Ztraceni v samotě - 27. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Má první FF na tomto webu. Tématem je seriál The Vampire Diaries. V hlavní roli však není nikdo z hrdinů Mystic Falls, nýbrž podivínská flegmatička s bolestnou minulostí jménem Faith. Svět se jejíma očima může zdát nepochopitelný, vždyť ani ona sama se ve vlastním nitru nevyzná. A co se teprve stane, když jí cestu zkříží Damon Salvatore?

Hádka s rodiči hned po ránu dokáže zkazit den, nemyslíte?

19.10.2011 (11:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1582×

Promiň mami… přesně to jsem měla říct…

Ráno probíhalo ve vražedném tichu. Máma mě ráno ani nepozdravila a Marcus z toho byl celkem protivný. Nebyla jsem si jistá, jestli to bylo špatným spaním nebo atmosférou, která v domě vládla. Martin pro jistotu nevylezl z pokoje nebo raději nepřišel, co já vím. Nakonec možná už ani nebyl naživu. Máma odmítala udělat mi snídani a tak jsem si vařit musela sama. Nalila jsem si skleničku Coly a zasedla ke stolu. Schylovalo se k velké hádce a já v duchu sama sebe přesvědčovala, abych odhodila tvrdohlavost a zachovala se alespoň jednou jako správná dcera. Pochopitelně, vztek, který ve mně stále ještě dozníval, byl připraven všechna takhle předsevzetí popřít hned v zárodku a tak jsem tam jen tiše seděla a s pohledem v talíři hltala míchaná vajíčka. Potom jsem spolkla aspirin a vypila skleničku Coly. Žaludek se nastartoval a kocovina začala okamžitě pomalu odeznívat. Nezbylo než čekat na výbuch atomovky. Tentokrát jsem nemohla prostě odejít a počkat až to odezní. Máma byla hodně naštvaná. Po dlouhých letech úplně stejně, jako tenkrát, když jsem přišla domů poprvé sjetá. K mému překvapení, které mimochodem trvá dodnes, mi kluky nikdy nezakázala. Na druhou stranu, když zemřeli, úleva v jejích očích byla zřejmá na dva kilometry daleko, ať se to snažila zakrýt sebevíc.

„Můžeš mi rozumně vysvětlit, co to včera bylo?!“ ozvala se nakonec zostra. Marcus vycítil situaci, sebral všechny autíčka a utekl nahoru do pokoje. Byl malý, ale ne tak malý, aby nepochopil, že na něj bude máma křičet, pokud se nevypaří.

„Co myslíš?“ zeptala jsem se, aniž bych se na ni podívala.

„Budeš si ze mě ještě utahovat?!“ zvýšila hlas.

„Ne, měla bych?“ provokovala jsem. Krev se mi v žilách znovu vařila.

„Tak mě teď dobře poslouchej, holčičko! Dělám první poslední, aby ses měla jako prase v žitě, podstrojuju ti, nechávám tě žít a to i přestože vím, s jakýma grázlama se taháš! Pořád čekám, že konečně dospěješ, že ti dojde, že nestojíš o to skončit jako tvůj otec, ale ty?! Ty nejsi schopná se chovat normálně ani před jakýmkoliv cizím člověkem, který se zdá být normální! Přijde ti normální, že mi v devatenácti letech chodíš vožralá domů a práskáš dveřma na celou čtvrť?! Začni se laskavě chovat nebo z tohohle baráku pro příštích deset let nevylezeš!“ seřvala mě jako malou. Byla celá rudá a vypadala, že praskne vzteky. Sebrala jsem se a odešla do pokoje. Jako naschvál jsem práskla dveřma.

Den se vlekl, ale já odmítala vylézt ven z pokoje. Slyšela jsem, jak Martin přišel, a máma se snažila hrát, že je vše ok. Když ji začal utěšovat, hladina vzteku se opět zvýšila. Už jsem nevěděla, co dělat. Krom prásknutí dveřma jsem to držela v sobě, neuměla jsem projevovat vztek ven, kdysi mě to jedna z těch vševědek pracně odnaučila a já se od tý doby nedokázala projevit. Pravda je, že to nebylo třeba, držela jsem se tak daleko od lidí, že mě prostě neměli čím naštvat. Ale teď? Co mám sakra udělat, abych nevybouchla?! Napadá mě jen jediné. Sex. Jenže na to abych teď vlezla s Damonem do postele, jsem furt byla vzteklá moc málo. Nechtěla jsem ho vidět. Alespoň pár dní. Byla bych na něj pravděpodobně hodně hnusná a navíc jsem z něj měla vážně strach. Potřebovala jsem si srovnat myšlenky, než ho znovu uvidím. Alespoň natolik, abych věděla, jestli jsem připravená se jednou probudit a zjistit, že moje srdce dotlouklo a mám předepsanou speciální dietu. Protože takový život s ním bude, je a vždycky byl. Jen já si to prostě nedokázala připustit.

Bylo pozdní odpoledne a já se rozhodla pro procházku. Od doby, kdy nemůžu aktivně sportovat, jsem se pořádně nehýbala, možná rychlá chůze pomůže. Skoro jsem běžela po téměř neviditelné lesní cestě. Sluchátka v uších, hlasitost naplno, mimo okolní svět. Bylo mi fuk, jak moc jsou lesy nebezpečné u města, které ovládají upíři. Jestli mě dnes někdo zabije, tak ať. Stejně jsem momentálně ve stavu, kdy sama nevím, co se sebou. Až asi po dvou hodinách jsem si všimla, že jsem trochu dál, než bylo původně zamýšleno. Obzor začal pomalu mizet za kopci a já, celá propocená, konečně usoudila, že se můžu vrátit domů a alespoň se omluvit své mámě. Otočila jsem se na podpatku a utíkala zpět. Cesta mizela ještě víc s přicházející tmou a já si přestávala být jistá tím, kam mířím. Věděla jsem, že k městu, ale zároveň jsem si byla celkem jistá tím, že nevylezu tam, kde jsem zalezla. Mobil se mi vybil a tak jsem nemohla ani nikomu napsat. Připadala jsem si sama před sebou snad ještě trapněji než předtím. Nechala jsem se unést emocemi a ještě do toho začala moc přemýšlet. Škoda, že nad věcmi, které se mi zrovna moc nehodí jako navigace domů. Z kapsy jsem vytáhla prášky, nevím proč, asi jsem si myslela, že to k něčemu pomůže.

Po chvilce jsem utíkala dál. Už se mě zmocňoval pocit, že tu přenocuju a dojdu ráno, když jsem uviděla sídlo Salvatorů. Trochu jsem si oddechla, alespoň se časem dostanu domů. Podívala jsem se do jeho oken. Díval se ven, skleničku plnou krve v ruce. To, co dělal v podstatě každý večer. Nevím, co v tom lese vyhlížel a bylo mi to celkem fuk. Jak jsem tam tak stála a dívala se mu do tváře, všechny nejistota a strach byly pryč. Potřebovala jsem ho, jeho blízkost, náruč, všechno. Milovala jsem ho jako nikdy nikoho, tak moc, že mi bylo jedno, co kdy udělal. Víc, než jsem milovala Damiena. S ním mi věrnost nepřišla nereálná. A strach, který jsem měla, když nebyl poblíž, se při jeho pohledu změnil ve smíření. Máma Damona prokoukla už dávno. Stejně jako před lety Damiena s Ericem, prostě jen jako vždycky doufala, že její malá holčička dostane rozum, že si jednou vybere správně. Promiň mami. To měla být slova, která jsem jí dnes ráno měla říct.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction