OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Zem, ve které zakázali slunce - 1. kapitola

24.10.2011 (16:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 8× • zobrazeno 1722×

Doba se mění, já jsem pořád stejná…

17. září 2211

Milý deníčku,

Tak jsem zase tady. Kolik let už uplynulo a já si stále všechno pamatuji do posledního detailu. Ach, jak strašně moc se doba změnila. Strach z konce světa se změnil ve všeobecnou paranoiu ze všeho škodlivého a nezdravého. V módě je to, co je pohodlné. Zmizely fastfoody,auta na naftu a benzin, atomové a tepelné elektrárny. Zmizely nepohodlné boty na vysokém podpatku, dlouhé vlasy se dnes nenosí. Alespoň lidé je nenosí. Víra v boha vymizela, zato strach z ďábla je cítit téměř na každém rohu. Uplynulo už téměř sto padesát let od doby, co náš svět lidé objevili a jako obvykle, všechno museli začít panikou. Romská a černošská rasa je téměř vyhlazena díky novodobé inkvizici. Jejich strach z čarodějnic byl tak velký, že rovnou přeskočili útrpné právo a začali pálit, sekat hlavy, střílet. Nás ale tak lehce odhalit nemohli a tak se pokusili o dohodu. Vyhranili nám části měst a posílali svou krev výměnou za klid. Až pak jim došlo, že nás s pomocí čarodějnic mohli vlastně vyhladit, v té době jim už žádná pomoct nemohla nebo nechtěla. A jak šla doba dál, staly se z městských čtvrtí spíš gheta. Spoustě z nás se to nelíbilo a někteří se vrátili zpět do měst. Tam na ně ale lovci mohli. Za plot z ostnatých drátů si zatím netroufli. A tak mě čas zahnal sem, zpět do Denveru. Ve čtvrti určené pro takové jako já jsem ke svému překvapení našla starý zchátralý dům, kde jsem strávila čtyři roky života. Čtvrť, kde to všechno vlastně začalo. Procházela jsem celý den ulicemi a vzpomínala. Zastavil mě až ten plot. Tiše jsem pozorovala dvě malé holčičky, jak si kousek ode mě na druhé straně hrají na písku. Tolik jim závidím jejich svět. Měla jsem dvě stě let, abych to zjistila. Říkají, že největším prokletím upíra je touha po krvi, ale lžou. Není prokletí muset zabíjet, abys přežil. Vždyť i oni to dělají. Prokletím je muset zabíjet, aby ses alespoň na chvilku přiblížil zpět tomu, co na světě nejvíc postrádáš. Přiblížil se lidskosti.

Zaklapla jsem nový deník a položila ho vedle sebe. Byla krásná noc. Jemný vánek profukoval mými vlasy a já si přála na chvilku zastavit čas. Jistě, můj čas se zastavil už hodně dávno. Tenkrát bylo všechno o tolik jednodušší. Hlavou se mi honily vzpomínky na všechny blízké. Erica, který se jako obvykle smál, Damiena, který se jen usmíval, Marcuse, který ke mně natahoval své drobné ručičky, máminy slzy, když jsem zmizela. Jako poslední se v mých myšlenkách vždycky zjevil on. Milovala jsem ho. Stále, i po tolika letech, i potom, co všechno mi udělal, i přesto jak strašně jsem ho nenáviděla. Byla to jeho tvář, se kterou jsem každou noc po dvě stě let usínala. Naplňovala mě jakýmsi klidem, jinak bych se asi opravdu zbláznila. Nenávidím současný svět, jak strašně moc já ho nenávidím! Pomalu jsem se zvedla z Damienova hrobu. Čas se na kamenném náhrobku mé první velké lásky silně podepsal. Lety omletý kámen porostlý břečťanem tak, že ani nebylo vidět vytesané jméno, mi připomínal, jak dlouho na tomto světě jsem. Odhrnula jsem zelený plášť a pohladila už skoro nerozpoznatelné jméno. Tak moc bych chtěla jít za ním. A za Ericem, Marcusem, za mámou. Tolik jsem se bála smrti a teď nevím, co bych za ni dala. Z dálky se ozval hrom. Až teď jsem si všimla, že je zataženo. Bylo na čase vrátit se domů.

Musela jsem se pousmát při pohledu na tu polorozpadlou barabiznu. Od našeho odchodu se nikdy neprodala. Patřila naší rodině a patří jí vlastně do dnes. Jejím oficiálním vlastníkem je Marcusova pra-pra-pra-pra-já nevím kolik-pravnučka, která ale bydlí někde v Brazílii. Musela jsem za ní letět, aby mě pustila dovnitř. K mému překvapení svolila bez zbytečných dohadů a výhružek. Už dlouhá desetiletí se tu o to nikdo nestaral, od mého malého brášky tu už nikdo nebydlel. Rekonstrukce byla tedy nad její finanční možnosti, navíc dům se nacházel na místě, kam ona dobrovolně nevkročí, natož aby tam snad žila. Nakonec byla i celkem ráda, že ten dům využiju alespoň já. A moji existenci jsme raději nechaly pro zbytek rodiny utajenou. Vešla jsem dovnitř a vydala se po schodech nahoru do svého pokoje. Nezměnil se. Marcus ho při nastěhování zamkl a už nikdy do něj nikdo z rodiny nesměl vkročit. Vím to, celý jeho život jsem mu byla v patách, i když o tom nevěděl. Když svět objevil upíry, začal po mně pátrat. Na to kolik uplynulo vody a jak byl malinký, když jsem odešla, si uměl dost věcí vybavit a pospojovat. A tak jsem ho na smrtelné posteli přeci jen navštívila. Asi jsem tenkrát potřebovala ještě jednou slyšet jeho smích pro mě. I po sedmdesáti letech zůstal stejný, dětský a nádherný. Těžko uvěřit, že od té doby uplynulo dalších sto třicet let.

Ležela jsem na ztrouchnivělé matraci a nasávala vzduch zatuchliny. Venku začalo poprchávat a hromy byly čím dál blíž. Mě se ale nechtělo zakrývat rozbitá okna. Byla jsem dnes neskutečně líná. Vždyť nakonec, co můžu udělat dnes, můžu udělat i příští století touhle dobou. Neměla jsem kam spěchat, co honit, před čím utíkat. Neměla jsem nic. Když tak nad tím přemýšlím, proč já pitomá vůbec trávila ty dvě století sama? Nemám ani mobil. Dokonce ani to, čemu se mobil říká dnes. Jak vlastně dnes vypadá mobil? Jsem tak sama, že ani nemám komu zavolat, napsat, cokoli. A došlo mi to až teď. Procestovala jsem svět, skákala z vrtulníků, naučila se na snowboardu, vylezla na nejvyšší hory světa, pařila v nejznámějších a nejdražších barech, zahrála jsem si i v divadle, naučila se na třicet jazyků, přečetla všechny knihy, co jsem kdy chtěla číst, vyzkoušela snad všechny drogy a všechen alkohol, vyspala se s nespočtem chlapů i ženskejch a o tom kolik lidí jsem zabila se ani nemá cenu zmiňovat. Dělala jsem všechno, co jsem kdy chtěla dělat. A teď? Teď mi prostě došly nápady. Věčnost se vážně nedá krátit věčně. Už to, že jsem ji zkrátila o dvě stě let, je malý zázrak. Jenže co dál? Na sebevraždu jsem moc velký srab i po tolika letech. Sakra! Asi mám existenční krizi. A já kráva samotářská to ani nemám komu říct!

Ze všeho toho rozjímání jsem pravděpodobně usnula. Vzbudil mě pronikavý svit měsíce v úplňku. A taky žízeň. Na ty slavné krevní banky s krví převážně nemocných, co nemůžou darovat krev lidem, jsem nebyla. Už dlouho ne. Milovala jsem lov. Vždyť to byl taky jediný adrenalin, který mi po všech těch zážitcích zbyl. Zašněrovala jsem si boty a vydala se ven ze čtvrti. Na ulicích za plotem byl klid. Zvuk klapání mých vysokých jehel duněl prázdnými ulicemi. Lidé, kteří neměli moc peněz a museli bydlet na kraji města u nás, moc dobře věděli, že tady jim nikdo nepomůže. Ani lovci ne. I přesto jsem v zákoutí jedné z ulic uslyšela zrychlený tlukot srdce. Někdo mě pravděpodobně zahlédl na cestě domů a pokouší se schovat. Nebyla jsem z těch, kteří skrývají svou totožnost. Jak už jsem zmínila, lidé dnes na vysokých podpatcích nechodí a vlasy po pás taky nikdo nemá. Viviene Westwood už dávno nežije a její oblečení zmizelo s ní. Kamkoli vkročím, vědí, co jsem zač a mně to nevadí. Opravdu mám ráda lov. Koukla jsem za roh a uviděla asi desetiletou holčičku. Měla hnědé vlasy a její zelené oči byly plné slz a strachu. Chytla jsem její tvář do dlaní a donutila ji koukat se mi do obličeje. Roztřásla se.

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Zem, ve které zakázali slunce - 1. kapitola: