OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Upírské nebezpečí - 2. kapitola

24.12.2012 (21:00) • Bee23 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 853×

Damon i Stefan nevěřili svým očím a s pootevřenými ústy oba zírali na dívku, která stála na prahu jejich domu a stále se usmívala.

Asi po půl minutě to dívku přestalo bavit.

„Tak co bude? To na mě budete pořád jen takhle koukat nebo už mě taky konečně pozdravíte?“

První se ze šoku překvapivě dostal Stefan, ale ten ze sebe vykoktal: „Co-co tu děláš?“

Dívka se zamračila. „No, to je fakt úžasné přivítání. Neviděli jsme se takovou dobu a ty se mě ted´ zeptáš, co tu dělám?“ Konečně se z transu probral i Damon.

„Violet? Hrozně rád tě vidím,“ řekl tak neuvěřitelně upřímně, že to od něj Stefan snad takto ještě ani neslyšel, a objal dívku. Violet Damona také velmi ráda objala. Pak se zase obořila na Stefana.

„Tak co, brácho, už jsi ready?“ Stefan na rtech vykouzlil nepřesvědčivý úsměv a podal Violet ruku. Bylo okamžitě jasné, že ji nevidí až tak rád jako Damon. Violet ovšem jeho ruku stiskla s úsměvem a nenechala se vyvést z míry. Damon poté vzal tašku, která jí ležela u nohou, a všichni tři sourozenci vešli do domu.

Violet, jen jak překročila práh, spustila.

„Ó, jak je hezké být zase doma. A koukám, že je to tu furt stejné.“ Došli do obýváku.

„To víš, nic se nemění, vždyť to znáš. Dáš si něco k pití?“ zeptal se Damon a hodil tašku ke schodům.

„Jo, dám si vodku.“

Stefan po ní střelil pohledem.

„No dobře, dám si citronovou limonádu,“ odsekla.

„Ne, promiň, Violet, jen... že jsem tě tak dlouho neviděl.“

„Ale, prosim tě. Dvacet, třicet let?“

„Osmačtyřicet,“ řekl Stefan až moc nahlas. Mezitím se vrátil Damon se skleničkou a podal ji Violet. Sám se usadil do křesla naproti pohovce, kde seděl Stefan. Violet ještě chvíli chodila po obýváku a řádně si vše prohlédla. Nakonec sebou žuchla do druhého křesla.

Stefan se ujal příležitosti: „Tak, už mi konečně povíš, co tu teda děláš?“

Violet se pousmála, upila trochu ze skleničky a upřela na něj ty své nádherné oči.

„Vrátila jsem se prostě domů. Cestování je fajn, ale už mě nebaví. Když už jedeš asi po dvoustý do Evropy, je to nuda.“

„Do Evropy? Tys byla v Evropě?“ zeptal se s údivem Stefan, který se sice snažil, ale nepovedlo se mu zatajit, že to, co Violet řekla, ho ohromilo.

„Jo. Víš, kdybys byl trochu víc normální, neseděl bys na zadku v týhle díře a taky bys vyrazil ven. Třeba já jsem v květnu ukončila sedmou vejšku,“ oznámila Violet pyšně.

„Co?“ Nyní bylo Stefanovo překvapení ještě větší.

„Jo. Proč bych furt dokola jak blbec měla chodit na střední, když se tam učí pořád to samé. Tím, že na střední chodím už nějakých stočtyřicetpět let (Violet poprve nastoupila na střední ještě jako člověk, když jí bylo čtrnáct let, roku 1867 - poznámka autorky) jsem získala tolik vědomostí, že jsem nemusela ani podvádět při testech IQ. Mám 186,“ oznámila Violet s úsměvem Stefanovi. „A tim pádem mě vzali na vysokou, i když mi je jen patnáct. Tohle dělám už od roku 1994. Mám jich zatím sedm a moc mě to baví.“

Damon se chechtal pod vousy.

Stefan z toho byl naopak úplně pryč.

„A zcela upřímně, kdybych se tu nenarodila, v životě bych do Mystic Falls nepáchla. Nic tu není, ani vysoká, takže tu zase asi budu muset chodit na střední, že?“

„Jo, to určitě,“ prohodil náhle Damon. „Stefanovi by se určitě nelíbilo, aby jeho noví přátelé zjistili, že má geniální sestřičku.“ Violet obrátila oči v sloup.

„Proboha, že ty sis tu našel zas nějakou lidskou přítelkyni?!“

„Bingo,“ vykřikl Damon. Stefan se ohradil.

„Co je na tom, že je úplně normálné lidský tvor?“ Violet tohle téma vždy jen pořádně namíchlo.

„A co jsme sakra my? Mumie? A nechápu, proč furt jedeš po lidech. Vždyť hezkých upírek je taková spousta! Což mi připomnělo, že jsem v Indii letos, nebo loni, teď už ani nevim, potkala Lexi. Říkala mi, že sem pojede na tvé narozeniny. Předala ti můj dáreček?“

„Ne,“ odpověděl Stefan stroze.

„No, jo. Upírka. Co jsem si mohla myslet? A při tom sehnat v Indii zvířecí krev dá takový práce…“ Náhle ji Stefan skočil do řeči.

„Nemohla mi ji dát, protože tady náš bratr ji zabil,“ zakřičel Stefan. Violet se pohledem ohnala po Damonovi, ovšem neřekla nahlas nic. Místo toho mluvila opět ke Stefanovi.

„To je mi moc líto,“ položila mu ruku na jeho ruku, „byla děsně fajn.“ Následně do sebe hodila zbytek vodky. „No, tak dost bylo úvodní keců, jdu k sobě do pokoje,“ a než to dořekla, byla ona i taška, která ležela u schodů, pryč.

Stefan seděl jako přikovaný k pohovce. Damon ho chvíli sledoval a pak se zeptal:

„Prosim tě, to se tě tak dotklo, že mluvila o Lexi? Už jsem se ti omluvil.“

Stefan stále koukal někam do země, ale odpověděl.

„Ne, o Lexi nejde.“

„Tak o čem tak usilovně přemýšlíš?“

Stefan se na něj konečně podíval. Jeho pohled prozradil, že má velké starosti.

„Jen by mě zajímalo, jak dlouho je naše sestřička ve městě?“

„No, asi ode dneška, ne?“

„Já si tím nejsem tak úplně jistý,“ zabručel si pod vousy Stefan, zvedl se a odešel do lesa.

Autor: Bee23, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Upírské nebezpečí - 2. kapitola: