OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Alfa - 13.

11.01.2014 (11:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1905×

Vztah mezi Derekem a Scottem dosáhl chladu Vostoku. Ida chápala oba. Scott byl idealista a to, co Derek udělal, mu přišlo jednoduše špatné. (Ne, že by zabití bylo v jakémkoliv směru dobré. Ale byly tu okolnosti!) Viděl svět černobíle.

Ida byla na Derekově straně. Ten kluk byl hrozba a bylo úplně jedno, že byl ještě mladý. Derek to musel udělat, patřilo to k povinnostem alfy. Byť by situaci možná pomohlo, kdyby Adriana nezabil ve vzteku a z pomsty.

Také si uvědomovala jednu zásadní věc. I ona byla hrozba. Od té noci se cítila jinak. Poškozená. Jako nádoba s malou prasklinou. Možná ještě nepřekročila onu pomyslnou linii, ale byla tomu pekelně blízko a od těch událostí v lese se té hranici nedokázala vzdálit. Moc v ní neustále vřela a Ida netušila, co je tím plamenem, který ji k tomu nutí.

Bála se.

„Jak je ti?“ ozvala se Cora. Ida se otočila k oknu, kterým Derekova sestra vešla, a už se ani neobtěžovala dělat poznámky o vynálezu dveří.

„Mohlo by být líp,“ přiznala popravdě. „Co tu děláš?“

„Něco nás napadlo.“

„Vás?“ zeptala se Ida zvědavě.

„Vlastně Stilese,“ přiznala a uhnula stranou. Ze tmy za oknem se vynořila Stilesova bledá tvář.

„Jak jsi-?“ chtěla se zeptat. (Její okno bylo skoro čtyři metry nad zemí.) Zvedl ruku a útrpně zavřel oči.

„Neptej se. Na jeden den jsem měl toho ponížení až dost.“

Ida se pousmála a sledovala, jak se Stiles vsoukal dovnitř. „Takže? Jaký jsi dostal nápad?“ zeptala se, když byl bezpečně uvnitř.

„Vlastně to není ani tak nápad, spíš dotaz. Horský jasan může použít každý, kdo uvěří, že funguje, že jo?“ Ida přikývla, nejistá si tím, kam tou otázkou míří. „No a řekněme, že když takový obyčejný člověk použije jeho prášek na ochranný kruh a on mu dojde moc brzo, je čistě hypoteticky schopný zvládnout ho dokončit pouhou silou myšlenky?“

Ida se rozesmála. „Ne, Stilesi. I pro některé slabší druidy by bylo to, co popisuješ, obtížné.“

Cora se rozzářila a Stiles se pousmál. „Myslel jsem si to.“

„Jak tě to vůbec napadlo?“ podivila se Ida.

„No… Já už to dokázal. Když byl Jackson kanima a chtěli jsme ho chytit do pasti. Deaton řekl, ať věřím, tak jsem věřil, jenže mi chyběl prach na dobrých padesát stop a měl jsem jen jedinou hrst. Vystačila mi na celý chybějící kus.“

Ida vyskočila na nohy. „Cože?!“

Stiles trochu zčervenal, ale Cora do něj šťouchla a usmála se. „Říkala jsem ti, že to není normální.“

„To říkáš často a většinou s úmyslem mě urazit,“ poznamenal kysele.

„Stilesi…“ vydechla Ida a pak ho naprosto spontánně objala. „Stilesi!“

„Takže to znamená, že když to dovedu, zvládnu víc?“

Ida se odtáhla, ale nedokázala se přestat usmívat. „O moc víc, Stilesi. O moc víc! Zvlášť, když budeš mít mistra.“

„A budu mít?“ zeptal se rozpačitě.

„Budeš můj nejlepší žák, slibuju,“ vydechla Ida a pak si ho stáhla níž, aby mu mohla vlepit pusu na čelo. Cora se vedle nich šklebila spokojeností.

„Znamená to, že jsem druid?“ zeptal se nejistě. „Protože mně se docela líbí, že jsem člověk.“

„Ne, neznamená to, že jsi druid. Znamená to, že máš talent. Druidi jsou imunní vůči vlkodlačímu kousnutí, ale předpokládám, že tímhle testem si projít nechceš.“ Sledovala, jak zblednul, a zasmála se. „Neboj, nemusíš. Abych tě mohla učit, postačí, že máš talent.

Kdy tě to vůbec napadlo?“ zeptala se pak a znovu se posadila na postel. Jen pro jistotu, protože její nohy najednou vůbec nebyly tak jisté, jako před chvílí.

„Když jsem Coře vyprávěl o tom, co se tu dělo, než jsme ji našli. A ji napadlo, že to třeba nebude tak úplně normální, jak jsem si myslel.“

Ida se najednou otočila a skočila na postel šipku pro telefon. Vytočila Londýn a čekala. Tohle jí nemůžou neuznat.

-----

„Takže, jen jestli jsem to pochopil správně,“ pronesl Derek pomalu. „Stiles má i jiný talent, než mě vytáčet k nepříčetnosti,“ ukázal na Stilese, který mu věnoval spokojený pohled. „Což ho dělá tvým učněm,“ přesunul prst Idiným směrem, „takže nemusíš odjet pryč. A na to přišli s Corou, která u něj trávila večer, i když mi tvrdila, že jde za Isaacem,“ konečně prst přesunul ke své sestře.

„Eh, k tomuhle,“ ozval se Stiles a podrbal se na zátylku, a nafoukl tváře ve snaze vymyslet, co říct. „Coro?“ otočil se pak na ni trochu zoufale. Ta na něj vycenila zuby v naštvané grimase.

„Netvrdila jsem, že jdu za Isaacem. Jen jsem… tě neopravila, když jsi k tomu závěru došel,“ řekla opatrně.

Derek je pozoroval. I to stačilo k tomu, aby se Stiles začal potit a Cora ošívat.

„Jen jsme si povídali,“ vyhrkl Stiles. „Vážně! A stáli jsme každej na jiný straně místnosti. V zimních bundách. A čepicích! Mezi náma bylo dost místa na dvouproudovou silnici!“

„Dereku,“ ozvala se Ida pobaveně a položila mu ruku na loket. „Přestaň ho děsit. Jestli dostane infarkt, budu muset odjet.“

„To je dobrá poznámka,“ ozval se Stiles ve snaze pomoct a Derek mu věnoval jeden zaručeně umlčovací pohled. Stiles se stáhl.

„Pamatuješ na naši debatu o příliš ochranářských starších bratrech?“ Zavrčel, ale podíval se na ni. „Je jí sedmnáct a je to vlkodlak. Co myslíš, že by jí mohl Stiles udělat, kdyby nechtěla?“

„Snažím se nemyslet na to, co by jí mohl udělat, kdyby chtěla,“ vrčel tlumeně.

„Hele!“ ozvala se Cora, ale Ida zvedla ruku.

„Nehledě na to, že nejspíš děláš ukvapené závěry a ti dva jsou jen přátelé, tak taky znáš Stilese. Víš, že by si mohla vybrat mnohem hůř, ne?“

Věnoval jí pochybovačný pohled. „Ale taky mnohem líp.“

„Hele!“ Vážně? Jak měla Dereka uklidňovat, když ti dva se sami neudrželi chvíli v klidu?

„Co kdybyste šli na zmrzlinu?“ vyzvala je a nepřestávala se dívat na Dereka. Vyhýbala se mu od té chvíle u spáleného domu. Uvědomovala si, že je to zbabělé a že si o tom dřív nebo později budou muset promluvit, ale doufala, že to bude spíš později.

„Jasně,“ vyhrkli ti dva. Derek si jich nevšímal. Pomalu dýchal a Ida sledovala, jak mu oči mění barvu na karneolově rudou. Když se zavřely dveře, chtěla od něj ustoupit, ale nemohla. Pevně ji svíral kolem pasu.

„Dereku. Pusť mě,“ vyzvala ho tiše, ale důrazně. Slyšela, jak mu v hrudi tlumeně rachotilo, když se rodilo vrčení. „Pusť,“ zopakovala a on mrknul. Pak znovu a rudá zmizela. Odtáhl od ní ruce a ustoupil.

„Promiň,“ zamumlal a otočil se k ní zády.

Přešla ke stolu, aby mezi ně dostala nějaký prostor a posadila se na hranu. „O tomhle majetnickém postoji si musíme promluvit, jestli tu mám zůstat.“

„Jestli?“ otočil se na ni překvapeně. Pokrčila rameny. Samozřejmě, že hodlala zůstat, ale tohle bylo vyjednávání, nemohla jen tak zahodit svoje trumfy. „Nedělám to schválně.“

„Pravděpodobně ne,“ připustila, ale neznělo to věrohodně ani jejím vlastním uším.

Zamračil se. „Nevěříš mi?“

„Ale no tak, Dereku.“ Oba věděli, že takhle to nefunguje. Ida toho znala o vlkodlacích a jejich poutech dost. Tohle nebyla Derekova životní šance, jen jedna z možností. A ona byla rozhodnutá. Nechtěla se vydat touhle cestou.

„Proč?“

 „Najdeš si někoho, kdo se k tobě bude hodit víc. Do té doby se budu držet stranou.“

-----

Dodržet své předsevzetí se ale ukázalo mnohem obtížnější, zvlášť když se Derek rozhodl, že jí v tomhle prostě nevyjde vstříc. A spolu s ním proti ní byli i ostatní vlkodlaci ze smečky.

Vlastně se ke Stilesovi chodila schovávat, ale ani tam nebyla vždycky v bezpečí. Občas narazila na Coru, případně jim Cora vletěla oknem přímo do programu. Ten se tak zvrhl v nenápadné ukecávání a nahlodávání.

V podstatě se všichni kolem zdáli tou představou nadšení a nikdo nechápal, proč je proti. Nejspíš to pro ni vnímali jako rapidní zlepšení. I mnohem hezčí by měly problém ulovit Dereka Halea a ona si troufala ho odmítat. Nedokázali tu myšlenku přijmout.

Netušili, že o tom to není.

Proto se rozhodla Stilese učit v nemetonu, i když tam kvůli zimě nikdy nevydrželi dlouho. Za ochranou stěnou z jeřábu (což se ani náhodou nejevilo paranoidní a Stiles jí to ani v nejmenším nepředhazoval).

„Podívej se na to,“ podala mu otevřenou knihu a prstem upřesnila místo na stránce. „Poznáváš to?“

„Derekovo tetování?“ pozvedl Stiles obočí.

„Triskela. Přesně tak. Spirály a symboly obecně jsou velmi silné. Nemusíš mít magické nebo přírodní substance, abys sebe nebo svůj domov ochránil, pokud znáš správné symboly a jejich použití.“

Stiles se na ni překvapeně zadíval a pak se vrátil pohledem ke knize. „Tenhle už jsem někde viděl.“ Ida se naklonila, aby viděla, a usmála se.

„Je vyrytý na několika místech Derekova bytu, včetně dveří. Malý, ale je.“

„Proč? A proč malý?“

„Nejdřív druhá otázka. U symbolů mnohem víc, než na velikosti záleží na přesnosti. Velikost je podstatná pouze v otevřených venkovních prostorech. Pokud chceš chránit, řekněme byt, stačí ti nenápadně umístěný malý symbol. Čím je ale přesnější a detailnější, tím větší ochranou moc bude mít.“

„A co znamená tenhle?“

„Tvoje latina pořád moc nepokročila, viď?“ usmála se a Stiles zavrtěl hlavou s otráveným úšklebkem. „Řeknu Lydii, aby ti dávala víc hodin.“

„Ale no tak! Už takhle mám stěží čas na školu a lakros!“

„Tohle je stejně důležité,“ pronesla Ida pevně. „A co se týče toho symbolu, je to ochrana proti ohni.“

„Ou,“ udělal překvapeně Stiles. „Dobrý nápad, řekl bych.“ Podíval se na ni zkoumavě, jako by ona sama byla neznámý symbol. „Má kolem a uvnitř bytu ještě nějaké další?“

„Pár,“ pronesla Ida neurčitě. Trvalo jí věčnost umístit těch dalších šestnáct symbolů kolem, ve správné době a tak, aby si jí nikdo nevšiml.

„Něco proti Deucalionovi a Kali?“ zeptal se s nadějí. Zavrtěla hlavou.

„Nemůžeš dost dobře ochránit vlkodlačí doupě proti vlkodlakům. Pokud tedy nechceš, aby si museli najít jiný domov.“

„Jo, říkal jsem si, že takové štěstí mít nebudeme,“ ušklíbl se a dýchl si na prsty, aby si je zahřál. Zmateně se na něj zadívala. „Jak dlouho už tu jsme?“

„Skoro dvě hodiny. Mrzne mi zadek. Vlastně, nejsem si jistý, jestli už nezmrznul. Necítím ho.“

„Měl jsi něco říct,“ pokárala ho a pomohla mu na nohy. „Víš, že zapomínám sledovat hodiny.“

Vyšli ven a Ida se pořádně zachumlala do šály a rukavic. Ne, že by tu byla zrovna bílá zima. Spíš lezavý chlad a spousta uschlých rostlin pokrytých jinovatkou, což bylo mnohem horší.

„Už jsem myslela, že snad nevylezete,“ ozvalo se, když ušli asi deset metrů. Cora seskočila z větve, na které seděla, a usmála se na Stilese. Ida si pořád nebyla jistá tím, co mezi těmi dvěma je. Vypadali, že si rozumí, ale přitom je nikdy nenačapala při nějakém fyzickém kontaktu, tedy větším než letmý dotyk. A ne, že by je nachytat chtěla. Jen ji zajímalo, jestli to tak dobře tají nebo jsou opravdu jen přátelé.

„Máte snad něco v plánu?“

„Chtěli jsme se učit na testy,“ prohlásil Stiles. Ida se ušklíbla. „Jasně.“

Zatvářil se dotčeně. „Co? Proč mi nevěříš? Fakt jsme měli v plánu se učit!“

„Klid. Je mi to jedno. Jen si do příště dobře prohlédni tu knihu a pokus se zjistit, co se v ní píše. Jsem si jistá, že existuje i překlad do angličtiny, ale není moc přesný. Každopádně by ti možná mohl trochu pomoct se zorientovat.“

Ida chtěla odejít, ale Cora ji chytila za ruku. „Vlastně tu čekám na tebe. Derek mě požádal, abych ti vyřídila, že s tebou potřebuje mluvit.“

„Jestli se jedná o smečku, měl by si o tom promluvit s Deatonem.“ Měla za to, že tohle už si vyjasnili, když to zkoušel posledně. Dala mu jasně najevo, že není jeho emisar, než za sebou zavřela dveře.

„Myslím, že s ním už o tom mluvil. Takže, mohla bys za ním zajít?“ Cora vypadala vážně. Ida zaváhala jen na vteřinu a pak kývla. „Zajdu tam zítra, dnes jsem slíbila pomoct Lydii. Bude doma?“

„Určitě jo. Poslední dobou je doma často.“

Cora se otočila a spolu se Stilesem vyrazili svou cestou. Nechali tam Idu stát a přemýšlet nad Cořinou nevyslovenou výtkou. Čím si tohle zasloužila?

-----

Zastavila se před těžkými dveřmi a opatrně na ně zaklepala.

„Pojď dál,“ ozval se Derekův hlas, trochu zkreslený kovovou překážkou. Odsunula je a vešla. Seděl na židli u stolu, levý kotník opřený o pravé koleno, ruku v klíně a v ní otevřenou knihu. Vypadal uvolněně, žádná šílená obava, co by se mu zračila ve tváři.

„Myslím, že to je poprvé, co na ty dveře někdo zaklepal,“ pronesl lehce pobaveně a s klapnutím knihu zavřel.

Ida se trochu ošila, ale pak pokrčila rameny. „Možná bys měl svou smečku naučit troše slušného chování. Třeba by pak místo oken začali používat dveře.“

„Možná bych měl,“ přikývl pořád uvolněně. „Ale těžko je učit, co sám neovládám,“ pokrčil rameny. Vážně ji popichuje?

„Jsi nějak dobře naložený. Myslela jsem, že se mnou chceš mluvit kvůli něčemu vážnému,“ dívala se na něj a založila si ruce na prsou.

„Mluvit ano. Vážnému… To ani tak ne. Spíš závažnému,“ upřesnil a pokynul jí rukou ke stolu.

„Dobře. Ale pokus se to odbýt rychle,“ požádala ho a sedla si. Poprvé viděla, jak jeho pohodový výraz zakolísal.

„To je ti moje společnost až tak nepříjemná?“ Udržoval si klidný výraz, ale oči říkaly, že ho to ranilo. Měla chuť ho nakopnout, aby měl důvod, cítit se raněný.

„Ne, ale musím se vrátit do školy. Mám teď dvouhodinovou pauzu, tak jsem to chtěla stihnout během ní.“ Nezmiňovala, že to byla taková její pojistka, aby ji nemohl moc zdržovat, protože tušila, že by to mohl mít v plánu.

„Aha,“ poznamenal a znovu se uvolnil. Dokonce se usmál. Sakra, co to s ním bylo? Nikdy nevypadal takhle. Bezděčně se prohlédla. „Čemu se tak usmíváš?“ nechápala, když shledala, že je všechno v pořádku.

Vypadal zaskočeně. „Musím mít důvod?“

„Samozřejmě, že musíš. Ty se obvykle neusmíváš, ani když důvod máš, tohle je… Děsí mě to,“ přiznala nejistě. Nevěřícně si ji prohlížel.

„Děsí tě, když se usmívám,“ zopakoval hluše.

„No… jo,“ přikývla a sledovala, jak si rukou prohrábl vlasy a pak se poškrábal v dlouhém strništi.

„Tak s tím jsem nepočítal,“ přiznal potom a sednul si na židli ob tu vedle ní.

„No, jeden by čekal, že si všimneš toho, jak všichni kolem tebe znejistí, když se usměješ. Ale o tom jsi asi mluvit nechtěl. Takže, o co jde?“

Vzdychl. „Natěšená, abys už byla pryč, skvěle…“

„Začněš se zase chovat rozumně?“ zeptala se s nepatrnou nadějí. Zmizela okamžitě, když popuzeně zavrčel.

Ida pokrčila rameny. „Fajn, tak nejsi nerozumný. Jenom ses spletl. To se stává, Dereku. Už jsem to viděla. Alfa si myslel, že našel družku, ona se mu podřídila, i když si nebyla jistá, a on o rok později zjistil, že se spletl, když našel lepší. Způsobil utrpení třem lidem a jen proto, že byl zbrklý.“

Derek se zamračil. „Já se nepletu,“ zavrčel rozhodně.

„Ale jistotu nemáš. Nemůžeš mít. Dereku, vážně, tohle stejně nevyřešíme, tak co kdybys mi řekl, co jsi chtěl, abych se mohla vrátit do školy předstírat pilnou studentku?“

Zabodl do ní trpký pohled. „Deaton chce odstoupit z pozice emisara mé smečky.“

Zůstala na něj zírat s otevřenou pusou. Uběhlo několik vteřin ticha, než se vzpamatovala natolik, aby se zeptala, co se stalo. „Proč by to dělal?“

„Objevil se alfa, ke kterému cítí pevnější pouto. Ale protože slíbil mé matce, že mi pomůže, neudělá to, dokud si nebude jistý, že má moje smečka jiného silného emisara.“ Ida vstala tak prudce, že židle odlétla po podlaze a vydala nepříjemný ostrý zvuk. Přešla k oknu a zadívala se ven. Padal déšť se sněhem, a tak ve skutečnosti vůbec nic neviděla. Celý svět byl jenom jedna velká rozpitá skvrna.

Jak dlouho se modlila, aby se tohle stalo? Aby Deaton našel jinou smečku a uvolnil jí místo? Byl tohle trest za to, že použila moc ve svůj prospěch? Když by konečně mohla mít všechno, nejde to, protože Derek… Derek stál těsně za ní. Ani si nevšimla, kdy k ní došel. Ucítila, jak jí položil ruce na ramena, ale setřásla ho a vyklouzla z mezery mezi ním a oknem.

„Musím jít,“ vyhrkla a ani se nesnažila o omluvný tón. Prostě jen utekla do výtahu a jako zběsilá mačkala tlačítko, které by ho donutilo k pohybu. Vyběhla z domu k autu, ale když se k němu dostala, uviděla, že jedna z pneumatik na nově půjčené hondě je prázdná.

Vytryskly jí vzteklé slzy. Všechno bylo špatně. Derek, Deaton a teď ještě ta pitomá guma, kterou ani neuměla vyměnit! Zuřivě do ní kopla a opřela se o kapotu. Zvedla obličej k nebi. Ledové kapky jí bodaly do kůže a stékaly po tvářích spolu s teplými slzami. Nikdo by nepoznal rozdíl.

„V čem mě tohle posílí?“ zeptala se hlasitě nebe. „Řekněte v čem, protože já to nevidím. Je to tak těžké, nechat mě pro jednou trochu dýchat?!“ Věděla, že je to zbytečné, ale už to v sobě nedokázala udržet. Copak se nesnažila? Celý život dělala, co se od ní čekalo, ale jediné, co dostávala, byly další rány a kopance. Musela skládat další a další oběti vyššímu záměru, kterému byla úplně ukradená. Vždycky dodržovala pravidla, dokonce i když to znamenalo přijít o rodinu. Má vážně přijít o další?

„Ido…“

Podívala se za sebe. Derek stál dva metry od ní a déšť mu rychle máčel vínové triko. Pomalu od ramen černalo vlhkostí, ale nezdálo se, že by tomu chtěl zabránit a jít se schovat. Voda mu máčela i vlasy a kreslila mu na tváři průhledné vzory. Zelené oči chráněné pod silným tmavým obočím si ji lítostivě prohlížely.

„Já nemůžu, Dereku. Chci, ale nejde to. Ne teď, když…“

Nic neřekl. Jen tam stál a díval se na ni, jako by mu trhala svět na kousky. Jenže to byl její svět, co se rozpadal. „Pojď, odvezu tě do školy,“ řekl pak a vytáhl z kapsy klíčky od auta.

„Dereku…“ téměř to zakňučela.

„Jenom tě odvezu,“ slíbil tiše. Nerozhodně přešlápla, ale pak otevřela zadní dveře auta a vytáhla tašku, kterou si hodila přes rameno. Zamkla za sebou a přešla ke camaru. Bliklo, když ho odemkl a připomnělo jí tak den, kdy si s ním udělala výlet do San Franciska. Nejspíš pro něj bude mít už napořád slabost. Tak trochu jako pro jeho vlastníka. Proč by jinak neutekla zpátky za oceán?

Nasedla, vědoma si toho, že absolutně promáčí sedačku. Derek ale té své udělal podobnou službu, takže to neřešila. Opřela si hlavu o okýnko a zírala na stékající vodu.

Derek mlčel od chvíle, kdy nastartoval, až dokud nezastavil před školou.

Vypnul motor a prostor auta se naplnil tichem. Tlačilo ji do uší, skoro jako by je plnilo vatou.

„Jsme tu,“ pronesl úplně zbytečně.

„Díky,“ hlesla, ale nehnula se. Na auto dál dopadaly provazce vody. Udělaly z kabiny odříznutý soukromý koutek světa, kde byli jen oni dva. „Děsí mě to.“

„Co?“ zeptal se a podíval se na ni. Sevřela v ruce kliku dveří, ale než vystoupila, vrátila mu pohled. Cítila, jak se jí zrychlil tep.

Že to bude jen jiný druh vězení. Řekni to, pobízela se. Věř, že ti to dokáže vyvrátit. Řekni mu to! „Ale nic.“  Vystoupila a zabouchla za sebou dveře, než mohl něco říct. Když běžela ke škole, použila na sebe všechny nejhorší nadávky, které si dokázala vybavit.

-----

Měla tušit, že to skončí takhle. Měla to vědět a měla mlčet! Místo toho se nechala unést iluzí, že si Cora vybere její stranu namísto Derekovy. Teď to má. Dostává se jí propalujícího odsuzujícího Haleovského pohledu a to víc než vrchovatě. Už chybí jen výhružky a obnažené tesáky.

„Myslím, že by ho urazilo, za jak moc povrchního ho máš.“

„Neříkám, že je-“

„Ale jo. Říkáš,“ přerušila ji Cora. „Myslíš si, že tě odkopne, jakmile uvidí nějakou povolnou dlouhonohou slepici. S jeho štěstím navíc mentálně narušenou. Jenže si neuvědomuješ, že kdyby o něco takového opravdu stál, byl by kompatibilní s mrchou číslo jedna nebo dvě. Jenže jsi to ty, koho chce.“ Idě se najednou nezdálo tak chytré, že Coře svěřila jen střípek problému odtržený od ostatních. Nebo si možná měla vybrat nějaký jiný.

„Jsem to já, koho chce jeho vlčí část,“ namítla Ida potichu a prstem obtahovala okraj polštáře. „Navíc čistě pro… Víš co,“ zamumlala neochotně. Celá tahle situace byla nepříjemná a trapná. Derek je idiot, že to musel tak zkomplikovat!

Cora si odfrkla. „Derek i já jsme se jako vlkodlaci narodili, Ido. Nemáme vlčí a lidskou část, jak to občas cítí pokousaní. Jsme celek. Vlkodlak, který je něco mezi člověkem a zvířetem, takže to není tak, že by tě chtěl vlk Derek a nechtěl člověk Derek. Chce tě vlkodlak Derek. Tak to prostě je, přestaň se vymlouvat.“

Ida se zamračila. „Hrozně to zjednodušuješ.“

„Já?“ podivila se Cora. „To ty z toho děláš větší drama, než jaké to je. Navíc mého bratra ničíš, což mě popravdě trochu sere.“

Ida pozvedla jedno obočí. Nechtěla se o tom dál bavit. „Určitě jsi sem nepřišla kvůli tomuhle.“

„To nepřišla, ale taky jsem nečekala, že tě najdu, jak bulíš do polštáře. Zákrok byl nutný.“

Ida to nekomentovala. Sama si přišla pořád ještě trapně, protože se nechala nachytat.

„Vlastně jsem se chtěla zeptat, jestli umíš bruslit a nechceš jít s námi na kluziště. Jdou všichni. Teda, když si odmyslíš Petera s Derekem,“ dodala váhavě.

Ida na ni zkoumavě zírala, ale pak se pousmála. Cokoliv pokud to znamená změnu tématu. „Proč ne? Nebruslila jsem už roky.“

Cora se usmála. „Alespoň to bude fér. Taky jsem na tom dlouho nestála,“ přiznala a vytáhla Idu z postele ostentativně překračujíc hromádku posmrkaných papírových kapesníků.

Za půl hodiny byly na místě, Stiles už tam čekal spolu s Lydií a oba se něčemu smáli. Ida si všimla, jak Cora ztuhla. Chtěla se zeptat, jak to s nimi je, ale radši mlčela. Ještě by na sebe přivolala další vztahovou debatu. Brzy po nich dorazil Scott s Allison a Isaacem. Ten se k Idě vrhl jako radostné štěně. Jenom o hodně větší a silnější štěně, než byla ona sama. Zvedl ji v náruči do vzduchu a zase položil.

„Děláš, jako bys mě neviděl měsíc, a ne dva dny,“ zasmála se a drcla ho do ramene. Scott jí kývl, což byl z jeho strany nejvřelejší pozdrav, jakého se jí mohlo dostat po událostech s Adrianem. Allison se usmála a jako obvykle malinko trhla rameny, jako by říkala ještě ho to nepřešlo.

Ida si půjčila brusle a sedla si na lavičku, aby si je nazula. Vedle ní se posadil Stiles a obouval si své vlastní.

„Slyšel jsem o Deatonovi,“ začal jako by mluvil o vánoční výzdobě ve městě.

„Hm.“

„Scott by byl vážně rád, kdyby ho mohl Deaton trénovat. Ale nemyslím si, že by byl schopný nebo ochotný ti to říct.“ Ida si myslela, že nový alfa bude nejspíš Scott, ale doteď to byla jen domněnka.

„Proč mi to teda říkáš?“ otočila k němu hlavu a začala si zavazovat druhou brusli.

„Protože máš dlouhý bílý fousy a červenej oblek, Santo,“ ušklíbl se. „Protože to můžeš zařídit, proto ti to říkám,“ pronesl, jako by to snad nevěděla.

„Uvědomuješ si, do jak hnusné situace mě stavíš, že ano?“ zamračila se na něj. Postavil se a podal jí ruku. Nechala se vytáhnout na nohy.

„Nestavím, už v ní stojíš dost dlouho. Jen bys s tím konečně mohla začít něco dělat. Všechno kolem se zdá na rozpadnutí a přitom by výjimečně mělo být všechno v pohodě, když na nás konečně jednou nikdo neútočí.“

„Zapomínáš na Deucaliona a Kali.“

Odfrkl si. „Ne, to teda nezapomínám. Věř mi, pořád se mi o nich zdají vlhký sny a to vlhký rozhodně nemíním v pozitivním slova smyslu. Ale teď tu nejsou a místo pohody se smečka třese stresem, protože Derek nedokáže většinu času udržet na uzdě vlastní emoce. Cora říkala, že to je čím dál horší a lepší to nebude, protože tak to u spárovaných alfa vlkodlaků chodí, když jim seberou partnera.“

Ida se kousla do rtu. Když s Derekem mluvila, zdál se docela v pořádku. „Nejsme partneři.“

Stiles jí věnoval výmluvný pohled a pomohl jí na led. Počkali na Coru, která k nim rychle připajdala, což u Stilese vyvolalo smích. Což vyvolalo reakci v podobě rány uštědřené Corou do jeho ramene. Což vyvolalo pád na zadek na obou strnách.

Ida od nich trochu poodjela a zachytila přitom Isaacův smutný pohled. Jakmile si ale všiml, že se na něj dívá, nahradil ho úsměvem a dojel k ní. Chytl ji za ruku a táhl za sebou, až jim museli ostatní lidé uhýbat na stranu.

Vlče se ji snažilo potěšit, zatímco mu ona rozbíjela smečku. Připadala si jako ten nejhorší člověk na světě.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa - 13.: