OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 62.

09.01.2013 (19:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1116×

Ráno bylo hektické, ostatně jako každé ráno prvního září, ale ještě nikdy se Dora netěšila pryč z domova jako tentokrát. Když je přenášedlo vyplivlo na určeném stanovišti na nástupišti devět a tři čtvrtě, bylo kolem už vcelku dost jiných rodin, ale nebyli mezi nimi Malfoyovi ani Potterovi nebo Weasleyovi. Dora se rozhlížela docela bezradně a doufala, že najde alespoň jednu známou tvář, za kterou by mohla utéct.

„Adoráto, doufám, že během školy nebudeš podnikat takové výlety, jako jsi to dělala o prázdninách,“ poznamenala matka a přitáhla si neposedného Franka blíž k sobě. I když vypadala duchem nepřítomná a těkala pohledem po prostoru kolem, Dora věděla, že je plně soustředěná na ni. Nebo alespoň trochu soustředěná.

„Ne, mami. Nikam s Fawkesem nepoletím. Víš, že jsem ho požádala, aby to už nedělal, chápe to,“ zamumlala Dora a moudře vynechala tu část s fénixovým pobouřením z takového omezování a nedůvěry v jeho schopnosti ji udržet v bezpečí.

„To tedy neuděláš. Letos máš povinnosti a jako prefekt budeš muset jít příkladem. Navíc, jestli se jen náznakem doslechnu-“

„Nedoslechneš!“ přerušila ho Adoráta uraženě, možná trochu prudčeji, než se hodilo. Ale bylo jí to jedno, jen doufala, že už bude ve vlaku a zbaví se toho otravného mravokárce, který se z jejího otce vyloupnul. Celé ty roky to musel bravurně skrývat, ale teď se ukázalo, jaký je pedant a diktátor.

„Adoráto,“ zvýšil hlas výhružně, ale vtom se kus od nich objevil Derrek s rodinou. Jeho dvě mladší sestry se kolem něj točily a pozorovaly ho s téměř nábožnou úctou. Tak nějak se na ni Frank taky dřív díval, než si uvědomil, že je holka a není s ní taková švanda, jaká by zaručeně byla s bráchou.

„Hele, Derrek, jdu ho pozdravit,“ vyhrkla rychle a vyrazila, než jí to stihl ten mistr teroru zakázat. Prosmýkla se kolem dvou rodin s hromadou kufrů a klecí a málem se o jeden z nich přizabila. Místo přátelského šťouchnutí tak Derreka skoro povalila.

„Fénixi, co blbneš?“ vyvalil se na ni a balancoval zdárně za ně za oba.

„Promiň, to ty krámy tady všude,“ omlouvala se, ale ne dost potichu, takže ji sjelo hned několik dotčených a pohoršených pohledů. Ať dělá cokoliv, tak je to očividně vždycky špatně, pomyslela si otráveně a pak se na Derreka usmála. „Jaké jsi měl léto?“

Zmijozel pokrčil rameny. „Docela to šlo. Byli jsme s našima v Hebridech, v dračí kolonii. Byla to docela švanda, ségry se děsně bály, že si je nějakej z těch draků opeče k svačině,“ chechtal se Derrek a ignoroval dotčené odfrknutí od pomalu se vzdalujících sester. 

„A nebylo to nebezpečné?“

„Ne,“ zavrtěl mladík hlavou, „k těm potvorám nás nenechali ani přiblížit, byli jsme jen v chráněných prostorách. Proto bylo tak vtipný, že se holky pořád bály,“ zachechtal se zase škodolibě. „A co tvoje prázdniny? Tony se zmiňoval, žes u něj byla na návštěvě.“ Pobavený úšklebek se ještě rozšířil, když viděl, jak se Dora začervenala.

„Jo, trochu neplánovaně, ale párkrát jsem se stavila.“

„Párkrát? Vážně?“ Protočila pohled, když se nepřestával chechtat.

„To Fawkes, rozhodl se mi letos udělat zábavné prázdniny s přáteli a nosil mě všude možně. Naši se nakonec naštvali a poslední tři týdny jsem měla zaracha. Prostě úžasný,“ zabručela naštvaně. Derrek syknul.

„Tři tejdny, tak to je děsnej vopruz. Chápu, že toho máš asi plnej kotlík.“

„Jo. To jo. Už aby byla škola, to už se budu vídat jen s otcem. A jenom o hodinách.“

„Nazdar, lidi!“ ozvalo se hlasitě od přepážky. Derrek se otočil a oba zvedli ruku na pozdrav Tonymu, který k nim se širokým úsměvem mířil, aniž by mu dělalo potíže vymotat se i s vozíkem mezi lidmi a věcmi.

„Čau, kámo,“ zahlaholil Derrek a plácnul si s ním na přivítanou. Od Adoráty se nic tak hlasitého neočekávalo, jí stačilo jen vytáhnout se na špičky a nastavit rty.

„Ahoj, návštěvnice,“ usmál se na ni Tony a zacpal jí pusu svými rty, aby jí tak nenechal žádný prostor pro opětování pozdravu. Když ji pustil, Derrek vypadal ještě mnohem pobaveněji, Adorátě bylo jasné, že si ji bude dobírat minimálně do vánočních prázdnin. Překvapivě jí to bylo úplně jedno, když mohla mít ruku omotanou kolem Tonyho pasu s malíčkem nenápadně vsunutým pod okraj a přitisknutým na jeho horkou kůži.

„A heleme se, kdo se to blíží,“ hlesl na půl úst Derrek a pobaveně kývnul směrem k místu, kde před necelou čtvrt hodinou přistála Dora. Oba se s Tonym otočili a Adoráta nedokázala potlačit otrávený povzdech, což její společníky hrozně pobavilo.

„Snad tě pohled na třídní královnu neznechutil?“ zubil se Derrek a bylo vidět, jak moc se přemáhá, aby se nesmál nahlas. Popravdě se tomu nedalo moc divit, to, co se vlnilo jejich směrem, bylo totiž vážně k smíchu.

„Ona má vážně modrou palici?“ zeptal se zajíkavě Tony a ruka, kterou jí objímal kolem ramen, se lehce zachvěla.

„Jo, tohle nebude fata morgána, kamaráde,“ vrtěl hlavou Derrek. Nebyla, měl pravdu. Imelda Delaynyová opravdu měla víc než polovinu hlavy tyrkysově modrou a vypadala, že je na to dokonce pyšná. Co krok, to jedno vyzývavé pohození vlasy. Rádoby nenápadně, ale zarytě mířila jejich směrem.

„Hmm, asi tě jde sbalit,“ usoudila Adoráta klidně. Derrek se zajíkl.

„Cože?“ Chlácholivě ho poplácala po rameni.

„Ale klid, ne tebe. Jeho,“ píchla prstem do prsou Tonyho.

„Jauvajs,“ ošil se a schoval jí zmiňovaný prst do své dlaně. „Řekneš jí to ty nebo já?“

„Co? Že na ni někdo použil za jejími zády takové zákeřné obarvovací kouzlo? Radši ty,“ zazubila se Dora. Odpovědět jí nikdo nestihl, protože už se k nim Imelda dovlnila.

„Nazdar kluci, tak co prázdniny? Moje byly úplná pohádka, strávili jsme je skoro celý v Paříži. Žemla Frans,“ vzdychla a široce se usmála. Div neházela prasátka na zeď. Ne, Adoráta ji prostě nikdy mít ráda nebude, to už bylo jasné od posledně.

„Jaká žemle?“ zamrkal nechápavě Tony a Derrek mu na oplátku poprskal smíchy tričko. „Co blbneš, pitomče?!“

„To bylo francouzsky, ty pako,“ vysvětlil chechtající se Derrek.

„A jak jsem to měl poznat? Jsme v Anglii, tak bych prosil anglicky, děkuju,“ urazil se Tony a přitáhl si Doru blíž, což bylo jedině dobře, protože mu mohla zabořit obličej do prsou a on neviděl, že se směje stejně jako Derrek. Imelda se ale odmítla smířit s neúspěchem.

„Co říkáte na tu změnu? Super, že jo?“ pohodila hřívou s tyrkysovými prameny a dvakrát mrkla. Adoráta chtěla odolat. Opravdu. Moc se snažila, dokonce tak, že si zevnitř pokousala tváře, ale bylo to silnější.

„Takže to nebyla nehoda při malování?“ Dokonce zvládla znít i upřímně překvapeně. Ti dva se to kamuflovat nesnažili, řehtali se tak, že k nim přitáhli pohledy půlky nástupiště. Úplně v tom zaniklo naštvané syčení i uražené odfrknutí. Následný Imeldin odchod už byl ale nepřehlédnutelný.

„Fénixi, kde se to v tobě vzalo?“ Adoráta na Derrekův dotaz jen rozpačitě pokrčila rameny.

„Asi ji nemám ráda, nebo co.“

O dalších deset minut později už na nástupišti téměř nebylo k hnutí; zbývaly tři minuty do odjezdu vlaku.

„Buď hodná. Prosím,“ zašeptala jí matka do ucha, když ji rychle a pevně objala.

„Budu,“ nechala se Dora obměkčit k něčemu milejšímu, než pouhému hm, které měla v plánu odvětit na cokoliv, co matka řekne. Obětí jí ale neoplatila, i když to možná bylo hnusné. Frank chvíli rozpačitě přešlapoval, ale pak ji stejně jako matka objal, akorát že dosáhl jen kolem pasu. S úšklebkem mu rozcuchala vlasy a tak ji zase rychle pustil. S otcem se loučit nemusela a tak ho zdárně ignorovala; vzala si kufr i klec s Albertem, její novou sovou, a vydala se k vlaku. Do schůdků už ho místo ní vynášel Tobias a funěl u toho vypětím.

„Co v tom vezeš? Kameny?“

„Vtipné. Nevezu nic extra, asi jsi přes prázdniny zeslábnul.“ Odfrknutí jí dalo jasně najevo, že to byl laciný trik, ale stejně se otřel o Tobiasovo ego.

„Lily, máš kupé?!“ zařval do útrob vagónu a odpovědí mu bylo zvonivé volání:

„Prostě jdi, dokud na nás nenatrefíš.“ Poslušně tedy dostrkal Dořin kufr do uličky a s hekáním postupoval slimáčím tempem vpřed. Když byli asi tak v polovině vagónu, chytil ji někdo za loket. Tony.

„Nechceš sedět s náma? Pro jednou?“ Málem se jí rozklepala kolena. Vypadal tak přitažlivě, když prosil očima. Smutně se usmála.

„Promiň, už se mnou počítají. Chtěla bych jim barvitě popsat, jakého mám za otce despotu, víš?“ snažila se o odlehčení, ale moc to nezabralo. „Nechceš k nám jít ty?“

„Taky už jsem to slíbil,“ zavrtěl hlavou a pustil ji. Vypadal zklamaně. Rychle se postavila na špičky a přitáhla si ho níž. Většinou nebyla ta, kdo si začínal, ale tentokrát to nemohlo škodit. Když ho pustila, už se zase usmíval.

„Stavím se během cesty, jo?“ navrhla a natiskla se na něj, když kolem procházelo několik mrzimorských třeťáků.

„Dobře, ale ne, že zapomeneš,“ usmál se a Adorátě se ulevilo. Neviděla ho ráda smutného.

„Neboj.“ Pak už ji přicházející nebelvírští sedmáci odtlačili k jejímu kupé, kam zapadla s rudými tvářemi a přitroublým úsměvem.

„Nech mě hádat, intermezzo s Tonym?“ ušklíbla se Rebeca a poposkakovala na sedadle nervozitou. Hugo se ještě neobjevil.

„Deset bodů pro Havraspár,“ zazubila se Dora a dopadala na sedadlo u okna dřív, než si tam stihl sednout Tobias.

„Hele!“ zaprotestoval ten, ale nebylo mu to nic platné. Sesunul se tedy vedle ní, ale neodpustil si pořádné šťouchnutí kolenem do její nohy.

„Dej pokoj, poslední tři týdny byly peklo, tak aspoň tady si zasloužím trochu klidu, ne?“ ohradila se Dora a drcla do něj loktem.

„Proč peklo?“ podivila se Lily, protože o Adorátě bylo všeobecně známo, že je mnohem radši doma než v Bradavicích.

„Protože mám despotického otce, co mi s klidem dal na tři týdny zaracha.“

„Cože?!“ Ano, to byla přesně ta reakce, kterou chtěla Adoráta vidět. Tři vyjevené tváře s naprosto nevěřícnými výrazy. „Děláš si srandu? Tvůj táta? Strejda Neville, to jako fakticky?“ Rebeca byla společným hlasem údivu.

„Jo, a přitom to ani nebyla moje vina. Jako bych snad Fawkese naváděla, aby mě nosil všude možně.“

„A nenaváděla?“ podivila se Rebeca.

„Ne!“ ohradila se Dora, až její blonďatá přítelkyně zvedla dlaně v obranném gestu.

„Tak promiň, byl to jen dotaz.“

„A za co jsi to dostala?“ zeptal se Tobias pořád překvapeně.

„Hm, jak to nazvat. Asi za neohlášené přenosy, jo, to je docela výstižný. Ten výlet za vámi do Francie byl poslední kapka.“

„No, nemůžeš se mu zase tak divit. Přece jen…“ Lily to nedořekla, ale ani to nebylo nutné. I tohle málo působilo na Doru jako červený hadr na býka.

„Ale já to přece nedělala záměrně!“

„Já vím, nejspíš proto jsi dostala jen zaracha. Dokážeš si vůbec představit, co by mi udělala moje máma? A bohatě by stačil jeden takový přenos.“ Lily se otřásla. „Radši si to ani nepředstavovat.“ Dora si odfrkla, ale uklidnila se. Vlak sebou škubnul a Rebeca poskočila.

„Merline, my už jedeme! Kde je Hugo? Snad mu to neujelo?“

„Ale ne, to by určitě-“

„Nazdar vespolek!“ zahlaholil zrzek, když se rozletěly dveře kupé. Ve tváři rudý jako vařený humr a s obrovským kufrem u nohou. Osazenstvo kupé překvapeně zamrkalo, když se Rebeca zničehonic ocitla kolem jeho krku. Byli by přísahali, že se snad přemístila.

„Kdes byl?! Málem jsem zešedivěla strachy!“ obvinila Huga, když ho přestala škrtit.

„Nekompetentní sourozenci, promiň, princezno,“ usmál se Hugo a s heknutím zvedl kufr nad hlavu, aby ho vsunul do nástavce. Pak se spokojeně sesunul na místo vedle Rebecy, které mu Lily milostivě uvolnila s otravným vědoucím úsměvem. „Přísahám, že jsem rád, že tohle bylo poslední vypravování do školy. Ještě jednou takovou akci a vážně bych se musel do školy dostat stopem, protože by mi to ujelo. Na Rose není spoleh.“

„Co udělala?“ zeptala se Lily zvědavě. Hugo si odfrkl.

„Právě, že nic. Všechno, co měla za mámu udělat, nechala na mně, takže jsem nic nestíhal. Vážně, kdybych se neuměl přemisťovat, tak jsem šel dneska do Bradavic pěšky.“

„Chudáčku,“ politovala ho Rebeca a stáhla si jeho hlavu na prsa, kde mu něžně vískala ve vlasech. Spokojeně vydechl. Tobias sáhl do kapsy a vytáhl těžké zlaté hodinky, které otevřel, a překvapeně nakrčil čelo.

„Já zírám, Becco. Už jedeme skoro tři minuty a tys to ještě nikomu neřekla.“

„Co neřekla?“ zeptala se Dora s Lily zároveň. „Kupuješ ležák!“ vyhrkla Lily a Dora se zaksichtila. Nesnášela tuhle hru; nikdy si nepamatovala, že má něco říct. Už za ležáky pro ostatní utratila hotové jmění.

„Zkazils mi překvapení,“ zamračila se Rebeca na Tobiase, ale okamžitě zase zazářila širokým úsměvem. Sáhla si do kapsy džínsů a pak k nim natáhla ruku. Něco se zalesklo.

„Páni,“ vydechla Dora, když to poznala. „Vážně?“

„Jo! Jsem kapitánka týmu, není to boží?!“ Adoráta jí chtěla pogratulovat, ale v tu chvíli se Hugo rozesmál. Rebeca se na něj překvapeně podívala.

„Co je?“ Narovnal se a pak s širokým úsměvem sáhl do kapsy tmavě rudé mikiny… a vytáhl svůj vlastní odznak kapitána.

„Tohle bude děsně zajímavý rok,“ zazubil se vesele, když viděl Rebečin překvapený výraz a pak jí ho smazal dlouhým polibkem, při kterém se Tobias ostentativně díval na dveře kupé. „Jo, a abych nezapomněl, ještě mi přišlo tohle,“ poznamenal Hugo, když se odtrhl od své přítelkyně a vylovil další odznak. Tentokrát to byl Tobias, kdo zavyl překvapením.

„Primus?! To nemyslíš vážně!“

„Co na to říct, asi mě mají ve škole rádi.“

„Ale primus? Merline, ty máš takové štěstí.“

„Prd štěstí, je to obyčejnej šprt,“ konstatovala Lily pobaveně s rukama založenýma na hrudi. Hugo jen spokojeně pokrčil rameny.

„Někdo musí vyvažovat to tvoje flákání.“

„Začíná tu být nějak přeodznakováno. Doufám, že už je to všechno, nebo se taky s něčím vytasíš, Lily?“ zeptala se Rebeca a dloubla pod žebra Huga, který prsknul smíchy.

„Ne, děkuju, já jsem spokojená jako řadový student. Žádné závazky ani povinnosti, volnost, to je moje,“ zazubila se zrzka spokojeně. „A když tady panu primusi lomeno kapitánovi nestoupne sláva do hlavy a bude mi pořád pomáhat s úkoly, bude to vůbec jen krok od ráje.“

„Css, abych si to nezačal účtovat,“ ušklíbl se Hugo, ale každý poznal, že to nemyslí ani trochu vážně. Jen Dora to tak úplně nevnímala.

„Co je s tebou?“ drknul do ní Tobias. Zaraženě dvakrát mrkla a pak trochu rozpačitě sáhla do zadní kapsy kalhot. Zaváhala, když ruku natahovala před sebe.

„Pardon,“ omluvila se a vzápětí smích z pěti hrdel málem vysklil všechny tabule v kupé.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 62.: