OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Alfa - 2. část 2.

07.12.2013 (15:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 7× • zobrazeno 1953×

Bolest ji i probrala. Houpavý pohyb jí dráždil nejen rameno, ale i celý zbytek dobitého těla.

Tohle se nemělo dít. Nebyla tu od toho, aby se rvala s vlkodlaky a řešila šílené mezismečkové problémy, nemluvě o zvrhlých druidech – i když to poslední tak trochu do jejích pravomocí spadalo – mělo jít hlavně o Lydii.

Jak, sakra, vysvětlí Lydii svůj stav?

A když už byla v těch otázkách, jaký je vlastně její stav?

Otevřela oči a zamrkala do světla, pak zaostřila na bradu Dereka Halea. Zamručela nelibostí a on se na ni podíval. Zelené oči naprosto nic neříkající. „Už tam budeme,“ pronesl klidně a zase se zadíval před sebe.

Rozhlédla se kolem. Vcházeli právě do nějaké ošuntělé budovy. Bruneta šla vedle nich, a když nastoupili do prostorného výtahu, byla to ona, kdo stiskl tlačítko, které výtah s rachotivým zvukem rozpohybovalo vzhůru.

„Můžu stát,“ pronesla Ida po několika vteřinách naprostého ticha, kdy byly slyšet jen zvuky výtahu. Alfa s klidným výrazem mlčel a nijak nenaznačil, že by ji snad chtěl postavit na nohy.

„Fajn, tak jinak. Postav mě na zem,“ zamračila se na něj.

„Ne.“ A to bylo všechno. Neobtěžoval se na ni ani podívat. Vlastně vypadal, jako by se nedělo nic výjimečného. Vztekle se na něho zaškaredila, ale jediné, čeho tím dosáhla, byl kašlavý smích od bety. Ida se považovala za lepší bytost, a proto po ní nevrhla dotčený pohled.

Výtah se zastavil. Bruneta odsunula mříž a pak i těžké dveře na chodbě. Vešli do prostorné místnosti z cihel a dřeva. Přímo proti nim byla stěna ze zaprášených tabulek skla. Všimla si velkého stolu s několika židlemi, nalevo od nich točité schodiště a modrý gauč s konferenčním stolkem, co už viděl lepší časy, napravo u zdi postel se strakatým přehozem a vedle ní obrovská díra ve zdi.

„Fanda nekonformního minimalismu, koukám,“ poznamenala trochu zaskočeně. To ji právě vzal k sobě domů? Ví, že se zná s Deatonem, a rozhodně by se jí nějaká ošetřovatelská péče hodila, tak proč sem a ne na veterinární stanici? Nebo do nemocnice?

Položil ji na tvrdou pohovku, a i když se asi snažil být opatrný, stejně bolestí usykávala. Pak ustoupil a založil si ruce na hrudi. „Je čas si promluvit.“

Aha. Takže proto sem a ne k Deatonovi. Bezva.

„Jsme si kvit. Stačí?“ zvedla k němu pohled, ale jinak se pokoušela nehýbat. Naklonil hlavu ke straně, u kohokoliv jiného by to vypadalo jako souhlasné gesto, ale u něj to působilo jako přesný opak. Rozhodně mu to nestačilo.

„Kdo seš?“ ozvala se za jeho ramenem bruneta a mračila se jako… no, podobně jako Hale.

Chvíli přemýšlela o tom, že ji bude ignorovat, ale pak si připomněla, že jí ta holka právě zachránila krk. Trochu vstřícnosti by si snad dovolit mohla. „Ida.“

Derek Hale mlčel a nespouštěl z ní pohled, což ji trochu znervózňovalo. Nesnášela tyhle vlkodlačí způsoby.

„Tak se jmenuješ, ale já se ptala, kdo seš?“

„Stačí, Coro,“ ozval se alfa a ona se stáhla. Idu ale zaskočilo to oslovení. Cora? Neměla to být Erica? Její zmatek se jí musel promítnout na tváři, protože Derek lehce nadzvedl obočí v němé otázce. Samozřejmě mu na ni nehodlala odpovídat. Čím míň toho ten chlap ví, tím líp. Natáhla se pro tašku, ale alfa byl rychlejší. Držel ji v ruce mimo její dosah.

„Děláš si srandu?“ div na něj nezavrčela.

„Ne, máš tam pár vážně šeredných věcí a já neplánuju skončit jako ti dva. Tentokrát žádné utíkání,“ prohlásil a ona překvapeně zamrkala. On zvládá i celá souvětí? Dnešek je samé překvapení.

„Fajn, tak já ti tu v klidu budu dál krvácet na gauč. Kdo potřebuje ošetřit, že jo?“ Kysele ho pozorovala. Zamračil se.

„Coro,“ oslovil betu a pak trhl hlavou vzhůru. Ta se vytratila po schodech nahoru, jen aby se vrátila zpět do napjatého ticha s krabičkou první pomoci.

Alespoň že tak. Derek odložil Idinu tašku mimo její dosah a pak kývnutím betu propustil. Ta na něj za jeho zády vrhla ošklivý pohled, ale poslechla. Idu to pobavilo. Smích ji ale přešel hned, jak se alfa začal v krabičce přehrabovat. To ji jako hodlal ošetřovat sám? Vlkodlak, co se uzdravuje sám od sebe? Copak by poznal náplast od obvazu?

„Já sama, děkuju pěkně,“ prskla a levačkou mu vytrhla lékárničku z rukou. Jak to, že tu vůbec lékárničku má? Možná kvůli Stilesovi a jemu podobným, co se poflakovali kolem vlkodlaků. Podle toho, že z ní stahoval zatavovací obal, ji tu ještě nikdo nepoužil. Asi měli větší štěstí než ona.

„Záda,“ pronesl. Návrat k jednoslovné konverzaci, prima.

„Jo, taky jedny mám. Překvapení,“ ušklíbla se kysele a vytahovala dezinfekci, obvazy, náplasti a nůžky.

„Nedosáhneš si tam,“ pronesl a tentokrát mu v hlase znělo nepopiratelné podráždění. Ida měla chuť se praštit. Jako by sama sobě neříkala, že by neměla provokovat vlkodlaky. Ale oni to v ní většinou probouzeli automaticky. Ty jejich dravčí způsoby, rvačky a násilí. Ida dávala přednost komunikaci slovy a rozhovory u kulatých stolů. Metaforicky řečeno, samozřejmě, ne že by měla nějakou obsesi na kulatý nábytek.

„Já si poradím.“

Jeho vrčení jí rozvibrovalo snad i kosti. Zvedla k němu pohled, zelená byla pryč.

„Fajn,“ pronesla a vrazila mu dezinfekci do rukou. Pak sevřela lem trička v levačce. Potřebovala si ho sundat, tak jako tak z něj byly spíš krvavé cáry. „Zavři oči,“ poručila mu.

Nevypadal ani pobaveně. „Ne.“

Co? „No to si… Fajn! Vlkodlaci, vážně, ani špetka taktu!“ vztekala se a alespoň se k němu otočila zády. Pokoušela se všechny nářky zadržet, ale jak je cedila mezi zatnutými zuby, znělo to, jako by podrážkou drtila myš. Nakonec selhala, když si pokoušela stáhnout triko přes poraněné rameno. Tekly jí u toho bolestí slzy. Nakopaná žebra a bolavé břicho zvládala, ale tohle bylo moc.

Nakonec to byl Hale, kdo jí stáhl triko úplně a odhodil ho na podlahu. Mohla by mu to mít za zlé, ale obyčejně dělala to samé. Cítila jeho prsty kolem rány na zádech.

„Bude to-“

„Jestli řekneš bolet, kousnu tě!“ Nepotřebovala to připomínat, bylo jí jasné, že to nebude zrovna lahoda.

„- nepříjemné,“ dokončil, jako by nic neřekla. Pak jí rány začal čistit. Pokoušela se přitom vyčistit si menší oděrky, co měla na tváři a rukou. Zkoušela nekňourat, vážně. Snažila se, ale tak jako tak po chvíli slyšela svoje bolestivé kňučení. Nedokázala se ovládnout, měla pocit, že to trvalo věčnost. A prokousla si ret. Dvakrát. To když moc přitlačil na pohmožděný bok.

„Otočit,“ vyzval, ji když skončil s ranami po drápech. Málem vyhrkla, že se asi zbláznil, ale pak si uvědomila, jak moc dětinské by to bylo. Poslušně se natočila tak, aby mohl na poraněné rameno. Pozorně ho přitom sledovala.

Vypadal asi stejně rozrušeně, jako kdyby připravoval míchaná vejce. (Ne že by čekala, že ho sejme svým dokonalým vzhledem. Obvzlášť v tomhle stavu, kdy měla na těle víc odstínů červené než velká krabice pastelek.) Zatímco jí opatrně obvazoval a zpevňoval paži, ani jednou se nepodíval jinam než na její rameno. Nepodceňovala sice jeho periferní vidění, ale i za tu snahu mu byla vděčná. Trošičku. Když skončil, kývl hlavou k jejímu břichu.

„To je v pohodě,“ řekla, než se stihl zeptat. „Jen pohmožděné, vnitřní zranění by bolelo víc.“

Věnoval jí trochu překvapený pohled. Jo, i někdo jako ona může vědět, jaké to je mít vnitřní zranění. Překvapivě, její život nebyl zase tak odlišný od života vlkodlaků. V určitých ohledech.

Podívala se na triko na podlaze. To si teď opravdu obléct nemohla. Zdravou rukou se trochu rozpačitě poškrábala na krku, kde se hojily škrábance a pohmožděniny, které jí udělal na večírku. Sjel k nim pohledem a jeho výrazem se na moment mihla jasná provinilost.

Jemně jí položil ruku s roztaženými prsty na poraněný bok. Chtěla ho odstrčit, ale v ten moment se jí neskutečně ulevilo. Odčerpává její bolest! uvědomila si a sledovala, jak stiskl víčka, zatnul zuby a otřásl se, když ruku odtáhl.

„Díky,“ pronesla úlevně. Všechna bolest nezmizela a zase se brzy vrátí, ale tohle byla i tak neskutečná úleva. Neodpověděl. Postavil se a přešel k posteli, ze které sebral velké triko.

Trochu nevěřícně se na něj dívala, když jí ho podal, ale poslušně si ho nechala navléknout. Bezděčně nasála jeho pach, kterým byla látka nasáklá. Cítila, jak ji zamrazilo vzadu na krku a jemné chloupky se postavily do pozoru. I z jeho pachu bylo poznat, že je alfa.

Přistiženě si uvědomila, že ji pozoruje, a krk jí zalilo horko. Paráda, obrátila v duchu oči k nebi, když si všimla té samolibé jiskry, co mu zablikala v očích.

Otevřela pusu, aby ho odpálkovala, když se odsunuly dveře. Dovnitř vešli Isaac s Boydem, celí napjatí a naježení. Než si jich všimli.

„Ido?“ zeptal se Isaac překvapeně, ale Derek se mezi ně postavil. Oba dva se ošili, takže se na ně nejspíš nedíval zrovna jako hostitel roku. „Nebyli jste tam. Nevěděli jsme, jestli se něco nestalo, tak jsme radši zamířili sem,“ vyhrkl Isaac. Derek jen přikývl a trhl hlavou, čímž jim naznačil, aby pokračovali dál ke stolu.

Isaac se na ni zadíval a zalapal po dechu. „Co se ti stalo?“ zeptal se a ukázal si rukou na krk. Idě došlo, že bez šály jsou modřiny jasně vidět. Sakra.

„Ehm… tohle? To se stalo už v klubu. Je to pasé,“ odpověděla tak pravdivě, aby měla jistotu, že ji srdce neprozradí.

„Kdo ti to udělal?“ Isaac vypadal rozzuřeně, což Idu zaskočilo. A maličko potěšilo, i když těžko říct proč. Vlkodlaci jsou hodně impulzivní stvoření, snadno se naštvou kvůli všemu, ani je to nemusí moc zajímat.

„Je to jedno, Isaacu, vážně,“ řekla a usmála se, aby tomu dodala váhu. „Není to nic vážného.“ Všimla si napětí v Derekových ramenou. Měl by se ovládat, pokud nechce, aby si toho všimla i jeho smečka. „Měla bych jít,“ ozvala se potom pořád bezstarostným tónem.

„Ne,“ ozval se Derek. Úspěšně tím pohřbil všechnu její snahu o nenápadnost. Probodla ho naštvaným pohledem, i když to nemohl vidět. „Nemůžeš řídit.“

„Zavolám si taxi.“

„Bez adresy těžko,“ ušklíbl se.

„Někoho se zeptám,“ prohlásila odhodlaně a snažila se nemyslet na to, jak opuštěně to kolem vypadalo, když se probrala.

„Ne.“ Sáhl do kapsy a vytáhl klíče od jejího auta. Šokovaně se na ně zadívala, přeběhla pohledem k tašce a zpátky. „Odvezu tě,“ prohlásil rozhodně a otočil se na ty dva, kteří je sledovali jako nějaké tenisové utkání. „Vy dva tu počkáte. Musíme si promluvit.“ Pak zvedl z podlahy její tašku a ostentativně čekal.

Chvíli mu pohled vracela, ale pak se s tichým nadáváním – které samozřejmě žádnému vlkodlakovi nemohlo uniknout – zvedla. Bolelo to jako blázen, ale pomáhalo, že se na něj mohla celou dobu zuřivě mračit. Obešla ho a lehce kývla dvěma zmateným vlkodlakům, kteří se ještě pořád nehnuli z místa, kde se zastavili.

Nastoupila do výtahu a počkala, dokud alfa nenastoupí za ní a nezavře mříž.

Mlčeli, dokud nesjeli do přízemí, i potom cestou k autu. Minuli černé camaro; při pohledu na naleštěnou kapotu si odfrkla, vůbec ji to nepřekvapovalo. Počkala, dokud neodemkne její toyotu z půjčovny, a nasedla dovnitř. Zapnout si pás bylo obtížné a nepříjemné, ale zvládla to, aniž by do toho musel zasáhnout, což, jak věřila, by nejspíš udělal se škodolibou radostí.

„Nepotřebuju ošetřovatele,“ zamručela, když nastartoval a vycouval z parkoviště.

Věnoval jí další ze svých pohrdlivých pohledů, který jasně dával najevo, že o její blaho mu nejde. „Chci informace.“

„A já chci potkat krále Artuše,“ ušklíbla se s hlavou pohodlně zabořenou do opěrky. Odbočili a snítka sušené levandule, kterou si pověsila na zpětné zrcátko namísto té umělotiny z půjčovny, se při pohybu rozvoněla. Zhluboka se nadechla, ale zabolela ji žebra. Navíc tím znovu nasála Derekovu vůni. Otráveně se zadívala ven z okna, ale pak natáhla levačku a stiskla tlačítko přehrávače.

Derek na sedadle řidiče tiše zavrčel.

„Sklapni,“ doporučila mu. „Tohle je moje auto a já chci poslouchat hudbu.“

Zasténala bolestí, jak sebou auto trhlo ke krajnici a prudce zastavilo. Chtěla ho okřiknout, ale když se na něj podívala, ztuhla. Vedle ní seděl predátor. Velmi rozčílený predátor. Přitiskla se na okénko, když se k ní naklonil. Skrze vyceněné zuby se k ní neslo podrážděné vrčení. Naklonila hlavu ke sklu ve snaze se od něj dostat co nejdál, ale tím před ním neplánovaně odhalila krk.

Zarazil se a změnil směr. Přitiskl se jí nosem ke kůži a nasál její pach. Rachocení v jeho hrudi zesílilo. Cítila, jak jí po kůži putují jeho zuby, a pak jí hlasitě cvakly přímo u ucha. Naposledy zavrčel a stáhl se. Trhaně vydechla a povolila ruku, kterou celou dobu zatínala v pěst. Byla úplně mokrá od potu.

A byla si naprosto jistá, že ať už z repráků hraje cokoliv, zběsilý tlukot jejího srdce to v jeho uších naprosto přehluší. I ona ho slyšela naprosto jasně, a to nebyla vlkodlak.

Podíval se na ni se rty sevřenými do úzké linky a obočím staženým v přísné grimase. Pak se natáhl a přehrávač vypnul. Ida polkla a pro jednou se rozhodla, že mlčet bude to nejlepší řešení pro všechny. Hlavně tedy pro ni.

Ujeli pořádný kus cesty, než našla odvahu promluvit.

„Kolik alf je v té smečce?“

„Čtyři,“ odpověděl a nespouštěl oči z cesty.

„Jenom?“ podivila se.

„Bylo jich pět.“

Oh. „Proto ten konflikt?“

„Ne,“ zavrčel. „Ten byl jejich záměrem. Ennise zabil jejich vůdce. Deucalion. Jenom to na mě hodil.“

Zamračila se. „Proč?“

„Aby motivoval ostatní. Snaží se mě donutit zabít vlastního člena smečky.“

Ida se na něj trochu nejistě podívala. „Takže jsi to ještě neudělal?“

„Co?“ nechápal.

„Erica.“

Šokovaně se na ni zadíval. „Jak o ní víš?“

„Mám svoje zdroje,“ pokrčila zdravým ramenem. „Takže…“

„Já ji nezabil,“ zavrčel naštvaně. Zvedla ruku v obraně.

„Netvrdím, že ano. Jen se ptám. Bylo překvapivé zjistit, že ji nahradila jiná beta.“

Zamručel a podřadil rychlost, aby mohl sjet mimo hlavní silnici. „Chtěl jsem odpovědi získat, ne dávat.“

Ida se nepatrně pousmála a kývla. „Tys mi odpověděl, takže na oplátku. Ptej se, ale dobře si rozmysli, co chceš vědět. Nejsem google.“

„Proč jsi přijela?“

Povzdychla si. Tolik k rozmýšlení. „Už jsem ti řekla, že tu mám úkol.“

„Jaký?“ procedil a odbočil na světlech.

„Potencionální student, víc vědět nepotřebuješ.“

„Kdo?“

Otočila k němu tvář a věnovala mu jeden to-jako-vážně pohled. Oplatil jí to, světlé oči naštvaně přimhouřené. Ale aspoň byly pořád lidské.

„Ještě nějaké otázky?“

„Co přesně jsi zač?“ vyštěkl. Opravdu po ní nechtěl málo. Mohla by mu hodit tuhle kost? V duchu se nad tou narážkou pobaveně zašklebila. „A neříkej emisar,“ dodal, než stihla promluvit.

„Dobrá. Jsem bandraoi.“

Zmateně mrkl, ale když se na ni podíval, aby mu to vysvětlila, jen se usmála. Víc mu říct nehodlala. Vypadal frustrovaněji, než když nastupovali do auta.

„Proč myslíš, že dokážeš udělat něco s darachem?“

Našpulila pusu nad jeho slovy. Prokousnutý ret zabolel, ale to jí nevadilo. Oproti bolesti, kterou si dneska prošla, to byla maličkost.

„Neřekla jsem, že s ním dokážu něco udělat. Ale můžu se o to pokusit,“ připustila, když po ní vrhl další nevraživý pohled. Kus před nimi uviděla odbočku k veterinární stanici. „Zastav tam, prosím,“ požádala ho a ukázala tím směrem. Pořád se mračil, ale udělal, o co ho požádala.

Jakmile zastavili, odpoutala se a vylezla z auta. Uvědomovala si, že ji následuje, jen ji zajímalo, jestli to dělá záměrně.

Vešla dovnitř a tam byl Scott.

Zastavila se a Derek do ní málem narazil.

„Ido? Dereku?“ překvapeně si je měřil.

„Scotte,“ hlesla úplně vyvedená z konceptu.

„Co se ti stalo? Proč máš Derekovo tričko?“ zeptal se mladý vlkodlak zmateně. Jeho oči se v ten moment rozšířily.

„Ne!“ vyhrkla. „Rozhodně ne proto!“ Vyplašeně se na něj dívala a srdce jí zrychlilo jen z té představy. Sakra! Teď to vypadá, že právě zalhala. Morrigan, může tohle být ještě v něčem horší? „Je tu Deaton?“ zeptala se rychle, a když se ukázala doktorova tvář, rychle se sklopenou hlavou prošla kolem Scotta.

V ošetřovně bylo prázdno. Deaton se na ni díval s jasnou obavou.

„Došla mi mast,“ pronesla potichu.

Podivil se. „Tak brzy?“

„Ukázalo se, že zdejší kraj mi nesvědčí,“ ušklíbla se a pak si vyhrnula pravou stranu trička, aby odhalila rameno a záda. Deaton se zamračil.

„To vypadá zle. Na to nebude mast stačit.“

„Já vím. Udělám si později odvar, ale mast by trvala příliš dlouho. Nemůžu takhle chodit,“ připustila neochotně a mávla rukou ke krku. Deaton přikývl.

„Podívám se. Nějakou tu snad budu mít. Mám tu i směs, co pomůže tomu ramenu,“ mumlal a procházel nerezové skříňky. „Jak se to stalo?“

Ida se naklonila k průchodu do kanceláře, ale Scotta a Dereka neviděla ani neslyšela. Doufala, že šli ven, probírat vlkodlačí drby nebo tak něco.

„Dvojčata. Zapletla jsem se nejspíš trochu víc, než se hodilo,“ vysvětlila, když se doktor prudce obrátil. Vypadal, že má starost. Pousmála se. „Už vím, co čekat, budu si dávat pozor. Zaměřím se na Lydii a daracha.“ Nezdálo se, že by ho tím nějak uklidnila. „Ani nevím, se kterým z nich bude víc práce.“

Doktor se chápavě zasmál a pak konečně objevil, co hledal. Kelímek s mastí asi třikrát větší než byl ten její a několik lahviček. Kelímek jí podal a ona s díky přijala.

„Mám tu několik věcí, které pomohou rychleji než odvar. Namažte si ty rány, já to zatím připravím,“ pobídl ji. Poslušně přešla k zrcadlu nad výlevkou a zalapala po dechu. Krk měla fialovorudě pruhovaný, jak se pohmožděniny vybarvily, tvář nateklou a sedřenou, prokousnutý ret napuchlý a ve vlasech měla list.

A to se celou dobu pokoušela všem namluvit, že jí vůbec nic není? To jí nemohl nikdo uvěřit! Zarazila se ale nad Scottovou úvahou; to takhle po sexu s Derekem vypadala každá? Měl by se jít zapsat na kurzy zvládání agrese.

Opatrně nanesla mast na všechna otevřená poranění. Úleva přišla okamžitě. Výhoda mastí z požehnaných rostlin. Fungovaly jako kouzlo. Vlastně to bylo kouzlo. Trochu jiné, než jak si ho lidé v dnešní době představovali, ale mnohem skutečnější.

„Tady,“ ozval se doktor a ona se otočila. Vypletla si přitom z vlasů ten list, o kterém jí nikdo nebyl celou dobu schopný nebo ochotný říct. „Vypijte to, co nejdřív to půjde, ale do půl hodiny vás to zaručeně uspí.“

„Děkuju, Deatone.“

„Není za co. Ido ó Cuinn,“ dodal po chvíli s úsměvem a založil si ruce na hrudi. Překvapeně se na něj zadívala. Trochu rozpustile pokrčil rameny. „Provedl jsem pár hovorů, jen pro jistotu. Máte moji plnou podporu.“

Obočí se jí vyhouplo vzhůru, ale pak se spokojeně usmála. „V tom případě mi říkejte jen Ido.“

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa - 2. část 2.: