Zem, ve které zakázali slunce - 18. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Uplynulo dvě stě let od Faithina odchodu z Mystic Falls. Doba se změnila a paradoxně ji donutila vrátit se na místo, kde všechno její utrpení začalo, do Denveru. Vzpomínky se pomalu vrací s událostmi, jež se po letech opakují. Dokáže Faith, plná nenávisti vůči celému světu, unést tíhu dávné minulosti? Setká se znovu s Damonem? Jak se vypořádá s nástrahami, který jí i celému jejímu druhu tento svět přichystal

Asi nejzvrácenější kapitola celé série...

21.12.2011 (12:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1442×

Lov na lidskost…

„Co si takhle zajít na lov?“ zazubil se provokativně Damon uprostřed cesty. Byli jsme v celkem živé části města, lovci nám byli v patách.

„Na to nejsem dost opilá, Damone,“ zamumlala jsem s nepřítomným pohledem.

„Ale žíznivá určitě,“ uzemnil mě. Jistě, byli jsme stejní, jen čerstvá lidská krev nám dávala sílu a alespoň na malou chvíli hasila věčnou žízeň.

„To bude zase problémů,“ povzdechla jsem si a on reagoval vítězoslavným úsměvem. Dalších dvacet minut cesty jsme strávili vyhlížením potenciálních obětí. Nakonec nás zaujalo kino, asi půl kilometru od hranice města. Podle hluku právě skončil film a ven se vyhrnulo spousty zamilovaných párů. Až jako jedni z posledních vylezla drobná blondýnka s evidentně namakaným sportovcem. Láska z nich jen čišila. Plán byl jasný, Damon ani nemusel nic říkat. Zmizel za rohem a já se opřela o jednu z lamp. Díky svému sluchu jsem mohla s přehledem zjistit jejich jména. Leila a Simon. Hezké dívčí jméno, ale majitelka se zdála být trochu tupější. Vykročila jsem směrem k nim.

„Ahoj Simone,“ pověsila jsem se šokovanému klukovi na krk a obličejem se přemístila na milimetry k tomu jeho. Úplně ztuhnul.

„K-k-kdo j-jste?!“ zaskřehotal, zatímco jeho přítelkyně vypadala, dle mého periferního vidění, vytočeně.

„Ale no tak, přestaň mě už zapírat, slíbil jsi to,“ zaskuhrala jsem.

„Simone?!“ zavrčela Leila.

„Musela jste si mě s někým splést,“ pokoušel se znít rozhodně, ale tak jako většina chlapů, ani on se neubránil hříšným myšlenkám.

„Já to věděla!“ vykřikla vytočeně Leila a dala se na útěk. Spokojeně jsem ho pustila a otočila se za ní.

„Přesně to jsem potřebovala,“ culila jsem se šeptem. Simon se rozeběhl za ní.

„Vážně myslíš, že u ní budeš dřív než já?“ zavolala jsem za ním opovržlivě. Cítila jsem, jak se má tvář mění. Otočil se a vytřeštil oči. Pozvedla jsem koutek v úsměvu a zmizela mu z dohledu.

Ubrečenou blondýnku jsem našla asi dvě stě metrů za hranicemi lesa. Evidentně si v amoku vůbec neuvědomila, kam utekla a teď nevěděla, co dělat. Opřela jsem se o strom a chvíli ji jen tak pozorovala.

„Neměla by ses potulovat sama po lesích,“ neodpustila jsem si nakonec. Trhnutím se otočila a vyděšeně hleděla mým směrem. Nemohla mi vidět do tváře, ale věděla, kdo jsem. Teda myslela si, že ví.

„Jak ses sem sakra…?!“ zapištěla a dala se na útěk zpátky k silnici. Jen jsem ji pozorovala. Uslyšela jsem Simona a Damona v jeho patách. Bylo na čase akci dokončit. Rychlostí blesku jsem se objevila za Leilou. Lekla se, ale než stihla vykřiknout, ucpala jsem jí rukou pusu.

„Ale no tak, snad bys nechtěla vyplašit mého přítele na lovu. Nemá to rád, víš?“ pošeptala jsem jí do ucha posměšně. Pustila jsem svou ruku z jejích úst a ukázala jí směrem, kde stál zoufalý Simon a neregistroval Damona, který za ním tiše kráčel. Ve svitu měsíce vypadala jeho tvář opravdu děsivě. Leila se otočila a vypadalo to, že si spojila dvě a dvě dohromady.

„Prosím, právě jsme se zasnoubili. Jsem těhotná. Nechte nás jít,“ šeptala zoufale. Strach pulzoval jejím tělem. Přičichla jsem k jejímu krku. Krev vyděšených. Jak úžasně voní. Roztřásla se. Zimou, strachy a pod náporem vzlyků.

Pomaličku jsme postupovaly směrem ke klukům. Pro ni nevědomky, pro mě cíleně. Tak dlouho, dokud nás Simon nezahlédl.

„Leilo,“ zašeptal zděšeně, když spatřil můj vítězoslavný úšklebek. V mžiku jsem jí rozervala hrdlo a každým lokem alespoň na chvíli zaháněla svou nenasytnost. Damon si ještě chvíli vychutnával pohled na zděšený Simonův výraz a poté mě následoval. Spustila jsem její bezvládné tělo k zemi a počkala, až i on dokončí svou práci. Potom pomalými kroky přešel až ke mně. Vzal mou, stále ještě upíří tvář do dlaní a náruživě mě políbil. Přestal až, když slízl i poslední kapku krve z mých rtů.

„Myslím, že jsme dobrý tým,“ prohlásil nakonec. Jen jsem se pousmála.

„Ale ještě jednou se nějakýmu chlapovi přiblížíš takhle blízko…“ pokračoval krapet vytočeně.

„Co uděláš? Stejně ho zabiješ,“ zasmála jsem se, ale úsměv mi po chvíli ztuhl. Především protože Damon se nesmál.

„Nech toho žárlení,“ odstrčila jsem ho a vydala se vstříc domovu. Chvíli tam stál, ale nakonec mě následoval.

Lítost nad zabitím, kterou jsem pociťovala a potlačovala, opět rychle mizela. A když nadobro odešla, znovu jsem vysílala k úplňku prosby jejího návratu. Tiše jsme zabočili na téměř neviditelnou cestičku k domovu. Až domů jsme nepromluvili. Když jsme se ocitli v obýváku, Stefan s Elenou, Rickem a Jeremym vypadali, že nás zabijou pohledem. Damon to ignoroval a já vrhla nechápavý pohled. Elena uraženě zapnula televizi, kde běžely zprávy.

„Hups,“ neodpustila jsem si, když se na obrazovce mihly fotky našich dnešních obětí.

„No co, k čemu je, že o nás všichni ví, když se stejně držíme stranou?“ rozhodil rukama Damon.

„Jo, ale teď po nás zase půjdou všichni lovci z celé země,“ zasyčela naštvaně Elena. Caroline pro jistotu dělala, že tam není. Nakonec taky pravděpodobně nebyla úplně svatá v těhle věcech. A Katherine, kterou jsem v tomhle domě registrovala celkem pomálu, se culila v koutě.

„Nechcete si tyhle akce nechat, až vyřešíme tu Faithinu časovou smyčku?“ zkusil to po dobrém a nutno říct, že taky trochu otráveně, Rick.

„Fajn,“ odsekla jsem a odcházela nahoru.

Převlíkla jsem se do mikiny a tepláků a vylezla na balkon. Opřela jsem se o zábradlí a pozorovala mračný obzor. Zvedal se vichr, který věstil přicházející průtrž mračen.

„Baf!“ Chytl mě za ramena Damon.

„To fungovalo za mých lidských let, už je to opravdu dávno,“ setřela jsem ho otráveně, ale nedal se odbýt a chytl mě okolo pasu.

„Nebuď, jak přejetá traktorem,“ zašeptal mi do ucha.

„Promiň, nemam ráda, když mě někdo soudí,“ odpověděla jsem mu.

„Vždyť znáš Stefana, copak se dá čekat něco jiného u Eleny?“ prohlásil sarkasticky.

„Ne to nedá, jsou dokonale nudní,“ zasmála jsem se.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction