OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 81.

10.04.2013 (13:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1242×

Na snídani přišla pozdě a doufala, že už bude hlavní nápor studentů pryč. Nevyšlo jí to. Velká síň hučela jako úl před rojením, studenti mávali jeden na druhého, pokřikovali a přehazovali si noviny přes hlavy spolužáků.

„Hele, to je vona!“ ozvalo se téměř okamžitě. Hučení ztichlo, ale téměř okamžitě se vrátilo s dvojnásobnou intenzitou. Přesto se k ní nikdo nehrnul, ani nijak víc nepokřikoval, přičítala to ostřížímu pohledu profesora Malfoye a jeho ženy. A i když na něj pořád byla naštvaná za to, co řekl, zalila ji vřelá vlna vděčnosti, když zachytila jeho povzbudivý pohled.

„Ahoj, Lily!“ U zmijozelského stolu se postavila Sarah, mávla a pak se vydala k ní. Lily se musela přemlouvat, aby se na patě neotočila a neutekla ven ze síně. Nemohla ale Sarah tak podrazit. Nemohla by ji tam nechat stát samotnou, to už by jí nikdy neodpustila.

A tak stála mezi dveřmi jako zaražený stanový kolík a snažila se nepozvracet.

„Ahoj,“ pípla, když k ní Sarah došla. Na vteřinu ji zalila panika, že ji třeba bude chtít políbit nebo něco podobného, ale nic takového neudělala. Jen jí popřála dobré ráno a podala jí kus sladkého pečiva.

„Děkuju,“ ocenila to Lily tiše. Ohlédla se na chodbu. „Myslíš, že by ti nevadilo, kdybychom-“ nedořekla a kývla hlavou směrem ke schodišti.

„Jasně, že ne. Stejně bych ti chtěla něco říct,“ pronesla Sarah a Lily na moment přestala dýchat. Ten lítostivý výraz, jaký její přítelkyně nasadila, spustil lavinu obav, kterou odsunula spolu se vším, co předcházelo nepovedenému přemístění. Opět se vynořily na světlo Hugovy nahlas vyslovené úvahy. Mohla by snad Sarah-?

Zmiňovaná s ní poodešla kus stranou a pak ji zatáhla za schodiště, aby na ně nebylo ze síně vidět. Pustila ji, poodstoupila a sklopila hlavu, až se jí černé vlasy s trhnutím zhouply.

„Sarah? Co se děje?“ Lily se třásl hlas, ale snažila se zůstat příčetná. Nechtěla se nechat unést emocemi dřív, než pro to opravdu bude mít důvod.

„Je mi to líto, Lily. Tak moc mě to mrzí. Nechtěla jsem, aby se to stalo. Opravdu to nebyl záměr, musíš mi věřit!“ Velké fialkové oči se na ni prosebně zadívaly a třpytily se v nich slzy.

„Co se stalo?“ hlesla Lily hluše. Cítila se, jako by její srdce bylo jablko a někdo z něj pomalými tahy loupal pevnou slupku. Tu, co ji alespoň malinko chránila. Ta, co dříve zahalovala teď obnažený nerv citů.

Sarah vytáhla z kapsy hábitu srolované noviny a podala jí je. „Přísahám, že jsem netušila, co se stane. Přišli už včera a byli tak odporní. Napadali tebe i mě a některé věci, co říkali, nikdy jsem neslyšela horší urážky. A oni to mysleli vážně, chtěli své teorie otisknout. Řekla jsem to jen, abych to uvedla na pravou míru. Nenapadlo mě, že to takhle převrátí. Přísahám!“

Lily rozbalila noviny a roztáhla přední stránku. Skvěla se tam už známá fotografie jich dvou, jak se líbají v uličce u Příčné ulice. Nad tím byl tučně vyvedený titulek: Dcera Harryho Pottera preferuje čarodějky! A hned pod obrázkem ještě jeden, jen o trochu menší: „Nejde o sex, je to láska!“ tvrdí Sarah Higgsová.

„Merline,“ vydechla Lily a noviny se roztřásly spolu s rukama, které je svíraly. Dál následoval článek, předkládající snad všechno, co na ně mohla Sarah mezi dveřmi svého domu ještě křičet. Lily těkala pohledem po slovech a cítila, že jí kolena měknou stále víc a víc.

„Nechtěla jsem, Lily. Je mi to tolik líto!“ Sarah se rozplakala a Lily se opřela o zeď.

„To je jedno,“ hlesla a upustila noviny na zem.

„Cože?“ hlesla uplakaná Sarah a zvedla hlavu.

„Je to fuk. Zpátky už se to vzít nedá. Já-“

„Ale, Lily, copak tobě to nevadí?“ nechápala Sarah a stírala si vlhko z tváří. Lily ji ale nebyla schopná vnímat.

„To je jedno, to je jedno, to je jedno,“ opakovala neustále téměř bezhlesně, a aniž by se rozhlížela, zamířila po schodech vzhůru. Několik chodeb proběhla, dokud se nedostala na ošetřovnu. Protáhla se pootevřenými dveřmi a dopotácela se až k Hugově posteli. Překvapeně se na ni zadíval a zhrozil se.

„Lily-“

„Denní Věštec,“ přerušila ho Lily. Nedokázala ani mrknout, hrůzou jí ztuhla víčka. „Hugo, on to ví,“ vymáčkla ze sebe zoufale a pak ji konečně pohltila tma prostá zoufalství a strachu. Sesunula se na podlahu vedle postele a nechala Huga, aby její hrůzu převzal na chvíli na sebe.

∂∂∂

Adoráta se ploužila chodbami kolem knihovny a myslela na chudáka Lily. Samozřejmě, tak jako ostatní, četla ranní noviny, ale ani na moment ji nenapadlo svou přítelkyni odsoudit. Lily pro ni byla jako starší sestra, rozumnější a spolehlivá. Vždycky se jí zastala, nebylo důležité, jestli chtěla svůj život strávit radši s čarodějkou než s kouzelníkem. Vlastně, byly chvíle, kdy si Adoráta myslela, že je to docela rozumné řešení. Celá ta patálie s Tonym a vlastně i Troyem ji pořád vyváděla z míry.

Byly chvíle, kdy si přála se propadnout do podlahy, jen aby se těch pocitů zbavila. Jedna z těch chvil nastala i teď.

„Adoráto, móhl bych s tebou mlúvit?“ Otočila se jako na obrtlíku a málem se nechala srazit, protože Troy, který za ní spěchal, tak rychle reagovat nestačil.

„A-ahoj,“ odpověděla a nenáviděla se za to hloupé zakoktání. „Co se děje?“ Lhostejný tón, to je určitě ta správná volba.

„Viš…“ odmlčel se sbormistr. „Mňél bych se ti omlúvit, za to- No, o Vánocích. Bylo to neprofesionálni. A prostě-“ zarazil se, jako by nemohl najít správné slovo.

Adorátě jich naskočilo hned několik. Spontánní. Hebké. Zajímavé. Málo. „Divné?“ navrhla mu pak bezpečnou variantu.

Zašklebil se a přikývl. „Áno. Mysliš, žé bys to mohla zapomenóut?“

„O nic nejde, Troyi. Jako by se to nestalo,“ usmála se, ale vnitřně vrtěla zamítavé hlavou. Ne, nějakou dobu to ještě nezapomene, ale tím ho zatěžovat nemusí. Netýká se to jeho… Byl spíš něco jako spouštěč. Probudil v ní myšlenky na další. Na víc. Třeba je pitomost si myslet, že hned ten první bude ideální. Teď byla zvědavá na ty ostatní. Jak líbají oni? Vnitřně se otřásala sama nad sebou znepokojením a pobouřením, ale těch myšlenek se nešlo zbavit. Vlastně jí vůbec nepřišlo hloupé chtít políbit mnohem víc rtů.

„Adoráto? Dóro? Adoráto!“ křikl Troy a ona zmateně mrkla.

„Co?“

„Jén jsem řikal: díky,“ pousmál se Troy a už zase vypadal tak vesele jako jindy.

„Žádný problém. Budeme mít tajemství,“ usmála se Dora a hned se kousla do jazyka, když viděla jeho pobavený výraz. Bezva, to vůbec neznělo dětsky. Zavrtěla sama nad sebou hlavou. „Co jinak nového? Něco doma? Nebo v Kruvalu?“

Vyšlo to, Troy změnu tématu akceptoval. „Příšly mi dopisy od kluků. Mám tě pozdrávovat. Dimitrij se ptá, jestli ses zlepšila ve hře na klavír. A Damyan,“ lišácky se mu zablýsklo v očích, „uvažuje, že by se o prázdninách přijel podívat.“

„Opravdu?“ zeptala se naoko klidně, ale srdce jí nadskakovalo jako bláznivá fanynka na famfrpálovému mistrovství.

„No jo, prý se mu Británie móc líbila,“ zazubil se Troy a to už Adoráta neustála. Zčervenala jako jahoda, zatímco se její učitel zpěvu smíchy dusil, jako by vdechl nedovařenou bramboru. Odfrkla si a odolala touze na něj vypláznout jazyk.

„Tak mu vyřiď, že ho Británie přivítá s otevřenou náručí a čerstvou zásobou deště. Oh, a ještě mu, prosím, vyřiď, že šedé tričko se dá sehnat i u nás.“ Na to Troy musel zastavit a opřít se o zeď – tak moc se smál.

„Budé to všechno, nebo mu chcéš radši napsat sama?“

„Všechno, dík,“ vycenila na něj chrup ve falešném blahosklonném úsměvu a pak raději pokračovala v chůzi. Dohnal ji po pár krocích a chvíli šli tiše. Překvapilo ji, že změnil téma, když se předtím zdálo, že se tak dobře baví.

„Je mi líto, có se stalo tvé kamarádce. Zda sé, že je tu kvůli tomu dócela povyk.“

Vzdychla a pokrčila rameny. „Je to tak půl na půl. Británie je pořád hrozně konzervativní země, a kouzelnický svět obzvlášť. Proto se toho Lily nejspíš tak bála. Copak u vás by to tak nebylo?“

„Ne, ani ne. Pitomci sé najdou všude, ale Dimitrij s Petrem si nijak zvlášť nestěžúji. I když ze začátku to táky neměli jednoduche.“

„Opravdu?“

„Jo. Ále oni jsou klúci, to se u nás bere jinak. Holky by néměly problém, tím jsem si jísty. Vlástně by byly docela za hvězdy,“ zasmál se a na moment se zatvářil zasněně. Dora se to pokoušela ignorovat, protože to považovala za nejmoudřejší rozhodnutí.

„Kéž by to tak bylo i tady u nás. Lily je ten nejhodnější člověk na světě. Nezaslouží si, aby na ni pokřikovali nadávky jen proto, že miluje někoho nestandardního,“ zabručela smutně.

„Néboj, i největší blbce to jednou músi přestat bavit.“

„Jednou… To je právě to. Vydrží dýl oni, nebo ona? Víš, Havraspár je kolej proslulá svou inteligencí, a přesto se i u nás našlo několik pitomců, kteří ji zostuzovali. Co teprve takový Nebelvír? Jsou to horké hlavy, a Zmijozel, ti plivou jed už jen proto, že je to zábava. Bojím se o ni.“ Sklopila hlavu a pokračovala mnohem zasmušilejším krokem. Troy jí zlehka položil ruku na rameno a nepatrným tlakem ji donutil zastavit. Zvedla k němu pohled.

„Občás mi přijde těžké uvěřit, že někdo může mit ták velké srdce. Ale pák přijdeš ty a dokážeš mi, že je možné, aby bylo ještě mnohem větší. Řekl bych, že ty jsi nejhodnější člověk na planetě, Fénixi.“

„Ááá, neříkej mi tak,“ zamumlala rozpačitě Dora a zamávala rukama, což ho opět pobavilo.

„Máš v sobě pořád dávku diťéte. Snad ji nikdy neztratíš, býla by to škoda.“

„Pěkně děkuju,“ odfrkla si ve snaze vymanit se z vážného tónu, jakým k ní promlouval. „Vážně moc hezký způsob, jak mi říct, že se chovám jako malá.“

Rozpustile pokrčil rameny a pak ji rukou povzbudivě poklepal po lopatce. „Néboj, tvoje kamarádka to přežije. Když bude mít tebe a tu, kterou miluje, nebude jí vadit zbytek světa proti ní.“

„Doufám, že celý zbytek ne! Jen těch pár idiotů, které nezastraší, že mám praxi z Kruvalu.“ Na jeho tázavý pohled se ďábelsky zakřenila. „Můžu je proklít způsoby, které by se báli i vymyslet. Děsí je to.“

„Alé tebe žádné velké kletby néučili,“ namítnul zmatený Troy. Adoráta se andělsky zazubila, což by byla téměř děsivá změna pro každého nezasvěceného pozorovatele.

„No jo, ale to oni nevědí!“

Rozesmál se. „Dóbra, možná jsem se s tím vnítřnim dítětem trochu unáhlil. Ty umíš jen móc dobře maskovat toho raracha uvnitř.“

„Hele, tohle jsou Bradavice. Přežít tady je těžký, potřebuju všechno, co mám.“

„Víš, myslím, že v Kruvalu bý sis vedla opravdu dobře,“ pronesl Troy s uznalým úsměvem, až se zapýřila.

„Líbilo by se mi tam, myslím. Na černou magii se dá zvyknout, a byli jste tam vy.“

Teď to byl on, kdo se ďábelsky zašklebil. „Myslim, že Damyanovi napíšu, áby přijel dřív, protože tady se někomu óóópravdu stýská,“ zašišlal dojatě. Blížící se ráně už uhnout nestačil. Pořádný lepanec mu přistál přímo na pravém rameni. „Jau!“

„To máš za ty provokace!“

„Ty biješ učitele!“

„Ne! Jen sbormistra, to školní řád nezakazuje,“ namítla a tentokrát na něj jazyk opravdu vyplázla.

„Já si ho jédnou přečtu a pak uvidíme, co zakázuje a nezakázuje,“ zabublal Troy a snažil se dosáhnout na bolavé rameno, aby si ho trochu pošolíchal. Z další výměny názorů je vyrušil dusot běžících nohou, aby se vzápětí zpoza zákrutu vynořil Harry Potter s brýlemi nakřivo, čmouhou od sazí na tváři a výrazem vážným jako ještě nikdy.  

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 81.: