OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Alfa - 1.

02.12.2013 (14:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 3934×

Prolog

Stiles dopadl zády na tvrdou zem a zalapal po dechu. Marcy se k němu sehnula a rychle ho vtáhla za kmen stromu.

„Tohle nám úplně nevyšlo, nějaký další nápad?" zasípal a setřel si krev vytékající mu z koutku úst; její nasládlou chuť měl na jazyku poslední dobou až příliš často.

„Je na tom hůř, než jsem si myslela. Musí na ni mít vliv už moc dlouho," pronesla rusovláska nešťastně a posunula si brýle na nose.

Odněkud se objevil Peter a přidřepl si k nim. „Co teď?" zeptal se příkře. Stiles postřehl, jak mu pohled neustále utíká směrem, kde byla za stromy skrytá Ida. A někde tam byl i Derek s Corou a Isaacem, pravděpodobně to ještě pořád nevzdali.

„Co Scott?" navrhl Stiles.

„Je mimo město, vždyť to víš."

„Mohli bychom mu zavolat."

Marcy zavrtěla hlavou. „Do té doby budou všichni mrtví. Musíme zmizet a vymyslet něco lepšího."

Peter vztekle zavrčel. „Chceš ji v tom nechat?!"

„Ne, ale takhle ničemu nepomůžeme. Kdo ji zachrání, když všechny povraždí? Myslíš si, že mně se to zamlouvá, fešáku? Je to moje nejlepší přítelkyně, nechci ji ztratit o nic víc než vy!"

„Tak něco vymysli!" zavrčel na ni. „Nenecháme ji tu, tečka."

Než mu mohla Marcy něco odseknout, přerušil je řev naplněný bolestí. Stiles sebou škubl a pokusil se vyškrábat na nohy. Marcy ho chytila za ruku a stáha ho zpátky na zem, obličej stažený strachem a nejistotou. Peter se třásl, cítil, co si oni mohli jen myslet.

Jejich alfa umíral.

1.

Ozvalo se frenetické klepání na dveře. „Ido, vstáváš už? Přijdeme pozdě.“ Ida rozlepila oči a podívala se na budík vedle postele. Chvilku jí trvalo, než si pospojovala souvislosti a došlo jí, proč budík i všechno kolem vypadá tak cize. Bylo to cizí. Přesněji, bylo jí to na půl roku propůjčeno.

„Haló!“ protáhla za dveřmi Lydie otráveně.

Budík ukazoval sedm hodin. Proč, proboha, měla vstávat tak brzy? Škola začínala od půl deváté, to byla ještě spousta času. Spousta spánku, kdy mohla nemyslet na to, že ji čeká první den na jiné škole. V jiné zemi. Na jiném kontinentu.

Zhluboka se nadechla a přetočila se na záda. Neměla by se zabývat něčím tak nepodstatným jako jsou ostatní spolužáci, kteří ji budou hodnotit a zklamaně ohrnovat nosy nad svými poznatky. Kvůli tomu tu nebyla.

„Už vstávám!“ zakřičela na Lydii, která to komentovala pouhým odfrknutím. Ida slyšela, jak se její kroky vzdalují, a na pár vteřin si ještě dovolila zůstat v posteli.

Když ji včera Lydiina matka vyzvedla a přivezla sem, byl to šok. Pro Idu i pro Lydii, která podle všeho dávno zapomněla na nějaký výměnný program. Když teď dostala na starost studentku z Londýna, byla otrávená. Kulantně řečeno.

Ne že by Ida měla zrovna radost. Kdyby existovala jiná možnost, skočila by po ní, ale takhle to bylo nejsnazší.  Podle informací, co dostali z Jacksona, dokázali zařídit, že namísto původního studenta se k Lydii dostala Ida. Perfektní pozice pro její úkol.

Teď už se jen musela vykopat z postele a dát se do práce.

-----

Beaconhillská střední byla jako včelí úl. A Lydie byla královna. Podle Jacksona si tu pozici držela jen stěží, ale stále ji uznávali. Díky tomu se k nim otočilo množství očí – větší, než kolik by jich byla schopná přitáhnout Ida sama.

Lydie jí celou cestu vysvětlovala, jak to u nich na škole chodí, teoreticky ji seznamovala se všemi učiteli, předměty a většinou sportovních týmů. Slíbila, že ji každému představí, což se Idě dvakrát nezamlouvalo, ale držela se role zvědavé studentky z ciziny a vděčně přizvukovala.

Ve skutečnosti jí byli všichni ostatní úplně ukradení, zajímala ji jen Lydie. Kvůli ní letěla takovou dálku, což vzhledem k její aviofobii bylo opravdu něco. Možná mohl letět někdo jiný, ale vzhledem k vášním, které v jejích kruzích zprávy o Lydii způsobily, se toho ujala sama.

„Allison!“ zavolala najednou Lydie nahlas a zamávala přes hlavy ostatních studentů. Ida znala to jméno, ale neznala tvář. Možná ji nemělo tak překvapit, když se jejich směrem otočila usměvavá modelka. V duchu obrátila oči v sloup. Samozřejmě, holka z rodiny lovců nebude tlustá nebo kulhavá, ale tohle bylo trochu moc. Krásné vlasy, oči jako laň, oblečená stylově, ale ne křiklavě… Vsadila by se, že i její prospěch bude ukázkový. Nic to ale neměnilo na faktu, že byla lovec, a tak k ní Ida pocítila okamžitou nelibost. A strach – neexistovala možnost, že by tenhle fakt veřejně a dobrovolně přiznala. Ani Allisonin široký úsměv a přátelské vystupování to nemohly přebít.

„Ahoj, co se děje?“

„Ale, jen jsem ti chtěla představit Idu. Je tu na výměnném pobytu a bydlí u nás.“ Idě přišlo směšné, jak Lydie u svých slov kroutila očima a křivila obličej, nejspíš to ale mělo být nenápadné, tak dělala, že si nevšimla.

Allison se otočila a natáhla k ní ruku. „Allison Argentová. Vítej v Beacon Hills.“

Ida si byla vědoma toho, že nesmí dát svůj odpor k dívce před sebou najevo, a tak jí potřásla rukou a pokusila se usmát. „Ida Quinnová.“

„Odkud jsi?“ zeptala se Allison, ale než stačila Ida třeba jen otevřít pusu, Lydie znovu převzala otěže.

„Je z Londýna. Bude u nás půl roku, viď, že ano?“ Nebyla to skutečná otázka, Lydie okamžitě pokračovala: „Platí ty dnešní nákupy?“

Ida přestala poslouchat a nenápadně se rozhlížela kolem. Studenti se valili chodbou ve dvou proudech a po jednom se odpojovali, když se dostali ke svým skříňkám. Všimla si jich dřív než Lydie s Allison. Kluk s tmavými vlasy a olivovou pletí pátral očima davem, dokud je neuviděl. Nebo spíš, dokud neuviděl Allison. Vsázela na jméno Scott McCall. Vlkodlak, ke kterému Jackson nechoval příliš vřelé city, přesto ho svým způsobem obdivoval. Ida to poznala z toho, jak o něm nerad říkal cokoliv dobrého, ale zároveň mu ve svém popisu nedokázal upřít žádnou zásluhu.

Kluk vedle něj tedy musel být Stiles. I o něm se dozvěděla od Jacksona. Říkal mu McCallův nohsled. Stín. Pobočník. Poskok. Dokázal vymyslet i horší pojmenování, každopádně se ale jednalo o Scottova nejlepšího přítele, který byl zasvěcený do jeho chlupatého tajemství. Přemýšlela, jestli je i členem smečky.

Rozhodně ale nečekala, že bude tak… zajímavý. Kdyby nebyla zodpovědná dospělá a neměla v Beacon Hills důležitý úkol, možná by nad ním přemýšlela trochu víc. I přes ten nahoru vytočený nos. Nebo možná právě kvůli němu.

-----

„Scotte, to je blbej nápad. Jako vážně, nejblbější blbej nápad, co tě napadl, za hooodně dlouhou dobu. A to už fakt něco vypovídá.“ Stiles si svého nejlepšího přítele měřil, zatímco procházeli kolem skříněk na školní chodbě.

„Přeháníš.“

„Někde se tu potuluje temný druid, co podřezává krky téměř na potkání, a to nemluvím o problému číslo dva. Potuluje se tu podělaná smečka alf, Scotty! Máš psychotický přání zemřít, nebo ti to jen nedochází? Je to jako Derek krát bůhví kolik. A na rozdíl od něj, oni budou nejspíš vědět, co dělají. Hele, jsem první, kdo ti řekne, že Derek zrovna nezáří pozitivním a přátelským přístupem, ale jsem si jistej, že je pořád přítulný štěně proti těm, co se s ním přišli porvat o území, nebo o co jim to vlastně jde…“ Pokoušel se u toho nerozhazovat rukama, ale moc dobře mu to nešlo. Nedokázal „nepovlávat“, jak by řekl jeho otec. Nebo kdokoliv jiný, když na to přijde.

„Nemůžeme v tom Dereka nechat! Jestli ta smečka má Ericu a Boyda, pomůžu mu je najít. Zeptám se Allison, jestli něco nezaslechla od jiných lovců.“

Stiles se zamračil a ignoroval Scottovu průhlednou záminku, která mu měla zajistit pár minut pozornosti z Allisoniny strany. „Nesnáším, když mi o hlavu otloukáš svoji stránku morálně zodpovědného studentíka. Co se ti to přes léto stalo?“

Scott obrátil oči v sloup. „Nic se mi nestalo. Prostě to tenhle školní rok nepodělám, to je všechno. Hele, nejsou to Allison a Lydie?“ Kývl hlavou dál po chodbě a Stiles mu musel nechat, že ať už se změnilo cokoliv, pořád uměl skvěle odvracet jeho pozornost jiným směrem. Jakmile zaslechl „Lydie“, otočil hlavu jako pes, co zavětřil kost. Nebo vlkodlak zraněného turistu? Ne, to radši ne.

Každopádně to byla pravda. Lydie s Allison klábosily asi patnáct metrů od nich. Scott nezaváhal a vrhl se k nim.

„Nazdar,“ pozdravil Stiles energicky a zaměřil pohled na Allison. „Nějaké novinky o našich chl- Jau!“ Lydiin loket se mu zabořil přímo mezi žebra. Rychle uhnul, ale bylo pozdě. Ta modřina bude velká jak tenisák.

„Stilesi!“

„Co?“ zeptal se nechápavě a sledoval, jak Lydie trhla hlavou do strany. Sklouzl pohledem vedle ní na holku, které si předtím nevšiml a která je pozorovala s jedním obočím nepatrně pozdviženým v téměř pobavené grimase.

„Můžu pomoct?“ zeptal se zmateně. Usmála se na něj. Trochu, ale páni… Proč se na něj usmála? Udělal něco špatně?

„Stilesi, to je Ida. Výměnná studentka z Londýna, která u mě bydlí,“ pronesla Lydie jasně a důrazně. Zamrkal. Cože?

„Proč, proboha?“

Lydie vypadala, jako by ho chtěla praštit. „Protože proto! Bude u nás půl roku. Ido, to je Scott McCall,“ obrátila se k hnědovlásce, která Scottovi tiše kývla na pozdrav. Stiles ji podezřívavě pozoroval. Nemůže to být podraz? Alfa v přestrojení, nebo tak něco? Jasně, ta holka byla poloviční i proti němu – což bylo z určitého úhlu pohledu docela umění, protože on nebyl zrovna zápasník těžké váhy – jenže u vlkodlaků rozměry moc neznamenaly. Nadpřirozená síla je prostě nadpřirozená. Netřeba dále vysvětlovat.

„Zrovna jsme se bavily o tom, že bychom zašly po vyučování kouknout na trénink,“ ozvala se Allison, ale Stiles si všiml, jak se Ida zamračila. Obočí se jí srazilo téměř k sobě nad neurčitě zbarvenýma očima. Stiles nedokázal určit, jestli jsou modré, zelené nebo šedivé. Čím víc se snažil, tím víc měl pocit, že brzy pozná, jaké to je mít migrénu.

„Já na sporty moc nejsem,“ zamumlala se silným přízvukem. Prdlajz Londýn, tohle bylo buď Irsko, nebo je Stiles leprikón. Lydie na něj zběsile mrkala, což mohlo znamenat dvě věci: za a, má zánět spojivek, nebo za b, něco po něm chce. Už jen zjistit, co ta šifra asi- Ahá!

„Lakros je super,“ vyhrkl s pohledem upřeným znova na Idu. Jmenovala se Ida, že jo? „A to neříkám jen proto, že ho hraju a stavy našich fanynek nedosahují zrovna hvězdných výšin. Co kdybych tě tu trochu provedl a přitom ti osvětlil, proč že stojí se na něj jít podívat a párkrát u toho zakřičet něčí jméno? Ideálně moje, že ano?“

Překvapeně si uvědomil, že její smích není výsměch, jen čisté pobavení. Lydie se zdála stejně zaskočená jako on, ale pak na něj vrhla spokojený pohled. Jasně, teď už se z toho nevykroutí. Odvést a zabavit, rozkaz šéfe. Alespoň že se zdálo, že Allison by pro Scotta přece jen mohla něco mít.

Jako obvykle zůstala těžká práce na něm. Proč už ho to ani nepřekvapovalo? Natočil se tak, aby se ocitl bok po boku s tou drobnou a neskutečně hubenou dívkou. Vážně, jak vůbec drží pohromadě? Poslepovala si kostru leukoplastí a navlékla do oblečení, nebo co?

Když souhlasila, vyrazil s ní po chodbě a vrhl přes rameno poslední pohled na ostatní, kteří okamžitě zvážněli a dali se do naléhavého šepotu. Klasika. Bude si to muset nechat od Scotta přetlumočit a ten vynechá dvě třetiny detailů, které jim díky tomu v budoucnu nebudou moct zachránit kůži. Proč je tohle jeho život?

„Takže… Londýn?“ zeptal se po prvních dvou nebo třech metrech. Kývla.

„Ale nejsem z Anglie. To nejspíš poznáš,“ pokrčila rameny s úšklebkem. „Mám daleko do jejich zpěvavého akcentu.“

Mávl rukou. „To je dobrý. My si v Americe na zpěvnost tolik nepotrpíme. Což nejspíš vysvětluje přítomnost Biebera na prvních příčkách hitparád,“ dodal s pokrčením a Ida nejistě mrkla.

„Koho?“

Dělala si z něj srandu? „Bieber? Zpívá jako myš hozená do míchačky? Plné piraní?“

„Promiň, neznám,“ zašklebila se a znovu pokrčila rameny. Pak nahodila trochu nadějný výraz a zeptala se: „Talking Heads? The Hives?“

Zamrkal. „Vezmi si mě!“ vyjekl na celou chodbu, což přilákalo pozornost několika nejbližších studentů. Prváci. No jo, ti si ještě pořád nezvykli, ostatní už jeho projevy nevzrušovaly. „Holka, která ví, kdo jsou Talking Heads, je podělanej poklad.“

Rozpačitě se uchechtla a pokračovala dál chodbou. Stiles ji rychle dohnal a začal objasňovat, co přesně za učebny to zrovna míjejí a co za diktátory je běžně okupuje. Když minuli učebnu chemie, byl si jistý, že kdyby jeho hlavu a srdce neokupovala Lydie, nejspíš by se zamiloval. Holka, která odpálkuje Harrise s takovou dávkou graciézního opovržení, aniž by ho předtím viděla, je jeho ideální protějšek. Škoda, že netušila, do jakého pekla se dostala. Mohl jen doufat, že nenatrefí na některé z jejich problémů.

-----

Školní den byl zvláštní. Čekala ho hektičtější, ale ukázalo se, že jediný, kdo je neustále v pohybu a spěchá, je Stiles. Povlával kolem v téměř pravidelných intervalech a nemístné poznámky z něj padaly jako mince z kouzelného oslíka. Točil se napůl kolem Scotta a napůl kolem Lydie – a tak trochu i kolem ní, pokaždé, když potřeboval odvést její pozornost od zbylých členů skupiny. Během celého dne to udělal minimálně čtyřikrát. Trochu ho litovala, protože si očividně vytáhl krátkou slámku.

Idu to nijak netěšilo, potřebovala být s Lydií sama, ale ta jako by kolem sebe někoho měla téměř neustále. Pokud si na odpoledne už taky něco naplánovala, Ida nebude mít šanci se s ní sblížit až téměř do večera.

Ale tak úplně na škodu by to taky být nemuselo. Potřebovala o tomhle městě zjistit víc, než kolik jí toho mohly říct mapy. Na zdejší poměry bylo Beacon Hills sice malé město, ale pořád mělo přes padesát tisíc obyvatel a slušnou rozlohu. Nehledě na to, že se tu bez problému mohli schovávat vlkodlaci, takže kdoví, co dalšího by mohla najít. Nebo co by mohlo najít ji.

Chtěla taky zjistit, nakolik si tu bude moct doplnit zásoby. Nemohla si s sebou vzít mnoho, protože nechtěla budit zbytečnou pozornost. Ale má tu strávit půl roku, tudíž bude potřebovat místo, kam si dojít pro všechno potřebné k Lydiinu výcviku.

Navíc tu byl někdo, koho musela navštívit. A čím dřív to udělá, tím lépe.

-----

Zastavila před veterinární stanicí. Nevypadala nic extra, což naprosto odpovídalo. Nenápadnost - největší výhoda pozorovatele.

Cedulka na dveřích hlásala, že je otevřeno, proto nijak neváhala a vešla.

Uvnitř bylo všechno čisté, upravené a… z jeřábu, jinak známého jako jasan horský. Velmi chytré.

„Dobrý den, mohu vám pomoci?“

„Emisar Deaton, jestli se nemýlím?“ usmála se Ida jemně. Tvář tmavého muže ztuhla, ale neustále na ní zůstával zdvořilý úsměv.

„Doktor Deaton. Veterinář. Máte problém s nějakým zvířetem?“

„Posílá mě Rada. Promluvme si,“ navrhla. Trochu se uvolnil, ale jinak zůstával obezřetný. „Už je to dlouho, co jste se naposledy zúčastnil Shromáždění. Pokud vím, ještě jsem nebyla na světě.“

„Bandraoi,“ pronesl přemýšlivě a s nepatrnou nejistotou, jako by to slovo musel vytáhnout z velké hloubky. Přikývla a on otevřel přepážku, která je oddělovala, aby mohla vejít. Ne že by ji snad mohl jeřáb zastavit, ten působil na odlišná stvoření. Přesto se jeho úsměv nestal o nic upřímnější. Pořád zůstával napjatý. Měl by vědět, že mu od ní nebezpečí nehrozí. I když to v ní zároveň vzbuzovalo i určitou radost, to nemohla popřít. Věděl, že by mohla být nebezpečná.

„Přesně tak. Včera jsem dorazila z Londýna. Máme tu určitý zájem.“

„Zájem?“ zeptal se a stáhl si z rukou latexové rukavice, které odhodil do koše pod pultem.

„Ano. Dívka s možnostmi.“

„Lydie Martinová,“ pronesl, jako by ho to nijak nepřekvapovalo. Idu tím ale vyvedl z rovnováhy.

„Věděl jste o ní?“ zeptala se. Krátce kývl.

„Neměl jsem jistotu, ale dost by to vysvětlovalo.“

Ida se zachmuřila. „Pak nechápu, proč jste nedal vědět Radě? A proč jste se jí neujal?“

Deaton jí pokynul, aby ho následovala do zadní místnosti. Byla to ošetřovna. Čistá, upravená a páchnoucí po dezinfekci. A smrti. Nebylo to dlouho, co tu něco zemřelo. Ozvěna té události ještě stále rezonovala mezi stěnami.

Zamračila se. Jak dlouho to bylo, že Deaton ještě stále nevykonal očistný obřad?

„Nebyl jsem si jistý. Neprojevovalo se to. Nedávné události ale…“ odmlčel se a prsty si promnul bradu. „Ví Rada, co se tu děje?“

Ida zmateně mrkla, ale pak se ovládla. „Rada ví to, co věděl vlkodlak Jackson Whittemore. Víme o rozepřích mezi vlkodlaky a neschopnosti nového alfy, ale to nás nezajímá. Pokud vím, jste rádcem jeho rodiny, ne? Měl by být vaší starostí. Naším zájmem je Lydie.“

„Hmm,“ protáhl Deaton. „Lydie právě teď není způsobilá pro výcvik. Zdejší situace se od odjezdu mladého Jacksona mnohem více vyostřila. Objevilo se několik nových figur.“

Ida se napůl posadila na nerezový vyšetřovací stůl a čekala, jak bude veterinář pokračovat.

„Zdejšího alfu vyzvala jiná smečka.“ Idě na tom nepřišlo nic zvláštního, to se mezi vlkodlaky stávalo. „Smečka alf.“ Ou. Dobrá, to bylo něco jiného. Přesto, nebyl to její problém. „Také je tu Scott McCall. Zdá se, že by mohl být skutečným alfou.“

Ida překvapeně vydechla. „To je velmi vzácné. Přesto, i když je to dobrá zpráva, nijak to neovlivňuje Lydii, nebo se pletu?“

„Ne, nic z toho na ni vliv nemá, alespoň ne příliš. To, co ji dělá neschopnou výcviku, je její spojení s darachem.“

Ida zasyčela jako kočka a seskočila z pultu. „Darach?!“

Deaton zachmuřeně pokýval hlavou. Zřejmě ho její reakce nijak nepřekvapila. „Už má na svědomí minimálně šest životů.“

„Proč o tom Rada neví?“

Deaton se na ni pochybovačně podíval. „Nikdo neví, kdo by to mohl být. Navíc… Rada je daleko,“ poznamenal, na Idin vkus až příliš hořce. Narovnala se a tvrdě na něj pohlédla.

„Už ne.“

-----

V autě, které měla z půjčovny, se blížila k okraji města. Zaparkovala na školním parkovišti, odkud mohla jít do lesa, který byl všude kolem. Její auto tu nebylo jediné. Všimla si několika dalších a zelené terénní motorky. Nejspíš odpolední tréninky; Lydie se ji pokoušela zasvětit do rozvrhů různých týmů, ale Ida neměla důvod ani chuť si to pamatovat.

Prošla pod lampou a zamířila mezi stromy.

Les tu byl jiný už na první pohled. Prostornější. Volnější. Měl prostor pro růst a věděl to. Atmosféra kolem byla vzdušná. Přesto Ida zůstávala ostražitá. Pokud v tomhle městě byl víc než jeden alfa, byl pohyb po lese riziko. Sáhla do své háčkované kabely a nahmatala kulaté podlouhlé pouzdro. Spolu s úzkou trubičkou si ho strčila do kapsy džínsů a pokračovala dál. Potřebovala si brzy najít to správné místo.

Hledala už hodiny, a přesto zatím na nic nenarazila. Žádné místo ji neoslovilo. Žádný strom k ní nevztáhl svou sílu. Tohle byla velká nevýhoda cestování - opustit svoje bezpečné zázemí a hlavně svůj strom. Bylo obtížné za něj rychle najít náhradu, téměř nemožné. Minula řeku, skalnatý výběžek nad městem i opuštěnou budovu palírny, jejíž jedna stěna byla označena spirálou jasně vypovídající o touze nějakého vlkodlaka po vendetě. Chvíli ji zamyšleně pozorovala, ale nebyla dostatečně informovaná o zdejších poměrech, aby se mohla pokusit alespoň hádat, čeho se vendeta týkala nebo týká.

Ta síla ji zasáhla nečekaně a najednou. Obrátila se směrem, odkud ji cítila.

Nemeton.

Poznala by to kdykoliv a kdekoliv. Někde poblíž bylo místo zasvěcené jejím bohům. Strom, který uctívaly celé generace. Oslabené, ale existující, a hlavně někde přímo před ní. Vyrazila s novou dávkou sil, nehledě na to, že slunce už se pomalu klonilo k západu.

Nakonec ho našla. Několik minut vstřebávala šok, protože před ní nebyl strom, jenom obrovský pařez. Někdo strom porazil. Bolelo ji to téměř fyzicky; navíc tu byl fakt, že poražení posvátného stromu provázely určité věci. Špatné věci. Beacon Hills muselo hodně trpět.

Nedaleko pařezu byly dveře vedoucí do uměle vystavěného podzemního úkrytu, zaprášeného a očividně už dlouho nepoužívaného. U jedné stěny byly obnažené silné kořeny starého stromu označené symboly a poznamenané krví. Klekla si do prachu před ně a chvíli jednoduše jen dýchala. Cítila sílu a energii nastřádanou za dlouhá léta ukrytou v cestičkách, kudy se ubírala míza. Měla pocit, jako by slyšela tepat srdce, natolik silný strom byl. Naplněný překvapivě velkou silou obětí, vzhledem ke svému stavu.

Po chvíli sáhla do tašky a vytáhla drobný bronzový nožík, jehož zaostřenou špičku si přitiskla k zápěstí. Pronikla kůží s hladkostí jehly. Ida natáhla ruku před sebe a nechala dopadat svou krev na spleť kořenů. Plně vnímala každou špetku bolesti, kterou nůž způsobil, protože potlačit ji by znamenalo potlačit hodnotu oběti. Zavřela oči.

Požehnaná Morrigan, Královno přízraků, slyš mou modlitbu.

Nemodlím se o sílu, protože mi ukazuješ sílu ukrytou ve mně. Nežádám tě o odvahu, protože tě následuji dobrovolně. Nežádám ani o moudrost, protože mě učíš skrze zkušenost. Nežádám o požehnání, protože žiji požehnaná magií. Nežádám o blahobyt, protože jsem každý den vděčná za hojnost v mém životě. A nemodlím se ani za lásku, protože mnou jako voda protéká láska mých přátel a rodiny.

Modlím se, abych si byla schopná vzpomenout na všechny tyto dary, až mě pohltí zoufalství, ztratím svou cestu a zapomenu, že jsem dcerou tvých způsobů. Modlím se, abych si vzpomněla, až se podívám na svůj odraz; abych viděla tebe a mohla nést své břemeno s vědomím, že ty žiješ ve mně.

Skončila, ruku stáhla, palcem druhé ruky si ránu stiskla a zastavila krvácení. Kořeny před ní se leskly množstvím čerstvé krve. Ida vyčerpaně sklonila hlavu. Chvíli jen dýchala a snažila se uklidnit rozhoupaný žaludek – bez ohledu na to, kolikrát už to dělala nebo dělat bude, pach krve jí dělat dobře nebude nikdy. Sáhla do brašny a na ránu si nanesla aromatickou směs, která poranění téměř okamžitě zacelila.

Byla to neskutečná úleva. Po dlouhých hodinách strachu ve vzduchu znovu cítit zemi. Klečet na ní, dotýkat se jí prsty a čerpat z ní jistotu. Potřebovala kotvu k tomuhle místu, kde měla trávit další půl rok. Potřebovala skrýš, kam by se mohla uchýlit. Doufala ve strom, našla nemeton. Nemohla si přát jasnější znamení, že si zvolila správnou cestu.

Chystala se postavit, když uslyšela kroky. Otočila se ve chvíli, kdy vchod zaplnila vysoká postava. Tmou sklepa probleskly rudé oči.

Alfa.

Slyšela, jak nasál vzduch prosycený její obětí. Tlumeně zavrčel.

Potom sešel několik posledních schodů a stanul před ní. Tmavé vlasy, nepřístupný výraz, oblečený v černé kožené bundě. Odpovídalo to Jacksonovu popisu a Idě se nepatrně ulevilo.

„Derek Hale, předpokládám,“ promluvila, jak jen nejjistěji dovedla. Nedívala se mu do očí, ale na bradu. Nehodlala provokovat alfu v místnosti prosáklé vůní své krve.

Mlčel. Kdyby o něm tolik neslyšela, nejspíš by ji to znejistělo, ale Derek Hale podle všeho jen málokdy zdvořile konverzoval. Nebo třeba i jen odpovídal.

„Nejsem hrozba pro tebe ani pro tvou smečku. Naše cesty se nemusí křížit víc, než bude nezbytně nutné,“ pronesla sebejistě, urovnala si tašku na rameni a pokusila se ho obejít. Udělal jediný úkrok stranou, čímž jí v tom účinně zabránil. Bezděčně se na něj podívala.

Tvářil se hrozivě a jeho oči stále plály vůdčí rudou barvou. Nevěřil jí. Považoval ji za nepřítele. No dobře, to dokázala pochopit, byla pro něj cizí. Jako by jí chtěl její domněnku potvrdit, vydralo se z něj výhružné zavrčení. Oči mu zaletěly ke krvi na kořenech stromu. Zdálo se, že trvá na vysvětlení.

Mlčela. Neměla v plánu mu cokoliv vysvětlovat. Byl to jen alfa, jeden z mnoha.

Znovu zavrčel a výhružně k ní vykročil. Jeho zuby se prodloužily v tesáky. Na moment byla skutečně překvapená. Nijak ho přece neprovokovala, ne? Došlo jí, proč ten nepřátelský postoj, když pohledem znovu zaletěl ke krvi na zemi.

„Nejsem darach,“ prohlásila a s největším sebezapřením před ním necouvla. Byla to jedna z nejtěžších věcí, jakou kdy neudělala.

Zastavil se a rudá barva z jeho očí zmizela, stejně jako zmizely tesáky. „Tak co jsi zač?“

Jeho hlas byl jiný, než čekala. Předpokládala hrubé, skoro až zvířecí vrčení. On ale zněl úplně normálně. Škvírou mezi prkny na něj dopadalo světlo umírajícího dne. Všimla si, že jeho oči mají bledě zelenou barvu a taky že jeho čelist je pořád vztekle zatnutá.

„Můžeš mě považovat za emisara, jako je Deaton.“

Překvapení setřelo z jeho tváře tu výhružnou masku, i když jen na pár vteřin.

„Co tu chceš?“

„Modlit se.“

Nechápavě povytáhl obočí. Popuzeně trhla hlavou ke kořenům stromu. „Stojíme ve svatyni. Nemyslíš si přece, že někdo postaví sklep uprostřed lesa jen tak pro nic za nic, že ne?“

Zavrčel. Dobrá, možná nemusela znít tak výsměšně, ale nutno podotknout, že to v ní svým postojem přímo probouzel.

„Ptal jsem se, co chceš v Beacon Hills. Nejsi zdejší.“

„Ne. Mám tu úkol. Neměla jsem tušení o potížích s darachem. Jakmile se situace trochu vyjasní, pokusím se podniknout určité kroky k nápravě.“ Ten výsměšný pohled si mohl ušetřit. Ida se zamračila. „Považuješ mě za slabou, Hale?“

Žádná odpověď, jen jedno obočí se mu na čele vyhouplo trochu výš, než to druhé.

„Pleteš se,“ konstatovala sebejistě a znovu se ho pokusila obejít. Tentokrát ji nechal. Ale následoval ji. Ušla několik metrů s tím, že čekala, kdy ji nechá být, ale držel se za ní jako stín.

Zvládla jít ještě pár desítek metrů, než se na něj naštvaně otočila. „Co?“ štěkla a znovu si posunula rukou tašku na rameni. Mlčel a zíral na ni. Přísahala by, že ho její vztek bavil. „Nepotřebuju doprovod nekompetentního alfy, dokážu si poradit sama.“

V další chvíli ji držel pod krkem a vyzývavě na ni zíral rudým pohledem. Sáhla do kapsy a vytáhla z pouzdra jednu šipku. Držela ji mezi špičkami prstů tak, aby hrot směřoval k němu. Bez námahy pronikl tenkou vrstvou látky trička a zapíchl se mu do kůže na břiše. Nemohlo to být moc bolestivé, takže sykl spíš překvapením.

Pustil ji a ustoupil. Vypadal zmateně, když se jí sesunul k nohám. Spokojeně se usmála. „Nejsem bezmocná a odsud to zvládnu ke škole sama, děkuju velmi pěkně.“ Žádná odpověď nepřišla a ještě dobrých deset nebo patnáct minut nepřijde.

Spokojená se svou ukázkou moci se k němu otočila zády a nechala ho tam spát.

 ------

S Lydií to bylo těžké. Neměla zájem o navazování nějak významných kontaktů s někým, jako byla Ida. Lydie se obklopovala krásnými a oblíbenými lidmi. Jedinou výjimkou byl podle všeho Stiles, ale ten byl výjimečný tak nějak celkově.

Ida nebyla krásná a obyčejně jí to nevadilo. Krásní lidé se v jejích kruzích považovali za znevýhodněné a dost často i primitivní; byli příliš snadno manipulovatelní vlastní i cizí krásnou. Ida měla vcelku hezký obličej, což i tak podle ní bylo až příliš. Jinak byla moc hubená na to, aby to ještě bylo hezké. Chyběly jí ženské tvary, jak to kdysi kulantně nazvala její spolužačka ze střední školy. Ida byla ráda, když studium ukončila a podobným hodnocením tak byl konec. Takže vracet se teď zpátky a předstírat, že je zase teenager, bylo obtížné a nepohodlné. V jedenadvaceti si připadala povznesená nad problémy dospívajících, hormony posedlých uzlíčků neuróz, kterým se říkalo adolescenti. Měla poslání, a její život měl jasně dané cíle. Bohužel se zdálo, že právě díky své povznesenosti nad problémy dospívajících nedokáže k Lydii účinně proniknout. Ironie.

Nečekala by, že všechno změní zrovna noční můry.

Byla v noci v kuchyni, kde si připravovala čaj na nespavost, způsobenou sny plnými rudých očí, když uslyšela zdmi chabě tlumený křik. Bylo to, jako by jí někdo řádil zubní vrtačkou v jádru kostí. Málem na sebe převrhla konvici s téměř vroucí vodou. Vyběhla po schodech až do Lydiina pokoje. Dívka se třásla v pokrývkách, z očí jí tekly slzy a celkově vypadala strašně. Ida nohou odsunula blok otevřený na stránce s kresbou stromu a přisedla si k ní.

„Klid, Lydie. Podívej se na mě. No tak,“ pobízela ji a nakonec ji chytla za bradu a otočila k sobě. „Soustřeď se,“ naléhala a fixovala Lydiin pohled na sebe. „Představ si strom, ano? Krásný, silný a vysoký. Větve, co při pohledu zespoda vypadají, že sahají až k nebi. A vzorek kůry. Když na něj položíš ruku, bude drsný, ale pevný. Stejně pevný, jako je, když ho při bouřce drží v zemi kořeny. Mysli na to, jaké je být takový strom. Nic ti neublíží, nic tebou nepohne. Dýchej…“

Lydie na ni zírala jako zhypnotizovaná, ale její dech se prohloubil a nádechy prodloužily.

„Tak je to správně,“ chválila ji Ida polohlasem. Jemně tiskla Lydiiny ruce ve svých a dýchala spolu s ní. Vzduch pokoje byl prosycený Lydiiným parfémem. Ida neměla tušení, co je to za značku, ale rozeznávala směs narcisů a grepu. Přemýšlela nad tím, proč se neukázala Lydiina matka. Přece by to neignorovala, nebo ano? Je vůbec doma? Vzpomínala si, že Lydie něco říkala o tom, že občas doma nebývá. Kvůli práci nebo tak něco… Měla by dávat větší pozor. „Chceš trochu čaje?“

„Čaje?“ zeptala se Lydie prázdným vysokým hlasem.

„Budeš po něm spát beze snů. Chceš to?“

„Jo,“ přikývla vyděšená dívka. Vypadala, že začíná přicházet k sobě. Ida seběhla do kuchyně, nalila do dvou šálků z konvice hotový čaj a vrátila se nahoru. Jeden hrnek podala Lydii.

Chvíli bylo ticho, které nakonec Lydie přerušila otázkou. „Proč strom?“

Ida pokrčila rameny na znamení, že neví. Samozřejmě, že to věděla, pro druidy měly stromy speciální význam; byly posvátné. A nejen to. Pro Idu byl strom základ všeho, ale věděla, že by nebylo moudré to Lydii říct právě teď. „Mně to pomáhalo, když jsem mívala noční můry. Tak proč to nezkusit i u tebe?“

Lydie kývla a ušklíbla se nad chutí čaje. No, Ida netvrdila, že je ten čaj dobrý, jenom, že pomůže. „Je to hnus,“ zkonstatovala zrzka, když byla asi v polovině hrnku.

„Já vím, ale pomůže to, věř mi. Jen to musíš vypít celé.“

„Fajn,“ ucedila Lydie, která už se zase pomalu vracela do své normální panovačné nálady. Poslední loky do sebe obrátila se zavřenýma očima a pak Idě vtiskla hrnek do rukou. „Takže dobrou,“ řekla a zavrtala se zpátky pod pokrývku. Ida se jen ušklíbla a vypakovala se z pokoje. Sama měla hrnek ještě skoro plný, a tak vyšla na terasu, která byla za domem u bazénu, a opřela se o sloupek porostlý povíjnicí.

Měsíční světlo se odráželo na hladině bazénu a přinutilo Idu zvednout tvář k nebi. Měsíc byl na ústupu. Úplněk byl před více než týdnem, takže ještě chvíli potrvá, než se objeví znovu. Brzy je čeká hvězdná noc bez měsíce. Idina oblíbená.

Upila a zašklebila se. „Na sny bez alfy,“ připila měsíci a obrátila do sebe zbytek čaje, pár kapek jí steklo koutkem na bradu. „Hnus,“ ulevila si, když dopila, a otřela si hřbetem ruky mokrou bradu.

Možná že teď ji konečně čeká trocha zaslouženého odpočinku.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa - 1.: