OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 88.

19.07.2013 (17:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 976×

„Jak jsi jí to mohla říct?!“ Adoráta Tobiase už dlouho neviděla tak naštvaného. Vlastně, ještě ho nikdy neviděla tak naštvaného na ni.

„Protože sám bys jí to nenabídl a ona ti může pomoct stejně jako ty jí,“ vrátila mu dopáleně.

„To ti ale nedávalo právo ji-“

„Ona by k tomu taky ráda něco řekla, děkuje pěkně,“ ozvala se Rebeca a přerušila slibně se rozvíjející hádku. Adoráta se sama nad sebou pozastavila. Slibně se vyvíjející? Od kdy se ráda hádá? Navíc s Tobiasem?

„Promiň,“ zahuhlala směrem k brunetovi jako první. Povzdechl si.

„No jo,“ zamumlal, ale Dora si dobře uvědomovala, že neomluvil. Pořád byl naštvaný.

„Takže, vysvětlil by mi to někdo tak, abych pochopila, proč je taková katastrofa, že mi Dora něco řekla? Nebudeme si lhát, neřekla mi toho moc, takže nemám tušení, co to tu provádíš. Jen že nechceš, abych to věděla,“ otočila se Rebeca vyčítavě na svého bratra.

„To není tak, že bych nechtěl…“ zamumlal vyhýbavě. „Prostě to jen ještě není v představovacím stádiu. Zatím jsou to jen pokusy.“

„Jo, pokusy na tobě. Když to ale zkusíš na Rebece, budeš z toho mít dvakrát tolik poznatků, protože u toho nebudeš zvracet nebo spát,“ poznamenala Adoráta, rozhodnutá, že ho nenechá hodit všechnu vinu na ni.

„Jenže tohle je nebezpečné!“

Už to zase vypadalo, že se do ní pustí, když Rebeca zasáhla. „Tobiasi, jestli máš něco – cokoliv! – co mi pomůže usnout a spát, tak já to beru. Jsem vyčerpaná. Takže, máš něco?“

Zněla zoufale. I Adorátou to pohnulo a to jí celý tenhle výstup byl vlastně docela jedno. Tenhle nápad byl čistě praktický, pomohlo by to všem a ona by s tím neměla tolik starostí. Posledně to bylo složité a navíc z toho měla průšvih. Když se to tentokrát protáhne, mohla by jednoduše odejít a nechat Rebecu na starost Tobiasovi. Vlastně, nebyla potřeba už teď.

Chtěla odejít, ale Tobias jí to nedovolil. „Kam myslíš, že jdeš? Pořád s tebou chci ještě o něčem mluvit. Ale Rebeca první,“ dodal, když se jeho sestra nadechovala k dalšímu orodování. „Lehni si,“ poručil a mávnul rukou k lehátku, které mu Komnata poskytla.

Rebeca ho okamžitě poslechla, což jasně značilo, že už je opravdu naprosto zoufalá. Podle jeho výrazu si to Tobias taky uvědomoval. Vytáhl z kapsy hábitu lahvičku z tmavého skla.

„Jsi si tím jistá? Je to první verze, nemám nejmenší tušení, co ti to udělá.“

„Tobiasi,“ řekla jen a on si povzdechnul. Otevřel lahvičku a nechal ji to vypít, mezitím provedl trvalé diagnostické zaklínadlo, které se naučil speciálně pro svoje pokusy. Fungovalo, dokud ho nezrušil, a uchovávalo všechny informace, které celou dobu zaznamenávalo; pulz, krevní tlak, dechovou frekvenci i mozkovou aktivitu.

„Co cítíš?“ zeptal se, když mu lahvičku vrátila.

„Žes zapomněl na vanilkovou příchuť,“ poznamenala s úšklebkem. Usmál se, ale hned zase zvážněl, když nakrčila obočí. „Hřeje to. Má to hřát?“

„Co já vím?“ trhnul rameny a začal zapisovat na připravený pergamen. „Co dalšího cítíš?“

„Brní mě prsty.“

„A jak?“ zajímal se.

„Jako bych tě chtěla praštit.“ Adoráta se tiše zasmála. Tobias se zamračil.

„Tohle není sranda, B., nemám nejmenší tušení, co se ti může stát, tak přestaň vtipkovat!“

„Fajn, fajn. Je to trochu jako mravenčení, ale příjemné. Začalo to v prstech, ale už je to až u ramen, a v nohách to mám taky.“

„Možná příliš třezalky. Co dalšího cítíš?“

„Nemělo by mi třeba být špatně nebo tak? Dora říkala, že ty jsi zvracel.“

„To byl jiný lektvar, navíc do tohohle jsem přidal trochu vachty. Takže špatně ti není vůbec?“

„Ne.“ Vypadalo to, že se mu ulevilo, a Doře vlastně taky. Jeden zážitek s nekonečným zvracením pro ni byl až dost. Možná zase příští rok, když se jí na to podaří do té doby zapomenout.

„Fajn. Co dál?“

„Je mi teplo. Vlastně je mi fakt hodně horko.“

„To se ti jen zdá. Většina z toho, co jsem použil, rozšiřuje cévy, takže máš pocit, že je ti teplo, ale vlastně se mnohem rychleji ochlazuješ. Adoráto, podej deku,“ přikázal stroze.

Poslechla, ignorovala přitom jeho tón, šlo tu o Rebecu, ne o něj. Jak jí to může dávat za vinu? Copak si nevšiml, jak na tom Rebeca je?

Zarazila se uprostřed pohybu. On si nevšiml! Cítí se vinný, že mu to uteklo, a tak to hází na ni. Ten alibista!

Tu deku po něm mrskla. Překvapeně ji chytil jen kousek od své tváře.

„Seš stejnej jako všichni tady,“ obvinila ho, a vědoma si toho, že on nemůže od Rebecy odejít, se vyřítila ze dveří. Byla tak naštvaná a zklamaná! Tobias… Vždycky si myslela, že je výjimečný, že je jako ona. Jenže nebyl. Patřil k nim, k pokrytcům a zbabělcům. Oh, jak jen byla vzteklá!

Pochodně naráz dvojnásobně zaplály a pak zhasly. Kolem Adoráty se šířila slabá narudlá záře. Vlnila se a pohybovala jako chuchvalce mlhy prosvícené rudým reflektorem. Pochodeň o kus dál znovu vzplála s malou explozí. Vedle ní další a pak další. Když se Dora uklidnila, už zase všechny hořely.

Co to, sakra, bylo?

Divoká magie. Ta myšlenka jí nepatřila. Ne úplně. V chodbě se zablesklo, ale už ne její vinou. To Fawkes se přenesl přímo před ni a prohlížel si ji vážnýma korálkovýma očima. Okamžitě se v ní vzedmul stud, i když si nebyla plně vědoma, z čeho pochází.

„Fawkesi.“ Tichý trylek způsobil, že se jí po tvářích začaly koulet slzy. Rychle je setřela a zamračila se. „Nech toho!“ Téměř neslyšně se před ní vznášel, jako by na něco čekal, a přitom jí zaplavoval hlavu spoustou pocitů. Cítila v nich výčitku - věděl snad, co všechno se tu stalo, i když byl kdoví kde? Ale taky smutek za to, čím si musela projít. Za to, co se stalo v Kruvalu, i za zklamání, které jí způsobovali lidé kolem. Nedokázala se ho stranit jako ostatních.

Natáhla paži před sebe a on se na ni snesl. Byl těžký, ale ne tak, aby to nedokázala chvíli vydržet.

„Chyběl jsi mi,“ hlesla a volnou rukou mu pohladila ladný krk. Prsty prohrábla peříčka a sjela až mezi křídla. Spokojeně se zavrtěl. Taky mu chyběla, cítila to z každé jeho myšlenky. Proč jen musel zmizet tak daleko a na tak dlouho? Bez něj byla ztracená, ale uvědomovala si to nejvíc až teď, když se vrátil.

∂∂∂

Rebeca měla pocit, že se topí ve vlastním potu. Tobias ji zabalil do deky, a tím to bylo ještě mnohem horší. Ruce ani nohy už skoro necítila a brnící pocit se sunul trupem vzhůru k hlavě.

„Co cítíš teď?“

Měla chuť ho za tu otázku kopnout. „Už toho moc necítím. Proč se mi nechce spát? Neměl to být bezesný spánek?“

„Jo, ale říkal jsem, že je to nevyzkoušená varianta. Co myslíš tím, že nic necítíš?“ Snažil se mluvit, jako by se nic nedělo, ale všimla si, jak pevně má stažená ústa a svaly na tváři napjaté. Byl nervózní, a to přinejmenším.

„To, co brnělo, už necítím a brnění se posunulo dál. Víš, připomíná mi to takové ty mudlovské relaxační techniky, co nás učila máma. Jak se máš soustředit na celé tělo a pak na něj od konečků prstů zapomínat. Tak takové to je, až na to, že tentokrát to vážně funguje.“ Tak jo, už necítila nic od pasu dolů, začínala být vyděšená. A otupělá.

„B.?“ zeptal se, když několikrát zamrkala, aby na něj zaostřila. Brněly ji už i uši – strašně zvláštní pocit.

„Já- Asi usnu,“ konstatovala překvapeně a trochu potěšeně. Konečně to začínalo působit, jak mělo. Usmála se na Tobiase, který vypadal stejně překvapeně jako ona.

Zavřely se jí oči, brnění v obličeji pomalu mizelo, už necítila vůbec nic. Teď by měla usnout.

Teď.

Dobře, tak teď.

Ehm. Strašně divné. Byla si jistá, že nespí, ale přitom absolutně nic necítila. Bylo to jako vznášet se ve tmě, ale přitom nebýt. Už nebyla… hmotná.

Tobiasi?

Nic.

Panika. Vystrašeně si uvědomila, že něco muselo hrozitánsky nevyjít, protože tohle nebyl spánek. Tohle bylo skutečně neskutečné bdění. Jako by ji něco vytrhlo z vlastního těla, ale přitom vůbec ne. Jen ji to odstřihlo, byla v něm zavřená, zamčená a ztratila klíče.

POMOC!

Myšlenka vyšuměla do prázdna, stejně jako ostatní. JÁ CHCI VEN! TOBIASI!

Nic. Ticho. Tma. Jen ona a její mysl. Ještě nikdy si nepřipadala tak opuštěná. To ani nebyla tma, protože i ta něco je, tohle bylo naprosté nic.

Mysl jí rezonovala vnitřním jekotem, který přestal zničehonic, když si uvědomila, že je to jen ozvěna přání. Nekřičí ve skutečnosti, a navíc ani netuší, jak dlouho to dělá. Nedokázala určit ubíhající čas.

Jak už to bylo dlouho?

Přišlo jí to jako mžik a věčnost najednou. Mohla vůbec něco dělat?

Kdysi si přečetla sbírku amerického povídkáře, kterého měl její otec v knihovně. Byl tam příběh o muži pohřbeném zaživa. Měla z toho zlé sny několik let, ale několikrát si morbidně představovala, jaké by to asi bylo. Tohle bylo podle ní horší. Tady se totiž ani nemohla pokusit něco udělat.

Utekly minuty, hodiny nebo dny? Tohle bezčasí bylo ze všeho nejhorší. Mohla se jen utěšovat tím, že pokud to byly dny, nejspíš už o tom ví i někdo, kdo by se mohl pokusit to napravit. Ošetřovatelka, matka, kdokoliv… Ne, kdokoliv ne. Radši by tu zůstala věčnost, než aby jí odsud vytáhl otec.

Co asi Tobias dělá? A dělá vůbec něco? Došlo mu, že se něco nepovedlo, nebo to prostě jen vypadá, jako když usnula podle plánu?

Tiše se modlila ke všem velkým čarodějům. Kolik času už mohlo uběhnout? Začínala si připadat jako šílená. Dobře! Dobře, ať ji odsud klidně vytáhne táta. Jen ať už ji proberou, u všech svatých, tohle se nedá vydržet!

Tobiasi, tak mi přece pomoz! Je přece její dvojče, měli by mít nějaké vnitřní spojení, ne? Mělo by mu dojít, že je v průšvihu, přece se neodcizili tak moc… Tobiasi! Bráško!

Nic.

Umře takhle? Odtržená od vlastního těla? Poslední, co kdy viděla, byl Tobias? No, to nebylo tak špatné. Ale co matka? Co Hugo? Už nikdy neuvidí ten jeho pihami posetý nos a oči barvy světle modrého diamantu? A vlasy; na slunci ji skoro oslepovaly. Hrozně se jí líbily. Nic z toho už neuvidí?

A co sníh? Nebo zamračené skotské nebe? Obří oliheň? Famfrpálové hřiště z výšky sta stop?

Jako na povel se kolem ní začaly tvořit mlhavé scenerie. Nebylo to tak, že by si je mohla prohlédnout. To jenom uložené vzpomínky vyplouvaly na povrch a zase se ztrácely. Žádná nevydržela. Bylo to mučení.

Rebeco.

Skvěle, teď bude mít ještě navíc halucinace. Nejen že se jí v zamlžených fantaziích třepe někde na okraji vědomí, kam za ním nemůže, teď na ni ještě bude mluvit.

Rebeco!

Přála by si ten hlas opravdu slyšet, takhle jen jakoby brnkal o struny v její mysli, rozechvíval je, ale žádné zvuky z nich nevyloudil.

Já chci ven! Snížila se k naříkání? Co na tom, tady ji stejně nikdo slyšet nemohl.

Rebeco, slyšíš mě? Spravíme to, slibuju, ale musíš mi říct, jestli mě slyšíš!

Hugo? Nevěřícně čekala uprostřed ničeho. Zdá se jí to. Nebo ne?

Díky, Merline, už jsem se začínal bát, že se to nepovede. Jsi v pořádku?

Co tu děláš? Totiž… jsi tu vůbec? Nebo už mi definitivně přeskočilo?

Nitrozpyt. Radši se neptej… Tobias chce vědět, jestli něco můžeš.

V Rebece explodovala neuvěřitelná radost. Hugo je tu. Přišel pro ni. Hugo je… v její hlavě. Trapas. Cítila emoce, které nepatřily tak úplně jí. Pobavení. Ale i lásku a strach. Hugo… Přála by si ho políbit, ale nemohla, a to ji přivedlo zpět do přítomnosti. Tobias… Můžu nadávat, a jestli je poblíž, tak bys mu mohl vyřídit, že je-

Řekneš mu to sama, jo? přerušil ji a opravdu to znělo pobaveně. Nejdřív tě musíme probrat. Takže, co – kromě nadávání – ještě můžeš?

Nic.

Vůbec nic? Zněl vyděšeně. Nedivila se mu, sama byla pořád jen kousíček od paniky. Vlastně jí zrovna teď drželo jen to, že ho slyšela.

Hugo, já- Najednou se cítila zase sama. Hugo? Hugo! HUGO!

Jau. Promiň, jsem tu. Na moment jsem ztratil koncentraci, nejsem v tom ještě moc dobrý. Merline. Hrůza mizela, ale strach pořád zůstával. Omlouvám se, nechtěl jsem tě vyděsit.

Dobrý… Dobrý, já jen- Už tu fakt nechci být sama. Dostanete mě zpátky?

Teoreticky jsi ani nikam nešla, tvoje tělo spí, jak by mělo. Jenom tvůj mozek je pořád vzhůru. Alespoň to tvrdí tvůj bratr, ale já s ním v tomhle vcelku souhlasím.

Bezva. Krásně se shodnete, ale co to znamená pro mě? Neměla by na něj být naštvaná, nebyla to jeho vina. Technicky to nebyla ani Tobiasova vina, to ona ho k tomu donutila.

O tom si ještě promluvíme, poznamenal Hugo s trochu trpkým podtónem. Měla chuť se ohradit, ale pak si to rozmyslela. Klidně ať na ni řve, hlavně, když ji zase neopustí. Poznala vinu. Cizí vinu, jeho.

Jen si tak nefandi a nemysli si, že tohle všechno je kvůli tobě, odbyla ho automaticky. Pobavení.

Uvědomuješ si, že jsem ve tvé hlavě? Že vím, na co myslíš, vidím tvoje vzpomínky – ne že by na mě vyskakovaly zrovna ukázněně. Máš v hlavě vždycky takový bordel?

Neurážej moji hlavu, ano? Já ti do tvé taky nelezu a nekritizuju, jak myslíš. Prý bordel v hlavě, co on ví o pořádku? Je to kluk, Nebelvír a navíc mrkev. Pche.

Je tenhle zvláštní pocit jeho smích? Na moment ji to úplně uchvátilo. Takové to pro něj je se smát? Přišlo jí to úplně jiné než u ní, ale tak krásné - explozivní, uvolňující. Přenášelo se to přes jejich spojení jako ozvěna. U něj to musí být tak nádherné.

Dobře, dost srandy. Budeme se soustředit na tuhle patálii.

A co přesně se čeká ode mě? Rebeca si nebyla jistá, jestli vůbec něco udělat může. Pomůže jim nějak, že bude myslet? Protože to je asi tak jediné, co může bez těla dělat. Nemůžete mě nějak probudit?

Tobias právě zjišťuje, jestli bude bezpečné to zkusit. Cítilas tohle?

Co? zeptala se nechápavě.

Aha, a teď?

AU!

Takže do nohou už se ti cit vrací. No, bylo na čase.

Co tím myslíš? Jak dlouho už jsem mimo?

Jsou čtyři ráno.

Byla v šoku. Žertuješ?

Bohužel. Tvému bratrovi se podařilo mě vytáhnout z postele přede dvěma hodinami.

Proč čekal tak dlouho?! Počkat, měla by se asi cítit provinile, že jo? Promiň.

Hezký pokus, poznamenal suše. Jsem ve tvé hlavě, nezapomeň. Sakra. To je fuk, cítilas tohle?

Ne. Poznala, že je frustrovaný. Chápala to, taky nebyla zrovna spokojená s vývojem událostí. Nějakou dobu bylo ticho, ale cítila, že Hugo nezmizel. Poznala by, kdyby byla sama. Pravděpodobně se soustředil i na Tobiase. Cítila, jak ho to vyčerpává, možná by měl- Počkat, co to je? To… cítí?

No vážně, tohle rozhodně cítila! Pohyb na… emmm… stehně? Ne, jen nad kolenem. Hlazení?

Promiň, hlesl Hugo a pocit zmizel, jako by to dělal mimovolně a teď si to uvědomil. Nedokázala zakrýt zklamání, že přestal. Už to bylo tak dlouho, co se jí naposledy dotknul…  Teď není ta správná chvíle o tom mluvit.

Proč ne? Totiž, chci říct, copak pro tebe je správná chvíle? Vyhýbáš se mi už věčnost a nevypadalo to, že bys to chtěl měnit.

Rebeco, teď se to vážně nehodí. Víc vyhýbavý už snad ani být nemohl. Proč tu tedy vůbec je, když je mu ukradená? Nechápala to. Nejsi mi ukradená! Becco, tak to neber, prosím tě…

A jak to mám brát? Hugo, jestli se se mnou chceš rozejít, mohl bys mi to alespoň říct do očí? Nebo tedy do hlavy, v tomhle případě.

Nechci se s tebou rozejít! Zněl zoufale naléhavě, ale Rebeca si nebyla jistá, jestli mu to věřit. Popíralo to všechno, co dělal od toho dopisu. Nedráždit ho… Sakra, jak to vůbec mohl napsat?!

Chápeš to úplně špatně, to není o tobě. Prostě- Zarazil se a na chvíli se odmlčel. Teď toho necháme. Tobias říká, že lektvar by měl odeznít do pár minut. Chtěl by, abys mu říkala, kdy začneš cítit doteky na určitých částech těla, aby podle toho mohl odvodit, jak dlouho trvá, než to odezní.

Fajn. Byla si vědoma toho, že to zní dětinsky trucovitě, ale nemohla si pomoct. Hugo ji poslal do háje, ale neměl koule na to říct jí to do očí. Rebeca slabochy a zbabělce vždycky nesnášela a myslela si o něm, že on takový není. Přitom teď nedokáže víc, než se problému vyhýbat a odsouvat ho do pozadí. Cítila jeho podráždění nad jejími myšlenkami, ale bylo jí to jedno. Zasloužil si vědět, co si o něm myslí, zvlášť, když to nebylo nic pěkného.

Cítíš tohle?

Ne. Minuty utíkaly v nepříjemném tichu z obou stran. Rebeca se snažila nemyslet a Hugo se snažil nereagovat na to, co jí hlavou neustále běhalo.

A teď?

Ne. Počkej… už ano.

A tady?

Ne. - Ne. - Ano. - Tam už taky jo.

Byly to hodně strohé minuty, ale jak se jí vracel cit do těla, uvolňovala se téměř proti své vůli. Ta náhlá svoboda byla úžasná. Nikdy předtím si neuvědomovala, jaký luxus je moct hýbat svým vlastním tělem.

Když nakonec konečně otevřela oči, málem úlevou omdlela. Hugova přítomnost z její hlavy okamžitě zmizela a ona už na vlastní oči viděla, jak se unaveně sesul vedle hnědého kožené lehátka, na které si lehla už před takovou dobou a kde doteď seděl.

Uviděla taky Tobiase, úplně vyčerpaného, se zpocenými vlasy a napuchlým rtem, na kterém byla trocha krve. Nejspíš jeho. Chuť praštit ho ji okamžitě přešla. Radši ho pevně objala.

„U Merlinovy hůlky, mně se tak ulevilo! Strašně jsem se bál, že tě nedokážu probudit!“

„No, a co teprve mně jak se ulevilo,“ usmála se mu do krku a prsty mu pročísla vlhké vlasy. „Nebudeš mi mít za zlé, když už se tvých pokusů nezúčastním, že ne?“

„Měl jsem si stát za svým a vůbec ti to nedávat. Ta tvoje tvrdá palice…“ zamumlal polohlasem.

„Klid, už se ti znovu nabízet nebudu. Tohle mě vyléčilo, radši si mámě řeknu o mudlovské prášky na spaní.“

„Radši bych se nechal nakrájet na drobno a povařit s tlustočervem, než bych ti dovolil ještě se k nějakému mému pokusu přiblížit,“ zahučel a odtáhl se od ní. Palcem mu vyhladila vrásku na čele a usmála se. Bylo jí tak dobře, když teď zase byla sama sebou.

„Radši by ses měl vyspat, vypadáš strašně,“ konstatovala, když si ho kriticky prohlédla. Jen s úšklebkem zavrtěl hlavou. Jenže komnata jí dala za pravdu, když se kus od nich objevilo jednoduché lůžko. Pochybovačně se na něj podíval.

„Co ten ret?“ zeptala se na ránu, kterou neměl, když to všechno začínalo.

„Jo, hm, to nic není,“ zamumlal vyhýbavě. „Asi si fakt lehnu, jestli jsi v pohodě,“ dodal pak a po jejím souhlasném přitakání odešel k posteli. Musel usnout dřív, než se dotkl hlavou polštáře. Zavrtěla nad tím pobaveně hlavou, ale to ji přešlo hned, jak si uvědomila, že je tu ještě někdo třetí. Otočila se na Huga.

Seděl na podlaze a zíral do země. Pomalu se mu vracela barva a pihy přestávaly být tak výrazné.

„Je teď ten správný čas na mluvení?“ zeptala se tiše, aby Tobiase nerušila. Zvedl k ní oči, které jí víc než kdy jindy svou průzračnou světlostí připomínaly ony diamanty. Byly až strašidelné, ale pořád nádherné.

„Nejsem si jistý,“ odpověděl stejně tiše a podíval se jí přes rameno na hlasitě oddechujícího Tobiase. „Měl bych se vrátit na kolej.“ Chtěl se natáhnout pro stříbřitý plášť ležící vedle lehátka, jak mu spadl z ramen, když se sem dostal. Jenže Rebeca si toho všimla a rychle po něm sáhla. Přitáhla si lehoučkou látku k boku a pak ji schovala za zády.

„Ne. Chci si promluvit, nebudeš utíkat.“ Poněkud překvapeně se na ni zadíval, ale ona mu pohled oplácela se svojí typickou neústupností. Pokud ji jen trochu znal, měl by vědět, že se jen tak nevzdá.

A on ji nejspíš přece jen trochu znal, protože se s povzdechem přesunul do jednoho ze tří křesel před krbem. Byla tu ještě od chvíle, kdy tu s ní a s Tobiasem byla Adoráta. Než ji něco tak naštvalo, že utekla. Rebeca v tomhle směru tápala, ale Dora bude muset počkat na později. Teď tu byl Hugo, a jeho výraz jasně říkal, že ať se bude dít v nejbližších minutách cokoliv, ani náhodou to pro ni nebude snadné. Posadila se do křesla proti němu a neviditelný plášť si položila na klín.

Bylo ticho. Ani jednomu z nich se nechtělo začít. Hugo sledoval drobné plamínky, které se sem tam objevovaly mezi žhnoucími uhlíky. Ona se dívala na něj. Měla pocit, že se změnil. Ztvrdnul, navenek i zevnitř. Ptala se sama sebe, jestli je to její vina. Mohla za to, že se ztratil ten přátelský a veskrze pozitivní mladík? Jestli ano, nejspíš si tím vysloužila cestu do pekla.

„Takže…“ začal, když pořád mlčela, a stočil k ní pohled. „Chtěla jsi mluvit.“

„Spíš jsem doufala, že ty mi máš co říct.“

Ušklíbl se. „Viděl jsem, jaký obrázek sis o mě udělala. Nemyslím, že je potřeba něco dodávat.“

Zněl, jako by to všechno byla její vina. Co v její hlavě ho mohlo vést k takovému závěru? „Chceš mě odsuzovat pro moje myšlenky? Nezdá se ti to trochu příliš? Navíc, když jediné, co mám, jsou domněnky, protože ty ses neobtěžoval mi něco říkat?“

„Copak je to moje povinnost?“ zeptal se kousavě.

„Vlastně ano, je. Pokud tedy souhlasíš s tím, že jsme měli vztah,“ nadhodila a neubránila se dotčenému tónu. Povzdechl si.

„Měli…“ Jako by to slovo chutnal. „Ale asi máš pravdu. Měli jsme vztah a ukázalo se, že to dost dobře nefunguje. Nejen kvůli nenávisti mezi našimi otci.“

Jako by se jí zastavilo srdce. Zavřela oči nad tou bolestí, kterou ta slova vyvolala. Rychle ji ale zaplašila, teď na to nebyl čas. „A co je podle tebe další problém? Nebo je jich víc?“

Sledoval ji s tvrdou maskou, ale v těch jasných světlých očích se třpytila bolest. To dokázala poznat i na tu dálku. „Je to docela očividné, nemyslíš?“

„Přála bych si, aby bylo. Potom bych ti to možná dokázala vymluvit, ale takhle jen tápu.“ Byla pyšná, že se jí při těch slovech netřásl hlas. Ale ten jeho chlad…

„Je to jednoduché. Já jsem Weasley, ty jsi Malfoyová. Není možnost, jak by se mohl jakýkoliv Weasley alespoň přiblížit někomu, jako jsi ty. A i když jsi všechno, co bych si kdy přál ‒ nebo spíš právě proto – pro tebe nejsem dost dobrý.“ Překvapeně zamrkala. „Nemám ti co nabídnout, Rebeco. Moje rodina je možná slavná, ale rozhodně není bohatá. Jsem nikdo a nic nemám. Nezasloužím si tě.“

„Proč si, u Merlinovy bradky, myslíš, že chci, abys mi něco nabízel?“ ptala se nechápavě.

„Nechceš, samozřejmě,“ nevesele se zasmál, „dělá tě to jen o to víc úžasnou. Jenže já bych nedokázal žít s tím, že si tě nezasloužím.“

„Takže, tohle všechno je jen kvůli tvé hrdosti?“ Nevěřila vlastním uším.

„Ne. Nebo vlastně… možná ano. Není to tak jednoduché.“

„Jednoduché? A jak jednoduché bylo požádat mě o ruku před celou školou?!“ Musela se hodně krotit, aby nekřičela.

Pousmál se. „Ve srovnání s rozhodnutím se tě vzdát? Až neskutečně jednoduché. Jednoduší, než to teď vzít zpátky.“

„Vzít zpátky…“ zopakovala nevěřícně. „Ale- Ale já souhlasila,“ namítla zmateně. Ta bolest začínala být nesnesitelná.

„Já vím,“ usmál se, ale byla to jen zástěrka pro moře smutku. „Dává mi to naději, že když to všechno dokážu a jednou budu mít odvahu se tě zeptat znovu, možná budu mít šanci, že budeš zase souhlasit.“

„Takže se… se mnou rozcházíš?“ Nebyla to ani tak otázka, jako spíš ujištění.

Zvedl se z křesla, jen aby si dřepl vedle toho jejího. „Miluju tě,“ pronesl vážně. „Udělám cokoliv, abych si tě jednou zasloužil. Ale pro teď? Ano, rozcházím se s tebou.“

„Bože…“ vyrazilo z ní, jak se neovládla. Něco jí drtilo hrudník, mačkalo z plic všechen vzduch a kradlo teplo z její krve. Kousla se do rtu tak silně, že na jazyku ochutnala vlastní krev. Sevřel jí hlavu do dlaní. Zírala mu do očí ze vzdálenosti pouhých dvou palců, přesto byla jeho tvář rozmazaná. Došlo jí, že za to můžou slzy.

„Miluju tě, Rebeco. Miluju,“ šeptal, jako by to mělo být to poslední, co v životě řekne. Pak ji políbil a líbal tak, jako by chtěl pohltit její duši. Zavzlykala a zabořila mu prsty do vlasů. Doufala, že když ho bude držet, nikam od ní neodejde. Že zapomene na celý nápad s rozchodem a zůstane s ní tady, v tomhle křesle, v téhle komnatě. Bude ji milovat přesně tak, jak říkal.

Jenže on se místo toho odtáhl, stáhl jí z klína neviditelný plášť a odešel. Klapnutí dveří znělo jako cvaknutí gilotiny, která od sebe oddělila jejich životy. Rebece se po tvářích kutálely němé slzy a padaly do prázdného klína. A i když stejně prázdné by mělo být i její srdce, to bylo stále po okraj naplněné Hugem, a v nejbližší době se vyprázdnit nehodlalo.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 88.: