OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztraceni v samotě - 2. kapitola

10.08.2011 (14:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1909×

Není nad to, být za podivína…

V baru jsem tiše seděla ještě asi dvě hodiny. Změnila jsem však pozici z baru na stůl v nejzadnější části u záchodků. Byl odtud hezký výhled na celý podnik a ten podivínský barman, co chtěl znát mé jméno, se sem dostal jen minimálně. Už jen to, že se ptal na tohle, bylo vlezlé. Vážně mě šokoval, když se plánoval vyptávat dál. Snad dostatečně slušně jsem ho odmítla a raději se schovala někam daleko. Byla zábava sledovat okolí. Za roky samoty jsem se naučila v lidech číst jako v knížkách. Bavilo mě to, byla to má jediná zábava. Vchodové dveře zavrzaly a stála v nich jakási blondýna společně s nějakým týpkem. Stála na vysokém podpatku, oblečena podle nejnovější módy a na jejích vlasech bylo vidět, že ráno vstává o hodinu dřív, aby všechno stihla. Těkavě se rozhlížela po baru, jakoby někoho hledala. Nakonec našla toho barmana. Oba souběžně pak sklopili hlavu. Ale, ale že by se tu někomu nevydařil vztah? Chlápek vedle ní ji pak trochu nešetrně popostrčil k jednomu ze stolů. Vypadala, že z něj má velký respekt. On měl tmavé kratší vlasy a sexy pozadí. Víc jsem neviděla, což mi trochu kazilo mé soudění. Že by milostný trojúhelník? Mohla by se strhnout bitka. Byla by sranda. Asi bych potom tohle město začala mít opravdu ráda.

Další přišla asi stejně stará puberťačka jako blondie a její pravděpodobný ex za barem. Měla dlouhé, rovné, hnědé vlasy, které jí končily mezi pasem a lopatkami, takže jen o trochu kratší než já. Její čokoládově hnědé oči se vzdáleně podobaly těm nejnádhernějším očím v mém životě – Marcusovým. Ale opravdu jen barvou. Tvářila se jako strašně důležitá osoba, evidentně jí zmítal pocit, že bez ní prostě svět padne. Na druhou stranu, bolest, kterou jsem spatřila v jejích očích, moc dobře znám. Byla to asi největší bolest, jakou může člověk prožít. Bolest ze ztráty. Uměla jsem ji rozpoznat na míle daleko, cítit snad ještě dál. Vedle ní se objevil chlap, podle věku asi její strýc a připojili se k dvojičce u stolu. Velice horlivě o něčem debatovali. Muselo to být něco vážného, protože se opravdu ani nepokusili o úsměv. Po setmění se všichni zvedli a odešli. A já vycítila, že bych to dnes měla zabalit taky.

Doma jsem praštila kabelkou o stůl v pokoji a plácla sebou na postel. Jako každou takovou noc jsem přemýšlela jak sehnat něco k jídlu. Bylo pozdě večer a máma vždycky lpěla na zákazu stravování v pozdních nočních hodinách. A její uši mi nedovolovaly tento nepsaný zákon obejít ani v jejím nejtvrdším spánku. Ve starém pokoji jsem si už za ten čas udělala zásoby, ale tady jsem to ještě nestihla. Musím to napravit. Venku mezitím fučelo a schylovalo se k bouřce. To byl popud k tomu, abych usnula. Při dešti to zvládám extrémně rychle. Poslední, co mě napadlo, bylo, jestli trefím zítra do školy a pak už jen vím, že se mi zdál jeden a ten samý sen…

Ráno jsem vstala a za pět minut byla připravena k odchodu. Mámě jsem z talíře ukradla toast, což v mém malém bráškovi probudilo pud škodolibosti a začal se smát a tleskat. Mrkla jsem na něj a vlepila mu pusu. Zamával mi a já zabouchla dveře. Mrskla jsem taškou na sedačku spolujezdce a rozjela své nové autíčko. V navigaci jsem si nastavila polohu školy a modlila se, abych tam dojela. To se nakonec zdárně podařilo. Už po mém výstupu z auta jsem si všimla prvních, co pomlouvali. Jo, nevýhoda malých měst. Ví na vás i to, o čem vy sami nemáte tušení. Nechala jsem jejich úchylné úsměvy ty tam a vydala se hledat sekretariát. Tam už mě čekali, dostala jsem skříňku, rozvrh a plánek školy. Vše jsem zdárně našla. Když jsem vstoupila do třídy, setkala jsem se s trochu vyděšeným výrazem toho barmana, tou blonckou a její kamarádkou ze včerejšího večera. Zasedla jsem do jediné volné lavice a připravovala se na hodinu dějepisu. Tam čekal mírný šok zase mě. Toho chlápka ze včera jsem vážně jako učitele nečekala.

„Zdravím, chtěl bych vám představit novou spolužačku Faith Morganthe,“ vzal to stručně, čekala jsem větší mučení. Třídou to zašumělo pod návalem nových drbů. Fakt by mě zajímalo, co si povídají, ale hádám, že mi to nikdo z nich neprozradí. Ze začátku by to tolik nevadilo, ale s postupem dne se to zdálo býti poněkud otravné. Až, když se konečně chodby školy vyprázdnily, rozhodla jsem se, si ji projít. Bylo tu celkem fajn, ideálně šero a krásné ticho. Tedy jen do doby, než jsem zaslechla hlasy. Vycházely z učebny dějepisu. Napadlo mě, že bych mohla odposlouchávat, ale naposledy, když jsem to dělala… no řekněme, že to nebyla zrovna ta nejchytřejší věc, co jsem kdy udělala. A tak jsem jim do té jejich tajné porady raději rovnou vlezla. Zdáli se nepříjemně překvapeni. Jako bych teď odhalila velký zločin. Učitel dějepisu leknutím seskočil z lavice, na které seděl a zbytek sebou trhnul. Byli tam všichni ze včerejšího srazu plus ještě tři navíc. Jedna holka snědší pleti se soudivýma očima, tmavooký, tmavovlasý kluk vedle barbie a přítel té hnědovlásky. Přítel jsem usoudila z toho, že ji až nechutně objímal.

Až teď jsem konečně měla možnost prohlédnout si toho pana tajemného ze včerejška. Stál tam, arogantně opřený o stejnou lavici jako učitel a zíral na mě svýma uhrančivě modrýma očima. Jakoby se mi snad vysmíval. Na tváři mu hrál ironický úšklebek. Evidentně byl nad věcí, ať už se bavili o čemkoliv. A ta kožená bunda mu zatraceně slušela, abych to tak shrnula.

„Promiňte, asi jsem zabloudila,“ zkusila jsem situaci zahrát do autu. Něco mi říkalo, že není nejlepší řešení být upřímná. Vypadalo to, že mi na to skočili.

„A asi si půjdu někam rozpomenout na cestu,“ dodala jsem vzápětí, než stihli reagovat a odpochodovala k autu. Není nad to být hned druhý den ta divná…

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztraceni v samotě - 2. kapitola: