OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 94.

28.07.2013 (07:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1051×

EDIT: Článok neprešiel korekciou!

Lily právě vycházela z Medového ráje s pytlíkem sladkostí, kterými si se Sarah plánovaly zpříjemnit volné odpoledne, v tašce už jí ze stejného důvodu cinkaly i lahve s ležákem. Přípravy na OVCE byly vyčerpávající a tohle měla být úžasná relaxace. Navíc konečně měla čas jen na ni. Hugo zůstával ve škole a byl po dlouhé době vcelku v pohodě, i když pořád moc dřel. Zahodit poslední odpoledne v Prasinkách kvůli učení se na zkoušky bylo podle jejího názoru jasným důkazem šílenství.

Zamířila k Choptící chýši, kde měly sraz, aby tam počkala, než si Sarah vyřídí všechno, co potřebuje. Byl dobrý nápad se rozdělit, aby tohle všechno odbyly co nejdřív a mohly si zalézt někam stranou. Mělo to napadnout ji, ale už si zvykla, že Sarah je ta, od které přichází dobré nápady.

Když odbočovala do postraní uličky vedoucí k chýši, málem porazila Tobiase. „Omlouvám se! V pořádku?“ zeptala se a chytila ho za paži, aby získal zpět ztracenou rovnováhu.

„No, ne tak úplně, proto tě vlastně hledám,“ přiznal zadýchaně.

„Mě?“ nechápala a trochu roztěkaně se rozhlížela kolem, jestli neuvidí blížící se Sarah. „A co potřebuješ?“ Doufala, že to nebude na dlouho.

„Jde o Sarah.“ Teď už byla schopná věnovat mu plnou pozornost.

„Co je s ní?“ zeptala se s obavou. On ale jen zavrtěl hlavou a vzal ji za loket.

„Tady ne. Pojď se mnou.“ Odvedl ji o kus dál, mezi stromy. Vypadal nervózně. Trochu ji to děsilo; nebyla si jistá, jestli vůbec kdy viděla Tobiase nervózního. Dokonce ani když ho první noc Moudrý klobouk zařazoval do koleje.

„Tak co se děje? Už mi to povíš?“

Sledovala ho, jak zavřel oči a zhluboka se nadechl. Po pár vteřinách je otevřel a vážně se na ni díval. „Nebude se ti to líbit. Vlastně si myslím, že mi to nebudeš chtít věřit, ale je to pravda a já ti to prostě musím říct.“

Nejistě naklonila hlavu na stranu. „Co teda? Snažíš se mi říct, že ses do mě zamiloval, nebo co?“

„Co? Ne!“ odtáhl se se zamračením. „Prostě mě poslouchej, jo? A zkus mě nepřerušovat, prosím,“ požádal a v hlase mu vibrovala naléhavost.

„Fajn, fajn, tak už to vyklop,“ poprosila ho, protože se to začínalo protahovat.

„Dobře,“ souhlasil, ale přesto se na chvíli odmlčel, než pokračoval. „Něco jsme s Dorou zařizovali, to je ale vcelku fuk, podstatné je, že jsme narazili na Sarah.“

Nechápavě ho pobídla, aby pokračoval.

„Viděli jsme ji s Barnabášem Hučkou.“

„Počkej… S Hučkou, jako s tím Hučkou? Tím, co pracuje pro Kouzelné kukátko?“

Přikývl, ale vypadal přitom, jako by ho něco bolelo. „To ale není všechno. Slyšeli jsme je mluvit. Ona…“ trhaně se nadechl. „Ona mu tě prodala. Slyšeli jsme je mluvit. Dal jí zlato a zaručil, že ji proslaví.“

„Cože?“ Lily to nechápala. To, co říkal, se jí odmítalo v hlavě rozkódovat.

„Sarah s ním má dohodu. Řekla mu, kde budete, a on vás bude sledovat, podle všeho pod neviditelným pláštěm, alespoň tak jsem to pochopil z toho, co říkali.“

„Dost!“ máchla rukou, aby zastavila ten příval. „Takže, ty říkáš, že mi Sarah lhala?“

„Je mi to líto, ale ano. Nevím, jestli od začátku, ale určitě alespoň teď.“

Bezděčně se opřela zády o domek. Lhala jí. Sarah. Tobias by si nevymýšlel. To, co řekl, byla fakta. Mohl by je tesat do kamene. Takže…

Zatočila se jí hlava, z ničeho nic nemohla popadnout dech a svět jí před očima tmavnul. Cítila, jak ji Tobias podepřel, když se začala sunout k zemi.

„Dýchej. Zhluboka,“ nakazoval a pomohl jí do předklonu. Chvíli to trvalo, ale slabost pominula. Jenže jak se černota vzdalovala, blížila se hysterie. Emoce hrozily, že z ní nekontrolovatelně vytrysknou jako láva a ona se tu sesype. Musela pryč. Někam, kde nebude Sarah, Hučka ani polovina školy.

Narovnala se. „Díky. Dík, žes mi to řekl,“ zamumlala k Tobiasovi prázdným hlasem. Musí to ještě chvíli vydržet. Malou chvilku. Odstrčila se dlaněmi od domu a překlopýtala ulici na druhou stranu. Soustředila všechnu svou vůli jen na to, aby se udržela po hromadě. Nic nesmělo ven, dokud nebude sama.

Do Tří košťat vešla úplně klidně, nikdo si jí nevšímal. Nejspíš jenom díky tomu se ke krbu dostala tak jednoduše, sáhla do misky s letaxem a než stihl někdo něco udělat, řekla adresu a vstoupila do plamenů. Zahučely, zatočily s ní a pak ji vyhodily na leštěnou podlahu.

Rychle dýchala, ale přitom měla pocit, že se dusí. Žádný vzduch jako by se jí nedostal až do plic. Vůbec si neuvědomila, že křičí, dokud jí netrhly silné ruce. Zvrátila tvář vzhůru a uviděla otce, jak se na ni s panikou dívá. Naříkala a z očí se jí valily vodopády slz. Nedokázala se zastavit ani natolik, aby mu odpověděla na jeho otázky. Za jeho ramenem se objevila matka. Stejně vyděšená, stejně zmatená. Lily ale nedokázala nic říct, jen se vrhla otci na hruď a vzlykala, jako by snad ty zvuky mohly odnést tu šílenou bolest.

Neodnesly.

Dost možná to trvalo celé hodiny, nebyla si tím jistá, ale někdy během té doby jí došly slzy i hlas. Uvědomovala si, že ji otec zvedl z podlahy a přenesl na jednu z pohovek. I to, že mu ležela v náruči, na kterou byla už roky příliš velká. Hladil ji po vlasech a mlčel. Přestal se ptát, když mu došlo, že mu nedokáže odpovědět, dokud to ze sebe nedostane. Matka mizela a zase se objevovala. Přinesla deku. Kakao. A nakonec i karafu s ohnivou whisky. Nalila trochu do sklenice a pak ji to otec donutil vypít.

Lily si nemyslela, že by jí to mohlo pomoct, ale šok ze štiplavé horkosti ji opravdu probral.

„Co se stalo, miláčku?“ zeptala se, když jí z prstů sklenici zase vzala. Lily se ale nezmohla na víc než další vzlyk a hlasité popotáhnutí. Podali jí kapesník; až když se vysmrkala a popolezla z otce na volný kus pohovky, byla alespoň trochu schopná komunikovat. Obličej ji pálil, oči měla suché a napuchlé. Připadala si jako uprostřed nejhorší chřipky svého života.

„Mluv s námi, zlato,“ požádal ji táta a ona tiše s očima zabodnutýma do podlahy všechno řekla.

Jak doufala, že by to mohlo fungovat i jak jí Tobias sebral naděje, když jí řekl, jak ji Sarah prodala. Mluvila téměř šeptem, ale byla si jistá, že rodičům neuteklo ani písmenko. Poznala to podle toho, jak matka tajila dech, a otec zatínal ruce, až mu na nich bělely klouby.

„Já už se tam nevrátím,“ prohlásila nakonec a zvedla k nim pohled, už zase plný slz. „Nechci se tam vrátit.“

„Dobře,“ odpověděl otec překvapivě měkkým hlasem, i přes svůj očividný vztek. Žádné otázky jestli si je jistá, žádné pochyby.

Opravdu jí to nebudou vymlouvat? Překvapeně zamrkala, čehož si matka všimla.

„Zlatíčko, budeš brzy plnoletá, pokud to chceš takhle, nebudeme ti bránit. Zkoušky můžeš skládat i z domova, otec ti na ministerstvu zařídí povolení.“

„Ano. To nebude problém,“ kývl zmiňovaný hlavou. Jemně pohladil Lily po tváři, pak ji políbil na čelo a zvedl se. „Zajdu hned za Minervou. Zařídím, co bude třeba, a přinesu ti věci.“

Sledovala, jak ho pohltily plameny krbu a ona zůstala jen s matkou v hale jejich domu. V tom jediném okamžiku ticha po jeho odchodu si to uvědomila - už se do Bradavic nikdy nevrátí.

∂∂∂

S Tobiasem Rebece večer po návratu z Prasinek řekli, co vyslechli v uličce. Naštvalo ji to úplně stejně, jako Adorátu, kupodivu jí ale dělalo problém tomu uvěřit, rozhodně větší než jim. Za jiné situace by Doře přišlo vtipné, jak se jejich role vyměnily, takhle jí to ale přišlo jen smutné.

Hned další den ráno se pokusili Lily najít. Když ji nikde nezastihli, Dora se vydala k nebelvírskému stolu za Hugem, který ztuhle nabíral z misky ovesnou kaši a s protivným pleskáním ji tam zase vracel. Od něj se dozvěděla, že je Lily pryč.

Prvně to nechápala a zeptala se, jestli neví, kde na pozemcích tedy je? Jenže on prohlásil, že už vůbec není ve škole, ale doma a že se nevrátí. Řekl jí, že se včera do jejich věže vřítil strýc Harry spolu s profesorkou Malfoyovou, která jí sbalila věci, a když se zeptal, co se stalo, tak mu Harry řekl, že Lily už se vrátit nechce. Vůbec. Bude prý dělat zkoušky z domova. Neřekl mu proč, nebo co se stalo, a zase zmizel.

Dora chvíli přemýšlela nad tím, že by mu to vysvětlila, ale jeho zvědaví spolužáci, co se snažili zachytit každé jejich slovo, jí v tom zabránili. Nechtěla ho nechat ale jen tak, a tak mu do ucha šeptla jezero a večer. Pak se otočila a vrátila se ke svému stolu, kde nové poznatky přetlumočila dvojčatům.

Po tom ránu už nic nebylo stejné.

Už se po odpoledních nebavili, téměř nikam nechodili, seděli buď v knihovně – madam Pinceová ji tolerovala, dokud byla s ostatními - nebo ve společenské místnosti. Sem tam se k nim přidala Vanda, ale bylo to spíš sporadicky. Pochopila, že není správný čas, a dokonce dokázala nevrhat po Tobiasovi pohledy plné zalíbení. Ne, že by ji to snad přešlo, to měla Adoráta z první ruky. Okraje Vandiných poznámek o hodinách často zdobily srdíčka a iniciály T. M.

Pořád si nebyla jistá, jestli Tobiase přemluvit, aby jí dal šanci, nebo se pokusit Vandě vysvětlit, že pro ni není ten pravý. Tak trochu doufala, že si to vyřeší sami, i když to tak vůbec nevypadalo. Bohužel.

V té ponuré náladě Adorátu zastihly první zkoušky.

Dlouhé hodiny pocení se nad pergameny s otázkami a ticho velkého sálu, které rušilo jen zbrklé čmárání brků všech ostatních. Měla pocit, že s každou jejich napsanou odpovědí je ona o něco hloupější. Speciálně, pokud šlo o přeměňování a dějiny. Dokázala na prázdná políčka pro odpovědi zírat dlouhé minuty bez jediného pohybu.

A Fawkes mlčel. Žádné napovídání z jeho strany, ne že by ji to překvapovalo, ale nemohla popřít, že malá část v ní doufala v záchranné brko z jeho strany.

Praktická část byla ovšem něco úplně jiného. Adoráta překvapovala sama sebe a hlavně zkoušející.

Při zkoušce z obrany si zvládla poradit s tůňodavem, vyčarovala oba požadované štíty, které byly dostatečně silné, aby odrazily tři kouzla za sebou, odzbrojila i spoutala cvičného panáka a nakonec se postavila bubákovi, který na sebe vzal podobu ředitelky McGonagallové.

Na pár vteřin ji to zaskočilo, protože bubák vyšel zpoza dveří kabinetu. „Slečno Longbottomová, byla jste vyloučena ze Školy čar a kouzel v Bradavicích pro svou nezpůsobilost. Prosím odevzdejte mi svou hůlku,“ vyzvala ji ředitelka chladným tónem. Adoráta ztuhla a roztřásla se. Už jí chtěla začít prosit, když si uvědomila, že ji zkoušející pozorují a slovům ředitelky nevěnují nejmenší pozornosti. Došlo jí, že to musí být součást zkoušky, a jediné, co mohlo tak dobře najít její největší strach, byl bubák.

Vylovila z hlavy vzpomínku na návštěvu kina v Londýně a napřáhla hůlku. „Riddikulus!“ Ředitelka se nadechla, aby ji znovu vyzvala a v tom se jí z hrdla vydralo táhlé zakvokání. Chytila se za krk a vytřeštila na ni oči. Adoráta vybuchla smíchy, když na ni bubák překvapeně kvoknul. Profesor Malfoy se u okna tiše zasmál a zkoušející čarodějka si pobaveně odkašlala.

„To by myslím stačilo, slečno,“ pronesla a Adoráta sklonila hůlku. „Můžete jít, výsledky se dozvíte po finálním vyhodnocení.“

Dora se rychle rozloučila, zachytila ještě profesorovo spokojené pokývnutí a pak vyšla ze dveří, jen aby se na ně z druhé strany zhroutila.

„Tak co?“ vrhla se na ni smečka spolužáků, co ještě nebyli na řadě.

„Ufff,“ odpověděla Adoráta vyčerpaně. Dostalo se jí několika nepříliš lichotivých zamračení skrývajících ještě nelichotivější přízviska. „Tůňodav, odzbrojení, spoutání, štíty, bubák,“ vysypala ze sebe bleskově šeptem a uhnula, protože každou chvíli mohli dovnitř zavolat dalšího. Ze dveří naproti vyšla právě Vanda, trochu bledá, ale jinak vypadala docela spokojeně. Dav se rychle přemístil k ní, aby vyzvěděli, co zadali zkoušející ve druhé místnosti. Zůstal u ní jen Tony, který už měl svou zkoušku hotovou.

„Vypadáš otřeseně, máš z toho blbý pocit?“ zeptal se, když popošli trochu stranou.

„To ne,“ zavrtěla hlavou. Měla z toho vlastně docela dobrý pocit. „To jen ten bubák. Trochu mě zaskočil.“

Tony se ušklíbl. „To mi povídej, taky mi ho naproti naordinovali. Čekal jsem, že na mě vyběhne mantichora, jako vždycky, a místo toho-“ zarazil se a nakrčil nos.

„Co?“

Trhl ramenem. „Nic příjemného. Hádám, že tě taky čekalo něco jiného než smrtiplášť, že jo?“

Adoráta se otřásla nad představou smrtipláště, ale očividně ji už neděsila zdaleka tolik, jako možnost vyhoštění z kouzelnické společnosti, která byla taky mnohem reálnější, než že se kdy setká se smrtipláštěm. „Jo,“ přikývla. „Byla to McGonagallová. Vyhodila mě ze školy.“

Tony vypadal překvapeně, ale pak pokýval hlavou. „To je jen tím stresem ze zkoušek. Nebál bych se, že bys zrovna ty selhala.“

Říkal to, jako by byla nějak výjimečná studentka. To on tu byl premiantem ročníku. Navíc, kvůli tomu ji ředitelka nevyhazovala, ale to už mu svěřovat nehodlala. Sáhla pro hůlku a zamumlala tempus, aby zjistila, kolik je.

„Akorát čas na oběd,“ prohlásil Tony a pak jí teatrálně nabídl rámě. „Nenaobědváme se, madam?“

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 94.: