo, to by bylo fakt něco!“ vyjela na něj. Zavrčel. „Nech toho! Nehraj si na- My dva nejsme puberťáci a máme na práci důležitější věci. Teď uhni a nech mě ti pomoct.“

K jejímu překvapení ustoupil. Stáhl se stranou a lehl si na zem u nohou postele, hlavou ke dveřím. Idě nějak nedokázalo záležet na tom, jestli ho urazila. Měla na to, sakra, právo, nikdo ji nebude nutit chodit někam, kam nechce! Obzvlášť někdo, kdo ji zbouchnul a zajistil jí tak dalších devatenáct let v podstatě ve vězení.

Sedla si na postel a otevřela knihu, kterou si opřela o kolena. Čím rychleji něco najde, tím dřív ho bude moct vyhodit z pokoje. Z domu. Ale nikdy ze života.

Nikdy neměla přijít s tím idiotským nápadem a nechat si od něj vpálit do těla Cejch. Nebo souhlasit a stát se jeho družkou. Neměla vůbec chtít do jeho smečky, to za prvé!

„Doprdele práce,“ zaklela potichu, když na stránky knihy dopadlo několik kapek. Vztekle ji odhodila a hřbety rukou si začala otírat tváře. Nebylo to nic platné, slzy tekly dál. Měla pocit, že se proti ní všechno spiklo. Copak se nesnažila? Chtěla jen udělat všechny věci dobře, jenže namísto toho tu sedí, neschopná, k ničemu a těhotná. Proč, do háje, nemohla alespoň v tomhle ohledu rozhodnout za sebe?

„Doprdele, doprdele, doprdele,“ drtila zuřivě, než to vzdala, přitáhla si do klína polštář a zabořila do něj obličej, aby udusila škytavé vzlyky. Co se to s ní, do háje, děje?

Ucítila šťouchnutí do nohy.

„Nech mě být,“ zamumlala do polštáře a odtáhla se.

Postel se zhoupla a Ida bezděčně zvedla pohled. Černý vlk stál nejistě na kraji a vyvažoval rovnováhu na měkké matraci, do které se mu bořily tlapy. Škytla a zasmála se.

„Sedni si, spadneš,“ doporučila mu. Udělal to a pak jí položil těžkou chundelatou hlavu na kolena. Vyčkávavě se na ni díval, dokud neuhnula pohledem. „Nic to není,“ zamumlala a natáhla se pro papírové kapesníky z krabičky na nočním stolku. Hlučně se vysmrkala a pak kapesník hodila směrem na koš. Minula a skoro ji to zase rozbrečelo, kousla se do rtu a zavrtěla hlavou. Tohle nebylo normální.

„Nechci o tom mluvit, tak se přestaň takhle tvářit,“ ohradila se, když se pohledem znovu setkala s červenýma očima. „Jak se vůbec dokážeš takhle tvářit? Seš vlk. Vlci se netváří. Neovládají odsuzující a vyčítavé pohledy bez ohledu na to, co si myslíš. Tvař se laskavě jako vlk a ne jako ty, udělej nám oběma službu.“

Vlkovi se mezi očima udělala lehce tázavá téměř vyzývavá vráska. Odfrkla si.

„Nesnáším tě,“ zamumlala dětinsky. Teď byla řada na něm, aby si odfrknul, zvládl do toho vložit nepříjemnou dávku posměchu. Měla chuť mu odseknout, ale někde v pokoji se rozezvonil její mobil.

I can‘t seem to face up to the facts, I‘m tense and nervous and I can‘t relax.

Derek se napřímil a otočil hlavu směrem k oknu. Vyhrabala se z postele, teď z větší části obývané chlupatým a špinavým vlkodlakem.

I can‘t sleep 'cause my bed's on fire. Don‘t touch me I‘m a real live wire.

Zběsile prohrabávala stůl, ale bylo na něm až moc věcí a mobil pořád zvonil.

Psycho Killer. Qu'est-ce que c'est?

Podívala se mezi stůl a křeslo, jestli tam náhodou nezapadl. Zapadl. Samozřejmě. Nemusela se dívat, kdo volá, tahle melodie byla specifická pouze pro jednu osobu.

„Petere? Děje se něco?“ Vlkodlak na posteli dvakrát mrknul a pak si zničehonic lehl na břicho a packy si přehodil přes čumák. Ida na to nevěřícně zírala. To mělo znamenat jako co?

„Jo, je tady. … Ne, neřekla jsem mu to. … Mlč, buď tak hodný. Oba víme, že by to slyšel. … Petere! Není to tak snadný!“ Nespokojeně zamručela. „A že mu to nepovíš sám, když si myslíš, že je to taková hračka. … NE! Ani slovo. Správně jsi podotknul, že se tě to netýká. Nemáš na práci něco lepšího, než mě dennodenně uhánět? … Ne? Tak si něco najdi, já zavěšuju. … Ne, neposlouchám, zavěšuju, sbohem, nevolej, vypínám si telefon. Nazdar,“ odsekla a típla hovor. Derek se na ni už zase díval úplně vážně. Ukázala na něj rukou s mobilem.

„Ani nezačínej. Nebudu s tebou mluvit, dokud nebudeš mít zase jenom dvě nohy. Jdu si udělat čaj,“ prohlásila rozhodně a vyšla z pokoje dřív, než mohl udělat něco, čím by jí v tom zabránil.

Zoufale si opřela hlavu o jednu ze skříněk, zatímco čekala, než se začne vařit voda.

Co to dělá? Jak si tímhle pomůže? Není to tak, že by měla schopnost vrátit čas a nakopat svému o pár měsíců mladšímu já zadek.

Měla by to Derekovi říct. Čím dřív to udělá, tím dřív se s tím alfa smíří.

Na rozdíl od ní z toho možná nebude tak nešťastný vzhledem k tomu, že to je ten důvod, proč chtěl družku. I když nejspíš nečekal, že se dočká tak brzy. Do háje! Neměla zapomínat, bez ohledu na to, co všechno se před měsícem dělo a jak moc byla vyčerpaná. Prostě. Neměla. Zapomínat.

„Kurva. Kurvakurvakurvakurva.“ Ale co když ho nebude chtít? Co když instinkt vlkodlaka nepřekoná jeho pochroumanou lidskou část? Jak by ho mohla nutit být otcem? Ne. Ne, to neudělá. Nikdy ho nebude nutit, zvládne to sama. Po světě je spousta svobodných matek, nebude žádná výjimka.

Nechce být svobodná matka! Chce, aby měl radost, do háje! Aby se překvapeně napjal, až mu to řekne, a pak vyskočil na nohy, tak plný radosti, že nebude vědět, co s rukama a nohama. Chtěla, aby jí slíbil, že to všechno bude v pořádku a úplně úžasné, protože bude úžasná matka, a vůbec se nemusí bát, že by na to byla sama.

Matka.

Zastavila se s rukou na madle konvice. Matka.

„Já budu matka. Bohové. Budu mít dítě.“ Zavrtěla nad tím nevěřícně hlavou a zalila si čaj. Osladila ho dvěma lžičkami cukru, který pomalu míchala lokty opřená o linku, zatímco minuty utíkaly. Její mozek ten fakt nebyl schopný zpracovat. Ta představa byla natolik nereálná, že to prostě nešlo.

Vyjekla, když ji silné ruce chytily za pas a obrátily o sto osmdesát stupňů. Před ní stál Derek.

„Jak dlouho to víš?“ Pár vteřin jí trvalo, než si uvědomila, o čem to mluví, a pak se jí srdce proměnilo v kámen. Slyšel to. Samozřejmě, že to slyšel. Je tak neskutečně pitomá!

Derek ji sledoval očima nepřirozeně rozšířenýma, obočí stažené v grimase někde mezi zmatením, rozčílením a údivem.

„Asi týden,“ přiznala popravdě, když jí došlo, že s ničím jiným než s pravdou nepochodí. „Peter mi to potvrdil.“

„Peter? Jak ten se k tomu dostal?“

Ida sklopila pohled, protože tahle část se Derekovi líbit nebude. Speciálně tahle. „Jela jsem za ním.“ Derek se napjal. „Nebyla jsem si jistá, jestli vlkodlaci třeba nedokážou poznat těhotenství po čichu, a trochu jsem zpanikařila.“ Ida si pokusila bezděčně přejet dlaní po břiše, ale při tom pohybu narazila na Derekovu ruku, kterou měla pořád v pase. Zdálo se, že chce udělat to samé, ale bojí se pohnout. „Od té chvíle jsem se snažila přestat panikařit. Moc mi to nešlo,“ přiznala a zvedla k němu pohled. Pořád čekala, kdy přijde nějaká reakce.

Naklonil se nad ni a pohledem kmital po její tváři. „Proč jsi panikařila?“

„Pořád panikařím. Nejsem na to připravená, ale mnohem víc mě děsí, že na to třeba nejsi připravený ty. Že ti to ublíží. Nám to ublíží.“ Jak by mu mohla říct, že to dítě nechce?

Chvíli bylo naprosté ticho.

„Měla ses zeptat,“ ozval se potom.

„Na co?“ nechápala a zamračila se.

„Jestli s tebou půjdu na ples. Jestli dokážou vlkodlaci cítit těhotenství. Na všechno, na co jsi chtěla znát odpověď. Měla. Ses. Zeptat,“ odsekával napjatě.

„Já- Nevěděla jsem, jestli-“

„Věříš mi?“ zeptal se, tvář staženou do úzkostlivé grimasy. „Nebo mi nedůvěřuješ dost ani na to, aby ses zeptala? Abys mi o tom řekla?“

Kousala se do rtu, dokud neucítila na jazyku krev. „Nevím,“ přiznala pak popravdě. „Myslím, že tě neznám. Že mě nenecháš, abych tě znala. Myslím, že v tomhle nevěřím ani sama sobě.“

„Chápu.“

„Jsi naštvaný,“ vydechla po chvíli Ida, když se nezdálo, že Derek ještě něco řekne.

„Proč bych měl?“

Rozpačitě pokrčila rameny. „Já nevím. Že jsem neřekla, co jsem měla. Že jsem ti zkazila život. Nebo že-“ Zarazil ji jednoduše tím, že jí položil dlaň na pusu. Vypadal vážně.

„Nejsem naštvaný,“ pronesl naprosto jasně. „Jestli jsem v tobě vzbudil pochybnosti o tom, že mi můžeš něco svěřit, je to moje vina, ne tvoje. Mimo to jsem vyvedený z míry. Taky nejistý, přesvědčený, že si to nezasloužím. Nemáš tušení, co mi dáváš.“

Ida byla ohromená. Ze všech věcí na světě, které mohla kdy vidět, si byla jistá, že tohle nikdy neuvidí. Jenže tady to bylo - Derek s výrazem ztraceného dítěte a neskrývaně dojatý.

Musela vypadat přesně tak ohromeně, jak se cítila. Sklonil se k ní a otřel se jí nosem o kůži na spánku, těsně u hranice vlasů.

Nejistě se ošila. Měla pocit, že mu musí ještě něco říct. Nechtěla, aby si myslel, že-

„Nic po tobě nechci. Víš to, že ano? Tohle neznamená, že když-“ Zbytek věty zanikl v polibku. Hrubém a naléhavém, jako by se jí jím pokoušel vynadat, ale přesně tak reálném, aby otupil ostré hrany paniky. Nebyla v tom sama.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa - 21.: