OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztraceni v samotě - 5. kapitola

21.08.2011 (13:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1828×

Nemají mě rádi a já vážně nevím proč!

Dny plynuly směle dál s prostou nudností mého bytí. Damon už vzdal pokusy se mnou konverzovat, což sebou neslo jedinou škodu, a sice, že panáky byly na můj účet. Vysloužila jsem si dokonce i pár zajímavých přezdívek. Od nudných jako „chodící mrtvola“ nebo „podivínka“, přes kreativnější jako „bláznivá Layla“, což opravdu nevím, jak vzniklo, až k vrcholu v podobě „mlčenlivé mrchy“. Tu poslední měl pochopitelně na triku Damon. Prohlásil, že jsem zrádná a osobám kolemjdoucím nebezpečná svým sarkasmem, který tasím v nečekaných chvílích. Na mou odpověď, kde se v něm vzalo tolik výrazů, když jeho slovní zásoba neobsahuje ani polovinu z toho, jen rozhodil rukama. A pak dodal, že četl slovník. Od té doby se mnou raději nemluví vůbec.

Sekta už mě začala nudit. Nic se s nimi neděje. Žádné zvraty, žádné drama. Jsou jak zaseklá filmová páska. Jednou pořád jednu smyčku. Pochopitelně plnou vážných výrazů a důležitých gest. Jejich život bych vážně chtěla mít. No dobře, ne nechtěla. Jen by mě zajímalo, jestli hrajou důležité, aby všechny zajímalo proč a oni tím naznačovali, že… sakra sama se v tom ztrácím. V tomhle zapadákově vážně není, co dělat. Jak jinak vysvětlit, že se ze mě stává filozof. Seděla jsem na hodině dějepisu a zoufale zírala z okna ven. Došlo mi, že jsem v pasti. Učitel vykládal něco o místní historii, ostatně jako vždycky, jelikož místní jsou jí úplně posedlí, a venku pálilo slunce. Prostě nebylo kam utéct. Abych se schovávala v kabince od záchodu, jsem už přeci jen byla trochu stará a podle okolí i dospělá. A máma mě poslední dva roky učila, že některá, sic nepravdivá, fakta je pro vlastní dobro lepší nevyvracet.

Dnes jsem neměla v plánu někam jít. Ale plány se mění. Konal se nějaký večírek u starostky a máma trvala na tom, že musíme jít. Přitom vykládala cosi o důležitosti kontaktů v tak malém městě. Přesně jsem to nezachytila, jelikož jsem házela otrávené výrazy, které Marcuse bavily natolik, že se smíchy málem zadusil. Následně se málem zadusil vzteky, když zjistil, že ho bude pár hodin hlídat cizí puberťačka a my budeme pryč. Nezáviděla jsem jí to. Marcus byl beran se vším všudy. Jestli se dnes nezblázní, už k nám rozhodně nikdy nepřijde. Jakmile se zabouchly dveře, Marcus spustil nelidský řev. Máma protočila očima a já se přiblble usmála. Celou cestu pak bylo ticho. Máma se na můj život neptala, ani na školu. Zajímaly ji jen konce semestru. Když jsem prošla, nestarala se dál. Kam chodím, jsem jí oznamovala. A tím náš vztah skončil. Občas jsem si přála, aby byl jiný. Kdysi jsme byly jako dvě kamarádky, říkaly si všechno, trávily společně spoustu času. Ta nehoda všechno změnila. Ani jedna z nás se pak už nesnažila měnit to zpět.

U vstupních dveří stála starostka se svým synem. Přivítali nás s falešným úsměvem a snad ho očekávali i od nás. Máma svou povinnost splnila, já ne. No, nedá se říct, že by se to paní starostce zrovna líbilo, ale zavraždit pohledem mě nedokázala. Hemžilo se to tu lidmi. Už jsem říkala, jak nesnáším lidi? Když se mi pod nohy připletl třetí pomatenec, co zrovna nevěděl kam jít, poprvé jsem si říkala, že Damona fakt ráda vidím. Zastavil totiž mou nenápadně namířenou pěst.

„Koukám, že mlcěnlivá mrcha umí být pěkně agresivní,“ rýpal provokativním tónem jakoby chtěl sám ránu schytat.

„Když jde o pitomce, co neví, co chtějí a rozmýšlí se o tom uprostřed cesty, ano, bývám agresivní., zasyčela jsem nevrle. A pokusila se vrčet, což ho trochu překvapilo.

„Jsi strašidelná, víš to?“ dodal následně se smíchem.

„Kdybych byla, tak mi tenhle idiot uhne z cesty,“ zavrčela jsem znovu, protože mimoň, kterého jsem toužila fyzicky napadnout, se stále ještě nepohnul.

„Klid, pojď tudy.“ Čapl mě za ruku a táhl do nikam. Odporovala bych, ale ze zkušenosti vím, že je silnější.

„Viděl jsem tvoji mámu. Nejste si zrovna podobné,“ konstatoval, když mě odvedl do patra do nějaké místnosti bez lidí a se spoustou alkoholu. Nalil mi skleničku a podal mi jí.

„Jsem po otci,“ řekla jsem už celkem normálně.

„To nebylo vysloveno zrovna s láskou,“ prohlásil a nalil si taky.

„Proč si mě sem odtáhl?“ zeptala jsem se, porušila jsem tím sice svou mlčenlivost, ale potřebovala jsem ho zavést dál od témat, o kterých jsem se střízlivá bavit nemohla.

„Uhýbáš od tématu,“ zakřenil se vítězoslavně, jakoby na něco přišel. Prskla jsem a složila si ruce na prsou.

„Vypadalas tam trochu zoufale. Na to, že jsi z velkoměsta, máš z lidí docela fóbii,“ konstatoval nakonec odevzdaně.

„Nemám ráda lidi,“ odsekla jsem a kopla do sebe další skleničku.

„Jo, to by vysvětlovalo tu spoustu přezdívek.“ zamyslel se.

„Sám jsi autorem jedné z nich.“ Ironicky jsem se usmála.

„Zasloužila sis to,“ vypálil okamžitě, jakoby mou odpověď čekal.

„Faith co tu… to nemyslíš vážně, viď? Jsme na návštěvě u starostky proboha,“ spustila máma, když mě objevila a vrhla vražedný pohled na skleničku v mé ruce. Položila jsem ji a zvedla ruce.

„Nepřeháněj to. Pořád je tu určitá hranice,“ zasyčela nepříjemně.

„Jo, já to chápu, vážně,“ otráveně jsem odpověděla starou známou formuli.

„Nezdá se mi. A pojď dolu. Sama tu s nějakym chlapem nebudeš. Znám tě,“ setřela mě a čekala, až odejdu. Damon, který byl celou dobu svědkem téhle konverzace, vybuchl smíchy. Snažila jsem se ho marně zavraždit pohledem, vůbec to nebral v potaz.

„Pardon,“ dostal ze sebe nakonec mezi záchvaty. Zakroutila jsem hlavou a vykráčela z místnosti s otráveným výrazem.

Když jsme se vrátily domů, Marcus seděl před dveřmi s napučeným výrazem a chůva brečela v obýváku zoufalstvím. No dobře, tak vážný to zas nebylo, ale držela se za hlavu a vzdychala. Možná se i modlila, abychom už přišly. Mámě bylo jasné, že hned jak dostane své peníze, už nikdy se k našemu domu nepřiblíží na kilometr. Chtěla jsem Marcuse vzít do náruče a odnést nahoru, ale trucoval a hryznul mě do ruky. Nechaly jsme ho s mámou tak a šly se koukat na televizi. Za deset minut odpadnul a já ho odnesla do postýlky. Už dlouho měl velkou postel jen s odejmutelnou ohrádkou. Od dvou let jsem s ním občas usínala. I dnes jsem si k němu lehla. Schoval se do mé náruče a spokojeně podřimoval. Vzpomínala jsem na dobu, když se naučil chodit. Přicapkal ke mně do pokoje a vydrápal se na moji postel. Pak si ke mně lehnul a přikryl se mojí dekou. Většinou jsem měla tak hodinu do vstávání do školy a tak mě nechával spát. Koukal na mě, usmíval se a hladil mě ve vlasech. Zítřejší ráno bude pravděpodobně stejné.

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztraceni v samotě - 5. kapitola: