Zem, ve které zakázali slunce - 17. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Uplynulo dvě stě let od Faithina odchodu z Mystic Falls. Doba se změnila a paradoxně ji donutila vrátit se na místo, kde všechno její utrpení začalo, do Denveru. Vzpomínky se pomalu vrací s událostmi, jež se po letech opakují. Dokáže Faith, plná nenávisti vůči celému světu, unést tíhu dávné minulosti? Setká se znovu s Damonem? Jak se vypořádá s nástrahami, který jí i celému jejímu druhu tento svět přichystal?

Jak zaručeně odpudit někoho, kdo o vás jeví příliš velký zájem? Zabijte mu bratra!

20.12.2011 (14:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1431×

Jablka nepadají daleko od stromu, byť to není ten, ze kterého spadla…

Otočila jsem se na podpatku a odkráčela nahoru k Damonovi do pokoje. Co nejhlasitěji práskla dveřmi a snažila se vydýchat vztek, abych mohla znovu ukrýt svou pravou tvář. Slyšela jsem Damona, jak přišel. Bylo mi jasné, že Fountain i s jejím novým přítelem někam uklidil, pravděpodobně každého zvlášť. A stejně tak jsem si byla jistá, že pod tímhle domem je pár rádoby cel podobných té v Mystic Falls. Ucítila jsem krev, kterou mi strčil pod nos. Roztřesenýma rukama jsem ji vzala, a zatímco jsem hltala červenou tekutinu, veškerá má pozornost směřovala k tomu, abych nerozdrtila skleničku. S co nejmenší ránou jsem ji položila na noční stolek a dál tam stála, jako přibitá. Začínala jsem znovu doceňovat ty dokonalé zdi. Vždycky jsem nenáviděla fakt, že musím všechno slyšet a v dobách, kdy bych tuto schopnost potřebovala nejvíc ignorovat, mi to šlo nejmíň. Teď jsem ale nemohla slyšet nic. Krom hrobového ticha, které pomalinku, nenápadně vlévalo klid zpět do mých žil. Cítila jsem Damonovy ruce, jak mě jemně vzaly za zápěstí a omotaly se okolo mého pasu. Bradou se mi opřel o rameno a přitiskl se svou hrudí co nejblíž k mým zádům. Zaklonila jsem hlavu a se zavřenýma očima ji položila na jeho rameno.

„Nedáme panáka?“ zašeptal mi lákavě do ucha. Naskočil mi vítězoslavný úsměv.

„Damone, nemusíš mě opíjet, abych ti dala,“ zazubila jsem se provokativně.

„To jsem bohudík nemusel nikdy, cítil bych se pak provinile,“ pokračoval v našem smysluplném rozhovoru. Ale já byla opilá vztekem a tak jsem ani jiný rozhovor vést nemohla.

„Prosimtě, to ti nežeru,“ vysmekla jsem se mu a šla si nazout boty.

„Už jsem ti chválil ty boty?“ prohlásil zamyšlené, když pozoroval, jak šněruju kaničky.

„Ne, jsi totiž egocentrický sobec, který vidí jen sám sebe a chválí jen sám sebe,“ podívala jsem se na něj, když jsem se na chvíli odtrhla od své činnosti. Zatvářil se na oko uraženě.

„To je pravda, ale stejně mi připomeň, ať ti je pochválim,“ prohlásil nakonec smířeně. Jen jsem zakroutila hlavou.

„Jsi vážně nemožnej!“ ucedila jsem udiveně. Podal mi ruku a pomohl mi vstát.

Vešli jsme do baru a já ucítila pevný stisk jeho ruky. Ze vzpomínky na den, kdy to udělal poprvé, mi naskočila husí kůže a nostalgický úsměv. Je jedno, jak daleko a na jak dlouho jsem před ním utekla. Navždycky budu jeho holka. Věděla jsem to už tenkrát, chtěla jsem být. Asi mé bláznivé mučednické já po tom toužilo, co já vím.

„Víš, co?“ zvedla jsem výhružně prst asi po třech desítkách panáků toho nejsilnějšího, co měli na skladě. Dostala jsem se do nálady. A bylo mi skvěle. Horší na tom bylo, že jsem měla povídací. Damon se zasmál a potom nasadil ten svůj obličej, který naznačoval, že je připraven mé opilecké žvásty se vší vážností poslechnout.

„Ten týpek, cos ho přitáhl s Fountain, víš ne?“ podívala jsem se na něj. Kývl. To bylo jediné důležité, ten pofidérní úsměv, který se mi zdál hrozně sexy, jsem ignorovala.

„To já ho přeměnila!“ výskla jsem vesele a na Damonův naslouchavý obličej reagovala ještě veseleji.

„Myslel si chudáček, že si nabalil nějakou blbku a znásilní jí. Byla to sranda. Kdybys ho viděl. Takovej roztomilej klučina, asi období vzdoru či co. No, byl hrozně překvapen, když zjistil, že jsem silnější než on a kdo vlastně jsem. Udělala jsem si z něj slušnou véču. Navíc v době, kdy mě hrozně bavilo mučit lidi. Chudinka z toho měl slušný trauma, tak jsem si řekla, že bude sranda, když ho přeměním. A víš, co je na tom nejvtipnější? Byl to starší brácha toho cvoklýho lovce, kterýho jste chtěli zabít u mě doma!“ začala jsem se smát a Damon taky. Radostněji, než by bylo zdrávo.

„Jsi úžasná, víš to?“ zašeptal mi na milimetry vzdálený mým rtům. Oba jsme zvážněli. Vysmekla jsem se jeho ruce, která mi podpírala bradu a sklopila pohled k zemi.

„Faith?!“ ozvalo se za námi zděšeně. Ten hlas jsem znala. Problesky z Damonových úsměvů mi stačily na to, abych věděla, jak dlouho tu stojí a všechno pozoruje a poslouchá. Najednou jsem si připadala jako vrah. Viděla jsem se očima zlomené Faith, která právě ztratila přítele a nejlepšího kamaráda. Myslím, že ať ke mně Sam poslední dobou cítil cokoli, teď to všechno přeměnil v nenávist. Nebo mu vážně přeskočilo.

Možná to bylo srabácký, ale já nic jiného v té chvíli udělat nedokázala. Nechala jsem svou tvář zkamenět bez výrazu a zvedla hlavu. Dívala jsem se mu do očí a všechno uvnitř mě nechala navenek dřímat absolutní prázdnotou. Nevím, proč jsem se mu nechtěla vysmívat, jako jiným. Prostě jsem to neudělala. Vypadal zděšeně a překvapeně. Co se to s ním sakra stalo? Bývala s ním zábava, když byl ještě mladý. Asi vážně stárne. Damon vypadal, že se každou chvíli začne nekontrolovatelně smát.

„Ahoj Same,“ spustila jsem mile. Zrudnul. Oba zrudnuli, ale každý z jiného důvodu.

„Jak jsi jen mohla?!“ procedil Sam skrz zuby. I mě cuknul koutek.

„Ale no tak, Same, čemu se divíš?“ spustila jsem konejšivě. Evidentně mu to přidalo další vrásku. Rozpřáhl se na mě s dřevěným kolíkem. Ne, že by mě tím snad překvapil nebo vyděsil.

„Tak to už by stačilo, já mám tu slečnu, kterou chceš zabít celkem v oblibě, tak tě slušně prosím, abys toho nechal,“ chytl ho Damon zezadu za zápěstí, tak, že se mu odkrvilo a kolík mu vypadl. Tvářil se na rozdíl od Sama naprosto klidně. Zato Sam zrudnul ještě víc pod náporem bezmoci. Napřáhl se druhou rukou a jednu mi vrazil. Ani jsem to nepocítila, neměl takovou sílu, aby to bolelo, zvlášť ne ve druhé ruce. Ale Damona to vytočilo. Popadl ho za triko a hodil na protější stěnu. Jen těsně minul parohy, které tam visely.

„Těsně,“ zasyčel, když to uviděl.

„Ještě panáka?“ podíval se na mě s úsměvem.

„Zabil jsi ho?“ opětovala jsem mu pohled. Se svým typickým výrazem se otočil.

„Leda by se mohly mrtvoly hýbat,“ odpověděl mi nakonec.

„Já si teda přijdu celkem dost pohyblivá,“ odsekla jsem mu. Musel se zasmát.

„Já jen, že tak za pět minut se sem doplazí a všechno se bude opakovat, kdo si pak má ten chlast užít?“ prohlásila jsem otráveně. Protočil oči v sloup.

„Fajn, jdeme ruinovat mé soukromé zásoby,“ povzdechl si a táhl mě ze dveří. Jen jsem se blbě zahihňala. Alkohol prostě dělal svoje. Připadalo mi, že se vznáším a zdravý rozum, nebo alespoň to, co z něj zbylo, jsem nechala dole. Držela jsem se Damonovy ruky pevněji než kdy dřív, najednou mi to nepřipadalo tak složité. Bylo to vlastně úplně jednoduché, takové, jaké to mělo být od začátku. Jaké bych si tak moc přála, aby to bylo. I přes všechen alkohol a pohodu mi však bylo jasné, že ráno bude všechno zase při starém.

Moc moc moc se omlouvám, ale mám teď shon a vůbec nic nestíhám... Ale abych Vám to vynahradila, mám už rozepsané další dvě kapitolové povídky. Jedna je opět FF na Vampire Diaries a to i přesto, že už jsem FF psát nechtěla. Tak se máte na co těšit. :)

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction