Alfa - 17. • OurStories.cz ~ naše povídky

Scott má problém. Cora tuší, co její bratr chce. Ida má pocit, že by se měli bát.

20.01.2014 (11:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1923×

Dostat Scotta k Deatonovi nebylo nijak těžké. Vlkodlak byl pořád v bezvědomí. Horší to bylo s těmi dvěma, co byli při vědomí. Vypadali našlápnutě. Oči jim neustále měnily barvu na žlutou a zpět, zatímco jim občas uteklo tlumené vrčení, když se ozval zvuk, který nečekali, nebo se někdo pohnul moc rychle. Stiles se na to pokoušel nemyslet, když strkal Scotta na sedadlo spolujezdce a zapínal mu pás.

„Jedete?“ otočil se na Isaaca s Corou, když se mu to konečně podařilo, ale za ním nikdo nebyl. Zůstal sám s bezvědomým a částečně šíleným alfou. Paráda.

Nastoupil do auta a nastartoval. Obezřetně hodil pohledem po Scottovi. Nevěděl, co si myslet o tom, co se stalo. Proč by ho chtěl Scott kousnout? Věděl přece, že Stiles nechce a pravděpodobně ani nemůže být vlkodlak.

K Deatonovi dojel tak rychle, jak jen to šlo, protože netušil, jak moc mimo Scott bude, až se probere, a nechtěl, aby se to stalo za jízdy v autě. V jeho autě. S ním za volantem. Ne, taková varianta budoucnosti v jeho diáři rozhodně nebyla.

Přehodil si Scottovu paži přes ramena a vytáhl ho z džípu, doufal jen, že Deaton nebude mít zrovna napilno, neměl tušení, jak by tohle vysvětlil někomu, kdo by tam čekal, než mu naočkují trpasličího pudla. Nebo jakékoliv jiné zvíře, když na to přijde. Bezvědomého člověka většinou člověk při smyslech zaveze do nemocnice a ne na veterinu.

Ovšem vlkodlaka... (Ne, nikdy ho nepřestane bavit, že vlkodlaci se nechávají ošetřovat od veterináře. Prostě nikdy.)

„Pane Stilinski?“ Deaton překvapeně zvedl hlavu od recepčního pultu. „Co se stalo?“ zvážněl okamžitě, jak pochopil, že je Scott mimo.

„Opilý,“ vysvětlil Stiles. Ale Deatonův pohled mu řekl, že to nebyla dostatečná odpověď. No jo vlastně, vlkodlaci se nemůžou opít, moc rychlý metabolismus. „Oměj.“ Tenhle dodatek stačil, aby se veterinář hnul a podebral bezvládného alfu pod druhou paží.

Položili ho na vyšetřovací pult a Stiles od něj ustoupil okamžitě, jak jeho podpora přestala být nutná.

„Co se přesně přihodilo?“ ptal se Deaton, zatímco prohlížel Scotta. Po jednom mu zvedl víčka a zkontroloval reakci zorniček na světlo. „Upadl do bezvědomí sám?“

Stiles zavrtěl hlavou. „Museli ho knokautovat. Snažil se mě pokousat, ale Ida mu strčila ruku do cesty.“

Ida. Kristovy rány, ona vážně strčila alfovi ruku do tlamy a nechala se pokousat. Aby nemohl pokousat Stilese.

Nebyl si jistý, jak by měl tuhle myšlenku zpracovat. Nebyl si ani jistý, jestli to jde.

Ani nevěděl, jestli je v pořádku. Vytáhl z kapsy mobil, ale žádná zpráva na něm nebyla. Kdyby to nezvládla, dali by mu vědět, ne? Do háje! Na co to myslí? Proč by to neměla zvládnout? Jasně, že to zvládla, byla to Ida, prokrista. A měla u sebe Dereka.

Jenže ta úzkost nemizela a popravdě, Scottova blízkost tomu nijak nepomáhala.

„Jestli si už poradíte, doktore, tak já musím jít. Chci vědět, jestli je Ida v pohodě.“

„Slečna Quinnová se nemůže přeměnit,“ poznamenal Deaton vyrovnaným hlasem. Stiles na to jen kývl a nerozváděl celou situaci kolem kousance a toho, co se stalo potom. Udělal krok ke dveřím, ale pak se zastavil.

„Kdyby se probral...“

„Pošlu zprávu.“

Stiles se nervózně ošil. „Jo, dík. Ale spíš jsem myslel…“ Deaton se na něj vyčkávavě podíval. Jenže Stiles nevěděl, jak by to měl říct.

„Nechám si ho tu přes noc,“ bylo nakonec to, co se ozvalo, a řekl to Deaton. „Nebude tě… obtěžovat.“

„To ne! On neo- Ehm, prostě jen. Kdyby ho to ještě nepřešlo a pořád chtěl někoho kousnout, nechci, aby ohrozil tátu.“ Byla to jen poloviční pravda, ale pořád to byla pravda.

Doktor chápavě kývl. „Dám pozor, aby nikomu nic neudělal.“

„Dík, doktore,“ zamumlal Stiles a s pocitem, že je naprostá sketa, se dal na ústup.

Dojel do prázdného domu a zarazil se s pohledem na malý umělý vánoční stromek stojící na stolku před televizí. Neměl ani deset palců a byla to jediná vánoční výzdoba, kterou v domě měli. Stiles si šokovaně uvědomil, že je Boží hod. S nepříjemným pocitem v žaludku přešel do kuchyně a vytáhl ze skříňky nad linkou balík sušenek. Tolik ke sváteční večeři.

Ne že by nějakou za posledních osm let měli. Neslavili Vánoce od doby, co… Jo. Prostě neslavili. Jeho otec si pravidelně bral na Štědrý den i Boží hod službu, aby ti ze stanice, kdo měli normální rodinu, mohli svátky strávit s ní. Stejně tak to dělala i Scottova matka od doby, co byli dost staří, aby se o sebe dokázali postarat sami. Teď to byla rozhodně výhoda. Nebude se muset bát, až Scott nepřijde dnešní večer domů. Pokud to tedy u Deatona bude trvat tak dlouho. Stiles neměl tušení.

Přibral ještě flašku Mountain Dew a pomalým krokem vyšel po schodech do pokoje.

Málem ho trefil šlak, když otevřel dveře a našel na zemi sedět Coru s Isaacem. Leknutím si upustil flašku pití na nohu a sušenky odletěly stranou, kde narazily do zdi a s protivným křupáním skonaly na podlaze. Ten zvuk jasně prozrazoval, že teď už je bude moct jíst tak jedině lžičkou. Nesnášel rozdrobené sušenky!

„Krucinál, lidi. Dveře?“ navrhl a mávl oběma rukama za sebe směrem k přízemí. Isaac k němu zvedl jen s námahou soustředěný pohled a pak se natáhl po pití, které se dokutálelo po modrém koberci na půl cesty k němu. Odzátkoval ho a Stiles sledoval, jak v něm jeho nejmilejší pití mizí jako v písku na Sahaře.

„Jasně. Jako doma,“ pronesl suše, sebral sušenky a zavřel za sebou dveře. „Kromě obvyklé ignorace společenských pravidel je vám dobře? Nějaká přetrvávající touha honit, napadat či okusovat nevinné přihlížející?“

„Tolik jsme nepili,“ ozvala se Cora potichu. Vypadala překvapivě sešle.

„Máte kocovinu, nebo co?“

„Trochu,“ ozval se Isaac, když konečně přestal polykat limonádu. Stiles si nedokázal nevšimnout, že čtvrtina dvoulitrové lahve zmizela v nenávratnu. Potlačil povzdech a hodil vlkodlakovi balík rozdrobených sušenek; on už je stejně jíst nebude.

„I s takhle slabou otravou trvá, než se naše těla vzpamatujou,“ pronesla Cora a objala si kolena. Stiles se zamračil. Chovala se divně. Napadlo ho, jestli…

„Je Ida v pořádku?“ zeptal se a přitáhl si židli od stolu. Isaac se zachmuřil, jak krčil rameny, zatímco drápem páral balík sušenek. Naprosto ignoroval jasně označený proužek s šipkou říkající „otevřít zde“. Stiles nad tím v duchu zakroutil očima, ale nekomentoval to. Měl naléhavější dotazy. „Derek se neozval?“

Cora vydechla. „Ten má teď zaručeně větší starosti.“

„Myslíš, že Ida-“ Nedokázal to říct. Cora se napjala a ostře se na něj podívala.

„Ne! Ne… To ne. Kdyby- Prostě, to bychom poznali.“

„Tak proč teda-“

Isaac vypadal podobně nejistě a Stiles si uvědomil, že blonďák není vlkodlakem déle než pár měsíců. Nejspíš neví, co se děje, o nic víc než Stiles. Proto nezbývalo než páčit vysvětlení z Cory. Která byla obyčejně asi tak sdílná jako její bratr.

Stilesovi zapípal mobil, ohlašující příchozí zprávu. Byla od Deatona. Scott byl v pořádku, ale pořád mimo, proto zůstane zavřený na klinice až do zítřka. Stiles zprávu předal dál a zatlačil zpátky výčitky z toho, že nechal nejlepšího kamaráda o samotě, když byl tak mimo. Jenže pud sebezáchovy byl pud sebezáchovy.

„Pořád nechápu jak to, že ho Derek nezabil,“ zamumlala Cora. Stiles se napjal.

„Dobře, Scott to možná trochu přepískl, ale to ještě neznamená, že by ho za to měl někdo zabíjet. Nebyla to jeho vina,“ bránil ho Stiles vehementně. Cora ale zavrtěla hlavou.

„Ty to nechápeš. Scott napadl Idu.“

„Já vím. Byl jsem tam.“ Kam tím mířila?

Cora si ale pohrdavě odfrkla a přejela pohledem z jednoho na druhého. „Nejsi vlkodlak, proto to nechápeš. Ida je jeho družka. Derekův primární instinkt je ji chránit. Zabít každého, kdo by ji mohl ohrozit. Tak to je. Družka znamená potomci, rodina. A pokud je to navíc družka alfy, kterou napadne jiný alfa? To je recept na představení, vedle kterého bude Hellraiser vypadat jako pohádka pro děti. A on ho přesto jenom omráčil.“ V jejím hlase jasně zazníval obdiv.

Stiles mlčel, protože kdyby promluvil, nejspíš by na jeho hlase bylo poznat, že k obdivu má daleko. Cítil se vnitřně spřízněn se záchodovou mísou, protože se s ní nejspíš brzy podělí o obsah svého žaludku. Alespoň pokud mu mozek nepřestane promítat možné scénáře s utrhanými končetinami a vnitřnostmi plujícími vzduchem jako konfety na Nový rok.

„Musí existovat něco silnějšího, co ho donutilo nechat Scotta být,“ pronesl po pár minutách ticha, když se mu podařilo představivost zkrotit.

„Ida byla pokousaná,“ ozval se Isaac. „Slyšeli jsme ji, když se to zhoršilo.“

„Takže její záchrana proti pomstě?“

„Instinkt,“ Cora přikývla a s povzdechem se sesunula tak, že se hlavou opírala Stilesovi o stehno. Jednu ruku mu obtočila kolem lýtka a zavřela oči. Stiles se pokoušel nemyslet na jemný pohyb palcem, který si nejspíš mylně zaměňoval s hlazením. Protože to není možné. Cora by ho nehladila. Nebo jo? Ne. Určitě ne. Ale je to cítit jako hlazení.

Násilím se odtrhl od úvah o palcích a džínách, které propouštěly překvapivé množství tělesného tepla. „Derek mi nepřijde jako typ romantickýho hrdiny. Nebo romantickýho cokoliv. Myslím, že to přeháníš.“

Cora tlumeně zavrčela. „Nemluvím o romantice, pitomče. Derek chce rodinu. Vždycky chtěl rodinu a teď konečně našel někoho dost kompatibilního na to, aby byla jeho družkou. Udělá všechno, aby o tu možnost nepřišel.“

-----

Seděli kolem stolu v Derekově bytě. Smečka s Idou, Scott s Deatonem a mimo všechny Stiles s Lydií.

„Pokud to chápu,“ pronesl Deaton pomalu, „jednalo se o oměj v alkoholu, který byl určený pro Dereka po jeho souhlasu. Jak se tedy dostal ke Scottovi?“

„To je moje vina,“ vyhrkla Cora, ale Ida zvedla ruku.

„Ne. To není. Je to má vina. Řekla jsem něco, co jsem si dobře nerozmyslela. Nemělo by to takový účinek, pokud bych byla jen emisar, ale to není omluva. Byla moje chyba, když jsem si neuvědomila, že cokoliv řeknu, bude bráno ne jako doporučení, ale jako příkaz vzhledem k tomu, že jsem polovinou alfa páru. To bylo neodpustitelné přehlédnutí a Cora za to nenese žádnou odpovědnost.“

„Byl můj nápad, aby se napili i ostatní,“ zamračila se na ni Cora. Ida to ignorovala.

„To, co se stalo, je moje chyba a Scott za své jednání není odpovědný.“ Derek nespokojeně zavrčel, což nikoho nepřekvapilo, ale to, že si odfrkl Stiles, k němu obrátilo pohled celého stolu.

„Scott rozhodně alespoň trochu věděl, co dělá. Byl docela v pohodě, když si přišel postěžovat na Allison. Jo, jasně, choval se trochu divně, ale pak mu to prostě cvaklo v hlavě a rozhodl se, že budu jeho parťák na věčnost.“ Otočil se čelem ke svému nejlepšímu příteli. „Ne že bych si nevážil péče, ale, brácho, to fakt nebylo v pohodě.“

„Mrzí mě to, Stilesi. Vážně, kámo, strašně mě to mrzí. Víš, že bych ti to nikdy neudělal,“ snažil se Scott, ale něco na tom, co říkal, nebylo správné. Isaac se jeho směrem zamračil. Taky si toho všiml?

„To je právě to, Scotte,“ mávl rukama Stiles. „Už to nevím. Co když ti prostě někdy rupne v bedně a ty mě stejně kousneš? Navíc se možná ani nemůžu stát vlkodlakem, jako Ida a Deaton.“

„Nekousnu tě!“ namítl Scott, ale jeho výraz říkal, že pochybuje. Ida naklonila hlavu na stranu.

„Kdy to začalo, Scotte?“ zeptala se ho potichu.

Otočil se na ni. „Co?“ zeptal se a uhnul před jejím upřeným pohledem.

„Tvoje potřeba smečky.“ Několik pohledů se na ni tázavě obrátilo, u Dereka a Deatona se ale mihlo pochopení.

Scott si povzdechl a sklopil hlavu. „Když se mě ujal Deaton.“ Zmiňovaný se zachmuřil.

„Mělo mě to napadnout. Alfa bez smečky… To nikdy nevydrží dlouho. Doufal jsem, že pravý alfa to zvládne, ale zjevně má stejné potřeby jako jakýkoliv jiný alfa.“

„Potřeby?“ zeptal se Isaac. Deaton se na něj podíval.

„V první řadě potřebu smečky. Byl tu důvod, proč se Derek po tom, co se stal alfou, pustil do přeměňování teenagerů. Tak jako tu byl důvod, proč Peter Hale pokousal tebe, Scotte.“

Ten se napřímil a zamračil. „Nebudu jako Derek!“ prohlásil tvrdě a vrhl po starším vlkodlakovi nevraživý pohled. „Nezatáhnu někoho do tohohle života plného lovců a kanim a kdoví čeho všeho ještě.“

„No,“ pronesla Ida pomalu. „Mít smečku neznamená, že si musíš všechny její členy sám vytvořit. Můžeš přijmout omegu.“

„Počkat,“ zarazil se Scott, „to jako jen tak? Potkám omegu, řeknu mu, že může být v mojí smečce, a on se stane betou?“

„Více méně,“ připustil Deaton. Ida se ušklíbla. To bylo řečeno velice zjednodušeně.

„Musí se ti podřídit, ale ano. Tak nějak to funguje,“ řekla a zaklesla prsty do sebe. „Přesto to není snadná cesta.“

„Jak to? Vždyť co může být těžšího než vytvořit vlkodlaka a učit ho se ovládat? Omega přece bude už zkušený vlkodlak, ne?“ zeptal se Scott.

„Omega má většinou důvod pro to být omegou,“ vložil se do toho Derek. „Proto jsem si radši vytvořil vlastní vlkodlaky.“

„Chceš říct zničil třem lidem život,“ poznamenal Scott kousavě.

„Hej,“ ozval se Isaac překvapivě ostře. „Erica s Boydem jsou možná mrtví, ale ani oni, ani já jsme neměli před Derekem lehký život. Bylo nám líp jako jeho smečce. Jasně, dělá chyby, ale za okolnosti Derek nemohl, a okolnosti byly to, co připravilo Ericu a Boyda o život.“ Ida se při pohledu na mladého vlkodlaka neubránila pýše. Zároveň ji ale bodla lítost, když ucítila, jak se vedle ní Derek zaskočeně napjal. Nečekal od Isaaca, že se ho zastane.

„Zatím jsi neprokázal, že bys byl dobrý alfa, takže si odpusť kritiku,“ vyzvala sama Scotta tvrdě, zapomínajíc na své předsevzetí, že bude kajícná.

„Možná nám tenhle incident nakonec poslouží,“ ozval se zamyšleně Deaton. „Mohlo se klidně stát, že by se ti ta potřeba vymkla někde, kde by tomu neměl kdo zabránit. Teď, když to víme, můžeme se na to soustředit a pokusit se to vyřešit.“

„Co to znamená pro nás, potencionální oběti?“ ozval se Stiles obezřetně.

Deaton se zlehka usmál. „Znamená to, Stilesi, že se můžeš dál soustředit na studium, aniž by ti ze Scottovy strany cokoliv hrozilo.“

„Takže páteční večery pořád platí?“ zeptal se Stiles o poznání spokojeněji. Byla to olivová ratolest a Scott to poznal. Vděčne se usmál.

„Jasně, kámo. Přinesu křupky.“

„Fajn,“ ozval se Stiles. „Takže, co dalšího je na pořadu schůze?“

Ida se zamračila. „Nepospíchej, Stilesi. Pořád nevím, co-“

„Nic,“ řekl Scott. „Nech to být. Udělalas chybu a napravilas ji tím, žes zachránila Stilese. Za mě je to v pořádku.“ Vděčně kývla hlavou a podívala se na Deatona.

„Souhlasím se Scottem. Předpokládám, že podobné experimenty už se opakovat nebudou?“ zeptal se s pozdviženým obočím.

„Ne,“ vyhrkla ve stejný moment jako Derek.

„Rozhodně ne,“ dodal ten ještě.

„Výborně. Pak myslím, že je to všechno. Budu se muset vrátit do ordinace. Scotte, ty máš dnes taky práci, neopozdi se.“ S tím vstal, rozloučil se a odešel. Scott odsunul židli a přešel ke Stilesovi. Natáhl k němu ruku, ten ji chytil, nechal se vytáhnout ze židle a pevně obejmout. Rozevlátě poplácal Scotta po zádech a s tím bylo mezi nimi všechno dobré. Fascinující.

Stiles se otočil na Idu. „Budeš ještě dneska něco-“

Otráveně mávla rukou, ale usmála se. „Padej odsud. Přes Vánoce se s tebou nebudu trápit. To musí jen chudák Lydie.“

Zmiňovaná si zoufale povzdechla. „Za to byste mě měli brát na nákupy každý týden,“ poznamenala. Stiles se k ní zhrozeně otočil. „Nestačilo by ti jít s náma na bowling?“ Lydie našpulila pusu, odfrkla si a pak pokrčila rameny.

„Tak jo.“

Všichni tři se vypakovali z bytu během minuty.

„No, to nešlo tak špatně,“ poznamenal Peter, který to všechno celou dobu pozoroval ze schodů. Seděl napůl skrytý za středovým sloupem, i když o něm samozřejmě všichni věděli.

„Jasně, máme tu jen alfu, který má tendence vytvořit si vlastní smečku. Třikrát hurá,“ poznamenala Ida a protáhla se.

„Měl jsem spíš na mysli, že tě neukřižovali za otrávení většiny vlkodlačí populace ve městě,“ poznamenal s pokývnutím, „ale dobře.“

„Díky, vždycky ráda slyším, jak ti záleží na mém zdraví,“ ušklíbla se a věnovala mu opravdu kyselý pohled. Peter blýskl pokřiveným úsměvem.

„Jestli je to všechno, tak mě omluvte, rád bych si užíval volna, dokud to jde. Kariéra středoškolského učitele je náročnější, než by se mohlo zdát.“

„No jasně,“ odfrkla si Ida společně s Corou a Isaacem. Peter na ně vrhl pohrdavý pohled a s upozorněním, ať mu nevolají, pokud nepůjde o život – speciálně o jeho ‒ zmizel. Ida se obrátila na Dereka. Teď přišel ten správný čas, aby udělal to, o čem spolu diskutovali, když jí pomáhal ošetřit zranění od Scotta.

Nepatrně kývl.

„Coro?“ oslovila dívku. Ta k ní zvedla pohled. Vytáhla z kapsy klíčky od auta. „Mohla bys skočit do mého auta? V kufru je krabice, kterou bych potřebovala přinést. Je docela těžká.“

„Jasně,“ přikývla dívka, ale vrhla na ni trochu podezřívavý pohled. Ida to chápala. Obyčejně by o něco takového řekla Isaacovi nebo Derekovi. Mrkla na ni a usmála se. Coře to stačilo, aby se uklidnila. Když odešla, Ida se přesunula na postel, sebrala z nočního stolku knihu a zapnula věž, aby vytvořila alespoň zdání soukromí.

Slyšela Derekův hlas, ale přes hudbu mu nerozuměla. Upřímně doufala, že to nepohnojí. Snažila se předstírat, že čte, ale v podstatě celou dobu oba vlkodlaky hrozně nenápadně pozorovala přes horní okraj knihy.

Viděla, jak Isaac znervózněl, když k němu Derek přistoupil. Jak překvapeně otevřel pusu – což byla, doufala, reakce na Derekovu omluvu. Ale hlavně viděla, jak se jejímu vlčeti rozlézá po obličeji výraz nevěřícného štěstí. Když mu pak Derek položil jemně ruku na rameno, mladý vlkodlak štěstím téměř vibroval.

Ida se za knihou spokojeně culila. Když od sebe ustoupili, rychle zabořila oči zpět do textu. Ani vlastně netušila, co to čte.

„Vím, že v tom máš prsty ty,“ ozvalo se nad ní tiše. Zvedla pohled od knihy s udiveným výrazem.

„O čem to mluvíš?“

Isaac nemohl přestat zářit. „To, že mě Derek požádal, abych se vrátil sem. Bydlel tu. Vím, že je to z tvé hlavy.“

Zavrtěla hlavou. „Nemám vůbec tušení, o čem to mluvíš, vlče,“ prohlásila a po chvíli ticha se zeptala: „A vrátíš?“

Isaac se vrhl k ní na postel a Ida ho automaticky objala. Bylo snadné si zvyknout na vlkodlačí přítulnost. „Jsi skvělá. Fakt. Asi tě miluju,“ hlesl vděčně, jak se tulil.

Idino srdce zaškobrtlo a spadlo ze srázu. Roztřeseně vydechla do světlých vlasů, vděčná, že jí Isaac nemůže vidět do obličeje. Nedokázala se ovládnout, zhrozeně zírala do zdi.

Tohle bylo špatně. Nechtěla slyšet nic ani vzdáleně připomínajícího to, co řekl. Nechtěla, aby ji měl kdokoliv takhle rád. Bylo by až příliš snadné to opětovat, a to prostě nemohla. Nikdy. Už to nechtěla.

Jenže namísto, aby od sebe Isaacova slova odmrštila a zadupala tu slabou jiskru do země, pevně ho v objetí stiskla a položila mu bradu do vlasů. Voněl teplem a stejnou aviváží jako Scott, kousla se do rtu, aby nevydala nějaký nedůstojný zvuk, který by rozhodně musela vysvětlit. Isaac se jí jen zavrtal pod bradu jako přerostlé kotě. Ida zahlédla pohyb a uvědomila si, že Derek na ně oba zírá. Jeho výraz ale rozluštit nedokázala, nebyl čas. Vrátila se Cora.

„Co v tom, prosím tě, máš?“ ozvala se ode dveří, když dovnitř vpochodovala s obrovskou krabicí v náručí.

„Se podívej,“ usmála se Ida rychle a trochu falešně, zatímco postrčila Isaaca jejím směrem. „Jdi taky.“

„No to si-“ vydechla Cora, když drápem roztrhla lepenku a odklopila části víka. Ida znovu vycítila Derekův pohled, ale zatvrzele sledovala vlčata.

„Veselé Vánoce,“ popřála jim. Vzpomněl si vůbec někdo z nich, že byl včera Boží hod? Pochybovala o tom.

„Dárky?“ Isaac zněl nevěřícně.

Souhlasně zamručela. „Klidně si je můžete naskládat pod stromek, ale- Hádám, že tím se zdržovat nebudete,“ dodala, když viděla, jak se pustili do trhání obalů. Stromek stál stejně ještě pořád v koutě úplně holý. Nikdo neměl čas nebo náladu, aby ho ozdobil.

„Hele, tenhle je pro tebe,“ vyjekla Cora a hodila malý balíček Derekovi, který ho pohotově chytil. Věnoval Idě tázavý pohled, ale ta jen pokrčila rameny a usmála se.

Sledovala ho, jak ho dvakrát obrátil v rukou, než zastrčil prst pod vánoční papír a trhl. Vytáhl tmavé pouzdro s hladkým povrchem a jeho obočí vyskočilo ještě o trochu výš. Ida se musela kousnout do malíčku, aby se přestala tak bláznivě šklebit.

Sledovala, jak otevřel víčko a jeho výraz přešel z tázavého na překvapený a pak na pobavený. Sáhl dovnitř a vytáhl na prstě navlečenou novou klíčenku se znakem camara.

„Co?“ zeptala se a bláznivě se zubila, když se na ni podíval.

„Děkuju.“ Mrkla na něj a obrátila pozornost zpět k vlčatům. Cora s Isaacem se oba jevili mnohem mladší, když tak seděli uprostřed potrhaných barevných papírů a jásali nad úplně obyčejnými dárky.

„Tak dělej, Dereku, máš tu další!“ vyzvala ho Cora netrpělivě.

„Vážně?“ Vypadal překvapeně.

„Co, myslel sis, že to bylo všechno?“ zasmála se Ida a bavila se jeho rozpačitým výrazem. Popohnala ho gestem směrem ke krabici, kde mu Cora vrazila do náruče několik balíčků. Nerozhodně tam stál, držel je v rukou a mračil se. Ida ho pozorovala. Přehnala to? Neměla ho do téhle zábavy zatahovat? Říkala si, že něco normálního by mu mohlo prospět, ale možná pro něj bylo normální až moc nenormální. Třeba nevěděl, jak si s normálním poradit.

Zvedla se a došla k pohovce, u které rozbalovací akce probíhala. Posadila se a poklepala na místo vedle sebe. Derek si sedl, pořád zamračený.

Naklonila se k němu. „Mohl by ses na ně třeba podívat,“ poznamenala. Přikývl, ale nepohnul se. „Co se děje?“ zašeptala otázku a sledovala, jak kmitl očima k dárkům a k holému stromku.

„Nic, jen-“ zarazil se a zamrkal. Vlčata zvedla hlavu a úzkostně se na něj dívala. Idě došlo, že ho něco muselo rozhodit. Natáhla se a jemně jeho tvář přetočila k sobě. Zelené oči v bolesti přímo plavaly. Měla chuť se praštit, namísto toho mu stiskla předloktí.

„Nemysli na to,“ zašeptala, „ať je to cokoliv. Soustřeď se na jejich radost,“ kývla hlavou k vlčatům, která se okamžitě zase vrhla na rozbalování. Derek přikývl a pak se nadechl. Zahákl prst za kus lepenky na jednom dárku a trhnul.

Položila mu ruku na jeho. „Nemusíš to dělat,“ poznamenala. Pousmál se.

„Jsem docela zvědavý.“

Ida se pohodlně opřela o záda pohovky a poslouchala dohadování Isaaca s Corou o tom, kdo je na řadě s rozbalováním dalšího dárku.

Když Cora vyjekla, Ida si uvědomila, že došla k dárku, na který byla opravdu pyšná. Pro každého měla jeden takový.

„Co to je?“ zeptal se Isaac. Jenže Cora neodpovídala. Zírala na Idu.

„Jak jsi- Kde jsi to našla?“ zeptala se potichu.

„Dalo to trochu práce, ale přece jen existovaly i nějaké mimo vaši rodinu. Stačilo dobře hledat.“ Derek, zaujatý těmi slovy, se zadíval na Cořin dárek. Ida se ale naklonila do krabice a vytáhla plochý balíček s jeho jménem. „Tenhle je pro tebe.“

Cora se nahnula, aby viděla, co se skrývá pod papírem.

Byla to fotka. Ne moc kvalitní a ani moc velká, ale přesto…

„Jak?“ vydechl Derek, klouby na prstech úplně bílé, jak v nich svíral leštěný rámeček.

„Mám své způsoby,“ pokrčila Ida rameny a nejistě ho pozorovala. „Ehm, líbí se ti, nebo se mám vyhodit z okna?“

Nečekala, že ji políbí. Do háje, to ani trochu nečekala. Když ji pustil, trochu omámeně zamrkala. „No,“ poznamenala po vteřině, „to budu brát jako líbí.“

-----

O pár hodin později vlčata spala a Ida uklízela papírovou drť, kterou po sobě nechali na podlaze. Taky krabice od ‚sváteční‘ pizzy, kterou si objednali k pozdnímu obědu.

Byla už skoro hotová, když ji Derekovy ruce zastavily uprostřed pohybu. „Řekneš mi někdy, jak se ti podařilo ty fotky sehnat?“

„To už bych pak nebyla tak děsně tajemná,“ zakřenila se na něj. Pozvedl jedno obočí. „Jasně, chápu, tajemno je tu tvoje doména,“ připustila a vyprostila se z jeho držení, aby se mohla obléct a vyrazit domů.

„Nezůstaneš tu?“ zeptal se potichu. Zavrtěla hlavou.

„Tvoje postel je stejně obsazená,“ poznamenala a kývla hlavou k Isaacovi, který sice měl v jiné části bytu svou, ale podařilo se mu vytuhnout spolu s Corou při sledování nějaké vánoční komedie na jeho laptopu. „A tohle alespoň po cestě vyhodím,“ kývla hlavou ke krabici s papíry. K ničemu jinému stejně nebyla třeba. Nechtěla být třeba.

Derek vypadal smířeně, což bylo fajn, nechtěla se hádat. Po tom všem to nakonec byl docela dobrý den. Rozloučila se s ním a sjela výtahem dolů. Krabice skončila v kontejneru poblíž dveří a u auta se Ida ještě podívala nahoru. Derek stál u okna a ostražitě se rozhlížel kolem.

Definitivně na něm měla nejradši jeho starostlivost. Když se na ni podíval, mávla mu na rozloučenou a pak vyrazila k Lydii domů. Dorazila akorát, aby dala dobrou noc její matce, která se chystala spát. Do pokoje došla jen středně unavená, ale přesto se na malou chvíli opřela o dveře a zavřela oči. Byl to náročný den. Musela se vypořádat s velkými dávkami emocí, a to hlavně cizími velkými dávkami emocí. Stáhla si tašku a hodila ji na zem vedle postele. Kabát i boty letěly do kouta, protože neměla náladu je ukládat. Svetr přistál uprostřed pokoje. Kalhoty u prádelníku. Tričko na kře-

Vyjekla a poskočila leknutím. Tričko ve skutečnosti přistálo Derekovi na klíně. Pobaveně ho jedním prstem zvedl.

Opřela se o stěnu a přitiskla si ruku na prudce bijící srdce. „Co tu, u všech všudy, děláš?“ zeptala se, když se trochu uklidnila.

Naklonil hlavu na stranu a trhl rameny. „Napadlo mě, že tvoje postel obsazená není.“

Samozřejmě. Protože jí to nemohl dělat jednoduché.

„A ty si myslíš, že si v ní zasloužíš místo?“ pozvedla obočí tázavě a založila si ruce na prsou. „Za to, žes mi málem způsobil zástavu?“

„Hmm,“ protáhl a postavil se, „mohl bych si ho zasloužit.“ Roztáhl rty do líného úsměvu a Idino srdce vynechalo úder. Sledovala, jak si pomalu stahuje koženou bundu a odkládá ji na křeslo. Jako by si dával záležet na každém pohybu.

„Ty mě svádíš?“ zeptala se nevěřícně, když se na ni zadíval a jí to došlo.

„Hmm,“ zamručel znovu a překonal čtyřmi kroky vzdálenost, která je dělila. „Ty mi to řekni. Svádím tě?“

„Když řeknu ne, uvěříš mi to?“ zeptala se. Znovu ten líný úsměv.

„To podle toho. Trpíš srdeční arytmií?“ Prstem jí zlehka přejel po hraně čelisti a pak směrem dolů po krku.

„Hlavně v poslední době,“ přikývla naprosto vážně. Věnoval jí další ze svých pobavených pohledů. Shlížel na ni dolů, tak blízko, že by stačilo, aby se trochu natáhla… Nehýbal se. Štvalo ji to. „Takhle si chceš zasloužit místo v posteli?“ povytáhla obočí. „Zatím si nejsem jistá ani místem na rohožce.“

Usmál se, jako by reagovala přesně, jak si přál.

Ucítila, jak jí prsty jeho druhé ruky zlehka šplhají po boku. Plně si uvědomovala, že před ním stojí jen ve spodním prádle, zatímco on si sundal jenom bundu. Bylo to vyloženě nefér, ale nehodlala mu dát ve všem za pravdu tím, že by z něj oblečení servala. Místo toho napjatě očekávala, kdy se putující ruka zastaví - a hlavně kde.

Ani si to neuvědomovala, ale když dosáhl prsty ramene, byla zadýchaná, jako by uběhla míli. Zavřela oči a snažila se uklidnit. Bylo to naprosto marné.

„Pořád mám spát na rohožce?“

„Vlastně přemýšlím, že tě vyhodím po hlavě z okna,“ zachraptěla k jeho nesmírnému pobavení. „Mluvím vážně,“ zamračila se na něj.

„Já vím,“ přikývl pořád stejně pobaveně. Zavrčela na něj. To ho úplně vyvedlo z míry. Chtěla ho od sebe odstrčit, ale když mu opřela ruce o hrudník, zjistila, že není jediná, komu srdce buší jako v posledním tažení. Zarazila se a překvapeně k němu zvedla pohled.

Přesunul je do postele, aniž by pronesl jediné další slovo.

„Měli jsme dohodu,“ chtěla mu připomenout tvrdě, namísto toho to sotva zakňourala.

Přikývl. „Já vím.“

„Tak co tu děláš?“

„Dohoda zněla spokojený vlk.“ Zamračila se. Od posledně to nebyly ani dva dny. „Nemůže být spokojený, když ty nejsi.“

Zamrkala překvapením. Prosím?

Vnímala, jak prsty putuje po její odhalené kůži. Občas se zastavil a nějaké místo pohladil palcem, jako by pro něj mělo obzvláštní důležitost. Nechápala jeho systém. Ale když se to tak vezme, nechápala ani jeho. Proč by mu mělo záležet na tom, jestli je spokojená? A jak přišel na to, že není? Jejich poslední odpoledne a nejspíš i většina noci byl v podstatě jen samý sex.

Pokoušela se soustředit a ignorovat cestu z polibků, kterou dělil její tělo na dvě poloviny téměř přesně uprostřed. Zahákl dva prsty z každé strany kalhotek a zbavil se jich. Přemýšlela o tom, jestli ho zastavit. Požádat ho, aby odešel.

Ještě když jí jemně roztahoval nohy, nebyla si jistá, jestli ho neodehnat, jenže pak se celá její myšlenková centrála zkratovala. Při prvním dotyku trhla boky vzhůru a pryč od něj, ale rychle ji chytil a zatlačil zpátky do matrace. Vyjekla a zabořila prsty do polštáře pod hlavou. „Kurva!“

Slyšela, jak Derek pobaveně frknul. Dobře, asi to nebyla ta úplně nejromantičtější věc, kterou mohla říct, ale o to nešlo, ne? S Derekem si nehráli na romantiku a svíčky a růže. Chtěl, aby byla spokojená. No… tohle byla rozhodně správná cesta.

Zasténala, když si ji přitáhl za boky o něco blíž. Strčila si palec mezi zuby a zakousla se, aby se trochu utlumila. Moc dobře jí to nešlo. Nedokázala se soustředit. Krucinál…

„Žádná rohožka, do háje. Zapomeň na rohožku,“ blábolila a pak se zajíkla, když jí vzal jednu ruku a přitáhl si ji k hlavě. Automaticky mu zapletla prsty do vlasů. Spokojeně zamručel a ten zvuk ji srazil z útesu jako žárlivá milenka.

Když později unavená a spokojená ležela vedle něj, myslela na to, jak by její večer vypadal, kdyby se Derek neobjevil. Překvapeně si uvědomila, že se jí ta představa nelíbí.

Přisunula se k němu blíž, položila mu hlavu na rameno a nechala ho, aby kolem ní obtočil volnou paži.

Necháváš se ovládat sexem. Měla jsem tě za silnější.

„Dereku?“ zašeptala. Palcem ji pohladil po zádech, aby naznačil, že poslouchá. „Buď tu až do rána, ano?“ požádala ho potichu po krátkém zaváhání a snažila se nemyslet na to, jaká je slaboška. Přetočil se na bok a celou ji tak schoval do pevného objetí.

„Dobře.“ Ten šeptaný souhlas ji uklidnil, i když si nebyla jistá tím, co ji přesně vlastně rozrušovalo. Jenom se pohodlněji uvelebila v jeho pažích a klidně usnula.

-----

Bylo po Novém roce, když si Stiles překvapeně uvědomil, že to všechno vážně funguje. Stál právě v Derekově bytě a Ida se ho snažila naučit správné relaxační techniky. Ukázalo se to jako opravdu složité vzhledem k jeho hyperkinetické poruše. Stiles nebyl schopný přestat myslet na všechno kolem a čím víc se o to snažil, tím to bylo horší.

„Stilesi!“ napomenula ho Ida už snad po sté. Otráveně se na ni zadíval.

„Je to těžký!“ bránil se. Nebylo to tak, že by to dělal naschvál.

„Fajn,“ vzdychla. „Vstávej. Dám ti něco, na co se budeš soustředit.“

Podezřívavě si ji změřil. „Hodláš mě praštit?“ zeptal se s přimhouřenýma očima. Dotčeně se na něj zadívala.

„Vypadám snad jako Derek?“

Z postele se ozvalo odkašlání.

„Ne,“ připustil Stiles, „ale poslední dobou vnímám určité společné rysy. Zvlášť pokud jde o mě,“ dodal. Ida vzdychla.

„Vážně? Nemůžeme to už přejít? Nechtěla jsem tebou praštit o zeď,“ rozhodila ruce v bezmocném gestu.

Stiles si odfrkl, čímž jasně naznačil, že tomu za mák nevěří. Protože nevěřil. Rozhodně si vybavoval ten zákeřný záblesk v očích, než zadní část jeho lebky narazila do cihlové zdi. Jasně, přežil a vcelku mu nic nebylo, ale do háje, neřekl toho tak moc, aby si to zasloužil. Takže ne, nic se přecházet nebude.

„Sklapni,“ doporučila mu.

„Vidíš! To je jasnej Derekův podpis. Kazí tě a já jsem ten, kdo to odnáší. Jsem jedinej, komu to přijde nefér?“

„Tak trochu,“ připustila Ida s pokrčením ramen, jako by ji to ani v nejmenším nerozrušovalo. „A teď sem dokopej ten svůj dotčenej zadek, nebo přísahám, že zapomenu, co jsem ti slíbila minulý týden.“

Stiles vyskočil na nohy a došel k ní, i když si neodpustil pár poznámek o vydírání a ztracených iluzích. Vydírání byla jeho patentovaná technika, neměla právo proti němu využívat jeho osvědčené zbraně. A už vůbec ne, když hrozí, že při prozrazení jistých citlivých informací skončí s Derekovými zuby hluboko v hrtanu. Děkuju pěkně, ale on měl svůj hrtan rád přesně tam, kde je, a ve stoprocentním stavu. A ta záležitost s camarem byla v podstatě hlavně Cořina vina, on se v tom ocitl naprosto nevinně.

„Fajn, hodný kluk. A teď si stoupni za mě a pevně mě obejmi.“

„Co?!“ vyjevil se Stiles a přeskočil pohledem na Dereka, který je teď zamračeně pozoroval.

„Nedívej se na něj, dívej se na mě,“ doporučila mu. „Prostě Dereka ignoruj, jako by tu nebyl. Nebudeš dělat nic, co by ho mohlo vytočit. A pokud ano, sám moc dobře ví, co si myslím o jeho majetnických sklonech. Takže?“ pobídla ho a čekala.

„Mrtvý. Jednoduše mrtvý. Jestli ses mě chtěla zbavit, mohla jsi vybrat humánnější způsob,“ zabručel a poslušně se postavil za ni. Zlehka jí položil ruce kolem pasu, ale nechal mezi nimi dost místa, aby se tam vešel ještě přinejmenším jeden člověk. Vzdychla si, chytila ho za paže a přitáhla těsně k sobě.

„Do háje!“ vyjekl Stiles, když se na ni nalepil. Pak si obtočila jeho paže kolem hrudi těsně pod ňadry. Nadechla se a vydechla.

„Cítíš?“ zeptala se. Nebyl si jistý, jestli se má rozbrečet nebo… Rozbrečet, definitivně rozbrečet. Derek vypadal, že ho zaživa stáhne z kůže.

„Jo… Hm, co přesně? Je toho dost, co-“

„Dýchání, Stilesi,“ poznamenala Ida klidně. „Soustřeď se na můj dech a zkus ten svůj se mnou sladit.“

„Víš, pořád si nemyslím-“

„Sklapni a udělej to!“

„Jo! Jasně. Klid, dýcháme, Derek se na mě nedívá, jako by mě chtěl naporcovat do psího žrádla. Bože, proč já?“ drmolil Stiles a pokoušel se vlkodlaka ignorovat.

„Stilesi. Dýchání,“ připomněla mu a on si uvědomil, že namísto napodobování frekvence jejího dechu přestal dýchat úplně. „Zavři oči a mysli na hezké šťastné místo. Nejlépe bez Dereka,“ dodala polohlasně. To se lehko řeklo, ale alfa držel v ruce otevřenou knihu a namísto čtení je přes okraj vazby pozorně sledoval.

„Šťastné místo. Šťastné místo,“ opakoval si Stiles tichým šeptem a jeho dech se konečně začal uklidňovat. Opřel se čelem o její hlavu a dýchal jí za krk. Několik minut jen zápolil s dechem, dokud nedýchali naprosto jednotně.

„Vnímáš, jak se ti plíce plní vzduchem,“zašeptala tiše. „Představ si to, Stilesi. Představ si, jak tvoje plíce pracují. Zvětšují se a zmenšují… Kyslík se spojuje s krví a proudí ti tělem. K srdci. K mozku. Do končetin. Tělo se osvěžuje, nabíjí se. Jak se cítíš?“

„Odpočatý,“ hlesl.

„Tak je to správně,“ pochválila ho. „Kolik kostí je v lidském těle?“

Ta byla lehká. „Plus mínus dvě stě šest,“ odpověděl okamžitě.

„Autor Iliady?“

„Homér.“

„Použití vrbové kůry?“

„Odvar na srážení horečky a proti bolesti.“ Nic na tom nebylo. Informace jako by byly hned pod povrchem.

„Dobře,“ prohlásila spokojeně Ida. „Dýchání a soustředění ti může zachránit život, i když nic jiného nemáš. Jediné, co potřebuješ k přežití, je tvůj rozum. Už jsi chytrý, Stilesi, ale máš potenciál být úžasný.“

„Myslíš?“ Nedokázal zakrýt nejistotu v hlase. Slovo úžasný ve spojení se svým jménem neslýchal zrovna často.

„Samozřejmě. Kdybys ho neměl, učil by tě někdo méně důležitý. Má rodina se vždy věnovala jen těm nejlepším a nejnadanějším studentům.“

„Proč?“ vydechl stále soustředěný na svůj dech.

„Protože rod ó Cuinn patří k nejstarším a nejvýznamnějším. Podle některých záznamů náš rod sahá až k samotné Brigid.“

„Té bohyni?“ Už dávno s Idou prošel panteonem keltských bohů, Brigid Ida věnovala dlouhý čas, teď Stiles chápal proč. Být potomkem bohyně bylo rozhodně něco, co by si napsal do životopisu. Obvzlášť, když ona bohyně umí věštit budoucnost. No dobře, i léčit a má slabost pro těhotné, ale věštění… Kruci, to by byla věc!

„Ano, té. Tak jako se Derek narodil vlkodlakem, já se narodila jako bandraoi. Lovci většinu našich starých rodů vyvraždili, proto se považuje za nejvyšší čest pro studenta, když ho učí někdo jako já.“

„Jak to, že tě nechali odejít, když je vás tak málo?“

„Protože Lydie vypadala až příliš lákavě, a já měla jedinečnou šanci dostat se k ní blízko. Mezi námi není nikdo jiný, kdo by mohl předstírat, že je student střední školy. Jsem nejmladší Nejvyšší.“

„Jak to?“

„Výcvik trvá dlouho. Nikdy sice ne déle než dvacet let, ale tak čtrnáct bývá průměr. Já ho zvládla za šest. Oběť jsem podstoupila v osmnácti.“

Stiles se zajíkl a jeho soustředění se rozpadlo. „Čtrnáct let?!“ vyjevil se a Ida se na něj otočila.

„Co sis myslel?“

Stiles afektovaně trhl rameny. „Něco jako… do konce střední?“ prohodil rádoby klidně.

Usmála se. „Do konce střední zvládneš základní úroveň. Když se budeš snažit,“ dodala. „Teď začni znovu.“

Než stačil Stiles odpovědět, otevřely se dveře a dovnitř vešla Cora s nákupem. Venku muselo začít pršet někdy během jejich cvičení. Stiles si toho nevšiml. Ale teď si to uvědomoval až bolestně, Cora byla úplně promočená. Ztěžka polkl.

„Ahoj, jak vám to jde?“ zeptala se, když odložila tašky na podlahu. Sundala si promočenou bundu a odtáhla si od těla mokré tričko, co se na ni lepilo. Stiles ztuhl a Ida si povzdechla.

„Vážně doufám, že to jsou tvoje klíče, Stilesi,“ poznamenala smířeně. Rychle od ní ustoupil a Derek varovně zavrčel. Jen Cora tomu nevěnovala žádnou pozornost. Což bylo ohromné štěstí, posledně to bylo vážně příjemné, takže si to nechtěl zkazit něčím tak obyčejným, jako že by mu dala ránu do zubů. Ale bože, to tričko!

„Pro dnešek toho necháme. Myslím, že když už víš, jak to má vypadat, dokážeš to zkoušet sám. Navíc si potřebuješ najít vlastní cestu, jak toho dosáhnout, ne pokaždé tam bude někdo jiný, na koho by ses mohl soustředit. Za dva dny se přesuneme dál, do té doby to musíš zvládnout.“

„Jasný,“ zamumlal Stiles pořád trochu rozpačitě. Nekoukej se na Coru. Nekoukej se na Coru. Nekoukej se na Coru! Ida ho poklepala po rameni.

„Mysli na to, co jsem ti říkala. Máš potenciál, který nemá každý. Stačí si k němu najít cestu.“ Trochu se pousmál a pak si hodil batoh přes záda. Škola už byla zase v plném proudu a on se teď musel dostat ke Scottovi, aby se mohli učit. Nebo se o to alespoň pokusit, než skončí u hraní Halo jako minule. A předminule. Ale bože, to tričko!

-----

Když Stiles odešel, Derek odložil knihu. „Hodně na něj tlačíš,“ poznamenal a jeho klidným výrazem probleskl náznak zvědavosti.

„Ano,“ přiznala a sledovala dveře, za kterými její učeň zmizel. „Řekněme, že mám předtuchu.“

„O?“ zeptal se Derek a postavil se na nohy. Podívala se na něj a na chvíli nechala vyplout na povrch svoje obavy.

„O tom, že Deucalion má plán a já- my možná budeme potřebovat Stilese v takové formě, do jaké ho jen budu schopná v té krátké době dostat.“

Derek ji jemně chytil za ramena a zadíval se jí do očí. „Deucaliona s Kali nech na mně.“

Smutně se pousmála. „To je právě to, Dereku. Pokud mám pravdu, budu to já, kdo bude muset chránit vás, protože vy budete bezmocní jako koťata.“

Zarazil se. „Co tím myslíš?“

„Blíží se zatmění měsíce, Dereku. Ty víš, co to znamená.“

Cítila, jak se napjal. Cora se na ně otočila. „Co se děje při zatmění měsíce?“

Derek se nejspíš jen kvůli ní pokusil zachovat bezvýraznou tvář, když říkal: „Ztratíme všechny naše schopnosti.“

« Předchozí díl Následující díl »