OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Alfa - 14.

13.01.2014 (19:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 2189×

Už Dereka neviděla týden. Nebo tedy, snažila se nevidět. Smečka, Derek i celý podělaný vesmír se stavěli proti ní. Věděla, že stačí, aby si to Derek rozmyslel, a všechno se spraví. Nemohl být přece vážně tak pitomý, aby se poddal prvnímu náznaku potencionální družky ve svém okolí.

Fyzická kompatibilita nebyla nic tak vzácného. Vlkodlaci nemají jen jednoho potencionálního druha. Spíš tak deset. Nebo patnáct. Alespoň z těch, na které mají šanci narazit. Možné shody na druhé straně planety nikdo nepočítá.

Tohle bylo všechno úplně zbytečné, když to bude Derek ignorovat, ono to po čase přestane být tak intenzivní. Musel by to přijmout, aby se z toho stalo něco víc. Musel by se rozhodnout, že to chce, a on přece sám říkal, že se nerozhodl, takže…

„Kurva!“ štěkla naštvaně a strhla si sluchátka, zatímco odhazovala knihu stranou. Beztak byla už skoro dvě hodiny pořád u stejného odstavce.

Notebook se nastartoval s tlumeným vrněním, Ida jen doufala, že bude mít trochu štěstí a Marcy bude on-line. Potřebovala střízlivý názor někoho, kdo nemá žádnou vlastní agendu.

Marcy byla zvláštní. Tedy, ne zvláštní zvláštní, jen měla pro Idu zvláštní význam. Byla to, co by ostatní nejspíš nazvali nejlepší přítelkyní, jenže Idě se to označení nezdálo dost výstižné. Byla spíš něco jako kříženec mezi nejlepší přítelkyní a členem rodiny - ať už to znělo sebestrašněji. Měla z obojího tu lepší část a Ida ji postrádala. Bolestně.

Skype se ze zapípáním přihlásil a Ida projela seznam. Sexywitch offline. Do hajzlu.

Chvíli nakrknutě klepala prsty o stůl, ale když chtěla zaklapnout víko, šedivé kolečko se změnilo na zelené. Radostně zahalekala. Přece jen ždibec štěstí.

„Ido?“ ozvalo se a na obrazovce na ni přes brýle zamrkal známý obličej.

„Kdo jiný?“ zazubila se Ida spokojeně.

„Vydrž. Musím si přeleštit čočky,“ mávla Marcy rukou a Ida sledovala, jak se na moment ztratila mimo obraz a pak se zase objevila, zatímco měkkým hadříkem pucovala brýle. Když si je nasadila zpátky, mrkla a zamračila se. „Ne, nepomohlo to. Pořád vypadáš děsně. Co se ti to tam, u všech všudy, děje? Připomínáš potapetovanou kostru.“

„Děkuju, taky tě ráda vidím.“

„Pche, já neřekla nic o radosti. Hlady ti přestaly fungovat už i uši?“

„Ha. Ha. Jím pravidelně a dostatečně, tak mi dej svátek. Nevolám kvůli přednášce o mizerné životosprávě.“

Světlé obočí se vyklenulo nad obroučky brýlí v překvapené grimase. „Ne? A proč teda voláš? Po měsíci.“ Ida si vzdychla, tohle ji nemělo překvapit. „Po tom, co jsem se dozvěděla, že máš učně od někoho, koho jsem čirou náhodou potkala na trhu a nikdy předtím jsem ho neviděla. I když on si mě očividně odněkud pamatoval. Na druhou stranu, jednoho potěší, když zanechá dojem. Ono se to nezdá, ale-“

„Já vím. Omlouvám se, měla jsem ti to dát vědět. Bylo to tu trochu… hektické.“

„Chm.“ Světlé oči si ji pochybovačně měřily a mělo to sílu bouracího kladiva, i když jí mizerné rozlišení dělalo z modrých duhovek pixelové čtverečky. „Jestli to není proto, že jsi měla hřísné množství sexu s nějakým mladým bohatým sexy amíkem, tak mě tvoje výmluvy absolutně nezajímají.“

Ida se kousla do tváře, jak sebou škubla.

„Měla?“ zeptala se Marcy se špatně skrývaným nadšením.

„Ne! Jasně, že neměla!“ Ale mohla by mít.

„Ty jsi ztracená. Amerika je zaručeně přímo narvaná kvalitním genetickým materiálem - když prosyješ ty nejhorší hňupy, samozřejmě, ale to je beztak jen třetina populace – a ty se místo toho zahazuješ s partou puberťáků, co se snaží umřít před dvacítkou. Copak jsi nedávala pozor, když jsem ti popisovala cestu do Holywoodu?“

„Nemám čas jít lovit do rybníčku holywoodských hvězd, už jsem ti to říkala! Navíc, L.A. je odsud pořádný kus autem.“

Ten pohled si Ida nezasloužila, ale stejně ho dostala. „Nanejvýš čtyři hodiny! Já jsem za oceánem a nejspíš nikdy nepotkám Meraze! Nezabilo by tě si užít a pak mi to barvitě vyprávět, já tu trpím!“

„Ty trpíš?“ ušklíbla se Ida pochybovačně a nedokázala potlačit pobavení.

„Jo!“

„A pomůže ti, když si to já rozdám s nějakým nabušeným vypatlaným hercem?“

„Jo!!!“

„Zkusím si vzít o neděli volno a něco s tím udělám.“

„Děkuju,“ kývla Marcy rázně. „A teď mi řekni, proč voláš. Obyčejně si vystačíš s mobilem.“

Ida na ni vyplázla jazyk. „Chybí mi tvůj obličej, ještě mi to zkus vyčítat,“ vystrčila dotčeně spodní ret. Marcy se usmála a začala se houpat na židli.

„Samozřejmě, že ti chybí. Je to jedinečný obličej. Lidi by měli platit za to, že ho vidí.“

„Rozhodně,“ kývla Ida se smíchem, ale ryhle ji to přešlo.

„Co se děje?“

„Mám problém.“

Chvíli bylo ticho. „A nějak to rozvedeš?“ ozvalo se po chvíli netrpělivě.

Ida obrátila oči ke stropu. „Snažím se!“

„Snaž se rychleji. Musím za-“

„Fajn. Fajn. Mám problém s Derekem.“

Marcy se zamračila, jak jí vteřinu trvalo, než si spojila jméno s tím, co už o něm slyšela. „Ten alfa? Hale?“

„Jo. Přesně ten.“

„Ten, co s ním tak vycházíš?“ Její tón teď byl regulérně zvědavý.

Ida zamručela. „Jo. Očividně s ním vycházím až příliš dobře.“

„Óóó, tohle zní zajímavě. Pokračuj,“ pobídla ji s mávnutím a poposunula si brýle na nose.

Ida se rozhodla to neprotahovat. Řekne to rychle. Jako když se strhne náplast. To nevadí, že to bolí jako sviňa, když strhnete náplast rychle. Prostě řekne, že- „Chce mě jako emisarku. Do svojí smečky.“

„Oh.“ Vážně to znělo zklamaně? Houpání se na moment zastavilo, než zase začalo. „Dobře… To by znamenalo, že tam zůstaneš.“

Nebylo to otázka. Jako emisarka by neměla jinou možnost. Jenže Marcy netušila, že už tak je tu Ida uvázaná. Cejch bylo nejspíš ukvapené rozhodnutí. Jasně, mohla by odjet, ale pořád by byla s Derekem spojená.

Ale můžeš kdykoliv odjet! Nemusíš zůstat napořád jen s ním!

„Jo.“ Bylo to chabé, ale nevěděla, co jiného na to říct.

„Ty o tom uvažuješ.“ Neznělo to jako obvinění nebo výčitka, porstě jen konstatování, přesto měla Ida problém se podívat na monitor.

„Hmm,“ zamručela nakonec.

„Stojí ti za to?“

„Nevím,“ pokrčila rameny. „Chce mě za družku.“ Vypadlo to z ní úplně přirozeně. Jako by zmiňovala svoji oblíbenou značku čaje. Marcy vyjekla, jak se i s židlí překotila dozadu.

Ida jí říkala roky, aby se nehoupala.

„Ani slovo!“ ozvalo se, i když byla rudovláska pořád mimo obraz. Pak se její tvář znovu objevila; brýle posunuté až na špičku nosu, světlé oči přepůlené obroučkou. Dobře, že Ida netrpěla na učitelské fantazie, tahle grimasa měla určitý potenciál. „Řekni mi to ještě jednou.“

„Chce mě za emisarku. A za družku,“ dodala, když se Marcy nadechovala, aby ji okřikla, že to na mysli neměla.

„Ty vole.“

„To mi povídej.“

„Ten frajírek si troufá. Kdyby zamířil ještě trochu výš, musel by se nechat vystřelit do vesmíru. Uvědomuje si, do čeho se žene? Neber si to zle, ale nejsi zrovna typ na vlkodlačí družku.“

„Já vím! Snažím se mu to vysvětlit, ale nedá si říct!“

„Vsadím se, že mu to dojde, až s ním poprvé vytřeš podlahu.“

Ida obrátila oči v sloup. „Tuhle fázi už máme za sebou. Očividně to na něm nezanechalo potřebné následky.“

„Vlkodlaci vyžadují submisivitu. Musí si uvědomovat, že ty se-“ Když si Ida povzdechla, Marcy na ni vyvalila oči. „Tos neudělala,“ vydechla nevěřícně. Ida nakrčila nos ve výmluvném gestu. „Udělala?! Vau. A dobrovolně?!“

„Byl to blbej nápad, já vím! Nemusíš mi to předhazovat. Myslela jsem si, že mu to pomůže, a tak to prostě… Prostě to nějak vyplynulo, no.“

„Ne. Ne, počkej. Já neříkám, že je to chyba, jen… Páni. Nečekala bych to zrovna od tebe. Nebudem si nic namlouvat, nejsi typ, co by si nechal poroučet.“

Ida vyprodukovala cosi mezi dotčeným a souhlasným zamručením.

„Co teď budeš dělat?“

„Kdybych to věděla, tak bych nevolala o radu, nemyslíš?“

„Pravda. A chceš to?“

„Co? Zůstat nadosmrti s jedním chlapem? Ne.“ Ne že by to už neudělala. Do háje.

„Dobře, budu ignorovat očividnou lež, protože obě víme, že se chceš vdát a žít šťastně až do smrti, to chce každá. Je něco speciálního, co ti na tomhle tak vadí?“

Všechno! Dobře, ne tak docela, ale Derek prostě nebyl to, co by chtěla. Moc zbrklý, moc zatvrzelý, moc hezký. Nechtěla se celý život potýkat s tím, že po něm půlka města půjde jako slepice po flusu a druhá na to bude myslet. „Já se k němu prostě nehodím, nechápu, proč to nevidí. Jsme každý někde úplně jinde.“

Tázavé obočí ji pobízelo, aby to rozvedla.

„Vím, že by to nefungovalo. Prostě to vím. Nemáme nic společného.“

„Chm.“ Ida útrpně zavřela oči. Nesnášela tohle pochybovačné odfrknutí. Byla na něj doslova alergická. Do večera jí naskáčou pupínky, jestli ho uslyší ještě jednou.

„Co?“ zeptala se neochotně.

Marcy se naklonila blíž k obrazovace a ukázala na ni prstem. „Já si myslím, že se bojíš, že by to fungovat mohlo. Ale protože ho neznám, nemůžu to tvrdit určitě. Znám ale tebe a už poznám, když máš brouka v hlavě. Ty tam zůstat chceš.“

A co na tohle měla říct? Obzvlášť, když to byla pravda.

-----

Slyšel otevření okna, ale neodtrhl oči od knihy. Měl dva dny na to, aby si zapamatoval obsah šedesáti stran, a to tak, aby byla Ida spokojená. Ať už po něm chce kdokoliv cokoliv, byl si jistý, že si můžou poradit bez něj. Ukousl si další kus jablka a hlasitě chroupal, zatímco si opakoval větu o nevýhodách přespřílišného užívání symbolů.

„Ahoj.“

Málem se udusil, když trochu sladké šťávy překvapením vdechl. Plácnul knihu do polštáře vedle hlavy a vyšvihl se do sedu. Cora stála vedle už zavřeného okna.

„A-ahoj,“ odkašlal si, aby vrátil hlas do normálu. „Nazdar. Co se děje?“ Opodstatněný dotaz, vzhledem k tomu, že se tvářila, jako by jí umřelo štěně.

„Nic.“

Odfrkl si a pokynul k nohám postele. Znérvózňovala ho, když stála nad ním. Připadal si jako kořist. Teda… víc než obvykle. „Jasně. Proto ten sešlej výraz. Pro samou radost.“

Zavrčela na něj, ale sedla si.

„Fajn, neříkej mi to. Nech mě hádat.“ Přikryl si rukou oči, jako by se těžce soustředil. „Moje vnitřní oko mi říkááá… Derek. Ne, počkej, možná ti na lovu utekl králík, je to trochu nejasný… Ne, myslím, že zůstanu u Dereka.“

Cora si odfrkla, ale znělo to lehce pobaveně. Podíval se na ni. „Pořád to není lepší?“ zeptal se už beze stopy humoru.

Zavrtěla hlavou. Unaveně vydechl a rukou si prohrábl vlasy. Tahle situace stála za starou bačkoru, ale pro Stilese to bylo o to horší, že mu přišlo, že je to jeho vina. Všechno to bylo až moc přesně načasované. Co když se Derek řídil jeho radou a díky tomu se všechno ještě zhoršilo?

Řekl mu, aby ji tu udržel, aby jí dal důvod zůstat.

Na druhou stranu, koho by napadlo, že to ten zabedněnej vlkodlak požene tak do extrému?! Nemohl jí třeba říct, že ji mají rádi a nechtějí, aby odjela, nebo tak něco? Nemohl za ní běžet s kytkou na letiště a prosit na kolenou? Ve filmech to vždycky tak skvěle zabere! Ne, on se musel pustit do vlkodlačího namlouvání, které rozkládalo už tak dost křehkou a nahlodanou smečku zevnitř. A zrovna když to mohlo začít fungovat, když s Corou přišli na to, jak ji tu udržet.

„Jsi cítit,“ ozvala se Cora s nakrčeným nosem.

Vytržený z úvah se na ni dotčeně podíval. „Byl jsem ve sprše dneska ráno!“ obhajoval se a bezdečně si přitáhl tričko k nosu. Možná si vzal špinavé oblečení?

Cora obrátila oči ke stropu. „Nemyslím, že smrdíš. Jsi cítit jako úzkost.“

Čelist mu spadla na podlahu. „Ty umíš vyčmuchat emoce?“

„Já nečmuchám!“ ohradila se naštvaně, ale pak kývla hlavou. „Ne emoce, ale jejich tělesné projevy. Z kontextu se pak dá uhodnout, o jakou emoci pravěpodobně jde.“

„Jasně, protože slyšet cizí srdeční tep je málo,“ pronesl Stiles suše a protřel si obličej.

Cora to nekomentovala. „Proč jsi tak cítit?“ zeptala se namísto toho.

Pokrčil rameny. Pravděpodobně proto, že to nejspíš posral, jak jen mohl, i když se snažil pomoct. Protože to vždycky skončí mnohem hůř, než jak by mohlo a mělo.

Cukl sebou, když na rameni ucítil Cořinu dlaň. Jemně mu stiskla napjatý sval, dlouhé štíhlé prsty sevřely látku trička s komiksovým potiskem. Překvapeně se na ni otočil, ale nedívala se na něj. Sledovala svou druhou ruku ležící v klíně. Mračila se, ale nevypadala naštvaně, jen unaveně a smutně. Bez přemýšlení zvedl levačku a přikryl jí ruku na svém rameni. Palcem přejel po kůži na hřbetu ruky a zkusil se usmát. Docela se mu to podařilo, i přes pochmurnou atmosféru.

„Derek se z toho dostane. Derek se vždycky ze všeho dostane,“ dodal a nedokázal zabránit, aby mu do hlasu nepronikla dávka obdivu. Alfova schopnost přežít všechno, co na něj život svrhl, byla fascinující.

Cora ale zavrtěla hlavou. „Ty to nechápaš, Stilesi. Takhle to nefunguje.“ Nejistě ji pozoroval. „Jestli to takhle bude ještě chvíli pokračovat, oslabí ho to natolik, že bude až směšně snadné ho zabít. První, kdo ho vyzve, ho i porazí. A vždycky se najde někdo, kdo alfu vyzve.“

Stiles polkl. Byl si jistý, že Cora má na mysli přesně to samé, co on.

Petera.

-----

Zrušila Stilesovi všechny lekce. Rozhodla se, že si její student zaslouží o prázdninách opravdový oddech, protože se jindy tak snažil. Nebo si alespoň namlouvala, že to dělá proto. Možná jen chtěla, aby měl čas zabavit Coru, až ona půjde za Derekem.

Byla rozhodnutá něco udělat. Několik dní byla rozhodnutá. Přesto netušila, jak se stalo, že stála přede dveřmi se smítkou jmelí v ruce a přemýšlela, jestli zaklepat, nebo rovnou vejít.

Zaskočilo ji, když se dveře otevřely a ona se setkala s Peterovým modrým vlčím pohledem. „Pojď,“ vyzval ji příkře a ustoupil stranou. Trochu váhavě udělala krok dopředu a on jí hlavou pokynul, aby pokračovala.

Sešla ze schodů a pokračovala dál, dokud si ho nevšimla. Seděl na kraji postele, lokty opřené o kolena, hlavu svěšenou, oči zavřené, v obličeji úplně bledý.

„Dereku,“ vydechla a přispěchala k němu. Dřepla si před něj a vzala mu tvář do dlaní. Nereagoval. Ani se na ni nepodíval. Otočila se na Petera. „Co je mu?“

„Snaží se popřít pouto,“ ozval se Peter suše.

„Cože?“ otočila se na něj Ida. „To jde?“

„Ne. Alespoň ne tak, aby to ve zdraví přežil. Ne že by si to nechal vysvětlit. Doufám, že jsi na sebe hrdá,“ ušklíbl se Peter. Derek jako by je vůbec nevnímal. Uvědomoval si vůbec, že tam jsou?

„Copak ho nemůžeš zastavit?“ namítla a snažila se Dereka probrat.

Peter si odfrkl. „Copak si myslíš, že jsem to nezkoušel? Je v tom moc hluboko.“

„Tak co se s tím dá dělat?!“ Ida setřela palci Derekovi pot z čela. Byl studený.

„Můžeš to konečně přijmout. To by dost pomohlo,“ ucedil a provrtával ji zářivě modrým pohledem těch, co vzali nevinný život.

„Jak?“ zeptala se po vteřině váhání. Peter nadzvedl obočí.

„Ty víš jak,“ poznamenal a upřeně na ni zíral. Jistě. Věděla, o čem je splynutí druhů. Neptala se na to, jak to udělat. Ptala se, jak se s tím má vyrovnat.

Nedělej to. Musela by ses mu poddat, vzdát se sama sebe. Nestojí za to. Nechceš mu nad sebou dát takovou moc.

„Nechci ho. Nikdy jsem nechtěla.“ Byla to chabá námitka. Peter si to uvědomoval taky.

„Oba víme, že na to už je pozdě. Považuje tě za víc než jen kompatibilní shodu. Derek byl vždycky-“

„Co když to není pravda?“ přerušila ho. „Může to být uměle vyvolané.“ Dotkla se spáleniny krku.

„Na tom už nezáleží. Pro něj je to opravdové. Kdyby nebylo, nemohl by se dostat do tohohle stavu.“

Mlčela a nerozhodně se kousala do rtu.

Nedovol mu tě ovládat! Nedělej to!

„Nemusíš ho milovat. Nečeká to od tebe,“ pronesl Peter téměř šeptem. „Nemyslím si, že věří tomu, že by někdo mohl.“

Trhaně se nadechla a zavřela oči. „Fajn.“

„Co?“ Vypadal zaskočeně.

„Říkám fajn. Teď vypadni,“ vyzvala ho zamračeně.

„Vážně?“ Peter pořád vypadal, že tomu nevěří.

Zavrčela na něj hezky po lidsku. „Rozhodně se nebudeš koukat. Jdi a drž odsud i ostatní. Vezmi je třeba do kina, nebo co já vím. Ty jsi strýček,“ odmávla ho a sledovala, jak se zakřenil.

„Koupím jim třeba i cukrovou vatu, rusalko,“ mrkl na ni a zmizel za dveřmi. Otočila se zpátky k Derekovi. Pořád ji nevnímal. Měla pocit, že se třese. Nebo to možná byla ona, kdoví.

„Dereku, no tak. Prober se,“ zamumlala a poplácala ho po tváři. Nulová reakce. Jak ho má dostat zpátky?

Sedla si mu obkročmo na klín a držela mu hlavu tak, aby se díval přímo na ni. Kdyby tedy měl otevřené oči. „Dereku, vrať se ke mně. Udělám to, slyšíš?“

Nic. Tohle bylo zoufalé, byl jako hadrová panenka. Sklonila se k němu a přitiskla své rty k jeho. Byly studené, ale ne tolik, aby je neodkázala těmi svými ohřát. Jemně se o ně otírala a hladila ho ve vlasech. „Prosím, nenechávej to na mně,“ žádala ho šeptem a pak rukama sjela k okraji jeho trička. Vyhrnula mu ho a pak přetáhla přes hlavu. To samé udělala se svým rolákem. Vzala ho za ruce a položila si je na záda.

„Jestli se okamžitě nezapojíš, bude to katastrofa, to ti můžu slíbit,“ upozornila ho téměř bezhlesně a znovu ho políbila. Konečně ucítila reakci. Zatnul jí prsty do kůže, jako by nechápal, co to drží. „Dereku,“ zašeptala znovu a políbila ho do koutku úst, na bradu, na hranu čelisti a pod ucho.

Zavrčel, když ho kousla do ucha. A pak ucítila jeho zuby ona. Otřely se jí o kůži na krku. Byly to zatím jen nepatrně prodloužené špičáky, ale stačilo to, aby jí naskočila husí kůže. Když stiskl její kůži mezi zuby, zamručela.

Odpovědí jí bylo mnohem intenzivnější vrčení.

„Vítej zpátky,“ zamumlala mu do ucha a pak se ocitla na zádech na posteli. Díval se na ni rudým pohledem a s hladovým výrazem. „Udělej to,“ vyzvala ho a prsty ho jemně pohladila po tváři. Vousy ji zaškrábaly do dlaně. Znovu zavrčel, jako by se pral sám se sebou; s vlastními instinkty.

„Přestaň,“ vyzvala ho a chytila za bradu. „Udělej to,“ požádala a přitáhla si ho k polibku. Vzdal to ve chvíli, kdy se jejich rty dotkly. Slyšela ho zasténat, když mu přejela dlaní přes kůži pod lopatkou. Ucítila, jak se mu na prstech nehty mění v drápy. Zatajila dech, ale jediné, co udělal, bylo, že roztrhl její podprsenku, zatímco klouzal rty dolů po krku. Cítila, jak jí drápy jemně přejíždí po kůži, ani jednou neměla pocit, že by ji měl zranit. Pak se zahákly za opasek jejích kalhot a udělaly z nich kobercové třásně. Zajíkla se a Derek zavrčel. Jemně ji kousl do ramene.

„Neutíkám,“ poznamenala pobaveně, i když trochu zajíkavě. Aby mu to dokázala, přitáhla si ho za vlasy k sobě a políbila tak, jak se jí o tom zdálo po vpádu do mysli Blakeové. Sevřel ji pevněji. Uslyšela další trhání látky. Nic jejího už to být nemohlo; musely padnout jeho kalhoty, uvědomila si rozpačitě. Sevřel jí stehno a přitáhl si ji k sobě tak těsně, že mezi nimi nemohla zbýt ani molekula vzduchu. Otřel se o ni a tlumeně zamručel.

Ida se kousla do rtu, jen aby nevydala nějaký ponižující zvuk. Když zvedl hlavu a všiml si toho, popuzeně zavrčel. Vysvobodil její ret vlastními zuby a znovu se o ni otřel. Tentokrát už stenu nemělo co zabránit. Spokojeně zamručel.

„Dereku…“ zašeptala, když ji pohladil po jemné kůži na vnitřní straně stehna. Pomalu stoupal centimetr za centimetrem a Ida se zajíkla, když do ní jeho prsty plynule vklouzly. Své mu bezděčně zatnula do ramen. Několikrát pohyb zopakoval a Ida se spokojeně propnula. Znala svoje tělo dobře, ale způsob, jakým ho objevoval on, byl odlišný. A sakra příjemný.

Nespokojeně zamručela, když ruku odtáhl, ale znovu ji zaskočil. Fascinovaně sledovala, jak ji zvedl k ústům a s rudým pohledem upřeným na ni prsty ochutnal. Když ji pak políbil, připadala si jako ve zvráceném snu. Velmi vzrušujícím zvráceném snu. Instinktivně mu obtočila nohy kolem boků a v podstatě ho přinutila, aby to dál neprotahoval.

Jakmile ho ale ucítila v sobě, ztuhla. Záblesk vzpomínky z obětování protrhl závoj obluzení. Instinktivně se začala odtahovat, ale nenechal ji. Zvedla tvář a v ten moment se rudá z jeho očí vytratila. Díval se na ni Derek. Zadýchaný, vzrušený a nádherný Derek. Na pár vteřin zapoměla na to, proč že to vlastně dělá. Tenhle pohled jí přišel jako dostatečný důvod.

„Ahoj,“ kuňkla hloupě, ale on se usmál.

„Ahoj,“ zamumlal nazpět a natáhl se, aby ji políbil. Vyšla mu naproti. Zasténal, když ho znovu objala nohama a přimkla se k němu. Všechno se změnilo ve změť stenů, pohybů a dotyků. A o to šlo. Sex byl její dnešní úkol. Nedělá to, protože by si to vybrala, musí si to pamatovat. Potom se může obléct a vrátit se k tomu, co bylo před půl hodinou. Není to tak, že by měla vklouznout do role životní družky. O to nestála. Prostě se zvedne a… Pevněji ho jednou rukou objala kolem krku a druhou rukou se zapřela o čelo postele. Napodobil ji, jen jeho druhá ruka ji k němu přitahovala za bedra. Přírazy se staly tvrdšími. Rychlejšími. Tesáky jí svíral krk nedaleko tepny a napnutá kůže vibrovala pokaždé, když mu uteklo ničím netlumené zavrčení.

Byla to ona, kdo vykřikl jako první. Ale předehnala ho jen o vteřiny. Cítila jeho uvolnění nejen ve svalech pod dlaní, ale i v okolní atmosféře. Zadýchaně se dívala na strop a prsty mu zanořila do zpocených vlasů na krku.

„Oceňuju, že jsi neřekl moje,“ pronesla, když měla pocit, že je ticho příliš dlouhé a jejich dech už na vyplnění ticha nestačí. Bezhlesně se rozesmál. Převalil se na záda a přitáhl si ji na prsa.

„Odolat mě stálo všechny síly,“ poznamenal se zavřenýma očima, jeden koutek lehce povytažený vzhůru.

„Já vím. Proto si toho vážím.“ Položila mu bradu prsa. „Je ti líp?“ zeptala se a na moment ji napadlo, jak moc je celá ta situace špatně. Neměla by znít tak vážně, ne? Normální pár by si šeptal, vtipkoval, vyměňoval si něžnosti. Jasně… oni nebyli normální pár. Nebyli vůbec pár.

Otevřel oči a podíval se na ni. „Ne.“

Překvapeně zamrkala. „Ale Peter říkal, že to pomůže.“ Ve všech knihách četla, že-

„Taky ano. O tom nemluvím,“ zamručel Derek.

„Tak o čem tedy?“ zeptala se zmateně.

„O tom, proč jsi to udělala. Nechtěla jsi to. Prostě ses obětovala a já byl moc sobec na to, abych to odmítl.“

„Myslím, že ti uniká pravá podstata oběti. Muselo by mi to být nepříjemné, aby to byla oběť.“ Proč to teď vytahoval? Byl to v první řadě on, kdo jí nedal na výběr. Na lítost bylo trochu pozdě. A nebylo to, jako by se mu to nesnažila vymluvit.

Derek přimhouřil oči. „Utahuješ si ze mě?“

„Jak bych mohla?“ zamrkala posměšně, ale pak zvážněla. „Je pravda, že jsem sem přišla z jiného důvodu. Chtěla jsem ti říct, že Deaton je ode dneška Scottův emisar a já váš, ale pak…“

„Co?“

Byla slabá a měkká, jenže to mu říct nehodlala. Nabídla mu tedy druhou, menší pravdu. „Ty ses kvůli mně opravdu pokoušel to pouto zlomit, i když to pro tebe nemohlo skončit nijak dobře. Pokud ty dokážeš tohle, tak já se dokážu nějak vyrovnat s tím, že-“ Zarazila se.

Vyrovnáš se s tím, že tě od teď může ovládat? Nahlodávat tvoje přesvědčení? Že už s ním musíš zůstat napořád?

„S čím?“ zeptal se a opřel se o lokty, když se od něj trochu odtáhla a přitáhla si pokrývku k tělu. „S čím se vyrovnáš?“ naléhal.

„To je jedno,“ zamumlala a pokusila se vyklouznout z postele.

„Ne,“ prohlásil a sevřel ji kolem pasu. „Dneska chci dostat všechny odpovědi.“

„Nikdo nedostane všechny odpovědi,“ poučila ho a otočila se tak, aby ji k sobě nemohl pohodlně přitisknout. Měla by se obléct a odejít.

„Tak já budu výjimka. Dokonči, cos chtěla říct,“ přikázal. Řekl to jemně, ale díky tomu to nebyl příkaz o nic méně.

„Není to důležité. Nech to být,“ zamumlala a sevřela okraj matrace.

Zavrčel. „Řekni mi, co je to, s čím se musíš vyrovnávat.“

„Dereku, přestaň,“ přikázala klidně, ale vracel jí jen pořád stejně zatvrzelý pohled. Odfrkla si. Jak chce, vždyť ona mu to koneckonců klidně říct může. „Tohle nic nezměnilo. Ať si myslíš cokoliv, nejsem tvoje družka.“

„Ale ano, jsi.“

„Fajn,“ vzdychla otráveně. „Tak jsem, ale to neznamená, že ty jsi můj druh. Nevybrala jsem si tě. Nechci tě.“ Trhnul sebou. Uvědomila si, jak to muselo znít, a zavrtěla hlavou. „Neber si to osobně, nejde o tebe. Nechci nikoho.“

„Tak proč jsi-?“

Odfrkla si. „Měla jsem tě nechat, aby ses zničil? Vybral sis a ani tě nenapadlo, že to třeba nemám stejně. Teď máš, cos chtěl, ale to neznamená, že já se prostě vzdám. Máme pouto, budeme ho udržovat ke spokojenosti tvého vlka, protože odmítám riskovat nepříčetného alfu, ale to je všechno.“

Derek ji sledoval bez pohnutí. Kdyby ho neznala, nejspíš by si myslela, jak klidně to bere, ale ona už dokázala postřehnout drobnosti; napětí v jeho ramenou, vrásku nad obočím, kterou měl, jen když ho něco opravdu rozčílilo, napřímená záda…

„Nebudu tě poslouchat a nenechám se od tebe omezovat,“ dodala i přesto, že viděla, jak to v něm začíná vřít. Musí mezi nimi být jasno.

„Je to všechno?“ Z hlasu mu čišela odměřenost. Idu to nezastrašilo, kývla hlavou, když shazovala nohy z postele.

„Prozatím.“

Nečekala tak prudký pohyb a vyjekla, když se po ní natáhl a přitáhl si ji zpátky k sobě, oči rudé a čelisti napjaté, jak drtil zuby o sebe.

„Co to-“

Zavrčel. „Ještě nejsem spokojený.“

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa - 14. :