Streams of blood - 8. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Juliette jde zabít vraha jejího snoubence.

15.07.2012 (18:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1039×

Vzala jsem ze stolu nůž a strčila ho do kapsy. Rychle jsem otevřela šuplík u stolu. Vrhací nože, nějaká Peterova ostrá udělátka. Všechno jsem si nastrkala do kapes. Znovu jsem ucítila bolest v břiše. Aby se, nedej Bůh, něco nestalo dítěti. Tuhle bolest jsem cítila často…

Oblékla jsem si kabát a vyrazila. Doufala jsem, že to bude snadné, ale pořád jsem nemohla přijít na to, jak dostal Petera. Peter byl výborný bojovník a nechal se propíchnout. Bála jsem se, že Thomas Feeles nebude tak snadný terč. Po cestě jsem se zastavila u Herdegráce. Herdegrác je můj člověk. Nemusí všechno říkat, takže si odpustil horečné vyjadřování lítosti nad smrtí Petera. Moje lítost byla dostatečná. Dala jsem si mošt, polévku, rozloučila se s Herdegrácem a pokračovala v cestě za vrahem mého snoubence. Občas mě pobolelo břicho. Uvažovala jsem, jestli jenom dítě nekope, ale na to bylo trochu malé. Nebo ne? Nikdy jsme těhotná nebyla! No co… Zajdu k doktorovi. Stejně jsem teď někdy měla přijít na měsíční prohlídku.

Když jsem procházela malou, šedivou uličkou u řeky, zavětřila jsem nebezpečí. Velké nebezpečí. Zapnula jsem si kabát, uchopila nůž a zády se přitiskla ke zdi. Poslouchala jsem. Cítila jsem přítomnost nebezpečí a to jsem ještě nedošla do temné části města. Stála jsem tak ztuhlá asi pět minut, ale nic. Tak silný pocit nebezpečí jsem necítila od akce, kdy jsem měla vyvraždit bandu zločinců, kteří přebývali v temné části města. Opravdu dlouho jsem takový pocit neměla a zrovna dnes by se mi nebezpečí mohlo sakra nehodit. Jsem rozrušená, rozčilená, nesoustředěná, plná žalu a vzteku. V boji bych nebyla moc dobrá.

Neměla jsem odvahu odlepit se ode zdi. Od té doby, co jsem se dozvěděla, že jsem těhotná, jsem nebojovala. Ne, že bych za měsíc vyšla ze cviku, ale tělo mi nějak zdřevnatělo a na akrobatické pózy, kterých je v mé bojové technice hodně prostě nemám. Navíc bych při těch výkopech mohla ublížit dítěti. A kdybych ublížila dítěti, byla bych v ještě větších chcankách, než teď.

Pocit nebezpečí neustupoval, ba naopak. Měla jsem pocit, že se přibližuje. Pevně jsem stiskla rukojeť nože a tiše oddechovala. Bála jsem se pohnout, abych nebyla hlučná. Znovu jsem ucítila mírnou křeč v břiše, ale ani jsem se nepohnula. Bylo to stále blíž a blíž. Před očima se mi zjevila postava. Věděla jsem, že je to člověk, vrah a měl vztek. Tudíž pokud se s ním dám do potyčky, musím využít své rozvahy, které teď teda moc nemám. No... Snad bude až moc vzteklý. Vynořil se zpoza rohu, a když si mě všimnul, ještě více se rozzuřil. Pokusila jsem se mu proniknout do myšlenek pomocí síly. Jaká náhoda, byl to vrah mého snoubence. Než jsem stihla uvažovat o tom, jaká náhoda je naše setkání, vyřítil se proti mně.

Zdatně jsem odrážela jakýkoliv pokus o zásah. Opravdu byl hrozně vzteklý, takže jsem byla v klidu. Vzteklí bojovníci = nejhorší bojovníci. Mezitím, co jsem mu vykrucovala rameno, vrývala jsem se mu do paměti. Nepodařilo se mi najít Peterovu smrt. Jeho paměť v tuto chvíli dosahovala pouze o dvě minuty předtím. To tak při bojích bývá. Když jsem zaslechla tiché křupnutí, pustila jsem ho. Svalil se k zemi. Vyndala jsem nůž a zabodla mu ho přímo do srdce. Bylo to jednodušší, než jsem si myslela. Pocit nebezpečí ustal.

Otřela jsem nůž od krve, dala si ho do kapsy a vydala se na odpolední procházku po temné části města. Vykračovala jsem si a snímala energetickou paměť míst. Každý roh, každý metr v této části města zažil smrt. Je to hrozné místo nejen neustávajícím pocitem nebezpečí ale pro ty, co mají zvláštní nadání pro myšlenkovou energii svou neutuchající zlou energií. Radši jsem nechodila do užších uliček a šla svižným krokem. Mířila jsem k jednomu hnusnému pajzlu na konci města. Musím sehnat nějaké malé, bezpečné kšefty, abych se dostatečně zabezpečila na budoucnost.

Mám hodně peněz, ale slyšela jsem, že starat se o dítě je hrozně drahé. Bude stačit dvacet zlatých na měsíc? Na daních chtějí jeden zlaťák, jídlo mám za dva zlaté, ošacení tak za čtyři, rozmary v podobě věciček, udělátek, látek atd. za deset, alkohol budu muset stejně vypustit, takže za to neutratím… Kolik by tak mohlo stát dítě? Snad ne víc, než já… To by se mi na to vydělávalo horko těžko. Za měsíc vydělám v průměru tak třicet zlatých. Za jídlo harant moc neutratí, přece budu kojit. No… Do kolika se kojí? Vidím, že mám ve vzdělání o dětech mezery. Budu si o tom muset něco přečíst.

Prošla jsem kolem prádelny a byla jsem znovu u řeky. Přešla jsem přes most a vešla do vchodových dveří jednoho z nových domů. Posadila jsem se v čekárně, kde sedělo asi dvacet maminek s panděry, jak vanami. Hm… Moje iluze, že na mě těhotenství nebude vidět, byly marné. Znovu jsem cítila bolest v břiše. Tentokrát větší. Co to sakra může být?! Ještě, že už jsem u doktora. Rozložila jsem si noviny a četla nudné články o vraždách, zahraničí a vaření. Po chvíli vyšla ze dveří sestřička v bílém.

„Slečna Juliette?"
„Ano."

„Pojďte dál," řekla mile. Vstala jsem a v tu chvíli se spustila hrozná bolest. Příšerná bolest v podbřišku. Svalila jsem se k zemi. Vůbec jsem nevnímala okolí, jen tu strašnou bolest. Po chvíli jsem ztratila vědomí…

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction