Nová generace - 71. • OurStories.cz ~ naše povídky

Plán a gesto.

30.01.2013 (08:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1103×

Adoráta vyjeveně sledovala, jak Tobias vyslal na Rebecu silencio a vzápětí ji připravil o hůlku.

„Tobiasi!“

„Nemůžu ji nechat zničit si život,“ ohradil se ten a pak stůl přelezl, aby vzal vztekající se sestru do náruče. Adoráta se k nim vrhla, aniž by vlastně věděla, co chce udělat. Pak se objevil Fawkes a všechno zmizelo. Ocitli se všichni čtyři ve společenské místnosti.

Tobias zakolísal pod ranou do brady, kterou mu uštědřila Rebeca. Dora nevěděla, ke komu se vrhnout jako k prvnímu.

„Přestaň, Becco!“ zakřičel Tobias ze země, když se znovu napřáhla. U toho na něj bezhlesně křičela, tvář zrůzněnou vztekem. „Zkazila bys i to, co se ti zatím nepovedlo!“ Zastavila se. Tobias sebou plácnul na podlahu a chvilku jenom dýchal.

„Tak jo, vysvětli to,“ vyzvala ho nakonec Adoráta a namířila svou hůlkou na Beccu, aby zrušila silencio.

„A ať je to hodně dobré,“ zavrčela vzápětí jeho sestra výhružně.

„Občas nechápu, jak ses mohla ocitnout v Havraspáru, jsi impulzivní Nebelvír, stejně jako máma a Potterovic famílie. Copak si neuvědomuješ, na jak tenkém ledě stojíš? Neslyšíš, jak ti to pod nohama praská? Kdybys tam zůstala a řekla to, co všichni víme, že bys řekla, jak by to asi skončilo?“

„Skončila by v Krásnohůlkách,“ odpověděla Dora okamžitě. Bylo to zřejmé.

„Přesně. Žádný Hugo, žádní přátelé a navždycky zničená rodina. To ti nemůžu dovolit. Trpíš, chápu to, je mi to líto, ale, sakra, koukej se sebrat! Jsi Malfoyová, máš po otci i lepší vlastnosti, než ty, které zrovna předvádíš!“ Dora se k němu sehnula a za ruku ho vytáhla na nohy.

„Co po mně chceš?“ zeptala se Rebeca potichu a sklopila oči k zemi. Vypadala zaraženě.

„Abys mlčela. Jsi skvělá v předstírání, ale teď jako bys to nedovedla, tak alespoň mlč. Pokus se ho ignorovat, dokud něco nevymyslíme. Utajíme celou tuhle věc. Tvař se jako zhrzená a nevzpírej se pokaždé, když jen uvidíš otcův plášť, to vám nepomůže.“

„Ale já jsem zhrzená, do háje!“

„Vztek není ta pravá cesta, tak se koukej snažit. Zkusím najít nějakou pomoc. Albus by mohl něco… nebo James. Promluvím si s Lily, jeden z nich může zkusit něco nadhodit před rodiči, jestli se k tomu, co se děje, někdo postaví odmítavě, tak oni.“

„Jo, nad tím už jsme přemýšleli v létě,“ připustila Dora. „Ale myslíš, že to zabere?“

„Pokud to impulzivnost mé sestry celé nepokazí, tak ano.“ Otočil se na Rebecu. „Co na to říkáš, zvládneš si zahrát na ledovou královnu?“

„Nemůžu mu odpovědět, že ne?“

„Víš stejně dobře jako já, že to nebyla ta otázka. Bylo to gesto,“ namítnul Tobias a unaveně si protřel tvář. „Ukázal, že se kvůli tobě postaví vlastní rodině. Milé, ale pitomé. Nijak nám to nepomohlo, spíš naopak.“

„Mně to nedovolil,“ hlesla Rebeca. Adoráta ji objala.

„Co tím myslíš?“

„Když nás otec načapal, udělal samozřejmě scénu a prohlásil, že budu buď s ním, nebo s rodinou. Hugo mi nedovolil odpovědět, prostě mi řekl, ať jdu.“

„Chytrý kluk. Kdyby to neudělal, byla bys už pravděpodobně touhle dobou ve Francii.“

„Jo, ale pak udělal to, co mně nedovolil, to je šílený!“ Tobias se zasmál.

„Dovol mi ti připomenout, že tohle je šílená situace, šílenosti se teď budou dít docela běžně.“ Rebeca se zatvářila rozervaně a po malém zaváhání si klekla vedle něj. Jemně mu zdvihla bradu, na které se vybarvovala podlitina.

„Omlouvám se. Bolí to?“

„Neumřu, ale kdybys mě chtěla praštit ještě jednou, tak miř jinam, díky,“ usmál se a podal jí její hůlku. Pevně ji sevřela a pak ji zastrčila do kapsy.

„Tak co teď?“

„Já nevím,“ vydechl Tobias, čímž obě překvapil. Do téhle chvíle jednal, jako by věděl všechno.

„No, já bych se ráda s někým přivítala, jestli už vás nemusím hlídat, abyste se neprali,“ zazubila se Dora a nadšeně objala velké ptačí tělo, které jí spokojeně trylkovalo v náruči. Fawkes propletl jejich mysli v jeden tlustý svazek, ve chvíli, kdy k němu obrátila pozornost. Zaplavila ji láska, nedočkavost a silný stesk. „Taky jsi mi strašně chyběl!“

∂∂∂

„Sarah, přestaň! Já opravdu nemám čas,“ odstrčila ji už Lily, když černovláska neustále dorážela a snažila se ji odlákat od jejích původních ušlechtilých záměrů. Jenže Lily taková nebyla, Hugo ji potřeboval – mnohem víc, než si byl sám ochotný přiznat. Teď nebyl čas věnovat se někomu jinému.

„Co máš tak naléhavého, že to kvůli mně chvíli nepočká?“ zamračila se dotčeně Sarah. Lily sebou škubla, jak se jí osten v hlase její přítelkyně zadřel pod kůži. Přesto neustoupila.

„Vynahradím ti to později, teď už opravdu musím, promiň.“ Vyvlékla se jí z paží a vydala se ze sklepení. Věděla přesně, kde ho najde. Tam, kde byl vždycky, když ho něco trápilo.

Knihovna byla téměř prázdná, jen pár studentů sedělo u nejbližších stolků. Zamířila dozadu k oddělení s omezeným přístupem. Seděl u stolku pod oknem na vzdálenější straně ohrazeného oddělení mezi vysokými regály. Zíral na obálku zavřené knihy a zdálo se, že už to dělá dlouho, deska stolu se vlhce leskla, jak na ni bez jediného hlesu dopadaly slzy. Na vteřinu zavřela oči a potlačila touhu odejít. Jestli něco nepotřeboval, tak to bylo být sám. I když se ji nepochybně bude snažit odehnat.

Došla až k němu a odsunula židli vedle.

„Jdi pryč,“ zachraptěl skoro neslyšně.

„Ne. A znovu to nezkoušej,“ poručila přísně. Neusmál se. A nezkusil to.

„Tak alespoň mlč,“ požádal. Souhlasně kývla hlavou a tiše si podepřela hlavu rukama, lokty opřené na stole a zírala na něj. Vydržel to téměř deset minut a pak mu jeden koutek lehce cuknul. Nepostřehla by to, kdyby ho tak pečlivě nepozorovala. „Dobrá,“ řekl nakonec a otočil se na ni. Otřel si zbytkové vlhko z tváří. „Chceš mluvit? Posluž si.“

„Nic takového jsem neřekla, ale dobře. Udělal jsi pitomost, víš to?“

„Kterou z nich myslíš?“ Pousmála se.

„Tu poslední. Co tě to popadlo, už mi to řekneš?“

„Ne.“

„No tak, nemůžeš jen tak říct tohle a pak dělat, že se nic nestalo. Hugo, uvědomuješ si, žes ji požádal o ruku? Jako o ruku, chápeš to?“ drtila skrze zuby, aby nepřilákala knihovnici.

„Samozřejmě, že si to uvědomuju,“ odsekl a otočil se k oknu.

„Hezké gesto, ale co ty následky?“ zavrtěla hlavou Lily smutně, tohle nemohlo dopadnout jinak, než katastrofou.

„Já vím. Následky…“ zašeptal a pak se na ni otočil s očima třpytícíma se zbytky slz i nadšením. „Myslel jsem na to, víš? Že to jednou udělám. Po škole, až by dostudovala, vzal bych ji někam a tam bych se zeptal. Bylo by to perfektní. Chápeš? Já to prostě vím! Neptal bych se jen tak nějaké, já prostě chci strávit s Rebecou každý jeden den až do konce života.“ Vytřeštěně na něj zírala.

„Nebylo to gesto,“ hlesla po chvíli, když to vstřebala. S úšklebkem zavrtěl hlavou.

„Ne. Nebylo to gesto.“

„Nesmí se to dozvědět. Tobias mi řekl, že ji jen stěží drží v mezích. Rebeca nemá povahu na to, aby se nechala dlouhodobě omezovat.“

„To mi nemusíš říkat,“ pousmál se Hugo. Vzácný to úkaz v posledních dnech a pokaždé spojený jen s tou jedinou osobou. „Proč jí to chceš tajit?“

„Děláš si srandu? Po tom by jí něco v mezích drželo jen těžko. Skončila by ve Francii. Pořád nemůžu uvěřit, že by to Draco vážně udělal. Od něj bych to nečekala. Cítím se, jako by zradil mě, a ne ji…“ kroutila hlavou nad tou skutečností. Hugo jen zatnul ruce v pěst, aby je vzápětí povolil.

„Je to jedno, kdyby to nebyl on, byl by to můj otec. Fakt nevím, co si udělali, ale je mi to ukradený. Nemají právo… Nemají… Do háje,“ zalykal se. Přikryl si dlaněmi obličej. Promnul si tváře a sjel až na bradu, kde mu rostla bradka, protože poslední dny neměl na holení náladu. „Proč si prostě nemůžou navzájem rozbít hubu a nechat nás žít?“ zeptal se Lily, která jen bezradně pokrčila rameny.

„Kéž bych znala odpověď. Ale to nám teď nepomůže, ani kdyby se to stalo. Musíme vymyslet, jak to bude dál.“

„Dál? Co by mělo být dál? Budou nás držet tak daleko od sebe, jako to jen půjde. Vždyť ani na jídlo už nemůžeme ve stejnou dobu. Její otec se o to postaral.“

„Časem poleví,“ snažila se ho ujistit.

„Tomu sama nevěříš,“ ušklíbl se a opřel se na rozviklané židli. Tiše zaskřípala a ztichla. „Já si jen nedokážu představit, jak to bude fungovat. Ještě skoro tři čtvrtě roku budeme sdílet jednu školu a oni se nám budou pokoušet zabránit v jakémkoliv kontaktu. Nikdo nám nepomůže, protože je to proti školnímu řádu, i kdyby nesouhlasili s postojem profesora Malfoye, na školním řádu to nic nemění.“

„Myslíš, že nebudou přivírat oči?“

„Ne, myslím si, že nebudou.“

„Víš, Tobias přišel s nápadem, který není úplně špatný,“ začala Lily přemýšlivě, ale pak se zasekla a rozhlédla se. „Můžeš?“ naznačila k prostoru kolem nich. Překvapeně nakrčil obočí, ale vytvořil kolem nich protihlukovou bariéru. „Takže, Tobias navrhl, ať zkusím zapojit tátu. Požádat ho… no, o určité vybavení. Pobertův plánek tu mám, nechal mi ho tu Albus, ale neviditelný plášť má u sebe otec. Kdybych se ho ale pokusila přesvědčit, aby ho na chvíli oželel… Možná by to mohlo vyjít. Nebude se mu líbit, co se tu děje, až se to dozví. Pokud už to neví. Víš, že ta rivalita mu leží v žaludku už od začátku.“

„Plánek a plášť… To sice je dobrý nápad, ale jen pro jednoho. Budou ji hlídat.“

„A to je na Tobiasově plánu to geniální. Od začátku dává před jejich otcem najevo, jak Rebecu odsuzuje.“

„Všiml jsem si,“ zasyčel naštvaně Hugo.

„Klid. Je to od něj chytrý tah. Viděl dál dopředu, než kdokoliv z nás. Podle něj nakonec otce omrzí pronásledovat Rebecu na každém kroku a přenechá její hlídání jemu, protože si bude myslet, že je s ním za jedno. Pak nebude tak těžké dát vám šanci zmizet. Ale nebude to hned, s tím musíš počítat. Musíme to nechat trochu vyšumět,“ vyložila mu Lily Tobiasův plán, který, jak věděla, Rebeca nadšeně odsouhlasila.

„Spousta věcí se může podělat. Tvůj otec nám možná nepomůže. Mohl by nás naopak prozradit.“ Pokrčila rameny.

„To je risk. Ale opravdu si myslíš, že by zrovna tohle táta udělal? Já myslím, že ne. Pravděpodobně se bude škodolibě chechtat v koutku a užívat si každou jejich stížnost na rodinu toho druhého.“ Hugo se tiše zasmál.

„Ano, to je vcelku pravděpodobné. A Rebeca…“

„Souhlasí, samozřejmě. Jen to čekání se jí nelíbí. Napadá mě něco, co by to bývalo urychlilo, ale bohužel jsi to svým výkřikem ve velké síni úspěšně pohřbil.“

„Co by to mělo být?“

„Předstíral bys nový vztah. Ne, než na mě začneš křičet, uznej, že by to bylo ku pomoci. Samozřejmě s někým, kdo by o tom všem věděl. Teď už je to ale stejně jedno. Po tom, co jsi předvedl, by ti nikdo rychlou výměnu partnerky neuvěřil.“

„To bych nedokázal. Prostě… tohle ne,“ zavrtěl Hugo hlavou.

„Vždyť já vím. Ty jsi taková dobrá duše.“

„Od tebe to sedí. Říkáš to, jako bys potají o večerech s ďábelským smíchem trhala muškám křídla.“

„Jo. Tak asi taky nejsem zrovna prototyp padoucha, co se dá dělat. Přece jen asi musí mít Weasleyovská větev nějaké ty dobré geny,“ mrkla na něj. Ušklíbl se a bylo jasné, že zrovna teď o tom pochybuje. „Už se ti ozval i někdo jiný z rodiny?“

„Ne. Myslím, že otec snahu ostatních o kontakt sabotoval. Matka ho poslouchá na slovo, vždyť to víš. Možná časem. A možná je to dobře, asi by mi jen vyčetla, že jsem ho tak rozčílil. A Rose s Harrym, tam by to bylo samá jízlivost a sarkasmus. Bez toho mi bude líp.“

„A co Fred?“ zeptala se zvědavě. Nevesele se zasmál.

„Tak o Fredovi slýchám hodnou dobu spíš jen sporadicky. Nemyslím si, že by se ozval. Vlastně pochybuju, že se o tomhle dozví, alespoň ne v nejbližších měsících. Pořád se ještě nevrátil domů.“

„A jak je to s tou jeho láskou?“ zeptala se, ale hned se zarazila a provinile zrudla. „Promiň.“

„To je dobrý. Já vlastně nemám tušení. Chvíli to je osudová známost a chvíli zase ne, každopádně jeho místo černé ovce jsem si právě vysloužil já. Jeho provinění se rozhodně nedá srovnávat s tím, když jsem si začal s Malfoyovou. Pravděpodobně jsem dokonce překonal rekordy celé rodové linie. Tohle určitě ještě žádný Weasley neudělal.“

„Jo, to asi ne. Možná budeš slavný,“ nadhodila s cukajícími koutky. Chvilku bylo ticho a pak oba vyprskli ve vzácné chvilce opravdového veselí. Pominula ale stejně rychle, jako se objevila.

„Ne, tohle mi nepřinese slávu. Nebo pýchu rodiny. Bolest je ale něco docela jiného. Tu mi to přinese určitě, a víc než teď.“

„Jak si můžeš být jistý?“ zamračila se na něj. Sklonil pohled ke své levé ruce. Odtáhl prsty od dlaně a druhou rukou si přejel po rýhách v kůži.

„Protože věštění je moje doména už od prvního dne třetího ročníku. A tohle… to jsem viděl.“

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction