OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Alfa - 18.

21.01.2014 (11:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1603×

Ida si přestávala být jistá tím, jestli svěřit se Derekovi se svými obavami byl dobrý nápad. Od té doby se totiž veškerý její čas dělil mezi školu, spánek a tréninky smečky.

Derek se rozhodl, že se všichni musí umět ubránit bez schopností, což se ukázalo poněkud problematické, protože i on sám měl potíže reagovat jako obyčejný člověk, natož ostatní. I když, možná to bylo pro Dereka přece jen horší, on člověk dost dobře nikdy nebyl. Jediný, kdo s tím problém vůbec neměl, byl Peter, protože podle všeho po svém znovuzrození téměř žádné schopnosti neměl.

Největší zátěž ale spočívala na Idě a Stilesovi, protože pokud měli být schopni smečku a Scotta ochránit, tak je nesměla vyřadit jediná facka. (Ano, už se to stalo, a Idě bylo pořád ještě trapně pokaždé, když si na to vzpomněla.) A přesně to dostal na starost Peter jakožto nejzkušenější.

„Mrtvá, rusalko. Třikrát,“ prohlásil, když se z ní zvedl a nechal ji vyškrábat se na nohy. „Nejsem nadšený z toho, že bych ti měl svěřit svůj život do rukou, když ten svůj jsi ztratila osmnáctkrát během posledních patnácti minut.“

„Taky mě nijak zvlášť netěší ti ho hlídat,“ vyplivla naštvaně, protože ji všechno bolelo a Peterovy posměšky nijak zvlášť nepomáhaly. „Asi na něj nedopatřením zapomenu, až přijde na věc.“

„Au,“ ušklíbl se Peter. „To bolelo a já myslel, že jsem tvůj oblíbenec vzhledem k naší minulosti.“

„Já. Ty. Žádná minulost,“ prohlásila rozhodně. Vytočilo ji, když si tím vykoledovala jen další úšklebek. Byla unavená tak, že už se jí z toho dělalo fyzicky špatně, ale přesto ho nechala znovu zaútočit. Kvůli tomu tu nakonec byla. Dokázala zablokovat čtyři údery, než jí podrazil nohy a přitiskl drápy ke krku.

„Začíná to být nuda,“ pronesl otráveně. Ida zadýchaně ležela na studené zemi. Zavřela oči. Měla se naobědvat, nedělalo by se jí teď hlady zle.

„Ido?“ ozval se Stiles. Otevřela oči a uviděla jeho velké hnědé oči mnohem blíž, než čekala. Klečel vedle ní, zatímco Peter se zpovzdálí tvářil nejistě. „Je ti něco?“

„Jsem jen unavená,“ zamumlala.

„Jsi úplně bílá,“ prohlásil Stiles, jako by ji obviňoval. Objevil se u nich Derek.

„Co se děje?“

„Nic. Jen únava,“ odbyla ho. „A možná hlad,“ připustila neochotně.

Zaslechla Coru, jak říká: „Vidíš? Říkala jsem, že jsme ji neviděla na obědě.“ Derek se zamračil, když to slyšel.

„Jen potřebuju chvilku oddech. Pár minut, pak budeme pokračovat,“ zamumlala a znovu zavřela oči. Jen si trošku vydechne a ovládne nutkání všechny je pozvracet (které by možná nebylo takové, kdyby ji tak neprudili), to bude stačit. Jenom minutku.

Probudila se ve svém pokoji.

Zmateně zamručela a rozhlédla se. Byla sama, ale na pracovním stole ležel tác s jídlem. Vyhrabala se z peřin a došla k němu, zatímco si vytírala ospalky z očí.

Sníst. Všechno, stálo na přiloženém lístku.

Nemusela dvakrát hádat, kdo to psal. Styl byl sám o sobě výmluvný až dost. Ale i přes jasný apel a vyleptanou díru v žaludku se rozhodla dát si nejdřív sprchu. Venku bylo pořád světlo a ona ze sebe chtěla smýt slabošství, které tak ukázkově předvedla celé smečce.

„Jsi ubohá, Quinnová,“ pronesla k tváři v zrcadle, které míjela. „Neskutečně ubohá. Nic nevydržíš. Kdyby před tebou trhali smečku na kusy, tak ty si prostě kecneš na zadek, protože jsi moc unavená.“ Mířila na sebe prstem, dokud si neuvědomila, co to dělá. „Jasně. Ubohá a navíc magor. Mohlo by to být ještě lepší?“

Sprcha samozřejmě nepomohla, pocit zhnusení se jí držel. Fajn, Peter ji zrovna nešetřil, ale o tom to přece bylo. Potřebovala se naučit bránit těm, co ji šetřit nebudou, a ne těm, co si dají pozor, aby jí neublížili.

Dokážeš se jim ubránit. Stačí se jen natáhnout pro všechno, co se snažíš potlačovat. A ty víš, že to tam je. Víš, že to chceš. Ochránit je by byla hračka.

Zatřepala hlavou. Odpovědnost za smečku nepomáhala. Jak s tím dokáže Derek žít a nezbláznit se?

Vlastně… dost se tím toho vysvětlovalo. Možná by ho měla přestat tak kibicovat pokaždé, když je na svoje bety moc přísný nebo nepříjemný. No, alespoň na Petera by ho mohla nechat být víc od rány. Sama dobře netušila, proč toho vyšinutého vlkodlaka občas brání.

Snad že byly chvíle, kdy se nezdál tak psychopatický. Zvlášť co se zapojil do normálního života. I když jako učitel byl pořád na zabití.

Po tom, co snědla většinu jídla z tácu, se usadila v křesle s jednou ze svých knih. Snažila se zjistit víc o účinku zatmění na vlkodlaky.

Jistě, věděla, že je připraví o schopnosti, ale netušila, jestli třeba neexistuje nějaký způsob, jak tomu zabránit. Protože jestli existuje a Deucalion ho najde, pak budou mít opravdový problém.

Pokud ne, Deucalion nejspíš zařídí, aby smečku vyřídil někdo za něj, protože nebude víc než člověk; navíc slepý. Nejpravděpodobnější je, že na Derekovu – jejich – smečku poštve lovce. Nebo čarodějky. Ty udělají v podstatě cokoliv, pokud se jim dobře zaplatí.

Venku se pomalu stmívalo, když se Ida natáhla pro misku borůvek, která byla taky připravená na tácu. Pokoušela se vymazat ten bláznivý škleb, ale dost dobře to nešlo. Byla nechutně potěšená, když si jich všimla. A ten pocit nechtěl zmizet.

„Ahoj,“ ozvalo se tiše. Idu napadlo, že by si možná měla na okno přidělat nějaké zvonky, aby ji pokaždé tak nevyděsilo, když jím někdo proleze dovnitř. Nebo rolničky.

Jo, rolničky nejsou špatný nápad.

„Ahoj, Coro,“ usmála se a sledovala, jak brunetka vklouzla do místnosti a zavřela za sebou okno stejně tiše, jako ho otevřela.

„Tak jak ti je? Ještě nikdy jsem neviděla nikoho tak rychle a tvrdě usnout,“ zazubila se a sedla si Idě k nohám. Ta jí nabídla borůvku, na což se Cora zatvářila překvapeně, ale pak se uculila a vzala si. Takže byly vážně od Dereka.

„Je mi dobře. Ale bylo by fajn, kdyby to šlo přejít mlčením, už tak je to trapné,“ ušklíbla se Ida rozpačitě.

Cora jen mávla rukou. „Vůbec ne.“ Ida jí věnovala skeptický pohled. „No dobře, trochu trapný to bylo, ale lepší, než když Stiles zakopl o vlastní tkaničku a spadl Peterovi k nohám předtím, než ten vůbec zaútočil.“

Ida se zasmála. „Šikovný kluk. Hádám, že bude na boj talentovaný asi tolik jako já, ale to už tak u nás bývá. Jen výjimečně se někdo stane v boji opravdu dobrým. Proto sázíme na nenápadnost.“

„Ne že by byla moc platná, když už se jednou prozradíte,“ poznamenala Cora. Ida přikývla.

„To je fakt. Proto se většina z nás nikdy neprozradí. Není zase tolik měst jako Beacon Hills. Tohle místo je jako inkubátor všeho aspoň trochu šíleného.“

„Taky fakt,“ zašklebila se Cora. „Ale bez ohledu na to, jak šílený, tohle byl vždycky náš domov,“ řekla a dotkla se medailonku, který jí visel ve výstřihu. „Už jsi přišla na to, jak to uděláš?“

Ida zamrkala. „Co?“

„Jak vyřešíš to s tím falešným věkem, když tu teď zůstáváš,“ vysvětlila svůj dotaz Cora. Ida se zarazila. „Zůstáváš tu přece, ne?“

„Já- Ještě jsem nad tím nepřemýšlela,“ přiznala pravdu Ida. Nevrátit se do Irska? Na to nechtěla myslet. Věděla, že nemůže, ale prostě na to nechtěla myslet. Nikdy.

Cora se napjala. „Nepřemýšlela? Jako že jsi na to neměla čas, nebo že tě vůbec nenapadlo, že by ses nevrátila?“

Ida mlčela, ale Cořin pohled neztrácel nic ze své intenzity. „Ani jedno,“ přiznala tedy potichu. Cořiny oči se nepatrně rozšířily. „Pochop mě, Coro. Je to můj domov a já ho miluju.“

„Ale- Copak my-“

„Já vím!“ vyhrkla Ida naléhavě. Zrovna teď nepotřebovala ještě tyhle problémy. Zatmění mělo být za dva týdny. Měla priority. „Teď není správný čas na to myslet. Není to tak, že bych se chystala odjet. Tedy hned.“

„Ale přiznáváš, že odjet chceš,“ pronesla Cora a zněla zrazeně. Ida by si přála říct, že ne. Opravdu by si to přála, ale nemělo význam lhát.

„Ano. Jo, chci zpátky domů. Jenže představa, že bych měla opustit smečku… Nevím, jak to udělat, ani jedna varianta pro mě není přípustná. Nemůžu přijít o domov a nemůžu přijít o vás.“ Zavrtěla hlavou v zoufalém gestu. Opravdu netušila, jak si s tímhle poradí. „Teď nemáme čas nad tím přemýšlet. Musíme se soustředit na Deucaliona,“ prohlásila tvrdě. Cora se stáhla.

„Jasně. Samozřejmě,“ přitakala, ale mračila se.

Ida se k ní natáhla. „Promiň,“ omluvila se. „Přehnala jsem to. Jen jsi mě tou otázkou vyděsila.“

„To je dobrý,“ zavrtěla Cora hlavou, ale napřaženou ruku nepřijala. „Měla bych už jít. Slíbila jsem, že se vrátím a řeknu jim, jak ti je.“

„Dobře,“ souhlasila Ida, protože nemělo cenu Coru zdržovat. Byla impulzivní; mnohem víc než Derek. Možná později, až se jí to trochu rozleží, dá Idě šanci uvést všechno na pravou míru. „Jenom... Neříkej nikomu o tom, o čem jsme se teď bavily, ano? Radši bych jim to řekla sama, až budu vědět, co vlastně říct,“ požádala Coru, která už byla napůl venku z okna. Pokud to bude třeba, dodala v duchu. Dostalo se jí krátkého přikývnutí; bylo to víc, než v co doufala.

Doufání bylo vůbec teď její hlavní zálibou. Doufala, že porazí Deucaliona s Kali. Doufala, že s ní Cora později bude mluvit. A taky doufala, že z toho všeho zvládne vyváznout se zdravým krkem. U toho posledního doufala zvlášť usilovně.

-----

Stiles se natáhl a tupým koncem tužky do Idy několikrát šťouchl. Naštvaně zamručela. Zněla jako kombinace ospalého medvěda a nakrknutého kotěte. Přidal několik silnějších šťouchanců.

„Co zas?“ Otevřela jedno oko a rozhlédla se kolem. S Corou a Isaacem ji pobaveně pozorovali. Ospalým výrazem se rozlilo pochopení a následně cosi připomínající zrazenost. „Už zase?“ zeptala se otráveně. Ani nemuseli kývat, bylo očividné, že usnula. Zase. Když zvedla hlavu z učebnice historie, obálka se na jednom místě leskla podezřele jako sliny. Ida zívla. „Nesnáším Petera za ty jeho úkoly.“

„Řekla bych, že to ví. A že se mu to líbí,“ zamumlala Cora a pozorovala ji, jak se protahuje. „Jak ti je?“

„Spala bych,“ přiznala popravdě emisarka a vykoledovala si tři pobavené, ale smířené úsměvy. Už je ani nepřekvapovalo, že sem tam usnula uprostřed dne. Měla toho moc. A tím moc Stiles myslel víc než on. A on toho měl sakra hodně!

Po nocích hledala ve svých knihách, dopoledne chodila do školy jako všichni ostatní a odpoledne se trénovalo. Spala, kdykoliv se jí naskytla příležitost. Dereka v podstatě ignorovala, až na (podle vlkodlačích nosů existující) příležitostný sex, na který se Stiles snažil nemyslet stejně usilovně jako oni.

„Co myslíte, nechá mě po škole, když se mu na to vykašlu?“ zeptala se a zhnuseně si prohlížela poslintanou učebnici.

„Spíš tě ve třídě ztrapní a ty mu to nebudeš moc vrátit,“ usoudil Stiles docela logicky. Peter byl… parchant. Lepší slovo pro to nebylo. Nebyl typ parchanta, jakým byl Harris, ale pro štiplavou poznámku nešel daleko a do svých studentů se trefoval s neskutečnou přesností. Stiles ho podezříval, že si ty dobře maskované urážky trénuje před spaním a ráno ještě jednou před zrcadlem, aby k nim našel i odpovídající pohrdlivý výraz.

„Nesnáším ho,“ zopakovala a natáhla se pro svoje poznámky. Isaac se napřímil a otočil se ke dveřím ve chvíli, kdy se otevřely a dovnitř vešel Derek. V rukou držel několik krabic s pizzou.

„Jídlo,“ vydechl Stiles vděčně a v jeho žaludku žádostivě zakručelo. Cora se uchechtla. Derek donesl jídlo až k nim na stůl a hned tu první podal Idě.

„Najez se,“ přikázal. Stiles se kousl do rtu, aby potlačil úsměv, když mu věnovala otrávený pohled, ale poslušně si ji vzala. Odklopila víko a ven se vyvalila vůně horkého jídla. Stilesův žaludek znovu zanaříkal.

Ida ale jen nakrčila nos a její obličej mluvil zcela jasně. K tomuhle jídlu nechovala jediný kladný cit. „Já… si asi nedám.“

„Je s ní něco špatně?“ Stiles se radši zeptal a zastavil ruku na půl cesty ke krabici se sýrovou.

Isaac si začichal. „Vegetariánská pizza, stejná jako jindy,“ pokrčil rameny.

Ida kývla hlavou. „Právě.“ Odsunula krabici ještě o něco dál, obličej bledší než před pár minutami. Tmavé kruhy pod očima se najednou zdály jako vojenské maskování.

Derek si ji starostlivě prohlížel. Unaveně se na něj usmála. „Nedívej se takhle. Je mi dobře.“ Zhluboka se nadechla. „Možná budu jen trochu zvracet.“

„Zvracení nebývá příznakem toho, když je člověku dobře,“ zabručel Derek.

„To je tím, že jsem unavená a nervózní. Navíc máme pizzu tak často, že se mi o ní začínají zdát noční můry; žaludek se rozhodl, že už jí bylo dost.“ Isaac si nechápavě odfrknul, podle něj bylo nemožné přejíst se pizzy. Stejně jako podle něj nebylo možné přejíst se mexickou kuchyní. Nebo v podstatě jakýmkoliv jiným jídlem, když se to tak vezme. Stiles ho chápal. Pizza byla jídlo bohů, pokud by se někdo ptal na jeho názor. Což se neptal.

„Vzal jsem i tohle. Na svačinu,“ pronesl po chvíli Derek s rezignovaným, ale zamračeným výrazem a vytáhl krabičku se salátem. Ida si vydechla, vděčně ji přijala a s tisícerými díky se do ní pustila.

„Měla bys dneska vynechat trénink,“ ozval se Isaac a sledoval, jak opatrně napichuje kousky zeleniny na umělohmotnou vidličku.

„Hloupost,“ odfrkla si. „Potřebuju ho.“

„Před chvílí zase usnula,“ ozvala se Cora a Ida po ní vrhla ošklivý pohled. Derek se zamračil ještě víc.

„Rozhodně bez tréninku,“ řekl tónem, proti kterému se málokdo odvážil něco namítat. Kromě Idy. (A Stilese, na což byl on osobně velmi pyšný.) „Vyspíš se. Dřeš víc než všichni dohromady. Takhle budeš při zatmění polomrtvá a k ničemu.“ Otevřela pusu, aby se s ním hádala, jenže někde mezi tím si musela uvědomit, že měl pravdu. Nakonec tedy místo protestů přikývla, což všechny víc než jen překvapilo. Derek se zatvářil spokojeně a přitáhl si její vegetariánskou pizzu.

Po jídle jim Ida pomohla se zbytkem úkolů. S její pomocí to bylo definitivně rychlejší. Měla v určitých oborech mnohem větší znalosti než průměrný vysokoškolák, i když oficiálně žádnou vysokou nikdy nestudovala. Tvrdila, že nemá potřebu se učit nic, co by jí někdy nemohlo být nějak prospěšné. Na studium čistě pro vědění měla celý zbytek života. (V případě, že přežije zatmění, ale to přestala dodávat vcelku rychle, protože si všimla, jak vražedně se na to Derek tváří.)

Stiles do ní drknul, když začala nad Isaacovým úkolem znovu klimbat. „Pardon,“ zamumlala a promnula si obličej. Stiles ji nevaroval, a tak hlasitě vyjekla, když jí židle zmizela pod zadkem. „He?“ udělala překvapeně, ale to už ji Derek nesl k posteli. Isaac bez zájmu obrátil stránku v učebnici a zamračil se na nové řádky integrálů.

„Alespoň mě nech se zout!“ protestovala za nimi Ida, když ji Derek položil na přehoz. Stiles sledoval Derekovo blahosklonné gesto, jako že smí, a pak ji okamžitě zabalil do deky.

„Nejsem dítě,“ stěžovala si huhlavě, když jí koukaly jen oči.

„Samozřejmě,“ odpověděl alfa, ale naprosto nic to neznamenalo. „Teď spi, až se vrátíme z tréninku, vezmu tě domů.“

Ida se s odpovědí buď nenamáhala, nebo okamžitě usnula. Ale ona to stejně nebyla otázka, spíš rozkaz.

Cora zvedla hlavu a zadívala se k posteli. „To bylo rychlé,“ zašeptala po půl minutě.

„To už spí?“

Isaac kývl.

„Je na tom hůř než nejvyždímanější hadr na světě,“ konstatoval Stiles s potřesením hlavy.

„Taky si připadáte blbě, když nám pořád se vším pomáhá?“ zeptal se blonďatý vlkodlak, modré oči plné výčitek.

Cora souhlasně zamručela, ale Stiles zavrtěl hlavou, což mu vysloužilo pobouřený pohled. „Hele, buď tu může bejt s náma a dělat úkoly, nebo se zahrabe do těch svých knih a zapomene na to, že je člověk s biologickýma potřebama. Dokud je s náma, někdo ji může vždycky donutit dát si pauzu.“

Na to nikdo neměl co říct.

„Měli bysme jít a nechat ji vyspat,“ navrhla Cora, když zaklapla učebnici chemie. Isaac kývl. Stiles se otočil na Dereka, ale ten je nevnímal. Díval se na Idu.

Stilesův první instinkt byl se otočit, protože to, co viděl, mu přišlo až moc intimní, jenže to taky bylo něco, co nikdy dřív neviděl. Ne u Dereka. Vlkodlak stál u postele a pozoroval hromadu přikrývky, jako by se měla každou chvíli obrátit v popel.

Což mu přišlo ještě mnohem horší, jen co Stilesovi došla ta spojitost a výstižnost přirovnání.

Na moment chtěl k Derekovi prostě dojít, položit mu ruku na rameno a dát mu najevo, že je to v pohodě. Že je normální bát se o lidi, obzvlášť když jsou vaše smečka… nebo družka. Ne že by si kdy myslel, že někdy uvidí Dereka s družkou. Co to vůbec, do háje, znamená? Nemělo by to být něco ve stylu ‚šťastně až do smrti‘? Protože tak to nevypadalo. Když ti dva byli spolu, nekonalo se nic, co by naznačovalo, že mají vztah. Žádné důvěrnosti, polibky ani doteky nad rámec obvyklé kvóty. (Ta byla u vlkodlaků ale trošku vyšší než u lidí. Stiles už si na to ale vcelku zvykl.) Nečekal by to v měřítku hodném Scotta a Allison, ale přece jen, vůbec nic? To, co řekla během svátků Cora, předtím nebral vážně, ale s ubíhajícími dny si uvědomoval, že z ní možná fakt nemluvil oměj.

Přešel k alfovi a zastavil krok za ním. „Bude v pohodě.“

Derek zamručel a pak se na něj zamračeně otočil. „Co?“

„Ida,“ kývl hlavou k posteli. „Jakmile se trochu vyspí. A nají. A nebude muset zachraňovat naše kolektivní zadky před nevyhnutelnou a bolestivou smrtí.“ Zarazil se a odkašlal si. „Bude jí dobře. Po zatmění.“

Vlkodlak kývl, ale napětí z jeho výrazu nevymizelo. Bez dalšího slova nebo pohledu vyšel ven z bytu a Stiles ho rozpačitě následoval. Měl pocit, že všechno podělal. Nesnášel ten pocit!

-----

Klečela v budově železáren a kolem nebylo víc než trosky a nepořádek. Nadechla se zaprášeného vzduchu a ucítila krev. Vyděšeně se krčila, ale uprostřed prázdného prostoru se nebylo kde schovat.

Za ní se ozvalo zavrčení. Prudce se obrátila a nevěřícně vydechla. „Vlku?“ zeptala se. Ze stínu u stěny se vynořil velký vlk se srstí jako smola. Natáhla k němu ruku, ale zvíře zavrčelo a ve tmě se zaleskly oči. Rudé namísto zelených. Cukla sebou; to nebyl její Vlk. Ten pohyb ji donutil uvědomit si, že něco není v pořádku. Podívala se dolů na svoje nohy. Byly nepřirozeně ohnuté. Zlomené. Bolest ji zasáhla najednou a stoupala. Do stehen, do kyčlí, přes boky výš, až k pasu. Obtočila ji břicho a stiskla jako had.

Vykřikla a víc se schoulila. Vlk znovu zavrčel a přiblížil se.

Ida čekala, že ji napadne, ale neudělal to. Stál pár metrů od ní a pozoroval ji. Cítila, jak jí po tvářích tečou slzy bolesti, ale nebyla schopná se pohnout ani volat o pomoc.

Jenže to už k ní přistupoval a natahoval se vedle jejího levého boku. Překvapeně ho sledovala, ale nevypadal, jako by jí chtěl ublížit. Pomalu a nejistě natáhla ruku a dotkla se dlouhé srsti. Zamručel, ale nechal ji, aby ji prsty pročísla, jako to dělala plyšové hračce od Briana.

„Pomoz mi,“ zašeptala. Věnoval jí dlouhý, zpytavý pohled. „Prosím,“ zaškemrala. Bolest neustávala. Naopak.

Někdo se zasmál. Žena. Ida se otočila přes rameno, ale nikoho neviděla. Když se otočila nazpět, vlk byl pryč. Opuštěně vykřikla. Jak ji tu mohl nechat?

Další výkřik nepatřil jí. Byl silnější a mužský. Před ní dopadlo tělo s hlubokými šrámy a rozervaným hrdlem.

Byl to Derek. Zelený pohled vyhaslý a prázdný. Ze stínů zavrčel vlk.

Znovu se rozkřičela.

-----

Když se smečka vrátila z tréninku, Ida se ještě pořád choulila v koutě. Byla v něm od chvíle, co se probrala z noční můry. Držela v rukou Derekovo tričko, třásla se zimou od studené podlahy, ale nedokázala se donutit vstát.

Byl to Isaac, kdo ji objevil.

„Ido?“ vyjevil se. „Kriste, co ti je?“

„Derek?“ hlesla sotva slyšitelně a zadívala se na něj. „Derek?“ zopakovala hlasitěji, ale i tak to byl jen zlomený chrapot. Její emoce už dávno překročily hranici paniky, když se nemohla Derekovi dovolat a potom ani nikomu dalšímu ze smečky. Teď visela za špičky prstů nad propastí hysterického záchvatu.

„Derek jde hned za námi,“ ujišťoval ji Isaac, ale Ida se nedokázala přestat třást. „Dereku!“ zakřičel tedy kamsi za sebe.

Ať není mrtvý. Prosím, ať není mrtvý. Jenže pořád nedokázala zahnat vidinu prázdných zelených očí.

„Pojď. Vstaň z té země,“ pobízel ji Isaac opatrně, ale to už se objevil jeho alfa. Rychle si klekl na zem vedle Idy.

„Jsem tu. V pořádku. Pojď ke mně,“ pobídl ji a napřáhl k ní ruce. Vrhla se na něj. (A později se za to do hloubi duše styděla.)

„Nevěděla jsem- Já- Mobily nefungovaly-“ snažila se mu všechno vysvětlit, ale hlas se jí lámal.

„Donutil jsem všechny vypnout telefony, když jim pořád chodily esemesky. Nedošlo mi, že by se mohlo něco stát. Že bys mohla potřebovat-“ Zarazil se a zvedl ji do náruče. I s ní se posadil na postel. Zabořila mu tvář do prsou, kde mohla slyšet a cítit jeho tlukoucí srdce a pracující plíce.

„Jsme naživu. Oba,“ zamumlal a zvedl její ruku ke svému srdci. Tlouklo jí pod prsty silně a stabilně.

Ida myslela na vlka, který ho měl ve snu na svědomí. Derek to vůbec nechápal. „On byl můj.“

„Byl to jen sen. Nic to neznamená.“

Doufala, že má pravdu. Jenže zároveň měla pocit, že jí něco důležitého uniká. Něco opravdu důležitého.

„Jsi ledová,“ poznamenal nespokojeně.

„To je fuk,“ zamumlala a otřela se mu nosem o klíční kost. Jenom malinkou útěchu. Nechtěla to přehnat. Pak se odtáhla a podívala na Isaaca, který pořád ztuhle stál kus od nich. „Nechtěla jsem tě vyděsit. Omlouvám se.“

„Dobrý,“ usmál se, ale nevypadalo to ani trochu upřímně. „Nevěděl jsem, že máš taky noční můry.“

„Každý je někdy má,“ pronesl klidně Derek, jako by ho konejšil. Ale ten tón pravděpodobně patřil jí. „Já, ty, Cora, Ida a docela určitě i Peter.“

„Doufám, že ty jeho zahrnují naše domácí úkoly. Bylo by to jen spravedlivý, když nás je nutí psát,“ zamumlal Cora stojící kus od nich.

„Abych ti příště nedal práci navíc,“ ozval se Peter z pohovky pohotově. Ida se tam podívala přes Derekovo rameno. Peter vypadal, že jejich malé drama ignoruje. Problém s Peterem ale byl, že jakmile vypadal, že si nevšímá, znamenalo to, že ví přesně, co se děje.

Ida se zadívala na Dereka. „Vezmeš mě k Lydii, prosím?“ Přikývl. Postavil ji na nohy, ale když se chtěl postavit, zarazila ho. Dřív než si to stihla rozmyslet, dala mu pořádný pohlavek. Překvapeně na ni zíral.

„Za ten debilní nápad vypnout všem telefony.“

Povzdechl si a kývl. „To je fér.“

Než odešla, Cora i Isaac ji pevně objali. Na vteřinu ji zaskočili, ale pak jim to vrátila s téměř dvojnásobnou intenzitou. Isaac zašeptal tiché ‚mám tě rád‘ a ona mu to vrátila slovy ‚já tebe taky‘. Byla natolik fyzicky i emocionálně vyčerpaná, že ji to ani nedokázalo vyděsit. Byl to prostě fakt. Pak se podívala na Coru. „I tebe.“ Derekova sestra se na ni zářivě usmála a pak ji poslala do postele. Za což ji Ida odměnila unaveným smíchem.

„A já nic?“ zeptal se Peter, jako by ho ranila. Ida se na něj zadívala s přimhouřenýma očima.

„Tebe toleruju.“

Peter se zazubil. „To ujde, rusalko, ale ještě to vylepšíme.“

„Jasně,“ odfrkla si. „Sni dál.“

Derek ji následoval do výtahu a k autu. Cesta k Lydii proběhla v příjemném tichu. Ida výjimečně neklimbala, i když se nedalo říct, že by nebyla unavená.

Když zastavili, otočila se na něj. „Půjdeš se mnou?“ Už to bylo skoro pět dní, kdy za ní naposledy přišel. Věděla, že minimálně jeho vlčí část je z toho nešťastná.

„To není moc dobrý nápad,“ zavrtěl hlavou vážně.

„Proč?“ nechápala. Vždyť mu to právě nabídla, ne? Nedělala by to, kdyby to byl špatný nápad.

„Potřebuješ se vyspat,“ pronesl s jasnou narážkou, že pokud by šel nahoru, spánek by se nekonal. Idě by to ani v nejmenším nevadilo. Mohla spát potom. Nebylo to tak, že by jim to zabralo víc než patnáct minut, když to nebudou protahovat. Pět dní je pět dní.

„Spala jsem odpoledne.“

„Ne dost. Jdi a vyspi se,“ pobídl ji téměř klidně. Téměř.

Pozorně si ho prohlédla. Byl napjatý jako luk, ramena ztuhlá, zatímco prsty pevně svíral volant. „Děje se něco?“

„Ne.“

„Dereku,“ vzdychla si a opřela se bokem do sedačky tak, aby na něj pohodlně viděla a mohla si opřít i hlavu. „Řekni mi, jestli ti něco straší v hlavě. Víš, že jsem dobrý posluchač. Navíc, je to moje práce,“ pousmála se.

„Nic to není. Vážně. Jdi spát.“

„Jak myslíš,“ vzdychla, když viděla, že jí opravdu nic neřekne. „Obvykle s tebou alespoň nemívám noční můry, ale nevadí, můžu si na to něco vzít. Uvidíme se zítra na tréninku.“ Sevřel volant ještě pevněji. Co mu je?!

„Dobrou noc,“ popřál jí a počkal, než vystoupí a dojde ke vchodu. Potom se rozjel a zadní světla camara brzy zmizela za zatáčkou. Ida zašla do domu s hlavou plnou hypotéz. Co se stalo mezi jeho bytem a tímhle domem, co ho mohlo tak rozhodit?

Během toho, co si připravovala čaj na spaní, na nic nepřišla a ani později, když si čistila zuby, ji nic neosvítilo. Když už ale byla v posteli a téměř spala, ucítila, jak se matrace pod ní zhoupla, když se těžké tělo složilo na druhou polovinu postele. Usnula s úsměvem.

-----

Ida zavírala dvířka skříňky, když bezděčně zvedla hlavu a uviděla Dereka. Studenti mu automaticky uhýbali z cesty. Nevypadalo to, že by o ní věděl. Což byla samozřejmě hloupost; spíš si jí nevšímal. Což bylo logické, protože problém s Idiným falešným věkem byl pořád aktuální.

Ale podívat se na ni mohl. Pozdravit nebo tak.

Všimla si několika seniorek, které ho pozorovaly, a zamračila se. Mohly by mít alespoň slušnost a nekoukat na něj jako na kus masa.

„Co se děje?“ objevila se Cora zničehonic.

„Co? Nic,“ obrátila se na ni Ida a pokoušela se nedívat směrem, kde se Derek vyskytoval.

„Nelži.“ Cora si ji zkoumavě prohlížela, pak naprosto bez okolků začenichala jejím směrem. Ida na ni nevěřícně zírala. „Co to děláš?“

„Ty žárlíš!“ vyjekla Cora pobaveně a v očích se jí zajiskřilo. Ida se uraženě ohradila.

„Nežárlím.“ Ohlédla se za Derekem, jedna ze seniorek se na něj usmála a vypjala hrudník. Mnohem obdařenější než ten Idin, nutno dodat. To nemají ani kapku sebeúcty?

„Jo, jasně,“ podotkla Cora suše.

Ida obrátila svůj pohled k ní, částečně proto, aby neviděla ani Dereka, ani čtvrťačky. Nepotřebovala sledovat, jak se mu budou vrhat pod nohy. Nehledě na to, že nechtěla vidět, jak se na ně bude dívat on. Na nich se totiž bylo na co dívat. „Co tu vůbec Derek dělá?“ zeptala se s pečlivě udržovaným tónem nezájmu. Cora nevypadala, že by jí to baštila.

„Peter mu zavolal, aby přišel. Neříkal proč, takže nevím, ale asi to bude důležité.“

Ida si odfrkla. „To by mělo být, protože-“

Cora se rozesmála. „Richardsová se mu právě vrhla pod nohy. Asi to mělo být nenápadné zakopnutí. Nemyslím, že čekala, že ji překročí.“ Ida se rychle ohlédla. Naštvaná černovláska s výstřihem hlubším, než byl před deseti minutami, se naštvaně sbírala na nohy. Ida vyprskla smíchy.

„Alespoň že první hezkou studentku nezatáhl do kumbálu. Měla bych mu asi přiznat větší kredit,“ zamumlala pobaveně, ale Cora si ji prohlédla s tázavým výrazem.

„Vážně? Ty si myslíš, že tě odkopne kvůli hezčí?“

Pokrčila rameny. „No, řekněme, že pouto nic nezměnilo. Pořád vypadám stejně a pořád to za moc nestojí. Vlastně… myslím, že jsem zase zhubla,“ zamumlala nespokojeně a podívala se kriticky na svůj zadek. Cora si ji prohlédla a zakroutila hlavou.

„Fajn. Budeme se do tebe snažit nacpat víc jídla. Ale to nic nemění na faktu, že si tě Derek vybral a má tě rád.“

„Co?“

„Co co?“ nechápala Cora. Idě došlo, že by se neměla tak divit. Druhové by se měli mít přinejmenším rádi, ne? Derek to nejspíš předstírá lépe ne ona. „Neříkej, že tě to překvapuje?“ Cora si ji překvapeně měřila.

„No,“ Ida trhla rameny a nejistě se na ni podívala. „Jo. Trochu. Neber to nějak zle, ale tobě Derek přijde jako někdo, kdo-?“ zarazila se a opřela o cizí skříňky.

„Co tím myslíš?“ zeptala se Cora nejistě.

„To je fuk, nech to být.“ Ida sklopila oči k podlaze.

„Ne, řekni mi to. Cos myslela? Že Derek nemá kapacitu na city? Myslíš si, že je-“

„Ne!“ vyhrkla Ida a přerušila Cořin rozčilený monolog. „Takhle jsem to nemyslela. Prostě jen… Hele, poslední ženská, který se rozhodl dát šanci, s ním epicky vyjebala a já si nemyslím, že je ochotný do toho zatáhnout pocity. Alespoň teď už ne. Já bych nebyla.“

„Poslední kluk, co tě pozval ven, ti zkusil vyříznout srdce.“

„Přesně.“

Chvíli bylo mezi nimi ticho. „Snažíš se mi tu naznačit, že ty jsi ta, která ho nemá ráda?“

Ida sebou cukla. „Mám ho ráda,“ vyhrkla rychle, ale pak zaváhala, „svým způsobem.“

„Svým způsobem? A to, sakra, znamená co?“

„Je součást smečky. Tebe s Isaacem mám ráda, to víš, ne?“

Cora se zamračila. „Takže chceš říct, že ho máš ráda jako součást smečky, ale-“ Tázavě se na Idu zadívala.

„Já vlastně nevím,“ vydechla Ida poraženecky. „Nevím, co si o něm myslet od chvíle, co se rozhodl, že mě chce za družku. Z logického hlediska to asi chápu, ale-“

„Jasně, protože Derek je proslulý svým logickým uvažováním,“ zašklebila se Cora znechuceně.

Ida se zamračila. „Proč to vlastně řešíš? Souhlasila jsem s tím, že mu budu dělat družku, takže co na tom záleží? Navíc, tohle jde mimo tebe, ne? Ne že bych se snažila říct, že se nemáš o Dereka starat, ale tohle se tě vážně netýká.“

„Nestarám se o Dereka. Starám se o tebe.“

„Není třeba,“ pronesla Ida pevně, ale do hlasu se jí vloudil měkký podtón. „Radši si pospěš, máš hodinu na druhé straně školy,“ mávla pak rukou směrem k chodbě. Cora se zamračila, ale neprotestovala.

„Ještě se k tomu vrátíme. Nemůžeš mě zazdít.“

Ida se zašklebila. „Ani jsem nedoufala.“ Cora se zatvářila spokojeně a pak vyrazila pryč. Ida se za ní ještě chvíli dívala, nemusela spěchat, měla volnou hodinu.

O čem chtěl Peter s Derekem mluvit? Podařilo se mu něco zjistit? Ohlédla se přes rameno směrem, kde zmizel Derek. Hlavou jí vířily dohady.

Proč se prostě nezeptáš? Jsi emisarka, pro všechny svaté, chovej se tak!

No… jo. Pravda.

Hodila si tašku přes rameno a rychlým tempem prošla mezi studenty, aby zahnula do stejné chodby jako Derek. Peterova kancelář byla o dvoje dveře dál vlevo.

Zastavila se s rukou na klice, ale mělo jí dojít, že na to je pozdě.

„Pojď dál, rusalko.“ Peterův hlas byl přes dveře trochu zkreslený. Vešla.

„Co se děje?“ vyhrkla a vzápětí stiskla rty. Tolik k nenápadnosti. Derek pozvedl jedno silné obočí. Idu na moment napadlo, jestli poslouchal její rozhovor s Corou, ale doufala, že ne. Chodba byla hlučná a nebyl nijak blízko, takže pokud by se opravdu nesnažil, neměl by je slyšet.

„Nějaké novinky,“ pronesl Peter a opřel se do židle, ta se zvedla na dvě nohy a on se lehce zhoupl.

„Jaké?“ zeptala se, když nic dalšího nedodal.

„Kolují drby a tak.“

Zamračila se. „Dělá ti dobře, že to z tebe musím lámat?“

Peter se usmál. „Neskutečně.“ Derek tlumeně zavrčel a Peter vzdychl. „Není s vámi žádná zábava. Od tebe bych to čekal, synovče, ale ty jsi mě, rusalko, zklamala.“

„Budu to muset přežít,“ procedila. „Jaké drby?“

„Lovci,“ pronesl s pokrčením ramen, ale škádlení z jeho tónu vymizelo.

„Kolik? Kde?“ zeptal se Derek úsečně a Peter k němu obrátil pohled.

„To budeš muset zjistit ty. Nemůžu odsud jen tak odkráčet, mám ještě tři hodiny.“

„Kde jsi to zjistil?“ Po tom, co řekl, si uvědomila, že Peter byl od rána ve škole.

„Mám svoje způsoby.“

Derek znovu zavrčel a zíral svému strýci do očí, ale ten neuhnul. Ida je ignorovala, namísto toho přešla k oknu. Z něj bylo vidět přímo na parkoviště. Ušklíbla se. Drby z parkoviště? Vážně, Petere? Zasmála by se, kdyby nebyla tak nervózní. Byli tu lovci. Jasně, ti tu byli v podstatě pořád. Lovci byli neustále v pohybu, přicházeli a odcházeli, jen málo z nich zůstávalo na jednom místě delší dobu. Allison s otcem byli výjimka, ale také byli v podstatě na odpočinku.

Jenže tihle konkrétní lovci v tuhle konkrétní dobu… Přímo to křičelo Deucalion. A přesně toho se Ida celou tu dobu bála.

„Co se děje?“

Škubla sebou. Nevšimla si, že k ní Derek došel.

„Jen pocit.“

„Nijak příjemný, hádám. Je z tebe cítit úzkost,“ pronesl Peter uvolněně. Až příliš uvolněně.

„Co když jsou tu na jeho popud? Obhlížení terénu, aby mohli přichystat past?“

„Teď o nich víme. Přijdeme na to, co mají v plánu. Mohli by nás dovést k němu.“

Odfrkla si. „Deucalion není idiot. Jestli je sem poslal, nebudou vědět, že je vlkodlak nebo jak vypadá. Nebude riskovat vlastní krk vzhledem k tomu, že bude stejně zranitelný jako vy.“

„Poradíme si.“

Derek optimista? Měla chuť ho kopnout.

„Jasně,“ pronesl Peter téměř vesele. „Stiles je teď přece uchazeč o dokonalost. Když se všechno podělá, vběhne na scénu a zachrání den.“

Derek ztuhl a pak s mručením zavřel oči, na tváři výraz naprostého zoufalství. „Jsme v hajzlu.“ 

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa - 18.: