OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 9.

12.05.2012 (16:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1317×

„Nenudíš se?“ ozval se Tobias z ničeho nic, až Dora leknutím poskočila. Otočila se zpět k hřišti, kamarád se vznášel přímo před ní a jeho koště lehounce vibrovalo.

 „Ne, proč?“ divila se Adoráta.

 „Pořád koukáš k lesu, jako bys chtěla utéct. Jestli tě to nebaví, můžeš,“ usmál se a pokrčil rameny. „Ona to přežije,“ konstatoval, aniž by se na svou sestru otočil. Ta stejně právě útočila na jednu z obručí. Dora se usmála, věděla, že jemu by to nevadilo. Nudíš se? Prostě jdi, nenuť se do toho, do čeho nechceš. Nic proti tomu… Tobias byl v tomhle ohledu naprosto jedinečný, nebo si to Adoráta alespoň myslela.

 „Ne, tím to není. Jen prostě… ten les je hrozivý, nezdá se ti?“ zeptala se lehce nepřítomně a zase se otočila. Stála na úplném vršku tribun, kde většinou seděl komentátor s učiteli. Bylo tu hrozně větrno, ale to by tak nevadilo, jenže odsud byl taky skvělý výhled všude po pozemcích i na Hagridovu hájenku a les za ní.

 „Prosím?“ zeptal se Tobias překvapeně v domnění, že se přeslechl. Adoráta, která les milovala od první chvíle, kdy ho uviděla, si teď myslela, že je hrozivý? „Stalo se něco?“ zeptal se Tobias vážně, přeletěl dřevěnou zábranu a sesedl z koštěte. Ignoroval rozčilený pohled své kapitánky a chytil Doru za loket, aby se oba posadili a trochu se tak skryli před větrem.

 „Mělo by?“ divila se Dora naoko. „Budou na tebe naštvaní, máte trénink,“ pobízela ho, aby odletěl.

 „Právě, je to jen trénink. D., řekni pravdu,“ lehce se zamračil. Adoráta si odfoukla a zatvářila se otráveně. Podle Tobiasova výrazu to byl chabý pokus.

 „Fajn,“ frkla. Ohlédla se na les. „Byla jsem s Hagridem na obchůzce a… potkali jsme tam Firenzeho, říkal, že jednu z jejich sběraček něco zabilo. Prý asi troll a Hagrid říkal, že je to blízko a mohlo by to být nebezpečné. No a já prostě…“ nedopověděla. Nevěděla jak tu větu dokončit.

 „Překvapilo tě, že les může být vážně nebezpečný, viď?“ zeptal se vážně. Dora se zamračila. Jistěže věděla, že je les nebezpečný. Je to Zapovězený les, pro všechny svaté, kdo ví, co všechno v něm je. Jenže teď to něco dostalo jméno a ne nijak příjemné.

 „Jo,“ přikývla pak jednoduše. „Co když- když prostě-“ zakroutila hlavou, jak nemohla najít správná slova.

 „Hagrid to vyřeší, neboj. Navrch někde tam je i Dráp, ten taky hlídá. A kentauři, říkala jsi, že taky hledají,“ snažil se ji uklidnit Tobias.

 „To jo, ale co pak?“ zeptala se Adoráta a zatvářila se bezradně. Teď už to nebude jako dřív. Neznámo dostalo jméno, teď už tu nikdy nebude jistota, že tam není nic zlého. I kdyby falešná, chtělo se jí křičet. Místo toho nespokojeně nakrčila nos. „Jsem hysterka,“ usoudila znechuceně. Tobias se rozesmál.

 „Adoráto, ty jsi všechno, jenom ne hysterická,“ řekl jasným hlasem. Zavrčela.

 „Neříkej mi Adoráto,“ stěžovala si dotčeně. Vítr jí trhnul vlasy a všechny mu hodil do obličeje. Zlomyslně se zasmála a naschvál si je nestáhla zpátky. To máš za to, pomyslela si se zadostiučiněním. Tobias několikrát prsknul, ale pokaždé mu vítr nacpal vlasy zase zpátky do pusy.

 „Chápu, už ti tak neřeknu. Můžeš mi pomoct?“ požádal huhlavě. Adoráta jediným pohybem záplavu vlasů ovládla a Tobias si znechuceně otřel tvář.

 „Fuj,“ prohlásil procítěně. Dora se usmála a zakouzlila si na vlasy čistící kouzlo. Tobias se zatvářil dotčeně. „Já jsem tu ten, co měl cizí vlasy v puse,“ protestoval.

 „Jo, proto je mám já oslintané. Děkuju pěkně,“ zakřenila se Dora. Tobias protočil oči a mávnul na křičící Carlu. Vstal a přehodil nohu přes koště, ale než vzlétnul, Dora ho ještě děkovně objala a zobla ho na tvář. Tobias vykulil oči, jak ho vyvedla z rovnováhy, a zavrávoral.

 „Bacha nebo spadneme,“ zahučel, ale usmíval se.

 „Děkuju,“ hlesla Adoráta. Zasmál se.

 „Vždycky k službám, slečno, ale teď už fakt musím, nebo mě tu Carla bude honit do večera. A myslím to vážně, jestli se nudíš, klidně jdi,“ mrknul vesele a vystoupal mezi hráče. Vydržela to jen deset minut, než ho poslechla a odešla do tepla hradu.

∂∂∂

Hugo nepřítomně koukal do krbu ve společenské místnosti a přemýšlel. Výjimečně ne nad učivem, ležel mu v hlavě úplně jiný problém.

 Celé to odstartoval incident z dnešního poledne. Mířil zrovna z oběda, když narazil na havraspárskou střelkyni, Rebecu Malfoyovou. Nikdy se spolu nebavili, celé roky, co se na škole míjeli, se zvládali obstojně ignorovat. Hugovi bylo jedno, že nějací sourozenci Malfoyovi existují a občas dokázal ocenit jejich talent na létání. Jenže všechno se, zdá se, změnilo s jeho nástupem na pozici nebelvírského brankáře. Malfoyová zřejmě nedokázala překousnout svůj neúspěch dostat kolem něj camrál; a že se opravdu snažila.

 Ale Hugovi bylo její otevřené nepřátelství nepříjemné, nebyl nenávistný typ a sporům se snažil vyhýbat. V tomhle byl rozhodně spíš po své matce.

 Teď prostě nevěděl, jak si s tím poradit. Kdyby ho to tak nepřekvapilo, nejspíš by ho i pobavilo, že ho nazvala přerostlou mrkví, tedy pokud by pak nedodala, že si musel při posledním zápasu cvaknout felixe. To už se ho dotklo.

 Nebyl dobrý zase v tolika věcech, ale jako brankář vynikal natolik, že si ho nebelvírské družstvo vybralo - a to je sakra nějaké mužstvo!

 Vztekle si odfrknul a zabořil se hlouběji do ušáku.

 „Copak, bratříčku? Snad nejsi rozčilený?“ ozval se protivný hlas. Bezva, to mu ještě tak chybělo. Panovačná starší sestra, která se zase bude vychloubat svým lesklým odznakem primusky.

 „Mě si nevšímej, Rose. Určitě je tu dost prváků, kteří potřebují utřít nudli nebo zadek,“ zamručel a radši se na ni ani nepodíval.

 „To věřím, ale tvoje nudle je z rodiny, ta má přednost,“ odpálkovala ho. Konečně se na ni podíval a rovnou jí věnoval opovržlivý pohled.

 „Velmi vtipné, a teď kdyby ses odpozorovala někam mimo moji osobní zónu a vzala sebou i tu bolest hlavy, která tě doprovází,“ požádal zamračeně.

 „Ne, ne, myslím, že zůstanu přesně tady. Začalo se mi tu líbit,“ usmála se jeho osina v zadku a sedla si na křeslo co nejblíže k němu. Ocenil, že se mu nepokusila obsadit to jeho. „Ale teď vážně, nějaký problém? Slyšela jsem o tom obědě,“ nadhodila rádoby nenápadně. Odfrkl si.

 „Hodláš vyrazit do boje a chránit mou čest?“ zeptal se kysele. Rozesmála se.

 „Nemyslím, že by byla v ohrožení. Spíš mě zarazilo, že by byl někdo proti našemu flegmoušovi.“

 „Neříkej mi tak,“ ohradil se zamračeně. Pokrčila rameny.

 „No co, jsi splachovací. Ještě jsem neviděla, že by ses s někým pustil do křížku, teda, kromě mě,“ usmála se samolibě.

 „Jo, protože ty bys vytočila do ruda i konvalinku,“ zašklebil se. Spokojeně se usmála. „To nebyl kompliment,“ snažil se to uvést na pravou míru, ale jako by házel hrách na zeď. Vzdychl. „Fajn, tak si to přeber, jak chceš.“

 „Děkuju za svolení,“ šklebila se Rose. „Ale teď už fakt. Máš nějaký trable?“ Rose se výjimečně přestala při komunikaci s ním povýšeně šklebit.

 „Ne, všechno je fajn,“ odpověděl hluše.

 „Hugo-“

 „Všechno je fajn, Rose. Prostě jen trocha té mezirodové záště,“ trhnul rameny Hugo a sledoval, jak žár rozložil další z polen na drť rudě žhnoucích uhlíků, připomínajících světélkující rubíny. Jeho sestra se nechápavě mračila. „Asi jsem měl prostě doteď štěstí, že k žádnému střetu nedošlo. Náš táta nejspíš není jediný, kdo nadává na bývalé spolužáky.“ Rose se konečně zatvářila chápavě.

 „Malfoy,“ řekla jen, jakoby to jedno jméno vysvětlovalo všechno – a ono vlastně i vysvětlovalo.

 „Malfoyová přesněji řečeno. Asi jsem se neměl přidávat do týmu, jestli jsem chtěl mít klidné dospívání,“ zašklebil se ironicky. Rose se zamračila.

 „A co ti ta-“ začala Rose agresivně.

 „Rose!“ tiše ji okřikl Hugo.

 „Co?“ bránila se. „Fajn, co ti teda ona chtěla?“

 „V podstatě nic, spokojila se s tím, že mě nazvala přerostlou mrkví, která při zápase musela nutně podvádět, a s tím, že jsem se nezmohl na odpověď dřív, než zmizela,“ zafuněl odevzdaně. Rose zrudla, nafoukla se a pak se rozesmála… „Jo, tohle fakt pomůže,“ konstatoval Hugo kysele.

 „Já se nesměju tobě,“ řekla, když ztichla a přestala tak děsit nižší ročníky. Ne že by to pomohlo, stejně ještě týden nebudou mít klidné spaní. „Ale to se nezmohla na nic lepšího? Nemůžu věřit, že tě to žere,“ vrtěla hlavou nevěřícně.

 „Neštve. Teda ta mrkev ne, v tom má i docela pravdu, ale já do háje dost dřel na to, abych byl dobrý brankář, nelíbí se mi, když tvrdí, že na to potřebuju lektvar,“ mračil se Hugo.

 „Klid, každý pochopí, že jsou to jen výkřiky zhrzené střelkyně, která zklamala v zápase. Její ego je zadupané v blátě a hlasitě křičí na toho, kdo nejvíc zazářil. Teď to asi budeš muset chvíli snášet, ale ve skutečnosti je to od ní vlastně ocenění,“ rozumovala Rose. Hugo ji nevěřícně pozoroval.

 „Ocenění,“ hlesl. „Tedy pokud ocenění znamená, že mě nazve podvádějící mrkví, tak děkuju pěkně, ale nechci být nadále oceňován.“

 „Netýkavko,“ zasmála se Rose. „Taky jsem se musela smířit s přezdívkou, co naděláš. Mohl jsi dopadnout i hůř, než jako zelenina.“

 „Fakt? A jak přesně?“ Rose zarazila.

 „No, teď mě zrovna nic nenapadá, ale jsem si jistá, že existujou i horší pojmenování.“ Hugo se ušklíbnul, ale dál to nekomentoval. Bylo tu zajímavější téma. Nerozhodně zaklepal prsty o opěradlo křesla, ale pak se přece jen odhodlal.

 „Rose? Zaslechla jsi někdy víc o tom, proč vlastně táta tak nesnáší profesora Malfoye?“ zeptal se přímo, protože ho nenapadlo, jak to zaobalit. Navíc nemyslel, že by to bylo třeba.

 „Vždyť víš, že se o tom doma nemluví,“ zabručela Rose vyhýbavě.

 „To jo, ale říkal jsem si, že třeba máma a ty…“ nechal větu nedořečenou. Byla pravda, že Rose měla s jejich mamkou trochu jiný vztah než oni. Byla taky jediná dcera ze čtyř dětí, všechno spolu víc řešily, zatímco kluci se upnuli k vylomeninám páchaným pod tátovým dohledem. I když spíš by se snad hodilo s tátovou podporou a často i pomocí.

 „O tomhle se nebavíme,“ zavrtěla Rose rychle hlavou a pak vstala. „Musím jít, ještě musím za Albusem, chtěl něco probrat.“ Mávla a byla v trapu. Hugo nestačil ani překvapeně zamrkat. Nakonec zkonstatoval, že v jeho sestře se tedy tohle tabu zakořenilo vážně silně, když o tom nechce mluvit ani s ním. Vypadá to, že se vlastně nikdy nedopátrá, proč je otec tak hrozně očkuje proti téhle specifické rodové linii. Pokud to ovšem neví oni, že? Ale zeptat se jich… Hugo se zaraženě podrbal na bradě. Zeptat se Malfoyových? Třeba to není tak blbý nápad…

∂∂∂

„Becco, co je to s tebou? Proč jsi na Huga taková?“ ptala se Adoráta zamračeně a natáhla se pro další sušenku z tácu, který jim Komnata poskytla. Blondýnka si odfrkla.

 „Nejsem na něj nijaká,“ řekla lhostejně.

 „Jsi. Že je, Lily?“ otočila se ke kamarádce pro podporu.

 „Jo, jsi,“ kývla Lily, ale ta vypadala, že to tak neprožívá.

 „Fajn, no tak jsem a co. Děsně mě vytáčí. Pan-dokonalý-brankář, hrdina Nebelvíru,“ frkla pohrdavě.

 „Netahej sem koleje, buď tak hodná,“ zabručela Lily. „Odmítám se chovat jako ti tupci s chlupy na bradě, kteří jsou schopní se kvůli kolejní příslušnosti nenávidět do krve. Kdyby na tom záleželo, tak tu teď nesedíme.“ Rebeca se napjala.

 „To se pleteš. Právě proto, že na tom záleží, sedíme tady. Copak jinde máme klid, abychom mohly nerušeně mluvit? Vždycky se někdo nachomítne, protože jsou zvědaví, o čem se můžou lidi z různých kolejí bavit. A co teprve, když se objeví Albus, to je pak teprve haló. Navrch si to přiznej, Nebelvíři si potrpí na držení se svými.“ Lily se zamračila.

 „A Havraspáři snad ne? Jen těžko uznáváte, že nejste ti nejchytřejší.“

 „A vy ti nejodvážnější,“ vrátila jí Rebeca zamračeně.

 „A Mrzimoři nejčestnější a Zmijozelové nejlstivější, to je toho! Každá kolej má nějakou průvodní vlastnost, to neznamená, že u nás nemůžou bejt lstivý a u vás čestní. Proč se kvůli tomu zase hádáme?“ vletěla jim do slovní přestřelky Dora. Lily kývla.

 „Máš pravdu. Ale nehádáme se, my diskutujeme,“ poučila ji rudovlasá kamarádka. Dora vyprskla.

 „Už jsi jako naši,“ konstatovala pobaveně Rebeca a pak se na Lily omluvně podívala. „Promiň, neměla jsem tu příslušnost vytahovat.“ Lily se usmála.

 „Už o tom nevím,“ mrkla.

 „Ale toho pana perfektního nemůžu vystát pořád,“ zabručela polohlasně.

 „No tak! Nekaž si to,“ kárala ji Lily, ale teď už s úsměvem. „Prostě ho ignoruj jako dřív, jo?“ Rebeca zavrčela. „Kvůli mně,“ nasadila Lily těžké zbraně.

 „Vyděračko,“ odfrkla si Rebeca, ale kývla, jako že nebude Huga dál zesměšňovat. „Já ho prostě příště prostřelím a bude po slávě. Však on nemůže být perfektní pořád, ne?“

 „To máš pravdu, nemůže,“ souhlasila Dora a poznámku, že Becca taky není, si diplomaticky nechala pro sebe. Rebeca si poposedla a pořádně se uvelebila.

 „Tak poskočíme k zajímavějšímu tématu. Doro, proč nejsi s Tonym?“ zeptala se naplno. Dora překvapeně zamrkala.

 „Ty mě tu nechceš?“ vydechla dotčeně. Lily jen tázavě pozvedla obočí.

 „Ale prosím tě, nebuď pitomá! Jasně, že tě tu chci, ale jste pár, ne? Nechtěl být s tebou?“ zamrkala Rebeca a Lily se pobaveně zašklebila. Adoráta jako vždycky nejdřív zrudla a až potom se zmohla na odpověď.

 „Nejsme pár! Teda, nemyslím, že jsme. Ty myslíš, že jsme?“ zeptala se zajíkavě. Nervózně si natáčela pramen vlasů na tři prsty a tahala za ně.

 „Já myslím, že on si to myslí,“ usmála se potutelně Rebeca. Dora se podívala na Lily, ta pokrčila rameny.

 „Nevím, jestli se to dá definovat jako párování, ale rozhodně z tebe nespouští oči a myslím, že opravdu vůbec nemá rád Tobyho.“ Dora se polekala.

 „Proč? Toby mu přece nic neudělal? Já nechci, aby ho měl nerad!“

 „Myslím, že s tím nic neuděláš,“ zakřenila se Becca. „Brácha je vůbec trnem v oku spoustě kluků,“ pokrčila rameny.

 „Proč?“ nechápala Dora. Tobiase měla ráda, byl jako její bratr. Kdyby měla vybrat ze všech kluků, co zná toho nej, byl by to on. Byl její nejbližší přítel, když nepočítala Rebecu a Lily. A rodiče, ale to bylo něco jiného.

 „Má pravdu, když je Tobias někde poblíž, vypadá Goldstein jako by ho chtěl předhodit hladovým drakům.“ Rebeca se zasmála.

 „Jo, to je výstižný popis. Možná se budeš muset bráchovi chvíli vyhýbat,“ navrhla vcelku vážně. Tedy, na Rebecu vážně.

 „Takže on se se mnou občas nebaví, protože žárlí? Na Tobyho?“ ujišťovala se Dora.

 „Ano, myslím, že to bude proto,“ kývla Lily. Adoráta se k jejich překvapení zamračila.

 „Tak to ať si škubne hábitem! Rozhodně se kvůli němu nepřestanu bavit s Tobiasem, ani mě nehne! Jestli se mu nelíbí, s kým se bavím, tak se se mnou bavit taky nemusí!“ rozohnila se Adoráta a k překvapení obou starších dívek se prudce postavila a vysupěla z místnosti.

 „Myslíš, že šla Tonyho zbít?“ zeptala se Rebeca. Lily se zašklebila.

 „Ne, myslím, že si šla postěžovat Tobiasovi a dá si záležet na tom, aby ji s ním Goldstein viděl.“ Komnatou se rozezvučel jejich společný smích, než se zvedly a vyrazily za ní. Tuhle podívanou si přece nenechají ujít.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 9.: