OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Alfa - 19.

22.01.2014 (11:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1863×

Noční můry se zhoršily. Mrtvého Dereka teď vídala pravidelně každou noc.

Vzhledem k tomu, že se snažil pátrat v okolí po lovcích a zjistit něco o jejich plánech, nebyl poblíž, aby ji ujišťoval, že jsou to jen sny. Ida si uvědomovala, co je důležitější, a ani to po něm nechtěla. Vlastně, i kdyby chtěla, neměla by kdy mu to říct, nevídali se téměř vůbec.

S přibližujícím se zatměním se aktivita smečky znásobila z horečné na šílenou. Dokonce i Peter byl tak unavený, že přestal ve škole zadávat úkoly. A Ida to ani nedokázala ocenit, měla z nervozity tak podrážděný žaludek, že by si podle jejího zvracení mohla smečka řídit hodinky. Kdyby se o spánku někdo občas nezmínil, nejspíš by zapomněla, co to slovo znamená, protože i když měla čas na pár hodin odpočinku, mozek jí nedovolil vypnout.

Vstala z postele bez ohledu na to, že byla ještě pořád noc, a teple se oblékla. Potřebovala si vyčistit hlavu. Přehodila si tašku přes rameno a vyrazila k nemetonu.

Šla po svých, protože Lydiin dům byl nedaleko lesa, a tak nebyl problém to vzít do rezervace přes něj. Ida se za dobu, co byla v Beacon Hills, naučila, kudy se kam dostat, aniž by musela objíždět půlku města autem. Navíc měla čas. Nebylo to tak, že by se chystala vrátit do postele.

Lesní ticho kolem ji dráždilo, měla díky němu dost prostoru k přemýšlení a její myšlenky zrovna neplnilo nic příjemného. Otráveně vytáhla z kapsy sluchátka a nacpala si je do uší. Potřebovala, aby jí hlasitá hudby vyřvala z hlavy poslední zbytky noční můry.

Záblesky Dereka s rozervaným hrdlem a vyhaslýma očima.

Pocit vlčího kožichu mezi prsty.

Nejhorší ze všeho bylo, že v těch snech byla na straně vlka. Byl to její vlk. Chránil ji. Dokonce i před Derekem.

Dělalo se jí zle.

Před ní se ze tmy vynořily elektricky modré oči. „Ááááíííííííííí!“ Baterka jí vyletěla z ruky a zablikala, jak se otočila ve vzduchu. Rychle si vyškubla sluchátka z uší.

„Sakra, rusalko!“ Peter si tiskl ruce na uši a křivil obličej.

„Petere! Petere?“ Nevěřícně na něj zírala. „Co to, sakra, děláš?“

„Já? Co děláš ty? Tady. Sama. V noci. Den před zatměním. Zbláznila ses?“

Dotčeně se zamračila. „Umím se o sebe postarat.“

„Jistě. Supersonickým křikem. Moje nejnovější noční můra,“ poznamenal kysele. „Fakticky, jak moc hloupý nápad je jít v noci lesem se sluchátky v uších, když se kolem potuluje vlkodlačí dvojka na válečné stezce? No tak? Na stupnici od jedné do deseti, když deset je sebevražda? Dej mi číslo, rusalko,“ pronesl kousavě.

„Fajn,“ odsekla. „Dobře, uznávám. Nepatří to k mým zářně inteligentním nápadům, ale měla jsem blbou noc.“ O spánkové deprivaci nemluvě.

„Bezva, tak teď ji máme blbou dva. Jdeme,“ přikázal a chytil ji za ruku. Začal ji táhnout, odkud přišla, ale vytrhla se mu. Nebo to spíš zkusila.

„Potřebuju na druhou stranu,“ protestovala.

„Jasně. Tam si jdi ráno. Živá.“

„Přeháníš. A vůbec, co ty tu, sakra, děláš?“ zeptala se nakrknutě, když se dal znovu do pohybu.

„Hlídám perimetr. Co sis myslela? Derek má jinou práci.“

„Jakou?“ zajímala se a trochu popoběhla, aby ho dohnala. Nechat se táhnout bylo ponižující.

Peter si odfrkl a zářícíma očima se rozhlédl kolem. „Konečně narazil na stopu těch lovců, takže kdybys byla tak hodná a hnula zadkem, mohl bych tentokrát vyváznout bez kulky v tom mém.“

S otráveným frknutím přidala do kroku a narazila do něj, když prudce zastavil. Sykl na ni a připlácl jí ruku na pusu, když mu chtěla vynadat. Gestem naznačil, ať je ticho. Ztuhle pozorovala, jak zavírá oči a naklání hlavu na stranu. Natáčel se za zvukem, který ona nemohla slyšet.

Najednou měl oči znovu dokořán a Ida v nich jasně četla: Pryč!

Neudělala víc než pět kroků, když ho slyšela zavrčet. Ten zvuk skončil stejně tak rychle, jako začal. Otočila se, ale ostrá bolest jí projela hlavou a pak se všechno propadlo do černoty.

-----

„Ido… Ido, prober se,“ někdo ji pleskal po tvářích. Omámeně zamrkala. Hlavu měla jako vzducholoď, nebo jí to tak alespoň připadalo, jen zdaleka nebyla tak lehká.

„Dereku?“ zamumlala a pokusila se zachytit jeho tvář. Mihly se před ní zelené oči.

„Jsi vzhůru. Dobře. Už to začalo, Ido. Jsou tady.“

„Co?“ O čem to mluvil? Co začalo?

Sevřel jí bradu jemně mezi prsty. „Přišli dřív, slyšíš? No tak, potřebujeme tě.“

„Co se stalo?“ zeptala se a konečně si srovnala zrak tak, aby rozeznala, co vidí. „Byla jsem v lese. Peter a- Bohové, moje hlava. Asi mi praskne,“ zasténala, protože čím víc se snažila myslet, tím to bylo horší.

„Je to dobrý. Peter se z toho dostal. Přišel pro mě a pomohl nám tě najít. Ale jsou tady, Ido. Deucalion, Kali, lovci. Přibližují se. Musíme se odsud dostat,“ prohlásil a přehodil si její paži kolem krku. Pomohl jí na nohy. „Tu máš. Vypij to,“ přikázal jí a přitiskl jí něco k puse. Poslušně to polkla. Okamžitě se jí ulevilo.

„Ah. To je lepší,“ zamumlala a trochu se narovnala. Už na něm nevisela, ale pořád ji podpíral.

„Můžeš jít se mnou?“ ptal se. Přikývla. Vydali se dopředu. Ida se rozhlížela. Byla tma, ale měla pocit, že to tu poznává.

„Železárny?“ zeptala se překvapeně.

„Jo. Zase tě zavřeli sem. Asi jim to přišlo vtipné.“

„To by sedělo,“ zamumlala a soustředila se chůzi. „Co to je?“ zeptala se po chvíli.

„Co?“ nechápal Derek, který se rozhlížel kolem.

„To ťukání. Ty to neslyšíš?“ podivila se. Jasně, byl to tichý zvuk, ale ne zase tolik.

„Ne. Museli tě praštit hodně,“ zamumlal nespokojeně. Nedokázala by mu odporovat, i kdyby to nebyla naprostá pravda. Ťukání ale nemizelo, vytáčelo ji to.

„Dereku!“ ozvala se Cora a Ida uviděla, jak k nim brunetka běží s vyjeveným výrazem. „Dereku, jsou všude kolem. Nedostaneme se odsud. Zatmění začíná!“

„Už?!“ vyjekla Ida.

Derek kývl. „Jo. Najít tě nám trvalo celý den.“

„Omlouvám se,“ vydechla Ida. Připadala si hrozně. Kvůli ní jsou teď všichni po kolena v problémech. „Nechtěla jsem-“

„Ššš, to je teď jedno. Nemůžeme nic udělat, Ido. Neubráníme se jim. Ne takhle. Lovci jsou v přesile.“

„Potřebujeme tvoji pomoc,“ ozvala se Cora naléhavě. Oči doširoka otevřené plné strachu.

Ida zasténala. „Ah, do háje. Nemyslí mi to. Je tu Stiles?“

„Nevěděli jsme, jestli tě tu najdeme, tak zůstal se Scottem.“

„Kurva,“ ulevila si. Derek zastavil a přitiskl se i s ní ke zdi. Ida slyšela hlasy. Cora se k nim přitiskla. Ida ji automaticky objala a přitiskla k sobě. Cítila napětí v dívčiných ramenou. „Bude to dobré, vlče. Bude to dobré,“ slíbila tiše. Hlasy se přibližovaly. Pokusila se vykouknout zpoza rohu, ale přes Dereka to nešlo.

„Co uděláme?“ zeptala se Cora vyděšeně. Ida se podívala kolem nich. Byly tu jen dvě cesty. Ta, kterou přišli, a ta, kterou přicházeli oni.

Braň je. Odveď pozornost a vyčisti jim cestu. Lovci proti tobě nebudou mít šanci.

„Dereku, vezmi ji odsud,“ přikázala mu. „Najděte Isaaca s Peterem. Zmizte.“

„Nenechám tě tu.“

Ida se na něj zadívala. „Ano, necháš. Já si poradím, vy jste teď jen lidi. Jděte. Jděte!“ sykla naštvaně a popostrčila je směrem nazpátek. Vrhl na ni neurčitý pohled, ale pak chytil Coru za ramena a strkal ji nazpět, odkud přišli.

Ida se zhluboka nadechla. Pokoušela se uklidnit a soustředit. Teď si nemohla dovolit selhat. Musela ochránit svou smečku.

Tak je to správně. Cítíš tu moc? Patří k tobě. Pusť ji ven.

Síla se jí rozlila svaly a kůží. Vykročila zpoza rohu. Přímo před ní stála dvojice lovců, napřáhla k nim ruce a tlaková vlna oba lovce vzala a praštila s nimi o zem dvacet stop daleko. Ida k nim doběhla, zrovna když se jeden pokusil vstát.

„Co to, sakra-“ Nedopověděl, protože ho kopla do hlavy. Omdlel na svého společníka, kterému tekla krev z nosu a úst.

Nezdržovala se u nich, pokračovala dál. Slyšela další hlasy a jejich majitele potřebovala zastavit, než najdou její smečku. Její rodinu. Freneticky dýchala z neskutečného výdeje moci, ale odhodlání ji drželo funkční.

Dalšího lovce zneškodnila u dveří, zdálo se, že hlídá. Musel si ji splést s někým od nich, protože neudělal poplach, když ji viděl se blížit. Rána do hlavy ho překvapila. Sesunul se jí k nohám.

„Ido!“ slyšela volat Dereka. Rozběhla se zpátky. Proběhla skladištěm až do velké místnosti plné rozpadlých palet. Ztuhla hrůzou. To místo si vybavovala. Z nočních můr.

Byli přímo před ní. Deucalion a Kali drželi Dereka na zemi a útočili na něj. Všechno to utrpení, které si prožila během nocí, kdy ho sledovala umírat znovu a znovu, se v ní vzedmulo jako tsunami a vyhrnulo se v obrovské tlakové vlně. Chytilo oba pomatené vlkodlaky a praštilo jimi o zeď, až se ze stropu sesypal prach.

„Dereku!“ Vrhla se k němu. Ležel na zemi a lapal po vzduchu; krvácel z ran na pažích a trupu. Pomohla mu a přitáhla si jeho hlavu do klína. „Jsi v pořádku?“ ptala se a opatrně kontrolovala rány. Pousmál se.

„Už ano. Děkuju,“ hlesl. Usmála se na něj.

„Můžeš vstát? Kde je Cora?“ ptala se a opatrně mu pomáhala na nohy.

„Tady,“ ozvalo se ode zdi. Opírala se o stěnu a držela se za žebra.

„Co ti je?“ vyděsila se Ida, vědoma si toho, že se Cora bez vlkodlačích schopností neumí hojit.

„Je to dobrý, jen mě zaskočili. Jsou mimo?“ zeptala se a měřila si Kali s Deucalionem, kteří leželi ve špíně na zemi.

„Doufám,“ vydechla Ida unaveně. „Nejsem si jistá, jestli bych to zvládla ještě jednou,“ přiznala a prohrábla Derekovi vlasy špičkami prstů. Cítila v nich prach, jak ho srazili na zem, nebyly tak jemné jako jindy.

Zvládneš to tolikrát, kolikrát bude třeba.

„Vedla sis úžasně.“

„Ale vyřídila jsem kromě těchhle dvou jen tři lovce. Ostatní tu určitě někde budou.“

Cora se zasmála. „Myslím, že vzali roha ve chvíli, kdy viděli, jak jejich kamarádi lítají vzduchem.“

Ida se polichoceně usmála. „Co s nimi?“ kývla hlavou k bezvědomým tělům.

„My se o ně postaráme. Svážeme je, ty si zatím odpočiň.“

„A kde jsou Isaac a Peter?“ zeptala se ještě, když ji Derek zatlačil na zem, aby se posadila. Alfa se usmál.

„Poslal jsem je na průzkum, když jsem viděl, jak úžasně jsi to zvládla.“

Ida mu úsměv vrátila a unaveně se opřela o zeď. Hlava jí neustále tepala bolestí a chtělo se jí spát. Ale nemohla si to dovolit, teď ne. Sledovala, jak Derek s Corou svazují zajatce řetězy, které se povalovaly kolem.

Stihli to akorát. Skončili s posledním lovcem ve chvíli, kdy se Deucalion začal probírat. Cora stála stranou a Derek se postavil před něj.

„Co sakra-“ začal, ale Derek mu vrazil ránu. Ida se vyškrábala na nohy a postavila se mu po boku. Derek ji jednou paží objal.

„Co s nimi?“ otočil se na ni. „Návrhy?“

„Musíme je zabít, Dereku. Zatmění brzy skončí. Nemůžeme riskovat, že se jim vrátí síla,“ pronesla klidně. Neměla žádné výčitky, přestože mluvila v podstatě o popravě.

Zaslouží si smrt za to, co ti udělali.

Za to, co udělali všem.

Derek se na ni zadíval. „Jsi si jistá?“

„Je to povinností správného alfy, víš to jako já. Nemůžeme nechat toho šílence pobíhat a vraždit.“

„Ido,“ zasípal Deucalion. Prudce se obrátila a hřbet její ruky se setkal s jeho tváří.

„Sklapni! Máme na to právo. Nevím, kolik lidí jsi zabil, ale vím alespoň o některých. Erica. Boyd. Mučil jsi Dereka. Mučil jsi mě. Donutil jsi vraždit a sám jsi zabíjel jen pro zábavu. Ty a Kali, Deucalione. Oba dostanete, co si zasloužíte.“ Ustoupila a nechala se od Dereka obejmout.

„Máš pravdu. Zabijeme je hned,“ přikývl a pak se k ní sklonil. Polibek byl dlouhý a trochu hrubý, ale Ida si nestěžovala. Když se odtrhl, byla zadýchaná a Derek se usmíval. Ještě ho nikdy neviděla usmívat se tak široce. Otočil se na Coru. „Máš zbraň? Dochází nám čas.“

Ta mu s přikývnutím podala nůž. Zadíval se na zajatce. „Bude to rychlé,“ slíbil a vykročil k Deucalionovi.

Ve tmě vybuchlo ostré světlo. Ida vykřikla a klopýtla nazpět a zakryla si rukou oči. Do něčeho zády narazila a vzápětí na ni spadlo cosi těžkého. Vykřikla bolestí. Cítila, jak jí to drtí nohy.

Slyšela Dereka klít a pak ženský smích.

„Ne!“ vyjekla. „Dereku! Dereku!“ Něco svištělo vzduchem. Poznala šípy. Lovci!

Někde zařinčely řetězy. A pak se to ozvalo. Vrčení. Hluboké a temné.

„Vlku,“ zašeptala a třeštila oči do tmy, která se stahovala kolem ní. Světelný šíp ji připravil o všechno noční vidění, co měla.

Něco se o ni otřelo. Kus nalevo Derek zaklel a vrčení zesílilo. Slyšela drápy škrábat o betonovou podlahu. Najednou jí to připadalo jako sen. Všechno tak známé a přitom nejasné. Věděla, co přijde. Slyšela vrčení a výkřiky.

Přímo před ni dopadl Derek. Krvácel z hlubokých ran. Příliš hlubokých. Natáhla k němu ruku, ale byl moc daleko. I přes bolest v nohou chtěla něco udělat. Cokoliv.

Hluboké vrčení rozvibrovalo temnotu a dlouhé bílé tesáky se zaleskly, než se zabořily Derekovi do krku. Zelené oči vyhasly a zmrtvěly. Její moc zaprskala a zhasla, jako vyhořelá sirka.

Ida se rozkřičela.

-----

Spoutali ji a zalepili jí pusu. Nechtěli, aby mluvila. Nebo křičela.

Někam ji vezli.

Deucalion, Kali, lovci. Snažila se jim bránit, ale neměla šanci. Po tom, co černý vlk ve skladišti rozerval Derekovi hrdlo, křičela až do ochraptění. Snažila se dostat zpod zátěže, ale nešlo to. Nemohla víc než se dívat, jak krev vytéká jejímu alfovi z krku a tvoří nerozluštitelné obrazce v prachu betonové podlahy.

Brečela, když ji táhli pryč. Prala se s nimi. Chtěla ho zachránit, i když viděla, jak život z jeho očí vyprchal. Nedokázala ho přestat prosit, aby se zvedl. Nic ji nedokázalo přinutit vzdát se naděje, že pořád žije. Že se uzdraví.

Vnesli ji dveřmi do nějaké místnosti. Rozsvítilo se ostré světlo a zabodlo se jí do pálících očí. Zazmítala se, ale drželi ji pevně. Prošli dalšími dveřmi a Ida si konečně uvědomila, kde to je. Veterinární klinika. Odnesli ji k Deatonovi. Začala se zmítat ještě silněji. Musí se osvobodit. Říct mu, co udělali.

„Tohle mě fakt vytáčí. Je jako ryba,“ ozval se jeden z lovců otráveně.

„Sklapni a drž ji pořádně. Takhle si akorát ublíží,“ ozval se Deucalion. K čemu ji chce? Posledně mu vůbec nezáleželo na tom, jestli je v pořádku. Nebo jestli přežije…

Deaton vešel dovnitř a vypadal neskutečně vážně. Ida se pokusila na něj zakřičet, ale přes pásku jí nebylo rozumět. Veterinář ji vyjeveně pozoroval. „Co se to tu děje?“

„Je úplně mimo, doktore,“ ozvala se Kali. Ida se ji pokusila kopnout, ale Deucalion ji chytil za nohy. Ostrá bolest ji donutila vykřiknout a on ji okamžitě pustil.

„Co se stalo?“ zeptal se Deaton a přešel k její hlavě. Podržel ji a zadíval se jí do očí. Proč se chová, jako by se nic nedělo? Proč jí nepomůže? Je to nějaká taktika?

„Jako by to snad někdo z nás věděl. Ona nám to taky neřekne.“

„Možná to má co dělat s tou páskou?“ nadhodil jiný lovec, tenhle vypadal docela mladě. Ještě skoro dítě… a už z něj udělali zabijáka.

„Tebe to snad bavilo poslouchat?“ zeptal se kousavě ten, co si stěžoval na její zmítání.

Deaton si odkašlal a pak se opatrně natáhl a opatrně jí začal pásku odlepovat. Tahalo to, ale nebyla si jistá, jestli by to při rychlém strhnutí nebylo horší. Konečně ale byla pryč.

„Deatone, nemůžete mu pomáhat!“

Zatvářil se zmateně. „O čem to mluvíš, Ido?“ zeptal se jemně.

„Oni ho zabili. Oni- On je-“ Slzy se jí vyřinuly z očí. „Nepomáhejte jim,“ škemrala. „Oni Dereka-“

„Dereka? Co je s Derekem?“ zeptal se Deaton téměř něžně. Ten kontrast jeho hlasu se situací dělal všechno ještě mnohem šílenější a děsivější. Jako by to byla jen nějaká otřesná halucinace. Jenže nebyla. Zvedla hlavu z pultu a zadívala se na Deucaliona.

„On ho zabil,“ kývla k němu hlavou. „Deucalion.“ Zadívala se do míst, kde se slepé oči skrývaly za tmavými brýlemi. Když od hlavního alfy nepřišla žádná reakce, pokusila se znovu dostat z pout, ale nešlo to, a její nohy tak strašně bolely.

„Už to chápete, doktore?“

„Vidím problém,“ přikývl Deaton a narovnal se. „Nevím ale, jak vznikl. Bez toho…“

„Chcete říct, že takhle zůstane?“ vyjekla Kali zděšeně.

„Mrcho,“ procedila Ida vztekle. Deaton vypadal, jako by se ho nedotklo nic z toho, co řekla. Copak mu na Derekovi nezáleželo? Je snad na jejich straně?

„Jste s nimi! Vy jste nás zradil!“ zaječela, když jí to došlo. Věděl Scott, co je jeho emisar zač?

„Nemůžeme ji zase umlčet?“ ozval se otrávený lovec. „Myslím, že mám na její hlas alergickou reakci.“

„Zmlkni na chvíli!“ okřikl ho Deucalion a obrátil se na doktora. „Dá se něco dělat? Nějak ji probrat?“

Doktor se zamračil. „Možná by tu byl způsob. Stejný jako s Isaacem. Jenže ona není vlkodlak. Bylo by to víc než jen riskantní.“

„Pomůže to?“ zajímal se Deucalion napjatě.

„Potřebujeme vědět, co se stalo. Co si pamatuje. Možná ví, co se jí stalo, i když si neuvědomuje, že se jí něco stalo.“

Ida zaječela a vzepjala se na pultu. Chtěla dosáhnout na svou moc, ale ta jako by do čista vyhořela. Zmizela.

„Fajn!“ štěkl Deucalion. „Fajn, uděláme to. Hned teď,“ dodal a všichni kolem se začali horečně pohybovat. Odtáhli ji stranou a přinesli velkou plechovou vanu, ve které nejspíš Deaton koupal psy, když to bylo třeba. Z hadice do ní napustili vodu a donesli pytle s ledem. Sledovala, jak ho sypou do vody, a vzpírala se proti tomu, kdo ji držel. Plivala kolem zlobu, dokud jí otrávený lovec nezacpal pusu.

Kousla ho. Smála se jeho vzteklým nadávkám.

„Zahojí se ti to,“ odsekl Deucalion, zatímco vyprazdňoval další pytel do vany.

„Rusalko, buď od tý dobroty a zavři pusu, nebo mi fakt rupnou nervy,“ zavrčel jí lovec do ucha.

„Peter,“ vydechla šokovaně. Všichni se na ni otočili. „Peter! Co jste udělali Peterovi? Co jste mu udělali?!“ ječela na ně, ale když nikdo neodpovídal, rozbrečela se. „Co bude s vlčaty? Peter by se postaral… Peter… Jsou jen děti. Neubližujte jim,“ prosila je. „Nikoho nemají. Nikomu neublíží.“

„Ach bože.“ Kali zmizela za dveřmi. Ida ji ignorovala, dívala se na Deucaliona.

„Neubližuj jim. Udělám cokoliv, jen je nech na pokoji. Prosím,“ kňourala zoufale. Proč si to neuvědomila? Vztek a smutek jí zatemnily rozum, kdyby se chovala jinak, možná by… Možná by měli mladí vlkodlaci naději, že je nechají jít. Nebo jim alespoň dají náskok. Šanci.

Možná je právě zabila…

Jestli už nejsou mrtví.

„Jsou naživu,“ pronesl alfa a netečně si ji prohlížel. Roztřásla se úlevou. Cora s Isaacem jsou naživu. Jsou naživu.

„Dejte ji dovnitř,“ poručil Deaton. Nebránila se. Bylo to jedno. Nemohla nic udělat. Derek byl pryč. Peter byl pryč. Její smečka zmizela. Ale vlčata žijí, uklidňovala sama sebe. Vlčata jsou pořád naživu.

Ponořili ji do ledové vody. Zalapala po dechu a vzepjala se proti jejich rukám. Zatlačili ji zpět. Její hlava se ocitla pod hladinou. Milióny ledových střepů ji bodaly do tváře i skrze oblečení. Bolest z nohou splynula s bolestí působenou mrazem. Uši jí naplnila voda a všechny zvuky se staly příliš vzdálenými na to, aby jim rozuměla.

Bojovala. Snažila se dostat na hladinu, ale mráz z ní vysával poslední zbytky sil. Cítila, jak jí tuhne krev a zpomaluje srdce. A pak odešly i poslední zbytky její vůle se bránit. Kolem ní nebylo nic, než ticho a chlad.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa - 19.: