OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Zem, ve které zakázali slunce - 7. kapitola

09.11.2011 (19:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 8× • zobrazeno 1528×

Vsázka životem…

„Mrcho,“ sykla jsem po blondýnce, schovávající se celou dobu za Samem. Neodpověděla.

„Stále ještě ses nenaučila zdravit,“ konstatoval.

„Pak už bych se ti tak nelíbila,“ sarkasticky jsem prohlásila. Uslyšela jsem jeho ušklíbnutí, ale nekomentoval to.

„Tady tvůj přítel…“ začal z jiného soudku.

„Není to můj přítel, nemám přátele, naposled, když jsem je měla, nedopadlo to dobře,“ zavrčela jsem.

„Výborně, to se ho tedy můžeme zbavit. Caroline,“ pokynul barbie a ta se chystala pravděpodobně k nehybnosti ovlivněnému Samovi zlomit vaz. Proč ten idiot nebere sporýš?! Vystartovala jsem a Caroline odmrštila do schodů. Sam na mě vrhnul děkovný pohled. Otočila jsem se zpět k Damonovi. Stále byl pobaven, ale v jeho očích jsem viděla vztek. Velký vztek.

„Co Damon chce, to obvykle dostane,“ zněla mi v uších Elenina slova. Varovala mě ten večer, kdy jsme měly tu dámskou jízdu. Vysvětlila mi tím, proč si od něj drží odstup.

„Co po mně chceš?!“ zasyčela jsem a tělem přitom kryla Sama. Přišel až těsně ke mně a pohladil mou tvář. Přesně jako to dělával tenkrát. Na okamžik jsem zavřela oči a užívala si jeho dotek. Rychle jsem se však probrala. Stejně si toho určitě všiml.

„Ty moc dobře víš, co chci, lásko,“ zašeptal a jemně zasunul pramen mých vlasů za ucho.

„To sis měl rozmyslet tenkrát,“ zašeptala jsem mu zpět.

„Uděláme dohodu, co ty na to?“ navrhnul nakonec. Podívala jsem se na něj na znamení, že poslouchám.

„Nechám ho být. Ty se teď sbalíš a půjdeš s námi. Co ty na to?“ vysvětlil mi. Zamračila jsem se. Pochopil, že nepřistoupím. Nejhorší na celé téhle stupidní situaci bylo, že si mohl tyhle podmínky klást.

„Buď ráda, že mrtví ti nic vyčíst nemůžou. I když, zrovna ve tvým případě…“ pootočil ke mně hlavu, když už byl na odchodu. Zrychlil se mi dech.

„Hlídej si záda,“ zašeptal ještě Samovi a pak i s Caroline odešel.

Musela jsem si sednout. Zírala jsem do zdi a hluboce, sýpavě dýchala. Sam pořád stál v předsíni, neschopen pohybu ani promluvení. Nakonec jsem se zvedla a co nejhruběji vzala jeho bradu do ruky.

„Můžeš zase fungovat jako normálně,“ podívala jsem se mu do očí a zhybnila ho.

„Díky,“ odpověděl vděčně.

„Cos tam kurva vyváděl?!“ vyštěkla jsem skřehotavě.

„Vyzvedl jsem si Ave, jak jsi řikala. A potkal tam tu blondýnu. Chtěl jsem jen dovést za Salvatorem.“ Zvedl obranně ruce.

„Idiote! A sporýš nebereš proč?!“ pokračovala jsem.

„Myslel jsem…“ začal.

„Jo?! A kdy naposled?! Nejen, že se honíš za Salvatorem, ale ještě bez sporýše! Co jsi?! Začátečník?!“ sprdla jsem ho jak malé dítě. Sklopil hlavu.

„Já… já… chtěl jsem získat tvoji důvěru. Nejsi pro mě jen fascinace, Faith…“ spustil nakonec a já na něj zůstala jen nevěřícně zírat.

„Drž už hubu nebo ti jednu střihnu!“ vyštěkla jsem a šla si raději svlažit hrdlo něčím, co obsahovalo velké procento alkoholu. S výrazem proviněného štěněte. Nalila jsem do sebe možná polovinu flašky vodky a pak jen bezcílně zírala před sebe. Začal hon. A tentokrát já jsem lovená zvěř. Zavřela jsem oči a znovu se mi vybavil dotyk Damonovy ruky. Proč ho sakra tolik postrádám?

„Díky za záchranu. Zvládneme to spolu,“ pokusil se mě z ničeho nic utěšit Sam. Vrhla jsem na něj dost nechápavý pohled. Vypadal vážně jako blázen. Přeskočilo mu snad?

„Záleží ti na mně, zachránila jsi mě,“ začal znovu. Naštvala jsem se a přirazila ho co nejtvrději ke stěně.

„Zachránila jsem tě, protože jsem nehodlala udělat to, co si Damon usmyslel! Stejně tě zabije, takže se teď prostě sebereš a hezky vypadneš, protože já vážně nemám v plánu zdržet se poblíž, vlastně se chystám utéct co nejdál!“ prudce jsem mu oznámila a pustila ho na zem. Potom jsem odkráčela z domu a neměla v úmyslu se vracet. Slyšela jsem, jak za mnou vyběhl a tak jsem nasadila svou rychlost a zmizela v ulicích města. Byla ještě hluboká noc, lidé spali a v ulicích bylo mrtvolné ticho. Schovala jsem se do jedné z postraních uliček a schoulila se do klubíčka. Damonova tvář byla najednou všude. Nedokázala jsem ho vytěsnit z hlavy ani na malý okamžik. Měl mě v kapse. Lovci zlenivěli, i Sam. Byli to spíš jen pozéři. Nic víc. Už ani tenkrát, před dvou sty lety, se jich nebál. A to brali svou práci vážněji. Jestli bylo něco, v čem byl Damon Salvatore dokonalý, bylo to vydírání, nahánění, vraždění, mučení a jiné tomu podobné věci. A já kráva si s ním začnu hrát na kočku a myš.

„Ty spíš?“ šťouchal do mě někdo. Zamžourala jsem do prostoru. Až teď mi došlo, že jsem tady musela usnout. Paráda, vypadám ještě víc, jako ubožačka. Mou pozornost upoutal človíček, který mě vzbudil. Mohly mu být asi čtyři roky, jeho vlasy stočené do prstýnků házely oslňující odlesk slunce přímo do mé tváře a jeho čokoládově hnědé oči si mě zkoumavě prohlížely. Když zaregistroval, že jsem vzhůru, zářivě se usmál a v baculatých tvářích se mu objevily dva ďolíčky.

„Marcusi,“ zašeptala jsem v úžasu. Byl mu tak podobný! Mému malinkému Marcusovi.

„Miku? Kde jsi?!“ ozvalo se zpoza rohu a následně vylezla dívka, asi osmnáct let stará. S ní přišel ještě větší šok. Měla krátké, střapaté, černé vlasy a uhrančivě zelené oči. Dívala jsem se do tváře svému dvojčeti. Nebyly jsme stejné, jen šíleně podobné. Leknutím jsem si stoupla. Zíraly jsme na sebe bez jediného slova.

„Nechejte nás prosím jít,“ zaprosila nakonec ta holka a vzala malého klučinu do náruče. Jen jsem kývla a stále v šoku sledovala, jak utíkají do neznáma. Veškeré mé plány se rázem otočily o sto osmdesát stupňů. Nemohla jsem odejít. Ne, dokud nezjistím, co se to děje. Vydala jsem se do knihovny. Třeba najdu alespoň něco, od čeho bych se mohla odpíchnout. Nic jiného stejně na práci nemám.

Zasedla jsem k počítači a přibrala si pár bichlí s pošahanou fikcí. Bohužel jsem ani nevěděla, co vlastně hledám, natož pod čím a kde hledat pravdu mezi povídačkama. Lidé si za ty roky navymýšleli ještě větší snůšku nesmyslů, než za celou historii světa dávno předtím. A tak stará známá špatná reakce na česnek se už nezdála tolik vtipná oproti dnešním teoriím. Nakonec mohla být furt ještě nějak uvěřitelně podložená. Česnek má vážně silný a pronikavý pach. Ale to mi nepomůže vyřešit, proč jsem právě potkala na ulici svůj minulej život. Bohužel, do setmění jsem nenašla jediný, byť jen náznak, vysvětlení a navíc na mě přicházela žízeň. Zaklapla jsem poslední knihu a se zavírací dobou opustila knihovnu. Nezbude mi, než najít tu holku a pokusit se ji přinutit ke spolupráci. Nehodlám mít takový problémy, jako mívala kdysi Elena. I když, to už bych o nich asi věděla. Procházela jsem lesem a uslyšela tlukot lidského srdce. Co nejrychleji a nejtišeji jsem se přesunula do těsné blízkosti. K mému překvapení jsem spatřila toho maličkého kloučka.

„Miku?! Prosím tě! Zakřič alespoň! Ať vím, že jsi v pořádku! Prosím!“ ozývalo se z dálky, ale on to nemohl slyšet. Vzala jsem ho do náruče. Vykuleně na mě koukal a rukama ohmatával můj obličej. Vydala jsem se svou rychlostí vstříc té jeho, asi sestře. Ta málem umřela strachy, když ho spatřila v mé náruči. Postavila jsem ho na zem a couvla, abych jí naznačila, že jim nic neudělám. Nedůvěřivě mě pozorovala, když brala Mika do náruče. Pro jistotu jsem ještě o krok couvla.

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Zem, ve které zakázali slunce - 7. kapitola: