OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Zem, ve které zakázali slunce - 9. kapitola

11.11.2011 (19:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 10× • zobrazeno 1766×

Minulost nezměníš, ale co bude příště?

„Nebul tu jak malá. Tohle není americkej biják.“ Otráveně jsem se rozvalila v křesle a ze všech sil potlačovala bolest uvnitř sebe.

„Promiň… jen… já se narodila v roce 2192 kousek odtud. I naši byli bohatí a rozvedli se. Taky jsem měla kamaráda z dětství, kterému umřela starší sestra, jen já věděla už tenkrát, že za to mohl upír. Mám nevlastního bratra, táta mi zemřel a můj přítel a nejlepší kamarádky, kteří mi pomohli, jsou pohřešovaní.“ Jen jsem na ni zírala, když mi to dopověděla. Mezi přívalem slz se pousmála a pokrčila rameny.

„Kdy potkám lásku tvého života?“ zeptala jsem se nakonec.

„Nepotkala jsem, krom tebe, ještě žádného upíra,“ odpověděla mi. Zdálo se, že mluví pravdu.

„Fajn, tak se snaž ho ani nepotkat,“ oznámila jsem jí a ona sklopila hlavu.

„Je toho na mě moc,“ fňukla.

„Tomu celkem rozumím,“ ušklíbla jsem se a na jejím nočním stolku našla blok s tužkou. Rychle jsem naškrábala adresu toho baru.

„Tady mě najdeš, když budeš něco chtít vědět. Je to kousek od předměstí, dost zapadlá putyka. Jen v krizových situacích, jasné?!“ přikázala jsem jí a s jejím kývnutím zmizela.

Do baru, jehož adresu jsem nechala na jejím nočním stolku, jsem zamířila ihned po té zvláštní návštěvě. Nikdo tam nebyl, žádný lovec ani známý. Seděla jsem tam a lila do sebe jen absinth za druhým. Chtěla jsem se dnes opít. Už jako člověk jsem vydržela hodně, co teprve jako upír. I Damonovi dalo celý den práci, než se dostal alespoň do stádia, kdy s ním byla sranda. Tedy větší než normálně. Co jsem mrtvá, nepovedlo se mi opít se do němoty. Dneska bylo plánem tento cíl pokořit. Nic jiného jsem od dnešního večera nechtěla. Možná jsem v koutku duše doufala, že mě potom napadne se na minulost vykašlat a konečně se vrátit zpět do Damonovy náruče. S každým novým panákem mi chyběl víc a víc, tvrdohlavost mě však neopouštěla. Ačkoli jsem původně toužila po klidu pro své myšlenky, najednou jsem měla pocit, že se nudím a proto dělám úplné blbosti. Jako bych to přivolala, zvětřila jsem Sama na stoličce vedle sebe. Můj okamžitý cíl byl jasný. Budu ho prostě ignorovat.

„Faith, neměla bys na to být sama,“ spustil nakonec po asi půl hodině ticha. Jen jsem prskla.

„Na co jako?“ vysmívala jsem se mu.

„Na všechno a hlavně na útěk před Damonem,“ smrtelně vážně odpověděl a lovil delfíny ve skleničce. Vyprskla jsem ještě víc.

„Ty si ze mě poslední dny děláš prdel, viď?“ podívala jsem se na něj.

„Mohla bys přestat opovrhovat těma, který ti chtějí pomoct?!“ vyštěkl na mě. Zasekla jsem se a pak se smíchy málem složila ze stoličky. Nakonec jsem se ale uklidnila a postavila se na nohy.

„Byla jsem sama dvě stě let, myslím, že další dvě století zvládnu taky.“ Poplácala jsem ho po rameni a odešla. Jemu muselo hrábnout. Poslední dny, týdny se choval vážně divně. Denver má asi nějaké špatné ovzduší pro lidi nebo co. Pokus o bezvědomí se nezdařil a tak jsem za úsvitu kráčela poslušně domů. Jelikož jsem celou noc nespala, usnula jsem téměř okamžitě po příchodu.

Vzbudilo mě až polední horké slunce. Vzhledem k událostem posledních dnů bych nečekala, že se mi poštěstí tak tvrdý a bezesný spánek. Zvlášť ne v domě, který už víc není tím bezpečným útočištěm. Vlastně jsem se klidně mohla probudit vedle Damona v jeho posteli. Nebo jsem se taky nemusela probudit vůbec. Když pominu Ave, která už asi není ani nemrtvá, byli tu ještě lovci, kterých jsem proti sobě za poslední týdny poslala… no řekněme, že asi hodně. Líně jsem si natahovala kozačky a hypnotizovala svou tvář v zrcadle. Procházela jsem se po koupelně jen do půlky těla, s krajkovou podprsenkou a nemohla najít tužku na oči. Nakonec jsem ji našla a znovu se zasekla v zrcadle. Vážně jsem byla odrazem své doby. Zvláště v té dnešní, tolik odlišné. Jazyk a bradu jsem si nechala propíchnout už dávno před Mystic Falls, na svých po pás dlouhých, černých vlasech jsem si zakládala jako na jednom z největších pokladů, stejně jako na těch uhrančivých očích. Tetování přibyla až po mé přeměně. Pavučina s křižákem na zátylku, drak přes celá záda a pak ještě dva nápisy. Ty jsem považovala tak trochu za soukromý vtip. První byl „Do not resuscitate!“ na mém hrudníku a druhý, nejnovější, zdobil můj podbřišek. Stálo tam „Want this? Screw you!“ a šipka k zakázaným partiím. Vzniklo to tak trochu z mé sexuální frustrace. Lidi přestali spát s více partnery najednou a pomalu jako zákon ustanovili maximálně pět sexuálních partnerů za život. A navíc to ještě musí být při vážném vztahu. Jinak by to bylo nezdravé. Jsou vážně směšní.

„Faith?“ ozval se ze zdola ženský hlas. Trochu zaskočena jsem na sebe natáhla tričko a sešla dolů. Spatřila jsem Fountain. Vyjeveně jsem na ni zírala.

„Navedl mě nějaký Sam,“ usmála se na mou nevyřčenou otázku.

„Aha,“ kývla jsem v pochopení. On se opravdu zbláznil. Pošle holku, která o tomhle světě ví kulový, přes celou naši čtvrť. Idiot!

„Co potřebuješ?“ zeptala jsem se jí a mezitím šla do kuchyně a nalila si whisky. Jí jsem nabídla taky, ale skoro zděšeně odmítla.

„Trochu jsem pátrala a myslím, že jsem něco našla,“ odpověděla mi, když si hledala nějaké pohodlné místo na mém gauči. Usadila jsem se na křeslo a naznačila, že poslouchám.

„Celé dopoledne jsem strávila v knihovně a nikde ani náznak, až nakonec v jedné knížce bylo něco o dvojnicích a kletbě uvalené na upíry a vlkodlaky. Vlkodlaci sice neexistují, ale něco pravdy by na tom mohlo být ne? Alespoň se máme čeho chytit.“ Tvářila se přímo nadšeně. Zajímalo by mě, kde se v člověku bere takové nadšení. I když… sehnat v jejich současných životech adrenalin je pomalu nemožné, když se nenadchnete pro něco takového. Nechtěla jsem jí úsměv ze rtů vzít, ale musela jsem si povzdechnout. Podívala se na mě s otázkou v očích.

„V první řadě, vlkodlaci existují. Vím to, protože nevědomost by mě mohla jednoho krásného dne zabít v podobě jejich kousnutí. Za druhé, dvojnice jsou dvě identické osoby, naprosto identické, k nerozpoznání. My máme jen stejné oči a barvu vlasů, vypadáme maximálně jako příbuzné. Za třetí, ta kletba je už více jak dvě století zrušena a za čtvrté, čirou náhodou jednu z dvojnic osobně znám. Takže ne, nemáme se čeho chytit. A ty by sis hlavně měla rozmyslet, jestli se vůbec chceš něčeho chytat,“ vysvětlila jsem ji a upila ze skleničky. Na chvíli sklopila hlavu a nastalo ticho.

„Jak to myslíš rozmyslet, proč?“ zeptala se asi po pěti minutách. Protočila jsem oči v sloup.

„To je ten váš super-nudný způsob života! Vůbec vám nedochází, že existuje i něco, co je opravdu nebezpečný. Vždyť sis to právě sama přitrajdala upírskou čtvrtí, tobě to nedochází? Prostě zalez domů a drž se od všech, co mají špičáky delší než je normální, na míle daleko a to včetně mě,“ kárala jsem ji jak malé dítě. Jen na mě vyjeveně zírala…

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Zem, ve které zakázali slunce - 9. kapitola: