OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztraceni v samotě - 10. kapitola

28.08.2011 (16:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 8× • zobrazeno 1926×

Já jsem táááák oblíbená!

Tak skvělé ráno jsem snad ještě nezažila nebo to alespoň nepamatuju. Spala jsem sice asi jen dvě hodiny, ale byla jsem čilá jako po stoletém spánku. Jediná otravná věc byl ten vozík. Dost bolelo se na něj dostávat a o to víc, že jsem v tom neměla žádnou praxi. Už jsem se chtěla vzdát, když se ve dveřích zjevil Damon. Než jsem stačila v hlavě přebrat, co tu dělá, už mě zvednul z postele a posadil na vozík.

„Co tu děláš?“ Šokovaně jsem na něj zírala. Zatvářil se uraženě.

„Taky ti přeju dobré ráno,“ zašklebil se.

„Promiň, jen jsi mě trochu šokoval.“ Zakroutila jsem nevěřícně hlavou, pořád to byl trochu šok.

„Rozhodl jsem si ti dělat osobního zdravotního bratra,“ zakřenil se.

„No, to jsem celá bez sebe, teda,“ zahrála jsem otrávenou.

„Tvoje máma byla, neměla totiž ponětí, jak bys ten měsíc přežila, protože ona na tvé opečovávání nemá sílu ani nervy. Neboj, hned jak se postavíš na nohy, vrátím se zase do normálu,“ uklidnil mě.

„Takže si mám užívat hodného a starostlivého Damona, protože až se uzdravím, výčitky svědomí ho opustí?“ zazubila jsem se na něj.

„Přesně tak,“ hodil na mě svůj křivý úsměv.

Můj pohyb po škole byl značně omezen, ale naštěstí nebo spíš k mé smůle se mě ujala Blondie. Celý den mlela nesmysly. Ta holka je hrozná drbna. Pro jistotu zachování vlastního duševního zdraví, nebo alespoň toho, co z něj zbylo, jsem ji přestala poslouchat už od druhé věty. Na konci školy byla nadmíru spokojená. Asi po dlouhé době potkala někoho, kdo je schopen její bláboly přestát alespoň mlčením, aniž by utekl. Damon dostal záchvat smíchu, když spatřil můj nepřítomný výraz, ale po vražedném pohledu, který jsem na něj vrhla, slíbil, že mi příště na celodenní rande dohodí někoho jinýho.

Takhle to bylo každý den. Po škole mi máma pomáhala cvičit chůzi a tak jsem byla schopná přejít z obýváku ke vchodovým dveřím jen s malou a snesitelnou bolestí. Zrovna jsem si to drandila na vozíku s Marcusem na klíně do obýváku koukat na pohádky. A taky se smát Damonovým pokusům uvařit mi večeři. Z nějakého důvodu jsem mu jeho kuchařský um moc nevěřila. Byla jsem na prahu, když zazvonil zvonek.

„Jdu, no dobře jedu, tam!“ zavolala jsem a pustila Marcuse ze svého sevření. Se vší námahou jsem otevřela dveře.

„Jime?!“ zírala jsem na svého dávného kamaráda.

„Ty se nikdy nenaučíš normálně zdravit,“ povzdechl si a pozval se dovnitř.

„Co tu děláš?!“ nemohla jsem stále uvěřit. Naposledy jsem ho viděla před více jak čtyřmi lety, když jsme opouštěly Montreal. Tenkrát jsme se strašně pohádali a od té doby spolu nemluvili. Vlastně mě ani nenapadlo, že ho ještě někdy uvidím.

„Slyšel jsem, že máš beze mě hrozné deprese,“ prohlásil se smíchem a podíval se na můj vozík. Protočila jsem oči. Vůbec se nezměnil.

„Co je s tebou?“ zeptal se po chvilce mlčení.

„Promiň, já jen, je to tak strašně dávno,“ rozhodila jsem rukama a nevěřícně zakroutila hlavou, ale s úsměvem.

„A právě proto teď stojím na tvém prahu,“ opětoval mi úsměv.

„V tom případě je pokoj pro hosty jen tvůj.“ Uhla jsem mu z cesty.

Jim si šel s pomocí Marcusovy navigace odnést věci nahoru do pokoje a já se vrátila zpět k původnímu plánu dojet do kuchyně.

„Kdo to je?“ zeptal se dost nevrle Damon. Chudinka naše egocentrická je rád středem pozornosti.

„Kamarád z dětství,“ zazářila jsem.

„Aha, koukám, že je čas opustit scénu,“ prohlásil uraženě. Vrhla jsem na něj pohled jako manželka na svého otravného manžela, který prudí na návštěvě mé nejlepší kamarádky.

„Faith, kde máte… ty máš kluka?!“ No původně se chtěl asi ptát na něco jiného a určitě nebyl tak bledý.

„Ne, to je Damon, můj zdravotní bratr,“ uculila jsem se a marně snažila ignorovat jejich vzájemné pohledy plné blesků.

„No, hádám, že ho už můžeš ze svého mučení propustit, chystám se tu pár týdnů zdržet a veškerý čas mám pro tebe.“ Dost nešetrně Damona vyháněl.

„Taky už jsem na odchodu,“ zašklebil se Damon a bez rozloučení odešel. Pohoršeně jsem se za ním otočila.

„Můžeš mi vysvětlit, co to bylo?!“ Podívala jsem se pohoršeně i na Jima.

„Věř mi, Faith, je lepší, že odešel,“ skřípal zubama.

„Co to kecáš?! Vždyť si ho viděl jednou v životě!“ zavrčela jsem.

„Jen nechci, abys byla zase zničená!“ vyštěkl na mě.

„Co ty o tom můžeš vědět, jakoby ses někdy staral!“ odsekla jsem mu. Sebral se a odešel. Slyšela jsem jen prásknutím dveří.

Super! Teď se musím do vlastního pokoje nějak dostat sama. A to byla věru hodně bolestivá cesta. Usnula jsem hned, jak jsem se dostala do postele a jelikož hodiny ještě neukazovaly ani devět večer bylo nad slunce jasné, že nejpozději ve dvě ráno jsem zase vzhůru. Jak jsem řekla, tak se taky stalo. Vzbudil mě hluk z pokoje pro hosty. Opatrně, s oporou ve zdi, jsem malými krůčky cupitala a snažila se neskuhrat bolestí. Co nejtišeji a nejopatrněji jsem nahlédla do Jimova dočasného království. Byl tam Damon a držel Jima pod krkem se zuřivým výrazem. Tedy, ten výraz jsem si domyslela, ale jaký jiný mohl mít, když ho škrtil? Jim vypadal, že se mu vysmívá a přitom mě zahlédl.

„Tak do toho, zabij mě! Ostatně neděláš to ani zdaleka poprvé.“ Ano, hodně se mu vysmíval.

„Ale ona ti neskočí na pohádku o mém odjezdu, to už bys mohl vědět, jestli ji alespoň trochu znáš,“ nepřestával a já se čím dál víc ztrácela ve smyslu jejich rozhovoru. Přišlo i to trochu jako parodie na nějaký horor. On vážně chtěl po Damonovi, aby ho zabil?

„Koukej odsud zatraceně rychle vypadnout! Tohle je naše město rozumíš?! Dalo mi zatraceně práce toho docílit a nějaký vysvětlování tvojí smrti mě děsí asi tak jako ty sám. Máš čtyřiadvacet hodin!“ zasyčel Damon nepříčetně, až jsem se lekla. To myslel vážně?!

„Damone?!“ zaskřehotala jsem ode dveří a on se trhnutím otočil. Lekla jsem se znovu. Jeho oči byly zalité krví a rozhodně se to nesnažil zakrýt, ač se zdál mou přítomností překvapen. Pak najednou mrknutím oka zmizel. Zůstala jsem nehnutě zírat na místo, kde ještě před malinkou chvilkou stál.

„Faith? Faith!“ podával mi Jim kafe, ale já se stále nebyla schopná pořádně hnout a jen tupě zírala do zdi ve strnulé poloze na křesle.

„Co to?“ vypravila jsem ze sebe nakonec se vší námahou.

„Všechno ti vysvětlím, slibuju,“ konejšil mě Jim a já si stále dokola přehrávala poslední den. Spoustě věcí jsem vůbec nerozuměla. A nevím, jestli jsem stála o změnu. Ale jedno bylo jisté. Stalo se to kvůli Jimovi. To on to způsobil.

„To ty! Tys to udělal! Než jsi přišel, bylo všechno fajn!“ vyštěkla jsem na něj se slzami v očích.

„Tomuhle říkáš fajn?!“ prásknul do vozíku.

„Faith, on tě ovlivňuje?“ zeptal se už mírněji. Vrhla jsem na něj udivený pohled.

„Nic špatného mi neprovedl!“ odsekla jsem neurčitě, protože jsem neměla páru, o čem mluví.

„Faith, poslouchej mě, pamatuješ si na moji sestru? Byla starší než my. Zemřela před deseti lety,“ zeptal se a já kývla.

„Říkali, že ji zabilo zvíře, ale já viděl její smrt. A zvíře to v žádným případě nebylo,“ vysvětloval mi polopaticky. Stejně jsem nechápala, o co mu jde.

„Byl jsem tehdy malý, aby mi někdo věřil. Až když ses odstěhovala, přidal jsem se k nim, k lovcům. Abych ji pomstil,“ vysvětloval dál. Marně.

„K lovcům koho?“ zeptala jsem se nakonec.

„K lovcům upírů,“ odpověděl…

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztraceni v samotě - 10. kapitola: