OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 59.

07.12.2012 (13:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1071×

Rebeca ležela Hugovi hlavou v klíně a nechala se hladit ve vlasech, zatímco on předčítal z knihy, kterou držel druhou rukou. Byl to zvláštní pocit, ale cítila se naprosto bezpečně. Jako opravdu bezpečně, žádná ostražitost. Nemusela hlídat výraz toho, s kým byla, a nepotřebovala se ujišťovat, jestli ho něčím nepopouzí nebo jestli si nedoufá v něco, v co by neměl. Spokojeně vzdychla a Hugo se zarazil uprostřed věty. Pozoroval ji trochu vyjukaně.

„Co se děje?“ zeptala se, když si toho všimla.

„Nečekal bych, že na tebe udělá dojem zrovna tohle,“ pronesl trochu zaraženě.

„Prosím?“ nechápavě ho pozorovala. O čem to mluví?

„Víš, tipoval bych, že budeš trochu… no, já nevím… proti špinavé práci. Zrovna vyvrhování tlustočervů, máš k tomu nějaký vřelejší vztah?“

„Cože?“ zašklebila se Rebeca zhnuseně a sledovala, jak se mu tvář stahuje do úsměvu. Oddechl si.

„Tys neposlouchala, že ne? Uff, už jsem se začínal bát,“ zasmál se a Rebeca byla čím dál zmatenější.

„Už mi to vysvětlíš nebo si to užíváš?“

„Postup k Blábolivému dryáku,“ zatřepal knihou ve vzduchu. Pořád byla mimo. Věděl to a tak se milosrdně rozhodl zopakovat jí, co předtím četl. „Pro docílení hnědavého odstínu přidejte dvě špetky jemně drceného sušeného rozmarýnu a střeva tří čerstvě vyvrhnutých tlustočervů.“

„Fůůůj!“ ošklíbla se Rebeca a Hugo se rozesmál.

„Tak teď už vím, že jsi to vážně ty. Konečně správná reakce.“

„Lektvary jsou nechutný.“

„Možná,“ pokrčil rameny, „ale potřebný. Navrch mají svoje kouzlo.“

„Když myslíš,“ trhla jedním ramenem a pohodlněji se uvelebila. Hugo syknul. „Co?“

„Jen… mohla by ses tak nevrtět?“ požádal a trochu zrudnul. Rebeca se škodolibě usmála a víc se přitulila.

„Takhle?“

„Děsně vtipný,“ protlačil mezi zatnutými zuby. Když se prsty vydala na procházku po jeho noze vzhůru, zahodil učebnici lektvarů někam do daleka a chytil ji za obě zápěstí. „Neprovokuj, Malfoyová.“

„Víš, mohla bych se zeptat, co mi uděláš, ale já jsem si docela jistá, že nic, takže by to bylo bezpředmětný.“

„Aby ses nedivila, až mi jednou povolí nervy,“ usmál se a přitáhl si ji na hrudník, teď už mu v klíně neležela její hlava, teď mu tam seděla celá.

„Moc sis nepomohl, uvědomuješ si to?“

„Když myslíš,“ prohodil a shrnul jí vlasy z tváře. „Nevadí ti, že to musí být takhle?“

„Myslíš, že se musíme schovávat v lese?“ zeptala se a mávla ke stromům okolo. On to nebyl tak docela les, jen hájek u Longbottomovic domu, ale byl dost velký, aby se do něj mohli schovat a o Hugovi nikdo nevěděl. Jediná obtíž v tom byla pro něj. To on se musel pokaždé na něco vymluvit, aby mohl odejít, dostat se letaxem do Kouzelné Růže a pak dojít až sem. „Ani v nejmenším, když seš tu se mnou,“ usmála se a natáhla se pro pusu. „Škrábeš,“ konstatovala, když se odtáhla, a prsty projela Hugovy zvláštně rostoucí vousy.

„Omlouvám se.“

„Netřeba, mně se to líbí,“ zazubila se Rebeca a přivinula se k němu jako břečťan. Zabránila mu tak komunikovat téměř na další půlhodinu, ne že by byl chtěl něco říct. Jedině snad - díky, Merline!

∂∂∂

„Nechci se o tom bavit, Tobiasi,“ vzdychla si Dora a svázala si vlasy, aby jí přestaly padat do výhledu a do těsta.

„Nic jsem neřekl,“ namítl oslovený, který se vynořil ze dveří obýváku a odložil na pult u dveří dočtené noviny. „Chceš pomoct?“ Adoráta si ho změřila podezřívavým pohledem, ale zdálo se, že to myslí vážně.

„Dobře, mohl bys vyloupat tu misku třešní?“ požádala ho a přisypala si do směsi na stole trochu víc mouky. Zarazila do ní prsty a hnětla, jako by na tom závisel její život. Ve skutečnosti se ale do toho mizerného koláče pokoušela zahníst všechen vztek, zmatek a strach, co do ní v různě velkých vlnách narážel od rozhovoru v Děravém kotli.

Když se ujistila, že to Troy myslí opravdu vážně, nevěděla, co mu na to říct. Tobias to naopak věděl moc dobře. Nikdy předtím ho neslyšela tak naštvaného. Nechápala proč. Albus to pak všechno uklidňoval a nakonec to dopadlo tak, že Troy prohlásil, ať si to rozmyslí a dá mu vědět, nejlépe bez toho vzteklého ocásku – čímž samozřejmě myslel Tobiase. Taky vypadal dotčeně, že to rovnou neodsouhlasila a neskákala radostí metr do stropu, jenže s tím nemohla nic dělat, to byl prostě Troy.

„Nechceš to udělat, že ne?“ ozval se Tobias a v další chvíli se hrouda těsta přesunula ze stolu na jeho obličej. Byla tak těžká, že ho to srazilo na zadek.

„Merline, au!“

„Jestli se zeptáš ještě jednou, hodím po tobě kudlu,“ varovala ho temně.

„Fajn. Pochopil jsem,“ huhlal a odlepoval ze sebe kusy těsta. Adoráta si vynadala, díky vzteku bylo uhnětené krásně dohladka, teď aby s tím začínala znova. S povzdechem si podala ze skříňky, která byla pod permanentním mrazícím kouzlem, několik vajec a máslo a začala znovu.

„Poslední dobou jsi docela agresivní, nezdá se ti?“ poznamenal, když odlepil i poslední kousek těsta a celé ho odnesl do koše.

„To je tím, že jsi mnohem otravnější. A vůbec, proč jsi na Troye tak vyjel?!“ div na něj nezakřičela. I když divné spíš bylo, že to v sobě udržela skoro týden. „Víš vůbec, jak trapně mi v tu chvíli bylo?!“

„Promiň, ale je to blbec!“

„Blbec? Sám seš blbec! Vždyť o něm vůbec nic nevíš, jak ho můžeš soudit?“

„Jasně, tak jsem třeba blbec, ale aspoň vidím, když mě chce někdo využít pro vlastní prospěch, to ty bys to všem ještě v klidu odsouhlasila!“

„Nechce mě využít. Jen se zeptal, pro Merlina,“ vzdychla Adoráta a rozhodila ruce, aby svému zoufalství dodala další rozměr.

„Jasně, takže on za tebou vůbec nepřišel, protože jsi lepší a zdejší, takže by si tím usnadnil cestu, že ne?“ ušklíbl se Tobias.

„Ne, ale i kdyby, nevyčítala bych mu to. On mi v Kruvalu pomohl, proč já bych mu nemohla pomoct tady?“

„Takhle to vidíš? Za to, že tě neignoroval, jako to dělá většina lidí, bys měla opustit svoje plány a podřídit se jeho. Doro, vždyť on ti chce nalajnovat život, uvědomuješ si to? Tohle by bylo na dýl, ne na jedno odpoledne!“

„Do. Toho. Ti. Nic. Není.“ Za každým slovem následovalo jedno bodnutí prstem do hrudníku. Tobias ustupoval, až už nebylo kam, protože narazil na dřez. Rozhodl se trochu toho místa si zase vydobýt.

„Je mi do toho spousta, protože já tě na rozdíl od toho pitomce miluju jako vlastní sestru!“ Chytil ji za ramena a zatřásl s ní. Změkla. Vlastně ne, doslova se sesypala. A rozbrečela se. „Merline, jsi v pořádku?“

„Ne,“ dostala ze sebe v slzách s nosem zabořeným do modrého trička, které mu před třemi lety sama dala k Vánocům. Trhaně a neobratně ji hladil po vlasech, protože ho zaskočila a ochromený mozek ze sebe nedokázal nic lepšího dostat.

„No tak, mluv se mnou,“ šeptal tiše a odvedl – nebo spíš odtáhl – ji k čalouněné lavici. Usadil si ji na klín, protože ho odmítala pustit a pořád mu štkala do prsou.

„Já- já jsem-“

„Tys co?“ pobízel ji jemně.

„Já jsem t-taková husaaa,“ zakvílela nešťastně. Překvapeně sledoval záplavu černých vlnitých vlasů a snažil se přijít na to, co to mohlo způsobit. Už se chtěl zase zeptat, když zvedla flekatou a mokrou tvář. „J-já čekala Damyan-na. No nejsem p-pitomá, řekni?“

„Doro,“ vydechl a objal ji pevněji. „To mi nedošlo.“

„Jo, komu by to taky došlo. Jen já jsem tak divná, že by mě to napadlo. Prostě jen... Jen jsem čekala, že třeba přijeli spolu, víš?“

„Vždyť jste se rozešli, ne?“

„Jo. Ale třeba si to mohl rozmyslet,“ pípla.

„A Tony?“ Ošila se.

„Tony je fajn, jen-“

„Jen to není Damyan?“ zkusil si tipnout.

„Jo, není to Damyan. Jsem pitomá, když jsem si myslela, že tam bude.“

„Nejsi. Jenom děsně romantická,“ ušklíbl se a Dora se přes slzy usmála.

„Možná. Omlouvám se, nechtěla jsem na tebe křičet. Vím, že to myslíš dobře.“

„To je dobrý, asi jsem to taky mohl říct jinak. Ale nějak jsem se v jeho přítomnosti nedokázal ovládnout, to se mi nestává.“

„Asi nemáš kapesník, viď?“ zeptala se Dora a popotáhla, po chvíli ticha, kdy si Tobias jen užíval klidu. Jako když se zatáhne, výhružně zahřmí, trochu sprchne a najednou je zase letní odpoledne, jako by se vůbec nic nestalo. Je jednoduše krásně. Rozesmál se. „To není tak vtipný, když ti visí nudle u nosu,“ ohradila se dotčeně Dora. Tobias ji chytil za hlavu a do vlasů jí silně vtiskl pusu.

„Jak já bych bez tebe mohl žít?“ zeptal se, když jí podal čistý a složený kousek látky. Vděčně ho přijala a osušila si obličej, než se hlučně vysmrkala.

„Tak to nevím, ale rozhodně bys teď nebyl o kapesník chudší,“ pronesla s pousmáním. „Chceš ho zpátky?“

„Ne, dík, mám jich ještě dost. Takže už je dobře?“ zeptal se trochu nejistě.

„Jo, skvěle. Vlastně nevím, proč jsem tak vyváděla.“

„Řekl bych, že se to v tobě nastřádalo, dusila jsi to v sobě skoro týden, ne?“

„Jo. Asi jo. Nikdy by mě nenapadlo, že budou prázdniny náročnější než škola,“ poznamenala a natáhla se po třešni. Strčila si ji do pusy a pomalu okousávala dužinu kolem pecky tak, aby pecka pořád držela na šťopce, pak ji spokojeně vytáhla a odhodila.

„Hračičko,“ okomentoval to Tobias pobaveně a vzápětí ji napodobil hned se dvěma najednou. Seděli vedle sebe, Dora si občas utřela nos nebo oči a cpali se třešněmi.

„Nechceš to přijmout, že ne?“ ozval se po chvíli Tobias a otočil se na Doru. Ta pomalu dokousla třešeň a vyplivla pecku, než se na něj podívala.

„Vlastně jo, chtěla bych to přijmout,“ řekla a zarazila ho, když se nadechoval k protestu. „Ale jestli to udělám? No, to nevím. Asi to tolik nezáleží na mně, ale spíš na rodičích.“

„Využije tě.“

„Co tě vede k tomu, že se nechám?“ zeptala se překvapeně. Smutně vzdychl.

„Protože ty jsi Adoráta Alice Longbottomová a jestli má někdo v genech zakódováno, že se nechá využít, tak jsi to ty.“

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 59.: