OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 80.

09.04.2013 (14:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1045×

„Nemůžu teď jít do školy! To prostě nejde,“ vrtěla hlavou Lily, když jí Hugo navrhl, aby se přemístili.

„Ale no tak. Kolik lidí si myslíš, že čte takovej plátek?“ mávnul opovržlivě k časopisu. Zadívala se na titulní stránku a polkla.

„Je to Týdeník čarodějky, zaručeně dost na to, aby se to rozneslo do večeře.“

„Neboj, když vyšel, už byli všichni ve vlaku. Máme čas něco vymyslet. Když zajdeme za ředitelkou-“

„Ne! Zbláznil ses? Přece to neřeknu McGonagallové? Co když mě vyloučí?“

„Jsi paranoidní a přeháníš. Nikdo tě přece nemůže vyhodit za to, že tě nezajímají kluci,“ namítl Hugo a zamračil se na ni. Oplatila mu to.

„Nechci jí to říct. Nechci to nikomu říct!“

„No, nezdá se, že bys teď měla na výběr. Tak jako tak se to všichni dozvědí, ale ředitelka by třeba mohla zabránit tomu, aby to na všechny čekalo v ranní poště.“

Přemýšlela o tom, ale pak zavrtěla hlavou. „To nedokáže ani ona. Jestli je to už ve světě, chytí se toho noviny a ani ona nemůže zabránit žákům číst Denního věštce,“ hlesla zděšeně a poraženě.

„V tom případě… Neměla by sis před odjezdem promluvit s rodiči? Nechceš přece, aby to na ně vybaflo z první stránky, ne?“

„Rodiče,“ vydechla roztřeseně, protože až doteď na ně nepomyslela. Roztřásla se. „Merline, jak se teď mám podívat tátovi do očí?“

„Ale no tak. Vždyť je to Harry. Nikdy by ti něco takového nevyčetl, podívej se, jak přistupuje ke mně a Rebece, vždyť nám dokonce pomáhá.“

„Jenže to je něco jiného! Tohle je… to je… ostuda! Bude mu trapně, až za ním budou chodit novináři a ptát se ho na jeho lesbickou dceru, copak to nechápeš?! Měla bych někam odjet. Daleko, aby to tolik nebolelo, až se mě bude muset zřeknout. Vedoucí oddělení bystrozorů přece nemůže mít takovou skvrnu na pověsti.“

„Lily! Nejsi žádná skvrna a plácáš debility! Vůbec na to nemysli, pojď. Jdeme za ním, než si vsugeruješ, že se musíš vymazat ze světa, abys mu náhodou neuškodila,“ pronesl a chytil ji za rukáv. Táhl ji k ohništi, ale vytrhla se mu.

„Ne!“ vykřikla a vyběhla ven. Okamžitě se otočil a vyrazil za ní. Děkoval všem svatým, že byl o tolik rychlejší, dohnal ji před vchodem na trávníku, než se stihla dostat k tújím, kde už nebyla protipřemisťovací bariéra. „Nech mě!“

„Neblázni, Lily, takhle nic nevyřešíš!“

„Nechci nic řešit, prostě mě jen pusť,“ zakňourala zoufale a pořád je táhla směrem k plácku. Jen co se tam dostali, udělal Hugo bezmyšlenkovitě to jediné, co mohl. Asistovaně je oba přemístil před bránu Bradavických pozemků.

Kolem Lily to hučelo a síla ji táhla za těžiště směrem vpřed. Zvedl se jí žaludek. V další chvíli se sesypali na hromadu před sloupy s okřídlenými kanci. Zmoženě zasténala, protože si připadala, jako by ji něco procpalo kilometrovou trubkou od umyvadla. Její kňučení ale přehlušil sten, který nevyvolal pouhý nepříjemný pocit, ale opravdová bolest. Odkulila se stranou, ale ruce jí podklouzly a z teplého vlhka se přesunuly do studeného sněhu na cestě.

„Ááá!“ zesílil Hugův křik. Konečně jí došlo, co se stalo. To on ji přemístil. Je oba přemístil, i když to nikdy netrénoval. Bílý sníh kolem nich se barvil do ruda. Rychle.

„Hugo!“ vykřikla a očima přelétla ležící tělo, aby našla místo, odkud prýštila ta životodárná tekutina. Musela ji rychle zastavit. „Pomóc!“ křičela u toho, když tiskla dlaně k jeho pravému stehnu, na kterém chyběl kus svalu. Všechno, co kdy snad věděla o kouzlech první pomoci, se jí z hlavy vypařilo. Nezvládla víc než tisknout obě dlaně na otevřenou ránu ve snaze zabránit krvi unikat do sněhu a vytvářet abstraktní děsivé obrazce o životě a smrti.

„Pat-“ pokusil se Hugo promluvit, ale uprostřed slova omdlel. Jeho i normálně světlá kůže ještě víc bledla a pihy na nose a pod očima vystupovaly, jako by je někdo namaloval signální barvou.

„Co pat, Hugo? Cos myslel tím-“ Zarazila se. „Samozřejmě. Já jsem pitomá! Expecto patronum!“ vykřikla a namířila hůlku směrem k bráně a hradu. Doufala, že to bude stačit. Ale dřív než mohl její patron doběhnout třeba jen do půl cesty, brána už se otvírala a spěchal k nim profesor Olssen.

„Co se stalo?“

„Odštěp!“ vyhrkla Lily všechno, co potřeboval vědět, a pak už jen sledovala, jak několika rychlými kouzly zastavil krvácení a zvednul Hugovo tělo do vzduchu.

„Vy jste v pořádku?“ zeptal se příkře, a když kývla, vyběhl i se vznášejícím se Hugem k hradu. Lily je rychle následovala se svým i Hugovým batohem na zádech. V polovině cesty sípala, jak nestačila s dechem, ale nezpomalila. Přestože se snažila držet tempo s profesorem, brzy jí z dohledu zmizel, což bylo vlastně dobře, protože se tak Hugo dostane na ošetřovnu mnohem dřív.

Když konečně doběhla k hradu, už se sotva zvládala nadechnout. Jednou rukou se opřela o otevřené křídlo dveří a v předklonu se snažila popadnout dech. V boku ji píchalo, plíce měla jako v ohni a nohy ji snad ještě nikdy tak nebolely, ale přece jen se po minutě nebo dvou donutila narovnat a pokračovat v běhu. Těch pár studentů, co byli ve Vstupní síni, na ni vyjeveně zíralo. Ignorovala je, protože ji hnala obava o kamaráda. Jejich posměšky mohla poslouchat, až bude vědět, že je Hugo v pořádku. Potom bude možná schopná je i unést.

Vyrazila do schodů a výš, směrem k ošetřovně.

Jakmile tam dorazila, zarazil ji přísný pohled ošetřovatelky, který se změnil ve zhrozený.

„Jste v pořádku?“

„Já? N-no, ano,“ zakoktala se překvapeně.

„Vypadáte strašně. Předpokládám, že všechna ta krev patří panu Weasleymu?“ stočila konec věty do otázky ošetřovatelka a Lily se na sebe podívala. Překvapeně zjistila, že její šedý svetr je zamazaný temně červenou krví, stejně tak i hábit, na kterém to ale nabylo tak vidět, a pak její ruce. Vlastně to muselo vypadat, jako by se právě pokusila Huga naporcovat, a ne zachránit.

„Ano, všechna,“ odpověděla a podívala se k posteli, u které ošetřovatelka stála. Byl u ní i profesor formulí a ředitelka. Jak se tam tak rychle dostala, jí bylo záhadou. „Bude v pořádku?“

„Samozřejmě,“ odfrkla si ošetřovatelka. „Ale kdyby ztratil víc krve, mohlo to být horší. Pár dávek dokrvovacího lektvaru to spraví. S regeneračním lektvarem mu doroste i sval, ale to nebude hned. Pan Weasley si tu nějakou dobu poleží,“ konstatovala ošetřovatelka, zatímco ze skříňky přivolávala potřebné lahvičky. Když jí přistály v ruce, začala Lily ignorovat. Ta ale nemínila odejít, postávala u nohou jedné z prázdných postelí a tiše čekala.

Byla to její vina, a i když se Hugo nejspíš úplně uzdraví, necítila se o nic lépe. Bude tu stát třeba do Soudného dne, aby se mu mohla omluvit.

Nakonec to nebylo třeba. Po necelých dvou hodinách se lékouzelnice vzdálila a Lily z jejího výrazu usoudila, že už se může přiblížit. Ředitelka i profesor už byli pryč, ale odešli až po tom, co jim vysvětlila, jak se to stalo. Vynechala sice důvod, proč je přemístil oba najednou, ale přiznala, že to byla její chyba. Ředitelka se tvářila nesouhlasně, ale protože se to stalo mimo školu a v době prázdnin, nemohla ji za to nijak potrestat, i kdyby chtěla. Ne že by na tom Lily záleželo, klidně by nějaký trest přijala, protože podle ní by byl zasloužený.

„Nebreč,“ hlesl Hugo sotva šeptem, když se usadila na židličku vedle postele a popotáhla.

„Hugo!“ vyjekla, ale hned se ztišila. „Hugo, mně je to tak líto!“ Jeho bledou tvář zkřivil úšklebek.

„To je dobrý, moje blbost. Měl jsem dřív myslet, než jednat.“

„Ne, to ne. Je to moje vina, kdybych-“ zmlkla a rozpačitě sklopila pohled.

„No, každopádně jsi tady. Neuteklas, takže to vyšlo. Ale jestli se k tomu ještě chystáš, tak tě varuju. Fakt bys mě naštvala, protože já kvůli tomu přišel… O co jsem vlastně přišel?“ zeptal se nervózním tónem. „Vybavuju si jen bolest a teď prozměnu necítím nic od pasu dolů. Lily? O co jsem přišel?“

Slyšela tu zvyšující se paniku v jeho hlase a rychle mu do toho skočila. „Jen o kus svaloviny na pravém stehnu. Lékouzelnice říkala, že ti to dokáže nechat dorůst, nebude to poznat,“ snažila se ho utěšit, ale sama se s každým slovem cítila hůř a hůř. „Mě to tak mrzí, Hugo!“

„Kuš!“ zamručel a už se zase usmíval. „Nic se nestalo. A já už se vlastně těším, jak se na konci roku domů svezu vlakem.“

Pousmála se. „Jo, to já taky. Přemisťování vlastně není vůbec tak super.“

Hugo se zavrtěl, aby si našel lepší polohu na polštáři. „Moje řeč.“

∂

Lily na ošetřovně zůstala, protože ošetřovatelka ji z nějakého záhadného důvodu nevyhodila. Vlastně ji zapojila a nechala ji počítat Hugovy údery srdce mezi jednotlivými dávkami dokrvovacího lektvaru, protože ho nemohl vypít takové množství najednou, aniž by mu to ublížilo.

Zrovna byla uprostřed další sekvence a překročila tři stovky, když se otevřely dveře a dovnitř vklouzla Adoráta.

Lily na ni mávla, ale dál soustředěně počítala kouzlem zesílený zvuk Hugova srdce.

„Co to je?“ podivila se tomu zvuku Dora, ale Lily se soustředila a neměla čas odpovídat.

„Moje srdce,“ zhostil se toho Hugo, který unaveně pootevřel oči. „Hrozně to uspává,“ poznamenal a na důkaz zívnul.

„Jak ti je? Přišla jsem, jen co se to doneslo až k nám do věže.“

„Nic to není, ale Lily to bere hrozně vážně. Lékouzelnice jí dala úkol hlídat rozestupy mezi dávkami lektvaru.“

„Ah, copak to jindy nedělá kouzlem?“ podivila se Dora tomu zvláštnímu úkolu.

Hugo jen pokrčil rameny. „Už dorazil vlak?“

„Ještě ne. Myslím, že bys to poznal. Ani Merlin by nezabránil Rebece dostat se sem, kdyby se dozvěděla, že se ti něco stalo,“ pousmála se Dora a pohladila ho soucitně po rameni. Všem jim bylo jasné, že až se to Rebeca dozví, bude následovat scéna mezi ní a jejím otcem, což nebude nic příjemného. A dozví se to určitě, už teď to putovalo celou školou díky Lilyinu entrée, která mimochodem pořád vypadala, jako kdyby si hrála na Jacka Rozparovače.

Lily se ale snažila nevnímat svět a soustředila se jenom na zvuk bratrancova srdce. Pro ostatní to možná vypadalo jako přehnaná starostlivost, ale ona věděla, proč to dělá. Nebylo to starostí, tu dokázala ošetřovatelka rozptýlit hned v začátku. Možná za to trochu mohly výčitky svědomí, ale hlavně se skrývala. V celé škole bylo jen málo míst, kam ji ta fotografie nemohla pronásledovat, a ošetřovna byla jedno z nich.

Zbaběle se schovávala za zraněného přítele. Mohla se za sebe stydět ještě víc?

∂

Venku už byla dávno tma, když Lily z ošetřovny konečně odešla. Schovaná pod neviditelným pláštěm a s Pobertovým plánkem v rukou se vydala do věže. Vyhýbala se všem, kteří se jí snad mohli dostat do cesty. Dokonce i Rebece, která se pomalu blížila k ošetřovně. Z druhé strany se k ní blížil její otec, ale Lily ignorovala tu nevyhnutelnou kolizi. Nebyl to její problém, ona má svůj, a mnohem palčivější.

U vstupu do společenské místnosti počkala, dokud se neukáže jiný student a neotevře, protože sundat plášť ani na tu chvilku neměla odvahu.

Uvnitř bylo i přes pozdní hodinu živo.

„Už jsi to viděla? No mrkej,“ pískala nadšením Patricie a strkala Taře do ruky časopis. Odrážečka si ho s povzdechem vzala a přelétla obálku očima.

„Skandální,“ pronesla pak, vrazila jí magazín zpátky a pokračovala v chůzi. Patricia se ale nenechala tak odbýt a zamávala časopisem nad hlavou.

„Copak tobě to nevadí? Vždyť ona s námi spí v ložnici! Uvědomuješ si to? Co když nás pozorovala nebo tak?“ otřásala se hnusem a ostatní studenti k ní otáčeli hlavy. „To je nechutný!“

Lily trnula hrůzou, která se zvyšovala s každým souhlasným přikývnutím, které se Patricii od jejích spolužáků dostávalo.

„Nepřeháníš to?“ vzdychla si Tara a otočila se zpět na svou spolubydlící. „Lily je v pohodě.“

„V pohodě? Kdyby byla v pohodě, tak by ji vyfotili, jak se líbá s klukem. Tohle není v pohodě, to je hnus!“

„Jak myslíš,“ pokrčila Tara rameny a odešla do ložnice. Lily plakala - ruku přitisknutou na puse, aby ji neslyšeli. Co čekala? Doufala, že všechny ty noční můry, které o téhle chvíli mívala, byly vážně jen bujné představy? Oproti skutečnosti to byla krásná pohádka.

„Budu si stěžovat, nechci, aby se mnou v pokoji spal někdo jako ona. Chci, aby-“ Víc toho Lily neslyšela, vyrazila z místnosti ven a bylo jí jedno, že to bude vypadat hloupě, když se obraz sám od sebe otevře. Už jí to bylo všechno jedno. Zamířila ke komnatě nejvyšší potřeby, protože nic jiného neměla. Tam by ji nemusel nikdo najít ani osočovat z toho, že je zvrhlá a divná. Snažila se nemyslet na to, jak to bude další den.

Probleskla v ní jiskřička naděje, když pomyslela na Sarah. Třeba jí ta nějak pomůže, vždycky přece chtěla, aby se Lily nebála to lidem říct. Tak teď to věděli… Ano, Sarah jí poradí, co dál.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 80.: